Preklady fanfiction Harryho Pottera

Za krásné jasné noci

Originál: Glad and Golden Hours

Autor: lena1987

Překlad: martik

Beta: arabeska

Povolení k překladu: bylo zažádáno

Romance

9+

2000 slov

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží lena1987. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Shrnutí: Štědrý den je jako dělaný pro nové začátky.

Slovo překladatelky: Děkuji všem čarodějkám, které mi byly nápomocné při hledání úvodní koledy.

A povídku věnuji arabesce. Bez tebe by mé překlady byly poloviční. Medvěd :-*

*

Svět naslouchá té písni

a v tichu velebném

sbor pěvců z říše nebe

se snáší na tu zem.

Slyš!

Dosud tato píseň

nad světem žalostným

a Bábelem všech zvuků

zní tónem radostným.

Ó, vy, kdo žití cestou

svou příkrou kráčíte

a pod břemene tíhou

se dále vláčíte,

ó, stůjte, složte břímě

a patřte na ten zjev

a andělského sboru

tam z nebe slyšte zpěv!

It came upon a midnight clear

(Za krásné jasné noci)

E. H. Sears, Přeložil J. Rundus

*

Padal sníh. Oknem v prvním patře Severus Snape pozoroval, jak bradavické pozemky pomalu pokrývá bílá sněhová peřina. Černýma očima sledoval padající vločky, jako by dokázal rozeznat jednotlivé krystalky ledu.

Severus si přitáhl hábit těsněji k tělu a vychutnával si ticho, které na hradě panovalo. Studenti už dávno odjeli – zůstala jich zde pouhá hrstka – ale letos připadl dozor nad dětmi Minervě a na ředitele žádný úkol nezbyl. Položil dlaně na chladné sklo a přemítal, zda se má hradu otázat, kde se nacházejí jeho zaměstnanci a svěřenci. S pokrčením ramen ruce zase spustil. Dnes mu to břímě povinnosti nenáleželo.

Odvrátil se od okna a s nachystanou hůlkou se vydal na obchůzku, stejně jako během války, kdy se jeho hlídky v mnohém lišily od těch dnešních. Od té doby uplynulo osmnáct let. Dny se zdály nekonečné, ale roky ubíhaly téměř závratnou rychlostí. Jak kráčel chodbami, uvědomil si, že tak dlouhé období míru ve svém životě ještě nezažil.

Zastavil se a zamyšleně si promnul čelo. Existuje samozřejmě způsob, jak s tím naložit, značně patetický; se sklenicí whisky, teplým místem u krbu, možná s knihou. Vzpomínky. Rozjímání. Merline chraň, utápění v myslánce, když to přežene s pitím.

Ne, rozhodl se odhodlaně a rozmrzele mávl rukou. Pokračoval v chůzi. Argus si letos nemusí ušoupat nohy při belhání po schodech nahoru a dolů, jenom aby ho zkontroloval. Severus teď potřebuje jen krátkou procházku a skleničku na noc, to postačí na –

Náhle se zastavil. Začal se rozhlížet, přivřenýma očima zkoumal potemnělé chodby a dveře a hledal zdroj…

„Hudba?“ zamumlal si pro sebe a ze zvyku se zamračil. Nešlo o studenta – každá z ochran, které pečlivě vlastní hůlkou umístil a každým rokem obnovoval, by ho o tom informovala.

Takže zaměstnanec.

Neklidně podupával a vyčkával. Tlumený zvuk zmizel stejně rychle, jako se objevil. Opatrně udělal krok kupředu, potom další a další. Vzdaloval se stále dál od vstupu do knihovny a netrvalo dlouho a najednou hleděl k vysokému stropu klenoucímu se nad pohyblivými schodišti. Zaklonil hlavu, aby lépe slyšel –

Tam. O poschodí výš. Odhadoval, že někde hlouběji v chodbě mírně vlevo…

Odváží se?

Neměl by. Netýkalo se ho to. Ona se ho netýkala.

A přesto se odvážil. Nevěděl, zda pro naději či zmar, nicméně následoval tlumené tóny hudby, které ho lákaly blíž a blíž ke komnatám mistryně věštění z čísel, Hermiony Grangerové.

Vystoupal po schodech. S každým jeho krokem hudba sílila, ačkoliv ne natolik, aby rušila některého z dalších obyvatel hradu. Vskutku ho zajímalo, proč ji vůbec slyší. Vždyť Grangerové nečinila tišící kouzla sebemenší problém. Hudba zněla příjemně, svátečně. Kytara a klavír. Ženský hlas. Vábil jej, uváděl v úžas. Podlehl mu a nechal se jím ovládnout.

Kolik času uplynulo od chvíle, kdy o Vánocích naposledy slyšel tichý ženský zpěv? Roky, které nebyl s to spočítat.

Jeho matka mu zpívávala – byl to prostý způsob, jak mu vykouzlit úsměv na rtech. Věřila, že sama píseň pro něj bude darem. Měla pravdu, ale Severusovi trvalo příliš dlouho, než to přijal. S přibývajícími léty začal vzdorovat jejím pokusům o navození slavnostní nálady a radosti – ten dům byl protikladem slavnostního ducha. Jak by její hlas mohl navodit tu správnou atmosféru, když to nedokázali ani lidé uvnitř?

A teď by dal všechno za to, aby ji mohl znovu slyšet.

Měl by zaklepat? Dveře nebyly dovřené, jistě ne záměrně, a malou škvírou proudilo ven světlo, hudba a teplo.

Ředitel znejistěl a rozpačitě si přejel rukou přes tvář. Rozhlédl se po chodbě. Zela prázdnotou a ozařoval ji pouze nedaleký svícen a bělostný sníh padající za okny. Obvykle na něj takové scény nepůsobily. Zato teď…

Probudila se v něm zvědavost. Cítil ji, proudila mu tělem, drala se ven. Severus upíral zrak na dveře, vnímal cinkání skleničky sem tam odkládané na stůl a tiché pobrukování do rytmu hudby.

A bez dalšího váhání pozvedl ruku a zaklepal.

Ta žena ho mátla a uváděla do rozpaků. Každé jejich setkání mu přineslo něco nového – zjišťoval, že se patrně touto čarodějkou, ze které viděl víc vlasů než tváře, nechal uchvátit. Patrně ho zlákala její upřímnost, neutuchající inteligence a výbuchy netrpělivosti hraničící s neurvalostí. Patrně stačil způsob, jakým se odhodlaně, s grácií a sebevědomím pohybovala po škole, aby ztratil řeč.

Pět let její přítomnosti u učitelského stolu ve Velké síni nedokázalo utišit jeho zvláštní okouzlení.

„Kdo je to?“ ozval se zpoza dveří její hlas a následně cinknutí skleničky. „Haló? Je tam…“

Severus nejistě strčil do dveří, které se se skřípěním otevřely a odhalily Hermionu uvelebenou na pohovce. Usmívala se. V krbu praskal oheň. Severus neměl sebemenší ponětí, co dál.

„Dobrý večer,“ rozhodl se nakonec. Jeho pozornost upoutala skotská borovice ozdobená třpytivými stříbrnými ozdobami a Hermionin hebký volný svetr a přiléhavé černé kalhoty. S úsměvem na tváři mu vyšla v ústrety.

„Dobrý večer i vám, pane řediteli,“ přivítala ho. Pohledem zalétla k pohovce a sklenici vína. „Připojíte se ke mně? Otevřela jsem Bordeaux k poctě… no, nejspíš k poctě sněhu.“ Krátce se zasmála. „Ne, že by v tomto měsíci sněžilo poprvé, ale jako záminka to postačí, nemyslíte?“

„Brilantní nápad,“ odpověděl, lapen mezi myšlenkou zůstat, nebo odejít, což se zdálo jako jednoznačně rozumnější volba, než ze sebe stačí udělat hlupáka. Jeho nohy na to dilema měly svůj vlastní názor a vykročily přes práh, blíž ke krbu.

„Značně všední,“ poznamenala Hermiona sarkasticky a pokynula mu, aby se posadil. „Abych byla naprosto upřímná, ani jsem si nevšimla, že sněží, dokud jsem neotevřela láhev.“

„Uchylujete se ke lži, profesorko Grangerová?“ prohodil a posadil se do křesla.

Čarodějka se pousmála a zavřela dveře. Než znovu usedla na pohovku, přistoupila k tomu www udělátku v rohu a stiskla tlačítko, kterým ztlumila jazzovou hudbu.

„To ten vánoční čas,“ vrátila se na gauč a pohodlně si složila nohy pod sebe. „Odpusťte mi. Byla jsem přesvědčena, že jste student nebo Minerva, kteří se mě pokusí zatáhnout do kuchyně na kakao s dětmi. Netuším, co by bylo horší. Už jsem si otevřela čokoládovou bonboniéru, kterou měla dostat Rose. Nabídněte si.“ Rozhodným mávnutím ruky k němu poslala bílou krabici.

Čokoládky mu přistály na klíně. Jejich třpytivé obaly se leskly ve světle ohně.

„Už otevřená, říkáte?“ otázal se Severus a prsty se probíral mudlovskými sladkostmi. „A proč je tohle lepší než hostina v kuchyni?“ Zkoumal přísady na zadní straně krabice. „Neznám ani polovinu těchto ingrediencí.“

„V tom je ten vtip. Jen ochutnejte. Jsou božské.“ Na důkaz svého tvrzení si jeden kousek vložila do úst. Jako u vytržení sledoval, jak se čarodějčina víčka slastně zatřepotala a zavřela a jak se potěšeně pousmála. „Božské. Jen do toho.“

Severus se nechal přesvědčit, rozbalil malý balíček a zakousl se do kokosové kuličky. Zdánlivě nevinná vrchní vrstva rychle odhalila lahodný, jemný střed z –

„Hm,“ vzdychl Severus a pohodlně se opřel do křesla. „Rozpuštěná čokoláda. Uvnitř další čokolády. Mohlo to být horší.“

„Neodolatelné,“ souhlasila.

Hudba se ovíjela kolem nich. Poprvé po mnoha letech – nejspíš od dob svého prvního nebo druhého ročníku – Severus cítil, jak se mu tělem rozlévá klid a mír. Ani se nepokoušel rozluštit, zda to zapříčinily Vánoce nebo ta čarodějka nebo… obojí.

„Proč jste tady?“

Hermiona pozvedla obočí. „Máte na mysli proč jsem na hradě právě dnes v noci? Ptáte se jako ředitel nebo… nebo…“ zaváhala a neurčitě mávla rukou, „nebo jako přítel?“

„Zřejmě jako přítel,“ odpověděl, ačkoliv neměl sebemenší ponětí, jak jejich vztah nazvat.

„Inu,“ vydechla Hermiona a natáhla se pro láhev vína, „moje děti tráví Štědrý den v Doupěti. Já jsem také vždy zvána, ale myslím… no, myslím, že je pro ně důležitější, aby se mohli naplno soustředit na Rona než na mě. A raději budu tady než sama doma. Domů se vrátím letaxem zítra ráno a na oběd půjdeme k mým rodičům.“

Severus si vzpomínal, že to ‚doma‘ bylo někde v severním Yorkshiru. Seděl tehdy u učitelského stolu a dokončoval rozpis pro Prasinky, když popisovala nezkrotná a krásná vřesoviště. Trefné, pomyslel si, přesně takto vždycky uvažoval o ní samé.

„Kromě toho,“ pokračovala, „mám hrad o Vánocích docela ráda. Je tu opravdu… Nic se tomu nevyrovná. Nemyslíte?“

Byla čarovná. Severus přikývl. „Souhlasím.“

Na malém konferenčním stolku mezi pohovkou a křeslem se objevil talíř zlatavého cukroví. Hermiona se lehce zasmála a natáhla se po malých stromečcích s polevou.

„Výhody ředitelské funkce?“

Severus si cukroví prohlédl. Čichem odhalil vůni hřebíčku, zázvoru a skořice. Zkoumal nesourodé kapky polevy. Ušklíbl se.

„Ne,“ odfrkl si. „Výhody učitelského postu. Tohle je pro vás. Minnie a děti se činily, pokud se nemýlím.“

Hermiona si přitiskla dlaň na ústa, aby potlačila výbuch smíchu. Neúspěšně. „Ne! Ubohá Minerva. Péct cukroví na Štědrý den. Vsadím se, že je na pokraji zhroucení, když se pokouší těm dvěma páťákům zabránit v popíjení rumu do perníčků. Ale,“ dodala laskavě a natáhla se pro další kousek cukroví, „tohle je od nich roztomilé. Kde je vaše?“

„Nemyslím si…“ začal, velmi dobře si vědom, jak ho jeho studenti vnímají. Hermiona si významně odkašlala.

„Něco jste přehlédl,“ pronesla se smíchem a on shlédl na stolek s lampou po svém boku a z hrdla mu uniklo uchechtnutí, když spatřil, že na talíři přibylo další cukroví.

„Vskutku kouzelné,“ odfrkl si Severus a prohlížel si cukroví vytvarované do zvláště obscénních tvarů. „Minerva nikdy neměla dost trpělivosti na rodičovskou úlohu.“

„A vy ano?“

Zamyšleně se zamračil. „Já…“ Hledal ta správná slova, velmi dobře si vědom jejího něžného úsměvu. „Já si své studenty užívám. Jsou… výhodami ředitelského postu, jak byste řekla vy.“

„Ach.“ Hermiona se zakousla do třetího kousku. Do očí mu nepohlédla. „To je také výhoda. Obzvlášť pro mě.“

„Co? Moje ředitelování?“

Mírně pokrčila rameny. „Kdo mluvil o vás?“

Skryl úsměv za kouskem cukroví.

„Jsem ráda, že jsem zůstala,“ zašeptala znenadání. „Obávala jsem se… asi… že dnes zůstanu sama. Někde uvnitř jsem stále třináctiletá holka, která si myslí, že má sociální dovednosti testrála.“

Severus si propletl prsty v klíně. „Testrálové jsou vcelku společenská stvoření,“ pronesl a doufal, že ho pochopí. „Mají své vlastní způsoby.“

„Stejně jako mnozí z nás.“ Hermiona spokojeně vydechla. Hodiny vedle jedné z mnoha knihoven odbily půl jedenáctou.

Nedokázal se na ni dívat. Komnata, noc, všechno příliš ovlivňovalo jeho emoce. Nechtěl nic jiného než přitisknout své rty na její.

„A proč jste tady vy?“ naklonila se k němu Hermiona. Pohlédl jí do očí. Něco hluboko uvnitř ho přimělo odložit poloplnou sklenici.

„Vždycky jsem tady,“ odpověděl tiše a natočil se k ní. V zádech cítil žár plamenů; stejně intenzivní jako touhu uvnitř svého nitra – zvláštní směs radosti a bolesti.

Čarodějka přikývla. „Ano, to jste.“

„Tohle je moje škola,“ odvětil zkrátka a přehodil si nohu přes nohu. „Není mnoho dalších míst, kde bych byl raději.“

Hermioniny rty se stočily do mírného úsměvu. Její líce zrůžověly a Severus si přál přitisknout bříška prstů k té zardělosti, aby si uloupil kousek tepla a štěstí.

„To se mi na vás líbí,“ řekla pak.

Ztratil slova. Později svou nynější reakci bude považovat za klíčovou, jelikož zdráhavě vstal a natáhl k ní ruku. Bylo to víno, byl to sníh, byla to… ona.

„Opravdu?“

Vstala s bázlivým pousmáním a mávla hůlkou k přístroji v rohu. Hudba zesílila a vzápětí mu čarodějka vklouzla do náručí. Pohybovali se v pomalých, mámivých rytmech, obklopeni zlatavým světlem z rozsvíceného stromečku. Nebyl – a nikdy nebude – tanečník, ale pro teď, pro tuhle noc…

„Také jsem rád,“ přiznal. Konečky jejích vlasů jej lechtaly na rukou položených na jejích bedrech. Pocit jejího těla přitisknutého k tomu jeho byl nepopsatelný.

Hermiona se usmála a natáhla se k němu. Dlaň přitiskla na jeho tvář. „Rád, že jsem tady?“ zašeptala.

Severus sklonil hlavu, vábený jejíma zářícíma očima a hudbou. „Že jsi tady,“ zamumlal proti jejím ústům a zachytil její rty v polibku.