Preklady fanfiction Harryho Pottera

Náhodná magie

Originál: Accidental Magic

Autor: Viniloversus

Překlad: martik

Beta: arabeska

Povolení k překladu: ano

Rodina, Humor

9+

1570 slov

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Viniloversus. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Shrnutí: U každého kouzelnického dítěte se časem objeví první projev náhodné magie a být dcerou Severuse Snapea a Hermiony Grangerové je svým způsobem závazek.

Slovo autorky: Vím, že je Severus kapku OOC, ale hovoří se svou dcerou. Musí být trošku mírnější!

*

„Mohla by ses laskavě přestat smát a něco s tím udělat?“ pronesl Severus Snape tónem tak jízlivým, že by se i Pán zla běžel vybrečet k mamince. A přesto to na ženu stojící před ním nemělo pražádný efekt, jelikož se nestoudně řehtala dál. „Hermiono…“ zamračil se jak sto čertů. Na jednu jedinou vteřinu mrkla na jeho tvář a znovu propukla v huronský smích.

„Měl by ses vidět. Vypadáš tak… tak…“

„Směšně, hloupě… Růžově,“ zavrčel. Z jeho hlasu bylo zřejmé, že on své vzezření zábavným rozhodně neshledává.

„Kromě toho jsem neslyšela žádné kouzelné slovíčko,“ pokoušela štěstí Hermiona.

„Udělej to,“ přikázal jí vyčerpaně.

„Ale, ale. Nejsem si jistá, zda s takovým postojem něčeho dosáhnete, pane.“ Hermiona měla rty stažené v uštěpačném úšklebku a povýšeně mu hrozila prstem. Severusovo zamračení ji zjevně vůbec nezastrašilo.

„Prosím,“ procedil skrz zaťaté zuby.

Hermiona znovu pohlédla jeho směrem, k růžovému obočí a k zamračeným, stejně tak růžovým rtům. To stačilo k tomu, aby se párkrát uchechtla a vzápětí spustila ohlušující řehot, a Severus se znovu ocitl tam, kde byl na začátku, když tohle šílenství vypuklo.

Kdyby tak zoufale nepotřeboval její pomoc, nejspíš by ji už dávno proklel. Jenže běda, Severus ji potřeboval, takže jen pevně svíral hůlku a v duchu se zapřísahal, že dříve či později dosáhne své pomsty. U jeho milované dcery se totiž poprvé projevila magie. V důsledku čehož se bohužel ocitl v růžových šatech, s růžovými vlasy, obočím, kůží, a k čertu, dokonce i řasy chytily tu úděsnou barvu! Hábit si převlékl, ale namířit si hůlkou do obličeje a vyslovit zaklínadlo by byla chyba kolosálních rozměrů. Když se jednalo o nápravu nepodařených kouzel, neudělal by to nikdo s kapkou rozumu. Mohla se zvrtnout spousta věcí a to on nehodlal riskovat. Koneckonců, jeho obličej byl ošklivý už dost, děkuji pěkně. A to jej donutilo vyhledat pomoc u jediného spolehlivého zdroje magie, u své manželky, Hermiony Grangerové, která se už pět minut soustavně chechtala jako smyslů zbavená a nevykazovala žádné známky toho, že by její záchvat měl v dohledné době pominout.

Znovu se pokusila vzpamatovat, setřela si několik zbloudilých slz smíchu a narovnala se, aby Severusovi čelila. Ten seděl na židli a s tváří zkřivenou zlostí čekal, až ji její výlev přejde. Když spatřil, jak se Hermionin spodní ret chvěje v předzvěsti dalšího smíchu, zachmuřil se ještě víc. To stačilo, aby u Hermiony propukla nová salva škodolibého veselí. Povzdychl si.

„Prosím tě, přestaň se mračit!“ žebrala, když se dala dohromady, a dlouze pohlédla do manželovy doslova zrůžovělé tváře ve snaze odolat explozi smíchu nad jeho prekérní situací. Severus ji poslechl a Hermiona se znovu postavila před něho. V paměti pátrala po přesné inkantaci, která by dala tuhle šlamastyku do pořádku. Když se zaměřila na jeho tvář a vlastně na něj samotného, ukázalo se to jako poněkud obtížný úkol. „Nevyrovnal ses s prvním projevem náhodné magie u naší dcery zrovna nejlépe,“ pronesla a vztekem, který do svého hlasu vložila, se snažila odvést svoji pozornost od Severusovy tváře dostatečně dlouho na to, aby si vybavila správné kouzlo.

„Dost pochybuji, že bys to zvládla lépe, kdybys byla obětí ty,“ odsekl Severus.

„Já ti nějak nevím. Nemyslím si, že bych nechala zmatené pětileté dítě samotné v pokoji poté, co by mě upozornilo, že jsem růžová.“ Její manžel sváděl těžký boj s dalším mračením, když skončila se svým obviněním. Severus musel připustit, že mohl zachovat chladnou hlavu, ale přece ji nenechal samotnou mezi tygry. Šlo o její vlastní pokoj. Navíc byl rozpolcený. Otcovská pýcha žádala, aby se začal rozplývat nad svou dcerou a zahrnul ji chválou, zatímco jeho mužská ješitnost prahla po odplatě za škody způsobené jeho osobě. Takže se zachoval jako většina rozumných mužů v jeho situaci: vymluvil se a prchl z místnosti, seč mu nohy stačily.

Slyšel Hermionu zamumlat tiché zaklínadlo a do očí mu sklouzl pramen vlasů ve známé ebenové barvě. Vydechl úlevou a vyskočil ze židle, jako by se spálil.

„Nemáš zač!“ křikla za ním se smíchem v hlase.

Když vstoupil do pokoje své dcery, musel znovu čelit záplavě růžové (možná by měli v dohledné době zvážit přidání nějaké další barvy). Růžová byla všude a uprostřed toho růžového moru seděla drobná, neuvěřitelně chytrá osůbka a hrála si s panenkami. Když si ho dívenka povšimla, vstala a objala ho kolem nohou. Aniž by si to uvědomil, přes rty mu přelétl něžný úsměv. Byla perfektní kombinací jeho a Hermiony, se světlou pletí, kučeravými černými vlasy, nosem jako knoflíček (Merlinu díky), mandlovýma očima skořicové barvy a téměř děsivou inteligencí, již společně s bojovnou náturou zdědila po obou svých rodičích. Děvčátko mu chvíli hledělo do tváře, a potom sklopilo oči.

„Nemáš rád, když barvím?“ zeptala se a jednou rukou si pohrávala se spodním rtem.

A Severus znovu strnul. Kdyby řekl ne, musel by v náruči tišit plačící hromádku neštěstí, a kdyby řekl ano, riskoval by, že se ten incident bude opakovat. Zvedl dcerku do náručí, posadil se s ní na postel a přemítal, jak by jí měl odpovědět. No, možná existovala nějaká zlatá střední cesta…

„Rozhodně to neznamená, že bych neměl rád tvé barvení, to bylo úchvatné, princezno.“ A to beze sporu, Severus pochyboval, že by on sám to kouzlo zvládl tak precizně, včetně nabarvení řas. Odmlčel se, aby nechal své sdělení doznít. „Ale některé barvy tatínek prostě nenosí.“ Na dívčině tváři se zrcadlilo pochopení.

„Protože jsi kluk.“ Severus byl v pokušení opravit ji, že je muž, ale nechal to tak.

„Ano. A kluci růžovou nenosí.“ Dívenka pozvedla nosík a Severus hned věděl, že bude následovat její neoblíbenější otázka.

„Ale proč?“ tázavě hleděla do jeho tváře.

„Nevím. Prostě to tak je.“ Severus nehodlal podstoupit zdlouhavé vysvětlování všeho, co má a nemá rád. Nebo společenského tlaku.

„Musí to mít nějaký důvod, tatínku!“ Při pohledu na ni se nemohl ubránit úsměvu. S rukama v bok a zamračeným výrazem vypadala jeho malá holčička přesně jako Hermionina černovlasá replika.

„Většina kluků nemá ráda růžovou, a tak ji nenosí a tropí si žerty z každého, komu se líbí,“ vysvětlil zpříma. Obecně vzato to byla vlastně pravda.

„To je pitomost. Růžová je nejhezčí barva,“ pronesla s přesvědčením a přidala i rozhodné pokývnutí.

„Víš, že bys to slovo neměla říkat, květinko,“ napomenul ji zamračeně. „Kde jsi to slyšela?“ Dívka otočila oči plné nevinnosti na muže, jenž ji držel v náručí.

„Od tebe. Byl jsi ve smradlavé komoře a povídal jsi něco o pitomých harantech.“ Severus sebou trhl. Musí kontrolovat svůj slovník, když bude dcera poblíž. A zjevně dokonce i tehdy, když si bude myslet, že poblíž není. No, pozdě plakat nad rozlitým jedem akromantule. Jediné štěstí, že o tom nevěděla Hermiona. Posledně jí to nepřišlo ani trochu vtipné.

„Dobře, ale neměla bys opakovat všechno, co uslyšíš.“

„Dokonce ani od tebe?“ nevěřícně vykulila oči a udiveně otevřela ústa.

„Dokonce ani ode mě,“ potvrdil.

„Promiň.“ Musel se usmát. Ačkoliv na svůj věk mluvila velmi dobře, měla Sarah Snapeová stále potíže se svým ‚r‘, které podle něho zatím vyslovovala příliš tvrdě. Severus to považoval za roztomilé, i když by to nepřiznal ani na mučidlech. „Ale tatínku, já tě chtěla jen rozveselit a myslela jsem, že když tě nabarvím…“ Vytřeštil oči. Takže jeho dcera to udělala úmyslně. Ovládala svoji magii, aby udělala, co si zamanula. Na to, že jí bylo teprve pět, dokázala víc než většina jedenáctiletých…

Došlo mu, že od něj dcera čeká nějakou formu uznání, než bude pokračovat. „Hm?“

„Ty vždycky nosíš černou… A to je smutná barva. Maminka mi to řekla.“

„Tohle ti maminka řekla?“

„Maminka mi řekla, že lidé, kteří nosí černou, jsou smutní. Jsi smutný, tatínku?“ Dívenka se postavila na jeho stehna a upírala na něj velké zkoumavé oči.

„Ne, já nejsem smutný. Jsem velmi šťastný, protože mám tebe a tvoji maminku. Mám černou tak rád, jako ty máš ráda růžovou.“ Děvčátko nakrčilo nos. Severus se vnitřně otřásl nad svým neohrabaným vyjádřením, ale už první rok se Sarah ho naučil, že musí hovořit jednoduše, aby mu rozuměla. A ten zvyk si natolik osvojil, že od něj jen stěží dokázal upustit.

„Tolik jako já mám ráda růžovou?“ Její otec přikývl. „Ale tatínku, černá je tak ošklivá…“ Severus se rozesmál.

„Možná, ale já ji mám rád. Kromě toho, tvoje vlasy jsou také černé. Copak jsou ošklivé?“ Dívenka zavrtěla hlavou a láskyplně se zadívala na svoje dlouhé kučeravé vlasy. „Takže není zas tak špatná.“ Usmála se na něj. „Navíc jsem zjistil, že mi pomáhá při vyučování.“

„Protože učíš dutohlavce,“ pronesla vážným hlasem a pyšně se usmála, že si dokázala zapamatovat tak dlouhé slovo.

„Ano, protože učím dutohlavce,“ potvrdil s úsměvem.

Uspokojené dítě seskočilo z jeho klína a s pobrukováním se vrhlo zpět ke svým panenkám, ale nejprve bylo obdařeno polibkem na čelo a pevným objetím. Sledoval její hru a náhle se mu v mysli vynořil nápad a rty mu zacukaly v ďábelském úšklebku.

„Víš, myslím, že se maminka cítila trochu smutná, protože jsi nenabarvila i ji…“

***

O něco později seděl Severus ve svém milovaném křesle a v poklidu studoval lektvarový měsíčník, když se znenadání rozletěly dveře a dovnitř přisupěla stříbrno-zelená Hermiona.

Pohled na ni byl k nezaplacení. Zářivě zelené obočí měla svraštěné vztekem, zpod ohrnutých jasně stříbrných rtů cenila zelené zuby (byly i jeho zuby růžové?), zelené vlasy jiskřily magií a místo obvykle bledé kůže se jí nyní po tváři rozlévala rozkošná směsice obou barev jeho koleje. Cítil, jak se mu zvedají koutky. Kdyby se někdo ptal na jeho názor, prohlásil by to za hotové umělecké dílo.

„Severusi Tobiasi Snape!“

Jeho dcera byla geniální!

Té noci spal na gauči a nepochybně to odnese bolavými zády, ale rozhodně to stálo za to.