Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 20.

Když Harry v pondělí kráčel k Zobí ulici číslo čtyři, bylo pod mrakem. Zhluboka se nadechl, aby uklidnil nervy. Zdaleka to nebylo tak zlé jako posledně, před měsícem, kdy se tu objevil s Ginny a Minervou. I tak ale cítil, že se mu tep mírně zvýšil. Opožděně jej napadlo, jestli se neměl převléct do mudlovského. Nepodobalo se mu, že zapomínal na takovéto věci.

Harry nad sebou zavrtěl hlavou v hořkém pobavení. Čtyřicet let a stále vyděšený návštěvou rodného… no ne domu, ale místa kde vyrostl. Zaklepal na dveře a pokusil se setřást úzkost.

Dveře se téměř okamžitě otevřely. „Ahoj, Harry!“ Dudleyho potěšilo, že ho zase vidí. Na Maryině pohřbu a smuteční slavnosti neměli možnost si promluvit. Phillip si celé odpoledne povídal s Leem a Georgem, zatímco Artur si zmonopolizoval Dudleyho. „Pojď dál. Nebo bys raději šel někam jinam?“

„Čekám nějaké sovy,“ odpověděl Harry. „Jestli ti to nevadí, raději zůstanu tady.“ Pokud by vyrazili do mudlovského Londýna, bylo by těžké přijmout dopisy od sov a Harry na ně chtěl odpovědět okamžitě.

Dudley zamířil do kuchyně postavit konvici na čaj a Harry jej následoval. Svlékl si plášť a přehodil ho přes opěradlo židle.

„Děkuju, že jste se v sobotu ukázali,“ pravil Harry. „Ginny přišlo důležité, aby tam byla celá rodina.“

„V pohodě. Jen doufám, že příští setkání bude při šťastnější příležitosti.“ Dudley vytahoval věci na sendviče z lednice. „Jak mu je?“ myslel Tima.

Harry se zatvářil. „Nic moc. Od pohřbu pořádně nespal. Dnes má další kontrolu u léčitelů. Jde s Ginny.“

„Rodinná terapie. Dobrá strategie,“ usmál se Dudley.

Harry se také pousmál. Na chvíli se rozhostilo ticho. „Dočetl jsem tvoji knihu,“ prohodil najednou Harry. Rozhodl se, že toto je stejně dobrý začátek jako jakýkoliv jiný.

Dudley nalil čaj, položil dva šálky na stůl a posadil se, než promluvil. „Takže co myslíš?“ zeptal se. Harry v Dudleyho hlase zaznamenal náznak obav.

„Chtělo to jistou tvůrčí svobodu, nemyslíš?“ Harry opatrně udržoval slova i tón v neobviňující rovině.

Dudley si povzdechl. „Tvůrčí svobodu?“ zeptal se stejně opatrným hlasem.

„No, myslím tím, že mě překvapilo, jak jsi dokázal vykreslit kouzelnické záležitosti jako jisté mudlovské nadání. A myslím, že je to dobře napsané,“ dodal Harry. Od Hermiony se naučil, že kritika se lépe přijímá, pokud se začne o pozitivní stránce.

„Ale…?“ zeptal se Dudley, když se Harry odmlčel.

„No, uvědomuju si, že musíš psát zajímavě pro čtenáře a tak, ale upřímně… některé věci, které tam popisuješ, jsou trochu nadnesené,“ přiznal Harry znepokojeně. Říkal si, proč to považoval za dobrý začátek.

Dudley se na Harryho dlouze zadíval. „Tak si většinu toho pamatuju. Pokud něco, zmírnil jsem to, Harry,“ oponoval tiše.

Harry pokrčil rameny. Dudleyho kniha Dursleyovy vykreslila tak zlé, jako byl Timův otec. Ne že by si neuvědomoval jejich týrání, jen že Dudleyho souhrn se zdál extrémnější, než si Harry pamatoval.

„No, podívej, třeba to o mozkomorech popisuješ jako přepadení. Budiž. A zjevně jsi vynechal tu část o tom, jak jsem dostal všechny ty sovy z ministerstva a školy. Ale Vernona jsi následujícího dne nechal, aby mě zbil za to, že jsem tě pořádně nebránil,“ Harry vrtěl hlavou. V knize to bylo popsáno jako okamžik zjevení pro Dudleyho. Že Vernon potrestal Harryho (nebo ‚toho kluka‘, jak jej Dudley celou dobu jmenoval) za věci, nad kterými neměl žádnou kontrolu. Že jej potrestal za snahu Dudleymu pomoci, když Harry mohl prostě jen odejít.

Dudley seděl velmi klidně a neodtrhl od Harryho oči. „Ty si to nepamatuješ?“ zeptal se docela prudce. „Myslel jsem, že tě zabije. Počkal si, až s mámou odejdeme. Máma měla pocit, že je na řadě trocha nakupovací terapie. Když jsme se vrátili, ležel jsi v pokoji na podlaze celý v krvi.“ Dudley se zachvěl. „Víš, jak moc krvácí zranění na hlavě. Měl jsi velikou ránu přes ucho, byl jsi mimo a táta šílel, protože se bál kouzelníků.“

Harry zamítavě vrtěl hlavou. „Ne… to se nemohlo stát… Něco takového se nemohlo stát.“

Dudley se velmi vážně zeptal: „Co dalšího si pamatuješ ze dne po setkání s těmi mozkomory?“

„No…“ Ten rok byl katastrofa od začátku až do konce. Živě si vzpomínal, jak rozhněvaný byl na všechny, když jej konečně vzali na Grimmauldovo náměstí, ústředí Fénixova řádu. Nicméně si nepamatoval, o čem Dudley mluví. Bylo možné, že trpěl ztrátou paměti, protože dostal ránu do hlavy? Nebylo by to poprvé. „Jsem si docela jistý, že následujícího večera si pro mě přišli kouzelníci,“ dokázal ze sebe dostat po chvilce přemýšlení.

Dudley zavrtěl hlavou. „Byl to téměř týden. Máma uklidila ten binec a strčili tě do postele a modlili se, aby tě vyléčila tvá ‚zrůdnost‘. Dřív se to stalo pokaždé, když táta zašel daleko.“

„Dudley… to není…“ začal Harry. Dlaně se mu zpotily a otřel si je o kalhoty.

„Harry,“ Dudley se na něj díval velmi vážně a předklonil se na židli. „Ginny mi řekla, že hrajete sport, kde létáte na koštěti třicet stop ve vzduchu. Dovolujete ho hrát dětem. To mi napovídá, že zranění neznamená pro kouzelníka to samé jako pro nás ostatní. Máma s tátou to během času museli zjistit a… no… nemyslím, že máš práh bolesti jako ‚normální‘ člověk. Máma by jinak tátovi nedovolila, aby zašel tak daleko, kdyby ty rány nemizely tak rychle.“

Dudley se zase opřel a zavřel oči. „Nebo možná by tě prostě zabili. Stal by ses jedním z těch hrozných příběhů, se kterými přichází noviny s titulkem ‚Jak se to mohlo stát?‘ a hází vinu na všechny kolem, že to neviděli,“ dokončil hořce.

Harry na něj zmateně mrkal. Také se opřel a rozhodl se, že až dorazí sova, sjedná si další schůzku s Phoebe. Poslední týdny se s ní vídával stejně často jako po válce. Asi bude lepší, když se začnou setkávat pravidelně každý týden.

Vzdáleně si vzpomínal, jak mu někdo (asi Hermiona) říká, že si většina kouzelníků myslí, že domácí skřítci necítí tak ostře jako lidé. Harry si připustil, že k němu se chovali spíš jako k domácímu skřítkovi než k lidskému dítěti. Jen si asi neuvědomoval, jak daleko to zašlo.

Dudley vstal a dolil mu čaj, pak přešel k lince a pustil se do přípravy sendvičů. „Doufám, že jsem tě nepřipravil o chuť k jídlu,“ pronesl s očividnou snahou dát tak Harrymu příležitost změnit téma.

Harry si podal talíř a nabídl si hovězí sendvič ze sbírky, kterou Dudley připravil. „Ne, ne úplně,“ prohodil suše. Bylo trochu divné sedět tady, bez Ginny nebo Phillipa, kteří by se ve chvílích ticha postarali o konverzaci.

„Opravdu jsem si užil tvoje příbuzné,“ začal Dudley, když se posadili a soustředili na jídlo. „Připomínají mi Phillipovu rodinu. Všichni jsou naprosto šílení,“ usmíval se Dudley. „Jeho sestra je folková zpěvačka s docela dost velkým počtem odběratelů na síti…“

„Na síti?“ zeptal se Harry a cítil, jak se mu koutky úst zvedly. „Co je síť?“ Měl vidění akromantule coby domácího mazlíčka.

Dudley na něj zíral. „To nemyslíš vážně…?“ Pak jej dostihla realita. „Aha, ano. Ve škole jsi byl v devadesátých letech, že?“

Harry přikývl.

„A od té doby jsi nestrávil žádný čas v našem světě?“ Dudley posmutněl. „Skončí tak i Eleanor? Ztratíme ji, jakmile odejde do školy?“

„Většina mudlorozených zůstává jednou nohou v jednom a druhou v druhém světě,“ odvětil Harry. „Já k tomu jen neměl důvod,“ usmál se. „Možná ho teď prozkoumám trochu víc.“

Dudley mu věnoval vděčný úsměv. „Ukážu ti, co je internet, když mi slíbíš, že nevybuchneš notebook. Proto jsem tě nemohl najít na Facebooku.“

„Internet a sítě,“ prohodil Harry. „Promiň… naprosto jsi mě zmátl.“

Jejich rozhovor přerušilo klepání na okno. „Vezmu to,“ vyskočil Harry. „Je to balíček, na který čekám.“

Sova patřila k těm bradavickým. Nesla podlouhlý balíček a obálku od Minervy. Harry otevřel dopis psaný jejím formálním písmem.

Drahý Harry,

když Severus zemřel, zanechal tu pár věcí. Žádal, aby jeho hůlku raději věnovali škole a nepohřbívali ji s ním. Také zanechal tento malý balíček. Podle Severusova varování souhlasím, že jeho zápisníky a deníky jsou pravděpodobně svázané s jeho hůlkou. A je pravděpodobné, že s ní bude spojená i tato krabice.

S pozdravem

Minerva

K první sově se připojila další s neforemnou obálkou. Byla od Nevilla. Harry ji otevřel a uvnitř našel lahvičku se stříbrnou mlhou a vzkazem s mnoha škrtanci.

Harry,

doufám, že mě nebudeš považovat za zbabělce. Tady je vzpomínka na tu událost, jak jsi chtěl. Upřímně, raději bych ji neprobíral osobně, takže si posluž. Rád odpovím na všechny otázky, ale myslím, že je to výstižné. Nevím, jestli… Doufám, že ti to pomůže s výzkumem.

Neville

PS: Vyvolal jsi moji zvědavost ohledně mých lékařských záznamů… Dám ti vědět, jestli najdu něco souvisejícího.

Harry se spokojeně usmál. Potěšilo ho, že mu Neville v tomto věřil. Nejprve váhal, zda ho poprosit, a dal přednost Poppy. Odmítla ho s tím, že její přísaha diskrétnosti jí nedovolí sdílet s ním informace bez Nevillova svolení. Nečekal, že mu Neville poskytne celou vzpomínku.

„Dobré zprávy?“ zeptal se Dudley.

„Ano,“ položil balíčky na plášť, takže je tu nezapomene. Z náprsní kapsy vytáhl pergamen. „Můžu si půjčit brko?“ poprosil.

„Mám pero,“ nabídl Dudley a podal mu ho.

Harry rychle napsal vzkaz Phoebe s dotazem, jestli bude mít někdy v týdnu čas. „U svatého Munga, oddělení léčení mysli,“ řekl Harry sově. Obě se rozlétly ve stejnou chvíli, když je Harry nakrmil zbytky ze sendvičů.

„Léčitelé mysli?“ zajímal se Dudley. „Druh kouzelnických psychologů?“

Z nějakého důvodu Harrymu zrudly tváře. „Jo, s jednou se vídám. Už roky,“ jaksi se potřeboval bránit. „Po válce… no… měl jsem hodně problémů…“ Bylo to pitomé, protože Dudley sám byl něco jako léčitel mysli.

Dudley vážně přikývl. „To si umím představit. Vlastně když ses tady poprvé ukázal, myslel jsem, že Minerva je tvoje terapeutka. Kdyby byly role opačné, vzal bych si s sebou svoji.“ Zarazil se. „Nebo možná ne. Mohlo by se to těžko vysvětlovat,“ napůl se usmál. „No… vlastně jsem si říkal… Je toho hodně, co bych chtěl probrat, ale je to…“

„Trapné,“ dodal Harry.

Dudley přikývl a s úlevou se usmál. „Ano. Myslíš, že bychom mohli mít společné sezení… někdy?“ Dudley zrudl. „Jen si nejsem jistý, kde bychom vůbec začali. Ty ano?“

Harry nevěděl. „Možná by to Phoebe udělala. Je mudlorozená. Během války studovala na americké mudlovské univerzitě. Zeptám se jí, až s ní budu.“

„Díky,“ řekl Dudley vděčně. „Jo, a další věc,“ Dudley zvedl z linky jakousi složku. „Když táta umřel a máma dostala rakovinu, musel jsem jí pomáhat s financemi. Jak se ukázalo, byla dost zazobaná.“

Harry věděl, že jsou Durslyovi dobře situovaní, i když si neustále stěžovali, jaká finanční zátěž pro ně Harry je.

Dudley mu podal složku a tvářil se rozpačitě. „Jak se zdá, ty jsi byl velkým důvodem proč. Dostávali asi tisíc liber měsíčně z něčeho zvaného ‚Potterův fond‘.

Harry si povzdechl. Nebylo to něco, co by už nezjistil, ačkoliv sto galeonů měsíčně bylo víc, než se Harrymu snilo.

„No, hodně toho utratili,“ pokračoval Dudley. „Ale měli… já nevím… naprostou drzost dát asi polovinu na můj účet,“ zavrtěl hlavou.

Harry otevřel složku. Obsahovala záznamy z devadesátých let.

„Nepřišlo mi správné to utratit,“ vysvětloval Dudley. „A nikdy jsem je doopravdy nepotřeboval. Když máma umřela, zůstala velká pojistka… takže… je to tam.“

Harrymu došlo, co se Dudley snaží udělat. „Nepotřebuju to,“ odmítl rychle. „Opravdu, nezáleží mi na těch penězích.“

„Vidím, že je nepotřebuješ, ale já je použít nemůžu,“ odvětil Dudley. „Jako by měly jít jinam.“

Harry minutu přemýšlel a snažil se spočítat, na kolik galeonů se dívá. Zastavil se u ‚hodně‘. Napadlo ho něco pěkného.

„Víš,“ začal tiše, „v Bradavicích je hodně chudých studentů, kteří využívají stipendijní fond, ale ten je, samozřejmě, nedostatečně financován. Možná bychom to mohli vložit tam?“

Dudley se usmál. „Můžeme to nazvat Stipendium Vernona a Petunie Dursleyových pro kouzelnickou mládež?“