Preklady fanfiction Harryho Pottera

Není to dárek

autor: Kelly Chambliss       překlad: Jacomo        betaread: Calwen

originál viz https://www.fanfiction.net/s/5674327/1/Not-a-Present

rating: bez omezení – 2 400 slov – před (Harryho) Bradavicemi

Shrnutí: Severus dostane k Vánocům balíček. Příběh o přátelství. (Ano, je to trochu sladce chlupaté, ale aspoň to nemá tři hlavy.)

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Kelly Chambliss. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Žádost o souhlas k překladu zaslána

***

Balíček se v nohách Severusovy postele objevil už na Boží hod ráno, ale on ho zatím ještě neotevřel. Nedůvěřoval mu.

Kdo by mu dával dárky? Jedinou osobou, u které si dokázal představit, že by takovou věc udělala, byl Albus Brumbál a ten už mu dárek předal osobně. Krabici sladkostí z Medového ráje. Snape to gesto víceméně ocenil, ačkoliv sladkosti neměl rád a plánoval zanechat je anonymně na stole ve zmijozelské společenské místnosti.

Ale tento další dárek byl překvapením a Snape měl překvapení v oblibě ještě méně než sladkosti. Jediné, co od toho zoufalého prvního roku učitelování chtěl, bylo přežít ho jen s minimem posměchu od studentů i členů sboru, který dokázal zvládnout. Nepotřeboval něčí předstíranou dobrou náladu a už vůbec nepotřeboval dary ze soucitu.

Zvažoval, že prostě mrští tím záhadným dárkem do krbu, ale zatím váhal. Kdo ví, jakými druhy otravných kouzel může být chráněný? A část z něj ho ve skutečnosti nechtěla zničit. Musel uznat, že byl honosně zabalený, ačkoliv obal neobsahoval žádnou nápovědu ohledně dárce; barvy byly zřejmě úmyslně zvoleny tak, aby zamaskovaly jakýkoliv odkaz na některou z kolejí.

Dárek obdélníkového tvaru byl zabalený do kusu hedvábí tak tmavě fialového, až vypadal téměř černý, a látka se leskla, ba přímo třpytila. Převázaný byl širokou stuhou z bílého brokátu utaženou do elegantního jednoduchého uzlu, do kterého bylo vetknuto bílé paví pero, měkce spočívající na luxusním tmavém pozadí.

Už vyslýchal Bintu, domácí skřítku, opečovávající to málo, co jí ve svých komnatách dovolil, ale zvládla nebo mohla mu říct jen to, že balíček ležel mezi ostatními na stole, kde učitelé tradičně nechávají dárky, aby je skřítci magicky předali adresátům. Fialovou krabici označoval jednoduchý štítek s nápisem „Snape". Nic víc Binta nevěděla (nebo se mu to rozhodla nesdělit).

Snape pochodoval po obývacím pokoji napůl rozčilený, napůl vyděšený. Kdyby ten dárek přijal, očekávalo se, že se bude revanšovat? S nakupováním dárků neměl žádné zkušenosti a nedokázal přijít na nikoho, kdo by mu chtěl něco dát.

A vždy existovala ta strašná možnost, že ona věc pochází od někoho, kdo o něj má romantický zájem. K jeho zděšení se k němu Charita Burbageová ve sborovně chovala podezřele přátelsky (podle něj) a měl dojem, že mladá barmanka od Tří košťat s ním zřejmě už několikrát flirtovala.

Snape se právě rozhodl, že požádá o radu Brumbála, když tu se komnatou rozlehlo zaklepání. Podrážděně zabručel, otevřel dveře, aniž by zkontroloval identifikační kouzlo, a ocitl se tváří v tvář rozzářené Pomoně Prýtové, která měla plnou náruč rostliny s červenými a zelenými listy zasazené v rudém květníku.

„Veselé Vánoce, Severusi!" zahlaholila. „Chtěla jsem ti tohle přinést."

„Co to je?" zeptal se Snape zamračeně a Pomona se rozesmála.

„Tvůj vánoční dárek, pochopitelně," řekla. „Pozveš nás dál?"

Severus neochotně ukročil stranou a Pomona se s rostlinou kolem něj nahrnula do obývacího pokoje.

„To je flora felix," prohlásila a umístila květník poblíž krbu. Listy se okamžitě natáhly za teplem. „Uvolňuje spóry, které mají uklidňující účinky. Má ráda příjemné a útulné místo, ale ne moc zálivky. A já... ach, můj milý."

Odmlčela se, protože na Snapeově stole zaznamenala onu fialovou krabici. „Vidím, že jsi dostal jednu z Minerviných specialit. No není to nejkrásnější balíček, co jsi kdy viděl? Každý dárek, který ona zabalí, je prostě nádherný. Je v tom staromódní... tedy, nejen v tom, jak sis jistě všiml. Ale nepoužívá žádnou kouzelnou lepicí pásku, pergamen ani nic rádoby moderního. Pravá látka, pravá stuha, správná kouzla, to je Minervin styl balení dárků. Podívej."

Pomona popošla blíž k balíčku a vydatně zatahala za bílou stuhu, ale ta zůstala pevně zavázaná. „Vidíš? Otevřeš ho jenom ty."

Na Snapeových nažloutlých tvářích se objevily dvě rudé skvrny. „Nevěděl jsem," spustil škrobeně, „že si učitelé vyměňují dárky."

„Inu, není to pravidlem," odpověděla Pomona, která si zřejmě nepovšimla Snapeových rozpaků. „Ale pro nás starousedlíky se stalo určitou tradicí vítat nováčky o prvních Vánocích nějakou maličkostí. Jen symbolicky. Už tu byl Filius?"

„Ne."

„Však on přijde. Přinese ti láhev něčeho dobrého a silného. Takže si dávej pozor, ať je to cokoliv – garantuju ti, že to bude mít šmrnc. Filius možná pije slabé koktejly s deštníčky, když si zajde ke Třem košťatům, ale to je takový jeho vtípek na veřejnosti, když jsou poblíž studenti. Tady doma, to je samozřejmě něco jiného."

Usmála se a poplácala Snapea po ruce. „Inu, měj se krásně, Severusi. Dneska nebudu u sváteční tabule, chystám se s přáteli do Prasinek, ale uvidíme se večer u Minervy, hm?"

A zmizela dřív, než stihl Snape odpovědět.

Což bylo jen dobře, protože netušil, co by na to měl říct. Možná „děkuju", kdyby ho to napadlo, ačkoliv si nebyl jistý, že jí chce opravdu poděkovat. Byl ochotný pěstovat rostliny, které potřeboval jako přísady do lektvarů, ale ty měl umístěné v pečlivě kontrolovaném prostředí. Rozhodně neměl zájem, aby se z jeho obývacího pokoje stal skleník.

A mohl opravit Pomonin mylný dojem, že se uvidí večer u Minervy. Vzhledem k tomu, že nepotřeboval přátele, neměl v oblibě ani společenské události a už Minervě sdělil, že se nezúčastní toho, o čem vydedukoval, že je u ní každoročně pořádané vánoční setkání. Ale byl si jistý, že kdyby se o svém rozhodnutí zmínil před Pomonou, jen by ho otravovala, aby tam šel. A pak by ho otravovala ještě víc. Nebyla mrzimorka pro nic za nic.

Ne, bylo jen dobře, že odešla zavčasu, ačkoliv její odchod znamenal, že teď už neměl žádnou výmluvu, aby se fialově zabalenému dárku vyhýbal.

Takže byl od Minervy. Pořád z něj neměl velkou radost, ale teď cítil o něco menší nervozitu, když mu Pomona vysvětlila tradici obdarovávání nových členů učitelského sboru. Jen symbolicky. Bez očekávání něčeho na oplátku. To by asi mohl zvládnout.

A samozřejmě si už nemusel dělat starosti, že ten dar pochází od někoho s nevítaným milostným zaměřením na jeho osobu. Nejen, že by se Minerva při pomyšlení, že by mohla mít o Snapea romantický zájem, zasmála, ale mezi mnoha překvapivými věcmi, které zjistil od doby, co se připojil k bradavickému personálu, bylo také to, že Minerva McGonagallová – podle jeho názoru dokonalý archetyp staré panny – ve skutečnosti žila mnoho let ve šťastném vztahu s Poppy Pomfreyovou.

Bez dalších rozpaků popošel k balíčku a zatáhl za brokátovou stuhu. Jakmile se jí dotkl, uzel povolil, stuha sklouzla a sytě purpurové hedvábí se rozvinulo.

Obsah, který se takto před ním objevil, téměř způsobil, že Snape přestal dýchat. Byla to kniha.

Ale ne jen tak nějaká kniha – tohle bylo Venenum Veritas^*) od Quintuse Appiuse, prastaré dílo o lektvarech pravdy. Většina tohoto vědění nebyla pozdějšími učenci dosud překonána. A přestože se té myšlence jeho mozek vzpíral, tohle nebylo jen tak nějaké Venenum Veritas: tohle byla edice z osmnáctého století vydaná firmou Kaňour a syn.

Před několika staletími, dříve než Kaňour přibral jako své společníky rodinu Krucánkových, firma knihy nejen prodávala, ale i tiskla. Papá Magnus Kaňour byl mozkem firmy, zatímco syn se choval poněkud zvláštně. O Phineasovi Kaňourovi se toho moc nevědělo, snad jen to, že byl samotář, který neměl o podnik moc zájem.

Ale legenda říkala, že se staral o knihy; přidával do nich magii. Phineas, vypráví se, dotekem skládal ručně psané kouzelné stránky do jednotlivých svazků. Údajně skvěle ovládal lektvary, údajně vytvořil spolehlivé recepty, údajně vepsal neomylná kouzla do samotných vláken pergamenů, na které své vzorce zaznamenal, takže výrobce lektvarů, který se bude instrukcemi přesně řídit, by neměl být schopen selhat.

Snape nikdy neměl příležitost ověřit si pravdivost těchto příběhů, protože knihy od Phinease Kaňoura stály víc, než by si Snape mohl kdy dovolit. A navíc byly vzácné. Irma Pinceová už ho bohužel informovala, že se Phineasem nemůže chlubit ani bradavická knihovna.

Snape zvedl svazek roztřesenýma rukama. Nedokázal se upamatovat, kdy naposledy tak toužil po nějakém hmatatelném objektu. Zatracená Minerva, že ho pokoušela věcí, o níž musela vědět, že jí nedokáže odolat. Proč se mu ji vůbec snažila dát?

Stiskl rty. McGonagallová si z něj musela tropit žerty.

To bylo ono – vysmívala se mu. Musela. Nejspíš ta kniha vůbec nebyla kniha; nejspíš to byla hromada přeměněných odpadků. Nepochybně ji začarovala tak, aby se o půlnoci přeměnila na nebelvírskou šálu nebo něco stejně bláznivého, a ona mohla sama sobě poblahopřát, že se jí povedl tak zatraceně skvělý kousek.

Zatracená Minerva. Zatracení nebelvíři, zatracení, jeden vedle druhého.

Navzdory přesvědčení, že je tento „dárek" hnusný žertík, se Snape nedokázal ubránit, aby neodklopil kožené desky. Uvnitř ležel, zastrčený za předsádkou, list pergamenu s jeho jménem napsaným Minerviným výrazně smaragdovým inkoustem.

Jeho první myšlenkou bylo roztrhat tu zprávu na kusy, aniž by si ji přečetl – proč podléhat jejím škodolibým nápadům? – ale podle jeho zkušeností byla ta věc zakletá a vybuchne jako hulák, když ji neotevře.

Takže poklepal hůlkou na pečeť.

Severusi Snape, psala Minerva precizním rukopisem, neopovažuj se to odmítnout. Ach, ano, vím, co si myslíš – že to má příliš velkou cenu, než abys takovou věc přijal od někoho, s kým se znáš jen formálně a vzájemně si příliš nedůvěřujete. A možná se také obáváš, že přijetím této knihy Ti vznikne vůči mně nějaký druh dluhu.

Ale tohoto strachu Tě mohu zbavit; to, co držíš, není dárek. Je to závazek. Můj závazek. Když jsem před mnoha lety získala knihu Venenum Veritas do vlastnictví, bylo to s vědomím, že ji přebírám jen do opatrování. Slíbila jsem, že tyto stránky předám, jakmile se setkám s odborníkem schopným ocenit jejich hodnotu.

Viděla jsem Tvoji práci s lektvary, Severusi, a věřím, že tím odborníkem jsi Ty. Takže mě těší, že mohu předat tento poklad někomu, kdo ho dokáže využít. (Ta kniha mi nezjevila svá tajemství, víš; pan Kaňour očaroval pergameny tak, že reagují jen na ty, kteří jsou obdarováni mistrovským uměním přípravy lektvarů.)

V krátkosti – tím, že převezmeš správu nad tímto svazkem, uděláš mi laskavost. Pokud budeš mít zájem poslechnout si jeho historii, s potěšením Ti ji vyložím.

Prozatím Ti přeji poklidné Vánoce.

Podpis chyběl, Minerva nerada omílala očividné.

Snapeovy rty se při čtení závěru zkroutily do polovičatého úsměvu: rozhodně věděla, že přát mu „veselé" Vánoce by bylo trochu moc. A koneckonců, pro učitele bylo poklidné volno přednostní.

Netušil, jak dlouho tam stál s nedocenitelným darem v jedné a Minerviným dopisem v druhé ruce, a neměl chuť se pohnout. Co když otevře knihu se stránkami, kterých se dotkl sám Phineas, a ony zůstanou prázdné? Lektvary sem, lektvary tam, pokud si čarodějka tak mocná jako McGonagallová nemohla přečíst Phineasova tajemství, co jeho vede k tomu, že on, Severus Snape z Tkalcovské uličky, dopadne lépe?

Nakonec ale byla zvědavost příliš silná, a tak Snape opatrně položil knihu na stůl. Pomalu se sama od sebe otevřela na stránce z krémového pergamenu, který vypadal, jako by ho právě vyrobili.

Byl prázdný.

A pak, po chvíli, kdy se mu téměř zastavilo srdce, se na pergamenu začal objevovat starodávný rukopis, jedna přísada po druhé seřazené v pečlivě zarovnaném seznamu. Snapeovo počáteční vzrušení se ještě prohloubilo: ačkoliv se nebyl jistý, jaký lektvar z nich půjde namíchat, podle jejich vzácnosti a kombinace mohl říct, že bude mít pravděpodobně co do činění s uzdravováním – možná něco, co by mohlo být velkým přínosem pro kouzelnický svět.

Ale když seznam skončil, další pokyny se neobjevily ani po několika minutách. Nejprve byl Snape zmatený, ale pak náhle pochopil: až poté, co nalezne všechny složky, bude mu sděleno, jak s nimi má naložit.

Severuse se potěšeně usmál při myšlence, jaké báječné dny ho při shromažďování přísad čekají. Začne zítra, jako první věc dne koledování. Připadalo mu to vhodné, i když ta „koleda" bude přímo pro něj. ^**)

Pokud jde o dnešek... dnes večer by se nakonec mohl zastavit na Minervině večírku. Jen na chvilku. Když se nad tím teď pořádně zamyslel, uvědomil si, že nemusí být až tak nepříjemné dát si o Vánocích jednu skleničku ohnivé whisky s... přáteli.

Možná by s sebou mohl jednu láhev vzít. Samozřejmě ne jako dárek, protože Snape nerozdával dárky. Byla by to splátka. Ano, to zní lépe. Splátka.

Na kterou uváže stuhu z bílého brokátu.

***

Poznámky k překladu:

*) Venenum Veritas – z lat. Kouzelný lektvar pravdy

**) V originálu je místo spojení den koledování a koleda použita významová příbuznost označení dne 26. 12. jako Boxing Day a slova box. Pro neznalé anglo-amerických reálií více viz https://agj.cz/vanoce-v-usa-a-velke-britanii