Preklady fanfiction Harryho Pottera

Varování: Nejíst. Nepít. Neslintat. Začne to zostra a pak se to ještě víc rozjede. Andělé, démoni a jiné šílenosti. Jak tohle skončí? Ví bůh. Nebo výbuch?

"Víš," nadhodil Lucius usazený v útulném křesle se sklenkou martini v ruce a oblečený jen do fezu na hlavě," začínám si myslet, že jsme možná v celé té rodičovské záležitosti selhali."

"Tyhle věci chtějí čas, Luciusi," prohlásila Narcisa s očima upřenýma na vyšívání. "Jen prostě získává křídla. Nechme ho se v tom trochu vykoupat a jsem si jistá, že nakonec dospěje."

"Možná jsme měli trvat na tom, aby dokončil Bradavice nebo – nebo mu zařídit nějakou stáž." Při té myšlence se Lucius zašklebil.

"Neblázni," zamumlala Narcisa. "V jeho věku nikdo neví, čím chce být."

Rozhostilo se ticho.

"Proč nad tím vůbec naříkáš?" otázala se po chvíli Narcisa kousavě. "Copak se s tím teď dá ještě něco dělat? Copak budeme ještě někdy zodpovědní za výchovu nějakého ubohého stvoření?"

Jejich pohledy se setkaly.

"Už nikdy," přikývl Lucius a pozvedl své martini v gestu přípitku.

Náhlé hlasité prásknutí přimělo Narcisu nadskočit a vyjeknout. Uprostřed místnosti se objevila podivná domácí skřítka, kroutila si uši, kolébala se sem a tam a soustavně kvílela: "Mladý pán byl zabit! Byl zabit ošklivou Hubatou dámou!"

Načež stejně rychle zmizela.

Lucius okamžitě zaměřil zrak na rodinnou tapiserii. Narcisa se postavila a s obavami na něj hleděla.

"Inu, tapiserie říká, že je na tom skvěle," oznámil Lucius. "Ve skutečnosti říká... svatá prostoto, Draco, neskákej na každou, kterou vidíš!"

Narcisa odložila vyšívání a přivolala si boty. "Jdeme, Luciusi. Měli bychom se na to podívat sami."

Lucius k ní vyslal prosebný pohled: "Můžu se obléknout?"

Narcisa stiskla rty a zamyslela se. "Dobře, ale jen proto, že opouštíme dům."

***

Hermiona klečela na okraji propasti, mířila hůlkou dolů a po tvářích jí tekly slzy. Neviděla nic než inkoustovou čerň a v hlavě měla takový zmatek, že nedokázala přijít na jediné užitečné kouzlo.

A to znala tisíce kouzel. Znala několik takových, která by ji snesla dolů, která by ze skály vytvořila schodiště, která by přivolala stupně, aby po nich mohla sejít.

Nedokázala si vybavit ani jediné.

"Omlouvám se, Draco! Je mi to tak líto! Nemyslela jsem to tak!" volala plačtivě do temnoty.

Mohla přivolat jeho tělo, ale bála se, že je naživu a zraněný a že by ho ten otřes mohl zabít. Bála se, že je mrtvý a když sejde dolů do propasti, bude se muset dívat na jeho polámané neživé tělo.

"Ach, Draco, je mi to lí-to!" vzlykala.

"Hermiono..."

Trhla hlavou a zalapala údivem po dechu.

Byl to Draco... ale byl... Byl anděl.

Ze zad mu vyrůstala bílá křídla a tiše se třepotala ve vzduchu. Něžně, shovívavě se usmíval. Mírumilovně.

Neohrabaně vstala a natáhla k němu ruku.

"Draco! Omlouvám se! Snažila jsem tě přivolat kouzlem, ale ta skřítka... ta skřítka mě srazila k zemi a pak jsi byl pryč!" začala znovu vzlykat.

"To je v pořádku, Hermiono."

"Není! Nezasloužil sis zemřít! No, možná trochu. Ale nechtěla jsem být tím, kdo to udělá."

"Nebolelo to."

Popotáhla. To trochu pomohlo. Aspoň to bylo rychlé.

"Než půjdu, uděláš pro mě něco?"

Přikývla. Vyrovnaně se usmál a potěšeně slétl dolů k ní.

"Mohu dostat polibek?" zašeptal.

Zírala na něj doširoka rozevřenýma, vlhkýma očima a nijak nereagovala, když se naklonil a cudně se svými rty dotkl jejích. Myšlenky se jí okamžitě rozmělnily na kaši.

Ach. Ach bože. Tohle nebyla zrovna situace, na kterou by se při organizování svého ovládnutí světa připravovala. Jediný muž, kterého kdy líbala, byl Ron a ten nebyl zrovna pan Božský^*). Ne že by špatně líbal, jen se choval naprosto nevázaně. Jako ten typ chlápka, kterého nikdy nemůžete líbat na veřejnosti, protože to rychle začne být pořádně nemravné.

Tohle nevypadalo na takový druh polibku, ale možná vyčkával, až ona něco udělá. Ale co? Urazí ho, když mu položí ruce na tvář, kousne ho do rtu a vsune mu jazyk do pusy? Byl to jeho poslední polibek před tím, než odejde do nebe (nebo do pekla), co když to zkope? Možná si o tom měla něco nastudovat...

Malfoy se trochu odtáhl. "Přestaň. Myslet," nařídil jí a znovu ji políbil.

Ach.

Dobře.

Objal ji a trochu naklonil hlavu a Hermionin mozek se rozplynul. Tak krásně voněl a jeho ústa byla horká a přemlouvala ji, aby aspoň trochu rozevřela rty. Hábit měl navlhlý a studený. Celý byl tak pevný, tak skutečný a chutnal – chutnal jako máslový ležák.

Odtrhla se od něj. "Ty osle!" zahulákala. "Ty nejsi anděl!" Samozřejmě, že nebyl anděl! Trdlo! Kdyby opravdu zemřel, objevil by se před ní s rohy a ocasem.

"Musíš být jedinou osobou na planetě, která se ve mně takhle spletla," zasmál se na ni a potvrdil tak její myšlenku.

Ale nebylo to míněno jako posměch, takže se neodtáhla, když se znovu sklonil a vtiskl jí pár rychlých, jako peříčko lehkých polibků. "Částečné odškodnění."

"Nechtěla jsem ti ublížit," zašeptala, "jen jsem si přišla promluvit. Tvoje matka si myslela, že máš něco jako halucinace."

"Neposlala tě, abys mě zabila?" zeptal se Draco nevěřícně

"Ne! Proč by to dělala?" vyhrkla Hermiona naprosto zmateně.

"Myslel jsem, že jsi navrch ještě taky zabiják... k tomu všemu, co už jsi. Momentálně bych tě radši nepodceňoval."

"Ne, hele – dobře, zasloužím si to. Možná se svým způsobem snažím převzít kouzelnický svět. Jen jsem o tom takhle nepřemýšlela. Opravdu nechci nikomu ublížit nebo začít válku. Jen chci, aby ze sebe všichni vydávali to nejlepší, co můžou."

"Proti jejich vůli?"

Nepěkně se jí blýsklo v očích. "Když budu muset."

Zadíval se na ni: "To je tak děsivé a zároveň sexy."

Naklonil se, aby ji znovu políbil, ale odstrčila ho. "Počkej, co je tohle za místo?"

"To je, ehm..."

Vyrušil je ženský výkřik přicházející z daleka a odrážející od hlubin propasti.

"Co to bylo?" přispěchala Hermiona k okraji.

"LENKO!" vykřikl Draco. "LENKO, CO SE DĚJE?"

"Dracooo Malfoyi! Pomóóóc!" ozval se z temnoty slabě Lenčin hlas.

"Co to propánakrále je?" zalapala Hermiona po dechu.

Draco překvapeně vykřikl, protože se jeskyně najednou rozkývala a škrkny se mu rozječely v hlavě. Stěny jeskyně se roztřásly a popraskaly, načež se před nimi objevily dvě velké škrkny a hmátly po něm a po Hermioně.

"Co se děje?" snažil se jich vyptávat Draco. "Co se stalo?" Ale všechny ty hlásky byly příliš rozrušené a pomíchané, než aby se jim dalo rozumět.

Hermiona se rozkřičela, protože škrkny se s nimi vrhly dolů do temnoty.

Zastavily se ve vzduchu těsně nad další skalní plošinou. Na vyvýšenině vpravo od nich spočívala Lenka Láskorádová, držená další škrknou.

"Lenko!" zalapala Hermiona po dechu.

"Škrkny, co to děláte?" vyjekl Draco a zamlel sebou.

Ustrašeně a zmateně blekotaly a on se z té kakofonie v hlavě otřásl.

"Dobře, dobře, dobře," ozval se cizí nepříjemný, chraplavě znějící hlas. "Zaklínač škrken! No nemám já dneska šťastný den?"

"Kdo je tam?" zvolal Draco.

"Lumos." Dracova a Hermionina hůlka se rozsvítily a oba přímo před sebou uviděli divoce vyhlížejícího muže s úžasně dlouhými černými vlasy a vousy vlajícími všude kolem něj, jako kdyby ty prameny vyrůstaly přímo z podlahy a zdi jeskyně. Vypadalo to, jako kdyby byl ten muž napůl uvězněn ve svíjejícím se obsidiánovém kameni.

Žádný kámen, uvědomil si Draco. Škrkny. Škrkny se proměnily v kámen a snažily se toho muže zadržet.

"Aha!" zvolal čaroděj triumfálně. "Zase můžu používat magii! Za okamžik budu volný! A to všechno díky tobě, milý hochu."

"Kdo jste? Co tady děláte?" dožadoval se vysvětlení Draco.

"Malfoyi," řekla Hermiona tiše, "myslím, že je to možná tvůj Pán zla. Ten, v jehož domě bydlíš."

"Cože? Fakt?" zatvářil se skepticky Draco.

"Ano! To jsem!" křikl kouzelník potěšený, že ho znají. "Jsem Ten, o němž se nemluví! Taktéž známý jako Tamten chlápek. Ne Tamten chlápek z Irska. Jsem britský Tamten chlápek."

"Co tady děláte?" zeptal se Draco znovu. "Zmizel jste v sedmdesátých letech."

Muž se zamračil a tvářil se poněkud překvapeně. Patrně vůbec nevěděl, co se píše za rok. Ale byl to Pán zla, takže byl víc než šťastný, že může spustit svůj monolog: "Na vrcholu moci jsem našel tuhle kolonii škrken a pokusil jsem se objevit náhradní způsob, jak je ovládat. Částečně jsem uspěl, ale jednoho dne se obrátily se proti mně a použily svoje těla, aby vytvořily tohle skalní vězení, ze kterého jsem nemohl uniknout. Ale před pár dny ho začaly v krátkých intervalech houfně opouštět. Odcházelo jich víc a víc, zřejmě aby prozkoumaly tebe. Tím, že se jejich pozornost rozdělila, vznikla v mém vězení skulina, čehož jsem využil, abych se dostal na svobodu. Za pár hodin budu zase volný a ty, zaklínači škrken, mi je pomůžeš využít k tomu, abych srazil kouzelnický svět na kolena!"

"NIKDY!" zaburácel Draco. "Škrkny už byly kouzelníky zneužívané a týrané dost a dost! Nedovolím je zotročit a vykořisťovat! Jsou to mí přátelé a já ti nedovolím jim ubližovat! Ne, dokud dýchám!"

Hermiona zůstala na Draca civět s výrazem úžasu ve tváři.

Zlovolný kouzelník se rozesmál: "Ty nemůžeš nic dělat, kluku! Z mého věznění jsou oslabené! Když dojde na volbu mezi mou silou a tvým hlasem, nemají šanci, musí poslechnout mě! A ty uděláš to, co řeknu, nebo zabiju tvé kamarádky. Nejdřív si s nimi ale pohraju. Neměl jsem ženskou už roky."

Černý lesklý kámen, který čaroděje držel, se začal chvět a praskat a Pán zla se šíleným výkřikem osvobodil jedno hubené rameno. Kamenná drť popadala na zem a proměnila se na malé škrkny, které odkulhaly pryč.

Draco se divoce snažil vyprostit z držení škrken. V duchu jim to co nejrazantněji nařídil, takže zapištěly, trhly sebou a upustily ho. Dopadl do podřepu, chňapl po hůlce a skočil přes rozsedlinu dělící ho od zlého čaroděje.

Pán zla se ušklíbl a zavrčel kouzlo, které způsobilo, že se Dracova hůlka obrátila proti svému majiteli a vystřelila mu do obličeje. Odlétl s výkřikem zpět a téměř neslyšel, jak Hermiona a Lenka volají jeho jméno. Místo rozplácnutí o skálu nebo pádu do ledové vody pod nimi byl ale bleskově zachycen škrknami, které ho zvedly do vzduchu, panicky mu breptaly v hlavě a odmítaly ho znovu pustit, aby si neublížil.

Tentokrát byla jeho snaha o vyproštění marná. Nedalo se nic dělat. Tento kouzelník uměl používat hůlky dalších osob, aniž by se jich musel dotknout, a i kdyby na něj Draco poslal škrkny, jiné škrkny toho muže chránily. Rozdělit jejich pozornost mezi sebe a toho černokněžníka jen škrkny oslabovalo.

"Hlupáku," zasmál se kouzelník a začal jen tak pro zábavu sesílat kouzla. Draco vyjekl, protože se jeho hůlka vymrštila do vzduchu a začala na něj střílet bolestivá a mučicí kouzla. K jeho hrůze viděl, že totéž se děje i Hermioně a Lence.

"To je marné, mladíku," poškleboval se mu Pán zla po chvíli, která Dracovi připadala jako věčnost. Ochable visel škrknám v náručí, s opuchlým a zkrvaveným obličejem, ale stále sebou mlel, protože Hermiona plakala. "Moje moc jen poroste a s těmito škrknami jakožto mou stráží nemůže žádná čarodějka nebo kouzelník doufat, že mě porazí."

"A co já, hajzle?" ozval se hluboký hlas a před černokněžníkem přistál obrovitý muž, který sjel dolů na kamennou plošinu po laně.

"Kdo do pr-?" spustil čaroděj.

"Strýčku Dane!" vypískla Hermiona, ale její výkřik rázně skončil ucuknutím při pohledu na to, jak strýcovy zaťaté pěsti narazily do čarodějova obličeje, až to mlasklo a křuplo.

"Malfoyi! Hermiono!"

A byli tu Ron a Harry svištící si to na košťatech.

Škrkny začaly zmatkovat a nešťastně cvrlikat v Dracově hlavě. Ten pro změnu ječel, protože jeho a Hermionu bez dlouhých cavyků upustily.

Ron popadl Hermionu a zamířil vzhůru. Harry postrčil svoje koště k Lence. "Vezmi Malfoye a mažte nahoru! Dan a já použijeme Hermionino přenášedlo."

Lenka rychle přikývla, vzlétla a chňapla po Dracovi, který ani nepomyslel na protest.

Harry se pomocí hůlky přenesl z Lenčiny plošiny na plošinu, kde Dan valchoval ksicht Pána zla.

"V pořádku. Jste hotový?" zeptal se.

"Téměř," zavrčel Dan a ještě párkrát chlápka praštil. "A to jsem se skoro bál, že se nedostanu k zabíjení."

"Ehm, jo," souhlasil Harry nervózně.

Poté Dan sáhl do kapsy a vytáhl ruční granát. Se šíleným úšklebkem vytrhl zuby pojistku a nacpal ho Pánu zla do potlučené pusy.

Harry vyjekl, pevně Dana sevřel a hmátl po přenášedlu.

Poznámka k překladu:

*) v originálu je použito "Mr. Smooth", čemuž by asi lépe vyhovoval překlad "pan Dokonalý", ale nám se pan Božský zdál lepší – zejména když jde o srovnání s Ronem :-D