arabeska nám napísal:
Preklady fanfiction Harryho Pottera
Len pre našu zábavu a poučenie.
Len pre našu zábavu a poučenie.
Sirius Black
Rebel
Autor: Jewels5; Překlad: arabeska; Beta: denice; Nález: Jacomo
Žánr: Angst/Tragedy
Stav: zažádáno o povolení
1100 slov
kánon
13+
Prohlášení: Nikdo nevlastní nic.
Shrnutí: Černé vlasy, šedomodré oči a osobnost, která řvala: motorkář.
Černé vlasy, šedomodré oči a osobnost, která řvala: motorkář. Svým způsobem byl vždycky ten lehkovážný šestnáctiletý kluk. I po dvaceti letech, když už jeho vlasy dávno pozbyly rošťácké elegance, rysy rozhodně nenesly známky zdraví či mládí a hlava neuměla myslet rozumně a jasně, v něm stále zůstalo něco z toho šestnáctiletého rebela. Stále v něm zůstalo něco z toho šestnáctiletého rebela, který utekl z domu a pořídil si motorku, aby se mohl cítit volný – aby se mohl osvobodit od svých rodičů.
V Azkabanu o svoji příčetnost nepřišel. Tou dobou už byla pryč. Neprotestoval, když mu ministerská čarodějka zlostně oznámila, že ho Skrk posílá bez soudu do Azkabanu. Neprotestoval, když ho zamkli v cele, a neprotestoval, když ho mozkomorové denně navštěvovali se záměrem vysát z něj i ten poslední kousíček lidství. Vyrostl jako rebel a nepotřeboval protestovat, aby se jim vzepřel. Jeho mlčení, jeho rozumné vzezření bylo rebelií samo o sobě.
Ale příčetný nebyl. Ne bez Jamese. Ne bez svobody, kterou mu James daroval svým přátelstvím. V Azkabanu se domnívali, že rebela umlčeli, ale to se mýlili. Vzpíral se – kvůli Jamesovi, kvůli Lily a kvůli sobě. Protože to měl ve zvyku. Protože byl zkrátka rebel.
Jediná věc – neživý objekt, ačkoliv za neživý jej nikdy nepovažoval – která mu v Azkabanu chyběla, byla jeho motorka. Ta motorka, kterou daroval Hagridovi, aby s její pomocí zachránil Harryho. Ta motorka, která ztělesňovala svobodu a která svým hlasitým řevem vytáčela lidi, jako byli jeho rodiče. Stýskalo se mu po létech dospívání.
Avšak rebela nelze umlčet.
Tohoto Blacka nelze umlčet.
Už v pěti letech čelil ostřejším nepřátelům a zdi Azkabanu jej nemohly zkrotit. Bouřil se proti svému otci, své matce a někdy i proti svému bratrovi – svému bratrovi, tomu zrádci. Regulusovi důvěřoval – věřil, že se v něm skrývá něco víc, než co se domnívala jejich matka. Jenže skrývalo? Co zbylo z Reguluse teď? Nejspíše mrtvola. Ale říkal si, že bratra k ničemu nepotřebuje. Nepotřebuje nikoho. Žádné zdi jej neuvězní, ani ty azkabanské. Zvláště ne ty azkabanské. Potřeboval jedině svobodu. A v získávání svobody vynikal.
Těch pár měsíců, kdy honil Petra Pettigrewa, ještě jednou svobodu pocítil. Utíkal, ale utíkání mu nevadilo. Nenáviděl to skrývání. Nic ho nepřimělo se schovat, nikdy. Grimmauldovo náměstí mu sice zpočátku jako úkryt sloužilo, ale pláchl do Bradavic. Stal se Nebelvírem, prakticky přeťal kořeny, jež ho poutaly k domu, který tolik nenáviděl. A potom se po pátém ročníku vrátil a zjistil, že už tam vůbec nedokáže žít. Nedokáže tam zůstat ani na ty dva prázdninové měsíce. Potřeboval odejít – osvobodit se.
A tak odešel k Potterovým. S nimi se mohl cítit volný po jeden rok. Avšak v Bradavicích udělal chybu. Téměř svou svobodu v Bradavicích ztratil. Téměř zabil. A tak, když se toho léta vrátil k Potterovým, sbalil si věci, poděkoval jim (jelikož se mu za jeden rok dokázali stát bližší rodinou než vznešení a starobylí Blackové za šestnáct let) a odešel. Koupil si byt a motorku.
Remus se nad tou frivolní investicí uchechtl, Lily se usmála (jakmile se jejich vztah usadil na vzájemném usmívání) a brala ji jako pochopitelnou hračku, která k Siriusovi zkrátka patří. Pouze James v ní spatřoval ten účel a nezbytnost pro Siriusovův život. On tu motorku potřeboval. A sedli si perfektně. Pokud se kdy zamiloval, pak jedině do té motorky.
Stala se součástí jeho osobnosti – to by řekl každý.
Byl buřič – s koženou bundou, pilotkami, úsměškem a motorkou. Byl rebel s cílem, protože se s tou motorkou ukazoval na setkáních Řádu a s radostí se vzpíral Voldemortovi. S radostí bojoval. Vynikal v tom.
Ale když Voldemort zabil Jamese a Lily – když je Petr zradil – Sirius o svou motorku přišel. Stál mezi troskami v rumišti toho, co nazýval Godrikovým dolem, zíral skrz oblačna prachu a poprvé za poslední roky se mu v těch šedomodrých očích leskly slzy.
Neplakal od svých sedmi let – neuronil slzu od té doby, co mu matka nařídila, aby už nikdy znovu neplakal. Býval smutný – když zemřeli Jamesovi rodiče, když zemřela Eva Lavenzová, když ho na těch pár dnů Pobertové opustili… ale nikdy ne takto.
A v tom okamžiku, kdy ztratil svou motorku, svou svobodu, ztratil i rozum.
Vypátral Petra jen s jediným záměrem – zabít tu proradnou krysu, která je všechny zradila a vzala jim Jamese. Neutekl autoritám, jelikož na svobodě mu nezáleželo tolik, jako na odvetě tomu zrádci, který mu vzal vše, co miloval; Jamese, Lily, dokonce i Harryho. Harryho, kterého odsoudili k tomu, aby žil stejný život jako Sirius, život, který nenáviděl – v domě, který nenáviděl, s rodinou, která nenáviděla jeho.
Ale nakonec se musel do toho domu vrátit. Když Petr utekl, Voldemort povstal a on se už nemohl skrývat na ostrovech, vrátil se do Londýna. Vrátil se do toho sídla, které se mu tolik hnusilo. Pro Lily, říkal si. Pro Harryho. Pro Jamese.
Nenalezl v tom domě svobodu. Bydlel tam sám se skřítkem, který ho nenáviděl, a s obrazem, který na něj ječel. Brumbál a Bradavice toho pětatřicetiletého teenagera nemohli vysvobodit. Stále byl pohledný, mladý – i když už ne náctiletý – a měl svou motorku. Ale nemohl s ní nikam jezdit a nebyl volný. Nebyl sám sebou, když postrádal svobodu.
Potom se mu naskytla poslední možnost se osvobodit. Odejít z toho domu a učinit něco šlechetného. Splatit Jamesovi tu svobodu, kterou mu v Bradavicích svým přátelstvím daroval.
Bojoval za Harryho.
A padl skrz závoj, ale vykoupil se. Vykoupil se za Snapea tehdy v šestém ročníku, za Lilyinu a Jamesovu smrt, za Harryho. To James mu daroval svobodu, a právě onen dluh splatil Sirius skrze Harryho. Musel bydlet na Grimmauldově náměstí kvůli Jamesovi a Harrymu. Ale teď už ne.
A na druhé straně závoje mu znovu bylo šestnáct. Znovu byl tím náctiletým lehkovážným rebelem s černými vlasy, šedomodrýma očima a osobností, která řvala: motorkář.
Rebel
Černé vlasy, šedomodré oči a osobnost, která řvala: motorkář. Svým způsobem byl vždycky ten lehkovážný šestnáctiletý kluk. I po dvaceti letech, když už jeho vlasy dávno pozbyly rošťácké elegance, rysy rozhodně nenesly známky zdraví či mládí a hlava neuměla myslet rozumně a jasně, v něm stále zůstalo něco z toho šestnáctiletého rebela. Stále v něm zůstalo něco z toho šestnáctiletého rebela, který utekl z domu a pořídil si motorku, aby se mohl cítit volný – aby se mohl osvobodit od svých rodičů.
V Azkabanu o svoji příčetnost nepřišel. Tou dobou už byla pryč. Neprotestoval, když mu ministerská čarodějka zlostně oznámila, že ho Skrk posílá bez soudu do Azkabanu. Neprotestoval, když ho zamkli v cele, a neprotestoval, když ho mozkomorové denně navštěvovali se záměrem vysát z něj i ten poslední kousíček lidství. Vyrostl jako rebel a nepotřeboval protestovat, aby se jim vzepřel. Jeho mlčení, jeho rozumné vzezření bylo rebelií samo o sobě.
Ale příčetný nebyl. Ne bez Jamese. Ne bez svobody, kterou mu James daroval svým přátelstvím. V Azkabanu se domnívali, že rebela umlčeli, ale to se mýlili. Vzpíral se – kvůli Jamesovi, kvůli Lily a kvůli sobě. Protože to měl ve zvyku. Protože byl zkrátka rebel.
Jediná věc – neživý objekt, ačkoliv za neživý jej nikdy nepovažoval – která mu v Azkabanu chyběla, byla jeho motorka. Ta motorka, kterou daroval Hagridovi, aby s její pomocí zachránil Harryho. Ta motorka, která ztělesňovala svobodu a která svým hlasitým řevem vytáčela lidi, jako byli jeho rodiče. Stýskalo se mu po létech dospívání.
Avšak rebela nelze umlčet.
Tohoto Blacka nelze umlčet.
Už v pěti letech čelil ostřejším nepřátelům a zdi Azkabanu jej nemohly zkrotit. Bouřil se proti svému otci, své matce a někdy i proti svému bratrovi – svému bratrovi, tomu zrádci. Regulusovi důvěřoval – věřil, že se v něm skrývá něco víc, než co se domnívala jejich matka. Jenže skrývalo? Co zbylo z Reguluse teď? Nejspíše mrtvola. Ale říkal si, že bratra k ničemu nepotřebuje. Nepotřebuje nikoho. Žádné zdi jej neuvězní, ani ty azkabanské. Zvláště ne ty azkabanské. Potřeboval jedině svobodu. A v získávání svobody vynikal.
Těch pár měsíců, kdy honil Petra Pettigrewa, ještě jednou svobodu pocítil. Utíkal, ale utíkání mu nevadilo. Nenáviděl to skrývání. Nic ho nepřimělo se schovat, nikdy. Grimmauldovo náměstí mu sice zpočátku jako úkryt sloužilo, ale pláchl do Bradavic. Stal se Nebelvírem, prakticky přeťal kořeny, jež ho poutaly k domu, který tolik nenáviděl. A potom se po pátém ročníku vrátil a zjistil, že už tam vůbec nedokáže žít. Nedokáže tam zůstat ani na ty dva prázdninové měsíce. Potřeboval odejít – osvobodit se.
A tak odešel k Potterovým. S nimi se mohl cítit volný po jeden rok. Avšak v Bradavicích udělal chybu. Téměř svou svobodu v Bradavicích ztratil. Téměř zabil. A tak, když se toho léta vrátil k Potterovým, sbalil si věci, poděkoval jim (jelikož se mu za jeden rok dokázali stát bližší rodinou než vznešení a starobylí Blackové za šestnáct let) a odešel. Koupil si byt a motorku.
Remus se nad tou frivolní investicí uchechtl, Lily se usmála (jakmile se jejich vztah usadil na vzájemném usmívání) a brala ji jako pochopitelnou hračku, která k Siriusovi zkrátka patří. Pouze James v ní spatřoval ten účel a nezbytnost pro Siriusovův život. On tu motorku potřeboval. A sedli si perfektně. Pokud se kdy zamiloval, pak jedině do té motorky.
Stala se součástí jeho osobnosti – to by řekl každý.
Byl buřič – s koženou bundou, pilotkami, úsměškem a motorkou. Byl rebel s cílem, protože se s tou motorkou ukazoval na setkáních Řádu a s radostí se vzpíral Voldemortovi. S radostí bojoval. Vynikal v tom.
Ale když Voldemort zabil Jamese a Lily – když je Petr zradil – Sirius o svou motorku přišel. Stál mezi troskami v rumišti toho, co nazýval Godrikovým dolem, zíral skrz oblačna prachu a poprvé za poslední roky se mu v těch šedomodrých očích leskly slzy.
Neplakal od svých sedmi let – neuronil slzu od té doby, co mu matka nařídila, aby už nikdy znovu neplakal. Býval smutný – když zemřeli Jamesovi rodiče, když zemřela Eva Lavenzová, když ho na těch pár dnů Pobertové opustili… ale nikdy ne takto.
A v tom okamžiku, kdy ztratil svou motorku, svou svobodu, ztratil i rozum.
Vypátral Petra jen s jediným záměrem – zabít tu proradnou krysu, která je všechny zradila a vzala jim Jamese. Neutekl autoritám, jelikož na svobodě mu nezáleželo tolik, jako na odvetě tomu zrádci, který mu vzal vše, co miloval; Jamese, Lily, dokonce i Harryho. Harryho, kterého odsoudili k tomu, aby žil stejný život jako Sirius, život, který nenáviděl – v domě, který nenáviděl, s rodinou, která nenáviděla jeho.
Ale nakonec se musel do toho domu vrátit. Když Petr utekl, Voldemort povstal a on se už nemohl skrývat na ostrovech, vrátil se do Londýna. Vrátil se do toho sídla, které se mu tolik hnusilo. Pro Lily, říkal si. Pro Harryho. Pro Jamese.
Nenalezl v tom domě svobodu. Bydlel tam sám se skřítkem, který ho nenáviděl, a s obrazem, který na něj ječel. Brumbál a Bradavice toho pětatřicetiletého teenagera nemohli vysvobodit. Stále byl pohledný, mladý – i když už ne náctiletý – a měl svou motorku. Ale nemohl s ní nikam jezdit a nebyl volný. Nebyl sám sebou, když postrádal svobodu.
Potom se mu naskytla poslední možnost se osvobodit. Odejít z toho domu a učinit něco šlechetného. Splatit Jamesovi tu svobodu, kterou mu v Bradavicích svým přátelstvím daroval.
Bojoval za Harryho.
A padl skrz závoj, ale vykoupil se. Vykoupil se za Snapea tehdy v šestém ročníku, za Lilyinu a Jamesovu smrt, za Harryho. To James mu daroval svobodu, a právě onen dluh splatil Sirius skrze Harryho. Musel bydlet na Grimmauldově náměstí kvůli Jamesovi a Harrymu. Ale teď už ne.
A na druhé straně závoje mu znovu bylo šestnáct. Znovu byl tím náctiletým lehkovážným rebelem s černými vlasy, šedomodrýma očima a osobností, která řvala: motorkář.
Vitajte, ste prihlásený ako Neprihlásený
