Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

66 -- Vzájemnost

Čtvrtek uběhl jako v mlze, ve formulích Harry zaznamenal Ernieho pobouřené pohledy, ale k přímému kontaktu mezi nimi nedošlo. Během oběda zahlédl Hannah, v jejích očích četl spíše lítost, ale také se jí vyhnul.

Po skončení vyučování se ho při návratu do nebelvírské věže konečně někomu podařilo odchytit, naštěstí to ale nebyl nikdo, kdo by ho chtěl konfrontovat kvůli Dracovi. Ve třetím patře ho odchytila profesorka McGonagallová.

„Pane Pottere? Na chviličku, kdybyste mohl.“

Slova byla zdvořilá, ale v jejím hlase zněl jasný rozkaz. Harry se prudce obrátil a málem Hermionu praštil svou školní brašnou. Chvatně zamumlal „pardon“ a vyrazil za McGonagallovou.

„Paní profesorko?“

„Ředitel by vás rád viděl. Okamžitě.“

Harry přikývl a kolem nejbližšího rohu už to vzal poklusem.

„Tady jsi, Harry! Pojď dál, pojď dál. Posaď se. Citrónový bonbón?“

„Er… nedám si, děkuji.“ Harry se usadil do pohodlné židle a hlavou mu prolétlo, jak velký by asi musel být, aby se v ní přestal takhle ztrácet a mohl se cítit trochu důstojně a vyrovnaně.

„Chtěl jsem tě zpravit o nejnovějším vývoji událostí – toto odpoledne jsem obdržel sovu od ministra kouzel. Má v úmyslu tě v sobotu navštívit. Dorazí krátce po snídani a zdrží se na večeři.“

„Vždyť bude zápas!“ V Harrym zatrnulo, když si uvědomil, jaké pobouření dal svým výbuchem najevo, ale pak usoudil, že jeho reakce byla naprosto na místě. Famfrpál byl daleko důležitější než falešná Popletalova návštěva.

Brumbál se zatvářil pobaveně. „Snad by se ti ho podařilo přesvědčit, aby se zápasu účastnil s tebou. Zmínil jsem, že máš zajisté v úmyslu sedět v publiku.“

Harry si povzdechl. „Tak dobře. To si vyřídíme mezi sebou. Co bude potřeba?“

„Chci, aby ses za mnou zastavil ráno hned po probuzení pro masku, ideálně před tím, než tě někdo uvidí. Měj na mysli, že musíš být při snídani velmi opatrný, a za každou cenu se musíš vyhnout šarvátkám. Doporučil bych ti chovat se k ministrovi zdvořile a uctivě, ale v konečném důsledku záleží na tobě, jak se k němu rozhodneš postavit.“

„O tom už jsem přemýšlel. Mám v úmyslu chovat se slušně.“

„Ano, obvykle to u tebe bývá zvykem.“

Harry netušil, zda to mělo znamenat, že se obvykle chová slušně nebo že to obvykle má v úmyslu. Druhé bylo bohužel pravděpodobnější.

„Když už tě tu Harry mám, myslíš, že bychom si mohli krátce popovídat o profesoru Lupinovi?“

Harry se napjal. „Co je s ním, pane?“

„Je mezi vámi nějaký problém?“

Harry zadusil nutkání vyskočit ze židle a mrsknout o stěnu první věcí, co mu přijde pod ruku. Pevně opětoval ředitelův pohled. „Ne, pane.“

Brumbál si povzdechl. „Čemuž rozumím jako ‚ano, ale nechci o tom hovořit.‘“

Harry se na sedadle židle svezl níž. „Opravdu to s vámi nemá nic společného.“

„Pokud jsi o tom byl přesvědčen, neměl jsi to zmiňovat před svým otcem.“

„Ach.“

„Jsem si jist, že to dobře víš.“

Harry se vzdal. „Netuším, co si o Remusovi mám myslet! Chtěl bych mu věřit, ale on mi řekl, že to dělat nemám. Chtěl bych – Remus je jedním z velmi mála dospělých v mém životě, kterým na mně kdy záleželo, ale co si mám myslet, když mi řekne něco takového? Že potřebuje, aby bylo nepříhodné mě zradit? A pak je tu… můj otec, jak jste zmínil, který prohlašuje, že Lupina zabije, jestli s ním někdy budu o samotě, a Lupin, který mi řekl, že mám dávat pozor, abych s ním o samotě nebyl, po mně najednou přesně to požaduje, a co si mám myslet o tom?!“ Slova se z něj valila, jako by se probořila hráz. Harry zjistil, že se na profesora Brumbála hněvivě mračí. V krku měl knedlík a ruce ho svrběly touhou do něčeho praštit.

„Harry – pokud by ti to nevadilo, byl bych rád, kdybys mi mohl objasnit několik věcí.“

Harry sklopil oči, ale přikývl.

„Zaprvé, profesor Lupin ti řekl, že mu nesmíš důvěřovat?“

„Ano.“ Harry odpověděl pouhým šeptem, ale jeho odpověď prozněla tichem jasně.

„Zadruhé, ty jsi profesora Lupina viděl ve společnosti vlkodlaka, o němž je profesor Snape přesvědčen, že náleží k Unii za svobodu vlkodlaků?“

„Vypadal, že je do ní úplně blázen.“

„Rozumím, a za třetí, vyhrožoval tvůj otec profesoru Lupinovi?“

„Ano, pane.“ Harry se svezl ještě níž. „Prý má nad Lupinem větší moc než nade mnou.“

„Chápu.“ Profesor Brumbál svou odpověď nerozvedl. Když se ticho protáhlo, Harry vzhlédl a uviděl, že ředitel hladí Fawkese a hledí nepřítomně do dáli.

„Pane řediteli, máte pro mě nějakou radu?“ Jeho otázka vyzněla na hranici sarkasmu. Harry užasl, že se mu ji takto vůbec podařilo vyslovit.

„Hm? Ach, ty myslíš ohledně profesora Lupina?“

„Ano, pane. Konkrétně jestli bych mu měl věřit nebo ne.“

„Být tebou, Harry, pamatoval bych na to, že instinkty ti v těchto věcech někdy mohou napovědět lépe než rozum. Jinak by se ti mohlo stát, že se budeš honit za vlastním stínem.“ Vstal. „Děkuji, že jsi se mnou mluvil, bohužel očekávám dalšího hosta. Víš, že si se mnou můžeš kdykoliv přijít promluvit, viď?“

Jenom teď to nejde, pomyslel si Harry, ale přikývl. „Ano, pane.“

„Výborně. Dovol mi, abych tě vyprovodil.“ Starý kouzelník otevřel dveře a Harry se ocitl tváří v tvář Hermioně, která měla ve vzduchu zdviženou pěst, jako by se právě chystala zaklepat. Podle úzkosti v jejích očích Harry usoudil, že byla předvolána a netuší kvůli čemu. Pocítil bodnutí viny, že otci pověděl o jejich fretce. Než se Harry propracoval ke konci svého vysvětlení, působil Severus více zaujatě než nahněvaně, a Harry skoro začal věřit, že z toho Hermiona žádné potíže mít nebude. Ne že by na tom záleželo. Potřeboval jsem vědět, jak riskantní její experimentování je. Opět pohlédl na Hermionu, ale ta nyní zdravila profesora Brumbála. Zmizeli v ředitelně a Harry se ani nepokusil odposlouchávat. Odešel.

Harry stěží věděl, jak se dostal do nebelvírské věže. Záměrně se ponořil do plánů na nadcházející sobotu, aby potlačil myšlenky na Lupina a Hermionu. Potřebuji získat čas – nejlepší bude působit dojmem, že se tu dobře začleňuji do kouzelnické společnosti a přesouvat mě na jinou školu by jen rozvířilo vody. Také musím působit poddajně – ne právě má nejsilnější stránka. Navíc by se hodilo, aby měl větší prospěch z toho, mít mě tu než někde jinde, ale jak to udělat? Naznačit, že jsem ochotný donášet na Brumbála?

Ve společenské místnosti si našel zastrčené místečko u krbu, posadil se a zahleděl se do tančících plamenů. Teď, když o tom přemýšlel, nebyl si jistý, že si na sebe při příležitosti Popletalovy návštěvy bude moci vzít svůj nový elegantní oděv – mít na něm školní hábit bylo vyloučené, ale bez předepsaného školního oděvu může stěží působit jako poslušný dobře vychovaný mladý muž.

Polstrování pohovky se prohnulo, jak se vedle něj někdo posadil.

„Země volá Harryho!“ Zatrylkoval radostný hlas.

Harry zaostřil na Zoë. „Ale ale. To je mudlovská fráze.“

„Mm. Taťka je mudla.“

„Vážně? Vsadil bych se, že jsi vychovaná mezi kouzelníky.“

Zoë pokrčila rameny. „Vyrůstala jsem spíš v kouzelnické kultuře. Taťka mezi mudly moc kontaktů nemá, i když jsou to oni, kdo mu platí.“

„Co dělá?“

„Je spisovatel – píše fantasy.“ Zoë se zasmála. „Občas si na něj posvítí někdo z ministerstva, že mudlům prozradil nějaké kouzelnické tajemství, a on jim pak danou informaci o jednorožcích nebo levitačních kouzlech musí ukázat v půl tuctu jiných mudlovských knih.“

„Vydělá si tím?“

„Něco jo. Dost na to, aby s tím a drobnými úsporami mamka dokázala vyjít a být s námi s bráchou doma, když jsme byli malí. Co jsme v Bradavicích, zase pracuje – ve výzkumu bezpečnosti magické přepravy, a s penězi je to lepší. Co si pamatuju, dostala jsem předtím za celý život jen dva nové hábity.“

Harry si matně vybavil, že Zoë má mladšího bratra v Havraspáru.

„Vypadal jsi duchem nepřítomný,“ nadhodila.

„Jen jsem se snažil vymyslet, jak to provést o víkendu.“

„Půjdeš na zápas. Pak se budeš poflakovat.“ Zoë pokrčila rameny. „Co je na tom k vymýšlení?“

„Můj víkend bude malinko složitější.“

„No, já mám na obzoru samou nudu.“ Střelila po něm tázavým pohledem. „Nezbyla ti nějaká začarovaná cigára?“

Harry na ni vytřeštil oči. „Cože?“

„Musela s nimi být zábava. Doufala jsem, že od tebe jedno vyžebrám.“

„Jestli toužíš po takovém druhu zábavy, můžeš si ji zatraceně dobře obstarat něčím méně-!“ Harry sebou trhl, když viděl její polekaný výraz. „Podívej,“ zjemnil tón hlasu, „nemám omluvu pro to, že jsem to dělal. Na začátku jsem kouření používal jako náhražku jídla, ale teď už to byla jen má vlastní hloupost.“ Vemlouvavě se usmál. „Zbyla mi nějaká Rozmarná křídla a asi i pár Papouščích pralinek – těch, co ti změní vlasy na různobarevné peří.“

„To není jako vznášet se.“

Harry vytáhl hůlku, zašeptal Leviosa a vystřelil ji ke stropu. „Jak si dáma přeje,“ zavolal nahoru vyzývavě.

„Pusť mě dolů!“

„Nepustím. Musíš tam zůstat pět minut.“

„Harry, prosím! Už tě nebudu otravovat.“

Harry se zamračil, ale pak se nad ní slitoval. Nechal ji klesnout k zemi. Zoë rudá ve tváři popadla svou brašnu. „Tak já půjdu.“

Harry ji chytil za paži. „Nevadí mi, že jsi přišla.“ Všiml si, že má po předchozím krátkém letu rozcuchané vlasy. Uhladil jí je, oči se jí rozšířily. „Kdybys ale kvůli mně začala kouřit, to by mi vadilo.“

„Hm.“ Zoë se rozpačitě usmála. „Spíš jsem to brala jako magický žertík.“

„I tak.“ Harry se zahleděl ke stropu, aby zamaskoval své nepohodlí. „Docela by mě zajímalo, jestli by Rozmarná křídla stačila na létání, kdyby tě u toho někdo levitoval. Nechceš to vyzkoušet?“

Když do společenské místnosti vstoupila Hermiona, poletovali Zoë, Ron, Ginny a nějaký kluk z pátého ročníku ve vzduchu. Harry se snažil hlídat její příchod a zároveň nespustit z očí dívky; Ginny se co chvíli otřela o stropní trámy. Hermionin pohled se na okamžik zastavil na napůl shrnuté tapiserii – Ron její vrchní část strhl, když se při letu zpanikařeně pokoušel něčeho zachytit – pak si povzdechla, přeběhla očima místnost a neomylně se zastavila u něj.

Nepřekvapilo ho to. Stáli s Deanem s hůlkami v pozoru, bylo zjevné, že letcům vypomáhají. Hermiona vyrazila k nim, dala si pozor, aby o ní věděli a její příchod je nevylekal.

„Děláš tu dvojčatům záskok?“ Zeptala se kousavě.

Harry se zasmál. „Jen zaháníme nudu našich kolejních spolubratrů. Existuje nějaké pravidlo, které by zakazovalo létání ve společenské místnosti?“

Hermiona se v odpověď zamračila. „Mohli byste je aspoň snést níž? Vlastně, mohl bys toho na okamžik nechat? Potřebuji s tebou mluvit v soukromí.“

Přesunuli se do Komnaty nejvyšší potřeby. Harry si pomyslel, že se z ní pomalu stává jeho osobní obývací pokoj. Tentokrát seslala ochranná kouzla Hermiona. Harry přidal pár vlastních.

„Co bylo tohle poslední?“

„Blokuje pachy. Naučil mě ho otec. Hodí se v blízkosti vlkodlaků a zvěromágů.“

„Aha.“ Hermiona se zamračila. „Harry – proč jsi ve společenské místnosti levitoval lidi?“

„Zoë mě poprosila o cigarety.“ Harry sklopil pohled. „Nabídl jsem alternativní zábavu.“

„Zčervenal jsi,“ poznamenala Hermiona drze.

„Nelíbilo se mi to – že je chtěla. Nevím, co bych dělal, kdyby to byla Tereza.“

„Jen počkej, ta přijde taky. Zbožňuje tě.“

Harry se zabořil do polštářů. Pevně sevřel víčka. „Sakra. Nepotřebuju přidávat další starosti.“

„Můj názor znáš.“

„Jo.“ Harry se přiměl oči otevřít. „Ale kvůli tomu jsi mě sem nevzala. Co ti Brumbál chtěl?“

Hermiona se znovu zamračila. „Ty jsi to na mě řekl.“

Harry zakryl provinilost ušklíbnutím. „To máš za to, zlatíčko.“

„Jen jsem se o tebe bála-“

„A ty si myslíš, že já jsem se o tebe nebál?“ Harry náhle zjistil, že se chvěje. „Ptal jsem se pouze teoreticky, dokud jsem neslyšel dost děsivých věcí, že jsem se musel zeptat konkrétně.“ Provinile odvrátil pohled. „Takže nám ho vezmou?“

„Nevezmou.“ Do Hermionina popuzeného hlasu se vloudil nádech sebeuspokojení a Harry se k ní okamžitě obrátil zpět. Usmívala se. „Vypadá to, že jsem si vedla nezvykle dobře. Profesor Brumbál chce, abych s experimentováním pokračovala – pod dohledem, i když nezmínil, kdo by na mě měl dohlížet – nejprve se Stínem, pak s divokými zvířaty – možná lasičkami nebo dokonce ptáky, jestli mi to půjde tak dobře.“

„Proč?“

„Chce, abych špehovala pro Řád.“

Harry zamrkal. V mysli mu automaticky vyskočil rudý vykřičník: Ne! To je nebezpečné! Harry reflexivní reakci potlačil. Není to nebezpečné. Nebude tam fyzicky.

„Hm… gratuluju. Chci říct, to je skvělé. Děkuju.“

„Děkuju?“

„Severus si připadá provinile. Až se o mně Voldemort dozví, už nebude moci špehovat, a bojí se, že pro nás nebude dost užitečný, ale taky má strach, že ztratíme přístup k informacím nadobro. Mohlo by pomoct, kdybys byla schopná důležité věci vyslechnout.“

„Nebude si připadat provinile, že tě nechává napospas Popletalovi?“

„Hm. No, bude,“ Harry pokrčil rameny. „Myslím, že často nemá dobré východisko, ať už je to u čehokoliv.“

V Hermoniných očích krátce probleskl soucit, ale rychle ho nahradil nesouhlas. „Kdyby se nestal smrtijedem, tyhle problémy by neměl.“

Harry skryl záblesk zlosti za strnulým přikývnutím, ale když odpovídal, zněl jeho hlas tvrdě. „Neskutečné, jak se dá v sedmnácti posrat celý život, viď?“

„V sedmnácti?“ Užasla Hermiona. Harry předpokládal, že má potíže představit si sedmnáctiletého profesora Snapea. On měl výhodu myslánkových vzpomínek, které mu otce ukázaly v podobě osamělého vytáhlého teenagera ponořeného do studia, strachu a nenávisti.

„Tak nějak. Vím, že Znamení zla přijal v prvním pololetí sedmého ročníku.“ Zaváhal. „Ale řekl mi, že poprvé zabil ještě před začátkem školního roku. Klidně mu mohlo být i šestnáct.“

Harry si přitáhl kolena k hrudi a stočil se do malého klubíčka. Hermiona se natáhla a jemně ho pohladila po zádech.

„Harry, ty za to nemůžeš.“

Harry si opřel bradu o kolena. „Copak to nechápeš? Tohle nejsou věci, se kterými bychom si neměli lámat hlavu, jak říká paní Weasleyová, protože jsme pořád příliš mladí. Minule to byla děcka v našem věku nebo jen o trošku starší, aspoň většina z nich. Draco je dost starý, aby se stal smrtijedem,“ hořce se zasmál, „roky o tom básnil a teď jen stačí, aby nabídl předloktí a hůlku.“ Zajímalo by mě, jestli ho to pomyšlení děsí stejně jako mě. „I tebe už oslovili, myslím tím naše strana.“ Zachvěl se. „Otec trvá na tom, že se nesmím zapojit, dokud nedodělám školu. Vážím si toho, že mu na mě záleží, ale nevidím, jaký to má smysl. Dobře víš, že kdybych se držel stranou a aktivně se nezapojoval, stejně si mě střety najdou samy. Vzhlédl. „Jestli do začátku sedmého ročníku Voldemorta nezabiju, budeme ve třídách sedět se smrtijedy.“

„To je…“ Hermioně se zlomil hlas.

„Přesně.“

„Udělá to? Malfoy?“

Harry pokrčil rameny. „Přijde mi, že ztratil zájem. Voldemort by si ho zřejmě pořád dokázal získat – ale musel by pro to něco udělat. Pochybuju, že by pro něj Draco měl v tuhle chvíli takovou cenu.“

„Takže si v hodinách sedáš s někým, kdo by se jednou mohl stát smrtijedem.“

„Je to méně pravděpodobné, když to dělám.“ Harry chvilku přemýšlel. „Dalo by se říct, že mně za to stojí.“ Zasmál se, když si vzpomněl na požadavky, které Dracovi včerejšího večera dal. „Proč bych ho měl bez boje nechat lordu Tomovi?“

„Protože je to odporný malý bigotní zmetek!“

„Ideologická čistota nám válku nevyhraje.“

„Nenávidí mě. Znamená to pro tebe vůbec něco?“

„Znamená.“ Harry jí pevně oplácel pohled. „Znamená to, že se má o lidech hodně co učit. Ale jeho staří přátelé mu v tomhle nepomůžou.“

Sklopila pohled, ale stačil zahlédnout záblesk slz.

„Hermiono…“

„Promiň. To jen když něco zašeptá a ty zrudneš a potlačuješ smích, nemůžu si pomoct, ale připadá mi, že ti na mně nezáleží. Vím, jaké věci má Malfoy ve zvyku říkat.“

Harry neobratně zašmátral po její ruce. Pevně ji držel a v hlavě mu vířily myšlenky. „Ty víš, co pokřikuje na chodbách,“ řekl nakonec, „nebo spíš co pokřikoval. Změnilo se to; to už jsem ti říkal. A oba víte, co se stane, když začne urážet mé přátele.“

„Vím?“

„Když jsem mu řekl, že s tebou jdu na ples? Vzpomínáš? A jak jsme se pohádali na obraně? Byl to on, kdo za mnou musel přijít a udobřit se.“ Harrym projel pocit uspokojení jen z té vzpomínky. „Nerad říká, že něco udělal špatně. Je to pod jeho úroveň. Takže je teď opatrnější.“

„Ale pořád chce!“

„To je tvůj předpoklad.“ Harry zaváhal. „Já taky nejsem čistokrevný, víš?“

Hermiona pokrčila rameny, drobný pohyb, po kterém zůstala tak nějak schoulená. „Čteš něco dalšího?“

„Jo. Um, tohle je zrovna hra. Je to o čarodějce, která si musí vzít svého bratrance, co pochází z dobré rodiny a tak, ale ona nechce. Má mudlovského milence, kterého pomocí mnoholičného lektvaru propašuje do hradu, a jedno z jejích dětí je ve skutečnosti jeho. Tohohle nemanželského syna má taky raději než toho druhého, ale on se tajně plíží ven a vede skupinu banditů. Myslím, že brzy udělají něco hrozného.“

„Nech mě hádat, ten čistokrevný syn je paragon ctnosti?“

„Využívaný k tomu.“ Harry obrátil oči v sloup. „Neber si to osobně. Bylo to napsané za Shakespeara.“

„A proto je to v pohodě?“

Harry se zamračil. „Se čtyři sta let starými předsudky si nehodlám lámat hlavu. Mám dost starostí s dnešní dobou.“

„Ale lidi to pořád čtou!“

„Je to dobrá hra! Vtáhne do děje, je poutavá a skvěle napsaná, postavy jsou uvěřitelné a je v ní právě tak akorát humoru, aby to odlehčilo fakt, že se jedná o tragédii, a máš pravdu, lidé ji čtou a je to dobře, ta kniha si to zaslouží.“ Harry sebou plácl do polštářů. „Klidně její syny můžeš brát jako ‚toho rozmazleného‘ a ‚toho vychovaného‘ místo ‚smíšené krve‘ a ‚čistokrevného‘ nebo ‚levobočka‘ a ‚pravého dědice‘. Použít se dají všechny. Příběh je taky docela dost ironický, protože její oblíbený syn sám věří, že je legitimní a čistokrevný. V jedné scéně nechá zbičovat mudlovskou ženu za to, že se ho opovážila dotknout. Vlastně bych se skoro vsadil, že na konci se svou bandou zabije svého vlastního otce, a to jeho matku přiměje, aby se přiznala, a nakonec se kvůli tomu zabije sám.“

„Úchvatné.“ Hermiona se zarazila a napřímila ramena. „No, vlastně máš pravdu, hodně se to podobá Shakespearovi,“ přiznala s drobným úsměvem.

„Vážně?“

„Jo.“

Po večeři se Harry vrátil do Komnaty nejvyšší potřeby, aby tam počkal na Draca. Místnost mu vytvořila jeho obvyklou odpočinkovou místnost, jen tentokrát v ní nechyběla lampička na čtení a menší stolek po boku jedné z pohovek. Hru dočetl, konec byl ještě morbidnější, než čekal. Nelegitimní syn na jedné ze svých loupežných výprav skutečně zabil svého otce, k tomu však navíc znásilnil svou mudlovskou poloviční sestru. Když mu jeho matka pověděla pravdu, zabil ji, poté jejího manžela, který ho přistihl s tělem, a nakonec sám sebe. Jeho mudlovská poloviční sestra přišla na hrad, aby tam oznámila, co jí provedl, a legitimní syn ji dovedl do komnaty jeho matky, kde oba objevili těla. Ona v čarodějce poznala otcovu milenku a společně přišli na to, jak se věci mají. On prohlásil, že ji finančně zajistí za podmínky, že opustí zemi, a ona souhlasila a vyšla z komnaty, aby vše pověděla své matce a bratrům. Legitimní syn měl poté obklopen těly krátký monolog na téma zkázy, kterou přináší nekontrolované vášně, čímž hra končila.

Harry odložil knihu. Cítil se naprosto vyčerpaný. „Příště něco lehčího.“

Než napsal osm palců eseje do kouzelných formulí, přestaly ho osudy hlavních postav tolik deptat, uvolnit se ale nedokázal. Zaklepání na dveře s ním pěkně škublo, ale rychle se ovládl a zaujal uvolněnou polohu.

„Alohomora.“

Dveře se otevřely. Venku stál Draco, právě se chystal zaklepat znovu, ale otevření dveří ho zaskočilo a on nemotorně vkročil dovnitř. Překvapeně se rozhlédl a s vytřeštěnýma očima se pomalu začal otáčet kolem své osy.

„Kde je všechno? Knihy? Kernerův detektor? Žíněnky?“ Zamračil se na Harryho. „Tohle je úplně jiná místnost!“

„Říkal jsem si, že nic z toho nebudeme potřebovat.“ Harry vstal a mávl na Draca, ať přistoupí blíž. „Neměl jsi v plánu dát si duel, že ne?“

„Ovšem že ne. Kdybych tě chtěl vyzvat k duelu, upozornil bych tě, že budeš potřebovat sekundanta.“

Harry protočil panenky. „No jasně, já zapomněl. Sedni si.“

Draco se usadil na pohovku proti němu, paže i nohy agresivně rozhozené, ústa zkroucená v posměšném úsměvu. „Tohle je tvá soukromá studovna, Harry?“

„Pro dnešek.“ Harry odložil svůj brk a seslal kouzla proti odposlouchávání, prostupu pachů a sledování. „Takže. Měl jsi čas na rozmyšlenou. Máš odpověď? Vlastní nabídku?“

„Zvážil jsem, co si řekl o tom, že tvá žádost napomáhá mému záměru…“

Harry nepřehlédl volbu slova ‚žádost‘, ale nechal to být. Kývl.

„…a něco na tom je. Nicméně není mým zvykem zůstávat v nevědomosti, co se týče jednání a spojenectví mých přátel. Jsem rád informován.“

„Já na druhou stranu dávám přednost soukromí. Nějaký návrh?“

„Nelíbí se mi to, byl bych rád, abys to věděl. Nicméně jsem ochoten s tím souhlasit za předpokladu, že tato dohoda bude oboustranná.“ Draco mu vyzývavě hleděl do očí. „Nebudeš na mě naléhat s otázkami, na které jsem odmítl odpovědět, a nenahlásíš mě Brumbálovi, když ti řeknu, abys nějaké mé jednání ignoroval.“

Harry se zamyslel. „Jestli uděláš něco proti mým přátelům-“

„Můžeš samozřejmě zakročit. Ale nesmíš jednat na základě podezření. Když řeknu ‚nech to být‘, necháš to být. Když ty řekneš ‚nech to být‘, nechám to být já. Přijde ti to fér?“

Harry si opět nechal chviličku na rozmyšlenou, pak přikývl. „Fér.“

„Co si na to podat ruce?“

Oba se postavili a formálně si potřásli rukama. Harrymu to připomnělo den v mechovém hájku. Poté se Draco konečně uvolnil. Rozvalil se na nízkou pohovku zadíval se na barevná vílí světélka.

„Tohle místo je dost zvláštní, Harry. Nepřijde mi to právě jako studovna.“

„Ani to tak nebylo myšlené. Jen tu na tebe čekám. Dvě hodiny čekání na dvouminutový rozhovor.“ Harry stáhl dolů stínítko lampičky. Kruh ostrého světla zmizel a místnost potemněla, ale také se odstranil zvláštní kontrast světla a stínu. Prostor byl nyní osvětlen téměř rovnoměrně. „Často to tu vypadá takhle. Je to dobré místo na popovídání.“ Harry impulzivně zatáhl za šňůrku kolem svého krku, vytáhl skleněnou kouli, odšrouboval víčko a vyfoukl do vzduchu oblak bublinek. „Občas sem zajdu s přáteli.“ Zvedl ruku a nechal ji projít pod bublinami. S dopadem každé se o něco víc rozveselil. U třetí už se cítil téměř normálně. Při páté se musel kousnout do jazyka, aby se nerozesmál.

„Harry?“

Harry se na Draca zakřenil. „Chceš taky? Bez kocoviny.“

Draco ho obezřetně sledoval. „Jsou to mýdlové bubliny. Ani nejsou nijak skvělé. Ty, co jsem měl jako dítě, měly v každé malý obrázek.“

„Tohle je něco jiného. Nehýbej se.“

Draco tvrdohlavě sklonil hlavu, ale než stačil něco říct, Harry se předklonil a vyfoukl mu bubliny do obličeje. Draco se zahihňal, pak náhle ucukl z dosahu. Chvilku se zdálo, že vyskočí na nohy. „Harry…“ Znovu se opřel. Po tváři se mu roztáhl děsivě uvolněný úsměv. Vypadal jako někdo jiný. „Myslel jsi to vážně?“

„Co?“

„Že po tom nebude kocovina.“

„Jo, jasně!“

„Kde jsi k tomu přišel?“

„To nemůžu říct.“

„Nemůžeš?“

„Nechci. Ještě?“

Po několika dalších várkách Bubliňáku se Harry přestal obtěžovat foukat do vzduchu další. V myšlenkách se vrátil k přemýšlení o nadcházejícím setkání s Popletalem, a jak se mu pomalu pročišťovala hlava, vracely se jeho předchozí nápady a Harry je nechal jen tak proplouvat a přetvářet se. V periferním vidění zahlédl pohyb, Draco se vytáhl do sedu, ale on dál hleděl do stropu. Při pomyšlení na možné nebezpečí se mu rozproudila krev, usmál se.

„Harry?“

„Hm?“

„Asi bychom měli jít. Nevím jak ty, ale já mám ještě dost práce.“

„Jo. Ale nejdřív vzpomínáš, jak jsi mi nabídl- jak jsi to nazval? Že by to mělo být oboustranné?“

Draco se zasmál. „No?“

„Chtěl bych tě vzít za slovo.“

„Chceš být viděn v mé společnosti? Včerejšek ti nestačil?“

„Chci.“ Harry se přetočil na bok. Draco seděl na protější pohovce s lokty opřenými o kolena a pozorně Harryho sledoval.

„Chystá se mě navštívit Popletal. Prý chce ‚posoudit mou vzdělávací situaci‘. Myslím, že mě chce přesunout na jinou školu a hledá záminku.“

„A?“

„Říkal jsem si, že by nemuselo být od věci ukázat mu, že tu pěstuji vztahy s lidmi s dobrým společenským postavením.“ Harry vycenil zuby. „S tebou.“

„Možná ti to na chvilku vypadlo, ale mám otce ve vězení, vzpomínáš?“

„Podle mě na tom nezáleží. Popletal si starých čistokrevných rodin váží.“

Dracova tvář se stáhla do výrazu, ze kterého Harry doufal, že už dávno vyrostl. „To by jeden nepoznal po tom, co všechno řekl o mém otci.“

„Draco! Roky se od tvého otce nechal ovládat! Potřeboval se od něj distancovat, a to hodně rychle.“ Harry se posadil. „Ale ty jsi nic neudělal.“ Harry zaostřil na barevná světýlka, pak se mu pohled rozostřil, když zvažoval, jaký by Popletal mohl mít názor na Draca. „Tohle by ti popravdě dost možná pomohlo také. Když tě uvidí se mnou, bude jasné, že s jednáním svého otce nemáš co do činění…“

„A když tebe uvidí se mnou, bude to vypadat jako že nejsi úplně ztracený případ.“

„Přesně!“ Harry se znovu zahleděl na Draca, ale při pohledu na jeho povýšený úšklebek sklopil hlavu. „Tak nějak. Když udělám něco společensky nevhodného, můžeš mi to dát najevo – jemně, jako bys to měl ve zvyku.“

„Můžu mu říct, že se tě pokouším zcivilizovat?“

„Naprosto.“

Draco se opřel a pohodlně si přehodil paži přes opěradlo pohovky. „Tohle si hodlám užít.“

„Žádné urážení mých přátel.“

„Ne víc než obvykle.“

Harry si povzdechl. „Víc asi čekat nemůžu.“

Draco zavrtěl hlavou. Úšklebek se pomalu vytratil. Draco se zahleděl na zeď někde za Harryho hlavou, obočí pochmurně stažené. „Přišel jsem na to, proč mě lidé nemají rádi,“ prohodil jen tak mimochodem.

Harry se pokusil neobrátit oči v sloup. Mohl živě vidět, jak Draco prohlašuje „závidí mi“, nebo „nelíbí se jim, jak mluvím“.

„Proč?“ Podařilo se mu zeptat celkem neutrálně.

„Protože jsem vážně docela zmetek.“

Harry na něj chvíli nevěřícně zíral, pak se rozesmál. „Plný počet bodů, pane Malfoyi.“

„Dík,“ zamumlal Draco.

„S tímhle se vážně nedá nesouhlasit!“ Harry se na něj smířlivě pousmál. „Ke mně se v poslední době chováš o dost slušněji, ale-“ zarazil se. „Co že tě napadlo o tom přemýšlet?“

„Když jsem byl navštívit Snapea – jak jsi na něj čekal v jeho ložnici – poslouchal jsem, jak mluví a mluví – povídal o tom, jak tě ovládat a jak ti na Grangerové časem přestane záležet – a hlavou mi běželo, že musím znít úplně stejně. Mám ho rád, to ano, ale vím, že dokáže být naprosto bezcitný, a – tak.“

„Řekl bych, že jste se učili od stejného mistra.“

„Pottere!“ Draco přimhouřil oči a vycenil zuby v krátkém zavrčení. „Nejsem s Pánem zla žádným způsobem v kontaktu.“

Harry se na okamžik zděsil, že je Draco svolný tolik toho o Severusovi prozradit, pak mu ale došlo, že fakt, že jeho otec býval v sedmdesátých letech smrtijedem, je veřejně známý. „Nemyslel jsem Voldemorta; myslel jsem tvého otce.“

Na to Draco svraštil obočí, ale Harry ještě neskončil. „Čeho jsem si ale ve Snapeově bytě všiml já, bylo, jak jsi mi stoupl na ruku.“

„Byl jsi neviditelný!“

„Ano, ale ty jsi uhodl, že jsi stoupl na někoho neviditelného, nebo ne? A pak ses vrátil a udělal jsi to znovu – s jediným cílem způsobit bolest.“

„Ale byl jsi neviditelný! Dalo se očekávat, že budeš nepřítel.“

„A tvým prvním instinktem v té situaci bylo mučit, ne zajmout.“ Konstatoval Harry klidným hlasem. Nechtěl dát najevo zlost nebo Dracovi dávat přednášku, chtěl, aby to Draco pochopil. „Kdybys na mě v tu chvíli položil nohu a namířil na mě hůlku, bylo by to něco jiného.“

Bledé řasy zakryly Dracovy oči. Jeho hlas zněl chladně a vzdáleně. „Rozumím.“

Harry si povzdechl a začal si balit věci. Draco vstal. „Škoda toho Kernera.“

„Čeho?“

„Včera jsi tu měl Kernerův detektor černé magie.“ K Harryho překvapení jen pokrčil rameny. „Doufal jsem, že si trochu pohrajeme.“

V Harrym se zadrhl dech. Vybavil si vzrušující, vyčerpávající propojení hudby a emocí a měl potíže promluvit normálním hlasem, jak mu z té vzpomínky vyschlo v puse. „Možná příště.“

Většinu pátečního dopoledne Harry promýšlel Popletalovu návštěvu. Odpoledne si po cestě na péči o kouzelné tvory uvědomil, že s ním vedle něj kráčející Hermiona nepromluvila od chvíle, kdy ho u oběda požádala, aby jí podal brambory.

„Hermiono?“

„Hm?“

„Ty se na mě zlobíš?“

Hermiona nesměle pokrčila rameny. „Ne.“ Navzdory záporné odpovědi mu odmítla pohlédnout do očí. Harry přemýšlel, co říct.

„Rozečetl jsem novou knížku – tahle se ti bude líbit.“

„Vážně?“

„Jo. Odehrává se v době, kdy byl Voldemort poprvé u moci. Rodina hlavní hrdinky uprchla z Iránu – kvůli revoluci – a usídlila se nedaleko od Londýna. Pak se stalo několik děsivých věcí, ale už jsem se přes to dostal a teď jsou v bezpečí – akorát že kouzelnickému čtenáři je jasné, že je z toho ta holka dostala náhodnou magií. Teď je v Británii a je cizinka, a kolem se dějí zlé věci. Voldemort je u moci a ona je čarodějka – mudlorozená cizinka – a musí to všechno zjistit a naučit se používat svou moc, aby dokázala ochránit svou rodinu.“

„To zní slibně.“

„Je to docela zábavné čtení, i když znepokojivé – myslím, že zprávy o dění v kouzelnickém světě, které autor začlenil, jsou všechny skutečné. Píše o povstání, které se hodně podobá jednomu…“ zhluboka se nadechl „o kterém mi vyprávěl Sirius – bouře na jednom mudlovském závodu, které Voldemort použil, aby v kouzelnících vzbudil strach z nestálosti mudlů – a pak taky jeden bombový útok IRA, o kterém vím jistě, že se ve skutečnosti jednalo o kouzelnickou bitvu, ve které zemřelo hodně mudlů.“

„Nějaká z kouzelnických bitev byla v mudlovském tisku vysvětlená jako útok IRA?“

„Přesně. Seamus Deanovi vysvětloval, že mudlovské irské polovojenské skupiny – na obou stranách – stály jen asi za polovinou toho, co se jim v sedmdesátých letech přičítalo, a tuhle jednu věc zmínil – došlo k tomu v den, co byl zavražděn lord Mountbatten, za což tentokrát IRA opravdu mohla. Nepokoje zmíněné v knize byly ještě zvláštnější. Naše stará parta si byla poměrně jistá, že je podnítil někdo z venku, možná smrtijedi nebo někdo z mudlovské vlády s podobnými cíli. Dost možná obojí.“ Harry se zamračil. „Když o tom čtu, připadá mi to daleko… reálnější. Pro mudly byla první válka taky strašná – i pro normální kouzelníky, kteří se považovali za neutrální. Když se potom zamyslím nad lidmi, kteří se války účastnili aktivně jako Sirius a Remus a moji rodiče – všichni tři – čtu si o tom a napadá mě – účastnili se právě téhle bitvy? Téhle konkrétní? Zemřel v ní tenkrát někdo z jejich přátel?“

Otřásl se. „Je tolik věcí, na které bych se Siriuse rád zeptal.“

Hermiona si skousla ret. „Pořád o tom můžeš mluvit s Lupinem.“

Harryho smutek se rázem změnil ve zlost. „To tak!“ Zakroužil rameny a donutil se uvolnit. „Chceš si ji půjčit, až ji budu mít dočtenou?“

Hermiona si ho chvilku obezřetně prohlížela, ale pak se usmála. „Ráda, děkuju.“