Autor: Jess Pallas Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2469997/49/
Rating: 13+
PA: Dobrá tedy. Jsme tady. Poslední kapitola Imperia. Ráda bych v této chvíli poděkovala všem čtenářům, kteří se mnou prošli mnoha, mnoha šerednými klifíky zhouby, a ujistila vás všechny – v této povídce už žádný cliffhanger nebude. ;)
Kapitola 49. Procitnutí
Je mi divně.
Prázdně.
Existoval jen jeden způsob, jak to charakterizovat. Cítil nepřítomnost, prázdnotu, která se v něm odrážela jako propast. Něco chybělo, něco bylo pryč, ztraceno navždy. Zoufale se snažil soustředit, myslet, vzpomenout si a zachytit tu nicotu uvnitř, ale vzpomínky byly nejasné, nezaostřené, proudily samostatně téměř jako snové obrazy jeho samotného v nemocnici znovu a znovu. A nebyl tam sám. Albus Brumbál se na něj mírně usmíval, Felisha se smála, James (James?) s Harryho očima (nebo to byl Harry s Jamesovou tváří?) a pak na něj táta mával broukem a nevysvětlitelně se zubil, takže jeho syn došel k závěru, že buď on sám, nebo otec zešílel…
Ale nějak ty vzpomínky nebyly důležité. Šlo o to, co se stalo dřív…
Ústav.
Petr.
Mozkomor.
Slizké ruce mu svírají tvář, zvedají jeho slabé a bezmocné tělo, nad ním se otevírá chřtán jako ohromná, nepopsatelná bezedná hlubina, a hrůza, taková hrůza, jakou nikdy dřív nezažil…
„Imperio!“
Její hlas. Ne, Tonksová, ne, ne, ne…
Štěstí. Prostoupila jím neurčitá, mlhavá netečnost, zamořila mu mysl, zhltla jeho vědomé myšlenky jediným něžným polknutím. A cítil ještě něco dalšího, něco s ostrými hranami, zlého a triumfujícího, jak v něm zařvalo, nedosažitelné kolem něj proječelo na povrch, ale nemohl s tím bojovat, nemohl to zastavit, nemohl nic než se nechat unášet, unášet…
A pak se tichý svět rozpadl.
Trhnutí. Slza. Strašlivé zkroucení proti mysli, bolestné, jaké nikdy nepoznal, mu proběhlo tělem i duší, třáslo a chvělo, ruce svírající jeho tvář, prsty prohrabující jeho vlasy, když se dral na povrch z té zející propasti, která se před ním otevírala…
Prázdno.
Sám. Strašlivě, strašlivě sám, sám a prázdný jako nikdy předtím, padá, převrací se, mysl mu křičí, když se mu vzpomínky překrucují, ohýbají se a v některých místech jsou odtrženy, aby zanechaly prázdno, kusy, podivný chlad a nic, nesnesitelná prázdnota, prázdná nicota…
Nemůžu, nemůžu, nemůžu, příliš rychle, příliš chladno, příliš…
A pak… A pak… A pak…
„Remusi! Remusi!“
Táta?
Zprudka otevřel oči.
Ztracený ve vlnách vzpomínek se necítil na to, aby se posadil, necítil vlastní prsty, které si tiskl na tvář v místech blednoucích jizev po mozkomorově duši požírajícím polibku. Necítil ani otcovy ruce na zádech, ani Rebečiny, kterými jej popadla za ramena a silně jím zatřásla.
Rebeka!
Nenáviděla ho! Vedla Ústav, plánovala polibek pro všechny klienty, aby přišli o duši…
Vzpomínka roztrhaná, postižená, rozdrásaná a podobná snu se mu zavrtěla v koutu hlavy. Dolph Greymoor, kletba Imperius, Rebeka pod jeho kontrolou…
Zdálo se mi to? Bylo to skutečné? Bylo to…?
„Remusi? Synu?“
Jemná ruka obalila jeho vlastní, odtáhla ji od tváře. Remus vzhlédl do otcových znepokojených očí.
„Remusi,“ zopakoval tiše s náznakem něžného úsměvu. „Je to v pořádku.“
Ne, to není, není, opravdu není…
Nedalo se dýchat, soustředit, myslet, pořád viděl toho hrůzného mozkomora a jeho kroutící se otvor úst. Dal mu polibek. Cítil, jak ho ty ohavné ruce drží, cítil smrtelný chlad, když vysával jeho duši a pokusil se zkonzumovat ji celou. Ale jak by mohl pořád mluvit, jak by pořád mohl být tady, kdyby…?
Co, u Merlina, se mu stalo?
Zápasil o artikulaci. „Pamatuju… polibek a nemocnici, více než jednou a podivný pocit a… nepamatuju si všechno, ale nerozumím, co se děje a ne…“ zachvěl se, oči zvedl k otcovým v téměř zoufalé prosbě. „Tati, jsem tak zmatený.“
Otec se usmál a Remusovi proběhla žilami téměř instinktivní dávná dětská vlna uklidnění. Na tátu se vždy mohl spolehnout.
„Vím, že jsi zmatený, Remusi,“ pravil tiše. „A vím, že to pro tebe musí být strašně těžké.“ Vzhlédl k Rebece a ta vážně přikývla. „Ale jestli se teď uklidníš, co nejlíp ti vše vysvětlím. Pamatuješ si, proč jsem musel na tebe seslat Obliviate té noci, kdy jsi byl pokousán?“
Vynořila se vzpomínka na strhanou otcovu tvář v ošetřovně v Bradavicích, vzpomínka vztahující se k dosud neodhalenému rodinnému tajemství. Remus unaveně přikývl. „Moje mysl… nemohla by unést trauma toho, co se stalo.“
Reynard lehce stiskl Remusovu ruku. „Pamatuješ si mozkomorův polibek?“ Remusovo zachvění bylo dostatečnou odpovědí. „No, synu, něco podobného tehdejšímu Obliviate se stalo znovu. Jen tentokrát se tvoje mysl resetovala sama. Do dětství.“
„Do… cože?“ Remus mohl chvíli jen zírat. Ale najednou se přihnaly dřívější obrazy – předčasně šedivý otec, James a Harry smíchaní dohromady, Felisha blábolící o postaršovacím lektvaru…
„Dětství?“ zopakoval nedůvěřivě.
Otec opět vážně přikývl. „Ale pomocí paměť posilujícímu lektvaru jsme tě přivedli zpět – tři roky za den po dobu jedenácti dnů. A když už o tom mluvím – tady.“ Remus si ani neuvědomil, že se otec zvedl, dokud mu nevtiskl skleničku vody do ruky. „Vím, že ten lektvar není nejchutnější věc na světě a už jsi ho v poslední době užil dost. Vypij to.“
Ve vší upřímnosti, Remus si té divné pachuti v ústech vůbec nevšiml – přemýšlel nad jinými věcmi. Nesměle si usrkl a pak zůstal zírat do mihotavé, lámající se hloubky vody a myšlenky se mu pomalu urovnaly. Jeho mysl se podobala ementálu, který byl strouhán na struhadle, vzpomínky na události předchozí noci (Byla to předchozí noc? Připadalo mu to tak, ale táta říkal, že uběhlo jedenáct dnů…) se podivně zdeformovaly, živé obrazy probíhaly temnotou jeho vlčího těla zašmodrchané do beztvarých, hýbajících se vzpomínek na toulání se po chodbách jako lidský tvor.
To není správné. To nemůže být správně…
„Remusi?“ Ten jemný dotek na rameni patřil Rebece. Upírala na něj soucitný pohled.
Soucitný? Rebeka? A od kdy mi říká…?
Kletba Imperius.
„Byla jsi pod Imperiem,“ vypadlo z něj spontánně. „Že ano?“
Rebeka pomalu přikývla. „Byla. Tak jako i ty. A to je jediný důvod, proč tady spolu mluvíme.“
Cože?
Remus zavrtěl hlavou, omámené, pomalé myšlenky se vynořily, aby popíchly mozek a popřely absurdní sdělení jeho sestřenice. „Ne,“ zamumlal najednou. „Ne, to není správné. Nemůžeš seslat Imperio na vlko…“
Imperio!
Paměť zařičela. Svět ztuhl.
Sklenice mu vypadla z prstů. Slyšel, že otec zalapal po dechu, viděl Rebeku couvnout, ucítil náhlé rozšíření vlhkého chladu po pokrývce na nohách, ale neucukl, nestaral se, protože se zasekl u jediné myšlenky.
Tonksová.
Uspala jeho mysl.
Ochránila jej. Spasila jeho duši.
Sesláním kletby Imperius na vlkodlaka.
Ach ne, dobrotivý Merline, ne!
„Remusi!“ Otcův hlas rozčísl jeho překotné myšlenky. „Remusi, co se děje?“
„Tonksová!“ Remus odhodil mokrou přikrývku stranou a vyskočil z postele. Ignoroval ječící protesty čerstvě zaléčených a dlouho nepoužívaných končetin. Cítil, že ho Rebeka popadla za paži, aby ho posadila zpět do postele, ale on ji nepřítomně odsunul. „Tati, kde je Tonksová? Co se jí stalo? Kde je?“
A otcova tvář zbledla.
Ach, prosím, ne…
„Je mrtvá?“ Slova zmrazila vzduch, kterého se dotkla, svojí neuvěřitelnou zoufalostí. Ne, prosím, tohle ne, nemůžu ji ztratit, nemůžu ji ztratit, když jsem jí ani neřekl, že…
Ale jeho otec, buď požehnán, zavrtěl hlavou. „Ne, pokud vím,“ předložil tiše. „Vzali ji na oddělení trvalých poškození zaklínadly, na soukromý pokoj v oddělení Januse Paklíče. Žije, ale ještě nenabrala vědomí. Ale Remusi…“ Jeho tón poslal synovu krátkou vlnu naděje do propasti. „Mohlo se něco stát. Asi před hodinou sem přišel jeden z učedníků celý rozčilený a hledal Hestii Jonesovou. Snažil jsem se zjistit, co se děje, ale nic… Remusi!“
Remus však již neposlouchal.
Protože byl na cestě – sotva si uvědomil otcův výkřik či Rebečinu ruku, kterou odmávl, věděl jen, že musí jít, musí ji najít, musí jí říct…
A už byl na chodbě. Lidé na něj zírali, letmé pohledy šokovaných tváří, když se kolem nich kývavě prořítil – nemocniční oblečení na něm povlávalo, bosé nohy dupaly po chladné podlaze, ale nevšímal si, nestaral se, jen se soustředil na srdcovitý obličej a seslání smrtelně nebezpečného kouzla. Našel schodiště a vrhl se na něj. Ignoroval zběsilý tlukot srdce, muka, která mu díky tomuto rychlému pohybu tepala slabým tělem, nedbal na drásání dechu v hrdle. Když dorazil na druhé patro, zakolísal a do vědomí se mu vedraly hlasy. Rebeka, otec, oba ho volali. Ale nezastavil se. Nemohl.
Vší silou zatlačil na dveře oddělení trvalých poškození zaklínadly, očima hledal náznak, nějakou stopu, kde je. Pohledem přistál na ceduli nad blízkými dveřmi.
Oddělení Januse Paklíče. Dlouhodobí pacienti. Zavřeno.
A pak hned za ní viděl malé dveře do soukromého pokoje. Na vývěsce stálo napsáno limetkově zeleným písmem písmeno a jedno slovo…
N. Tonksová
Remus nezaváhal. Vystartoval, popadl kliku a protlačil si cestu do místnosti.
A tam byla ona.
Nikdy ji neviděl tak bledou. Ani po útoku Smrtijedů, po ztrátě krve, kterou utrpěla, nikdy nebyla tak zcela bílá, s tak propadlými tvářemi. Oči měla zavřené, po polštáři se jí jako svatozář rozprostíraly vlasy nevýrazné barvy myší hnědé. Dýchala pomalu a stejnoměrně, jemné zvedání, které sotva rozvlnilo přikrývku, pod níž ležela.
Jinak se nehýbala.
Tonksová. Ach bože, co jsi to provedla? Co jsem to já provedl?
„Remusi?“
Poznal Rebečin hlas. Ale neotočil se.
„Mohl bych… tady s ní chvilku pobýt?“ Ta slova byla sotva šepotem, hlas měl ochraptělý a prsty svíral zárubeň, aby se udržel vzpřímeně. Adrenalin ho jaksi dostal jen sem. „Prosím?“
Rozhostilo se ticho. Téměř cítil pochybnosti v ovzduší.
„Remusi.“ Dotyk na rameni byl jemný. Okamžitě odtrhl oči od Tonksové a namířil je do sestřeniciných.
„Tady.“ Vtiskla mu do ruky něco tenkého a tvrdého. Shlédl a zjistil, že je to otcova hůl. Rebečinou tváří prokmitl úsměv. „Strýčku Reynardovi se nelíbilo zdolávat schody takovou rychlostí,“ informovala ho tiše. „Namířil si to k výtahu. Ale myslel, že by se ti mohla hodit víc než jemu.“
Remus jí úsměv vrátil. „Děkuju.“
A pak se těžce opřel o hůl a s protestujícím tělem vstoupil. Dveře se za ním tiše zavřely.
Chvilku na ni zíral, na zvedání a klesání její hrudi, na bledou tvář a zavřené oči. Srdce mu stiskla láska, bolestivá a hořká.
Pitomá, pitomá holko. Není pochyb – osud má chorý smysl pro humor. Proč já? Proč ty? Říká se, že láska hýbe světem, ale podívej, kam jsme se dostali…
A pak se nemotorně posadil na kraj matrace a opřel otcovu hůl o noční stolek. Vztáhl ruku a opatrně ji položil na její.
„Tonksová,“ zašeptal. „Ty blázne. Ty pitomý, báječný blázne.“
Majetnicky ji stiskl, ozvěna jejího tepu mu kmitala pod jeho prsty. Ale ani se nepohnula.
„Jak jsi mohla?“ Slova se začala hrnout mnohem volněji. „Jak sis to mohla udělat? A kvůli čemu? Kvůli mně?“ Pomalu zavrtěl hlavou. „Nestálo to za to, Tonksová. Jak bych mohl za to stát?“ Jemně jí začal palcem přejíždět po kloubech na ruce. „Tvůj život, tvůj mladý život… Měla jsi toho tolik před sebou, tolik udělat, vidět, cítit. A všechno jsi to riskovala pro starého vlkodlaka, který stále zůstává napůl v minulosti? Pitomé.“
Nepřítomně, téměř instinktivně zvedl pravici a dvěma prsty jí jemně přejel po tváři. Když opět promluvil, měl tichý, pietní, zoufalý, emocemi zmítaný hlas.
„Proč, sakra, tě tolik miluju?“ zašeptal chraptivě.
Jemně jí stiskl ruku.
A pak mu stisknutí vrátila.
„Tak to je vážně lichotka.“
Remus ztuhl. Oči zabodl na teď pootevřené rty a jejich měkké, ale pobavené zkroucení, na jemné zamrkání víček. Její teplé prsty stiskly jeho. A pak se usmála.
„Hned jak se odtud dostaneme,“ zamumlala ospale chraplavým hlasem, „pošlu tě do školy šarmu. Tohle má být to nejlepší zoufalství u smrtelné postele, na které se zmůžeš? Urážet se a vinit?“ Roztřeseně zvedla volnou ruku a slabě jej dloubla do paže. „Příště očekávám komplimenty, Lupine, a hodně. Vážně.“
Omráčená paralýza sklouzla do šokované nevíry.
„Tonksová?“
Její stále ospalé tmavé oči zazářily. „Ne, jsem Víla zubnička. Zvalchoval mě rozladěný troll, který si opravdu chtěl nechat svoji stoličku, a teď mám tělo zraněné bystrozorky, dokud se má křídla nespraví.“ Druhé slabé šťouchnutí následovalo první. „Samozřejmě jsem Tonksová. Koho jsi čekal, královnu Guinevru z Kamelotu? Remusi, jsi si jistý, že ti spravili hlavu? Protože zrovna povážlivě zníš jako šestiletý…“
Remusově stále šokované a zmatené mysli trvalo několik okamžiků, než mu její slova došla. „Počkej, co?“ zvolal ostře. „Jak víš o…“ Najednou se mu rozšířily oči. „Jak dlouho jsi vzhůru?“
Tonksová se unaveně uchechtla. „Už chvíli. Když jsem se poprvé probrala, k smrti jsem vyděsila Hestii a mámu. Podle všeho jsem se posadila a zírala kolem zlatýma očima a s narostlými tesáky!“ Po výrazu hrůzy jeho tváře nakrčila nos. „Ale klid! Hestia poznala, že jde o prudkou reakci na to kouzlo a protože jsem metamorfomág… no…“ Zlehka pokrčila rameny. „Neboj, nemám žádné trvalé následky. Ale v každém případě jakmile jsem se pořádně probudila, první otázka byla na tebe, a proto vím, co se dělo. Kdyby mi fungovaly nohy, už dávno bych se na tebe šla podívat.“
Do Remusových myšlenek se zavrtalo podezření. „Byla jsi vzhůru, když jsem přišel?“
Tonksová stiskla rty. „Tak nějak.“
„Tak nějak?“
„Zase jsem usínala, když jsem uslyšela tvůj hlas.“ Tonksová se usmála a nemotorně zavrtěla rameny do polštáře. „A to mě probudilo.“
„Tak proč jsi něco neřekla?“ Šok se měnil do silného mixu nevyslovitelné úlevy a naprostého rozhořčení. „Myslel jsem, že umíráš! Nechala jsi mě, abych si tady vylil srdce…“ Najednou zrudl. Řekl jsem, že ji miluju. Slyšela, jak jsem řekl, že jsem do ní zamilovaný. U Merlina…
Šťouchnutí číslo tři ho vytrhlo ze zděšeného snění. „No, sotva to byl slibný začátek,“ prohlásila živěji, když už setřásla poslední stopy spánku. „Nazval jsi mě pitomým bláznem. Tak jsem se rozhodla nechat oči zavřené, jestli se to nezlepší…“
Červenání se rozšiřovalo nevázaně a nezadržitelně. Slyšela mě, jak to říkám. Po všem, co jsem řekl v Rebečině kanceláři, kdy jsem ji odehnal a vyjasnil… Jsem idiot. Ach jo, tohle bude takový problém…
Hlavou mu bleskl podivný pocit déjà vu. Zachytil záblesk vzteklé Tonksové ve zničené místnosti, její paže kolem něj, dotek jejích rtů…
Cože?
Vzpomínky na tu dlouhou, dlouhou noc kalil vzestup vlka. Tolik z té noci bylo mlhavé.
Ale ty rty…
Byly tak skutečné.
Spalující, vzrušující hrůza mu narostla v hrudi.
Políbil jsem ji? Políbil jsem Nymfadoru Tonksovou?
Jeho snění přetnul hlas Tonksové. „Remusi? Jsi v pořádku?“
Zíral na ni. Hleděl na její bledý, srdcovitý obličej, na tmavé, zkoumající oči, na nakrčení jejího nosu. Ach, tak jasně si uvědomoval, že ji miluje. Ale udělal to? Udělali to?
Tu otázku vyhrkl, než se nad ní stihl zamyslet. „Políbili jsme se?“
Ticho bylo ohlušující.
Prsty Tonksové stiskly jeho ruku jako svěrák. Ramena se jí napjala.
A její oči…
Oči měla nebezpečné.
Možná se to nestalo. Možná je to jen fantazie, možná jsem ji urazil…
„Ty se nepamatuješ?“
Její tón šlehl jako bič, šokovaný, nevěřící, bolestný a zraněný, s náznakem hněvu ve smrtící zbrani. Pomalu vrtěla hlavou, sem a tam, sem a tam, s očima zraněnýma, tváří omráčenou. Její upřený pohled pálil jako oheň.
Ale další myšlenka si prorazila cestu, myšlenka na další polibek, jehož důsledky ještě nezvážil v zápalu obav a zmatku.
Dostal jsem polibek od mozkomora. Ale byla na mě seslána kletba Imperius, já spal v bezpečí. Můj vlk však…
Prázdnota. Neurčitost paměti v časech pošpiněných dotekem zdivočení, ztráta vzpomínek na úplněk s kamarády…
Sotva to zatím zaregistroval. Tolik ho zaměstnal zmatek a hluboký zájem o Tonksovou, že pravda za tím, co se stalo, se v jeho mysli dosud neobjevila. Ale teď ano, jasná a ostrá mu celá zírala do tváře.
Vlk byl pryč.
Chvilku se ta myšlenka ne a ne ustálit. Ne, nebylo možné, že by…
Ale bylo.
Ta prázdnota, nepřítomnost, kterou cítil uvnitř, absence vzpomínek… Ta vždy číhající přítomnost, zlovolný pocit čehosi, co sleduje, čeká na jedinou prasklinu, jedinou slabost, jedinou šanci vyhrnout se ven a roztrhnout jeho mysl vedví…
Byl pryč.
Stále byl vlkodlakem. O dalším úplňku se jeho tělo zkroutí a přemění jako dřív. Nic, ani polibek mozkomora mu tuto skutečnost nesmaže. Ale jeho mysl…
Jeho mysl je jeho vlastní. A od té chvíle to tak bude napořád.
I za úplňku.
Je stále vlkodlakem. Ale mysl je volná…
„Je pryč.“ Ta slova my splynula ze rtů nevědomky, tiše, klidně, sotva slyšitelně. „Ten vlk. Je pryč.“
„Remusi?“ Tmavé a zmatené oči Tonksové na něj hleděly se směsí ohromení a úzkosti. Zápasil o to být sám sebou, myslet jasně navzdory faktu, že elementární pravda jeho života zmizela navždy. Slyšel její hlas, ale zněl mu jaksi vzdáleně.
„Vím,“ zašeptala a prsty mu krátce přejela po tváři. „Řekli mi to. A neuvěříš, jak šťastná jsem byla, jak šťastná jsem, že jsi… Ale…“ Najednou se jí hlas zlomil a zazněl v něm strach. „Nenapadlo mě, že to bude znamenat… Nepamatuješ si na náš rozhovor, vše, co jsme rozhodli? Nepamatuješ si náš polibek?“
„Stěží.“ Remus byl napůl ztracený v šoku a nesoustředil se, takže z něj ta slova vypadla, než je stihl zastavit. Byla to chyba.
„Stěží?“ její hlas kopíroval jeho vlastní, ale byl obtěžkaný novou bolestí. Nejistě se stáhla a opřela o čelo postele. „Jak si můžeš ne…? Remusi, prosím, my…“
Úzkost v jejím hlase Remuse nešetrně vrátila do reality. Sevřel opět prsty kolem její ruky, zoufalý, aby zastavil ten příliv zranění, než ji zcela zaplaví.
„Nechápeš?“ zvolal a zadržoval nával ohromené nevíry a náhlou, otřásající radost, které se chtěly uvolnit. „Je pryč,Tonksová! Tvá kletba fungovala! Když mě ten mozkomor políbil, spolkl moji vlkodlačí duši! Proto si nepamatuju úplňkové noci! A nesmíš zapomenout, že té noci mě vlk hodně ovlivnil. Nablízku byli další vlkodlaci a to nezmiňuju zdivočelého mozkomora… Je dobře, že si nepamatuju, znamená to…“
„Že jsem políbila tvého vlka.“ Ublíženost Tonksové se změnila v hněv, utnula jeho zápal náhlou bolestí. „To mi tu říkáš? Že jsi to nebyl ty, ale on a ty jsi nechtěl, aby se to stalo…“
„Ne, Tonksová…“
„Teď se budeš vymlouvat, že?“ Hlas se jí chvěl, ale Remus si nebyl jistý, zda hněvem nebo bolestí. „Chystáš se vytasit se se vším, o čem jsme mluvili, a znova se za to skrýt, protože si nepamatuješ, na čem jsme se shodli! Napravili jsme to, Remusi! Souhlasil jsi! Říkal jsi, že už mě nebudeš odhánět…“ Zhluboka se nadechla, znovu a znovu. „Nedovolím ti to,“ prohlásila a v očích jí řádila bouře s vlnami neznámé hrůzy. „Jestli tě budu muset dotáhnout do myslánky, abys viděl, co jsi řekl, udělám to! Ale už tím nemůžu procházet znova, Remusi! Nemůžu…“
Její hlas umlkl. Slzy zoufalství, vyčerpání se jí hromadily v koutcích očí.
A Remus věděl, co má udělat.
Nejasná představa jejího hlasu dožadujícího se odpovědí, jejího doteku, polibku mu tančila v mysli. Nepochyboval, že říká pravdu. A určitě se domluvili, jestli skutečně vymetl zlé duchy a dovolil si…
A teď byl volný, zbavený břemena vlivu vlkodlaka, který jej tížil bezmála třicet čtyři let. Osvobodila ho.
Miloval ji. Téměř ji ztratil. Ale teď budou spolu.
Záleželo na něčem jiném?
Jemně, nesměle se naklonil a vzal jí tvář do prstů. Lesknoucí se oči zvedla k jeho.
A políbil ji.
Cítil, jak se rukou vkradla do jeho vlasů, jak se její tělo uvolnilo v objetí, jejich rty se k sobě tiskly, zkoumaly. Prohloubili něžný polibek do vášně. Cítil, jak se napětí, bolest a vztek roztavily jako sníh v letním slunci.
A svět se smrsknul do ní.
Trvalo dlouho, než si uvědomil něco jiného.
Ale po nějaké době se jejich rty rozdělily. Poslední dotek, poslední chuť, krátké vrhnutí se dopředu k poslednímu polibku a pak se jejich čela setkala, dech se zadrhával. Když otevřel oči, viděl jen její jemný úsměv.
„Už si vzpomínáš?“ vydechla.
Usmál se. „Něco se mi vybavuje.“
Přejela mu rty v koutku úst. „Potřebuješ další připomenutí?“
Navzdory báječnému teplu, které Remusovi narůstalo v těle, se dokázal soustředit. „Neměla bys odpočívat?“
„Neměl bys ty?“
„Já nebyl v kómatu.“
„Já nebyla děckem.“
„Díky tomu jsem si pořádně odpočinul. Posílali mě do postele v šest.“
Tonksová si odfrkla. „Prevíte.“
Remus se tiše zasmál. „Vinen.“ Zlehka, něžně jí pohladil po bledé tváři. „Rád bych viděl tu myslánku, až budeš připravená. Chci si pamatovat.“
Tonksová se opět usmála. „Pomůžu ti, Remusi. Pomůžu ti pamatovat si, kým jsi a co jsi udělal. Tvůj táta taky pomůže.“ Přejela mu rty po jeho až příliš krátce. „Věř lidem, které znáš nejlépe. Věř lidem, kteří tě milují.“
Usmál se, usmál se štěstím, radostí a bezpečím s vědomím, že v jeho světě je teď vše v pořádku.
„Budu,“ slíbil tiše. „A už věřím.“
Miluju ji. A jsem volný…
Pak se, nejdřív pomalu a nesměle, ale s narůstající vášní přitiskla k jeho rtům. Zvedla ruce a proklouzla jimi kolem jeho ramen. Své vlastní ruce jí obtočil kolem pasu. A pak polibek prohloubili a svět se zase rozpustil.
„Jestli je vzhůru, jen ji zkontroluji… ach. Tedy… och… ehm… dobře…“
Ztracení v polibku neslyšeli, že se dveře otevřely, neslyšeli čilé kroky kohosi, kdo vstoupil do místnosti a rozbil jejich okamžik. Při tom rozpačitém zvolání se Tonksová stáhla, přejela mu tváří po jeho a opřela se o jeho rameno. Zesílila objetí. Jakmile se natočil, viděl, že se zubí.
„Nazdárek, Hestio,“ pozdravila vesele. „Ahoj mami, ahoj tati. Jak vidíte, jsem vzhůru.“
Její rodiče. Její rodiče vešli do pokoje. Líbal jsem – ne, důkladně jsem líbal jejich dceru a oni právě…
Napjatý, nejistý a opravdu v rozpacích se Remus napůl stáhl z objetí, ale Tonksová mu v tom pažemi zabránila. Pohlédl přes rameno, zachytil tmavovlasou ženu a muže s vlasy myší hnědé, kteří stáli za Hestií Jonesovou. Oba se zřetelně podobali mladé ženě v jeho náručí.
Andromeda Tonksová se tvářila zaraženě, ačkoliv v očích se jí zračilo pochopení. Ted Tonks po jejím boku se široce zubil.
Ale Remusovu pozornost získal stříbrovlasý muž, kterého podporovala usmívající se sestřenice Rebeka.
Reynard Lupin zachytil synův pohled. Usmíval se jemně, radostně, ale s nádechem nostalgie.
„Aha,“ poznamenal tiše. „Chápu.“
Hestia však vypadala stále rozrušená, že přistihla dva kolegy z Řádu ve vášnivém objetí.
„Takže…“ vyrazila, „vy dva… tedy…“ Zatvářila se nad vlastní neschopností se vyjádřit. „Jak dlouho jste vy dva… spolu?“
Tonksová se proti Remusově tváři zazubila. „Oficiálně? Jak to odhaduješ, Remusi? Asi třicet vteřin?“
Remus se v předstíraném zamyšlení odmlčel. „Třicet pět, řekl bych. Možná čtyřicet nebo padesát.“
„A neoficiálně…“ Remus se musel hodně soustředit na celý rozhovor, protože Tonksová mu prsty kreslila kroužky po páteři. Hravý tón jejího hlasu naznačoval, že přesně ví, co to dělá s jeho krevním tlakem, „…no, to je těžké říct, protože jsem byla v kómatu a Remus znovu prožíval své dětství. Ale jedno vím jistě…“ Zvedla jeden prst a jemně přejela po blednoucích otiscích na jeho tváři. „Že mozkomor se mohl snažit vylíbat mu mozek z hlavy, jak chtěl, ale já se tam dostala první.“
Rudnutí bylo naprosto nevyhnutelné. Remus si nemohl pomoci.
Tonksová jeho červenání postřehla a protočila očima. „Ale pro smilování, Remusi, dáš už si pohov? Moji rodiče tě nekousnou. Tati, plánuješ lásku mého života umlátit do mastného fleku na podlaze?“
Široký úsměv Teda Tonkse se ještě zvětšil. „Ne, pokud mě o to nepožádáš, srdíčko.“
Tonksová popadla Remuse za ramena a začala rozmasírovávat napětí, které v něm rostlo. „A mami, chystala ses ječet a hulákat a házet věcmi, protože se ke mně tak hrozně nehodí?“
„Nymfadoro.“ Remus cítil, jak sebou Tonksová při použití toho děsivého křestního jména trhla. „Proto jsi riskovala život? Protože tohoto muže miluješ?“
Tonksová zastavila prsty a najednou se zatvářila vážně. „Ano, mami,“ odpověděla s překvapivou opravdovostí, očima kmitla z matky na Remuse, ale upřímnost zůstala. „Miluju ho.“ Koutek rtů se lehce stočil. „Ať už se to tomu pitomci líbí nebo ne.“
Remus cítil, jak mu za rty tahá vlastní úsměv a rozšiřuje se, když mu srdcem zabublala nenadálá radost. „Tomu pitomci se to líbí. Převelice.“
Andromeda se zvonivě zasmála. „V tom případě jsem potěšená.“
„A jestli hledáte nějaké námitky u mě,“ pronikl k nim Reynardův hlas od dveří, „můj syn by měl být chytřejší. Jsem za vás velice šťastný. A bylo načase.“
Opět cítil, jak kolem něj proklouzly paže a šepotání jejího dechu o tvář.
„Takže, vidíš?“ zamumlala hravě. „Já nic nenamítám. Moji rodiče nenamítají. Tvůj táta nic nenamítá. Nezbývají ti žádné námitky.“
Podíval se jí do očí a neuhnul. „Kdo říkal, že se chystám něco namítat?“
Realita kolem něj začala blednout, když se žena, kterou miloval, opět stala jeho světem. Naklonil se…
„Tak tedy,“ zachytil otcův hlas na okraji vědomí, „má i někdo další pocit, že by naše děti uvítaly trochu soukromí?“
Ozvalo se vzdálené mumlání, kroky a zvuk zavíraných dveří.
Ale Remus neslyšel. Protože se nestaral.
Opět se dotkl rtů Tonksové. Celého jej zaplavilo štěstí – jeho tělo i nedávno osvobozenou duši.
Dlouho to trvalo, ale nakonec vše v jeho světě bylo v pořádku.
PA: Tak jsme tady. Hotovo. Doufám, že jste si to užili. Ale upřímně, opravdu jste si nemysleli, že bych to neukončila šťastně, že ne? ;)
ooOOoo
PA: Po dlouhém zvažování jsem se rozhodla dříve publikovaný epilog připojit jako oficiální část příběhu. Není betovaný, ale myslím, že ucelí, co není, koneckonců, primárně romancí. Doufám, že se setká s přijetím.
Kapitola 50. Epilog
Několik dalších týdnů se ukázalo být zajímavými.
Remus jako první přiznal, že má problémy zvyknout si na život bez vlka. Co sahala jeho paměť, byl tam, číhal, sledoval, čekal, aby vyrazil a byl sám v jeho vlastní mysli. Vědět, že každá myšlenka a impulz, které pocítí, je jeho vlastní… Bylo to jiné, mírně řečeno. Poprvé mohl nakreslit čáru, říct sobě a ostatním, že toto je on a jen on samotný. A ačkoliv tolik v jeho životě a osobnosti bylo formováno tím, kým je, to, co dřímalo uvnitř něj, nezměnilo základní fakt, kým je.
Opravdu to bylo uklidňující.
Ale přesto Remus nepřijal novou rovnováhu ve svém životě až do první úplňkové přeměny po polibku mozkomora. Přeměna samotná byla stejná, známé kroucení těla do vlčího tvaru. Ale v mysli byl sám. Chybělo řvaní vlka, bitva, pocit bezprostředně hrozící invaze. Ani vlkodlačí ho nikdy zcela neosvobodil od teď chybějící poloviny. Až ráno poté, když se vzbudil s pochopením, že vlk je skutečně pryč, že jeho mysl je opravdu jeho vlastní, si Remus začal připadat pohodlně ve vlastním těle.
Já jsem já, řekl si. Vždy jsem byl já, jen jsem si to neuvědomil.
Jeho emoce se uklidnily, zapadly do známých vzorců. Otce i Tonksovou, jakmile se dost uzdravila, mu seslalo samo nebe. Připomínali mu fakt, kterého si byl mlhavě vědom, pomáhali mu pochopit, jak málo se toho změnilo, když byly okolnosti tak jiné. Během návštěvních hodin byl zaplavený mořem tváří. Felisha a Avin ozbrojeni pozváním na jejich vánoční svatbu. Harry, Ron a Hermiona spěchající s návratem do školy. Polovina Fénixova řádu se objevila, většinou s dárky. Moody přišel se slídivým kukátkem a upozorněním, aby si v budoucnu hlídal záda. Hestia Jonesová dorazila s úsměvem a čokoládou a Dedalus Kopál ho, nevysvětlitelně, podaroval kloboukem. Artur Weasley mu přinesl bendžo a trval na tom, že takto mu příjemně uteče čas. Molly Weasleyová navařila přímo sud polévky.
Albusova a Minervina návštěva přinesla novinky, že jeho hodiny jsou pokryté do konce roku a že ho rádi uvidí časně zrána prvního září. Remus si nebyl jistý, zda se mu má ulevit, nebo má litovat.
Kingsleyho návštěva byla vážnější. Předal mu vzkaz od Petra Pettigrewa.
Remus na něj zíral dlouho, na nedbalé, známé písmo na ministerském papíře. Očima přejížděl po třech prostých slovech, která zcela shrnovala zprávu.
Prosím, Remusi. Prosím.
Kingsley mu nabídl návštěvu v Azkabanu nebo poslání odpovědi.
Remus odmítl.
Tentokrát neměl co víc říct.
Tonksovou propustili tři týdny poté, co nabyla vědomí. Byla v pořádku a jen občas cítila únavu, kterou napravil čas. Každý den ho přišla navštívit.
A pak šest týdnů po chaosu v Ústavu, který mu změnil život, se Remus Lupin vrátil do Winchestrovky.
A Nymfadora Tonksová šla s ním.
Reynard Lupin už na ně čekal. Toho rána Remus Lupin nevěděl, co říct, když vstoupil do rodného domu a otec se k němu prostě obrátil, aby mu vtiskl do ruky klíč.
„Je teď tvoje, Remusi,“ pravil tiše. „Rolf mě pozval, abych žil v Greystones, a já se rozhodl, že přijmu.“ Laskavě se usmál. „Občas se všichni musíme vrátit domů. A nějak pochybuju, že tu budeš žít sám.“
A měl pravdu. Remusovo nesmělé pozvání Tonksové, aby se přestěhovala k němu, se setkalo s radostným zavýsknutím a velmi mohutnou dávkou líbání.
Nebylo pochyb. Teď už bude jeho život velmi jiný…
ooOOoo
„Jsi si jistý, že vlasy vypadají dobře?“
Remus se láskyplně usmál, když očima přejel po bláznivých jasně růžových kadeřích, které se uhnízdily na hlavě Tonksové. Výrazně zářily v paprscích letního slunce a jemný vánek vanoucí cestičkou je rozkošně cuchal.
„Vypadají jako ty,“ řekl jí upřímně, předklonil se a v ujištění ji políbil na čelo. „A to mi vyhovuje.“
Zazubil se, když mu významně zabodla oči do tváře. „Hezky vyhýbavé, Remusi. Dobrá práce.“
„Děkuji.“
„Pitomče.“ Plácla ho po rameni spíš hravě než se zlým úmyslem, ale očima přeběhla k obrovským šedým pilířům a vkusné železné bráně, která čekala jen pár metrů před nimi. „Ale chápeš, proč jsem nervózní, že ano? Mám se poprvé setkat s tvojí rodinou…“
Remus jen mírně pokrčil rameny. „Já s tvojí problém neměl.“
Tonksová se rozesmála. „Promiň, ale Siriuse jsi znal dýl než já! A když jsme obědvali u rodičů, celou dobu jsem tě musela pod stolem držet za ruku!“
„Neřekl jsem, že za to může nervozita.“
Druhá rána byla silnější. „Jsi prevít, Remusi Lupine.“
„Myslel jsem, že na tom jsme se už shodli.“
Tonksová zavrtěla hlavou, až kudrny poskočily. „Připomeň mi znova, proč jsem riskovala život, abych tě zachránila?“
Remus se otevřeně zazubil. „Na tom jsme se taky shodli. Protože jsi pitomá.“
„Chceš tam vejít se zkrvaveným nosem?“
„Chceš se poprvé setkat s mojí rodinou se zkrvavenou pěstí?“
„Mohla bych být ochotná k té oběti.“
Ale za tím škádlením a falešnými hrozbami Remus dokázal říct, jaké skutečné city leží v těch tmavých očích. Zapomněl na hravost a jemně si ji vtáhl do náručí. Na chvilku si dovolil opřít se tváří o tu růžovou nadílku. Zabořila mu bradu do ramene.
„Znáš mého otce,“ předložil konejšivě. „A samozřejmě Rebeku.“
„Rebeka přijde?“ Hlas Tonksové tlumil záhyb jeho hábitu, když mu zabořila nos do krku. „Nebyla jsem si jistá, jestli si udělá čas. Byla tak zaměstnaná vyčištěním Ústavu…“
„Měla by míň práce, kdybys jí nezdemolovala strop.“
Chladný a najednou mnohem delší nos ho ostře dloubl do citlivé kůže hrdla. „To jsem nebyla já.“
Remus sebou trhl bolestí, ale i tak se uchechtl. „Samozřejmě ne. Ale toto je rodinné setkání Lupinů. To si Rebeka nenechá uniknout. A kromě toho, už dokončila výslechy. Teď už je to jen záležitost papírování a logistiky.“
„Jaký byl rozsudek?“ zamumlala Tonksová. „Pro klienty, myslím.“
Remus si povzdechl a pevněji ji stiskl. „Zdivočelí na Úrovni šest zřejmě zůstanou, kde jsou. Jsou příliš nebezpeční, aby byli jinde. A s tím souhlasím.“
„Včetně Dolpha?“
„Obzvlášť Dolph.“
„A ostatní?“
„U dvanácti se soudí, že jsou nebezpeční pro propuštění.“ Remus byl pyšný, jak klidný má hlas. Mohl jsem to být já. Téměř jsem to byl já. Jen z milosti boží… „Zůstanou v Ústavu. Zbytku bylo uděleno podmíněné propuštění. Jsou volní, aby žili venku, dokud úplňky budou trávit v Ústavu a hlásit se třikrát měsíčně na registračním úřadě. Felisha pro ně zorganizovala skupinu, kde se budou scházet a probírat potíže, které by mohli mít s přizpůsobením. Pozvala i mě.“ Pousmál se sarkasticky a s náznakem viny. „Ale mám silné podezření, že jakmile by mě zahlédli, zlynčovali by mě.“
Ucítil, jak mu Tonksová stiskla ruku. „Rovnou s tím přestaň Remusi Lupine. Nezměníš, co se stalo, a ať jsem zatracená, jestli tě nechám, aby ses cítil mizerně. Válka či ne, dostal jsi druhou šanci. A já zajistím, aby sis ji užil, i kdyby nás to mělo oba zabít.“
„To je uklidňující.“
„Dobře.“ Tonksová se u jeho krku zatvářila. „A když už o tom mluvíme…“
Remus se opět uchechtl. „Tonksová, nemusíš si dělat starosti s mojí rodinou. Věř mi…“ V duchu pomyslel na chaos jeho první návštěvy Greystones, na Rufusův ztřeštěný humor, Thaliino neustálé štěbetání a Ruthin přátelský úsměv, vše završeno domem plným rozjívených dětí a praštěným psem. „Zapadneš.“
Srdcovitá tvář se k němu zvedla. „Jsi si jistý?“
Jemně se sklonil a zajmul její rty. „Naprosto,“ zašeptal tiše. „Miluju tě. Takže i oni tě budou milovat.“
Tonksová se usmála. Rozzářila se jako vycházející slunce.
„Tak pojď.“ S jednou rukou kolem jejího pasu Remus položil hlavu na její a obrátil ji k obrovské a impozantní bráně. V dálce, za loukami, dům Greystones lákavě zářil v kráse letního dne. Ve vánku se ozývaly hlasy mladých Lupinů zabraných do hry.
Usmál se. I ona se usmála.
A pak, společně, otevřeli bránu a vešli dovnitř.
KONEC