Autor: Jess Pallas Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2469997/48/
Rating: 13+
PA: Nuže, dámy a pánové, jsme skoro tam. Kapitola viděna z protější strany. Je částečně mým spojením volných konců, abych se vyhnula desetikapitolovému eposu, který byl mým pokusem o zabalení Oblivious… ;)
Kapitola 48. Kousky – 2. část
Nebylo to zrovna nejsnazších deset dnů života Reynarda Lupina. Ale nezapomněl, komu dluží za život syna.
Každý den mezi návštěvami syna se ptal na Nymfadoru Tonksovou.
Ale každý den byla odpověď stejná.
ooOOoo
Den první
„Jsi si jistý, že to nevadí?“
Rolf Lupin se usmál nad nesmělým tónem obvykle přímého bratra. „Samozřejmě to nevadí, Reyi. Nepozval bych tě, kdyby vadilo.“
Rey stiskl prsty na holi a očima přejel po zdech svého dávného dětského pokoje. Moc se toho nezměnilo – stejné dřevěné lakované obložení a pradávná zelená tapeta, stejný těžký nábytek a postel s nebesy. Nebýt prázdných polic a nepřítomnosti starého ošklivého koše, který patříval jeho mazlíčkovi hafoni jménem Štístko, Rey by měl téměř podezření, že se vrátil v čase.
„Nezměnil jsi to tady.“ Ta slova z něj vyšla téměř bezděčně. „Po naší… hádce bych si nemyslel…“
Rolf se zhluboka nadechl. „Pořád jsi mým bratrem. A toto byl… je pořád tvůj pokoj. Nebylo na mně, abych něco měnil.“
Rey na chvíli zavřel oči. Nadechl se téměř zapomenuté vůně mládí, času před Remusem, před Dianou, než se dozvěděl o zkouškách a protivenstvích, která ležela dlouhé roky před ním.
„Opravdu si toho cením,“ promluvil tiše. „Winchestrovka se zdá mnohem prázdnější, když vím, že je Remus v nemocnici. A samozřejmě pořád se ptá po mamince a kdykoliv tam jsem…“
Ucítil bratrovy prsty na rameni. Jemně stiskly.
„Víš, trvalo mi tři roky, než jsem se mohl vrátit do cípu louky, kde zemřeli Randolf a Megara,“ přiznal tiše. „Nějakou dobu jsem chtěl dům prodat, vzpomínky příliš bolely. Ale to by pro děvčata znamenalo neúnosně změn, a navzdory tomu, co se stalo, tolik to tu milovaly…“ Opět si povzdechl. „Pořád to byl domov. Asi pořád bude a zaslouží si šanci na lepší časy, šanci na rozkvět. Může být jen kameny a maltou, ale příliš pro mě znamená, abych se odvrátil a nechal ho rozpadnout. A Reyi…“ prsty stiskly, „Greystones je i tvým domovem a tvoje rodina je tady, aby ti pomohla. Dokud nás budeš potřebovat.“ Nastala dlouhá pauza. „I napořád. Pokud si to přeješ.“
Napořád?
S mrkáním se Rey rozhlédl po svém bývalém pokoji. Byl jeho minulostí, a přesto slyšel dole hrát si děti, štěkat Rafana, Ruthin smích. Tak jiný, znovunabytý starý domov. Winchestrovka byla vždy naplněna vzpomínkami na Dianu a Remuse, v tyto dny dokonce ještě o něco víc.
Miloval je vroucně. Ale Diana zemřela. A Remus, pokud se zotaví, bude jako vždy žít svůj život.
Winchestrovka, dokud tam bude bydlet, bude místem duchů. Dům si zaslouží víc.
Možná přišel čas se posunout. A jestli bude Remus zase v pořádku…
Usmál se, jemně, nejistě, ta bolest a teplo, vzpomínky a přítomnost se smísily. „Děkuji ti, Rolfe,“ odvětil tiše. „Budu to mít na paměti.“
A na čtvrtém podlaží nemocnice u svatého Munga Nymfadora Tonksová spala.
ooOOoo
Den druhý
„Vlkodlačí vzpoura v Ústavu pro zdivočelé! Můj bože!“
S šálkem čaje na půl cesty k ústům Rey ztuhl. A nebyl jediný.
Do té doby se stůl se snídaní v Greystones ukázal tak živý jako každé rodinné setkání. Ruthiny tři děti švitořily, poskakovaly a chichotaly se cestou do jídelny, vyhupsly na svá místa a začaly se s gustem rýpat ve slanině, párcích a vajíčkách naservírovaných v tuto nepěknou ranní hodinu. O chvíli později se s mnohem větší důstojností usadili Ruth a její manžel Edmund a s vtipem se bezvýsledně pokoušeli přimět malou Marion sníst rajčata, přemluvit mladého Tobiase, aby nestřílel omáčkou po portrétech, které mu hubovaly za jeho způsoby u stolu, a přesvědčit nejstarší Elinor, že možná snídat s vesele se kývajícím skotským teriérem na klíně není nejlepší nápad. Thalia bez ustání tlachala, vyplňovala krátká a letmá ticha hovorem o ničem a všem najednou, zatímco běhala mezi kuchyní a jídelnou, aby se jen příležitostně zastavila a obešla rodinného domácího skřítka. Rafan pro jednou, jakmile byl shozen z Elinořina klína, přešel k tomu, aby jeho přítomnost pocítili jinde, čmuchal pod stolem a okusoval palce a lemy hábitů, dokud ho někdo nepohladil nebo nehodil pamlsek. A v čele stolu je všechny sledoval Rolf s laskavým a trpělivým úsměvem.
Ale úsměv teď zmizel.
Rey okamžitě vrátil šálek na talířek. Nedokázal však říct, jestli si Thalia, teď s hlavou zabořenou do Denního věštce, prostě nevšimla náhlého ticha, nebo nebyla schopná ho zaznamenat. Ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu, pokračovala v hlasitém čtení útržků vzrušující a naprosto nepřesné přední strany, čímž zastavila snídani Lupinů.
„Zlí vlkodlaci vyvolali nepokoj… útoky na zaměstnance… zamčení v komnatě… drženi jako úplňková svačinka, dobrý bože! Nebýt okamžité akce jedné statečné bystrozorky, mnoho životů by bylo ztraceno… Nymflella Tonksová je nyní zraněná v kritickém stavu v nemocnici… Podle Arcadiuse Crolla, hlavního lékaře Ústavu, je na vině špatné vedení… poukázal, že povstání bylo patrně podníceno po příchodu nově uvězněného kontroverzního bradavického učitele Remuse Lupina…“ Její hlas umlkl do nepřirozeného ticha. „Dobrý bože,“ ozvala se konečně značně rozčarovaná. „To vůbec nezní jako to, co nám řekla Rebeka…“
Na druhé straně stolu se najednou ztuhlá Ruth podívala do strýcových očí. Zamračila se.
„Ne,“ odvětila temně. „To nezní. Ale já vím, komu věřit…“
Thalia úzkostlivě nakrčila nos. „Ale jestli je to ve Věštci…“
„Jsou to hovadiny!“ Rolf máchl rukou a vytrhl noviny manželce z rukou. Oči zabořil do titulků. „Jen obviňují moji dceru a synovce z… z…“ vehementně zatřepal novinami. „Kdo tuhle slátaninu napsal?“
Ale nad tou otázkou se Rey nemusel zamýšlet. Se slyšitelným plácnutím sevřel prsty kolem hole.
„Nech mě hádat,“ vyplivl ponuře s potlačeným vztekem. „Rita Holoubková.“
Nevědomá si titulků, lží a nepochopení, Nymfadora Tonksová spala.
ooOOoo
Den třetí
Soudní síň deset.
Harry Potter nepřítomně zíral do špinavých dveří a snažil se nevnímat tlumené hučení rozhovorů a příležitostných šokovaných zalapání po dechu, které se zpoza nich draly na chodbu. Naposled, když dorazil k těmto dveřím, o překot se hnal, aby zjistil osud svého studia v Bradavicích. Ale teď tu stál a čekal a vše bylo jiné.
Teď svědčil proti někomu jinému.
Hermiona mu řekla, že by si svědectví měl promyslet, pořádně si srovnat myšlenky – dokonce mu doporučila pár mudlovských knih o zločinu a právu a ilustrovaný text zaznamenávající známé případy před Starostolcem. Ale Harry na to nechtěl myslet, nechtěl tam stát a zabývat se hrůzami, které provedl, všemi škodami, které napáchal. Fakta se mu v paměti zakořenila. A to poslední, co potřeboval, bylo vzpomínat až k bolesti, a pak vejít do přeplněné soudní síně celý rozrušený. Bude to jen trapné a nikomu to nepomůže…
Už to nemůže dlouho trvat. Prostě nemůže. Už to chci mít za sebou. Posledně mě aspoň nenechali tak dlouho čekat. Posunuli čas, abych měl zpoždění, ale nemusel jsem jen čekat a…
Moc o tom přemýšlel. Potřeboval se soustředit na něco jiného…
Profesor Lupin.
V duchu se vrátil k ránu, k tichému rozhovoru s otcem profesora Lupina Reynardem. Připadalo jim jako skvělý nápad navštívit Lupina a předstírat, že je James Potter, aby vyzkoumali, kolik si Náměsíčník pamatuje o úplňkových dobrodružstvích s pány Červíčkem, Tichošlápkem a Dvanácterákem. Ale zpětně začal Harry pochybovat – věděl toho o otci a jeho kamarádech ze školy dost, aby se to povedlo? Opravdu by mohl ošálit někoho, kdo ty události zažil, kdo je teď prožíval znovu?
Ale chválabohu, neměl už víc času na dumání. Prudce to luplo, železný zámek se uvolnil a dveře se skřípavě otevřely.
„Předvoláváme Harryho Pottera!“ zvolal snaživý mužíček v těžkém hábitu, který si zjevně nevšímal nebo se nestaral, že před ním stojí jen jediná osoba. „Harry Potter před Starostolec!“
Harry ponuře narovnal ramena, přikývl a svižně vešel do soudní síně. Hluboko pod ním ve středu místnosti, se zápěstím pevně připoutaným silnými řetězy, s vyčerpaným děsem vzhlížel vzhůru Petr Pettigrew.
A nevědomá si soudů a vyděšených Smrtijedů Nymfadora Tonksová spala.
ooOOoo
Den čtvrtý
„Nevadí, doufám, že jsem přišel.“
Andromeda Tonksová pomalu zavrtěla hlavou. Dlouhé tmavé vlasy měla teď učesané do úhledné dokonalosti, hábit vyžehlený, rukou svírala stříbrný medailon na krku. Bledost její tváře a prázdné oči ukazovaly, že spala asi tak jako Rey.
„Nevadí, pane Lupine… Reynarde,“ opravila se s mírně zvednutým obočím. „Promiňte, jen…“
„Nemůžete spát?“ Rey s heknutím pomalu padl do prázdné židle u nohou postele. Nepřítomně odehnal brouka, který byl usazený na dřevěné područce. Patrně sem přiletěl otevřeným oknem. „Vítejte do klubu.“
Andromedinou tváří proběhl letmý úsměv. „Ted je teď doma, aby se pokusil odpočinout si. Asi se uchýlil k lektvarům.“ Potřásla lehce hlavou a tmavé vlasy jí padly přes oči. „Nikdy jsem je neužívala ráda.“
Reynard chvíli hleděl na ženu, na ztracený pohled v jejích očích, zoufalost, nekonečnou únavu. To vše bylo bolestně známé.
„Alespoň máte jeden druhého,“ nadhodil tiše. „To musí pomoci.“
Andromeda si povzdechla. „Sotva se vidíme,“ zamumlala unaveně. Natáhla se a vzala dceřinu ruku do svých. „Střídáme se u Nymfadory. Nechceme, aby byla sama.“
Po chvíli zaváhání si Rey dovolil přejít očima k mladé ženě ležící v bezvědomí. Povzdechl si.
Už se s Nymfadorou Tonksovou setkal víckrát a pokaždé ji viděl jasněji než dřív. Poprvé byla bystrozorkou v pracovním hábitu a korunou bílých ježatých vlasů, soucitnou mladou ženou, která jej provedla chaosem v Prasinkách po útoku, aby se dostal k vážně zraněnému synovi v Bradavicích. Ale poznal ji lépe během Remusova pobytu na ošetřovně, kam se často přihnala, usměvavá a s novými a novými účesy. Jejich cesty se jednou nebo dvakrát střetly, a pokaždé její vzhled potřeboval ještě jeden pohled.
Ale ne dnes.
Nikdy nevypadala tak málo barevná. Její vlasy nyní nesly stejný odstín myší hnědé, jako řídnoucí otcovy, a pravděpodobně byly její přirozené. Vypadala tak bledá, skoro bílá, rty měla bezkrevné, oči zavřené. Ale až na mírné zvedání hrudi se nehýbala.
Protože zachránila život jeho syna. Tolik jí toho dlužil.
„Jak je jí?“ Ta otázka byla zcela nedostatečná, ale na nic jiného se zeptat nemohl.
Andromeda se přinutila k úsměvu. „Léčitelka Jonesová mi řekla, že její dýchání se stabilizovalo – považují to za dobré znamení. A Ted přísahá, že včera se jí pohnul malíček.“ Lehce se jí zachvěly rty a opět stiskla medailon. „Tolik ji miluju,“ zašeptala. „Od narození je můj život.“ Pomalu, unaveně k němu zvedla oči. „Moje rodina je čistokrevná, Reynarde, fanaticky, dalo by se říct. Když jsem se provdala za mudlorozeného, tak…“ Zatvářila se. „Že mě odřízli, je pravda sotva z poloviny. Nebyla cesta zpět. Věděla jsem to, a přesto zvolila. Ted a Nymfadora jsou jedinou rodinou, která mi zbyla a jsou vším, na čem mi záleží.“
Rey se zlehka kousl do rtu. „Znám ten pocit. S manželkou jsme měli stejný postoj, nesdíleli jsme krevní předpojatost. S bratrem jsme se smířili až letos. Nemluvili jsme spolu desetiletí.“
Andromedin úsměv byl trpký. „Smířili. Mé sestry by mě při prvním pohledu zabily. A ne, nepřeháním.“ Opět přejela prsty po medailonu. „Daly mi toto,“ zamumlala nepřítomně. „Byl to dárek k šestnáctým narozeninám, stříbrný medailon s kadeří od obou. To je jediné, co mi kdy daly a já si to nechala.“ Stiskla prsty. „Teď tam mám tři prameny. Ale dva nejsou sester. Jsou od Teda…“ zhluboka se nadechla, „…a Nymfadory. Já tomu prostě nerozumím!“ Najednou vybuchla. „Proč by měly být volné a moje dcera v nemocnici? Smrtijedky, obě, a provdaly se za Smrtijedy! Narcisin spratek je v pořádku, naparuje se v Bradavicích, zatímco moje holčička…“
Její hlas přešel do vzlyků. Jemně a s co největší útěchou položil Rey ruku na paži Andromedy Tonksové. „Bude v pořádku, uvidíte,“ tišil vyčerpanou matku klidně. „Jestli je na světě nějaká spravedlnost, nebude potrestána za svůj dobrý skutek.“
Andromeda stiskla rty a v prázdných očích se jí zaleskly slzy.
„V tom je ten problém, Reynarde,“ odvětila hlasem plným hluboké bolesti. „Po tom všem, co prošlo mé rodině, už ve spravedlnost světa nevěřím.“
A Nymfadora Tonksová stále spala.
ooOOoo
Den pátý
„Zabiju ji. Bolestivě. Koneckonců jsem býval deratizátor, takže vymyšlení příšerné smrti by neměl být problém…“
Reynard Lupin pomalu a s rozmyslem zvedl ranní vydání Denního věštce a ladně ho roztrhl vejpůl. Pravá polovina obsahovala třístránkovou zprávu, vydatné pojednání o hříších Remuse Lupina – které si neslo zřetelný podtext: říkala jsem vám to – a jeho možné spolupráci s bystrozorkou Tonksovou, jejíž silné vazby na Smrtijedy tato skvělá reportérka nedávno odhalila. Část novin se nenuceně snesla na zem. S téměř příkladnou nonšalancí Rey připíchl stránky koncem své hole k zemi. Druhou půlku zmuchlal do koule a jediným neverbálním zaklínadlem ji zapálil. Pojednání na zemi se vznítilo o chvilku později a rozpadlo se v prach.
„Rita Holoubková je zvrácená pizda.“ S tím se nedalo polemizovat a tón Hermiony Grangerové rozhodně nepřipouštěl jiný názor. Rey toho rána opustil Greystones časně a nenahlédl za přední stranu, které, samozřejmě, vévodil soud s Petrem Pettigrewem. Až po příchodu ke svatému Mungovi narazil na Hermionu, která právě navštívila slečnu Tonksovou, mávala novinami a zuřivě mumlala cosi o té zatracené Holoubkové a šíření lží o profesoru Lupinovi a Tonksové. Tehdy Rey zjistil, že jméno jeho syna i jeho zachránkyně je opět vláčeno blátem.
Ta zatracená Holoubková, rozhodně! Měl jsem jí do nosu zapíchnout tu hůl, když tehdy vyplodila…
„Co chci vědět,“ usekla Hermiona Reyovo přemýšlení ostře, „…je, jak si může myslet, že jí tohle projde! Ví, že já o jejích tykadlech vím, ale stejně to dělá! Musí to tak být! Nikdo neviděl poblíž nemocnice ji nebo někoho, kdo pracuje pro Věštec, tak jak jinak by mohla získat přesné informace o zranění Tonksové?“ Obočí se jí temně nakrabatilo. „Musí být nablízku. Nikdy jsem jí neměla z té sklenice pustit…“
„Sklenice?“ V zajetí představy, kterak je Rita Holoubková zahrabaná po krk v prostoru plném ohňových krabů nebo za kotníky visí v jámě plné pětinohů, mu chvíli trvalo, než mu to slovo došlo. „Počkejte chvilku. Co myslíte tou sklenicí?“
Hermionino obočí se pomalu zvedlo. Po tváři se jí rozlil úsměv.
„Víte,“ pravila najednou, „myslím, že mám nápad. Ale budu potřeba zkušeného deratizátora.“ Narovnala se. „Pane Lupine, pomohl byste mi zastavit lži Rity Holoubkové?“
Rey si nebyl jistý, že by bylo možné přidat ještě víc upřímnosti do jeho hlasu. „Rozhodně.“
Hermiona se zazubila. Byl to překvapivě hříšný výraz.
„No, v tom případě,“ pokračovala tiše, „myslím, že byste měl něco vědět…“
A nevědomá si novin, házeného bláta a plánů, které byly vytvořeny, Nymfadora Tonksová spala.
ooOOoo
Den šestý
Kdyby Rita Holoubková vlastnila něco alespoň podobného lidským ústům, usmívala by se. Byl by to pomalý úsměv, úlisný úsměv, úsměv plný sebeuspokojení nad zprávou o průběhu vzrušujícího příběhu, který její pečlivě obnovené reputaci nejen neublíží, ale také přinese pořádné ponížení muži, který jí jednou zabodl do nosní dírky hůl. Ale jelikož absence rtů učinila tuto záležitost irelevantní, jen zaškubala tykadly a schovala se pod široký list příhodně postavené nemocniční květiny.
Toto bude velmi uspokojující.
„Bojím se, že je to pravda.“
Reynard Lupin. Ten licoměrný, hůl používající starý blázen. Ano, ty nadpisy prakticky viděla: Muž, který vychoval monstrum; profil Reynarda Lupina, formovače hrozby (Formovač, bylo to slovo? Hernajs, teď nebo nikdy…); Reynard Lupin, sedmdesát a něco let starý (jedno kolik, je staroch) muž nezpůsobilý vychovat normální dítě, natož potenciálního nechvalně známého zabijáka. Jeho násilné sklony, které si tato ponížená reportérka osobně vyzkoušela při otřesném a nevyprovokovaném útoku na její osobu na pozemcích Školy čar a kouzel v Bradavicích…
„Opravdu si myslí, že přišel o rozum?“
Aha. Teď mluví ona.
Slečinka perfektní. Jak nádherně ironické, že Lupin hovoří právě s Hermionou Grangerovou. O to sladší chvíle!
Slečna Upejpavá, příliš chytrá na svůj věk, vypadá smutně a sklíčeně, když tak probírá stav svého nebezpečného učitele s panem ‚chovatelem monstra‘ Lupinem. Mohlo by to být způsobeno použitím kouzla Confundus prolhaným učitelem, nebo je prostě jen tak pitomá?
„Vážně si profesora Lupina takto nedokážu představit.“ Malá slečna Dokonalá zavrtěla hlavou. „Opravdu jej musíte krmit z misky na zemi?“
Lupin ponuře přikývl. „Je jako zvíře. Odmítá obléct si hábit a šílí, když se pokusíme zavřít okno. Jako by stále potřeboval čerstvý vzduch.“ Zhluboka si povzdechl. „A můžeme se jen snažit ho uklidnit a dát mu léky, když to jde – nejhorší je ráno. Ale Hermiono – nemůžete o tom říct nikomu dalšímu. Nevím, co bych dělal, kdyby se rozšířilo, že můj syn je…“ Najednou se mu hlas zlomil, vložil tvář do dlaní a potlačil vzlyk. Slečna Upejpavá se kousla do rtu a položila mu ruku na rameno, aby jej otočila a odvedla do malé čekárny poblíž. Dveře se za nimi potichu zavřely.
Rita se stěží udržela. Remus Lupin se změnil ve zvíře, kterým uvnitř býval!
Příhodný osud pro zvíře, rádoby člověka, stvoření, které ohrozilo naše děti a podnítilo povstání vlkodlaků v Ústavu pro zdivočelé. Tato reportérka může exkluzivně odhalit, že Remus Lupin, komu-záleží-jak-starý, konečně podlehl zvířecím instinktům, které jej dělaly nebezpečným. Zredukovaný na nahé stvoření na podlaze hrabající pro zbytky a vyjící jako zvíře, kterým ostatně je. Bývalý profesor Lupin je nyní zadržený v zajištěné místnosti Nemocnice svatého Munga pro kouzelnické choroby a úrazy. Ale je správné mít takové stvoření mezi našimi nemocnými a zraněnými? Kvůli bezpečí ostatních bezmocných a péči více zasluhujících pacientů by cela v Azkabanu jistě byla…
S horečně mrskajícími tykadly Rita vylezla zpod listu a vystartovala. Musí se na něj podívat! Otevřené okno ve druhém patře by nemělo být těžké najít…
Zítra ráno to bude. Krátká cesta oknem v přeměněném těle, jen pro jistotu, a pak zpět do kanceláře, aby obstarala fotografa a bleskobrk. Důrazná citace Reynarda Lupina, pár poznámek o jeho divokém synovi…
Ach, to bude příběh!
Rita Holoubková, atraktivní, mladistvá blondýna, se rozkošně usmívá, když od samotného ministra kouzel přijímá Merlinův řád za žurnalistiku, za služby kouzelnickému světu…
ooOOoo
Až když si Reynard Lupin byl jistý, že jsou dveře pevně zavřené, popustil uzdu chechtotu, který zoufale potlačoval víc než minutu.
„Myslíte, že na to skočila?“ zeptal se s úsměvem.
Hermiona mu vrátila úsměv stejně široký. „Skočila. Jako kachna po chroustovi.“
Ale Nymfadora Tonksová, nedbající připravených pastí zamezujících lži, spala.
ooOOoo
Den sedmý
Rey rychle zkontaktoval Hermionu Grangerovou kvůli úlovku, který s potěchou obstaral na okně syna. Navrhla vynikající kouzlo pro nerozbitnou a zvukotěsnou sklenici.
Zakuklená v nezlomném tichu, Nymfadora Tonksová spala.
ooOOoo
Den osmý
„Nechtěl ji,“ zamumlal Reynard s nádechem lítosti, sejmul umlčovací kouzlo z reportérčina skleněného vězení a podal Hermioně láhev obsahující Ritu v těle brouka. „Napadlo mě, že namísto toho ji předhodím svému zvěřinci. Jsem si jistý, že tůňodav by si báječně pohrál…“
Dvě nervózní tykadla se vynořila zpod zlomeného brku.
Hermiona sotva potlačila zubení, převzala sklenici a zamyšleně ji prozkoumala. „Nevím. Mohla by začít být nudná, když je tak předvídatelná,“ zamumlala zamyšleně. „Možná by ji chtěl Křivonožka. Koneckonců miluje pavouky. Žvýká je dennodenně…“
Brouk v lahvi začal šílet.
Ale Nymfadora Tonksová v mírumilovném klidu spala.
ooOOoo
Den devátý
„Vydali zatykač na Snapea?“
Nedůvěřivý tón Hestie Jonesové přivolal okamžitou Reynardovu pozornost. Mířil nemocniční chodbou k pokoji svého syna, zabočil za roh a našel léčitelku v zaníceném rozhovoru s Kingsley Pastorkem.
Bystrozor jen pokrčil rameny. „Jakou možnost měli? Pettigrew na ně vybalil, že byl špionem vy-víte-koho a že už před měsíci věděl o plánech pro Ústav. Dawlish a Hrdonožka byli na půl cesty do Bradavic, jakmile ta malá krysa jeho jméno vyplivla.“
Hestia stiskla rty znepokojením. „Je to pravda? Vím, že je svárlivý zmetek, ale Brumbál si jím byl tak jistý…“
Kingsley zavrtěl hlavou. „Nevím. Ale nemůžu na to ani myslet, když toho ví tolik o Řádu. Asi vše zjistíme u soudu.“
Ale Severus Snape se k soudu nedostavil. Toho večera, kdy zprávu Večerní věštec oznámil, Mistr lektvarů z Bradavic zmizel.
Nevědomá zrádců, útěků a zrad, Nymfadora Tonksová spala.
ooOOoo
Den desátý
S tou novinou přišel Rolf. Jakmile se jeho mladší bratr, sešlý časem, objevil u snídaně celý bledý, jediným pohledem utišil Thaliino žvanění o výhodách čerstvého ovoce po ránu, a pak mlčky podal Reynardovi noviny.
Titulky nedávaly prostor k pochybám.
TY ŠPINAVÁ KRYSO! PETER PETTIGREW SHLEDÁN VINNÝM!
A v článku pod titulky uváděli jeho trest. Ačkoliv mělo ministerstvo jednoho mozkomora pod kontrolou, nechtělo ho použít. Petr Pettigrew byl příliš cenným zdrojem informací o vy-víte-kom.
Byl odsouzen k uvěznění v osamělém křídle Azkabanu s maximální ochranou, uzamčený v silně hlídané cele s přístupností pouze přes přenášedlo nebo zapečetěnou šachtou z horního patra. Tam stráví zbytek života.
Z takové místnosti by ani krysa neproklouzla.
Nevědomá si trestu ani spravedlnosti, Nymfadora Tonksová spala.
ooOOoo
Den jedenáctý
Hestia Jonesová se zachytila zábradlí u schodiště, aby udržela rovnováhu. Odmotala nohu ze záhybů hábitu a přitáhla se do stoje, aby už mírnější rychlostí dokončila poslední schody vedoucí k dvoukřídlým dveřím. Nebyla by k užitku, kdyby zůstala ležet u paty schodiště se zlomeným vazem. Kromě toho, tohle byla doména Tonksové…
Tonksová…
Ať je v pořádku, prosím, ať je v pořádku…
Paní Tonksová stála před dceřiným pokojem. Třesoucíma se rukama svírala kabelku, jako by byla záchranným lanem.
Hestia se zhluboka nadechla, minula ji a zamířila do pokoje. Ale jakou Nymfadoru Tonksovou tam najde? Procitnutou nebo spící, duševně zdravou nebo šílenou, ji samotnou nebo ztracenou?
Všechno dobré otázky. Mohla jen doufat, že odpovědi budou takové, které by si přáli.
Prosím. Ach, prosím…
A pak se zkříženými prsty Hestia vstoupila dovnitř.
A zastavila se. A zírala. A zalapala po dechu.
A pak hlasitě, šokovaně a nevěřícně zvolala: „Tonksová!“
PA: Co se týká Snapea… Vím, že jsem tvrdila, že se od něj držím stranou, ale pár čtenářů poukázalo, že jsem to zvrtala, když jsem ho zahrnula do intrik. Jakkoliv mé city k němu zůstávají nevyhraněné, o jeho osudu si můžete rozhodnout sami. Utekl zpět k Voldemortovi, protože byl zrádcem Řádu, nebo utekl od Voldemorta, protože byl zrádcem Smrtijedů? Předstírá útěk zpět k Voldemortovi, aby udržel krytí jako špeh Řádu, nebo předstírá předstírání návratu k Voldemortovi, aby udržel krytí jako špeh proti Brumbálovi? Nechám to na vás. ;)
Mohli byste se také zajímat, proč jsem byla k Petrovi tak shovívavá. Ale ptám se vás – kdybyste byli vinou hnaní zbabělci zoufale toužící po odpuštění a nenáviděli se za to, co jste spáchali, co by bylo horší? Rychlé zproštění viny zapomněním či ztrátou duše, nebo zbytek života o samotě jen s vlastní vinou a sebenenávistí jako společníky?