Preklady fanfiction Harryho Pottera

Rodina

autor: hermin22 – překlad: Jacomo – betaread: Ivet

Originál viz https://www.fanfiction.net/s/3899978/1/Family

Žádost o překlad zaslána

Shrnutí: Minerva objeví rodinu, kterou nikdy neměla.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží hermin22. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

***

Minerva vždycky nenáviděla pocit zbytečnosti. Myšlenka, že nemůže být nikomu nápomocná, ji trápila víc než omráčení utržené do hrudi prokletím od té ďábelské ženské; víc než bolest v ruce a rameni způsobená soustavným používáním vycházkové hole, na kterou byla odkázána už bůhvíjak dlouho. Minerva se snažila ty myšlenky odsunout stranou, ale od té doby, co ji Albus odstavil od všeho, co se týkalo války, toho zůstalo málo, na co se mohla soustředit. Věděla, že to Albus myslí dobře, když jí dával čas na zotavení, a taky věděla, že její rozbolavělé tělo potřebuje zoufale odpočívat, ale přesto se cítila odstavená na vedlejší kolej.

Takže nakonec seděla sama na lavičce u jezera a slabě se chvěla v chladném listopadovém větru. Nikdy v životě se necítila tak osamělá. V takové chvíli záviděla Molly její rodinu, ke které se ona sama nikdy nedopracovala, a teď už věděla, že je příliš pozdě. Byla příliš stará.

Když za sebou zaslechla, jak se někdo blíží, připravila se na ošetřovatelčino hubování, že sedí v takové zimě venku. Už v duchu slyšela ta slova 'moc chladno', 'ještě nezotavená', 've tvém věku' a 'nerozum'; tak jen zavřela oči a vyčkávala, až litanie započne. Ale když ticho zůstalo nenarušeno, otevřela oči a spatřila mladou čarodějku, která se posadila vedle ní a nabídla jí spolu se šálkem horkého kouřícího čaje hřejivý úsměv.

"Nate, paní profesorko," řekla ta mladá žena. "Napadlo mě, že vám přinesu něco na zahřátí. Začíná být chladno, že?"

Hermiona Grangerová. Mozek zlatého tria, pýcha mé učitelské kariéry a 'tvého srdce', jak dodával Albus. Ačkoliv ho ujistila, že ta dívka pro ni není o nic důležitější než ostatní studenti, oba věděli, že to není pravda.

"Paní profesorko?" přetrhla jí dívka myšlenky. Minerva si vzala hrnek s čajem a zaregistrovala tázavě pozvednuté obočí. "Je všechno v pořádku?"

Koutky ženiných úst se stočily do náznaku úsměvu. "Ano, slečno Grangerová. Je mi dobře. Jen jsem přemýšlela..." Ta slova jí sklouzla ze rtů dřív, než je dokázala zastavit.

"Ano?"

"Ale nic, slečno Grangerová. Nic důležitého. To bylo od vás velmi prozíravé, děkuji." A k Hermionině překvapení učitelka zašeptala tak tiše, že to téměř nešlo zaslechnout: "Vaše matka musí být na takovou dceru, jakou jste vy, velice pyšná."

Po těchto profesorčiných slovech zavřela mladá čarodějka na chvilku oči, pak se zvedla a postavila se za ženina záda. Nevěděla, jestli nezachází příliš daleko, ale jemně položila své učitelce ruce na ramena. Zadržela dech, když zaznamenala, že žena překvapením ztuhla, ale brzy se zase uvolnila.

"Paní profesorko, jaká je moje oblíbená barva?" zeptala se dívka tak, jako kdyby její otázka dávala dokonalý smysl.

Sedící žena se mírně naklonila doprava a otočila hlavu, aby se podívala, jestli se její studentka nezbláznila, ale rázem jí bylo připomenuto, že takové pohyby nejsou bezbolestné.

"Prosím, paní profesorko. Udělejte mi laskavost a odpovězte na mé otázky."

"Nemám tušení, kam tím směřujete, slečno Grangerová, ale vaší oblíbenou barvou je červená bordó," odpověděla žena trochu podrážděně. Minerva McGonagallová vůbec netoužila hrát hru na otázky, ale dívčin prosebný tón jí nenechal moc prostoru k volbě.

"Ano. Kdo je můj oblíbený mudlovský autor?"

"William Trevor," pronesla Minerva bez zaváhání. Neměla ponětí, proč vlastně dopřává Hermioně potěšení z téhle hloupé hry.

"Jaké pití nesnáším?" dotázala se mladá čarodějka.

"Dýňový džus," přišla okamžitá odpověď.

"Co chci dělat, až skončím školu?" Hermiona věděla, že taková otázka se její profesorce bude zamlouvat.

"Studovat, abyste se mohla stát učitelkou." Minerva se maximálně snažila nevpustit do hlasu žádné emoce, ale nedokázala se ubránit slabému pyšnému úsměvu. Při pomyšlení, že z Hermiony bude učitelka, doufejme, že v Bradavicích, se cítila podivně spokojeně. Věděla, že bude těžké nechat dívku odejít poznávat svět. Vyhlídka, že se jednoho dne vrátí k ní a zpátky do hradu, jí vždycky rozzářila den bez ohledu na to, jak byl mizerný.

Hermiona pokračovala v kladení otázek. "Co je moje největší obava?"

O tom nemusela její profesorka přemýšlet, a tak tiše odpověděla: "Že ztratíte ty, které milujete."

"Jak si vedu ve škole?" zeptala se dívka, přičemž nedokázala skrýt úsměv. Byla si naprosto jistá, že tato otázka povede k okamžitému ukončení, a skutečně nemusela na požadovaný účinek dlouho čekat.

"Hermiono, tohle je směšné!" přišla jednoznačně otrávená a netrpělivá odpověď. "Jestli to má nějakou pointu, prosím, řekněte mi ji!"

"Ano, paní profesorko, má to pointu," stiskla dívka ženě konejšivě ramena a šťastně se usmála, že přísná učitelka použila její křestní jméno.

"Moje matka, jak ji nazýváte, by nedokázala odpovědět na žádnou z těchto otázek správně. Na žádnou. Být matkou není jen o dání života, paní profesorko. Je to také o lásce, péči a důvěře. Pro ni jsem cizinka. U matky se předpokládá, že své dítě zná, a vy mě znáte líp než kdokoliv jiný na tomto světě." A pak dívka tiše dodala: "Nevím, jestli je na mě moje matka pyšná. Povězte mi to."

Hermiona naposledy stiskla učitelčina ramena a pomalu se vydala na zpáteční cestu do hradu, když tu zaslechla ženin tichý hlas.

"Je, Hermino. Víc než si umíš představit."