Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 46. Stav mysli

Reynard Lupin nemocnice nikdy neměl rád. Neznamenaly pro něj nic než sklíčenost a špatné vzpomínky.

Před očima mu tančily záblesky minulosti. Tvář sestry v agónii, když křičela během porodu, který se tak strašně zvrtl, léčitelčin výraz, když mu oznamovala, že jen s nepatrnou pravděpodobností se mu vrátí plná funkčnost nohy, smrtelně bílá tvář manželky, když ležela v márnici, navždy ztracená a…

A Remus. Tříletý, obalený špínou a krví, křičící a bojující s léčiteli, zápasící s nově získaným nepřítelem, kterého mohl vnímat jen on. A opět jako dospělý, potrhaný a dobitý drápy Abrahama Kanea opětovně svádějící stejnou vnitřní bitvu.

Ano. Reynard Lupin nemocnice nikdy neměl rád.

A přesto se v ní opět ocitl.

Remus.

Ještě mu nedovolili syna navštívit. Do nemocnice dorazil okamžitě poté, co Albus Brumbál skončil svoji řeč, vpadl do krbu tak rychle, že staršímu kouzelníkovi málem smetl napůl staženou hlavu. Rey byl vyděšený, zoufalý. Chtělo to hodně Brumbálova  přesvědčovacího umu, aby se nehnal z místnosti do místnosti najít Remuse. Jsou s ním léčitelé, řekl Albus a pevně uchopil paži mladšího muže. Je v těch nejlepších rukou. Prosím, Reynarde, toto ničemu nepomůže. Musíte se uklidnit a počkat na zprávy.

Dobře. To se mu snadno řekne.

Ale měl pravdu. Brumbál ji mívá často.

A tak se, po krátkém a matoucím vysvětlení nedávných událostí, Rey nechal dovést sem, do malé kanceláře léčitelky jménem Hestia Jonesová, aby počkal na zprávy.

Bude v pořádku. Vždycky je v pořádku. Remus je vždy v pořádku.

Bude. Bude. Bude.

Klid. Nepanikař. Počkej na zprávy.

Díkybohu seděl v tiché místnosti sám a počínající hysterie vyprchala – bušící srdce, šílené myšlenky, neschopnost se zaměřit na něco jiného než najít Remuse, najít Remuse, najít Remuse. Ale ten otupělý, bezcitný, mrazivý strach, který ji nahradil, byl dvacetkrát horší.

Musí být v pořádku. Musí být v pořádku. Remus musí být v pořádku.

Možná uběhlo pět minut, možná se vlekla hodina, možná téměř věčnost přešla v hrůzostrašném spěchu. Ale po uplynutí neurčitelného času čekání se dveře se skřípáním otevřely, aby ukázaly Brumbála a dvě cizí popelavé tváře pana a paní Tonksových.

Rey si do té doby nebyl vědom, že Remus nebyl jedinou obětí té strašlivé noci. Na Albusovo představování odpověděl jen mechanicky. Krátce si potřásl rukou s Tedem Tonksem, který se chabě usmál a prohrábl si řídnoucí vlasy barvy myší hnědé, a přikývl Andromedě Tonksové, která se s jeho očima setkala jen letmo a chvějící se rukou si upravila pomačkaný hábit, zjevně ve spěchu oblečený. Následně obrátila pozornost ke svým dlouhým, tmavým a poněkud rozcuchaným vlasům. Se vzrůstajícím neklidem zašátrala v malé kabelce, již svírala v druhé ruce. Nevnímala Brumbálův tichý odchod a Reyovu přítomnost, když prošla kolem manžela a vysypala obsah kabelky na vyšetřovací lehátko. Nakonec se objevil hřeben – paní Tonksová smetla zbytek drobností zpět a hřebenem si téměř násilně začala pročesávat vlasy.

„Andromedo…“ Bolestivé pohyby zastavil dotek manžela. Ted Tonks uvolnil hřeben a manželčinu ruku vzal do dlaní. Andromeda pomalu opřela hlavu o jeho a škubajícími prsty volné ruky si nepřítomně pohrávala se stříbrným medailonkem na krku. Zavřela oči.

S Reyem už nepromluvili. Ale proti jejich mlčení nic nenamítal. Naprosto jim rozuměl.

Bože, tolik mu chyběla Diana. Víc než cokoliv na světě si přál, aby byla vedle něj, aby s ním mohla mluvit, utěšovat jej, držet jej pohromadě stejně jako on ji. Ale to bylo sobecké přání. Ta bolest, co by prožívala…

Ne, Diana byla pryč. Už má jen Remuse.

A ten byl… ten byl…

Bude v pořádku. Prosím, ať je v pořádku.

Uplynuly nekonečné věky. Opět přišel a odešel Albus, který slíbil, že příště se již vrátí se zprávami. Za sebou zanechal další dvě neznámé tváře. Vysokého bystrozora tmavé pleti jménem Kingsley Pastorek a ženu s kadeřavými vlasy jménem Felisha, která jej upřímně ujistila, že se ve škole s Remusem kamarádila. Párkrát se jemně pokusili vtáhnout jej do hovoru, ale Rey neměl náladu, aby mu někdo říkal, jak statečný jeho syn je a kolik životů zachránil. Byl příliš unavený a vyděšený, aby mu na tom záleželo.

Svůj život. Proč nemohl zachránit svůj život?

Věděl, že je to sobecké. Ale byl to jeho syn.

A tak se posadil na židli a nechal tlumené mumlání Kingsleyho a Felishiny konverzace, aby jej míjelo. Myšlenky se mu rozutekly.

Jaký by měli život, kdyby se nic z tohoto nestalo? Kdyby bylo dovádivému, nevinnému tříletému hošíkovi dovoleno vyrůst bez bolesti a stigmatu vlkodlakova pokousání? Život by byl jednodušší, to bylo jisté. Nepochybně by byl bezpečnější. A najednou Rey bezmezně zatoužil, aby se jeho žena a syn mohli vrátit o třicet čtyři dlouhých let zpět a začít životy znovu.

Bude v pořádku. Bude v pořádku. Bude v…

„…opravdu myslíte, že bude Remus v pořádku?“

Slova z jeho myšlenek se zformovala do otázky Kingsleyho Pastorka. Rey téměř instinktivně trhl hlavou celý ve střehu.

V pořádku, v pořádku, proč si to myslí? Řekněte mi proč, ať se mám čeho držet, v co doufat…

„Jsem si téměř jistá.“ Felishin hlas byl překvapivě, nádherně rozhodný. Rey cítil, jak se mu srdce sevřelo v bolestivé naději. „Byla to Remusova teorie a jestli je pravda, co jste mi právě řekl, tak vypadá jako správná. Věřím, že mozkomor pozřel vlkodlakovu duši, dostal se do cukrového rauše a zahynul otravou temným tvorem. Pro Remuse to může být jen dobře. Znamená to, že jeho lidská duše musí být stále v těle…“

Rey se už nadechoval k formulaci tuctu otázek, ale než se ta slova dostala do éteru, utnulo je zaskřípání dveří. Vstoupil vysoký, vážný a unavený, impozantní Albus Brumbál.

Rey už téměř stál, aniž si to uvědomil, a Ted Tonks byl jen vteřinku za ním.

„Albusi…“

„Profesore Brumbále…“

Ředitel Bradavic tiše pozvedl ruku. „Okamžik, prosím. Léčitelka Jonesová a profesorka Goldsteinová za chvilku dorazí a situaci vašich dětí vám vysvětlí lépe než já.“

Brumbál ustoupil, hábit zašustil, a jen krok za ním se objevily dvě ženy. První, tmavovlasá žena v limetkovém hábitu, kterou Rey považoval za léčitelku Jonesovou, mu krátce přikývla, než se přesunula pozdravit pana a paní Tonksovy. A ta druhá… Tu druhou znal velmi dobře.

Rebeka upřela oči na strýce. Od posledního setkání vypadala podivně starší, téměř nevysvětlitelně, protože se na ní neobjevily nové vrásky nebo šedivé vlasy, oči a postavení ramen však prozrazovaly vyčerpání. Ale nicméně slabý úsměv se krátce mihl.

„Strýčku Reynarde.“ Měla tichý hlas podbarvený hlubokou a setrvalou únavou. „Doufám, že ti to nebude vadit, ale když jsem zaslechla, že máš přijít, dovolila jsem si poslat sovu otci. Požádal mě, abych ti vyřídila, že jsi vítaný na Greystones, pokud si to budeš přát, a jestli něco budeš potřebovat, stačí říct.“ Jemně, téměř nesměle vztáhla ruku a položila mu ji na rameno. „V takovýchto časech potřebujeme rodinu u sebe.“

Rey se kousal do rtu a vděčně přikývl. Dovolil si padnout zpět na židli. „Děkuji ti. Moc si toho vážím.“

„Dobrá, začněme.“ Léčitelka Jonesová, která před chvilkou mluvila s Kingsley Pastorkem, se tiše přesunula za stůl a s unaveným povzdechem se posadila na židli. Za ní se postavila Rebeka a krátce své společnici přikývla.

Léčitelka Jonesová ji pokývnutí vrátila. „Dobře. Jak víte, jsem Hestia Jonesová a jsem léčitelkou zde u svatého Munga,“ začala svižně. „A toto je Rebeka Goldsteinová, profesorka Ústavu pro zdivočelé.“ Očima kmitala mezi Reyem a Tonksovými. „Jsme zodpovědné za léčbu Nymfadory Tonksové a Remuse Lupina.“

„A?“ V napůl vyslovené otázce Andromedy Tonksové zaznívala téměř zoufalá nedočkavost – její prsty se jako svěrák sevřely kolem stříbrného medailonu. „Jak je mé dceři? Bude v pořádku?“

Hestia stiskla rty, když se se znepokojující rezignací setkala s očima zoufalé matky. „Nevím,“ přiznala upřímně. „Tonksová… Nymfadora… netrpí následky konvenčního kouzla. Jak vám jistě profesor Brumbál vysvětlil, když jste dorazili, vaše dcera trpí zpětným nárazem po seslání kletby Imperius na vlkodlaka. Fyzicky jsou její zranění podružná – bolestivé modřiny od pádu ze schodů začátkem noci – ale to její mysl obdržela zmiňovaný náraz. Duch vlkodlaka je velmi mocná síla a neoceňuje, když má sdílet mysl s jedním člověkem, natož se dvěma. Jak moc bude ovlivněná, záleží na tom, zda se dokázala proti tomu úderu zaštítit.“

Ted Tonks nepřítomně vrtěl hlavou a Rey pocítil vlnu soucitu k tomu muži. Téměř s šokem si uvědomil, že to byla jejich dcera, bystrozorka Tonksová, kdo jej bezpečně provedl do Bradavic oné strašlivé zimní noci.

„Nemůžete nám říct aspoň něco?“ Hlas Teda Tonkse byl unavený a poněkud ztracený. „Nestalo se to už dřív? Vím, že Imperius se nepoužívá každodenně, ale…“

K Reyovu překvapení odpověděla Rebeka. „Jsou známy jen čtyři případy použití kletby Imperius na vlkodlaka,“ začala se zvláštní směsí vědecké efektivity a špetky soucitu. „První se stal v roce 1564 německému černokněžníkovi, který se pokusil zkrotit svého nedávno pokousaného syna. Na zpětný náraz nebyl připravený a okamžitě zemřel. Druhý případ se stal v roce 1819. Peruánská čarodějka proslulá praktikováním černé magie nabyla vědomí po šestnácti dnech, ale zůstala pomatená – zabili ji pověrčiví mudlové o několik týdnů později po vyvolání zmatku v blízké vesnici a proměně jejich lam v ropuchy. Třetí případ se stal za války s Grindelwaldem. Jeden z jeho spojenců se pokusil přinutit vlkodlaka, aby splnil rozkaz a vina tak padla na něj. Poněkud ironicky se plně zotavil po pár týdnech. A ten poslední…“ Sevřela rty do přísné linky. „Profesor Lancelot Pryke, můj předchůdce v Ústavu pro zdivočelé a muž, který měl mít víc rozumu. Zůstal v kómatu až do své smrti loňského roku. Nikdy nenabral vědomí.“

„Takže se obávám, že vám nemůžeme říct, co se stane,“ shrnula Hestia utrápeně. „Když přijde na Ton… na Nymfadoru, můžeme jen čekat a doufat.“

„Proč?“ zeptala se Andromeda spontánně. V očích se jí leskly slzy a manželova ruka opět uchopila její, aby ji utěšila. „Věděla, co se stane?“

Rebeka přikývla, pomalu a unaveně. „Věřím, že ano. Viděla jsem vše a jsem si jistá, že přesně věděla, co dělá. Snažila se zachránit duši Remuse Lupina za cenu vlastního života.“

Rozhostilo se dlouhé, těžké ticho. Rey mohl jen nepřítomně zírat na podlahu. Zpracovával Rebečina slova s bolestnou jasností. Merline. Pokusila se zachránit mého syna, riskovala příčetnost, život…

„Ale proč?“ Po Andromedině bledé tváři tekly slzy. Očima naplněnýma náhlou vinou krátce střelila k Reyovi. „Je mi to líto, pane Lupine. Ale je mé jediné dítě. Potřebuju rozumět tomu, proč…“

„To však teď není důležité,“ zasáhl Albus a utnul Felishu, která se už nadechovala k odpovědi. „To nechejme na Nymfadoře a Remusovi, kteří nám to jistě brzy vysvětlí.“

Po krátký, absurdní okamžik Rey cítil nutkání vyskočit na nohy a zklamaně se rozkřičet do tváře nejmocnějšího kouzelníka v Británii. Jak to může říct? Jak si může být jistý? Jak by měl vědět víc než já?

To se nemůže dít. Dva mladé životy, život mého syna…

Navzdory rozhodnutí se mu začaly oči zalévat slzami. Andromeda Tonksová již vzlykala na otřásajícím se rameni svého manžela.

„Ale měla ta oběť cenu?“ Hluboký, nalomený hlas patřil Pastorkovi. „Jak je Remusovi?“

Hestia a Rebeka si vyměnily dlouhý pohled. Léčitelka se opřela v židli a pomalu zavřela oči.

„U Remuse máme dobré a špatné zprávy,“ pronesla s nádechem nejistoty. „Fyzicky je ve špatném stavu, ale jedná se jen o rány a zlomené kosti – nic, co se nedá napravit. Pár týdnů v posteli a tělo bude zase v pořádku.“ Zhluboka si povzdechla. „Ale jeho mysl…“

„…je nejistá,“ dokončila Rebeka větu plynule. Reyovi neuniklo kmitnutí za očima, které naznačovalo, že její profesionální maska není tak pevná, jak si zjevně přála.

Tolik podobná otci. Ten taky vždy skrýval emoce za předstíranou zdí lhostejnosti…

Ale Rebeka pokračovala v řeči. „Bezesporu jsme se shodly, že díky načasování kletby slečny Tonksové duše, kterou pozřel mozkomor, byla vlkodlačí. Lidská duše Remuse Lupina zůstala v těle.“

Na krátký opojný okamžik se část strachu tížícího Reyovu mysl vypařila. Je stále Remusem. Bože, je stále Remusem. A ten vlk, ten zatracený vlk, který ohrožoval jeho mysl třicet tři let, je pryč…

„Ale…“ tíha se rázně vrátila, „nemůžeme nijak přesně určit, co to bude znamenat pro Remusovu mysl. S výjimkou Dolpha Greymoora je to teprve podruhé, kdy vlkodlak obdržel polibek. Jediný vztažný bod, se kterým mohu pracovat, je můj výzkum Abrahama Kanea.“

Reyovy prsty sevřely hůl a nehty se hluboko zaryly do lakovaného dřeva. Ucítil dlouhé, štíhlé prsty Albuse Brumbála, jak mu svírají rameno v jemném, uklidňujícím stisku.

Proč on? Proč je to vždy Kane?

Rebeka si přejela rukou obočí. „Vše, co nyní řeknu, je jen teorie, ačkoli myslím, že správná.“ Zvedla oči. „Ale jsem velmi unavená. Probrala jsem to s Hestií a profesorem Brumbálem, ale kromě mne znáte ten výzkum nejlépe vy, Felisho. Jestli budete mít lepší nápad, nebo uvidíte chybu v mé logice…“

„Ozvu se.“ Rey spíš vycítil, než uviděl, že Felisha tiše vykročila. „Samozřejmě se ozvu.“

„Dobře.“ Rebeka si stiskla ruce v klíně, sklonila hlavu a zjevně sbírala myšlenky dohromady. „Takže,“ začala opatrně, „když dostal Abraham Kane polibek od mozkomora, vrátil se do duševního stavu desetiletého chlapce – do věku, kdy byl pokousán a do věku, kdy ztratil kontrolu nad svojí myslí a zdivočel.“

Rey zíral. Vnitřním zrakem viděl, jak na něj vyčítavě hladí tmavovlasý chlapec. Kane… Ábel… návrat do dětství? Dobrý bože…

Rebeka znepokojeně zajela rukou do rozcuchaných vlasů. „Takže v zájmu… dalšího…“ Očima kmitla k Brumbálovi, který podivně chápavě přikývl. „Experimentovala jsem s lektvary povzbuzujícími paměť, abych zjistila, jestli se Kaneovi vrátí pozdější vzpomínky. Nevrátily.“ Reyova neteř si zhluboka povzdechla. „Nicméně lektvary uspěly v tom, že obnovily pár okamžiků před kousnutím, než zcela ztratil mysl na úkor vlka. Takže pokousání nebylo spouštěčem ztráty paměti vůči vlčí půlce. Ztratil jen vzpomínky, které získal po zdivočení.“ Zhluboka se nadchla. „Z tohoto důvodu nevěřím, že Remus ztratí nějaké vzpomínky mimo těch, které získal jako vlk. Myslím, že většina jeho lidské mysli a paměti zůstává nedotčená.“

„Ale to je dobře…“ Kingsley Pastorek vyslovil stejná nejistá slova, která běhala hlavou i Reyovi. „Není? Neznamená to, že bude v pořádku?“

Rebeka našpulila rty. „To záleží na mnoha okolnostech,“ prohodila tiše. „Nesmíte zapomenout, že utrpěl strašlivé trauma. Po víc než třicet let sdílel tělo i mysl s vlkodlačí duší, a aby přežil, dosáhl s ní jistý způsob příměří. A teď najednou byla jedna část té nepokojné rovnováhy odervána, aniž by měl čas se na to připravit nebo přizpůsobit se její absenci. Byl vlkodlakem od raného dětství – nemá skutečnou vzpomínku, jaké to je nesdílet mysl s vlkem. A mysl provádí podivné věci, aby se ochránila.“

Rey sledoval s nejasně zděšenou fascinací, jak Felisha pochopila. Z tváře jí zmizela krev, kapka za kapkou.

„Merline,“ zašeptala a všechny oči v místnosti se otočily k ní. „Říkáte to, co myslím, že říkáte?“

Rebeka se na ni zpříma podívala. „Řekněte, co myslíte, že říkám.“

„Že se jeho mysl vynulovala.“ Felisha na starší ženu zírala nevěřícně. „Část paměti, kterou sdílel s vlkem, se nemůže adaptovat na změny. Musela se odstřihnout, aby ochránila příčetnost. A co zbývá na povrchu…“

Hlas jí poklesl do hlubokého a rezonujícího ticha. A Rebeka přikývla.

„Zbývá co?“ Rey si ani neuvědomil, že promluvil. „Pro smilování boží, řekne mi, prosím, někdo, co je špatně s mým synem?“

Rebeka se mu podívala do očí. Tvářila se ponuře.

„Asi před hodinou, když jsem si byla jistá, že fyzicky je na tom stabilně, sejmula jsem z Remuse sedativum,“ odvětila vážně. „Chtěla jsem prozkoumat jeho psychický stav. Ale když jsem se s ním pokusila promluvit, blábolil a hystericky plakal. Nepoznal mě a netušil, kde je. Začala jsem rozumět, až když začal křičet, koho chce.“ Zhluboka si povzdechla. „Volal maminku a tatínka a byl vyděšený, že ten zlý pán se žlutýma očima přijde a odnese ho. Poslední, co si pamatuje, je večer, než byl pokousán. Strýčku Reynarde, Remus si nepamatuje nic víc, než když mu byly tři.“

Následovalo obrovské ticho.

Rey zíral. Jeho mysl, tak ohromená, dříve tak netečná, vybuchla divokou bouří zmateného zděšení. Tři? Remus, jeho dospělý syn, věří, že jsou mu tři?

Krátká naděje, že začnou znovu žít své životy, byla hořce zadupána do země.

Přál si… Chtěl…

Ale dobrý bože, ne takto.

Remusi.

„Jak ho přivedeme zpět?“ Ticho nerušil Pastorek svým tvrdým hlasem a zamířil opět přímo k jádru věci. „Můžeme ho přivézt zpět?“

„Věřím, že ano.“ Rebeka se zdála jistější, když Felisha došla ke stejnému závěru. Přesto nespustila zaujaté oči z mlčenlivého strýce. „Klíčem je paměť zlepšující lektvar, který jsem zkusila na Kanea. Pokud mu jej budeme podávat postupně v kombinaci s některými opatrnými kouzly, myslím, že se jeho paměť znovu obnoví. Ale ten proces bude muset být postupný. Kromě možných vedlejších účinků příliš mnoha dávek lektvaru musíme jeho mysli dopřát čas, aby se přizpůsobila novému stavu. Nejlepší bude pracovat od pokousání dál a obnovovat přibližně tři nebo čtyři roky za den, dokud nedojdeme ke vzpomínce na dnešní ráno. Bude muset být sledovaný, mluvit s lidmi, které znal v odpovídajících letech – musíme si být jisti, že nepřítomnost vlka nijak nepokřiví jeho obnovující se vzpomínky.“ Významně upřela oči do Reyových. „Pro ten úkol jsi nejlepší, strýčku Reyi. Pomůžeš mi? Dokážeš to?“

Rey horečně přemýšlel. Opravdu říkala Rebeka, co si myslí, že říkala? Že Remusova mysl opět dospěje?

Dokážu to? Dokáže to Remus?

„Pomůžu i já.“ Hlas patřil Felishe. „Můžu pokrýt jen školní roky, ale myslím, že jsem ho znala docela dobře.“

„Já také,“ Albus odpověděl silně a pevně.

Rozhostilo se dlouhé ticho. Rey na sobě cítil oči všech v místnosti.

Můj syn. Stále je můj syn. Jakkoliv starý si myslí, že je. Ať už to vyjde, nebo ne…

Pořád je to Remus. Je to můj kluk.

„Strýčku Reyi?“ zopakovala Rebeka tiše.

Setřepal z ramene Albusovu ruku, pomalu vstal a narovnal hábit.

„Pro svého syna bych prošel samotným peklem,“ pronesl tiše. „Samozřejmě pomůžu.“