Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

61 – Zasedání Weasleyových

Fred s Georgem Harryho doprovodili zpátky do Bradavic a po cestě mu vysvětlili, že nemají – oficiálně – svolení pobývat v nebelvírské věži, ale předpokládají, že se jim nějak podaří chystané oslavy famfrpálového vítězství zúčastnit. Harry musel připustit, že bylo velmi nepravděpodobné, že by jejich přítomnost v jejich vlastní kolejní věži někdo nahlásil. Došli spolu až k ředitelně.

„Skořicová dračí vajíčka,“ vyslovil Harry a chrlič jim uvolnil cestu. Vkročili na schodiště, které je vyvezlo do předsíně. Brumbál jim šel vstříc. Přivítal je zběžným pokývnutím.

„Pane řediteli-“

„Pane Pottere, obávám se, že mám jen velmi málo času. Bude to rychlé?“

Harry mávl ke dvojčatům. „Mysleli si, že nejsem skutečný Harry a jen se za něj vydávám. Podařilo se mi je přesvědčit, že tomu tak není, ale mají otázky.“

Brumbál zvedl ruku a Harry zmlkl.

„To nebude rychlé,“ řekl Brumbál. Pátravě se zadíval na dvojčata. „Domnívali jste se, že se nejedná o Harryho?“

„Vypadá jinak, pane.“

„Mluví jinak.“

„Chápu.“ Brumbál se zatvářil ustaraně. Pomalu sklonil hlavu. „Potom bude rozhovor nezbytný. Mohu navrhnout setkání zítra po snídaní?“ Dvojčata přikývla a Brumbál se obrátil na Harryho. „Vy se dostavte také.“

„Ano, pane.“

„Před setkáním nebude o záležitosti nikdo z vás hovořit.“ Všichni něco souhlasně zamumlali a Brumbálova tvář se opět rozzářila, po předchozí úzkosti ani památky. „Nyní upalujte do věže. Takové vítězství je třeba řádně oslavit.“

Dvojčata si vyměnila nadšený pohled.

„Hned, pane!“ Neváhal souhlasit George. Popadl Harryho za pravou paži, Fred za levou a táhli svého mladého obchodního partnera zpátky na schodiště.

V nebelvírské společenské místnosti už se rozjížděla zábava. Fred s Georgem brzy začali přecházet od jednoho hloučku nebelvírských studentů ke druhému, nabízeli produkty, přijímali objednávky a vychutnávali si komplimenty ohledně svého loňského nezapomenutelného rozloučení se školou. Harry je chvilku sledoval. Čas od času se u něj někdo zastavil a poblahopřál mu k úspěchu při zápase, Harry poděkoval a reagoval poznámkou, jak velké pokroky tým dělá.

„To bylo úžasné, jak jsi chytil tu Zlatonku,“ řekla jedna z mladších dívek. Harry sledoval, jak Fred vytáhl z kapsy jakýsi malý předmět a okázale ho vhodil do máslového ležáku. Z hrdla lahve se do okolního vzduchu začala linout mlha hřejivé oranžové barvy.

„Díky,“ odpověděl nepřítomně Harry. „Střelci si skvěle přihrávali, to sis všimla?“

„A co teprve ten blipoblafl!“

„Jo, ten byl...“ Harry zamrkal a podíval se na dívku. „Cože?“

Zoë na něj vyplázla jazyk. „Jen zkouším, jestli mě posloucháš.“

Harry si povzdechl. Nevšiml si, že je to Zoë, kdo k němu mluví. „Promiň. Mám za sebou náročný den.“

Zoë se zakřenila a posadila se vedle něj. „Přijde mi, že hráči si tyhle večírky vždycky užijí jen napůl.“

„Jo, předtím toho moc nenaspíme a vstáváme brzy.“

„Taky spálíte kupu energie při létání.“

„Jo, to taky.“

Zoë se mu zadívala přes rameno a kousla se do rtu. „Blíží se tvoje holka. Radši půjdu.“

„Zůstaň.“

„Proč?“

„Jestli teď prchneš, bude to vypadat podezřele. Nechceš mi zadělat na potíže, že ne?“

Když k nim Hermiona dorazila, válela se Zoë na pohovce v záchvatu smíchu.

„Ruším?“ Zeptala se Hermiona.

„Vůbec ne.“ Harry se na ni usmál. „Jen se řídím tvou radou.“

„Jakou?“

„Že mám zkusit vydolovat na povrch svou zmijozelskou stránku.“ Zvedl obočí. „Evidentně jsem s ní daleko zábavnější, než když zůstává pohřbená. Anebo jsem prostě jen strávil příliš mnoho času s dvojčaty.“ Poplácal na prázdné místo vedle sebe. „Sedej.“

Trochu ztuhle se posadila. „Řekla jsem ‚vypustit svého vnitřního hada‘.“

Pokrčil rameny. „To je to samé.“

Hermiona se zatvářila nepohodlně. „Požádal jsi je, aby ti ty cigarety donesli?“

Harry pokrčil rameny. Cítil, že se začíná červenat. „Více méně. Zeptali se, jestli chci něco přinést, a já si řekl o tohle.“

„Je pravda, že jsi kvůli tomu skončil bezmocný?“

Harry se zasmál. „Je. Ale oni si nemysleli, že by to mohlo být nebezpečné. Víš, že tyhle věci většinou moc nedomyslí do konce.“ Pohlédl na Zoë, aby ji zahrnul do hovoru, a pak jim vyprávěl historku o cigaretách, o tom, jak byl nucen plout uvězněný ve vzduchu právě mimo dosah stromu i zídky, jak ztratil hůlku, jak mu Goyle vyhrožoval a jaké řešení Draco vymyslel. Zjistil, že mu nijak zvlášť nevadí, že ze sebe před dívkami udělá pitomce, i když by si připadal poníženě, kdyby o něm tímto způsobem něco podobného vykládal někdo jiný. Kvůli tomu vlastně zněla tak vtipně. Ani Hermiona se chvilkami neubránila smíchu.

„Tak proto jste do hospody dorazili spolu.“

„Přesně kvůli tomu. Fred s Georgem vypadali, jako by před ně někdo postavil jed, když souhlasili, že půjdou s námi.“

„Překvapuje mě, že si s tebou Malfoy s Goylem aspoň nepohráli,“ řekla Zoë.

„Draco říká, že se mnou udržuje kontakty z politických důvodů, prezentuje se tak jako neutrální.“

„Jak sladké. Nebylo by pro něj politicky výhodnější, kdyby tě prostě předal Ty-víš-komu?“

Harry pokrčil rameny. „Krátkodobě ano. Ale Voldemort jeho otce zachraňovat nebude.“

Hermiona se s prudkým výdechem uvolnila a zabořila do pohovky. „Konečně.“

„Tom je jako pán extrémně nevypočitatelný,“ poznamenal Harry. „Lucius Malfoy to věděl, ale řekl bych, že Draco ne.“

„Tom?“ Zvedla Zoë tázavě obočí.

Harry sklonil hlavu. „Voldemort.“

„Takhle se jmenuje? Tom Voldemort?“

Hermiona vyprskla smíchy. Harry se také zasmál. „Tom Raddle. Přízvisko ‚Lord Voldemort’ si vymyslel, když byl tady ve škole.“

O chvíli později Hermiona střelila po Zoë nervózním pohledem a zeptala se Harryho, jestli by si od ní teď mohl převzít „jejich balík“. Harrymu přišlo, že kolem celé věci dělá příliš velký povyk. Se spikleneckým zamrkáním na Zoë souhlasil.

„Super!“ Bylo znát, že se Hermioně hluboce ulevilo. „Sejdeme se pod schodištěm do dívčích ložnic.“

Odběhla a Harry se daleko uvolněněji vydal za ní.

„O co jde?“ Zašeptala Zoë, která se ho rozhodla následovat.

„Zvíře. Nikomu to neříkej.“

V očích jí při jeho odpovědi zajiskřily nezbedné jiskřičky. „Ginny to ví?“

„Řekl bych, že brzy bude. Co vím, Hermiona jí říká všechno.“

Zoë se zasmála. „Včetně toho, jak dobře líbáš.“

Harry se na ni neodvážil pohlédnout.

Harry si fretku odnesl do svého pokoje. Dostal k ní klec s pelíškem a lahví na vodu, které byly kvůli přepravě zmenšené. Harry vše umístil vedle své postele dál ode dveří, nechal Stína v kleci a šel naplnit lahev s vodou. Když se vrátil, seděla na opačných koncích jeho postele dvojčata a hůlkami si mezi sebou posílala chlupatou oranžovou kuličku, za kterou se fretka zběsile honila.

„Můžete sem?“ Udeřil na ně Harry.

„Asi ne.“

Fretka sebou vyčerpaně plácla na bok, bříško se jí namáhavě zvedalo, jak se snažila popadnout dech. Oranžová kulička zmizela jako pára v chladném větru.

„Ale chtěl jsi, abychom ti doladili outfit.“

„Takže bychom potřebovali vidět ty tvoje sexy mudlovské kalhoty.“

„No dobře.“ Harry zvedl fretku. „Nejdřív dám Stína do klece. Chudák – úplně jste ho uhonili.“

Fred se ušklíbl. „Ale užil si to.“

Harry si připadal podivně nesvůj, když si měl před dvojčaty svléknout kalhoty, na to kolikrát se před nimi převlékal v týmových šatnách. Asi to bylo tím, že nyní na něj upírala veškerou pozornost. Zůstal zády k nim a rychle na sebe natáhl kožené kalhoty. Když si zapínal zip, ozvalo se za ním nezaměnitelně uznalé zamručení. Harry se prudce otočil.

Jeden z bratrů – Harry měl tušení, že to bude Fred – stále seděl v nohách jeho postele, ale druhý se zvedl a nyní se opíral o sloupek.

„No,“ řekl ten opřený. Pak se začal přibližovat, ve tváři vyzývavý úšklebek. Harryho napadlo, že takhle agresivně se George obvykle nechová, jestli to opravdu byl George. Ať už to byl kdokoliv, začal ho pomalu obcházet. Harry se automaticky otáčel na místě, aby ho udržel na očích. Určitě George, usoudil Harry. Fred si povzdechl, vstal a vydal se ve stopách svého dvojčete. Oba kolem něj pozvolna kroužili, dávali si pozor, aby měli Harryho vždy mezi sebou, aby nemohl čelit oběma naráz.

„Můžete s tím přestat?“ Vyštěkl, když už takto opsali celé dva kruhy.

„Velmi pěkné,“ zavrněl George svůdně.

„Netušil jsem, že si na tyhle věci potrpíš.“

Fred se zasmál. „Spíš si potrpí na to, jak krásně se červenáš.“

„Frede!“ Stěžoval si George. „Nekaž mi radost.“

Harry měl tušení, že po tomto je ve tváři ještě rudější než po kroužení předtím. Zoufale se pokusil získat kontrolu nad situací. „Hm, takže, zapomněl jsem si k nim koupit tričko, a ve svém šatníku vážně nemám nic, co by se k nim dalo vzít.“

„Mm.“ George se tiše zasmál. „Něco... přiléhavého a bez rukávů?“

Fred zamyšleně nakrčil čelo. „Nebo něco komplikovaného s hromadou třásní?“

„Dost na to, abys pod nimi schoval hůlku?“

„Spíš jsem měl na mysli něco přiléhavého,“ přiznal Harry.

„Klidně, to by šlo. Chceš si zahrát na mudlovského zlobivého chlapečka?“ Harrymu zaskočilo. „Tak nějak.“

„Sundej si košili,“ přikázal Fred.

„Cože?“ Vyjekl Harry.

„Musíme se podívat, v čem budeš vypadat dobře. Sundej si ji.“ Fred se smál. „Georgi, ty jsi toho chudáka úplně vylekal. Takhle stydlivého jsem ho ještě neviděl.“

Harry si rozpačitě svlékl košili. Dvojčata kolem něj opět začala kroužit, ale tentokrát víc věcně než dravě.

„Není to tak zlé,“ prohodil George.

„Neuškodila by trocha svalů, jestli doufá, že bude v přiléhavém trochu vypadat.“

„Což by ale nemělo být tak těžké. Úplně špatně na tom není a rozhodně nepotřebuje nic shazovat.“

George se zastavil před Harrym vedle svého bratra. Harry si ani přes košile nemohl nevšimnout, že dvojčata s nedostatkem svalů rozhodně problém nemají. „Tak jo. Přiléhavé. Ale měl bys trochu zapracovat na horní části těla, ideální by bylo posilovat obden.“

„Taky třeba můžeš čas od času na famfrpálovém tréninku vyzkoušet pozici odrážeče.“

„Pošleme ti i něco jiného, kdyby ses rozhodl, že tohle nepůjde.“

Fred uklonil hlavu do strany. „Blýskavé?“

„Ne,“ řekl Harry rozhodně. Pak se zarazil a zamyslel se.

„Nebo možná jo?“ Navrhl George.

„Nevím. Teda, bude to maškarní večírek, takže nezáleží na tom, co bych si vzal normálně...“ Harry přemýšlel. Kostým – ale čeho? Mudlovského rebela, jak řekl George? Asi je to jedno, hlavně když to nebudu já. Zamračil se. „Budu někam potřebovat strčit hůlku.“

„Seženeme ti pouzdro na nohu. Jak dlouhou máš?“

„Jedenáct palců.“

„Dobře.“ George od něj poodstoupil. „Můžeš se převléct. Budeme dole.“

„Jasně.“ Harry se otočil, a proto naprosto nečekal rázné plácnutí po zadku, které mu po cestě kolem uštědřil George. Harry vyskočil a praštil se kolenem do kufru. „Jauvajs!“ Prudce se otočil a střetl se s pohledem George, který stál mezi dveřmi, ve tváři samolibý úšklebek. Fred se pokoušel potlačit smích.

„Pitomče!“

„Jestli máš v plánu promenádovat se na veřejnosti v tomhle, měl by sis na takové věci rychle začít zvykat.“

Fred si odfrkl. „Zvlášť jestli se budeš pohybovat ve společnosti lidí s tak otřesnými způsoby, jako má George.“

Harrymu se přes změť pobouření, rozpaků a pobavení podařilo přidušeně vyhrknout: „Ven!“

Dvojčata odešla. Ze schodiště k němu dolehl jejich smích.

Než se Harry převlékl zpátky do hábitu, jeho rozpaky poněkud opadly. Prošel si v mysli uplynulý den a došel k závěru, že George ve skutečnosti nijak nepřitahuje – zrzek prostě jen využil příležitosti zahnat Harryho do úzkých a přimět ho cítit se nepohodlně. Rozhodl se, že až sejde dolů, bude se chovat naprosto normálně – jestli dá najevo rozpaky nebo zlost, nebo se dvojčatům dokonce pokusí vyhýbat, bude to George brát jako vítězství.

Nyní se zamyslel nad ostatními událostmi dne. Draco, pomyslel si, se choval zajímavě. Harry mu věřil víc, než tomu bývalo. Ale Remus... Harry si vybavil, jak nadšeně poslední z Pobertů hovořil s mladou členkou USV. Kdyby mu Remus nepověděl, že ho přitahují výhradně muži, myslel by si, že jsou spolu. Remusovi v očích problikla jiskřička radosti, když se usmála, byl zklamaný, když se tvářila opovržlivě... Harry si vzpomněl, jak silnými ochranami Remus opatřil svůj byt, když ho slečna Forestová tenkrát navštívila, a přemýšlel, jaký vztah mezi dvěma vlkodlaky je.

Pořád v něm hlodal pocit, že by měl někoho informovat, že je viděl spolu – možná Brumbála, nebo i Severuse. Jestli k ní Remus něco cítí, ať už jakýmkoliv způsobem, určitě by to někdo měl vědět nebo ne? Případně by Remuse mohl konfrontovat sám.

Harry sešel do společenské místnosti tak zabraný v myšlenkách, že si dvojčat sotva všiml. Že už na sebe narazili několikrát, si uvědomil až v okamžiku, kdy se vedle něj posadil Fred.

„Harry?“ Fred se nyní opět tvářil vážně. Harryho napadlo, jestli si někdy zvykne vídat u něj tento výraz. „Nejsi na George naštvaný, že ne? Jen si z tebe dělal legraci.“

„Na to jsem popravdě docela zapomněl. Dělá mi starosti jiná věc, co se dnes stala.“

„To s těmi děcky ze Zmijozelu?“

Harry zavrtěl hlavou. „Nemůžu ti o tom říct. Promiň.“

„Poslední dobou toho máš hodně, co mi nemůžeš říct.“

Harry jen pokrčil rameny.

Fred si ho smutně prohlížel. „Můžu pro tebe něco udělat?“

Harry znovu pokrčil rameny. Rozhlédl se po rozjařených přátelích. Přinejmenším pět lidí včetně poněkud podnapilého Seamuse vykazovalo známky požití Rozmarných křídel a na několika místech se vznášely barevné mraky. Harry zjistil, že se opět usmívá. Některé drobnosti byly nové, ale jinak kolem vládl úžasně známý chaos. Byla tu dvojčata. „Můžeš mi přinést máslový ležák,“ navrhl. „Bez... vylepšení?“

Fred se zakřenil. „Jasně, kámo.“

O chvilku později se k němu připojila Hermiona. Usadila se na područce Harryho křesla a podala mu láhev. „Fred mi řekl, že ti tohle mám předat.“

Harry si ji pozorně prohlédl. „Je neotevřená?“

„Prý ti na to dává své slovo.“

Harry si láhve nevšímal a místo toho objal Hermionu kolem pasu a přitáhl si ji, až mu sklouzla do klína. Vyjekla.

„A mám tě.“

Na tvářích se jí udělaly usměvavé dolíčky. „Máš.“

Harry ji políbil – jen na tvář, protože se smíchem uhnula. „Víš co?“

„Co?“

„Ty jsi lepší než máslový ležák.“

Lehce ho plácla. „No to doufám!“

Druhý den po snídani se Harry a dvojčata vydali do ředitelny. „Skořicová dračí vajíčka“ tentokrát jako heslo nefungovalo. Harry pohlédl na Freda a George. „Rozmarná křídla“. Kámen se odsunul. Harry se na Freda a George zakřenil, najednou vypadali překvapivě napjatě. „Berte to jako uvítání,“ řekl a vkročil na schody.

Dveře do Brumbálovy pracovny byly otevřené a Brumbál je očekával. Pokývl jim na pozdrav, zvedl se ze židle a obešel pracovní stůl. „Frede, Georgi – rád vás tu vidím. Slyšel jsem, že vás venkovní svět přivítal s otevřenou náručí?“ Na jejich přitakání se usmál a pokynul ke dveřím za svými zády. „Pokračujte prosím tudy – svolal jsem menší setkání. S Harrym se k vám co nevidět připojíme.“

Fred a George si vyměnili nervózní pohled, pak v perfektní synchronizaci přikývli. „Ano, pane,“ řekl George a oba zmizeli v průchodu. Harry si připadal velmi opuštěně.

„Harry, pouze jsem tě chtěl varovat předem – vzhledem k tomu, že jsou do tvého tajemství zasvěceni čtyři mladší členové rodiny Weasleyových, domnívám se, že čtyři starší by měli být informováni též. Proto jsou nyní všichni uvnitř spolu s tvým otcem a Tonksovou, vzhled je pochopitelně její specialitou.“ Šibalsky se na Harryho usmál a rozmáchlým gestem ho popohnal za Fredem a Georgem. „A nyní na setkání mocného klanu Weasleyových!“ S těmi slovy Brumbál přešel ke dveřím, otevřel je a mávnutím Harrymu naznačil, že má vstoupit.

Harry napjatě vkročil do malé, tmavým dřevem obložené místnosti, již z větší části zabíral stůl s řadou pěti židlí na každé straně a jednou na obou koncích. V takto formální situaci nahánělo shromáždění Weasleyových docela strach. Tonksová možná podvědomě změnila barvu svých vlasů na podobný odstín zrzavé. Severus seděl na rohu stolu, mezi sebou a Charliem jako tlumič jednu prázdnou židli. Vypadal jako vrána v hejnu červenek.

„Harry?“ Oslovila ho tázavě paní Weasleyová. Harry se střetl s jejíma očima a její výraz se rázem změnil, nyní byl daleko nepřístupnější. Odtáhla se od něj dál.

Harry se otřásl. Dívala se na něj téměř stejným způsobem, jako předtím dvojčata. „Brumbále,“ začala rozechvěle s pohledem obráceným na ředitele.

„Dobrý den, paní Weasleyová.“ Pozdravil ji Harry zdvořile. Vděčně přešel místnost k prázdné židli vedle svého otce. „Držíš mi místo?“ Poškádlil ho.

Severus zvedl obočí. „Spíš si vedle mě nikdo nechtěl sednout.“

Harry se na něj zakřenil. „Čím by to tak mohlo být? Možná tím, jak si libuješ v jedovatých poznámkách a hádkách?“

Severus se ušklíbl. „Nesouhlasím. Jsou ke mně nespravedliví.“

„Tak to jo.“ Harry protočil panenky. „Moje chyba.“

Severus se zasmál. Harry se rozhlédl po ostatních. Většina shromážděných Weasleyových přihlížela s různou mírou zmatku a zděšení. U dvojčat tyto emoce pomalu přecházely v podobný zamyšlený výraz. Ron k Harryho překvapení působil poněkud ztraceně, spíš by od něj čekal zlost nebo opovržení. Ginny k němu vyslala drobný zasvěcený úsměv a Harry si uvědomil, že to je poprvé, kdy je jeho přirozené interakci se Severusem přítomen někdo jiný než profesoři a zaměstnanci školy.

„Přes léto... se k nám dostala jistá informace tady o Harrym,“ ujal se slova Brumbál. „Já sám do záležitosti potřebuji zasvětit Freda a George, a Ronald a Virginia již o všem vědí. Za těchto okolností a vzhledem k tomu, že jste si s ním všichni blízcí, jsem došel k názoru, že by zbývající část rodiny neměla být vynechána. Řádu jako takovému tato informace nicméně svěřena nebyla. Jediným členem, kterému jsme to doposud byli nuceni sdělit, je Remus Lupin.“

Než domluvil, měl již pozornost všech přítomných, někteří ho sledovali s viditelnou netrpělivostí. Brumbál se ztěžka nadechl.

„Molly, Arture – jistě si vzpomínáte na Srpnovou ofenzivu v roce 1979, kdy Voldemortovy síly podnikly kroky proti ohnisku odboje za kanálem a v Irsku. Severus nám předal veškeré informace, které se mu před zahájením akce podařilo získat, a vydal se zaujmout své místo v řadách smrtijedů.“ Brumbál zaváhal. „Ovšem ne okamžitě. Navštívil totiž mezitím Jamese a Lily a požádal o Lily pro rituál Herem.“

Paní Weasleyové to docvaklo. Harry odvrátil pohled od čirého zděšení, které se jí objevilo ve tváři, a všiml si, že pan Weasley se sdělením stále prokousává. Bill a Charlie oba zmateně vyčkávali – zřejmě se se jménem rituálu nesetkali.

„Na co jste vy potřeboval dědice?!“ Utrhla se pobouřeně paní Weasleyová. Severus sebou po Harryho boku téměř neznatelně trhnul. Paní Weasleyová přimhouřila oči a její hlas nabyl na pronikavosti. „Vlastní rodinu jste nenáviděl; majetek jste neměl. Jen jste chtěl dostat ji.“

Harry slyšel, jak se v Severusovi vedle něj zadrhl dech. Jeho otec se výhružně předklonil. „Chtěl jsem, aby věděla, že ji považuji za hodnou. Kdybych padl, chtěl jsem, aby toto věděla. Aby za mnou mohla udělat tlustou čáru.“ Ušklíbl se. „Ale něčemu takovému vy nemůžete rozumět.“

Harry sledoval, jak tváří paní Weasleyové začíná prosvítat soucit, a pomyslel si, že takovým věcem rozumí velice dobře – možná lépe než samotný Severus. Severusův dech byl nyní slyšitelný. Harry opatrně přejel konečky prstů po Severusově předloktí. Muž po paní Weasleyové střelil posledním roztrpčeným pohledem, pak se opět opřel, hlavu hrdě vzpřímenou ale pohled upřený na opotřebovanou desku stolu. Harry mu lehce stiskl předloktí a stáhl ruku k sobě.

„Po jistý čas jsme se domnívali, že Severus zemřel, a v tomto období Lily počala,“ pokračoval Brumbál, jako by k výměně nedošlo. „Když se ukázalo, že zůstal naživu, nebyli si jisti, jak postupovat dál. Byli seznámeni s obsahem věštby a s tím a… dalšími faktory… se obávali, že by Severus nebyl schopen udržet dítě před Voldemortem v bezpečí. Rozhodli se ho ukrýt.“

Pan Weasley si nyní unaveně mnul čelo a Fred s Georgem úžasem komicky třeštili oči. Billův hodnotící pohled kmital mezi Harrym a Severusem. Měli jsme si sednout na opačné strany místnosti, pomyslel si Harry. Bylo by to jako na tenisovém utkání.

„Ještě v prenatálním období, pro maximální posílení účinku, seslali Kouzlo otcovství, díky kterému byly všechny rysy, které Harry podědil po Severusovi, nahrazeny Jamesovými.“ Charlie se konečně chytil. Prudce se po nich ohlédl. Harrymu prolétlo hlavou, že jeho vykulené oči téměř konkurují úžasu dvojčat před malým okamžikem.

„Lily do kouzla začlenila runovou úpravu, takže měl jeho vliv trvat až do Harryho šestnáctých narozenin. V té době, jak bezpochyby očekávali, již nebude potřebovat opatrovníka, a bude se moci svobodně rozhodnout, jak s informací naložit v tom nepravděpodobném případě, že by Severus stále žil. Měli ovšem obavy, že by si tajemství mohli vzít do hrobu – jak se také stalo – a proto Harrymu nechali na jeho šestnácté narozeniny doručit časovaný dopis, aby Harry a Severus věděli, co se děje a proč, až kouzlo začne selhávat.

„Po tom nešťastném útoku na Harryho tetu a strýce jsem Harryho nechal bydlet u Severuse v naději, že se spolu naučí vycházet.“ Brumbál jim věnoval vřelý úsměv. „Výsledek dalece předčí má očekávání.“

Severus se s významně pozdviženým obočím zadíval na Harryho, který potlačil nervózní zasmání.

„Ale…“ Pan Weasley zmateně rozhodil ruce. „Jestli je Snape Harryho otec a ty ho shledáváš vhodným-“ nervózní mrknutí po Severusovi bylo jedinou známkou zpochybnění Brumbálova úsudku, „proč jsi dovolil, aby Popletal dostal Harryho do svých spárů?“

„Nemusíte si dělat starost,“ poznamenal suše Severus; „nemáme v úmyslu dovolit, aby bylo rozhodnutí při závěrečném slyšení potvrzeno.“

„Byl bych rád, kdyby Severus mohl setrvat na své pozici až do Halloweenu, jestli to bude možné, nebo přinejmenším do říjnového úplňku.“

„Huh!“ Bill se ve své židli zaklonil. „Asi nebude možné, aby zůstal ve Voldemortových službách, když bude mít Harryho v péči, že?“

„Mé jméno postoupí na horní příčky zeleného seznamu.“

Bill zachytil Harryho pohled. „Tím myslí rozsudek smrti.“

Harry se zachvěl, v mysli mu samovolně vytanula vzpomínka na záblesk zeleného světla, ale podařilo se mu přikývnout.

„Toto vše jsme již zvážili,“ ujal se opět slova Brumbál. „Včera jsme však byli nuceni vzít v potaz další komplikaci – hrad navštívili Fred a George. Pro někoho, kdo Harryho déle než měsíc neviděl, jsou změny jeho vzhledu podle všeho celkem patrné.“

„Mysleli jsme, že je to někdo nastrčený,“ prohlásil Fred. Harry koutkem oka zachytil, jak sebou Ginny nepatrně škubla, a potlačil úsměv.

„Popletal naznačil, že má v úmyslu poctít nás návštěvou, a to by mohlo být problematické,“ uzavřel Brumbál. „Jakékoliv nápady, jak situaci řešit, jsou vítány.“

Charlie pokrčil rameny. „Mohli byste ho přeměnit, ne?“

„Přeměňování urychluje probíhající změny,“ opáčil Severus.

„Změny v mém vzhledu, jak účinky kouzla odeznívají,“ doplnil Harry. „Už jsem to dvakrát zhoršil – jednou něčím, co mi dali Fred a George předtím, než jsem to věděl, a podruhé když jsem si rozbil hlavu – ztrátou krve.“

Místnost se ponořila do zahloubaného ticha. Pak se váhavě ozval pan Weasley:

„Albusi, vím, že to není – že to hraničí s černou magií, ale předpokládám, že bys dokázal ovlivnit Popletalovu mysl dost na to, aby viděl, co čeká, že uvidí.“

Brumbál přikývl. „Jsem toho schopen. Radši bych se tomu vyhnul.“

Bill uklonil hlavu do strany a zkoumavě se zadíval na Harryho. „Co maska?“

Harry se zasmál. Všichni ostatní přikývli nebo alespoň vypadali, že myšlenku zvažují.

„To nemůžete myslet vážně!“ Zvolal Harry.

„Harry, má na mysli kouzelnou masku,“ vysvětlil Ron. Zrudl a odvrátil pohled. „Není... není tak spolehlivá, jako přeměňování...“

Bill navázal. „Na pohled není zjevné, že nevidíš skutečnost, ale dá se jednoduše narušit. Stačí, když do ní něco drobně škrábne nebo se o ni otře, a je po ní!“

„Pochybuji, že se Popletal bude dotýkat jeho obličeje,“ poznamenal nevzrušeně Severus.

„Budeš si muset dávat pozor, drahoušku, to je vše,“ řekla Molly. Jestli se dalo soudit z jejího povzbudivého úsměvu, již se přes odhalení přenesla. „Změny tvého těla by se daly vysvětlit tím, že jsi prostě vyrostl. Postav se, zlatíčko, ať se na tebe můžeme podívat.“

„Masku vytvoříme podle kresby, nebo ještě lépe podle fotografie,“ pokračoval Bill, „ale až-“

„Podle fotografie mě,“ přerušila ho Tonksová.

„Proč?“

„Když bude najednou vypadat jako dřív, každý si toho všimne. Vytvořím něco mezi – můžete rozhodnout, co by se dalo použít – a pak můžete vyfotit tvář, kterou vybereme a Bill může podle fotografie vytvořit masku.“ Na jejich překvapené výrazy jen pokrčila rameny. „Už jsem takhle pár kamarádkám pomáhala vyrobit kostým.“ Zakřenila se na Harryho. „Padnou jako druhá kůže, aspoň to mi bylo řečeno.“

Dvojčata se naklonila přes Charlieho.

„Takže jsi to myslel vážně?“

„To s tím přeměňováním?“

Harry se zamračil. „Copak jsem někdy vyváděl kvůli nějakému z vašich kousků?“

Dvojčata si vyměnila pohled.

„Ne…“

„Ale taky jsme tě nikdy neviděli utratit šedesát galeonů za oblečení.“

„Nebo toužit po návštěvě knihkupectví.“

Severus ztuhl. „Pokusili se na tebe seslat nějaké přeměňovací kouzlo?“ Zeptal se ostře.

„Ne, jen jsem se bál, že by to mohlo být přeměňování…“

„Říkáme tomu ‚pohled z rybí perspektivy‘“ pochlubil se Fred dychtivě. „Používáme prášek z těla rotulice – je levnější než jed, protože nenavozuje pocit euforie, jen způsobí vznášení-“

„- Kouzlo lehké nohy, které uživatele uvede do horizontální polohy-“

„- a drcená ulita duhovce v modré fázi, aby všechno vypadalo namodrale...“

Harry očekával, že se Severus rozčílí kvůli tomu, co mu udělali, ale jen zamyšleně svraštil obočí. „Ulita duhovce?“

„V závislosti na fázi-“

„To je mi známo, vy drzý spratku! Ale účinek změny barevného spektra se dostaví pouze za předpokladu, že je látka vdechnuta. Jak-“

Fredovou tváři probleskla panika, kterou bleskově ukryl a otevřel ústa. Než se mohl pustit do improvizace a pokusit se přijít s nějakým nepravděpodobným vysvětlením, udeřil Severus na Harryho.

„Dal jsi mi slib!“ Zaburácel.

„Jaký slib?“ Opáčil Harry. Pokusil se působit upřímně nechápavě.

Severus se ušklíbl. „Průhledné.“

„Co?“ Hrát nechápavého bylo tentokrát snazší.

„Ten nevinný pohled – tváříš se tak výhradně, když lžeš.“

„Hm. No... na lidi, co mě tak dobře neznají, funguje docela dobře.“ To byla chyba, uvědomil si Harry. Právě se v podstatě přiznal.

„Požádal jsi Freda a George o cigarety.“

Harry zčervenal. „Měli přijít a nabídli se, že mi něco přinesou…“

„Byla to vlastně docela pecka,“ vložil se mezi ně odvážně Fred. „Normálně je hodně těžké přimět lidi, aby něco vdechli. Pracovali jsme na řadě dýmových bomb, ale kdyby se lidem dalo prodávat tohle, otevřelo by to pole nových možností.“

Severus se zamračil na Harryho. „Jestli se kouření na škole stane nejnovějším módním výstřelkem, bude to tvoje vina.“

„Moje vina! Proč?“

„Protože lidé dělají, co děláš ty.“

„Prosím tě. Většina lidí není tak hloupá, aby-“

Několik mladších Weasleyových se zasmálo. Harry na své židli sklouzl trochu níž.

„Právě že je,“ řekl Fred. „Proto jsi nejlepší člověk na posílání vzorků.“

Paní Weaseylová se naježila. „Frede!“

„A vy chcete těmto dvěma svěřit kritické informace?“ Zavrtěl znechuceně hlavou Severus.

Harry se přinutil napřímit. „No, jo. Teda, dokážou být neskutečně nezodpovědní. Ale taky vědí, jak uchovat tajemství,“ sežehl pohledem Freda, „když zrovna nemají potřebu se vytahovat, a jsou pěkně prohnaní.“

Severus se nadechl skrz zaťaté zuby. Pomalu vydechl. Natáhl ruku, dlaň nahoru. „Dej mi je.“

„Nemám je tady. A vážně je nemůžu vykouřit. Několik z nich způsobí přeměnu.“

„A ty čekáš, že uvěřím, že tě to riziko odradí?“

Harryho instinktivní odpověď mu odumřela na jazyku. Nadechl se a přinutil se střetnout s otcovým pohledem. „Tebe bych neriskoval,“ vyslovil pečlivě.

Severus potřeboval chvilku na vzpamatování, než dokázal s obstojným sarkasmem reagovat:

„Děkuji. Očekávám, že mi cigarety odevzdáš zítra se svým domácím úkolem.“

Harry to zvažoval. Původně měl v plánu dát je někomu, kdo by je využil, ale po Fredových machiavelistických poznámkách už se mu do toho tolik nechtělo.

„Nebude to vypadat divně?“

„Zřejmě ano.“ Severus se pohodlně opřel. „Vezmi je s sebou na školní trest, který ti v pondělí udělím.“

„Otče!“

„Neříkej, že jsem tě nevaroval.“

Harry pokrčil rameny. „No jo.“ Sklopil hlavu. „Promiň,“ zamumlal.

Harry se rozpačitě rozhlédl po jejich obecenstvu. Na druhé straně stolu se Bill pobaveně ušklíbal a jeho matka vypadala šokovaně, ale… potěšeně? Harryho by zajímalo, co jí mohlo udělat radost. Pan Weasley byl pro jednou nečitelný.

Tonksová se na něj pokřiveně, soustrastně usmála a upoutala pozornost ostatních tím, že začala napodobovat Harryho rysy. Ginny se nabídla, že zaskočí do svého pokoje pro fotografie, a pak ohnivě zrudla, když si uvědomila, co právě přiznala.

„Půjčila si je od Colina,“ zasáhl Ron v nezvykle vlídném rozpoložení. „Aby nás přesvědčila, že je to podvodník.“

Harry předpokládal, že na něj Ron ukázal, ale nedokázal odtrhnout pohled od Tonksové. Sledovat, jak její tvář prochází různými variacemi na jeho vlastní bylo samo o sobě znepokojivé. Když se k tomu však přidala jeho tvář umístěná nad ženským tělem oděným v téměř průsvitném tričku s hlubokým výstřihem, bylo to ještě horší. Tonksová si s jeho tváří pohrávala ještě několik minut, než si jeho výrazu všimla.

„V pohodě, Harry?“ Otázka vyšla z úst blízkých jeho, a ty veliké oči rozhodně seděly. Harry nyní pochopil, proč lidé intenzivní barvu jeho očí zmiňují tak často.

„Jasně,“ zamumlal, ve tváři ruměnec.

Bill z opěradla své židle stáhl svou bundu a hodil ji po ní. „Vezmi si to na sebe. Harryho obličej na sto způsobů by stačil – nepotřebujeme ho vidět na tvými prsy.“

„Bille!“

Bill nad matčiným pokáráním protočil panenky. „Ňadry,“ opravil se. Tonksová se zahihňala. Bill se zakřenil. „Holčičími částmi.“

Tonksová na Billa mrkla, přehodila si přes sebe jeho bundu a vrátili se k hledání použitelné tváře.

Když se všichni shodli na jedné variantě někde uprostřed, vstal Brumbál a tlesknutím si získal pozornost ostatních.

„Děkuji všem, že jste přišli. Rone, Ginny, můžete jít.“

Harryho překvapilo, že ho ředitel nevyzval k odchodu také. Seděl tiše jako myška pro případ, že se jednalo o pouhé přehlédnutí. Dva nejmladší Weasleyovi se zdráhavě odebrali k odchodu. Dveře se za nimi s tichým klapnutím zavřely a Brumbál spokojeně pokýval hlavou.

„Domnívám se, že bychom se všichni včetně Remuse Lupina měli příští týden sejít, abychom prodiskutovali slyšení.“

Harryho zamrazilo při pomyšlení, že Remuse zasvětí. Otevřel pusu, ale pak se rozhlédl po místnosti plné lidí a opět ji zavřel. Nemohl se přinutit k tomu, aby Remusovu věrnost zpochybnil takto veřejně. Remusova obědová schůzka mohla být přesně tím a Remuse by zranilo, že k němu přitáhl pozornost tohoto druhu, jejich nelehký vztah by to možná dokonce nemusel unést. Remus již neplnil roli jeho mentora, ale také to nebyl pouhý přítel; na této nejisté mezifázi bylo cosi křehkého.

Několik lidí se zvedlo a přešlo k někomu jinému, a místnost zaplnil tichý hovor. Dvojčata hovořila s Brumbálem a Charlie se svými rodiči. Bill si vzal stranou Severuse. Harry si znovu prohlédl všechny přítomné a rozhodl se, že si promluví se svým otcem. Bylo sice pravděpodobné, že to z celé skupiny bude právě Severus, kdo zareaguje nejpřehnaněji, ale také to znamenalo, že se Harryho jeho obvinění dotknou méně, než kdyby je sdílel i někdo jiný. Severuse by to také mohlo přesvědčit, že je Harry dostatečně opatrný. Sdělit to Brumbálovi by působilo příliš formálně – příliš závažně. Harry vstal s odhodláním přerušit na okamžik otcův hovor s Billem, aby si mohli domluvit čas na setkání v soukromí, ale odchytila ho paní Weasleyová.

„Drahoušku, můžeš na slovíčko?“

Harry se jí neklidně zadíval přes rameno, ale zdálo se, že Severus je hluboce zabraný do živého a překvapivě přátelského rozhovoru. Přikývl. „Na chvilku. Potřebuju si promluvit s otcem.“

Paní Weasleyová přikývla, její zrzavé kudrny se zaleskly, jak se od nich při tom pohybu odrazilo sluneční světlo přicházející oknem.

„Rozumím. Harry, ráda bych se ti omluvila za svou počáteční reakci, tobě i jemu. Vždy to byl tak nepříjemný muž. Věděla jsem, že ji chtěl, samozřejmě, to se nedalo přehlédnout, ačkoliv jsem je spolu viděla jen jednou, ale nikdy bych nevěřila, že ji skutečně miloval – nebo kohokoliv jiného, když už jsme u toho. A při setkáních Řádu očerňoval Jamese při každé příležitosti.“

„To kvůli Siriusovi,“ zastal se ho Harry. Cítil potřebu Severuse bránit. „Protože Siriusovi nikdy nedůvěřoval, ale James ano, a myslel si, že kvůli tomu zemřela mamka.“

Paní Weasleyové se zaleskly oči, ačkoliv žádné slzy nepřetekly. „Chudáčci,“ řekla chraplavě. „James Potter byl dobrý muž, věrný-“

„A se Siriusem měl pravdu,“ skočil jí do řeči Harry. „Ale v to, že je zradil, věřili úplně všichni.“

Povzdechla si. „Ano, a předtím zase všichni podezírali chudáka profesora Lupina. Tenkrát mu nevěřil ani Sirius. Dokonce jsem byla u toho, když ho James požádal, aby přestal chodit na setkání, i když to podal tak, že se Lupinovi snad podaří očistit své jméno.“

Harry si odfrkl. „Předpokládám, že to řekl celkem veřejně, takže o tom věděl i Pettigrew a dal si potom velký pozor, aby nepředával informace, které Remus neměl.“

Další důvod, abychom to vyřešili v soukromí.

„Ale zdá se, že spolu vycházíte dobře,“ změnila paní Weasleyová chvatně téma.

„Vycházíme.“

„Skoro se mi tomu nechce věřit.“ Vřele se usmála. „Všechny mé děti si na profesora Snapea při návratech domů vždy hořce stěžovaly.“

Harry přikývl. „Já to dělám taky. Ale popravdě…“ nejistě se usmál. „Se mnou se všechno mění, ne? A on není ten typ, co by dával najevo city,“ Harry cítil, jak se mu zahřívají tváře, „ale na to já nejsem zvyklý ani trochu. Všímám si méně nápadných věcí než většina lidí.“

„Dnes usmál. Už jsem zapomněla, jak to vypadalo.“ Paní Weasleyová mu položila ruku na paži. „Harry, dobře se o něj postarej. Ale určitě za mnou přijď, kdyby-“

„Harry!“ Oslovil ho Brumbál přes místnost. Harry vzhlédl. „Obávám se, že nastal čas ke tvému odchodu,“ řekl Brumbál pevně. „Dám ti vědět, až budu mít nějaké informace ohledně řízení, kdybys chtěl, budeš se ho moci zúčastnit.“

Harry přikývl. Zoufale vyhledal Severuse a neslyšně vyslovil později. Severus rázně přikývl.

„Kdybys byl tak laskav,“ popohnal ho Brumbál zdvořile.

Harry opustil místnost. Venku se zastavil a zkusil naslouchat, ale za dveře se žádný zvuk nedonesl. Místnost byla podle všeho opatřená silnými zaklínadly.