Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Tak, tady to máme. Konec nejdelší noci v dějinách Ústavu a poslední tvrdý a děsivý klifík, než povídka po pár kapitolách skončí. A v tomto duchu posílila bunkr o šest metrů silného titanu, doplnila zásoby a arzenál a jde se skrýt… Ať se vám líbí… ;)

Kapitola 44. Dies irae – 2. část

Remus Lupin je mrtvý!

Ta slova se mu ozývala v hlavě, přitančila z nějakého vzdáleného světa, který byl milion mil vzdálený, a nějak působila pravdivě. Pamatoval si pád, náraz, krev a bolest a rozmazaný obraz dávného školního kamaráda, jak nad ním stojí s nevyzpytatelnýma očima a záhadným výrazem.

A pak černo. Hluboká temnota.

Ale nebyl tam sám. Pronásledovaly jej tváře, obrazy minulosti i přítomnosti omyté bodajícím chladem. Lilyina tvář, bílá a bez života, Jamesova zkrvavená a bledá, Siriusovo překvapení, když jej pohltil třepotající se závoj na odboru záhad a pak Tonksová. Merline, Tonksová, potlučená, zlomená, ležící jako ochablá loutka na úpatí té šachty…

Jsem mrtvý. Všichni jsme mrtví. Všichni umíráme, padáme, všichni mrtví…

Je mi tak zima. Taková zima…

„Enervate.“

A pak přišla bolest.

Zaplavila mu tělo v šíleném přívalu horka, které ho bodalo do svalů a spalovalo kosti. Kůže křičela, krev bouřila a hlava se mu točila ve spirálách narůstajícího, kypícího, závrať způsobujícího zmatku. Oční víčka se mu zatřepotala, zachytil záblesk světla a stínu, pohybujících se barev, ale nedokázal zaměřit, myslet, nemohl najít sílu, aby se vyburcoval. Sváděly v něm bitvu různé druhy bolesti. Nejasně, neurčitě si začal uvědomovat své tělo, lidské tělo a na chvíli jej ta skutečnost zmátla – byl jsem takový i předtím? Byla tam srst, zuby, ale zmizely, vše pryč – jenže utrpení těla a mrazení v hlavě se opět objevily a vědomé myšlenky se staly neuskutečnitelnými.

Ale pak oheň ustoupil. Opět hlas, stejný hlas, který oheň přinesl, ho teď odehnal a mumlal kouzla a zaklínadla nad jeho ležícím tělem. Bolest se zmenšila, bodání otupělo a vědomí se zase začalo ukazovat. Ano, předtím byl úplněk, byl vlkem a teď je zase člověkem, takže měsíc zřejmě zapadl a přeměna proběhla v chladu tmy a bezvědomí. Ale byl unavený, tak unavený a strašlivě slabý. Vyčerpání po přeměně neutlumil nedostatek vědomí a on stále cítil pulzování v končetinách, následky jeho pádu – ano, spadl! – sletěl a přistál na Dolphovi. A pak… A pak…

Petr.

Vmžiku otevřel oči.

Petr Pettigrew, který se nad ním skláněl celý ztrhaný a vyčerpaný, se na něj roztřeseně usmál.

„Ahoj Remusi,“ pozdravil tiše. „Vítej zpátky.“

„Petře.“ Jméno se objevilo jako zaskřehotání. Remus se pokusil vstát, alespoň trošičku se nadzvednout, ale jeho tělo, polámané pádem a zbavené vší energie proměnou z vlka na muže, dovolilo jen bolestné trhnutí. Když zalapal bolestí, ucítil Petrovy ruce, jednu teplou, druhou kovově chladnou, jak jej popadly pod rameny, jemně jej nadzvedly a opřely až do sedu zády o zeď. Tmavý hábit, kterého si stěží všiml, pečlivě urovnal kolem něj. Pohlédl na Petra s otázkou vepsanou v přimhouřených očích, ale druhý muž se jen nejistě usmál a nepatrně pokrčil rameny.

„Vím, jak špatně jsi na tom býval po proměně,“ v Pettigrewově tónu se zvláštně mísila srdečnost a nervozita, takže v tom mrazivém ovzduší zněl téměř bez dechu. Lidská ruka se mu viditelně chvěla a očima kmital mezi Remusem a zdí za ním. „Sám posadit ses dokázal až později ráno… a to jen pokud se Pomfreyová nedívala.“

Cesta k Chroptící chýši, obklopený krví, tři bledé tváře kamarádů zírají na jeho dobité tělo v hájemství ošetřovny, v očích sotva potlačovaný strach a odpor…

Chlad narostl. Ne, stačí!

Mozkomorové. Poblíž byli mozkomorové. Mrazivé, hrůzostrašné vzpomínky – teď to vše dávalo smysl. Remus si zhluboka povzdechl. Jako by toho už tak neměl dost na starosti…

Potřásl hlavou, aby si ji pročistil a přiměl se zaostřit rozmazaný zrak na okolí. Úzká místnost – ne, chodba – se vynořila z mlhy s šedými zdmi tak nevýraznými, že nemohl pochybovat, že je v Ústavu. A nebyli tam s Petrem sami – po pravici, před těžkými dveřmi, schoulený do klubíčka ležel muž ve smrtijedském hábitu. Kolem hlavy měl omotané ruce, prsty zarýval do vlasů tak silně, že mu mezi nimi prosakovala krev a kapala na podlahu pod ním. Kýval se, pomalu, dopředu a zpět, sotva slyšitelně kňoural a vzlykal zpod hábitu, který mu zakrýval tvář, zjevně byl slepý ke všemu a všem a poddával se hrůze vlastní mysli.

Za ním, také v tmavém hábitu, ležel se zlomenýma nohama a s krví zalitou, smrtelně bledou tváří Dolph. Vůbec se nehýbal.

Vlkodlak Dolph ležel polámaný a zkrvavený pod ním a pak opět vcelku stál a vrčel na chodbě… A pak Bradavice a vlčí tělo Abrahama Kanea vrhající se na něj s vyceněnými zuby…

Petr následoval jeho pohled. „Můžu ho probudit, víš,“ poznamenal a trhl stříbrnou rukou, která vytrhla Remuse z myšlenek. Petrův hlas si nesl vysoko položený, podivně napjatý tón, který z jeho rtů plynul téměř nekontrolovaně. „Ale mám ho raději, když mlčí.“ Zahihňal se bez známky humoru. „Kromě toho,“ dodal tišeji, ve tváři tik, škubající rty a oči zahalené stíny, „chtěl jsem si s tebou promluvit. Sám.“

Remus na něj zíral. Hlavu měl stále zamlženou, vyčerpané tělo mu svíralo mrazivé chvění, bolelo ho, ale v teď již čilejší mysli mu vířil hurikán myšlenek. Měsíc zapadl. Ústav byl otevřený. Kde je Tonksová? Stíhala Petra, ale Petr byl tady, volný a vcelku – copak někde padla, zlomená a bez života, jak se obával? A Harry, Ron, Hermiona – kde jsou oni? Kdo má teď Ústav pod kontrolou – Řád nebo Smrtijedi? Co se stalo s klienty? Byli už seřazeni k polibku?

A pak tam byl Petr.

Jeho dávný kamarád. Zrádce.

Po chlapci, kterého znával, nebylo stopy. Náznak boubelatosti, ta zvláštní gesta a výraz, možná – ale většina toho, co viděl, nebyla povědomá. Fádní, ustupující vlasy, malé oči ve zpustošené tváři – čas, zrada a dvanáct let jako krysa nebyly k Petrovi Pettigrewovi milosrdné. A nejen tělo měl zdevastované. Remusovi bylo zle ze zoufalství zračícího se v neklidných očích, z pronásledované zběsilosti se stínem mladého muže z Nebelvíru, kterého si pamatoval.

A tato část teď na Remuse Lupina hleděla.

Na okamžik ucítil lítost. Ach, Petře, co sis to udělal? A proč?

Ale co udělal, udělal. Nešlo to vzít zpět.

James a Lily v rakvích. Siriusova tvář maniakálně rozchechtaná na přední stránce Denního věštce…

Pomalu zvedl hlavu. „Nemyslím, že je toho moc, co bych chtěl slyšet,“ zachraptěl. „Nechci s tebou, Petře, mluvit.“ Dovolil si krátký, ironický úsměv. „Kdybych měl sílu se hýbat, už bych byl pryč.“

V Petrově tváři zableskla emoce, která se nedala přesně určit. „Tvoji kamarádi jsou venku,“ prohlásil najednou. „Přímo před dveřmi. Vsadím se, že to budeš chtít slyšet.“ Jeho smích byl podobný škytnutí. „Slyšel bys je, kdybych nezakouzlil dveře.“ Prsty se mu opět nekontrolovaně zaškubaly. „M… musel jsem, vážně. Starý Moody pořád říkal, že mě stáhne z kůže zaživa, věřil bys tomu? A pak tam byla další, ta Tonksová… ta taky nemluvila hezky…“

Tonksová žije. Prohnala se jím přímo nevylíčitelná úleva, smetla hrůzné obrazy její mrtvoly, které mu v hlavě črtal ten chlad. Tonksová je v pořádku. Ústav ovládl Řád. A byli přímo přede dveřmi…

„Ale zastavil jsem je,“ prohodil Petr téměř konverzačně, když si neohrabaně klekl vedle Remuse. Hůlka se mu ve stříbrných prstech umělé ruky škubala. „Všichni ztichli, když jsem jim pohrozil, že tě zabiju, jestli se pokusí přiblížit.“ Opět očima střelil ke dveřím. Remusovi se zdálo, že se mu bývalý kamarád zdráhá podívat do očí. „Ale neboj… Nemyslím, že to udělám, to ne. Pokud mě nepřinutí.“

„Jak uklidňující,“ protáhl Remus suše, ale Petr si jeho slov sotva všiml.

„Ne, ne, kvůli tomu tě nezabiju,“ pokračoval a jeho slova o sebe škobrtala. „Ale jestli se pokusí vejít, opravdu vypustím mozkomory.“ Hlavou trhl k robustním dveřím, u kterých sebou kymácel Smrtijed a uboze vzlykal. Když Petr pohled vrátil, měl ho uštvaný z mrazivého doteku toho samého chladu, který sužoval i Remusovu mysl. „A to nechci udělat. Nikdo z nás nechce, abych to udělal. Tak zůstanou venku. Musí zůstat venku. Musí…“

Jeho hlas utichl. Celým tělem mu proběhlo rozechvění, když upřel pohled do prázdna.

Co musí vidět? Mrtvého Jamese a Lily? Ulici plnou zmasakrovaných mudlů? Nebo vidí pád Voldemorta a pro své dávné kamarády necítí nic?

Petře, kým jsi?

„Proč?“ To slovo splynulo z jeho rtů nevědomky. „Proč, Petře? Proč toto děláš? Proč jsi nás všechny zradil? A proč jsi pomohl k opětovnému vzestupu toho nejďábelštějšího kouzelníka?“

Petrův výraz se zavlnil a ohnul, kroutil se mezi zoufalým mučením a zvláštním druhem únavy. Očima klesl na podlahu.

„Ty-víš-kdo,“ zašeptal. „Vrátil jsem se k němu… pomohl mu… protože… protože…“ V rysech se mu zatřepotal smutek. „Co jsem mohl ztratit? A bylo toho tolik, kolik bych mohl získat, tolik…“

Remus potlačil vlnu odporu. „Myslím, že víš, že to není pravda. Ani jedno.“

Na okamžik se v Petrových očích zableskl život, který Remus zatím prakticky nezaznamenal. „Tak teda, Remusi, když jsi tak chytrý, tak mi řekni, co jsem měl dělat?“ vyštěkl nečekaně. „Ty a Sirius, vy… vy… jste se pokusili mě zabít! A kdybych se objevil před někým jiným, kýmkoliv jiným… byla by to sebevražda! Zabili by mě nebo poslali do Azkabanu! Ty-víš-kdo byl tím jediným, ke komu jsem mohl jít! To vy jste mi nedali jinou možnost!“ Hlas se mu roztřásl a zakoulel očima. „Byl jsem si tak jistý… tak jistý, že odmění moji oddanost…“

„Ale neodměnil,“ poukázal Remusův hlas a prořízl vzduch jako čepel. „Nejsi na tom líp než dřív. A kvůli tomu jsi zatratil nás všechny.“

Petrova brada se zachvěla, očima mu kmitlo tisíc emocí, které se v něm bily. „Nemohl bych do Azkabanu.“ Téměř zaprosil. „Nemohl, Remusi.“

To naprosté pokrytectví v jeho prohlášení překvapilo.

„Bez problémů jsi tam poslal Siriuse.“ To bylo vše, co Remus dokázal, aby se mu hlas nechvěl – s úsilím udržet svůj hlas byl chladný jako mrazení z mozkomora. „Zradil jsi Řád, zabil dvanáct nevinných lidí a vinu jsi nechal padnout na něho. Jestli hledáš soucit…“

„Zasloužil si to!“ Ta slova šlehla téměř instinktivně, ale nějak postrádala váhu jako zpuchřelá polena hozená na posílení drolící se barikády. „Zasloužil si to, zasloužil si jít…“

Remusův výraz ztvrdl tím, jak se snažil narovnat své oslabené tělo. „To si nezaslouží nikdo. Zvlášť ne nevinný muž.“ Hlas poklesl téměř do šepotu. „Zvlášť ne tvůj kamarád.“

Petr zkroutil tvář – jeho ruka z masa a kostí se sevřela tak zprudka, až Remuse překvapilo, že kůže nepraskla. Očima kmital sem a tam, jako by hledal nějakou neviděnou pravdu ztracenou právě za jeho zorným polem. Brada se mu zatřásla.

„To nemůžeš pochopit.“ Hlas měl tichý, daleký – vypadalo to, že mluví s někým vzdáleným a napůl zapomenutým. „Jak bys mohl? Tebe měli rádi.“

Remus se pokusil zavrtět hlavou. „Petře…“

„Ne, ne, ne, ne…“ Teď se Petrův hlas chvěl, deformoval pod tíhou starých vzpomínek, přičemž bodal prstem do vzduchu, aby zdůraznil svá slova. „Ty víš i já to vím – James a Sirius, to oni byli kamarádi. A pak jsi byl ty, byl jsi výzva a oni výzvy milovali, že, Remusi? Všichni jsme věděli, že máš velké tajemství a to tě dělalo zajímavým, stál jsi jim za jejich čas… A když zjistili, že jsi vlkodlak…“ Opět se uchechtl bez stopy humoru. „Byl jsi vzrušující, že ano? Byl jsi jejich dobrodružství. Statečný Remus, který tolik trpí – respektovali tě. Ale mě…“ Záblesk úsměvu byl krátký, ale zcela hořký. „Já byl jen přívěsek, ten tlustý kluk, kterému ach-tak-laskavě dovolili, aby se s nimi poflakoval.“ Zatnul třesoucí se bradu. „Sotva věděli, že tam jsem. A když ano, nestál jsem jim za zájem.“

Ačkoliv si Remus byl jistý, že tak to nebylo, v Petrových slovech zaznívala nepříjemná pravděpodobnost… V pátém ročníku se James směje, když Severus Snape visí hlavou dolů. Sirius prozrazující jeho tajemství v záchvatu vzteku, oba kluci se smějí, když sem tam uřknou nevinnou oběť nebo zesměšňují Petrovo zoufalé úsilí při přeměňování nebo formulích… Vypadali občas tak arogantní, tak plní sami sebe a nadřazení, ale když chtěli, dokázali být báječnými kamarády. A ačkoliv věděl, že možná si jejich přátelství přikrášluje, chápal, že Petr, v oparu viny, ho očerňuje.

Věří tomu? Může tomu věřit?

Ale Petr neskončil. „Vím, že jsi to taky viděl, Remusi, vím, že ano, všiml sis všeho! Pro ně jsem byl nicka, míň, míň než nic! Moje úloha byla… aby se měli komu smát, byl jsem jen někdo, kdo je rozveselí… a jinak měli koho popichovat, když se nudili. Říkali, že jsou moji kamarádi, ale nikdy mě nerespektovali, ne doopravdy. Vždy to bylo pitomý Petr toto a neužitečný Petr támhle – Siriusi, pojď se podívat, co Červíček udělal ze své želvy, nebo Jamesi, přestaň si hrát se Zlatonkou, než si Červíček cvrnkne do kalhot!“ Zhluboka se nadechl, téměř zuřivě, a opět ztišil hlas. „A ty, Remusi… Ty jsi byl jediný, kdo se ke mně choval hezky a to z lítosti.“

Remus se pokusil zavrtět hlavou. „Petře…“

„Vidíš? Nepopíráš to.“ Petr mu nedal možnost odpovědět. „Nemůžeš to popřít. Je to pravda.“

„A i kdyby byla.“ Remus se snažil ignorovat tepání v rukou a pokusil se u zdi trochu napřímit. „Je to teď jiné?“ Očima kmitl směrem k Dolphovi, který se začal slabě hýbat. „Viděl jsem vás dva. Jedná s tebou s naprostým opovržením. Dal jsi Voldemortovi zpět jeho tělo, ale on ti nevrací nic než urážky a zesměšnění.“ Zvedl bradu a snažil se ignorovat nárůst bolesti, která mu proběhla krkem a rameny. „Možná byli James se Siriusem necitelní. Ale byli to jen kluci a respekt či ne, jistým způsobem tě pořád měli rádi.“ Podíval se Petrovi do očí s klidnou rozvahou. „Ale může být školní škádlení ospravedlněním pro smrt a uvěznění? Je snad trocha rýpání od kamarádů důvodem, abys je zradil nejďábelštějšímu kouzelníkovi na světě? Řekni mi, Petře, upřímně, co pro tebe kdy Voldemort udělal kromě toho, že ušetřil tvůj život?“

Petr kmitl očima k stříbrné ruce. Chvíli neodpovídal a jen mlčel.

„Dal mi toto.“ Stříbrné prsty se ohnuly. „Pomohl mi a udělal mě silnějším.“

Remus si zlehka povzdechl. „Zmrzačil tě pro své vlastní dobro a pak ti hodil lesklou kost, abys mu dál otročil. To není respekt. To je blahosklonnost.“

Petr si dětinsky odfrkl. „Protože James a Sirius nikdy nebyli blahosklonní, ne, to vůbec…“

„Víš, že to bylo jiné…“

„Nerespektovali mě,“ zašeptal a očima škubl stranou. „Dohnali mě k tomu, dohnali mě k němu. Neměl jsem na vybranou.“

„Vždycky máš na vybranou.“ Remusův hlas naplňoval smutek, když hleděl na trosku, která kdysi bývala jeho kamarádem. „Volba nemusí být dobrá, ale vždycky tu je. Nemůžeš připomínat náš čas v Bradavicích a vinit jej za své volby. Všichni vědí, že děti umí být kruté i k těm, na kterých jim záleží…“

„Ty jsi nebyl.“ Petrův hlas se stále chvěl a třásl v odrazu chladu vzpomínek, které jej užíraly. „A… a toho si cením. Proto jsem tě nezabil, když jsem tě našel.“ Najednou se předklonil a zaškubal nosem. Intenzivní pohled upřel na zesláblého vězně. „No… věděl jsem, že si s tebou musím promluvit,“ vykřikl vysokým a trhavým hlasem a s podivnými, nevyzpytatelnými gesty. „V Chroptící chýši jsem neměl příležitost, ne když tam byl Sirius, který se předváděl a hulákal. Nikdy mi nedal šanci! Ale ty…“ V očích se mu zablesklo zoufalství. „Ty, Remusi… ty jsi mě poslouchával. Pořád mě posloucháš. Posloucháš a neřekneš to, ale myslím, že mi rozumíš.“

Něco prasklo. To bylo jasné – v mysli Petra Pettigrewa došlo k rozhodnutí, pravděpodobně iracionálnímu, pravděpodobně pošetilému, ale zoufale neodvolatelnému. V jeho argumentech se skrýval nějaký důvod. Něco od něj chtěl…

„Ne.“ Odmítnutí bylo pevné. „Nikdy nepochopím, cos udělal.“

„Lžeš.“ Petrovo dýchání se zrychlilo, slova zase drmolila. „Rozumíš. Můžeš to pochopit. A taky zařídíš, aby to pochopili i oni.“

Stříbrná ruka bleskla ke dveřím. A pak to Remusovi došlo.

Dobrý bože. Chce, abych ho odsud dostal živého.

Musí to být ono. Petr věděl, že nemá jak uniknout. Stejně jako dřív neměl cestu, která by nevedla k smrti nebo Azkabanu. Pokud, samozřejmě, nenajde obhájce, který osvětlí jeho činy a sníží míru trestu…

Zdálo se, že si vybral Remuse.

Ale jak by ho vůbec mohlo napadnout, že bych…

Mozkomorové. Vzpomínky. Nebyl racionální. To bylo jisté.

Mohl tuto hru hrát, předstírat, že uvěřil, dovést Petra do pasti. Ale navzdory všemu, co udělal, tento muž byl kdysi jeho kamarádem. Nepřišlo mu to správné.

„Ne, Petře,“ prohlásil jemně, ale neochvějně. „Nemůžu to udělat. Neudělám to.“

„Ale můžeš, víš, uděláš to, musíš…“

Zněl tak zoufale, tak naprosto zničeně a ano, měl pravdu – Remus ho litoval. Ale lítost zdaleka nestačila.

„Petře, přestaň,“ pokynul téměř přátelsky. „Víš, že ti nikdy nepomůžu. Proč se tak ponižuješ?“

Petrovy oči se v matném světle zaleskly. „Nechci pomoc.“ Ta slova snad vypustil téměř nepřítomně. Zahleděl se do stínů, jako by si nebyl vědom přítomnosti nikoho jiného, jen jeho samotného. „Jen jsem se chtěl s někým vidět. S někým, kdo by pochopil…“ Opět se pokusil zasmát, ale tentokrát selhal a skončil v bolestivém škytání. „Nejsem špatný člověk,“ promluvil téměř k sobě. „Ne zlý, ani špatný. Ale všechno to bylo tak… Opravdu jim na mně nezáleželo… Nic jsem neznamenal… A tak jsem se bál, když přišli Smrtijedi… James, Lily, Sirius, Řád, všichni odsouzení, tak odsouzení, všechno mělo tak rychle skončit… Nezdálo se, že stojí za to obětovat život za ztracený případ…“ Nečitelnýma, téměř šílenýma očima najednou střelil k Remusovi. „Musíš to pochopit, prostě… neměl jsem na vybranou…“

A pak v oslepujícím záblesku Remus uviděl pravdu.

Petr věděl. Věděl, že jeho zrada předčila hranice jakékoliv i jen vzdáleně ospravedlnitelné odplaty za školní křivdy. Věděl, že zničil životy jediných lidí, kteří krom jeho matky o něj opravdu měli starost. A věděl, ach věděl až příliš dobře, že pravděpodobně odsoudil ke zkáze kouzelnický svět, aby ležel pod Voldemortovým nelítostným palcem navěky. I jeho vlastní osud mu už byl lhostejný.

Prostě jen chtěl mír.

Ale protože nemohl najít ospravedlnění svého činu u sebe, potřeboval odpuštění od někoho jiného.

Od posledního kamaráda. Od Remuse.

„Ty chceš, abych ti odpustil,“ zašeptal nevěřícně.

Petr nic neříkal. Ale oči obsahovaly odpověď, kterou Remus potřeboval.

Merline.

„Nemůžu to udělat,“ prohlásil prostě.

Remus viděl, že Petrovýma očima probleskl náznak bolesti. Myslel, že lítost bude stačit? Myslel, že laskavý Remus může dát odsouzenému muži, co potřebuje, než odejde na popravu?

Ach Petře. Neznáš mě o nic víc než já tebe.

„Promiň, Petře.“ Ačkoliv jeho slova byla tichá, prořízla vzduch jako dýka. „I kdybych chtěl, nemůžu tě zbavit viny. To nemůže nikdo. Co jsi udělal Jamesovi, Lily, Siriusovi, Harrymu a celému kouzelnickému světu, je neodpustitelné. Nic a nikdo to nemůže smazat. A já bych to neudělal, i kdybych mohl.“

Petr jako by dostal fyzický úder. Trhnul sebou dozadu a vyskočil na nohy pryč od Remuse. Hůlka, stále ve stříbrné ruce, se mu třásla, když ji namířil k ležícímu bývalému kamarádovi.

„To není pravda!“ vykřikl ostře. Tvář se mu zkroutila zuřivostí, zklamáním a bolestí. „Můžeš to udělat! Můžeš mi odpustit! Odpusť mi!“

Remus se mu podíval přímo do očí. „Byla by to lež.“

„Zabiju tě!“

O tom Remus jaksi nepochyboval. Ale tváří v tvář volbě zrady vzpomínky na kamarády, aby ukonejšil svědomí prakticky jejich vraha, na tom nezáleželo.

„Do toho,“ pokynul tiše. „Ale já ti nepomůžu.“

V očích se zračilo čiré šílenství. „To je tvoje poslední možnost. Odpusť mi.“

Ale Remus jen zavrtěl hlavou. „Ne.“

Petrovy rysy se zkroutily. Oči mu zahořely, když zvedl hůlku.

„Pak je mi to líto,“ zašeptal prudce. „Nedáváš mi jinou možnost. Avada…“

A v tom okamžiku dovnitř explodovaly dveře a vypuklo peklo.

ooOOoo

Jako by vstoupila do noční můry.

I když Tonksová kašlala a prskala, horečně a téměř poslepu se propracovávala neprostupnou clonou prachu, který se zvedl bezprostředně po Moodyho třaskavém odstřelení obranných kouzel na dveřích. Slyšela Kingsleyho hlas hřmít příkazy, vysoký vzteklý výkřik, který mohl patřit jen Pettigrewovi, na tváři ucítila mrazení od najednou uvolněného vzduchu. S hůlkou pevně v ruce se klopýtavě, s Harrym po boku, probíjela troskami. Vpadli do zmatku na chodbě. Mlhavě zaregistrovala tři postavy na zemi a scvrklý obrys krysy v lidském těle, která s třesoucí se hůlkou ve stříbrné ruce vykřikla zuřivé kouzlo.

A pak, ochraptělý, drsný a zoufalý Remusův výkřik.

„Petře, ne!“

Remus!

Svět zpomalil. Teď Remuse viděla – sklesle se opíral o zeď asi deset metrů vpředu, zabalený v roztrhaném smrtijedském hábitu. Jeho bledá kůže kontrastovala s pruhy krve, které ji pošpinily. Končetiny sebou zoufale trhaly, jak se snažil sebrat sílu, aby se zvedl k akci. Viděla, že se jeho oči rozšířené hrůzou upírají na muže se zpustošenými rysy naplněnými šílenstvím, který stál před ním s pozvednutou třesoucí se hůlkou.

Kouzlo vystřelilo kupředu.

Ale neudeřilo Remuse. Namísto toho zasáhlo dveře za ním.

Ty se s prásknutím otevřely. A chlad, který zaplavil chodbu, byl ledově studený.

Mozkomorové. Pettigrew osvobodil mozkomory!

Jedna slizká ruka s dlouhými prsty sevřela zárubeň. Postava v kápi, pak dvě, pak tři se objevily a poslední zbytky světla se vytratily do nicoty.

A pak se vše rozmazalo.

Belatrix se radostně chichotá a vrhá jedno kouzlo za druhým proti bojující neteři…

V záři kouzla Lumos, které téměř instinktivně vyšlo z hůlky Ronalda Weasleyho, zahlédla Kingsleyho, který zavrávoral a s očima vytřeštěnýma před sebe napřáhl hůlku, ale první zareagoval Harry. S odhodláním se vrhl dopředu a vykřikl: „Expecto patronum!“ Ze špičky jeho hůlky vystřelil bílý jelen a zuřivě vystartoval – Pettigrew se s dalším výkřikem téměř vytratil, scvrknul, narostla mu srst a pak mrskl ocasem. Maličké nožky cupitaly v útěku před zářícím zjevením, které se vrhlo na hrůzostrašné přízraky.

Remusova bledá tvář a prázdné oči, když jí u postele v nemocnici u svatého Munga sděloval zprávy o smrti bratrance…

Jelen odváděl svoji práci dobře a za chvíli nebyl sám. Nejdřív malá vydra a pak Moodyho grizzly a Kingsleyho levhart sněžný skočili do boje. Šik mozkomorů zakolísal – někteří téměř bázlivě ustoupili do komory jejich vězení, další se stáhli dál chodbou, zatímco chraptěli nelibostí v jejich vlastním studeném vzduchu.

Remus leží v uličce v Prasinkách v bezvědomí, v kaluži krve…

A pak v naprosté hrůze zakřičel nějaký muž.

Neuvědomila si, že jedním ze tří ležících postav je Dolph. Ale teď to bylo jasné, až příliš jasné, když jej viděla pozvednutého, viděla, jak se jedna zjevně zlomená noha kymácí, druhá kope, tvář v nemilosrdném sevření dvou ohavných a slizkých rukou. Prsty škrábal a hrabal po uchvatiteli v zoufalé touze po uvolnění, oči vytřeštěné hrůzou nad osudem, který zamýšlel pro kolegy klienty.

Tonksová rychle zvedla hůlku. Musela se snažit, aby našla šťastnou myšlenku, kterou by mrštila s dostatečnou silou, aby zahnala toho pojídače duší. Ale mozkomorova kápě již byla shozena. Bylo pozdě.

Dolphův křik klesl do odporného bublání. To se mozkomorova ústa přitiskla k jeho a začala vysávat duši.

Kolem ní Smrtijedi, vířící masa ve stínech a černi; bolest, tolik bolesti, když jí po kůži přejelo ostří a odmrštilo ji dozadu…

Dolph odpadl jako kámen, zmítal sebou, když jej mozkomor pustil a couvl. Tvor byl teď sám, jeho bratři ustoupili pod silou útoku Patronů, ale tomuto to bylo jedno. Nepohnutě si měřil Kingsleyho přibližujícího se leoparda a jeho výraz si nesl – pokud to bylo možné v bezoké masce tváře – cosi podobného pohrdání. Pohledem přejel po všech, vpíjel se do Harryho odhodlání, Ronova a Hermionina strachu, Pošukovy a Kingsleyho statečnosti a tvrdohlavého vzteku Tonksové. Jako by je coby nicotné jednoho po druhém propouštěl.

Jeho pohled byl podobný štípajícímu polárnímu ledu a zuřícímu požáru, vysílal hrozivý třes a nutkání bojovat, zabíjet, zničit všechny do jednoho. A najednou si byla Tonksová jistá.

Ten zdivočelý mozkomor. Musí to být on.

Ale nebyl čas na dumání. Protože namířil svůj bezoký pohled na Remuse.

Ne! Merline, ne!

Remus se nepohnul, přestože se snažil. Ležel na zemi a námahou lapal po dechu, zdevastovaný po přeměně a zraněný, vyčerpaný, krvácející, neschopný čehokoliv. Očima se setkal s jejíma v téměř žalostné beznaději.

Byl bezbranný. Příliš bezbranný.

A příliš daleko.

Věděl to. Oba věděli.

Viděla, jak se jeho rty pohybují. Zašeptaly: „Miluju tě.“ Zašeptaly: „Je mi to líto.“

A pak jeho oči zašeptaly: „Sbohem.“

Srdce se jí rozervalo na dvě poloviny. Ne! Remusi, ne! Neopouštěj mě!

Ale Remus ji nemohl slyšet. A co by mohl dělat, i kdyby ano?

Mozkomor s rukama nataženýma již zaútočil. Šedavé prsty sevřely Remusovu tvář a on sebou na podlaze jen bezmocně škubal a slabě bojoval. Přízračná ústa se široce otevřela.

Slyšela Harryho zuřivé zaječení, uviděla jeho Patrona vystřelit do útoku. Viděla, jak Kingsley vyrazil dopředu s Pošukem v patách. Slyšela Ronův výkřik a Hermionino vyděšené zaječení.

Ale všichni byli příliš pomalí. Bylo příliš pozdě.

Nestihnou to.

Remus v tiché hrůze sedí v kupé mudlovského parního vlaku a vypráví jí o Kaneově polibku a kletbě Imperius a co může znamenat – armádu zdivočelých vlkodlaků pod kontrolou vy-víte-koho…

Kletba Imperius. Na vlkodlaka. Potlačí člověka a přivolá vlka…

Vlk ji zraní. Možná i zabije.

Ale jestli mu tím zachrání duši, je jí to jedno.

Remusi. Taky tě miluju.

„Imperio!“

Daleko za sebou zaslechla šokovaný výkřik Rebeky, protože ona byla pravděpodobně jediná, kdo skutečně věděl, co mladá bystrozorka právě provedla. Viděla, jak její kouzlo letí kupředu, viděla jeho dopad, Remusovo zalapání po dechu těsně u blížícího se chřtánu a jak se mu prohnula záda, prsty sevřené jako drápy, když jím strašlivě trhlo. Na okamžik se jeho oči rozšířily a zableskla se v nich zlatá.

Ale pak už nic neviděla. Děsivá, neviditelná a nevyhnutelná síla vlkovy mysli narazila do jejího těla a odhodila ji do temnoty.