Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

58 – Abstraktní pojem

Ve středu ráno si Harry po probuzení stále připadal nevyspalý. Přeskočil snídani, ale vlasy si učesat nezapomněl vzhledem k tomu, že měl namířeno na lektvary.

„Dobré ráno,“ pozdravil výborně naladěný Draco.

Harry se chytal posadit, ale zarazil se. Podezřívavě zúžil oči do štěrbinek. „Ty máš rána rád, viď?“

Draco se protáhl. „To záleží na tom, co jsem dělal noc předtím. Sedej.“

Harry se posadil.

„Co říkáš na halloweenský ples?“ Zeptal se Draco.

Harry pokrčil rameny. „Už jsem o něm věděl. Rozhodovali o tom na konci léta.“

„Víš, koho bys chtěl pozvat?“

Harry přikývl. „Jdu s Hermionou.“

Draco ucukl. „S Hermionou?“ Nakrčil nevěřícně nos.

Harry se nechápavě zamračil. „Koho jiného bych podle tebe měl pozvat?“

„Nevím, ale rozhodně máš na víc!“

„Mám Hermionu rád!“ Urážka na Hermionin účet Harryho popudila. „A je krásná. A chytrá.“

„Chytrá právě tak aby dokázala být nesnesitelně otravná! A krásná není ani náhodou.“

„To teda je!“

Draco otevřel ústa, aby něco odsekl, a pak se viditelně zarazil. „De gustibus non disputandum est,“ řekl napjatě. Slyšitelně vydechl. „Aspoň ty vypadáš přijatelně,“ řekl. Harry to pochopil jako striktní změnu tématu. „Dlouhé vlasy ti budou slušet.“

„Díky.“ Harry se zvědavě zadíval na Draca. Blonďák zdědil vlasy po otci – byly nadpozemsky plavé, jemné a rovné. Harry si pomyslel, že na Luciusovi vypadaly lépe, délka jim dodala na objemu. Zaváhal. „Proč si je ty nenecháš narůst?“

„Harry, můj otec není mrtvý.“ Draco promluvil odměřeným, chladným hlasem, takovým, který Harry dobře pamatoval, ale v poslední dobou ho neslýchal. Pomyšlení na Luciuse Malfoye jeho vlastní odpověď nijak nezmírnilo.

„Ne, je ve vězení a v další dekádě nebo dvou se ven asi nedostane.“

„Malfoyové mají k dispozici více prostředků, než myslíš!“

Zachraňovat zrádce, když se k tomu nemá ani Pán zla? Pomyslel si Harry pohrdavě. „Draco, vzdej to,“ řekl.

Dracova bledá tvář zrůžověla. K Harryho úlevě právě vstoupil dovnitř profesor Snape a zachránil je tak před rozdmýchávající se hádkou. Celou hodinu potom pracovali bok po boku v napjatém tichu.

Harry a Draco šli na hodinu obrany proti černé magii a vedle sebe kráčeli spíše náhodou, než že by chtěli být v přítomnosti toho druhého. Ve dveřích se Draco protlačil kolem Harryho a posadil se na jejich obvyklé místo. Harry zaváhal, nebyl si jistý, jestli Draca více naštve tím, že se opováží sednout si k němu, nebo jestli ho urazí, když si sedne jinam.

„Sedni si,“ rozkázal Draco.

Takže je to jasné, pomyslel si Harry. Není tak moc naštvaný na mě jako spíš obecně. Asi bych v jeho situaci byl taky. Se směsicí úlevy a podráždění vklouzl na místo vedle Draca.

„Má tě dobře vycvičeného, co?“ Ronova nečekaná slova přetékala opovržením. Harry se po hlase navzdory sobě otočil. Hermiona vedle Rona zrudla hanbou. Vyslala k němu omluvný pohled. Ron si toho nevšiml. „Ve srovnání s Crabbem a Goylem vypadáš jako naprostý kretén.“

Draco sebou vedle Harryho trhl. Harry si pomyslel, že zmínka Crabbea věcem určitě nepomohla. Zaregistroval to Ron?

K jeho překvapení Draco Rona ignoroval a místo toho se obrátil na něj.

„Jak pro všechno na světě můžeš jít na ples s ní? Zradila tě, dala mi na tebe informace! Sedí tady s ním, zatímco on se k tobě chová takhle! Řekl jsi, že jí to neodpustíš a teď ji bereš na ples?“

Harry cítil, jak mu planou tváře. Zlostně Draca probodl pohledem. „Na rozdíl od některých lidí,“ řekl naštvaně a na chviličku zvedl pohled i k Ronovi, „má Hermiona tu slušnost, aby neshody se svými přáteli řešila v soukromí.“

Vstal, vděčný, že si dosud nevybalil pomůcky, přešel místnost a posadil se vedle Justina. O chvilku později slyšel, jak se za jeho zády někdo hýbe. Přinutil se dívat se před sebe, dokud neuslyšel otevírání dveří. Se záminkou, že kontroluje, kdo vstoupil, se Harry otočil, přeběhl pohledem po lavicích a viděl, že jak Draco tak Ron sedí nyní sami. Hermiona seděla s Hannah.

Profesor Lupin došel do přední části učebny. Se zachmuřeným obočím přehlédl třídu. Byl to nenápadný, ale účelný pohled duelisty. Harry skoro mohl sledovat jeho mentální hodnocení vztahů a nového uspořádání. Výsledek Remuse zjevně uspokojil, protože se na Harryho mírně pousmál. Harry reagoval zamračením a sklopením pohledu ke knize.

Vím, že mě s Dracem vidí nerad, ale nemusí se tvářit tak nadšeně.

Remus si tiše odkašlal a zahájil hodinu. „Celý tento týden,“ řekl, „se budeme věnovat teorii k tématu, od kterého se budou odvíjet praktická cvičení po zbývající část pololetí, a tím je kombinování kouzel.“

Třídou se rozneslo tiché šustění, jak se studenti začali ošívat. Dokonce i Harry se na své židli narovnal a upřel pohled na profesora.

„Jsem si vědom toho, že je vám roky vštěpováno, jak nebezpečné to je. Řeknu vám to znovu. Kombinování kouzel může být velice ošidné. Dojde-li k chybnému seslání jednoho z kouzel, může být výsledek nepředvídatelný. I neškodná kouzla se mohou zkombinovat tak, že je výsledný účinek nebezpečný.“

„Pro začátek se seznámíme s kouzly, která jsou speciálně určena pro kombinování. Prvním z nich je Expira. Ví někdo, co dělá?“

Justin se naklonil k Harrymu. „Zní to jako popravčí kouzlo,“ zašeptal.

„Ne, jen to ukončuje působení jiných kouzel,“ odpověděl Harry šeptem.

„Justine, Harry,“ oslovil je Remus varovným tónem, „chtěl by se některý z vás podělit o znalosti se zbytkem třídy?“

„Ukončí působení jiného kouzla ve stanovený čas,“ řekl Harry.

Remus přikývl. „Dobře. Příště zvedni ruku a budu ti za to moci udělit body.“ Pokusil se výtku zjemnit úsměvem, ale Harrymu to bylo jedno.

„Příští a následující týden,“ řekl Remus, „se budeme učit kouzla, která ovlivňují délku působení jiných kouzel. V dalším týdnu vám pak představím kouzlo stejné třídy, Genio, které rozloží účinek kouzla nebo kletby na hromadný cíl. Tato dvě kouzla a jejich nejrůznější variace by nás měly zaměstnat až do Vánoc.“

Harrymu hodina připadala zajímavá navzdory tomu, že se jednalo o teorii a že v něm bublalo rozhořčení na Rona, Draca i Remuse.

„Fascinující téma, viď? Nemůžu se dočkat, až začneme.“

Harry přikývl. „Jo, chtěl jsem ti říct, že zase začínáme s BA.“

Justin zmateně nakrčil čelo. „Ale Lupin je skvělý!“

„To jo, ale některým studentům rodiče nedovolí na jeho hodiny chodit. Přidáš se, nebo nemáš zájem? Bude to práce navíc.“

„Asi bych se přidal. Pokud mi normální škola nebude zabírat moc času.“

Harry přikývl. „Docházka byla vždycky dobrovolná.“

Balil si pomůcky do brašny, když uslyšel své jméno.

„Harry?“ Byl to Remus. „Na minutku, kdybys mohl.“

Harry si do brašny nacpal poslední knihu. „Nemůžu.“

„Myslíš tím, že nechceš.“

„Zastavím se ve vašem kabinetu po vyučování. Bude vám to vyhovovat?“

Remus si prsty promnul obočí. Působil vyčerpaně a nezdravě a Harrymu ho na okamžik bylo líto.

„Po vyučování,“ řekl Remus. Tvář se mu stáhla. „V tom případě nyní odejdi.“

Budu muset vyhledat Hermionu a požádat ji o laskavost, pomyslel si Harry při odchodu rozmrzele. Nepříjemnosti, že by ji musel oslovit, byl ale ušetřen; Hermiona na něj čekala u schodů.

„Harry?“

„Co?“

„Omlouvám se za-“ Vypadala ztraceně. „Ron se choval příšerně.“

Harry kývl. „Nemůžeš za to.“ A nemohla, uvědomil si. Hermiona mu ve skutečnosti vůbec nic neudělala.

„Ale Draco-“

„Za to taky nemůžeš,“ řekl ostře Harry. „Pohádali jsme se už předtím.“ Pokrčil rameny. „Budeš mi dělat gardedámu u Remuse?“

Hermiona svraštila tvář, jak se snažila nerozesmát. „Kdy?“

„Po vyučování.“

„Jasně.“

„Super! Teď už zbývá jen najít alternativního Weasleyho.“

„Taky bychom měli začít rozšiřovat, že chceme znovu rozhýbat BA.“

„To taky.“

Remusova tvář nic neodhalila, když otevřel dveře a našel tam je tři. Harry měl tušení, že už s ním o tom jeho otec mluvil. „Pojďte dál,“ vyzval je profesor. Posadil se do křesla a Harry si sedl na bližší konec gauče. Ginny a Hermiona rozpačitě postávaly opodál, dokud je Remus mávnutím nepřizval blíž.

„Můžete se posadit.“

Hermiona se uvelebila vedle Harryho a Ginny se napjatě posadila vedle ní.

„Co jsi mi chtěl?“ Pobídl ho Harry.

Remus sebou trhl. „Rád bych věděl, co jsem udělal,“ řekl rozčileně. „Zamračil ses na mě pokaždé, co jsem pohlédl tvým směrem.“

„To bylo kvůli tomu úsměvu.“

Remus zamrkal. „Neměl bych se usmívat?“

„Vím, že mě nerad vidíš s Dracem, ale nemusel ses tvářit tak potěšeně!“ Roznítil se Harry. Remus nevypadal, že by se zastyděl nebo že by ho Harry zahnal do úzkých, tvářil se jen nechápavě. „Neříkej, že sis toho nevšiml,“ varoval ho Harry. „Viděl jsem, jak kontroluješ, s kým sedím.“

Remus pomalu přikývl. „To jsem skutečně zjišťoval; vždy to dělám. Všiml jsem si, že nesedíš s Dracem a Hermiona není s Ronem.“ Zvedl ruku, aby Harryho umlčel. „Ale kvůli tomu jsem se neusmál.“

Harry zkřížil paže, sklonil hlavu a zúžil oči do štěrbinek.

„Harry! Tvářil ses zachmuřeně a mě napadlo, že se ti hodina bude líbit, to je všechno.“

„Aha.“ Harry cítil, jak se mu do tváří žene horkost. Trochu se napřímil. „Tak to se omlouvám.“ Kajícně se na Remuse pousmál. „Líbila se mi.“

„To jsem rád. Je příjemné vědět, že jsem se pro jednou nezmýlil.“ Remus si ho zkoumavě prohlížel. „Co se přihodilo mezi tebou a panem Malfoyem?“

Harry pokrčil rameny. „Hádám, že to bude jen malá roztržka. Ron na mě byl hnusný a Hermiona se mě nezastala, a Draco si myslí, že bych s ní neměl jít na ples.“

Remus si přikryl tvář dlaní, ale ani tak se mu pobavení skrýt nepodařilo. „Páni! Není nad společenskou událost, když chcete trošku otřást bandou mladých lidí. To přejde.“

„V tom ale problém s Ronem neleží,“ řekla Hermiona.

Remus se k ní zvědavě otočil. Harry vytáhl hůlku.

„Harry?“

„Je tahle místnost bezpečná?“

Remus zavrtěl hlavou, ale zároveň přezíravě mával rukou. „Nemusíte kvůli mně zacházet do podrobností. Zjistil něco, co neměl?“

„A vůbec to nevzal dobře.“

„A pak jsou tu ty útoky!“ Vybuchla Ginny. „Jsou mu ukradené. Nedovede mluvit o ničem jiném než o Rambousovi a o tom, co to udělá s famfrpálovou sezónou.“

„Nemyslím si, že by Ronovi bylo jedno-“

„Má pravdu,“ přerušila ho Hermiona. „Dovede odrecitovat každičký zápas, který musel být přeložen a v jakém desetiletí k něčemu podobnému došlo, a přitom jako by si ani nevšiml, že Ginny chodí s mudlorozeným klukem.“

Remus chvíli upřeně hleděl na Harryho. Harry věděl, že se na Rona kvůli tomuhle sám tolik nezlobí, ale nedokázal vysvětlit proč. Drobně pokrčil rameny a Remusova pozornost se přesunula na Hermionu a Ginny.

„Myslím, že podceňujete, do jaké míry události prožívá.“

„Nechápete to!“ Začala Ginny.

„Ginny, prosím,“ řekl Remus. „Chviličku poslouchej. Myslím, že já sám v tomto případě Rona dost možná podceňuji.“ Krátce se zahleděl do prázdna. „Sirius reagoval velmi podobně. Ron se cítí bezpečněji u konkrétních věcí než v oblasti abstraktní-“

„Devět mrtvých lidí není dost konkrétní?“ Rozčílila se Ginny. Při pohledu na Remuse se zklidnila. „Omlouvám se, pane profesore.“

„Představa obětí je pro něj větší měrou abstraktní, totéž platí pro důvody, proč byli zabiti, a stejně tak je pro něj abstraktní souvislost těchto důvodů s jeho životem.“ Remus zvedl ruličku pergamenu a pomalu si ji přetáčel v rukách. „Hovořit o nich od něj vyžaduje přemýšlet o celé škále společenských frakcí a pohledů na krevní čistotu a přemýšlení, zda je horší smrt nebo mozkomorův polibek. Očekával bych, že Ronovi bude trvat týdny, než začne dávat najevo, jak na něj působí něco tak složitého a tak vzdáleného tématům jeho každodenního života. Hovořit o Trentovi Rambousovi je pro něj snadné. Rambous je jeden člověk, o kterém má navíc pocit, jako by ho téměř znal. Rambous neměl žádné spojení s konfliktem, jehož obětí se stal. A jedná se o famfrpál. Ron ví, jak mluvit o famfrpálu, proto k tomu přistupuje takto, ale nevěřím, že se jedná o nedostatek soucitu – jedná se o to, co Ron umí vyjádřit.“

Hermiona najednou propukla v pláč. Ginny nahněvaně zírala do podlahy a nevypadala, že by se ji chystala začít utěšovat, tak ji Harry rozpačitě poplácal po zádech a Hermiona se o něj se vzlykáním opřela.

„Ale co ona?“ Kývla Ginny bradou k Hermioně, když zvedla pohled k Remusovi. „Ona není abstraktní. Je součástí jeho života.“

„Spojit si ‚Hermionu‘“, Remus dlaněmi vyhradil část prostoru, který měl znázornit Hermionu, „a pojem ‚mudlorozená‘“, ukrojil ve vzduchu další díl, „je abstraktní. Ví, že ten vztah existuje – není hloupý. Jsem přesvědčen, že rozumí důsledkům. Pouze si je nedokáže zvnitřnit.“

Přesně tak, uvědomil si Harry. Ron byl takový. Když začaly být věci příliš složité, mluvil o těch částech, ve kterých měl jasno. Často se stávalo, že mluvil příliš právě o částech, kde cítil pevnou půdu pod nohama.

Remus kývl na Hermionu. „Ty jsi ty. Ty jsi zavražděná nebyla.“

„Ale přesně kvůli tomuhle zacházejí věci tak daleko!“ Dopálila se Hermiona. „Protože lidé nechtějí vidět souvislosti.“ Netrpělivě si setřela slzy z obličeje.

„Není tohle ale část toho, čeho si na Ronovi tolik vážíš? Že vidí tebe, a nejen nějakou mudlorozenou dívku nebo mladého génia nebo nějakou další věc?“ Remus se v křesle nepohodlně zavrtěl. „Vzpomínám si, jak děsivé bylo, když ve mně poprvé uviděl vlkodlaka. Byl jedním z lidí, u kterých jsem čekal, že se mnou už nikdy nebudou schopni jednat jako s člověkem. Ale při našem dalším setkání jsem byl zase ‚profesor Lupin‘ a choval se ke mně lépe, než mnoho na začátku tolerantnějších lidí kdy dokáže.“ Lupinovou tváří krátce probleskl úsměv. „Také to ovšem znamená, že v mé přítomnosti dokáže vypouštět z úst příšerné věci o vlkodlacích a vůbec si neuvědomí, co řekl.“

Harry si pro sebe přikývl. Remus se střetl s Harryho pohledem, než svou pozornost obrátil zpět na dívky. „Tohle je Ron a vy to víte. Můžete se mu to pokusit vysvětlit, ale nemyslete si, že se nestará o neštěstí druhých jen proto, že to nedokáže vyjádřit slovy.“

Harry si k sobě Hermionu pevně přitiskl, nejen jako útěchu pro ni. Po chvilce se odvážil vyslovit otázku, která ho trápila.

„Proč Rambous? Víš to?“

Remus sebou trhl. „Neměl jsem s tím nic společného, Harry. Přísahám, že neměl.“

„Ale víš to?“

Remus si roztřeseně povzdechl a zabořil se hlouběji do křesla. „Slyšel jsem Randolphovy projevy. Nedělá ze své strategie žádné tajemství.“

„Pochopil bych ministerské úředníky,“ odsekl Harry. „Dokonce bych mohl i sympatizovat. Jsou to lidé, kteří stojí za rozhodnutími a za uplatňováním nařízení. Nepřítel, dalo by se říct. Ale proč nějaký famfrpálový hráč? Není v jeho silách něco pro ně udělat a nevím o tom, že by udělal něco proti nim.“

„Rambous byl vybrán, protože je populární. Tečka. Jediný důvod jeho nakažení byl, že lidé uvidí, jak je s tímto postižením nucen žít člověk, kterého milují.“

„Pak nerozumí slávě! Lidé se obrátí proti němu; někteří už tak učinili. Copak to nechápou?“

„Ne, nechápou.“ Remus odložil pergamen. „Myslím, že toto může pochopit jen málokdo. Ty jsi jedním z nich. Já tomu rozumím, protože jsem tě a kolísání tvé popularity v posledních letech sledoval.“ Přimhouřil oči. „Randoph je hlupák. Lidé, kteří ho následují, jsou tak zoufalí dočkat se nějaké změny, že v jejich uších zní jakýkoliv plán rozumně.“

„Ničí svou šanci získat podporu většinové společnosti-“

„To já vím, Harry!“

„Tak proč ti potom nemůžu důvěřovat?“ Vykřikl Harry.

Rozhostilo se dlouhé ticho. Hermiona popotáhla a rozechvěle řekla: „Harry, určitě můžeš.“

Remus ji přerušil.

„Myslím, že pro dnešek bychom vaši návštěvu měli ukončit. Harry, měl by ses vážně zamyslet nad pojmem diskrétnost.“ Postavil se a formálně jim pokývl. „Prosím, brzy se zase zastavte.“

Ocitli se na chodbě, ani netušili jak. Hermioně se po tvářích koulely čerstvé slzy, ale nahlas nevzlykala. Ginny vypadala úzkostlivě a ublíženě. Harry chtěl do něčeho praštit. Zatoužil, aby se nespřátelil s Dracem. Potřeboval někoho, kdo bude ochoten pohádat se s ním kvůli sebenepatrnější zámince. Ron tuto podmínku momentálně splňoval, jenže by také v zápalu vzteku mohl vyhrknout něco o Harryho původu.

Po příchodu do chlapecké ložnice našel na svém polštáři zapečetěnou obálku.

„Kde se to tu vzalo?“ Zeptal se Seamuse, jediného dalšího člověka v místnosti.

„Nemám ponětí.“

Harry rozlepil obálku. Uvnitř se nacházel lístek s krátkou zprávou psanou Severusovým precizním písmem.

Harry si strčil lístek do vnitřní kapsy hábitu a přidal k němu krabičku s přenášedlem, kterou měl uschovanou v nočním stolku, pak sešel do společenské místnosti. Když se tam konečně ukázala Hermiona, řekl jí, že se nezúčastní společné večeře a navrhl, aby lidem, kteří se budou ptát, řekla, že odešel trucovat. Chvilku se věnovali řešení podrobností kolem organizace BA a sestavení seznamu lidí, které stále potřebují informovat. Než se studenti začali shromaždovat a připravovat k odchodu na večeři, vyrazil Harry ven. Potřeboval najít místo, kde si nikdo nevšimne jeho náhlého zmizení.

Harry se objevil v Severusově obývacím pokoji a chvilku čekal, než ho přejde pocit dezorientace. Před krbem byl přichystán malý stolek, u kterého s otcem popíjeli jeho první noc tady. Místnost díky němu působila menší a zaplněnější. Harry se rychle rozhlédl. Severus stál u polic s knihami před obrazem lodi, se kterou si pohrávaly rozbouřené vlny.

„První použití přenášedla.“ Severus přikývl. „Večeře by měla dorazit každým okamžikem. Očekávám, že přednostně bude servírována ve Velké síni.“

Přešel ke stolku a Harry využil příležitosti a pořádně si ho prohlédl. Byl prostřený pro dva lidi, lesklé černé talíře ostře kontrastovaly s bílým plátnem. Křišťálové sklo – broušené skleničky na vodu i hladké poháry – odrážely záři z rozsvícených svíček. Severus se posadil. Jeho vlasy byly čisté, uhlazené a při pohybu se ve světle leskly.

„Na co čekáš?“ Pobídl ho netrpělivě. „Něco je špatně?“

Harry musel chvilku přemýšlet. „To jen… Připadám si, jako by sis mě sem pozval na rande,“ přiznal Harry a omluvně sklopil hlavu. Jeho otec na něj chvilku překvapeně koukal a pak se začal tiše smát. Harry se na něj zakřenil a posadil se. Severus si odhrnul vlasy z očí.

„Vlastně to pramení z úzkosti podobného druhu,“ promluvil. „Což zřejmě činí věci ještě zábavnější. Poslední dobou jsme byli příliš rozrušení; říkal jsem si, že nastal čas, abychom náš společný čas pro jednou strávili příjemně a předstírat zdvořilé způsoby mnohdy pomáhá.“

„Hm.“ Harry se rozhlédl po stolku. „Můžu si dělat starosti s tím, co se k čemu používá místo toho, co si o mně myslíš.“

„Harry…“ Severus pozvedl svůj prázdný pohár a chvilku si ho zkoumavě prohlížel. Nakonec ale přesunul pozornost na druhou stranu stolu k Harrymu. „Jsem s tebou spokojen.“

Harry si nebyl jistý, že takovému prohlášení věří. Něco z toho se mu muselo promítnout ve výrazu, protože Severus s povzdechem odložil skleněný pohár.

„Jsi příliš důvěřivý a příliš bezhlavý, díky čemuž občas jednáš lehkomyslně. Bojím se o tebe. Přesto jsem s tebou spokojen.“

Harry polkl. „Děkuju.“

Objevila se večeře – nebo přinejmenším víno, voda, pečivo a polévka. Severus se zjevnou úlevou opět sáhl po poháru a usrkl si vína, pak rozlomil housku na dvě poloviny a jednu nabídl Harrymu. Harry ji s pokývnutím přijal a uvnitř ho prostoupilo teplo. Severus ukázal na Harryho pohár, který také obsahoval víno, ačkoliv ho bylo méně.

„Řekl jsem jim, co si přeji. Toto víno je jednodušší, než jaké jsem nechal přinést posledně. Mělo by ti připadat chutnější.“

Harry spolkl sousto a zkusil víno. Chutnalo mu víc než to minulé, ale díky Severusově komentáři nabyl dojmu, že není tak dobré, co se týče kvality.

„Lepší?“

"Ano. Jsem beznadějně nekultivovaný, viď?"

Severus zamručel. „Kdybys byl sofistikovaný v šestnácti, zřejmě by z tebe byl velmi nudný dospělý. To, anebo Lucius Malfoy.“

Harry ochutnal polévku. Byla příjemně teplá, ale i její chuť byla neznámá. „Ten asi nudný není.“

„Ne, dokud se člověk nedostane za stádium prvotní fascinace nebo možná hrůzy, záleží, z jaké strany se na něj člověk dívá.“

Harry zadusil smích. „Nebo vzteku.“

„Z tvého úhlu pohledu, ano.“

Harry se zasmál.

„Ve sborovně slýchám, že tvá školní práci doznala zlepšení.“

„To je jen proto, že se mnou mí přátelé půlku času nemluví.“

„Nemáš nic lepšího na práci?“

„Přesně.“

Severus přikývl. „Ubohý společenský život může se známkami nadělat divy. Toto jsem na Jamesovi nesnášel – dařilo se mu být zároveň oblíbený a akademicky poměrně úspěšný.“

„Asi ne tak úspěšný, jak by mohl být. Fred s Georgem jsou geniální!“

„Ti dva?“

„Myslím to vážně. Neříkal jsem ti o rozmarných křídlech?“

Harry vyprávěl historky o Fredovi a Georgovi, dokud se mu nepodařilo znovu Severuse rozesmát. Severus na oplátku hudroval na účet jejich obvykle tragické kvality práce, kterou příležitostně narušil záblesk geniality. Zavzpomínali spolu na močál. Harry přiznal, že sponzoroval Kratochvilné kouzelnické kejkle a momentálně je obchodní partner dvojčat, a Severusovi zaskočilo sousto jehněčího.

„Propána krále, Harry, zvážil jsi všechny problémy s ručením, které by mohly nastat?“

„Příležitostně mě to napadne. Proto jsem je upozornil na nelegálnost používání krve. Řekl jsem jim, že sperma bude také fungovat a není zakázané.“

„Řekl jsi – prosím?“

„Podařilo se mi je šokovat. Bylo to k nezaplacení!“

Harry si pomyslel, že mu víno možná začíná trochu stoupat do hlavy. Když byl jeho pohár prázdný, sám se doplnil – nebo lépe řečeno zpola doplnil. Jeho otec se ale tvářil spíše pobaveně než nesouhlasně a Harry se odvážil nakousnout vážné téma.

„Ohledně Remuse?“

„Harry…“

„Jen rychle? Vím, že si jím nemůžeme být jistí, ale mohl bys zkusit netlačit na něj na tak osobní úrovni? Chci říct, že to, co se děje teď a co se stalo kdysi mezi vámi, jsou dvě různé věci. Nemá v těch útocích prsty. Remus je dobrý člověk, ty víš, že je.“

Harry z ničeho nic cítil, jak se mu do očí tlačí slzy, i když se mu je podařilo mrkáním zahnat. Severus se kysele pousmál do svého vína.

„Jsem mistrem preventivního útoku. Pokusím se držet to pod kontrolou.“

„Jsi k němu tak hnusný.“

„A ty ho miluješ. Zmínil jsem, že mi dělá starosti, jak důvěřivý umíš být?“

Harry si roztržitě pomyslel, že Severuse možná děsí i jeho vlastní city k Remusovi.

„Je to dobrý člověk,“ namítl neurčitě.

„Nemůžeš mu věřit.“

„Já vím.“

Severus prudce vzhlédl. „Odkud se v tobě vzalo tohle?“

„Řekl mi… Řekl, že by pro něj bylo jednodušší, kdybych mu nevěřil.“

Severus se zachmuřil. „Do čeho se to namočil? Je mi ho téměř líto.“

Harry na něj nevěřícně vykulil oči.

„Pouze v jistých okamžicích.“ Severus odložil pohár a pohodlně se opřel. „Už ani slovo o Remusovi! Jen se zase pohádáme.“

„Takže ani o Dracovi.“

Severus k němu prudce vzhlédl. „Copak provedl mladý pan Malfoy?“

„Jen jsme se trochu chytli, nic zásadního.“

„Kvůli?“

„Beru na halloweenský ples Hermionu.“

„Aha.“

Po Harryho úsečném vysvětlení se rozhostilo téměř hmatatelné ticho. Harry se ho asi po minutě odvážil přerušit. „Je to v pořádku?“

„Hm? Ano, ovšem.“ Severus změnil polohu. „Jak jde famfrpál?“

Harry zasténal. „Příšerně, když jsme teď s Ronem vykopali válečnou sekeru a Ron a Ginny jsou na sebe taky naštvaní. Zítra máme trénink, jen doufám, že ho všichni přežijeme ve zdraví. Aspoň máme každý jinou pozici v týmu a nemusíme spolupracovat jako střelci nebo odrážeči.“

Severus se ušklíbl.

„Škoda, že proti Zmijozelu nehrajete tento víkend.“

Harry se do svého pokoje vrátil poměrně pozdě. Zahlédl, jak se ve světle z jeho hůlky na chviličku zaleskly Ronovy oči, ale pak je znovu zavřel.

„Rone?“ Zašeptal.

Ronovo dýchání se prohloubilo, jak předstíral spánek.