Preklady fanfiction Harryho Pottera

Překlad: Ani

Beta: arabeska, martik

PA: Nevlastním Harryho Pottera.

Kapitola 13.

Toho večera Harry zjistil, že vůbec nemá hlad. V případě prepubertálního kluka ve vývoji by tento fakt mohl vzbuzovat obavy, ale naštěstí tušil, že za to může nechutná oslava probíhající u nebelvírského stolu. Hermioniny bleskové odpovědi na otázky profesorky Prýtové v hodině bylinkářství a Harryho trest za to, že nebral Lockhartův test vážně, jim samy o sobě přinesly devadesát bodů. V součtu s úspěchy zbytku koleje si od rána polepšili o sto dvanáct bodů. Pouze ze Snapea sálalo stejné znechucení, jaké cítil i Harry.

Rozhodl se, že nemá žádný důvod se toho jásotu účastnit, a ostentativně odkráčel k havraspárskému stolu. Tam se složil přímo naproti překvapené Lence Láskorádové.

„Ahoj, děje se něco?“ zvědavě se ho zeptala.

„První školní den a Nebelvír už má v Kolejním poháru náskok osmdesát bodů a je to jenom moje vina,“ zasténal Harry.

„Chápu. No, já si vždycky myslela, že ta touha po výhře ukazuje na přítomnost strachopudů, ale nikdo mi nikdy nevěřil,“ svěřila se mu Lenka.

„To protože je Brumbál až moc dobře naočkoval tou svojí ideologií,“ vysvětlil Harry. „Následkem toho žerou ‚kolejní hrdost‘ a mají potřebu dokazovat, že jejich kolej je lepší než ostatní, což kompletně popírá myšlenku kolejní jednoty, když se nad tím zamyslíš…“

„Přesně,“ zazářila Lenka. „Takže strachopudi. Proč tady vlastně sedíš?“

„Musel jsem se evakuovat před tamtím,“ mávl Harry znechuceně rukou k oslavě. Vážně právě viděl máslový ležák?

„Ale proč sem? Slyšela jsem, že když vloni na poslední chvíli dostal Kolejní pohár Nebelvír, šel sis sednout ke Zmijozelu.“

„No, tak trochu se vyhýbám Dracovi,“ přiznal Harry. „Když vezmu v potaz, že měl dneska ráno obranu, určitě zjistil, že ta pověst o jeho matce a Snapeovi, kterou jsem čistě náhodou vypustil do světa, jen tak nevyšumí. A krom toho, proč ne sem? Přijdeš mi fajn.“

„Známe se teprve od včerejška,“ poukázala Lenka.

„To jo, a jaké seznámení to bylo. Objednal jsem si předplatné Jinotaje, jak jsi doporučovala. Nemůžu se dočkat, až si přečtu, co před námi ministerstvo tají, abych se mohl náležitě rozhořčit. Ale mluvme o tobě. Chovají se k tobě ostatní Havraspáři dobře?“

Lenka přikývla. „Ano. Po včerejším zařazování si myslí, že jsem pod tvojí ochranou nebo něco takového, a předpokládám, že po dnešku tím spíš. Dokonce se ještě ani jednou nevysmáli mým teoriím. Asi začnu přitvrzovat ve výstřednosti, abych otestovala, kde mají hranice.“

„Tak tomu říkám vznešený cíl,“ zasmál se Harry. „Vidíš, věděl jsem, že se mi líbíš z nějakého důvodu – oba jsme osamocení válečníci v boji proti stádovému chování a mentalitě ovcí!“

„Mám ráda ovce,“ podotkla Lenka.

„To já taky, ale když je mají lidi rádi tak moc, že se rozhodnou myslet jako ony, tak pak dělají nejrůznější šílené věci, třeba jako že rozhlašují, že jsem budoucí Pán zla,“ oponoval Harry.

„To bude těmi strachopudy,“ navrhla Lenka.

„Ach ano, ti strachopudi zase působí zmatek a snaží se shodit vinu na nebohé ovce,“ Harry smutně potřásl hlavou.

„A to bude v příštím čísle Jinotaje. Díky, Harry.“

ooOOoo

Následujícího rána, cestou na snídani, si Harryho odchytil Lockhart. „Harry! Na slovíčko, jestli můžu.“

Harryho kamarádi vypadali ustaraně, ale jenom na ně mávl, ať jdou. Tohle zvládne sám. A kdyby na to došlo, nechtěl, aby viděli, jak reguluje škody. Zase by přišlo ono ‚neetické‘ a ‚jsi teprve v druhém ročníku‘ a tak vůbec.

„Ano, pane profesore?“ zeptal se Harry zdvořile.

„Chtěl jsem s tebou mluvit ohledně tvého včerejšího testu,“ odpověděl Lockhart. „Nejednalo se samozřejmě o nic z mých knih, ale i tak to bylo docela zábavné. Některé tvoje odpovědi mě ale dovedly k zamyšlení, co přesně víš o –“

„Vašem zvyku vystopovat ty, kteří s dobrým úmyslem zbavili místní obyvatele jakéhokoliv problematického magického stvoření, ale nevyhledávali publicitu, a potom jim vymazat paměť?“ dokončil za něj Harry.

Naprosto omráčený Lockhart bezhlesně přikývl.

„No, rozhodně to od vás není moc pěkné. Ale kdyby chtěli být slavní, zveřejnili by své hrdinství dlouho předtím, než byste se o něm doslechl a našel je,“ mudroval Harry. „Není nic, co bych mohl udělat s faktem, že jste těm lidem ukradl jejich vzpomínky a úspěchy. Navíc profesor Brumbál věří v nekonečný počet druhých šancí a nic by s tím neudělal, ani kdybych mu to řekl. Takže v podstatě dokud se nepokusíte vymazat paměť mně nebo někomu z mých přátel, neplánuju žádnou akci. Jo, a jestli se pokusíte ukrást některý z mých úspěchů, tak si to nenechám líbit a umlátím vás kapesníčkem.“

„Lze vůbec někoho umlátit kapesníčkem?“ tázal se zaujatě Lockhart, aniž by ho Harryho hrozba nějak vyvedla z míry.

Harry pokrčil rameny. „Za pokus by to stálo.“

ooOOoo

„Co je to divné cvakání?“ zeptal se Fred uprostřed famfrpálového tréninku v sobotu ráno.

„Ále, to je jen Colin, můj osobní fotograf,“ vysvětlil Harry.

„Na co potřebuješ osobního fotografa?“ zeptal se George na pochybách, zda Harry mluví vážně.

„No, usoudil jsem, že mě Colin tak jako tak bude pronásledovat a fotit, a protože vážně nejsem tak zajímavý –“

Nad tím si Fred odfrkl, ale Harry ho důsledně ignoroval.

„Cítil jsem se špatně, že tím tráví tolik času, tak jsem si řekl, že bych mu rovnou mohl platit. Navíc jsem uzavřel dohodu s Denním věštcem, aby vždycky, když o mně budou psát, kontaktovali Colina, který jim dodá vhodnou fotku.“ Dvojčata dál jen zírala, tedy pokračoval: „Očíhl jsem to od Lockharta. Ten chlap je mediální génius.“

„Tipnul bych, že prostě musí být dobrý aspoň v něčem…“ zamyslel se George.

„A zcela jistě to není učení,“ přispěl Fred.

„Co se děje?“ zamračil se Wood, když se přiletěl podívat, proč jeho chytač a odrážeči zničehonic přestali trénovat. „Ten prvák nás špehuje?“

„Ale ne, to je jenom Harryho fotograf,“ prohodil rozverně Fred. „Což ho, hádám, řadí do Nebelvíru.“

„Krom toho, zmijozelskému týmu se nepodařilo najmout nikoho, kdo by nás špehoval, protože se dostavili osobně. Celá famfrpálová skvadra,“ poznamenal George.

„Proč jsou u všech všudy v tréninkových hábitech?“ zeptal se zmateně Harry. „To musí být ta nejpitomější věc, co jsem dneska viděl.“

„Dnešek ještě zdaleka nekončí, Harry,“ poukázal Fred, zatímco letěli dolů k soupeřům. „Nemůže být víc než deset a poslouchali jsme akorát Oliverovy bláboly o tom, jak chce znova tenhle a příští rok vyhrát Pohár.“ Když viděl, jak se Harry napnul, rychle dodal: „Famfrpálový pohár, Harry, famfrpálový. Kolejní pohár je mu úplně ukradený.“

„Aha, tak to je v pohodě,“ zklidnil se Harry. „A včera odpoledne mě Parvati a Levandule požádaly o pomoc při rozhodování, kdo v našem ročníku je s nimi nejvíc ‚kompatibilní odstínem kůže‘. Přísahám, že jednoho dne odkoupím Týdeník čarodějek a donutím je tam, aby přestali tisknout podobně stupidní články, které nutí nebohé nevinné školáky podstupovat dvě hodiny takového mučení.“

„Máš můj hlas, Harry…“

„Flinte!“ zařval Wood. „Tohle je náš tréninkový čas! Speciálně jsme kvůli tomu vstávali! Takže laskavě koukejte zmizet!“

„Je tu dost místa pro všechny, Woode,“ protáhl Flint nevinně.

„Ale já jsem si to hřiště zamluvil!“ protestoval Wood, zatímco jeho obličej nabíral velmi zajímavý odstín fialové, což dle Harryho názoru nevěstilo nic dobrého. „Říkám vám, že jsem si ho zamluvil!“

„Aha,“ prohodil vesele Flint, „už chápu, kde vzniklo to nedorozumění. Zamluvil sis hřiště a já mám od profesora Snapea podepsané povolení, že ‚Já, profesor S. Snape, povoluji zmijozelskému družstvu trénovat dnes na famfrpálovém hřišti, neboť si musí zvyknout na svá nová košťata‘.“

„Nebylo by jednodušší zarezervovat si hřiště jako normální člověk?“ zauvažoval rozumně Harry.

Flint zčervenal. „No, udělal bych to, akorát tenhle týden byl nějaký hektický, s opakováním na OVCE a tím vším, takže jsem na to zapomněl. Tak jsem se zeptal profesora Snapea včera po lektvarech.“

„Máte nová košťata?“ zeptal se rozptýlený Wood. „Jaký typ?“

„Našeho chytače, Draca Malfoye, trápilo, že jeho tým plně nevyužívá svůj potenciál, a tak jeho otec koupil celému týmu Nimbusy 2001,“ vychloubal se Flint pyšně.

„Á, tak to je dobře,“ ulevilo se Harrymu.

Všichni se na něj podívali, jako by se už dočista pomátl. Harry si to ale nebral osobně, protože se to od jeho návratu dělo docela často.

„Dobře? Dobře? Myslíš si, že je dobře, že zrovna zmijozelský tým má teď sedm nejrychlejších košťat, co existují?“ nevěřil Wood vlastním uším.

„No, ano,“ odpověděl Harry. „Jinak by to bylo vážně divné, až bude dneska večer profesor Brumbál oznamovat, že jsem nebelvírskému, havraspárskému i mrzimorskému týmu koupil každému sedm Nimbusů 2001.“

Další zírání. Vážně, to už si mohl rovnou povídat sám se sebou, vzhledem k tomu, jaké odezvy se mu od ostatních dostávalo. A teď se přišli Ron, Hermiona a Neville podívat, čeho se týká ten rozruch. Že by mu řekli něco, co ještě neslyšel od spoluhráčů? To sotva.

„Proč jsi nekoupil košťata i zmijozelskému týmu?“ urazil se zčistajasna Draco. „Chci říct, nemohl jsi nijak vědět, že to udělám já.“

Ale jistěže to mohl vědět. A proto srovnal startovací podmínky, protože nechtěl poslouchat reptání ostatních o protěžování. Bylo mu jasné, že špičková košťata by si koupili všichni, kdyby si to mohli dovolit.

„No,“ začal Harry a rychle přemýšlel. „Loňské zápasy proti Cedricovi a Cho mi nepřišly až takovým testem schopností, protože moje koště by předletělo ta jejich, i kdyby kromě mě vezlo i Crabba a Goyla. Tak jsem se rozhodl pořídit jim rychlejší košťata, aby to bylo větší vzrůšo. A protože by jim všichni z jejich týmů dali sežrat, že je přijali od cizího chytače, a taky by se říkalo, že prodali zápasy, tak jsem ta košťata koupil všem. No a přece bych nemohl postavit Nebelvír do tak nevýhodné pozice tím, že bych dvěma konkurenčním týmům ze tří koupil nejmodernější košťata a nám nic, takže jsem je musel koupit i Nebelvíru. A ty už jsi svůj Nimbus 2000 měl z loňska, tak mě ani nenapadlo shánět něco zbytku vašeho týmu. A když mi minulý týden došlo, že by můj dar mohl někoho diskriminovat, cítil jsem se dost trapně.“

Hm. Na bezprostřední improvizaci to nebylo vůbec špatné.

„Ale teď máme po výhodě,“ zasyčel na něj Draco.

„Musíš to brát tak, že kdybys ta košťata nekoupil, tak byste dostali na prdel v každém zápase,“ uklidňoval ho Harry. „Zachránil jsi Zmijozel od příšerně ponižujících porážek.“

To viditelně rozjasnilo Dracův výraz a Harry se jen domýšlel, jak dlouho mu ta nová póza ‚famfrpálového spasitele’ vydrží.

„Protože zmijozelští si skutečně potřebují provětrat svá nová košťata a my ta naše dostaneme u dnešní večeře, navrhuju, abychom jim nechali to zatracené hřiště a já si mohl jít zase lehnout,“ navrhl Harry.

„Je deset, Harry,“ připomněla Hermiona s pozvednutým obočím.

„Já vím, ale spal jsem na dnešek jenom dvě hodiny.“

Teď se všichni otočili na Wooda.

„Co je? Vzbudil jsem je až v pět,“ bránil se kapitán.

„Dvojčata, Lee, Alice, Katie, Angelina a já jsme včera až do tří táhli pokerový turnaj,“ vysvětlil Harry. „V zájmu podpory týmového ducha, chápeš. Pozvali bychom tě, Woode, ale bylo nám jasné, že se to protáhne, a ty jsi u večeře říkal, že si půjdeš lehnout brzo.“ Odmlčel se. „Nejspíš protože jsi věděl, že máme absurdně brzy ráno trénink, a neobtěžoval ses nám to říct. Každopádně, kdo je pro jít si zase lehnout?“

Šest rukou vystřelilo do vzduchu. „Případ uzavřen,“ pronesl Harry k Woodovi, který měl jako jediný z týmu ruku dole. „Příště nás prosím předem informuj, že bude trénink před devátou. Koneckonců, sice máš pravdu s tím, že počasí během zápasů je nepředvídatelné, ale budeme vědět, kdy se zápas hraje, alespoň týden dopředu, takže nevidím důvod, proč nám o tréninku neříct večer předem.“

S tím se otočil a zamířil zpět do hradu.

„Hej, kámo,“ zavolal Ron a s Hermionou a Nevillem si pospíšili za ním.

„Co je?“ zeptal se Harry, aniž by se otočil.

„Proč se vyhýbáš mojí sestře?“

Harry se zarazil. „Vyhýbám se… Ginny? Nevyhý –“

Ron protočil oči. „Ale ano. Pokaždé, když se objeví někde poblíž, najdeš si důvod okamžitě zmizet. Minulý týden jsi dokonce odešel k havraspárskému stolu, když si sedla naproti tobě.“

„Já…“ Harry se nadechl. Nikdy ho nenapadlo, že se Ginny vyhýbá, ale když se na to podíval zpětně, došlo mu, že přesně to dělal. Kdo by ho ale mohl vinit? Kdyby se nevrátil zpět do svého času, malý James nebo Lily by za chvíli slavili své první narozeniny. Za nynějších okolností možná nezačnou nikdy existovat. Ale když se to vezme z té lepší stránky, za předpokladu, že by se s touto Ginny dali dohromady a měli v budoucnu děti, Harrymu by malý James nebo Lily nikdy nechyběli, protože by je nikdy nepoznal a nemohl by tudíž své nové děti s kým porovnávat a celou dobu se za to nenávidět a lámat si hlavu, coby kdyby.

A pak tady byla samotná Ginny. Tentokrát neměla deník – díky bohu, jinak by si to musel přidat na seznam věcí, co si nikdy neodpustí, jenž začínal tím, že opustil Ginny a jejich nenarozené dítě a propadl Závojem – takže netušil, jak ji zbavit té fanynkovské posedlosti a místo toho pro ni být normálním člověkem. Obzvlášť když se jí zřejmě vyhýbal. Ale spočívalo to i v něčem jiném než v podráždění (vždyť jednal s Lockhartem, jehož zvyk zhruba v každé druhé větě zmínit, jak úžasný je, mu brnkal na nervy), byla v tom… nejistota. A vina. Zamiloval se do té Ginny, která v jedenácti skoro rok odolávala Voldemortovu viteálu, která mu ve třinácti navzdory téměř nulovému předchozímu kontaktu bez námitek uvěřila, že se Voldemort vrátil, která s ním ve čtrnácti vyrazila na sebevražednou misi narychlo spunktovanou k záchraně Siriuse, která v patnácti bojovala proti trénovaným Smrtijedům, když pronikli do Bradavic, a která v šestnácti vedla bradavický odboj, když hrad padl do rukou Smrtijedů, a postavila se v závěrečné bitvě proti všem Raddleovým bojovníkům. Do této dívky se zamiloval. A ačkoliv by nikdy nechtěl, aby si tím musela projít znovu – ve skutečnosti už mimoděk zabránil tomu prvnímu – všechny ty hrůzy ji činily tou Ginny, jíž byla, když si konečně uvědomil, že existuje. Přestože byla pořád tím samým člověkem, obával se, že se bude snažit si touhle Ginny nahradit tu, kterou ztratil, a to by nebylo fér ani k jednomu z nich.

Takže možná se jí opravdu vyhýbal. Ale měl k tomu pár zatraceně dobrých důvodů.

Harry viděl, že Ron pořád čeká na odpověď, a protože nemohl doufat, že mu jeho dvanáctileté já bude rozumět, přidržel se jednoho pádného důvodu odtažitosti z minula. I když, aby byl upřímný, tentokrát Ginny zvládala svou vnitřní fanynku o dost lépe než naposledy. „Je mi trochu nepříjemné, že mě tvoje sestra vnímá jako nějakého hrdinu. To nejsem, fakt. Jsem jenom… kluk v hodně výjimečné životní situaci, to je všechno.“

„Nevadí ti, že tě pronásleduje Colin,“ poukázal Neville. „A ten je tebou mnohem víc posedlý než Ginny.“

„Ale Colin do mě není zakoukaný,“ oponoval Harry s překříženýma rukama.

„Tím bych si nebyl tak jistý…“ zamumlal Ron.

„Buď milý,“ pokárala Rona Hermiona a střelila mu pohlavek. „Osobně si myslím, že se chováš ke Colinovi moc hezky, a jsem na tebe za to pyšná. Ale budeš se muset vypořádat se spoustou poblázněných holek, obzvlášť až budeš trochu starší. Nejen protože jsi chlapec, který zůstal naživu, ale taky poutáš dost pozornosti kvůli všem těm svým úspěchům a ‚misím‘.“

„Já vím, já vím,“ zvedl Harry ruce na důkaz porážky, příliš unavený na další dohadování. „Ale nemusím se s žádnou z nich potkávat pravidelně, a protože Ginny je Ronova sestra, s ní se potkávat musím. Ale…“ povzdychl si. „Pokusím se jí přestat vyhýbat. Spokojení?“

Tři totožné úsměvy ho ujistily, že ano.