Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Imperius

Kapitola 38. Okamžik pravdy - část 3.

Imperius
Vložené: Lupina - 08.08. 2018 Téma: Imperius
Lupina nám napísal:

Autor: Jess Pallas                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2469997/38/

Rating: 13+

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

PA: Takže tu máme závěrečnou část kapitoly, kterou jsem nechtěla rozdělit… ;)

 

Kapitola 38. Okamžik pravdy - část 3.

Rozhostilo se bolestné ticho. A Remus čekal.

Bože, byl unavený. Nedostatek spánku a šílené napětí, které mu rozechvívalo kosti vzhledem k příliš blízkému východu měsíce, mu ukradly i ten zbytek sil, co měl – byl si jistý, že jen adrenalin a čistá zatracená tvrdohlavost mu zabránily padnout na místě. A únava se zdesetinásobila, když v hrozném očekávání zíral na Tonksovou, až se jí znechucením zkroutí rysy. Čekal, až jí v očích zaplane odmítnutí a ona se od něj v hrůze odtáhne, což by udělala každá normální čarodějka nebo kouzelník.

Ne však ona.

S pozvednutým jedním obočím mírně naklonila hlavu. Pak natáhla prsty a sevřela jeho.

„Já přece vím,“ prohodila tiše. „Nevzpomínáš?“

Ona… co? Nad výrazem jeho tváře se musela zasmát, ačkoliv ne pobaveně, ani chladně, ale prostě jen zasmát. „Remusi, byla jsem tam, když Daniel Arden vydal své prohlášení.“

Remus téměř zapomněl na Fenrise – ten den na Úrovni klientů se zdál věky vzdálený. „Ale to nic nebylo,“ trval na svém. Nechápe, nemůže pochopit… „To bylo to nejmírnější, čemu jsem čelil, pokud to vůbec bylo skutečné zdivočení…“

„Ne jako napadení Pošuka v roce osmdesát jedna? Nebo skoro zdivočení, když Kane napadl Bradavice?“ Nejvíce Remuse šokovala ta strohost, se kterou vyjmenovávala jeho největší tajemství. „Jak jsem řekla, Remusi. Vím. Poté, co jsme nahlásili události na Úrovni klientů, si mě Brumbál vzal stranou a řekl mi o tom. Měl pocit, že potřebuju vědět, proč jsi na to tak citlivý.“

Chvíli trvalo, než pochopil realitu toho odhalení. Brumbál jí to řekl? Brumbál jí prostě prozradil moje největší tajemství, jako by to nic nebylo, jakoby

Řekl jí to. Řekl jí to, než…

„Ty to víš?“ Trochu se zajíkl, srdce najednou nevědělo, jestli se rychle rozběhnout, nebo docela zastavit. „Vědělas a stejně…“

„Se do tebe zamilovala?“ Tonksová se zatvářila podrážděně. „Kolikrát to chceš ještě slyšet? Mně na tom nezáleží, Remusi.“

Opakovaně zavrtěl hlavou, aby si projasnil mysl, protože v jeho těle se opět ozval hrozící měsíc. „Ale mělo by,“ odsekl roztřeseně v důsledku kombinace šoku a nevíry. „Protože mně na tom záleží. A Brumbál – neměl na to právo, to já se měl rozhodnout, jestli ti to říct…“

Tonksová jen zlehka pokrčila rameny. „No, řekl a já ho vyslechla, takže s tím už moc nenaděláme. Mám toho chlapa ráda jako dědečka, ale opravdu rád zasahuje.“

Remus potřeboval chvíli, aby se nadechl, naplnil plíce drahocenným vzduchem, zatímco potlačoval zběsilý tlukot srdce. Bože, už se to blíží… „Stejně…“ vykoktal. „Neměl…“

„Pro smilování boží!“ odsekla Tonksová. „Brumbál tady není ta sporná otázka! Remusi, věříš mi?“

„Co to má co dělat s…“

Zase jej přerušila. „Věříš mi?“

Ano! Ale…“

„Tak proč je pro tebe tak důležité, co jsem už věděla?“ Sevřela mu ruce téměř jako svěrákem. „Prostá odpověď – nezáleží. A proč by mělo záležet, když už jsem ti řekla, že se o to nestarám? Opět – nemělo. Je mi jedno, jestli jsi lezl po čtyřech a vyl na měsíc! Pořád jsi…“

Vlkodlak!“ Remus zprudka vytrhl ruce z jejích. Žilami mu opět bouřil vztek nad jejími donebevolajícími, pošetilými předpoklady. „Jsem vlkodlak, vlkodlak, který zdivočel, který může zdivočet znovu! Chápeš vůbec, co to znamená?“ Nedal jí příležitost odpovědět, neodvážil se, protože poslední minuty, které mu na vysvětlení všeho zbývaly, rychle ubíhaly. „Znamená to, že se na tebe kdykoliv můžu vrhnout, můžu tě zabít, můžu tě roztrhat jen pro zábavu! Znamená to, že se stanu monstrem, se kterým bojuju celý život! Znamená to, že budu Kanem!“

„Ne!“ vyrazila. „Nikdy bys takový nemohl být!“

Hlas se mu temně zachvěl. „Pak mě neznáš.“

„Začínám si myslet, že tě znám líp než ty sám. Říkáš to, jako by to bylo nevyhnutelné!“ chrlila na něj Tonksová svá slova naplněná zuřivou vášní. „Jako bys skoro čekal, že vlk vyhraje!“ Hlas ztišila do šepotu sice tlumeného, ale důrazného a silného. „Jsi mnohem silnější, Remusi. Jsi ten nejsilnější muž, co znám.“

Jak si tohle může myslet? Jak může být tak naivní?

Nejsem. Toto je realita, Tonksová, může se to stát, může se to stát dnes v noci…“

„Já vím.“ Způsobilo mu téměř šok, když jej opět vzala za ruku a vážně se mu podívala do očí. Jejich zuřivá hádka vyprchala do jakési stísněné odevzdanosti, a nevyhnutelná změna byla tak blízko. „Myslela jsem vážně, co jsem řekla tam nahoře. Pokud k tomu dojde, Remusi, vím, že bys byl raději mrtvý než zdivočelý.“ Prsty se jí chvěly. „A já budu ta, která na splnění tvého přání dohlédne.“

Téměř to viděl. Téměř viděl výraz její tváře, tu hrůzu v očích, když…

Ne,“ reagoval ostře. „Ne, Tonksová. Nemůžu ti to dovolit, copak to nechápeš? Říkáš, že mě znáš, ale i já znám tebe! Zbytek života by sis to vyčítala!“ Sklonil hlavu a pohledem přešel od spojených rukou ke střepům a lektvarům na zemi mezi nimi. „A ani po tobě nemůžu chtít, abys to udělala. Jak bych mohl tvrdit, že tě miluju, a pak tě odsoudit k takové bolesti?“

„Remusi…“ Slyšel v jejím hlase protesty, vzrůstající vlnu dobře míněných lží o tom, že ví, že je to nutné, že si to odpustí. Přerušil ji dřív, než mohla atmosféru naplnit zahořklost.

„Vlk tu ale pořád bude, Tonksová,“ prohlásil tlumeně, ale naléhavě. Oči namířil ke stropu, aby unikl nevyhnutelné bolesti v jejím pohledu. „I teď je skoro tady. Měla bys být s někým celistvým, někým mnohem mladším a lepším než já. S normálním chlapem, který se o tebe postará, který ti může zajistit dlouhý život a domov, aniž bys měla vyhlídku na to, že ho budeš muset zabít, až se změní ve zdivočelého šílence…“

„Pro lásku Merlinovu!“ Prsty mu stiskla bradu a přitáhla mu obličej, aby čelil jejím neúprosným očím. „Kolikrát ještě? Je mi to jedno. Jak mi můžeš slibovat, že hodný, normální chlap nespadne z koštěte, nebo nevyhodí do vzduchu kotlík a sebe nerozptýlí po okolí? Každý může umřít, Remusi! Nic v životě není jisté! Ale jedno jisté je – normální chlap nemůže být Remusem Lupinem.“ Oči jí zjihly. „Na tobě není nic normálního, Remusi, a já bych to ani jinak nechtěla. Ano, dobře, jsi vlkodlakem – ale být vlkodlakem z tebe dělá, co jsi. A jsi dobrý člověk.“ Vypořádávala se s ním téměř agresivně. „A jestli si mám vybrat mezi tvojí silou nebo útěkem před vlkem, pokaždé budu věřit tobě.“

Zíral na ni, zíral na odhodlané zamračení, které zvrásnilo její jinak příjemné rysy. Uvědomoval si, že se jej jemně dotýká na bradě a zlehka ji hladí. A pochopil.

Myslí to vážně. Drahý Merline, myslí to vážně

V tom je ten problém.

Všechny jeho důvody, všechny jeho výmluvy – všechny byly skutečnými a právoplatnými obavami jeho duše, kdykoliv se odvážil přemýšlet o budoucnosti v její náruči. Ale teď se dotkla hlubších, dotkla se okrajů nejhlubších obav, jeho konečných, nevyvratitelných pochyb, a bezděky se pokusila je vyvrátit. Ale bylo by třeba víc, mnohem víc, aby vytlačila ten jediný ryzí důvod, proč nemůže Nymfadoře Tonksové dovolit, aby na něj vyplýtvala svůj život.

K vlastnímu úžasu zjistil, že chce, aby to zkusila.

Jsem tak slabý. A to je jen další důvod, proč bych jí neměl nechat…

Ale chci jí to říct. Merline, chci jí to říct.

„Neměla bys mi věřit.“ Ta slova se vyplížila váhavě, nejistě, ale zřetelně. „Protože ne vlka se děsím, Tonksová. Ne myšlenky, že bych tě mohl zranit.“ Zhluboka se nadechl a zklidnil dech, zatímco se připravoval na to konečné přiznání, jediný poslední fakt, který by měla vědět. „Jde o to, že pro tebe prostě nejsem dost dobrý.“

Okamžitě poznal, že nepochopila úplnost toho, co se jí snaží přiznat. „Být vlkodlakem neznamená…“

„Ne.“ Už zase ji přerušil. Nedokázal čelit představě, že by v tom nepochopení pokračovala. „Nemluvím o svém vlkodlactví. Mluvím o tom, jaký jsem člověk. Nejsem dost dobrý. Zdaleka ne.“

Ticho ohlušovalo. Její nevěřící upřený pohled se propaloval do jeho duše.

„To je ono?“ zeptala se nakonec tlumeně a pochybovačně. „Merline, to je ono, že? To proto mě odstrkuješ. Nejde o tvého vlka nebo věk nebo všechny ty výmluvy, co jsi přetřásal.“ Málem se odvážila usmát, když se jí ve tváři odrazilo pochopení. „Je to nejistota.“

Takto jedním slovem vyjádřené nejniternější a nejhlubší obavy Remuse poněkud pokořovaly, ale byl příliš rozptýlený, aby si dovolil v tom vrtat. „Je to trochu víc než jen toto,“ začal protestovat. „Je to…“

„Ale ne.“ Zbytek Remusovy věty efektivně utnul nečekaný stisk jejích prstů na bradě. „Nedovolím, abys to zase komplikoval, ne když se někam dostáváme.“ Chvíli si jej zamyšleně měřila. „Věříš mi?“ zeptala se najednou.

Remus se zamračil. „Neprocházeli jsme to už?“

Tonksová si povzdechla. „Sakra, prostě odpověz, Lupine.“

„Dobře. Samozřejmě věřím. Ale co to s tím má co dělat?“

Nato se usmála, rozpustile a tajnůstkářsky, konečně s oním obvyklým jiskřením. „A věříš mému úsudku?“

Remuse přepadlo nepříjemné tušení, kam toto míří. „Ano,“ přiznal obezřetně. „Ale…“

Prsty jej plácla po rtech, aby zmlkl. „Takže věříš mému názoru na lidi?“

Ten pocit zesílil. „Tonksová…“

Ale bystrozorka byla odhodlaná vtlouct to do něj. „No, podle mého názoru je Remus Lupin báječný chlap, a jestli něco, tak já si nezasloužím jeho.“ Významně zvedla obočí. „Takže. Chceš mi říct, že už mému úsudku nevěříš?“

Byla to bezvýchodná situace. „Jsi zaujatá.“

Jen se ušklíbla. „Samozřejmě že ano. Ale nenapadlo tě, že jsem zaujatá z nějakého důvodu? Zaujatost nepřichází jen tak z ničeho, víš.“

Zavrtěl hlavou. „Tonksová…“

Jemný stisk jejích prstů jej opět umlčel. „Miluju tě,“ řekla mu tiše. „A ty miluješ mě. Není třeba se bát.“

Slyšel, jak mu v uších tepe srdce, krev mu pumpuje tělem a ve zběsilém, šíleném tepu se jím prohání. Svět kolem se scvrknul do nevýznamného bodu a on mohl vidět jen ji.

Tmavé oči zářily. Srdcovitý obličej blízko, tak blízko jeho.

„Můžu tě zranit,“ zachraptěl šeptem.

Pousmála se a ještě přiblížila. „Je mi to jedno.“

Na rtech cítil její dech, který jej na kůži hladil. „Mohl bych ti bolestivě ublížit…“

Oči se jí se zachvěním zavřely, ale přesto cítil její pohled. „Je mi to jedno.“

Přejela mu rty po jeho a i on zavřel oči. „Nemyslím, že si tě kdy zasloužím.“

„Klidně si to mysli, jestli chceš.“ Ta slova spíš cítil, než slyšel. Cítil tvar každého z nich, zatímco škádlila jeho rty. „Ale je mi to fuk.“

A pak nebylo nic než ona.

Nikdy nepoznal, že je možné toho tolik cítit. Její rty na jeho, její polibek, jejich polibek, její ruce v jeho vlasech, vískající, hladící, jeho ruce přejíždějící podél jejího pasu, zatímco se k němu tiskne. A pak, najednou se polibek prohloubil a všechny náznaky racionality vyprchaly.

Remus nedokázal odhadnout, jak dlouho strávil ve světě zvaném Nymfadora. Ale nějak na tom nezáleželo.

Ale nakonec, nevyhnutelně, se o slovo zase přihlásil skutečný svět. Remusovi se vrátilo uvědomění, mrazení a chvění těla tak blízko úplňku, tíha a vyčerpání, díky kterým balancoval na hraně, křupání skla pod nohama a najednou její rty zmizely a do něj se bořily tmavé oči, ztracené a zároveň naplněné.

Najednou věděl. Oba věděli.

Je tak blízko. Příliš blízko. Měsíc…

„Musíš jít,“ zašeptal.

„Vím,“ vydechla. „Ale vůbec nic to neulehčuje.“

Zavrtěl hlavou. „Tonksová…“

Téměř zoufale se usmála a odstoupila z jeho náručí. Oči se jí zaleskly. „Měl bys noc raději přežít, Remusi Lupine,“ prohlásila roztřeseně. „Protože jestli ne, zabiju tě.“

Skutečně se dokázal zasmát. „Budu to mít na mysli.“

Poznal, že bojuje se slzami, její emocionální rozvaha se otřásala přívalem jejich vzájemné vášně. „Budu hned nahoře,“ kývla k výtahové šachtě. „Neopustím tě.“

Tuto porážku přijal vyčerpaně. „Stejně je pozdě, abys odsud vypadla,“ přiznal s povzdechem. „Ale buď opatrná. Jestli umřeš, tak taky nebudu příliš shovívavý.“

Tonksová se rozechvěle zasmála. „Představ si, že bychom umřeli oba. Následky by byly…“

„Profesore Lupine! Tonksová! Tady!“

Remusovi pokleslo srdce. Bože ne! Měl být pryč, proč není pryč?

Podle výrazu Tonksové poznal, že její reakce byla stejná. „Harry!“ zařvala vztekle a hnala se k výtahové šachtě. Sotva udržela rovnováhu, když skončila v měkkém povrchu, který tu zůstal po jejich příchodu. „Co tu sakra děláš…“

„Mám vlkodlačí!“ Remus vytřeštil oči a šokovaná Tonksová zalapala po dechu – jen chvilku potřeboval, aby se přiřítil k jejímu boku a upřel zrak na tmavou, střapatou hlavu, která na ně shlížela z horního patra s výrazem čirého vítězství. „Ta láhev, co měl ten Smrtijed – to bylo ono!“

Jakkoliv byl Remus v pokušení toto prohlášení radostně přijmout, věděl, že má důležitější věci na práci. „Jsi si jistý, že je to…“

„Vím, jak smrdí!“ trval si na svém Harry netrpělivě. „A ta lahvička vypadá přesně tak, jak ji Zelia popsala. Uviděl jsem ji, když jsem chtěl zapečetit tu místnost se Smrtijedy, a tak jsem ji přivolal Acciem! Tak pojďte!“ O bok šachty pláclo lano. „Nemáme moc času!“

To bylo nesporné, ale jestli se Harry mýlí, jestli to není vlkodlačí a on se přemění na chodbě…

„Hoď ji dolů!“ zařval Remus. „Hoď mi ji!“

„Ale…“

Udělej to!“ zavelela Tonksová tak hlasitě, že málem rozechvěla zdi. Harryho tvář ve stínu se zatvářila nerozhodně – ale naštěstí nakonec natáhl ruku do šachty a po napočítání do tří ji pustil.

Remus ji snadno chytil. Otočil ji v ruce a téměř nevěřícně se zadíval na malý symbol vlčí hlavy. Od lahviček v laboratoři ji odlišovalo jen to, že byla vcelku. Popadl zátku, otevřel ji a pořádně si přičichl.

Málem se zalknul. Ten pach byl příšerný. Vlkodlačí!

Nikdy ve svém životě si tak rád nepřičichl k tak nechutnému smradu.

„Je to on?“ zašeptala Tonksová. A on se usmál.

„Ano,“ odpověděl prostě. Připravil se, zvedl lahvičku a na jeden zátah vypil obsah.

A pak přišla téměř okamžitá změna.

Se zavytím ozývajícím se v tichu jeho mysli vlk ustoupil, kňučel a s naříkáním se stahoval zpět do nejhlubšího zákoutí, kde nemůže škodit. Ten instinkt, který jej mořil, ta touha lovit, zabíjet, bojovat, kousat, vše vyprchalo a ta část, která byla Remusem, konečně získala vše potřebné, aby převzala velení. Divoké touhy vlkodlaka okamžitě zmizely nahrazené lidskostí muže.

Cítil mysl tak čistou a svěží, tak báječně jeho. Nicméně tělo zbavené energie a síly vlkodlačí mysli bylo méně než perfektní.

Zbytek jeho energie zmizel jako pára nad hrncem.

Téměř se zhroutil. Jen rychlé reflexy Tonksové jej udržely ve vzpřímené poloze, zatímco jeho hubeným tělem otřásalo chvění a mrazení, které rozklepalo kosti a do žil vehnalo žár. Cítil se slabý, bylo mu zle, nevyspání posledních dvou dnů v kombinaci s vlastním stresem a poklesem adrenalinu ho zlomilo. Vzdáleně si uvědomoval, že na něj Tonksová křičí, že jej cosi nadneslo, zvedlo a jako s pírkem s ním zamířilo nahoru, kde se opět vynořila zelenooká tvář zírající na něj v hrůze.  Slyšel mumlání – byl to jed? Zmýlil jsem se? – a vyhýbavou odpověď Tonksové o vyčerpání. Pak nějaký hlas vykřikl: „Mobilicorpus!“ a on opět plul, strkán dvěma páry rukou rychle chodbou, ve které se občas zableskly šedé zdi.

Třas intenzivněl. Změna byla blízko, tak blízko

Nato se otevřel prostor, padací dveře pod židlí. Zaslechl další zamumlání, další kouzla, ruce se mu přitiskly a kouzlem spojily kolem tyče, která jen před chvílí byla žebříkem, a pak padal, hnal se dolů, až mu vzduch v uších pískal. Vzápětí přišla opět měkkost jako polštář nebo houba a odněkud zaslechl známé, ale nekonečně daleké výkřiky – „To je profesor Lupin! Rone, rychle! Musíme mu pomoct!“ – a další hlas – „Ne! Je moc pozdě, vrať se!“ – a pak na něj shlížely dvě nové tváře, jedna se zrzavými vlasy a pihami a druhá s hnědými střapatými vlasy a úzkostnýma očima. Obě jaksi znal velmi dobře z života tisíce let vzdáleného. Ale sotva je registroval pod tíhou prostého zjištění.

Měsíc. Měsíc přichází.

A pak se objevila bolest.

Kosti se mu kroutily, kůže se natahovala až k prasknutí a tělem se mu rozvíjela agónie. Potlačoval výkřiky, zatímco jej popadly ruce, zvedly jej, táhly, kolem zněly vzrušené hlasy a jemu se v hlavě objevovala jejich jména – Tonksová, Harry, Hermiono, Rone, neměli byste být tady, měli byste jít… Záblesk tmavého prostoru, v němž stála žena v šedém – Rebeko, sestřenko – zoufale kynula a začaly ječet sirény. Bylo však pozdě, příliš pozdě, aby to stihl. Toužil na lidi kolem zakřičet, zařvat, aby utíkali, nechali jej a sami se zachránili, ale neměl hlas, jen vlčí vytí, které nemohlo zprostředkovat jeho varování. Zaznamenal jen krátký záblesk kovových dveří, které se důrazně zavřely, a sestřenice se ztratila z dohledu. Pak jej opět zachvátila bolest přeměny. Naposledy zahlédl čtyři zbývající tváře, bledé a zděšené, které na něj zíraly. Naposledy v něm vybuchla příšerná bolest a on ztratil vědomí.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre


Teda nechcem biť hnidopich, ale fakt majú strašné načasovanie na takéto rozhovory. 8-O

Oujé, padesát kapitol a my jsme před třicátou devátou... to si ještě párkrát budu kousat nehty, jako tady. A co teprve čekání na tu předem ohlašovanou čtyřicátou čtvrtou, to bude čekání! No ale k této kapitole - nějak jsem se přestala vzrušovat, že čas běží ďábelskou rychlostí a ti dva si vyjasňují stanoviska, koneckonců to mohla být poslední možnost, kterou mají - začala jsem si prostě užívat děj. Už u minulého kousku jsem myslím psala, že k Tonksové začínám cítit respekt, tady si to rozhodně nepokazila :-) Když se objevil Harry, klidně bych ho zakousla místo Lupina, ale naštěstí držel v rukou záchranu, takže vše odpuštěno - protentokrát... No a ten konec, to je typická Jess, už se moc těším, jak z toho nechá ty nešťastníky vybruslit ;-) Parádně napsané a překlad mňam, četlo se jedním dechem! Díky.

Byla jsem z toho trosku rozpolcena. Na jednu stranu jsem si chtela uzivat momentu, kdy si ti dva blazni konecne vyznavaji lasku, na stranu druhou jsem mela potrebu na ne kricet. Jeste ze se tu objevil Harry. Sice je fakt, ze na prvni pohled to opravdu vypadal jako moc "perfektni" zlom ala americky dramaticky film, ale cekala jsem od autorky vlastne neco jineho? Necekala! :-) Ona zlomovky umi, co vic, davaji u ni nakonec i smysl. Ted jsem jen zvedava, v jakem stavu se nam Remus probudi. Moc a moc diky! Sice jsem nedockava, zaroven se ale bojim, ze se nam povidka pomalu ale jiste blizi ke konci.
Nastolila jsi správnou otázku - v jakém savu Remus bude. Nu, uvidíme. A ještě uvidíme, jak moc vlk v tyto chvíle Remuse ovlivnil. A zlomovky nás ještě čekají... Jsem z toho blížísího se konce rozechvělá. Skončí další velká kapitola naší Kiži historie :-) Děkuji za komentář, Gift.

Tak přece jen na polibek došlo. Takže tu sice máme klišé, ale úžasně odvyprávěno, naprosto mě to vtáhlo. Harry Spasitel Potter První jako obvykle přichází v pravou chvíli a zachraňuje situaci. Já věděla, že na tu lahvičku, co měl u sebe Gibbon nebo Dolph dojde. Úplně to vidím - Harry pod pláštěm bloudí chodbami a náhodou narazí na Gibbino. Jedno Petrificus a je to. Dostala mě Remusova proměna - ustoupení vlka a tím ztráta veškeré síly, která právě od vlka pocházela. A potom přeměna jako taková - jako bych všechnu tu bolest a ztrátu vlády nad svým tělem cítila sama na sobě. Dokonalé. Díky bohu, že je z něj jen krotký vlk. Přeměna bez vlkodlačího musí být strašlivá. Děkuji za skvělý překlad a těším se, co nás čeká příště. Noc je ještě dlouhá.
Ty jsi zlá, ani polibek bys jim nedopřála, když neví, jestli dojde na další! :D No, s lahvičkou jsi měla pravdu, ale Harry k ní přišel trošku jinak. Haha, že spasitel :D To se mi líbí. Pořád ale myslím, že kdyby se tam nevetřeli, Tonksová by nepřišla o přenášedlo a vše mohlo proběhnout v klidu. Ale to bychom pak neměli o čem číst, že? :-) Ano, ta přeměna. A je jasné, že s přeměnou přišlo noční omezení. Takže je jasné, že je čeká noc v Ústavu. Snad se ostatní zaměstnanci dostali ven. A doufejme, že upozorní bystrozory. I když dovnitř se teď asi nikdo nedostane. Držme jim palce. Děkuji za komentář, martiku.

Sláva! Ještě že je Tonksová tak tvrdohlavá a umíněná. Mám pocit, že s Remusem to jinak nejde. Prostě ho do věci přímo natlačit. I přes nepohodlí a nevhodnou situaci, jinak on bude pořád, jak zaseknutý gramofon opakovat to svoje a nic a nikdo a ním nehne. Ale snad už to konečně pochopil. Najednou mi ani nevadilo, že je Harry tak nesnesitelný slídil :D Teď jen, aby to oba přežili a dostali se živí ven. Ale tak jednoduché to asi nebude, autorka se mi nezdá jako nekdo, kdo dá tak lehce "happy ever after." Děkuji za překlad a moc se teším na pokračování :)
Jo, Harry přišel vhod :D Ty mínusové body se trochu umazaly. Máš pravdu, že hned tak happy end nebude. Ještě si toho budeme muset dost prožít :-) Děkuji za komentář, Trinni.

Tak jestli jsem minule měla chuť na Tonksovou ječet, tak teď bych jí nejradši propleskla! Já prostě tyhle scéna nesnáším. Místo, aby řešili akutní problém, vyznávají si tu svoje nejistoty a navrch ještě lásku! A samozřejmě - polibek, ten nemůže chybět. Ach jo. Nicméně musím připustit, že je to mistrně napsané, to by mě to tak nevytáčelo :-) Následně dorazí Harry, zachránce světa, jako deus-ex-machina a doslova hodí spásu z hůry :-))) No to je tedy opera :-)) Ale ještě není všem chvilkám této noci konec, jak ukazuje závěr kapitoly. Co se dá dělat, budu si muset týden počkat, až se Remus probere ;-) Omlouvám se, jestli komentář vyznívá moc příkře. Jsou to prostě moje první dojmy po přečtení, což vůbec nic nemění na tom, jak moc se mi tahle povídka líbí a jako obrovitánsky děkuju za její famózní překlad. Smekám, Lupinko a Marci!
:D Hele, aspoň se něco děje :D Ale já myslím, že času měli dost. Tonksová věděla, že zůstane s Remusem, jen o šachtu výš. Takže těch deset minut je dostačujících. Navíc kouzlem vyprázdnit místnost asi nezabere čas. Tak co by si nevyjasnili věci.No ne? :D A navíc, což už se autorce stalo, možná se její postavy rozhodly pro jiný směr, než zamýšlela :D Náhodou to s tou lahvičkou měla vymyšlené dobře. Už jsme ji měli na scéně, tak teď se objevila znovu. A když už tam má trio, tak ho aspoň nějak využije. To asi abychom tolik nebrblali, že je Harry tak vtěrný :D A pomalu už se blížíme ke kapitole, která mě tak zasáhla... Ještě měsíc a něco. Díky moc za komentář, Jacomo.
Re: Kapitola 38. Okamžik pravdy - část 3. Od: Neprihlásený - 08.08. 2018
Jestli se tam ta lahvička už předtím objevila, tak to není deus-ex-machina, ale dokonalý prvek z detektivky. To se tedy omlouvám za sarkasmus a smekám dvojnásob před autorkou - Jess Pallas prostě umí!

Super, vypada to, ze Tonksova a jeji laska vyhrala. Lektvar bychom taky meli a ted ''jen'' vsechny dostat pryc. Dekuju!
Taktak, jen to pryč se možná zkomplikuje. Díky za komeník, zuzule :-)

Prehľad článkov k tejto téme:

Jess Pallas: ( Lupina )23.10. 2018Kapitola 49. Procitnutí a Kapitola 50. Epilog
Jess Pallas: ( Lupina )17.10. 2018Kapitola 48. Kousky – část 2.
Jess Pallas: ( Lupina )10.10. 2018Kapitola 47. Kousky – část 1.
Jess Pallas: ( Lupina )03.10. 2018Kapitola 46. Stav mysli
Jess Pallas: ( Lupina )26.09. 2018Kapitola 45. Zpětný náraz
Jess Pallas: ( Lupina )19.09. 2018Kapitola 44. Dies irae – část 2.
Jess Pallas: ( Lupina )12.09. 2018Kapitola 43. Dies Irae – část 1.
Jess Pallas: ( Lupina )05.09. 2018Kapitola 42. Muž v rouše vlčím
Jess Pallas: ( Lupina )29.08. 2018Kapitola 41. Hluboko pohřbeny
Jess Pallas: ( Lupina )22.08. 2018Kapitola 40. V kleci
Jess Pallas: ( Lupina )15.08. 2018Kapitola 39. Sbírání sil
Jess Pallas: ( Lupina )08.08. 2018Kapitola 38. Okamžik pravdy - část 3.
Jess Pallas: ( Lupina )01.08. 2018Kapitola 37. Okamžik pravdy – část 2.
Jess Pallas: ( Lupina )25.07. 2018Kapitola 36. Okamžik pravdy – část 1.
Jess Pallas: ( Lupina )18.07. 2018Kapitola 35. Mlýnské kameny
Jess Pallas: ( Lupina )11.07. 2018Kapitola 34. Kam se i andělé bojí vkročit
Jess Pallas: ( Lupina )04.07. 2018Kapitola 33. Zahnaní do rohu
Jess Pallas: ( Lupina )27.06. 2018Kapitola 32. Zase jednou je to na mně
Jess Pallas: ( Lupina )20.06. 2018Kapitola 31. Spořádaná mysl
Jess Pallas: ( Lupina )13.06. 2018Kapitola 30. Galerie grázlů
Jess Pallas: ( Lupina )23.05. 2018Kapitola 29. Co leží vespod
Jess Pallas: ( Lupina )09.05. 2018Kapitola 28. Nalezený a ztracený
Jess Pallas: ( Lupina )25.04. 2018Kapitola 27. Pusto
Jess Pallas: ( Lupina )11.04. 2018Kapitola 26. Izolace
Jess Pallas: ( Lupina )28.03. 2018Kapitola 25. Kostky jsou vrženy
Jess Pallas: ( Lupina )07.03. 2018Kapitola 24. Zjevení
Jess Pallas: ( Lupina )14.02. 2018Kapitola 23. Pod pláštíkem
Jess Pallas: ( Lupina )24.01. 2018Kapitola 22. Jednoduchý plán
Jess Pallas: ( Lupina )10.01. 2018Kapitola 21. Ústní předávání informací
Jess Pallas: ( Lupina )22.11. 2017Kapitola 20. Na kobylku
Jess Pallas: ( Lupina )08.11. 2017Kapitola 19. Odcházení
Jess Pallas: ( Lupina )25.10. 2017Kapitola 18. Bratranec a sestřenice
Jess Pallas: ( Lupina )11.10. 2017Kapitola 17. Riziko povolání
Jess Pallas: ( Lupina )27.09. 2017Kapitola 16. Nahý
Jess Pallas: ( Lupina )13.09. 2017Kapitola 15. U Tří košťat
Jess Pallas: ( Lupina )23.08. 2017Kapitola 14. Skryté významy
Jess Pallas: ( Lupina )02.08. 2017Kapitola 13. Ponorková nemoc
Jess Pallas: ( Lupina )19.07. 2017Kapitola 12. U brány
Jess Pallas: ( Lupina )28.06. 2017Kapitola 11. Nejhorší z pokrytců
Jess Pallas: ( Lupina )07.06. 2017Kapitola 10. Konec tajností
Jess Pallas: ( Lupina )17.05. 2017Kapitola 9. Zranitelný
Jess Pallas: ( Lupina )03.05. 2017Kapitola 8. Hop a hop
Jess Pallas: ( Lupina )12.04. 2017Kapitola 7. Zábavička
Jess Pallas: ( Lupina )29.03. 2017Kapitola 6. Potřásání rukou
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )15.03. 2017Kapitola 5. Důvody k obavám
Jess Pallas: ( Lupina )22.02. 2017Kapitola 4. Krátké setkání
Jess Pallas: ( Lupina )08.02. 2017Kapitola 3. Vlkodlakova duše
Jess Pallas: ( Lupina )25.01. 2017Kapitola 2. Ústav pro zdivočelé
Jess Pallas: ( Lupina )11.01. 2017Kapitola 1. Nezbytnost
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )16.11. 2016Imperius - úvod