Preklady fanfiction Harryho Pottera

Ťuk, ťuk, ťuk.

Draco se zuby nehty snažil držet spánku a schoval obličej hlouběji do polštáře měkkých kudrn. Bylo mu teplo a příjemně a on se snažil vrátit se do zajetí snu, na který si už nevzpomínal. Grangerovou si přivinul těsněji k sobě.

Ťuk, ťuk, ťuk.

„Vypadni,“ zafuněl ospale.

Ale potom si uvědomil, že neleží v Bradavicích v jejích komnatách, přestože mu připadalo tak důvěrně známé držet ji v náručí. Celý zmatek včerejšího dne se mu vrátil jako úderem blesku. Rázem se probral a hlava ho rozbolela jako střep. Nadzvedl se, zkontroloval Grangerovou a chvíli sledoval pomalý rytmus jejího dechu. Vypadala jako každé jiné ráno, mírumilovně a klidně, kromě těch žlutavých modřin a stále ještě sinalé pokožky.

Ťuk, ťuk, ťuk.

Střelil otráveným pohledem po dveřích a rozhodl se je ignorovat. Vzhledem k modravému šeru v pokoji nemohla ještě odbít ani šestá, což znamenalo, že spali teprve dvě hodiny. Byl vyčerpaný a rozzuřilo ho, že má někdo nervy ho rušit, sotva se s Grangerovou znovu setkali. Jestli je to jenom Weasley a vrací se pro druhé kolo –

„Draco,“ pronikl skrz dveře tlumený hlas Tonksové. „Draco, jsi vzhůru? Jdu dovnitř -“

„To si zkus,“ zareptal. „Co sakra chceš?“

„Otevři ty zpropadené dveře.“

„Ne.“

„Dělej. Jinak je otevřu sama.“

Rty mu zacukaly podrážděním, ale opatrně se vymotal z objetí a tepla Grangerové a s barvitými nadávkami na jazyku vstal z postele. Popadl hůlku, došel přes místnost ke dveřím, které pootevřel jen na škvíru, a zamžoural na svou sestřenici.

„Ve vlastním zájmu bys měla mít sakra dobrý důvod -“

„Jak je jí?“ zeptala se Tonksová. „Už je vzhůru?“

„Ne.“

„Tak bys měl jít dolů na snídani.“

„Co máš v plánu?“ zamračil se. „Kolik je, šest ráno?“

„Vlastně půl sedmé,“ upřesnila. „Ostatní se každou chvíli začnou probouzet a podle mě by ses měl najíst co nejdřív. Harry a Ron ji budou chtít vidět a já je nedokážu zdržet dlouho, jestli s ní chceš strávit chvíli v soukromí.“

Draco ji pozorně zkoumal a zvažoval její návrh. Trochu ho ta nezištná nabídka pomoci zaskočila. „Nemám hlad.“

„Kdy naposledy jsi jedl?“

„Na tom nezáleží.“

„Musíš se najíst,“ urgovala ho. „Nebude lepší sfouknout jídlo hned, dokud ostatní ještě spí? Pojď teď a potom můžeš zůstat s ní. Udělám, co je v mých silách, abyste pro sebe dostali co nejvíc času.“

„Svatý Salazare,“ zavrčel a ohlédl se přes rameno na Grangerovou. Pak za sebou zavřel dveře. „Fajn, pojďme.“

„Fakt nejsi ranní ptáče, že?“

„Ne když je moje holka v bezvědomí a moje zpropadená sestřenice si prostě nedá pokoj,“ odvětil stroze, ale všiml si jejího zazubení, zatímco spolu mířili ke schodům. „Co je?“

„Nazval jsi Hermionu svojí holkou.“

„Co sakra jsi, očko?“

„Jen jsem si všimla.“

„A co z toho?“ vyprskl. „Vážně si myslíš, že bych tu byl, kdybych ji považoval jenom za nějakou známost? Blbko.“

„Hele, zklidni hormon, jinak nedostaneš k snídani slaninu.“

Draco protočil oči v sloup a vstoupil s ní do kuchyně, přesně do té místnosti, která byla teprve včera tak prosycená zmatkem. Teď se blýskala čistotou a pořádkem. Žádný rozbitý nábytek, žádné rozházené předměty a žádné krvavé skvrny. Avšak přísahal by, že to cítil ve vzduchu, tu paniku a násilí, a když upřel oči na stůl, kde ležela Grangerová,sevřel se mu žaludek v křeči.

„Musíme jíst tady?“

„A kde jinde?“ pokrčila Tonksová rameny.

„V obýváku?“

„Tam leží Dobbyho tělo,“ pověděla mu. „Celá místnost byla několikrát pročištěná Pulírexem. Ujišťuju tě, že tu nic nezůstalo.“

Draco se váhavě posadil ke stolu a Tonksová se dala do odříkávání několika kouzel, která jim připraví snídani. Trhl sebou, když ucítil, jak se mu něco otřelo o lýtko. Shlédl, setkal se s párem širokých oranžových očí a vzápětí mu do klína vyskočila hromada ošuntělých zrzavých chlupů.

„Říkala jsem si, kam se asi poděl,“ promluvila Tonksová. „To je Hermionin kocour, Kři -“

„Křivonožka,“ dořekl za ni a zvedl obočí, když mazlíček Grangerové zabořil nos do jeho dlaně. „Ano, já vím. Merlin chraň, aby si vybrala hezkého kocoura.“

„Ale je chytrý,“ podotkla Tonksová a významně na něj pohlédla. „Má čich na charaktery.“

*

Hermiona se na posteli prudce vzpřímila a vydala zvuk, který by mohl být výkřikem, kdyby neměla krk jako smirkový papír.

Hlava se jí motala a svaly měla ochablé únavou, ale její obranné instinkty okamžitě naskočily. Začala pátrat po kabelce, aby vytáhla hůlku. Zděsila se, když nenašla ani jedno. Vytřeštěnýma očima prozkoumala místnost, a ačkoliv měla pocit, že svoje okolí poznává, nedokázala ho identifikovat a nedokázala se uvolnit. Věděla přece, jak snadno se dá s použitím několika kouzel změnit celý prostor.

Snažila se vzpomínat; vybavila si Manor, Belatrixin vřískot a první paprsek kletby, ale to bylo to poslední, na co si pamatovala. Poté už se všechno slilo do mlhavých střípků… plných křiku. Tak kde se tady vzala?

Položila dlaň na matraci vedle sebe a zjistila, že je dosud teplá. Merlin ví jak, ale zkrátka věděla, že vedle ní někdo ležel, a příšerně znervózněla.

„Harry?“ zavolala hrubým, podivně cizím hlasem. „Rone?“

Ve skutečnosti neočekávala odpověď, ale přesto v ni doufala. Vzápětí se ozvala bolest a Hermiona měla pocit, že se pozvrací. Otřesy po Belatrixině kletbě jí s každým úderem srdce způsobovaly nemilosrdná muka. Celé tělo ji bolelo, zvláště v paži ji píchalo jako v čerstvé popálenině, a Hermiona s nejistotou shlédla na krví nasáklý obvaz. Chvilku zvažovala, že ho sundá, ale uznala, že nejmoudřejší bude tomu odolat, dokud nezjistí, kde přesně je a kdo ji ošetřil.

Přejela dlaní po celé délce matrace a pátrala po zbytcích tepla. Kdokoliv tu s ní ležel, odešel teprve před chvílí. Znovu očima hledala cokoliv podezřelé, jakoukoliv známku po cizí osobě, ale v pokoji se nacházelo jen to nejnutnější; postel, skříň a komoda.

Hádala se sama se sebou, zda je dobrý nápad vyjít ven ze dveří, ale jako obvykle ji nakopla zvědavost, ačkoliv to nebylo rozumné rozhodnutí. Odhodila přikrývku, při tom pohybu se zašklebila bolestí, přesunula se až k pelesti a spustila nohy na zem. Jakmile však na ně přenesla váhu, zřítila se na podlahu. Zasténala, když náraz vyslal další vlnu bolesti do už tak zmoženého těla, a pokusila se zvednout, ale marně.

Nohy měla nestabilní a slabé, téměř je necítila a okamžitě začala celou svou svízel nenávidět. Nebyla zvyklá na bezmoc a fakt, že se nemůže postavit, ji frustroval, zvlášť ve spojení se zranitelností a bázní z naprosto neznámé situace. Napadlo ji, že by se mohla ke dveřím doplazit, ale uvědomovala si, že to není zrovna bezpečný nápad, a tak se ze všech sil napjala a pokusila se vyškrábat zpět na postel.

*

„Ne, nejdřív dojez snídani, Draco,“ trvala na svém Tonksová. „A přestaň tak hltat, zadusíš se.“

Draco po své sestřenici střelil pohledem. „Promiň, asi mi uniklo, kdy ses stala mojí chůvou.“

„Věděl jsi, že sarkasmus je nejpodřadnější formou humoru?“

„Tak tohle musel někdo říct jenom proto, že se mu nepovedlo dovést sarkasmus k dokonalosti,“ odvětil Draco, odstrčil od sebe talíř a vstal. „Tak, hotovo.“

„Možná bys s sebou mohl vzít Křivonožku,“ navrhla Tonksová, ještě než stačil odejít. „Hermioně určitě musel chybět, celou dobu chřadnul smutkem.“

„Ještě ne. Tak jako tak bude mít dost problémů, až se vzbudí, nechci tam další rozptylování. A ta kočka je zpropadeně vlezlá.“

„Problémů?“ zopakovala Tonksová podmračeně. „Co tím myslíš?“

Uhnul před jejím pohledem. „To je jedno.“

„Ne, počkej chvíli. Z čeho jsi nervózní? Hojí se její zranění?“

„Hele, nejsem tupec,“ odsekl. „Vím, co dělá Cruciatus s myslí oběti.“

Tonksová soucitně sevřela rty. „Bojíš se, že si na tebe nebude vzpomínat,“ zkonstatovala a sledovala, jak Draco během jejích slov sevřel pěsti úzkostí. „Nemusíš si s tímhle dělat hlavu. Obvykle musela být oběť vystavena působení kletby celé dny, než to vůbec ovlivnilo její paměť.“

„Podceňuješ Belatrixinu moc.“

„To nedělám, Draco.“

„Ano, podceňuješ!“ zvýšil hlas. „Nevím, co s vámi zabedněnci je, ale ne všechno skončí duhou a cukrovou vatou!“

„Jen se snažím -“

„Někdy jsou věci prostě na hovno a konec. Tvoje schopnost být za všech okolností optimistická by byla skoro působivá, kdyby nebyla k smíchu!“

„Utahuješ si ze mě kvůli tomu, že věřím v naději?“ durdila se Tonksová.

„Ne, lituju tě, že na ní tak visíš.“

„Lituješ mě, že doufám, že můj otec nezemřel nadarmo a že můj syn vyroste ve svobodném světě?“ pronesla úsečně. „Já nevisím na naději, Draco, jen mi pomáhá přežít den. A také díky ní vyhrajeme válku.“

„No, nalhávej si to dál…“

„A nevěřím, že bys tu byl, kdybys neměl jen špetku naděje, že si tě Hermiona bude pamatovat a že možná po tomhle všem s ní budeš moct žít dál -“

„Dost,“ utnul ji skrz zaťaté zuby. „Dostůj svému slovu a drž mi Pottera a Weasleyho z cesty.“

Ani nepočkal na její reakci a vyšel z kuchyně. Napruženě dupal po schodech a těžce polykal, aby rozehnal nepříjemné horko pod límcem. Znervózněl po jejích slovech o válce, jelikož se celou dobu záměrně vyhýbal rozjímání nad budoucností, ve které by byl Voldemort mrtvý. Ta věc s jeho rodiči a jejich nevyhnutelným pohrdáním Grangerovou by jen spustila lavinu rozhodnutí, která by musel učinit a která by mu okamžitě obrátila život naruby. Pokud z toho všichni vyjdou živí.

Zdálo se mu bezpředmětné malovat si budoucnost, když v přítomnosti dosud zůstávalo tolik bílých míst.

V tuto chvíli dokázal Draco myslet pouze na svou touhu vrátit se ke Grangerové do postele a vstřebávat její přítomnost, ještě než se probudí. Jeho nejvyšší prioritou teď bylo zjistit, jestli si na něj pamatuje. Ostatní počká.

Vyšel schody a vstoupil do ložnice. Očekával, že ji najde tam, kde ji nechal, a plánoval schovat se k ní pod přikrývku.

Překročil práh a první, co uviděl, byl závoj těch důvěrně známých kudrn. Rozvířily se a vzápětí zíral do těch širokých hnědých očí, jež mu tolik chyběly, a ony se upíraly přímo na něj. Ztuhl na místě ani ne metr od ní. Nedostávalo se mu dechu a minuta, po kterou na sebe bez hnutí hleděli, patřila k nejdelším jeho života.

Hermiona ležela na posteli jen horní polovinou těla, nepohodlně se opírala o lokty a musela se otočit přes rameno, aby na něj viděla. Rty měla pootevřené překvapením a rysy jí zmrzly čirým ohromením. Draco hledal v každém centimetru jejího obličeje závan poznání, ale ona zkrátka jen opětovala jeho pohled, jako by čekala, až zmizí.

Pak mrkla a po tom prostém gestu se čas znovu rozběhl.

Nebyl si jistý, jestli pod ní povolily paže nebo se k němu jen snažila vrhnout, ale zapotácela se a Draca nakopl ochranný instinkt, aby jí zabránil v pádu. Oba skončili na zemi a Hermiona se po něm zoufale sápala, dokud se nevytáhla až na jeho hruď. Paže mu omotala kolem krku a svými křivkami zapadla do těch jeho. Svírala ho, jako by uběhly roky a ne měsíce, nehty zarývala do jeho lopatek, až to skoro bolelo. Ale ne že by mu na tom záleželo.

Vklouzl jí paží kolem pasu a druhou rukou jí odhrnul vlasy z krku, aby přitiskl ústa na to místo pod uchem, kde na rtech cítil její tep. Ne polibek, jen kontakt, kůže na kůži.

Držela ho tak křečovitě, až se třásla, a objímala ho vším, čím mohla, a Draco cítil ve vlasech její mělké výdechy. Tak seděli na podlaze v objetí končetin, spletení, a jen se nadechovali a zase vydechovali.

„Pamatuješ si mě.“

Nechtěl to říct nahlas, a kdyby nebyl tak blízko jejího ucha, nikdy by ho neslyšela.

„Nemohla bych zapomenout,“ zamumlala. „Vryl ses… do mě.“

Pevně zavřel oči. Její hlas zněl odlišně, skřípavě a hrubě, ale beztak cítil takovou úlevu. Byla tak hřejivá a skutečná, perfektně s ním splývala a on se naprosto ztratil. Nikdy se necítil tak rozlomený a odhalený, ale byl příliš pohlcený její existencí, než aby tomu přikládal váhu.

Kolik času vůbec uběhlo? Dva měsíce? Připadalo mu to jako celé věky, ale koneckonců bezesné noci se vlečou bez zájmu o čas. Jejich rozloučení tehdy v Bradavicích bylo uspěchané a zdrcující a potom včera, když ji jen bezmocně sledoval krvácet… všechno to bylo tak zkurveně silné, ale teď se všechno ukonejšilo a… znovu se mu snadno dýchalo.

Hermiona nedokázala odolat touze dotýkat se ho a prsty mu přejížděla po zádech, po šíji až k vlasům. Voněl tak jako vždy, pižmem a krásou a Hermiona schovala obličej do křivky jeho ramene, dokud necítila nic jiného než jeho. Srdce jí prudce tlouklo nadšením, šokem a bázní a žebra měla co dělat, aby všechny emoce udržela uvnitř. Zlehounka se dotkla rty jeho kůže, zavřela oči a cítila, jak jí po tváři stéká slza.

Draco ji od sebe vzápětí odtáhl a Hermioně se znenadání zadrhl dech, jak blízko se mu ocitla. Viděla ho jasně a zřetelně, celého, včetně výmluvných vrásek, stínů nočních můr v očích a zamračení rtů. Přerušil jejich pohled a očima sledoval cestičku jedné ze slz. Zasmušil se a povolil sevření jejích paží.

„Ublížil jsem ti?“

„Ne, ne, ne, samozřejmě že ne,“ ujišťovala ho. „Jenom… tak ráda tě vidím. Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli tě ještě někdy…“ poslední věta ji trochu dusila, ale hlas se jí nezlomil. Přejela mu palcem po lícní kosti. „Chyběl jsi mi.“

Uvažoval, jak to dělá, že nosí srdce i duši na dlani, jako by to bylo přirozené. Chtěl jí říct tisíce věcí, ale věděl, že to nikdy neudělá. Ne proto, že si myslel, že kdyby je přiznal, považovala by ho za slabšího, ale protože jemu vždycky víc záleželo na činech.

Tak se nahnul a políbil ji.

Ne tvrdě a ne zrovna něžně, jenom tak, aby z toho polibku cítila něco, co bylo upřímné a silné, a aby jí tím oznámil, jaké to je mít ji znovu u sebe. V tom gestu neplanuly žádné vedlejší úmysly pohřbené vášní. Jen prostý, ryzí polibek.

Uchopil její tvář do dlaní, prsty vpletl do vlasů a její vzdech ho polechtal na bradě, než spojil jejich rty. Odtáhl se a políbil ji znovu. A znovu a znovu, pokaždé naléhavěji. Hrál si s jejími rty, dokud se od sebe neoddělili, jen se dotýkali ústy a vdechovali toho druhého.

Hermiona se o něj opřela čelem a slabě, spokojeně si vzdychla. Zůstali tak několik minut a Draco ji nepřítomně hladil bříškem prstu po tváři. Ale skončilo to příliš brzy.

Hermiona se od něj vyplašeně odtáhla. „Kluci,“ vyhrkla. „Harry a Ron… jsou -“

„Jsou v pořádku,“ pověděl jí a odolal nutkání dodat uštěpačnou poznámku nebo obrátit oči v sloup. „Všichni jsou v pořádku, všichni jsou tady.“

„Všichni? Byl tam ještě někdo?“

„Láskorádová, Thomas a Ollivander,“ vyjmenoval. „Nikomu nic není. Vsadím se, že Láskorádová už hopsá kolem imaginárních májek, určitě už se zfetovala kozlíkovou tinkturou.“

„Draco -“

„Tys byla zraněná nejhůř, Grangerová,“ informoval ji ponuře. „Věř mi, všichni ostatní jsou v pořádku.“

„Dobře, to je dobře,“ vydechla nepřítomně. „Ale jak jsme -“

„Grangerová, jestli mě hodláš zavalit otázkami jako u inkvizice švédských kouzelníků v roce 1512, tak se musíme zvednout z podlahy.“

„Inkvizice švédských kouzelníků proběhla v roce 1496.“

Ušklíbl se, když ho opravila, typická ona, jedno za jakých okolností. Ta její známá knihomolská povaha ho okamžitě uchlácholila. „Pleteš se, ale jestli vážně chceš, můžeme to probrat v posteli.“

„Počkat. Potřebuju… nemůžu,“ zadrhla se a Dracovi v tu chvíli připadala téměř zahanbená. „Necítím pořádně nohy. Ty kletby mi musely napadnout nervy… možná neuropraxie nebo něco podobného. Mohl bys… pomohl bys mi nahoru?“

Znal ji dostatečně dobře, aby věděl, že nerada žádá o pomoc, tak jen kývl, zakázal si to komentovat a zapsal si za uši, aby to později řekl Tonksové. Posunul si ji v náruči, zvedl se s ní a opatrně ji posadil na postel. Klesl vedle ní a přitáhl si ji zády ke své hrudi.

Tak známé. Téměř nostalgické. Jediné, co tomu chybělo, byla jedna z jejích bláznivých mudlovských knih a ten chundelatý kocour, který by jim předl u nohou. Bylo by to přesně jako tehdy. Zapadala do něj, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, a Draco ji jako vždy objal kolem břicha a bradou se opřel o její rameno.

„Cítím se doma,“ zašeptala, jako by to chtěla říct jen sobě. „Kde jsme, Draco?“

„U Tonksové.“

„Věděla jsem, že to tu poznávám. V podobném pokoji jsem spala, když jsem tady byla naposledy.“ Odmlčela se. „Ale jak to, že jsi tady ty?“

„Tonksová mě a Blaise vyzvedla u Andromedy.“

„Tys byl u Andromedy? Tam tě vzalo to přenášedlo?“ zeptala se. „To bylo… ze strany McGonagallové docela moudré rozhodnutí.“

„Ty říkáš moudré, já říkám šílené.“

„Nevycházíte spolu?“ zeptala se a zaklonila hlavu, aby na něj pochybovačně pohlédla. „Řekl jsi její jméno docela klidně.“

Draco zaváhal a přejel si jazykem po zubech. „Je to lepší než kdysi, asi.“

„Říkal jsi, že Tonksová přivedla tebe a Blaise? Jako Blaise Zabiniho?“

„Ano, u Andromedy nás bydlelo víc,“ vysvětlil jí. „Blaise, Theo, Bulstrodeová, Davisová, Bletchley a já. Andromeda prostě vede bezpečný dům pro zmijozely, kteří nechtějí následovat Ty-víš-koho a vytočili tím svoje rodiče.“

„Páni,“ vydechla Hermiona po krátké odmlce. „Vlastně jsem nějakou dobu uvažovala, co se s některými z tvé koleje asi stalo. Andromeda je hodně statečná. Slyšela jsem o Tedovi a neumím si představit… že se s tím musí srovnávat a ještě k tomu se starat o dům plný téměř cizích lidí.“

„Je v pořádku.“

„Takže proč Tonksová přivedla zrovna tebe a Blaise?“

„No, i když riskuju, že budu znít jako ty sestry Úchylovy -“

„Patilovy.“

„Tak jsme jim ve Zmijozelu neříkali,“ zamručel. „Každopádně, Blaise sem přišel, protože jsou s Láskorádovou tak trochu spolu.“

Hermiona zamrkala. „S Lenkou? Lenka a Blaise?“

„Evidentně její otec pomáhal tetě Andromedě s bezpečným domem a Láskorádová se tam dost často ukazovala,“ vysvětlil jí nonšalantně. „Dost často, aby si mohli s Blaisem… začít.“

„Tak proto neustále mizela z Bradavic,“ zamumlala si pod nosem. „To je… rozhodně zajímavé.“

„‚Zatraceně divné‘ to vystihuje líp.“

„Kdo jsme, abychom je soudili?“ opáčila. „Náš vztah by se dal stěží považovat za konvenční, na rozdíl od většiny lidí, které známe.“

Zvedl obočí ve váhavém souhlasu a políbil ji z boku na krk. „Další otázky?“

„Stovky,“ vzdychla. „Chci se ještě vyptávat na Blaise a Lenku a tak dál, ale asi mám pro teď dost.“

Draco křečovitě zavřel oči. „Taky mám pár otázek.“

Cítil, jak mu v náruči ztuhla, a poznal, že se obrňuje proti nevyhnutelnému rozhovoru o jeho domě, rodině a jejich účasti v jejím údělu. To neblahé, zlé tušení viselo ve vzduchu a on litoval, že to téma musí nakousnout, ale potřeboval znát pravdu.

„Takže,“ začala váhavě, „co chceš vědět?“

Sevřel ji o něco pevněji a netušil, kde začít. „Co se ti stalo, Grangerová?“

„Lapkové nás chytili a unesli na Manor,“ spustila docela vzdáleným tónem. „Chtěli zavolat Pána zla, ale našli u nás Nebelvírův meč a tvoje teta Belatrix -“

„Nemluv o ní jako o mojí tetě,“ přerušil ji nečekaně hlubokým, drsným hlasem. „A dál?“

„No, hm, Harryho a Rona odvlekli někam pryč,“ pokračovala Hermiona a hlasitě polkla. „A Belatrix mě začala vyslýchat, jak jsme se k tomu meči dostali, a mučila mě.“ Cítila, jak se svaly na jeho pažích napjaly. „P-pamatuju si na Cruciatus, ale potom už toho moc nevím. Mám to rozmazané.“

Draco se zhluboka nadechl. „Byli tam moji rodiče?“

„Tvoji rodiče,“ zopakovala tiše. „Uch… ano, byli tam. Tvůj otec vypadal… vlastně docela slabě, jako by ho mučili.“

„A matka?“

„Tvoje matka…“ Chápala se mlhavé vzpomínky. A potom ji to praštilo, až zalapala po dechu. „Ó bože, tvoje matka.“

„Co? Ublížila ti?“

„Ne, ne. Merline, už si vzpomínám. Ona to ví.“

„Ví co?“ naléhal a snažil se přitom znít trpělivě. „Co ksakru -“

„Ví o nás,“ vychrlila. „P-použila na mě nitrozpyt a viděla nás. Viděla nás spolu. Cítila jsem, jak tě hledá v mojí hlavě, a vím, že našla vzpomínky na tebe.“

Draco vyvalil oči. „Co že udělala?“

„No…“ Hermiona zaváhala a zpomalila. „Chtěla vědět, kde jsi, a potom… nabídla mi pomoc.“

„Pomoc?“ Naprosto ho vyvedla z konceptu. „Určitě?“

„Ano, rozhodně. To je dobrá zpráva, ne?“

Draco zamyšleně zkrabatil obočí. „Nejsem si jistý,“ přiznal. „Asi.“

Oba se odmlčeli a Draco v tichu vstřebával Hermionino překvapivé svědectví o činech jeho matky. Když o tom zpětně přemýšlel, uvědomil si, že se v duchu připravil na nejhorší scénář, prakticky očekával tu verzi příběhu, ve které jeho rodiče vlastníma rukama přispěli k utrpení Grangerové. Měl by asi cítit úlevu, možná vděčnost, ale jediné, co vnímal, byl údiv a nejistota.

„Víš,“ promluvila Hermiona poté, co se ticho mezi nimi až příliš protáhlo. „Moje matka říkávala, že rodiče, kteří opravdu milují své děti, jsou ti nejnebezpečnější lidé na světě, protože by pro ně zabili, zemřeli i všechno mezitím. Tvoje matka tě miluje, Draco. Myslím, že by v tu chvíli udělala cokoliv, aby tě našla.“

„Hm,“ zamračil se a váhal, co říct. „Řekla jsi jí, kde jsem?“

„Ne, nemohla jsem. Asi jsem na to byla příliš zraněná. A potom se něco stalo a pamatuju si tu pampelišku… lustr… ale to je všechno. Jak se nám podařilo utéct?“

„To nevím.“

„Určitě jsou všichni ostatní v pořádku?“

„Ano, nikomu nic není,“ kývl. „Jenom pár odřenin a modřin. Jak jsem říkal, tys dopadla nejhůř.“

„Už si pamatuju, jak jsem přišla k tomuhle,“ zamumlala a Draco přes její rameno viděl, jak zápasí s obvazem na předloktí.

„Nedívej se na to, Grangerová.“

Samozřejmě ho neposlechla a Draco se nahrbil, když pomalu odloupla lepkavé plátno a odhalila jizvu vrytou do kůže. Roztřeseně se nadechla. „Nechutné, že?“

Draco si nebyl jistý, jestli myslí přímo tu jizvu nebo samotný význam spojení ‚mudlovská šmejdka‘, ale zvedl dlaň a překryl jí ránu, opatrně, aby se jí nedotkl, protože určitě ještě bolela.

„Nic to neznamená,“ zašeptal jí do ucha.

Hermiona nereagovala, ale uchopila volnou rukou jeho paži zhyzděnou Znamením zla, napodobila jeho gesto a konečky prstů ho konejšivě hladila po zápěstí.

„Tvoje taky nic neznamená.“

Chvíli setrvali bez hnutí, téměř jako rytiny v čase a jedinými známkami života bylo zvedání a klesání jejich hrudí. Hermiona přerušila tu chvíli jako první, vzdychla a potom natočila hlavu, aby ho políbila do koutku úst.

„Asi bych měla ostatním říct, že jsem v pořádku,“ zašeptala. „Pomůžeš mi -“

„Počkej, Grangerová,“ zarazil ji a rysy se mu zkroutily úsilím najít správná slova. „Trvalo to měsíce. Jenom… nech nám pár hodin osamotě, než tě pohltí pekelná kalvárie.“

Zlehka se uchechtla. „Dobře,“ souhlasila. „Ale víš, že můžeme mít tolik hodin, kolik budeme chtít, že ano, Draco? Dny, měsíce… tak dlouho, jak budeš chtít.“

Vrátil se rty k jejímu hrdlu a polkl nutkání říci ‚ano‘. Částečně proto, že by mu kladná odpověď zanechala žluč na jazyku, a částečně proto, že si nebyl těmi roky jistý.

Zamyslel se nad slovy, která předtím řekl Tonksové, a uvědomil si, že ji nelituje, protože chová stále naději.

Uvědomil si, že jí tu víru závidí.