Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 34.  Kam se i andělé bojí vkročit

Netřeba zmiňovat, že Nymfadora Tonksová neměla nejlepší náladu.

No to je fakt bezvadná situace, pomyslela si ponuře a očima střílela z Harryho a Rona na Hermionu. Snažila se utlumit obrovskou vlnu vzteku a obav, která v ní bublala. To teda bude velkolepá záchrana. Jsem tady, o úplňku, v možná nejnebezpečnější budově v zemi, se třemi školáky, rozbitým přenášedlem, bez nápadu, kde začít Remuse hledat a bez možností dostat ho ven, i kdybych ho našla. Velkolepé, báječné, zatraceně úžasné…

Ruka ji bolela jako blázen. Opravdu to nepomáhalo.

„Jemináčku!“ Hermiona svým zajíknutím přitáhla pozornost k sobě. „Tvoje ruka! Tonksová!“

Nepochybně krvácela hodně, ale na to si Tonksová za ty roky zvykla. Se stále zlověstným a výhružným výrazem se posadila. Při zkoumání rozsahu zranění sebou škubla.

„Nic život ohrožujícího,“ zamumlala temně tónem odrážejícím její náladu. Pár mávnutí hůlkou a několik kouzel první pomoci, které se každý bystrozor musel naučit, zmenšilo nejhorší řezy, vytáhlo zbytky střepů a uzavřelo rány do ošklivých rudých jizev. Než skončila, Harry, Ron a Hermiona už se postavili a shlukli před ní s výrazy od bojovného po provinilý.

„Tonksová.“ Hermiona opět promluvila první, zatímco nervózně sledovala, jak se bystrozorka roztřeseně postavila. „Tonksová, opravdu je nám líto…“

„Že jste mě zase sejmuli?“ Zásah Tonksové byl jízlivý, tón tlumený, ale s jasně potlačovanou silou. „Že jste mě zpomalili při mém pokusu zachránit Remuse? Že jste mi způsobili bezvědomí a pak zničili můj nejlepší způsob, jak jej dostat bezpečně zpět? Je vám líto, že jste tak zatraceně idiotští?“

Následovalo trojnásobné škubnutí. Harry se nadechoval, zjevně se hodlal bránit, ale pohled na bystrozorčinu tvář jej dostatečně přesvědčil, že by to byl špatný nápad.

I přes kypící vztek se Tonksová snažila získat nad sebou kontrolu. Věděla, že hulákat na ty tři kvůli pitomosti jejich činů nemělo smysl uprostřed tak vážné situace, ale zadržovat to nutkání bylo jako snažit se napravit prosakování hráze lepicí páskou.

Všichni jsme tu pro Remuse. Žádné křičení jeden na druhého. A ať už se mi to líbí, nebo ne, jsou tady a já s nimi uvízla.

Několikrát se zhluboka nadechla. „Opravdu si neumíte ani představit, jak moc chci na vás ječet,“ prohlásila vážně. „A kdyby nebylo faktu, že není čas, přísahám, výchovné kázání od Pošuka by bylo jako pochvala proti mému. Ale jestli se odsud dostaneme živí, řeknu Molly Weasleyové všechno a vy si pak sakra budete přát, abych se bývala neudržela.“

Ronův jednoznačně vyděšený výraz naznačoval, že pochopil naprosto jasně. Unaveně si dala ruce v bok a povzdechla si.

„Ale jste teď tady a ani jeden z nás nikam nepůjde, takže hádám, že vás mám na starosti, ať už se mi to líbí nebo ne. Takže asi bude lepší…“

Větu nedokončila. Ztuhla.

Kroky. Přede dveřmi. Hluboký hrdelní smích.

Tonksová reagovala okamžitě. „Ticho! Zhasnout!“ vydechla ostře, popadla všechny tři studenty a strčila je do méně viditelného rohu.

„Nox!“ okamžité Hermionino zasyčení zhaslo špičku hůlky. Místnost se ponořila do temnoty.

A v tichu a tmě poslouchali.

„Nemůžu se dočkat východu měsíce,“ promluvil mužský hlas, krutý a tvrdý, tlumený dveřmi, ale pořád jasně zřetelný i za zvuků pomalých, odměřených kroků. „Jak dlouho asi bude Lupinovi trvat, než je po proměně všechny zabije?“

Žaludek Tonksové se stáhl. Zaslechla, jek Hermiona u jejího boku polkla vyděšené zalapání po dechu. Harry sveřepě zatnul pěsti.

„Co já vím.“ Hlas mužova společníka měl lehčí tón, ale s odporným nádechem. „Ale bude to něco. Žádné dveře, žádná okna, jen rovné zdi a mříž nad skluzem, nejde nikam vyšplhat, nikam se skrýt a oni nemají žádnou možnost obrany. Roztrhá si je raz dva.“

Ozvalo se chladné uchechtnutí. „Jak dlouho, než to začne?“

V odpověď zaznělo odfrknutí, které zesláblo, jak se dva nevidění hlídači posunuli chodbou. „Do východu měsíce je to asi tak hodina. A to je dobře. Potřebuju něco, abych vydržel celou zatracenou noc sedět s mozkomory a čekat, až se smečka podělaných vlkodlaků promění zpátky.“

„Chápu. Dovedu si představit jiné způsoby, jak strávit noc…“

Hlasy v dálce utichly. Kroky se vytratily.

„Lumos.“

Světlo se vrátilo. Tonksová pohlédla na Harryho. Hermiona na ně oba.

Nejrychleji zareagoval Ron – vymrštil se na nohy a přebíhal znepokojeným, vystrašeným, ale i odhodlaným pohledem mezi kamarády.

„Někdo další myslí, že bychom se měli raději pohnout?“ zeptal se.

Hermiona byla ve slabém světle celá bledá. „Pohnout kam?“ odsekla.

Ale Tonksová věděla.

Žádné dveře, žádná okna. A přístup jen zakouzleným svozem.

Prádelnovým skluzem. Tím hůlkou zapečetěným na schodišti. Musí to být ono.

Mříž, kterou ti Smrtijedi zmínili, bude pravděpodobně zakouzlená skrz naskrz. Ale znala právě to kouzlo…

„Vím, kam půjdeme.“ K vlastnímu překvapení Tonksové, stejně jako k vnitřnímu znepokojení jejích tří společníků, se jejího výrazu dotkl nádech ponurého potěšení. „A mám dobrý nápad, co uděláme, až se tam dostaneme. Pojďte za mnou.“

ooOOoo

Nebolelo to tolik, jak Remus čekal. Vždycky si myslel, že umírání bude bolet.

Cítil až příliš známou úlevu. Temnota jej přemáhala, tak blízko, tak silná, tak vítaná, přinášela požehnaný únik, když stisk kolem jeho hrdla nesměle zesílil a zabraňoval dýchání. Cítil, jak se mu plíce stahují v zoufalém hledání kyslíku, a cítil dusící tlak na průdušnici, když se uzavírala pod vnějším útokem. Prsty, které vše působily, jako by byly vzdálené, jejich dotek při dalším setkání se smrtí mírnila obrovská jizva po Kaneových drápech. Ale tentokrát bude poslední. Muselo být.

Vnímání začalo mizet. Nahradila jej závrať.

Temnota byla tak blízko. Tak velmi blízko…

„Rebeko! Co to děláte?“

Prsty, které tiskly Remusovo hrdlo, sebou téměř provinile trhly, jakmile Felishin hlas protnul požehnaný nástup temnoty. Přiblížily se rychlé kroky a pak znenadání tlak zmizel, zachraňující ruce se stáhly a on začal instinktivně lapat po dechu. V tichu své mysli nadával na den, kdy se Felisha Hathawayová rozhodla mít jej ráda.

Oči se mu třepotavě otevřely. Zorné pole mu naplnil upřený pohled.

„Remusi!“ zvolala Felisha téměř zoufale a jemnýma rukama mu s opatrnou pečlivostí podepírala ramena. „Remusi, jsi v pořádku?“

Chtěl zakřičet ne, natáhnout se a znovu získat to černé ticho, o které opět zavadil, ticho slibující, že neuslyší ječení agónie, když jim bude trhat končetinu po končetině. Ale pominulo. Zmizelo.

A zase byl bezprostředně hrozící zabiják.

Setkal se s Felishinýma očima. Hořely jako ohně.

„Proč jsi to udělala?“ zachraptěl.

Felisha zamrkala. „Co prosím?“

„Proč jsi to udělala?“ jeho chvějící se hlas zuřil jako nečekaný hurikán. „Proč jsi ji zastavila?“

Kamarádka na něj zírala v naprostém úžasu a v očích se jí odrážela překvapená bolest. „Remusi, škrtila tě…“

Remus téměř křičel frustrací – cítil, jak se mu vlk probíjí okraji vědomí v touze po osvobození. „Protože jsem ji požádal!“ zařval. „Copak jsi neposlouchala? Jestli mě někdo nezabije, zabiju nebo pokoušu vás všechny!“

Felishiny rty se chvěly, když začala nejistě vstávat. „Já vím,“ vyrazila ze sebe úzkostně. „Ale Remusi – ještě ne.“ Zavrtěla hlavou. „Ještě je čas, ještě máme čas, musí být jiná možnost…“

„Pak teda kdy?“ Zavřel oči a padl zpět zády ke zdi. Na chvilku se ztratil v tupé bolesti v hrdle. „Kdy, Felisho?“

„Jestli ještě počkáme, můžeme najít cestu ven…“

„Ne, nemůžeme!“ V Remusovi vzkypěl iracionální vztek, když se podíval do Felishiny tváře a spatřil moře zvědavých obličejů, které se shlukly okolo. „Copak to nechápeš? Nemá smysl to odkládat, Leisho!“ Hlas prodchnutý frustrací mu zesiloval, zatímco se rozvztekaně škrábal na nohy, aby se jim všem mohl postavit. „Je mi to líto, ale musíme čelit faktům! Nedostaneme se ven před úplňkem!“

PRÁSK!

Jako by někdo odpálil ohňostroj jen pár metrů od jejich hlav. Dutá rána roztřásla zdi, jak se od nich ve vlnách několikrát odrazila. Všechny oči střelily nahoru, široké a nevěřící. Zakouzlená mříž přes vstup do prádelny se vzňala plamenem, oslňující bílé světlo proniklo kolem tyčí, ožehlo je a zkroutilo. Kov zasténal a ohýbal se a křivil, až najednou padl na podlahu s ozvěnou kovového řinčení. Zbytky mříže zůstaly ležet zdeformované a zčernalé v kouřící změti tyčí.

Rozhostilo se velmi dlouhé ticho. Není třeba dodávat, že v centru pozornosti všech ležela ona zničená mříž.

Dokud nezaslechli ten hlas.

„Do prdele práce! Budeš držet, nebo… Ale ne, ne, ne, ne…!“

Ze svozu zaslechli zalapání po dechu a rozhodně bolestivý zvuk žuchnutí, následovaný dalším a dalším a dalším…

„Sakra!“

A pak, doprovázena tímto prostým zvoláním, se teď již otevřeným svozem přihrnula změť hábitu a končetin a bouchla do podlahy s agonizujícím žuchnutím. Ozvalo se pronikavé zasténání, jež následovala rychlá série trpkých nadávek.

Známé sténání. A velmi známé nadávky.

Remus se pohnul dopředu téměř instinktivně.

Ne, ne, nemohla by, neudělala by…

A pak se zpod překvapivě tlumených hnědých vlasů vynořil srdcovitý obličej a s Remusovým udiveným pohledem se setkaly zářivé oči naplněné podrážděním a hlubokou nevyřčenou úlevou. Bez debat věděl, že mohla.

„Zatraceně, Lupine,“ protáhl suchý hlas. „Co já pro tebe neudělám!“

Z nějakého neznámého koutu své rozervané mysli Remus našel sílu promluvit. „Tonksová?“

Rty se jí zacukaly něčím téměř podobným uspokojení. „No, koho jsi čekal?“ prohlásila a pokrčila rameny, než se nejistě zvedla na kolena a vzpřímila se. „Třeba Dolores Umbridgeovou? Lady Nimue oděnou jen v břečťanovém listí a s pěkným úsměvem? Salazara Zmijozela v korzetu a na podpatcích?“

Šok, který mu zmrazil mozek na pevnou, nepoužitelnou hroudu, začínal mírně tát, když do něj pronikla skutečná váha toho, co vidí. Tonksová byla tady. Tonksová stála před ním. Tonksová se na něj zubila.

Tonksová byla v Ústavu. Tonksová byla v této cele. A úplněk se rychle blížil.

Vzhledem k napětí z nadcházející přeměny, které mu ničilo tělo, a frustrací nad jejich situací, mohl odpovědět jen jedním způsobem.

„Nymfadoro Tonksová, co sakra tady děláš? Zbláznila ses?“

Rysy Tonksové  ztvrdly, když jeho mračení kontrovala svým. „Ach, Tonksová!“ zvolala melodramaticky. „Nemáš tušení, jak rád tě vidím! Strašně ti děkuju, že riskuješ svůj život, abys zachránila můj! Jak jen ti to kdy splatím?“

„Teď není čas na pitomé vtípky!“

„Já nevtipkovala, sakra!“ Tonksová se hněvem mračila jako Remus. „Přišla jsem tě zachránit, Lupine, a čeho se mi za mé trampoty dostane? Zatraceného nadávání! Žádné díky, žádné rád tě vidím, jen sprdnutí! Nejsem žádná tvoje studentka, které udělíš trest, profesore!“

„Tak by ses tak neměla chovat!“ odsekl Remus okamžitě, pěsti zatnuté po bocích, když se mu do mysli zabodlo tisíc různých scénářů – Tonksová zraněná, Tonksová zabitá, Tonksová křičící pod vlčími zuby trhajícími její tělo… „Máš představu, do jakého nebezpečí ses dostala? Já za to nestojím. Měla jsi zůstat v bezpečí…“

„Jsem bystrozorka!“ Ostré odseknutí Tonksové utnulo zbytek jeho věty. „Nebývám v bezpečí.“

„No, tak bys to měla zkusit!“

„No možná bys to ty měl…“

„Omluvte mě.“ Úlisné vyrušení v podobě Crollova hlasu udeřilo Remuse jako rána beranidlem – ve svém soustředěném šokovaném vzteku na Tonksovou naprosto zapomněl, že v místnosti jsou další lidé. Zamrkal a odtrhl pohled od stejně překvapené bystrozorky. Zjistil, že na ně zírá dvacet či víc tváří s výrazy od pobavení a zmatení po nevíru – Felisha se zvednutým obočím, Avin se stisknutými rty, Rebeka s rozšířenýma očima a ušklíbající se Unwin. Rozpaky uhasily oheň jeho vzteku jako kbelík chladné vody.

Croll se pohrdavě usmál. „Promiňte, že přerušuji tuto fascinující roztržku,“ protáhl sarkasticky, „ale byl by jeden z vás tak dobrý a vysvětlil nám zbylým bezvýznamným, co přesně se tady děje?“

Ramena se jí zvedala zbytky vzteku, nicméně Tonksová se dokázala rychle dostat pod kontrolu.

„Myslela bych, že je to očividné,“ odsekla jedovatě. „Jsem jeho záchranná skupina. Což standardně znamená, že i vaše.“

Crollův úsměšek byl působivý, když očima přejížděl po rozcuchané mladé ženě. „Vy?“

V Remusovi vzplálo obranné rozhořčení. „Je bystrozorka, Crolle. Umí si poradit.“

Croll si odfrkl. „A vaše slovo tolik znamená,“ ušklíbl se. „Vzhledem k vaší tak hlasitě deklarované víře v její schopnosti.“

Remus zuřivě zrudl a Tonksová počastovala Crolla jedním ze svých nejlepších zamračení. „Nechcete snad, abych vám pomohla utéct?“ prohlásila věcně a pokrčila rameny. „Fajn. Můžete zůstat tady. Vezmu ostatní. Jsem si jistá, že nelítostní Smrtijedi, kteří ovládají tuto budovu, vás nebudou mučit nijak moc, až zjistí, že jsme zmizeli. Pravděpodobně vás jen rychle zabijou.“ Zamyšleně se zastavila. „Nebo možná si milý Dolph počká do dalšího úplňku a pochutná si na vašich končetinách…“

Jen okamžik trvalo, než význam tohoto sdělení Remusovi došel. „Víš o Dolphovi?“

Tonksová se ponuře usmála. „Adolphus Mingan–Moritz, abychom ho nazvali celým jménem. Je to Smrtijed, expert na mozkomory. Dnes ráno v práci jsem našla jeho spis. Šla jsem tě před ním varovat, když jsem zjistila, že už jsi tady.“ Pohlédla na zírající pobledlou Rebeku. „I když jsem ještě nevyřešila tu záležitost s mnoholičným…“

Remus se ani neobtěžoval to vyslovit, pouze pokynul k vychrtlé a třesoucí se Cymone.

Tonksová se zatvářila. „Ale sakra.“

„Tak nějak.“ Do Remusovy duše se začal pomalu a plíživě vracet zdravý rozum. „Musíme odsud všechny dostat. Úplněk bude brzy.“

Tonksová se zamračila. „Nebylo by snazší dostat pryč nejdřív tebe?“

Remus unaveně zvedl obočí. „Kam?“ Nad výrazem Tonksové si povzdechl. „Můžeme to použít jako východisko z nouze, pokud budeme muset. Jestli k tomu ale dojde, raději budu zavřený tady mimo všechny ostatní, než nahoře volný a toulající se chodbami. A musíme spěchat.“ Potlačil mírný nárůst viny. „Ztratil jsem dost času dohadováním.“

„Ty ses dohadoval, ne já,“ prohodila spatra, ale významně Tonksová, zatímco očima hodnotila místnost a zamyšleně si kousala horní ret. „Máme tady dvě možnosti. Buď všechny odlevitujeme nahoru svozem pěkně jednoho po druhém, nebo se probijeme zdí.“

Remus se k ní připojil, využil naděje, která v něm narůstala, aby potlačil bouřlivý nepokoj nejistých emocí. „Odlevitování jednoho po druhém by zabralo moc času. Ale odstřelení zdi okamžitě přitáhne moc pozornosti a to opravdu není dobrý nápad.“

Tonksová vytáhla hůlku a nepřítomně jí točila mezi prsty. „Není nutné odstřelit zeď. Opatrné vyřezání dveří by nemuselo být tak hlučné.“

Remus na ni pohlédl. „Ale to bude trvat mnohem déle. A my máme jen jednu hůlku a nedostatek času.“

Neuniklo mu, jak se jí stočily rty, popuzeně a jaksi rezignovaně, a okamžitě poznal, že mu neřekla všechno.

„Tonksová…“ do jediného slova vložil celou nevyřčenou otázku.

Protáhla tvář. „Máme víc hůlek. Nepřišla jsem sama.“

Remus zamrkal. „Ale to je dobře,“ nadhodil nejistě. „Není? Je to někdo z Řádu? Kingsley nebo Moody?“

Její výraz odpověděl jasně. „Ne, z Řádu ne.“

Váhavé, plíživé podezření, že se mu pravda nebude líbit, protékalo Remusovým tělem. „Nepřivedla jsi Snapea, že ne?“

K jeho úlevě si Tonksová zvučně odfrkla. „Toho hňupa? Co si o mně myslíš? A kromě toho, Snape je v Řádu…“ Protáhla tvář. „No, tak nějak…“

Nebude se mu to líbit. To bylo neoddiskutovatelné. Ale nakolik se mu to nebude líbit, se stále jevilo záhadou.

Ta otázka proto musela být položena. „Pak… koho jsi přivedla?“

Tonksová si povzdechla a rozpačitě zkoumala boty. „Přísně vzato, nepřivedla jsem nikoho. Tak nějak se přivedli sami…“

Ale ne, prosím ne…

Hlava se mu začala točit téměř sama od sebe. „Ne oni. Prosím, že jsi nepřivedla…“

PRÁSK!

Jako vyvrtaný červem malý válec zdiva vystřelil ze zdi po jejich pravici, točil se a drobil na podlahu. Remus zíral a srdce mu pokleslo tím víc, když za sutí následoval hlas, který ještě prohloubil jeho hrůzu.

„Tonksová? Tonksová, jsi tam? Hermiono, jsi si jistá, že je to správná místnost?“

„Samozřejmě jsem si jistá. Myslíš, že bych byla tak pitomá a vrtala do té zdi díru, kdybych si jistá nebyla?“

Harry. A jestli s ním byla Hermiona, Ron nebude chybět…

Remus cítil, že klid, kterého se mu dočasně podařilo docílit, se rozpadá na kusy. Když promluvil, hlas měl nebezpečně hluboký, prozrazující riskantní důsledky.

„Přivedla jsi děti?“ zeptal se tiše. „Přivedla jsi děti sem? Teď?“

„Hej!“ přišla zpoza zdi rozhořčená odpověď a zarazila odseknutí Tonksové. „Já už jsem dospělý, víte!“

„Tonksovou stejně nemůžete vinit,“ přerušil Ronovy protesty Harryho hlas.

„Řekla nám, abychom nechodili. Není její chyba, že jsme se na ni potajmu nalepili a chytli se přenášedla…“

„Přenášedla?“ Rebečin hlas zasáhl ostře do rozhovoru. Remuse vylekala, když se kolem něj prohnala, aby popadla Tonksovou za zápěstí. „Máte přenášedlo?“

Tonksová na Rebeku pohlížela nejistě a Remus věděl určitě proč – měsíce podezřívání nevyprchají jen tak. Očima přeběhla k Remusovi, téměř instinktivně u něj hledajíc ujištění.

„Byla pod Imperiem,“ poskytl je rychle Remus. „Teď jí můžeme věřit.“

Tonksová protočila očima. „Merline, tahle záležitost má víc zvratů a otoček než Zlatonka se zlomenými křídly. Dokonce i já mám problémy udržet směr.“

Rebeka zírala na bystrozorku se stěží skrývanou netrpělivostí. „Máte přenášedlo?“ pobídla zostra. „Přenášedlo, které funguje?“

Tonksová se zatvářila. „Měla jsem. Rozbilo se.“ Střelila tvrdým pohledem ke zdi, pravděpodobně na Harryho, Rona a Hermionu za ní. „Bylo to jedno z vašich svítidel, které… ho jsem se zmocnila.“ Remus si všiml, že se opatrně vyhnula Felishině provinilému pohledu. „Ale jistí tři týpci kousek ode mne ho popadli ve chvíli, kdy se aktivovalo. Ztratila jsem rovnováhu při přistání a přenášedlo spadlo a rozbilo se. Je mi to líto.“

Rebeka ztratila naději okamžitě při slově ‚rozbilo‘. „Proto používáme sklo,“ poznamenala tiše, téměř pro sebe. „Mohou tak být rozbita jako východisko z nouze, kdyby bylo třeba zabránit klientům v útěku. Nečekala jsem, že mě to takto dožene.“

„Když už mluvíme o dohánění…“ Tonksová se opět zamračila na díru, která vedla ke třem studentům. „Neřekla jsem vám třem, abyste počkali nahoře na schodech?“

Hermionin hlas byl omluvný. „Tonksová, blížili se k nám Smrtijedi a to schodiště bylo tak úzké, že nebylo místo pro všechny, abychom se jim pod pláštěm dostali z cesty. Mohli jsme jít jen po schodech dolů. A pak se mi podařilo najít místo, kde by tato místnost mohla být…“

Tonksová protočila očima, ale nepopustila uzdu svému podráždění. „No, takže když už jste tady, můžete být užiteční. V té zdi potřebujeme vyříznout dveře – co nejrychleji a nejtišeji.“

Hermionin tón naplnilo okamžité potěšení. „Jo! Znám perfektní kouzlo! Můžu vám ukázat…“

„I já znám perfektní kouzlo.“ Vysoký a pochmurný Alexander Aylward se vložil do rozhovoru. „Ukážu vám, kde byly původní dveře, než jsem je zapečetil…“

„Nezapomínáme všichni na něco?“ Téměř slyšitelné povzdechnutí pročíslo místnost, když Crollův sžíravý tón brutálně zasáhl do jejich plánování. „Za necelou hodinu vyjde měsíc. Jak navrhujete, že dostaneme víc než dvacet lidí před hlavní dveře, které jsou nejspíš silně hlídané, než se aktivuje noční omezení?“

Rozlehlo se ohlušující ticho. Ale výrazy hrůzy ve tvářích zaměstnanců nebyly slibné.

„Noční omezení?“ Tonksová okamžitě vykročila, aby položila otázku celé místnosti. „Co je noční omezení?“

„Bezpečnostní opatření.“ To odpověděla unaveně Rebeka. „Každý úplněk je celá budova automaticky zapečetěna proti potenciálnímu úniku. Všechny venkovní dveře jsou zamčeny a silně zakouzleny. Vnitřní dveře mohou otevřít jen zaměstnanci. Zabezpečení nemůže být deaktivováno nebo odsunuto nebo zastaveno bez autorizačních kódů, které jsou ukryty na ministerstvu – ani já je neznám. Jakmile je spuštěno noční omezení, jediná cesta, jak se před západem měsíce dostat ven, je pomocí přenášedla.“ Ztěžka si povzdechla. „A jak jste si jistě vědomi, nemáme přenášedlo navíc.“

Tonksová značně pobledla, když jí došel význam Rebečiných slov. „Fantastické,“ protáhla rezignovaně. „Takže jsme limitovaní. Remusi, můžeš odhadnout, kolik času máme, než vyjde měsíc?“

Remus chvilku zkoumal stav těla a mysli. „Jsem trochu napjatý, takže to nebude přesné,“ vyjádřil se zdrženlivě. „Řekl bych možná půl hodiny, ale může to být i víc. Promiň.“

Tonksová se zamračila do podlahy. „Naše šance na probojování se ven včas jen se čtyřmi hůlkami jsou mizivé,“ poznamenala temně, téměř pro sebe. Zvedla oči. „Neexistuje jiná cesta ven?“

„Je tady záchranný tunel,“ odrazil se od kamenných zdí Aylwardův hluboký hlas. „Není daleko odsud.“

Tonksová se okamžitě chytla jeho slov. „Jaký záchranný tunel?“

Zaměstnanci vypadali stejně zmateně. „Dobrá otázka,“ zahřměl starý hlídač Unwin. „Jaký záchranný tunel?“

Ale Rebeka již vrtěla hlavou. „Ten se zamkne stejně jako vše ostatní, Alexandere. A víte, že už nemám hůlku.“

Ale Tonksovou zjevně výmluvy nezajímaly. „Jaký tunel?“ zopakovala ostře.

Rebeka si ještě jednou povzdechla. „Je to tajný východ pro hromadnou evakuaci – způsob, jak rychle vyprázdnit budovu, včetně klientů, kdyby došlo na Úrovní šest k úniku. Jen Alexander a já o něm máme vědět. Dolph o jeho existencí netuší – nikdy se nezeptal a já mu to nikdy neřekla.“

Remus se rychle připojil k otázkám. „Kam vede?“

„Na druhou stranu mudlovské železniční trati – mimo protipřemisťovací zónu.“

„Ale to zní perfektně!“ prohlásila Tonková téměř s nadšením. „Proč jste to nezmínila dřív?“

„Protože pro nás nemá použití.“ Rebečino mračení se prohloubilo. „Na obou koncích je zapečetěný mojí hůlkou.“ Stiskla zuby. „A tu jsem naposledy viděla v kanceláři. S Dolphem.“

Remuse zamrazilo. Rozhlédl se, vpíjel se do povadlých výrazů, sledoval rozplývající se naději v očích, pokleslá ramena, když jejich nevalná šance na útěk nemilosrdně zmizela. Sám již sklíčeně věděl, že on si tuto poslední jiskřičku naděje nebude nárokovat. Ale oni?

„Pak tu hůlku získáme.“ Poslední slova mu ze rtů splynula, ještě než si uvědomil, že je pronesl. „Dostaneme se tam, jen pár z nás, a získáme ji. Než vyjde měsíc.“

Rty Tonksové se zachvěly. „Remusi…“

Významným pohledem ji zarazil. „Máš lepší nápad?“

Obočí sebou cuklo. „Ne. Takže hádám, že jdu s tebou.“

„A co klienti?“ Vzduch pročísl Felishin hlas, pevný a tichý. „Necháme je, aby dostali polibek?“

První odpověděla Rebeka a utnula tak Crollův počínající úšklebek pohrdání. „Je pozdě, abychom je zachránili,“ odpověděla upřímně utrápená. „To musíte chápat, Felisho. Nejlepší bude, když svoláme poplach a přivedeme armádu bystrozorů, kteří počkají venku, až se uvolní noční omezení. Vím, že po západu měsíce Dolph plánuje jejích polibek – první budou ti nejslabší.“ Pomalu, unaveně zavrtěla hlavou. „Odsud pro ně víc udělat nemůžeme. Náš úspěch je jejich poslední naděje.“

„Má pravdu.“ Remus hleděl na pobledlé obličeje a najednou se mu udělalo neodůvodněně slabo. „Už tak bude dost těžké dostat vás všechny tunelem, aniž…“

Doufal, že si uklouznutí nikdo nevšiml, ale Nymfadora Tonksová nebyla žena, která by se nechala snadno ošálit. Viděl, jak přivřela oči i zchladnutí jejího výrazu a připravil se na palbu.

„Co tím myslíš, vás všechny? Nemyslíš nás všechny?“

Remus na ni zíral. Zíral do tmavých očí, na koktejl strachu, odhodlání a vzteku, který v nich hořel. Přišla sem pro něj, vlámala se do Ústavu, čelila nebezpečí a Smrtijedům, aby jej přivedla do bezpečí, a teď jí musel říct, že síla vynaložená na její misi – její touha vidět ho v bezpečí – byla odsouzena ke zmaru.

Protože v čase, kdy přišla, bylo už pozdě.

Setkal se s jejím pohledem. „Nepůjdu s vámi.“

Její výraz vzplanul. „Remusi Lupine, jestli se chystáš chrlit nějaké směšné výmluvy, abys procvičil ten svůj pitomý mučednický komplex, pak přísahám…“

„Je příliš dlouhý.“ Remus utnul její větu, než se stihla dostat do ráže. „Ten tunel,“ dodal mnohem jemněji, když se zatvářila nechápavě. „Jestli končí až za železnicí, pak musí být dlouhý přes míli. I kdybychom obstarali tu hůlku, nebude dost času, abych to stihl na konec tunelu před přeměnou, a nebudu mít kde se připoutat.“ Dýchal zhluboka. „Neměl jsem poslední dávku vlkodlačího, Tonksová. A nejsem připravený uniknout z jednoho stísněného prostoru plného potenciálních obětí, jen abych se zamkl uvnitř dalšího.“

Jemně se na ni zadíval. „Takže je to opravdu prosté. Buď najdeme dávku vlkodlačího, než vyjde měsíc, nebo…“ smutně se usmál, „budu muset zůstat tady.“