Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8. Hagrid a Tajemná komnata

Harry seděl u kuchyňského stolu v Doupěti. Hrál s Ronem Řachavého Petra a bez úspěchu se snažil flirtovat s Ginny. Je pravda, že byl mladý a ona ještě mladší, ale v televizi to vypadalo jako sranda – pošetilé škádlení a pomrkávání mezi chlapcem a dívkou. Opravdu - neměl ponětí, co dělá.

„Jen pomysli, Ginny,“ culil se a zakmital obočím. „Za rok nebo dva se mnou můžeš jít na Prasinkový víkend!“

„Pchá! Na to zapomeň, Hagride!“ ohrnula svůj pihovatý nos a vyklouzla z místnosti.

Ron se zasmál, protože věděl, že Harryho neškodné flirtování k ničemu nepovede. „Vzdej to, kámo, ona chce jiného Harryho.“

„He?“ zvědavě se podíval na svého kamaráda. „Jakého jiného Harryho?“

„Harryho Pottera,“ chechtal se Ron. „Pořád je zabouchnutá do Chlapce, který přežil. Doufá, že se letos objeví v Bradavicích. Myslí si, že je jim předurčené být spolu.“ Protočil oči a natáhl se pro další kartu.

Harry zaklonil hlavu a zavyl škodolibou radostí. „Co kdyby se jí nelíbil, až ho potká?“ zašklebil se.

„Hm,“ Ron pokrčil rameny. Holky a jejich pocity ho už nudily.

„Ginevru čeká v životě velké zklamání,“ přemítal Harry sám pro sebe a pozoroval, jak odhozená karta na stole exploduje.

„Viděl jsi v poslední době Brumbála?“ zeptal se Ron náhle.

„Ne, proč?“ Harry studoval karty, které držel v ruce.

„Páni – musel se dostat do pořádné rvačky s vlkodlakem, bánší, nebo něčím mocným. Chybí mu obočí, tvář má celou zjizvenou a slyšel jsem, jak si mamka s taťkou šeptají, že mu Pomfreyová musela znovu přidělat nos! To musel být tuhý boj.“

„To tedy ano!“ souhlasil Harry. „Nerad bych stál proti tomu, kdo to dokázal Brumbálovi způsobit!“ Usmál se pro sebe. Teta Petunie ho důkladně vyzpovídala o posledním pololetí v Bradavicích a on chápal, že musí být upřímný. To dědovi Albusovi patřilo – nechal ho celý rok v nebezpečí. Příště by si své učitele obrany měl prověřit trochu lépe.

xxx

Dudley a Harry unikli hostům, kteří přišli k Dursleyovým na večeři. Bylo to skvostné jídlo. Dospělí seděli v obývacím pokoji, trávili a povídali si, dokud všichni necítili, že už dokážou sníst báječný dort, který teta upekla jako zákusek.

Harry skočil po videu a oba kluci začali hrát velmi násilnou hru, v níž proti sobě bojovali veverky a medvídci v maskáčích. Zrovna, když jim to šlo dobře, ozvalo se měkké „pop“ a vedle chlapců se objevil domácí skřítek.

„Ahoj,“ řekl Harry. „Kdo jsi?“

„Jůůů,“ zíral Dudley.

„Dobby, pane. Jsem Dobby,“ skřítek na Harryho úzkostně pohlédl a nervózně zkroutil do uzlu cíp špinavého povlaku na polštář, který měl na sobě.

„Dobrá, Dobby, sedni si. Chceš nějaké cukroví nebo pití?“ Harry mu vlídně ukázal na sedací vak. Dobby vak užasle pozoroval a potom na něj radostně vyskočil. Ale štěstí v jeho tváři rychle nahradily slzy.

„S-s-skvělý Harry Potter mi nabídne židli a jídlo jako každému jinému kouzelníkovi?“ Skřítek propukl v bědování a pláč. „Harry Potter je úžasný a milý!“

„Ehm, Harry - co je to?“ zašeptal Dudley, aniž by odtrhl oči od podivného vzlykajícího stvoření.

„To je domácí skřítek. Obvykle pracují pro kouzelníky – ovládají opravdu mocnou bezhůlkovou magii.“ Harry si Dobbyho zvědavě prohlížel. Neznal žádné kouzelníky, kteří vlastnili skřítky, a tento na sobě neměl bradavický ubrousek.

„Harry Potter je skvělý, laskavý a skromný! Říká, že domácí skřítci jsou mocní! UÁÁÁ!“ stál na sedacím vaku, kvílel a slzy z něj prýštily jako z vodovodu.

„Ehm, Dobby, mohl by ses trochu ztišit – teta se strýcem mají významné hosty.“ Harry ho nervózně poplácal po zádech a Dudley mu nabídl cukrový brk. Po pár posmrknutích se Dobby usadil na vaku a docela klidně začal cumlat cukroví. „Mimochodem, jsem Harry Hagrid, ne Potter.“

„My skřítci víme, pane. A udržujeme tajemství. Harry Potter se nemůže vrátit do Bradavic. Jeho přátelé už ho nemají rádi. Proč by mu jinak celé léto nepsali?“ Skřítkovy obrovské vypoulené oči na něj mazaně zářily.

„Tedy, Dobby, ani jsem si nevšiml, že nikdo nepsal – celé léto jsem letaxoval sem a tam mezi domy svých kamarádů.“

„Mudlovský domov Harryho Pottera je napojený na letaxovou síť?“ zíral Dobby.

„No jo. Co sis myslel – že jsem ve vězení nebo tak něco?“ smál se Harry podivnému malému týpkovi.

„Ach – tady jsou vaše dopisy. Ukradl jsem je, abyste se nechtěl vrátit do Bradavic. Teď se potrestám.“ Vstal a začal bouchat hlavou o zeď.

„Dobby! OKAMŽITĚ toho nech!“ Harry skřítka popadl, zvedl a stiskl v medvědím objetí. Když přestal bojovat, pustil ho. „Takže, proč mě nechceš zpátky ve škole?“

Skřítek se ustrašeně rozhlédl po pokoji a ztišil hlas do dramatického šepotu. „Je to nebezpečné, Harry Pottere, pane! Slyšel jsem řeči – jsou tam lidé, kteří vám chtějí ublížit, jakmile se vrátíte!“

„Ještě hůř, než když se mě minulý rok pokoušel zabít Voldemort?“ Harry netečně pokrčil rameny.

„VELKÝ HARRY POTTER JE LASKAVÝ, SKROMNÝ A STÁÁÁTEČNÝ!“ ječel Dobby obdivně. Z přízemí se ozval křik, dospělí žádali chlapce, aby ztišili televizi.

„Pšššt!“ zasyčeli kluci jednohlasně.

„Kdo po mně jde, Dobby? Můžeš mi to říct?“ řekl Harry velice tiše v marné naději, že se skřítek přizpůsobí.

„Říkat to je zakázané!“ zašeptal Dobby konspiračně. „Ale pro Harryho Pottera je příliš nebezpečné, aby se vrátil! Máte tu milou rodinu – zůstaňte tady, pěkně a bezpečně!“

„Hm, Dobby, vážím si tvého znepokojení, ale opravdu nemůžu vynechat školu.“ Harry nad skřítkovou skloněnou hlavou obrátil oči v sloup. Dudley v odpověď ústy naznačil slovo „Cvok“ a Harry přikývl na souhlas.

„Jestli Dobby rozmačká krásný dort, teta bude tak rozzlobená, že Harrymu Potterovi zakáže, aby šel do školy!“ Dobby věnoval Harrymu lstivý úsměv a zamířil ke dveřím.

Dudley si odfrkl. „Tak o tom pochybuju. Dort stojí uprostřed konferenčního stolku, kde na něj vidí všichni, včetně dvou mudlů, kteří nemají o kouzelnickém světě ani ponětí.“

Dobbyho uši klesly. „Prosím, Harry Pottere,“ pohlédl na chlapce žalostnýma očima. „Pro skřítky hodně znamenáte. Když jste jako dítě zabil Vy víte koho, zatkli hodně zlých kouzelníků, a to osvobodilo jejich skřítky – skřítky, se kterými špatně zacházeli. Harrymu Potterovi dlužíme mnoho. Nevracejte se do nebezpečí!“

A s lusknutím prstů se přemístil.

„To je magor,“ řekl Dudley a vzal do ruky svůj ovladač.

„Jo,“ souhlasil Harry a hleděl na místo, odkud skřítek zmizel.

xxx

Příčná ulice kypěla aktivitou předškolních nákupů. Dopisy z Bradavic přišly minulý týden a studenti se mačkali v ulicích a obchodech, aby si opatřili nové šaty a školní potřeby. Harry se odletaxoval k Weasleyům na každoroční nákup a slíbil, že se vrátí s krabicí čokoládových žabek pro Dudleyho. Koneckonců i jemu chybělo ve sbírce pár kartiček!

Fronta na učebnice v Krucáncích a Kaňourech začínala v přední části obchodu a táhla se dveřmi až na ulici. Nebyli tu jen bradavičtí studenti všech věkových kategorií, ale i spousta pištících a chichotajících se matek čekala, až se dostanou dovnitř.

„Co se to tam děje?“ Ron se zamračil na shromážděný dav.

„Nebudu se moct brouzdat takhle přeplněným obchodem,“ naříkala Hermiona.

Molly nahlédla do výlohy a zalapala po dechu. „No, tam jdu taky! Vypadá to, že uvnitř je Zlatoslav Lockhart a podepisuje své knihy! Několik jich mám doma a miluji je!“ K Harryho a Hermionině šoku se matka Weasleyova rodu začala upravovat a přihlazovat si vlasy. Artur s dvojčaty jen obrátili oči v sloup.

„Musíš naši mamku omluvit, Harry,“ zahihňal se George.

„Ano – je do pana Lockharta úplný blázen,“ dokončil Fred.

Jak se fronta propracovávala do obchodu, mohli si přečíst seznam potřebných svazků visící na zdi. Weasleyovi trochu pobledli – měli čtyři děti, kterým museli koupit kompletní sadu knih. Nakonec se dostali do čela řady a paní Weasleyová se k Lockhartovi lísala víc než kdokoli jiný. Byl to opravdu nehezký pohled, až na to, že Harry tak dostal šanci zaplatit za všechny učebnice dřív, než si Weasleyovi uvědomí, co se stalo.

Zlatoslav Lockhart. Takový náfuka. Neexistoval jiný způsob, jak popsat muže sedícího za stolem, podepisujícího své knihy a získávajícího pozornost čarodějek a reportérů. Měl na sobě neobvyklé bleděmodré roucho, k němu ladící klobouk olemovaný pírky, blýskal neuvěřitelně bílými zuby a jeho úsměv byl produktem mnoha hodin nácviku před zrcadlem. Žádný muž v místnosti vedle něj neměl šanci. Harry se ještě nikdy nesetkal s člověkem, který by byl víc zamilovaný sám do sebe.

Dlouhé čekání v knihkupectví mělo podle Harryho názoru jen jeden světlý bod. Lucius Malfoy a Artur Weasley skončili v pěstním souboji poté, co starší Malfoy urazil Weasleyovy kvůli použitým knihám v Ginnyině kotlíku. Molly byla ponížená, Ginny se rozplakala a otec Weasleyova klanu v očích všech svých synů získal na vážnosti. Dobrá sranda.

xxx

Harry, Ron, Fred a George zírali na přepážku vedoucí k Bradavickému expresu. Harry si třel nos a zkoumal poškození brýlí, zatímco dvojčata střídavě nevěřícně dloubala, strkala a tloukla do cihel. Ron se zakoktával a blábolil jako idiot.

Právě když se Harry chystal projít, bariéra se nějakým způsobem uzavřela. Teď to byla normální cihlová zeď a oni zmeškali vlak. Čtyři chlapci stáli a vzájemně na sebe zírali. Zdrcující bezmocnost utlumila i obvyklou veselou náladu dvojčat.

„No, aspoň naše kufry a krámy se dostaly dovnitř,“ vesele poznamenal Harry.

„Co teď budeme dělat?“ konečně promluvil Ron. „Mamka s taťkou uvízli uvnitř. My jsme zmeškali vlak. A mám hlad!“

Ron ani Harry si nevšimli úšklebku, který si vyměnili Ron s Georgem. „Hele, Roníčku a Harrýčku, tady je pár karamelek,“ vytáhl George z kapsy malý pytlík.

Když Ron s Harrym přišli k sobě, byli zpátky ve Fordu Anglia pana Weasleyho. Ron si promnul oči a zíral na dvě zrzavé hlavy na předních sedadlech. „FREDE! GEORGI! Mamka nás zabije! Nemáte povolení!“

Harry zasténal: „Určitě nás vyloučí,“ a nešťastně potřásl hlavou.

„Hloupost, chlapečku!“ vykřikl vesele Fred. „Dostali jsme vás jedním z našich nových vynálezů – omdlévacími karamelkami! Unesli jsme vás, nemohli jste říct ani slovo. My máme průšvihy pořád – očekává se to od nás.“

„Každopádně se usaďte a vychutnejte si výhled.“ George ležérně ukázal z okna, druhou ruku pevně na volantu.

„Hm, Rone. Proč jsi mi neřekl, že auto tvého táty dokáže létat?“ Harry vyhlédl z okna a díval se, jak se kouří z komína Bradavického expresu.

„Já jsem to ani nevěděl, kámo! Jsme v pořádném maléru!“ Pak na sebe s úsměvem pohlédli. Táta Hagrid by mohl žárlit – bylo to jako létat na testrálovi.