Dobby
Začátek Dobbyho příběhu
autor: Solora Goldsun překlad: Jacomo betaread: Calwen
Originiál viz https://www.fanfiction.net/s/5743050/1/The-Beginning-A-Dobby-Story
Rating: bez omezení - 1600 slov - Období: před Bradavicemi
Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Solora Goldsun. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.
Autorka souhlasila s překladem
Shrnutí: Dobby žil celý život jako otrok a nikdy nepochyboval o tom, že si zaslouží týrání. Pak uslyšel o dítěti jménem Harry Potter. Nenáviděl to dítě, protože způsobilo jeho rodině velké neštěstí. Chtěl vidět jeho tvář... A pak se všechno změnilo...
***
Malý domácí skřítek vyplašeně hleděl na svého pána očima o velikosti tenisových míčků, ve kterých se leskly neprolité slzy. „Dobbymu je to moc líto, můj pane!" popotáhl a vysmrkal se do svého oblečku ze špinavého polštáře. „Dobby to tak nemyslel! Byla to nehoda!" Vysoký, děsivě vyhlížející muž odpověděl další ranou své hole zakončené vyobrazením hadí hlavy a srazil Dobbyho k zemi. Skřítek sebou škubl, protože ho rozbitý střep řízl do ramene, ale neodvážil se pohnout.
„Zmlkni, ty ubohá špíno!" zasyčel muž tónem, který připomínal zmiji těsně před útokem. „Každý z těchto kousků má větší cenu než dvacet takových jako ty a tys jich deset rozbil." Prsty zlehka přejely po černém dřevě jeho oblíbené zbraně. „Jestli správně počítám, znamená to, že bych tě měl dvěstěkrát spráskat." Na to uštědřil posmrkávající postavičce kopanec. „Ale dneska mám shovívavou náladu, takže ti to nechám projít."
Dobby se vrhl k lemu mužova hábitu. „Ach, děkuju, můj pane! Jste k chudákovi Dobbymu tak hodný a laskavý!"
Následovala odměna v podobě dalšího kopance. „Pusť mě, ty otravný parazite! Nepotřebuju, abys mi před cestou na ministerstvo umazal hábit." S těmito slovy se muž otočil na patě a vyšel z domu.
Fňukající Dobby luskl prsty a opravil všechny porcelánové kousky do naprosté dokonalosti. Neměl zájem přidat ke svým starým modřinám a ranám nějaké další. 'Dobby si zaslouží bolest... Dobby si zaslouží výprask...' myslel si. 'Dobby není nic jiného než parazit. Malfoyovi jsou tak dobří a spravedliví, když dovolí Dobbymu i to, aby se na ně díval. Dobby není takové laskavosti hoden.' Myšlenky mu přetrhl ostrý jekot, následovaný velitelským křikem jeho paní.
„Dobby! Draco potřebuje převléknout!" Hlas paní se nesl po chodbách, až doletěl k Dobbyho uším.
„Ano, moje paní!" zavolal Dobby a pospíšil si do pokoje patřícího malému pánovi. Vešel právě v momentě, kdy mu ušní bubínky zahltil další výkřik. Otřásl se z toho zvuku bolestí a popošel k postýlce, kde ležel Draco. Při pohledu na dítě se mu oči rozzářily láskou. 'Umožnit Dobbymu se přiblížit k tak krásnému děťátku... paní je příliš laskavá...' S povzdechem luskl prsty a pečlivě očistil a převlékl malého Draca. „Je to tak lepší, můj malý pane?" Dítě odpovědělo zamračením, které by téměř každému připadalo ošklivé. Dobby se ale jen roztomile usmál a naklonil se do postýlky, aby Draca pohladil po krátkých stříbřitě blonďatých vláscích.
„Nedotýkej se ho, ty červe!" Narcisin řev se Dobbymu zabodl do uší jako dýka a on honem seskočil z postýlky, právě když Draco začal znovu plakat. „Podívej se, co jsi provedl, ty hnusáku!" pleskla Narcisa Dobbyho přes obličej, načež zvedla Draca do náruče, houpala ho a snažila se ho utišit. Dobby vyklouzl z místnosti s dlaní přitisknutou na bolestí pálící tvář.
'Dobby si zaslouží zbičovat za to, že rozplakal malého pána...' mumlal si pro sebe, když vyšel ven, aby posekal trávu. Po cestě si všiml, že na zemi leží dlouhá hůl. Přestal kňourat, zvedl ji a uštědřil si do hlavy několik tvrdých úderů. „Špatný Dobby! Špatný Dobby!" plísnil se rozzlobeně a mlátil do sebe víc a víc. Konečně se vyčerpaný a kňučící novou bolestí přemístil pryč.
Dobby zrovna stříhal živý plot, když prásknutí ohlásilo návrat jeho pána. Rychle zkontroloval, že je výsledek jeho práce uspokojivý a vydal se za Luciusem. „Můj pán je brzy zpátky!" poznamenal a sklonil hlavu. Pak si všiml, že Luciusova tvář je zkřivená zuřivostí. Dobby čekal, že ho pán začne bít, ale ten jen vešel do domu. Skřítek zapomněl na keře a následoval ho.
„Zlato, co se děje?" promluvila Narcisa, zrovna když Dobby vstoupil do místnosti.
„Dostal jsem podmínku," zavrčel Lucius odpověď. „Říkali, že musí zvážit, jestli říkám pravdu, že jsem byl pod kletbou Imperius."
'Kletba Imperius?'pomyslel si Dobby tázavě. 'To by vysvětlovalo, proč se pán v minulosti choval tak tajemně...' Tiše se pousmál. 'Pracoval pro Pána zla, ale ne dobrovolně.' To bylo dobré. Lucius bude možná v bezpečí.
„Skřet vem toho Harryho Pottera!" vytrhla Dobbyho z myšlenek Luciusova poznámka. „Z toho se naše rodina nikdy nevzpamatuje!" Zvedl zrak ke stropu. „Draco nejspíš ponese následky..."
„Mladý pán?!" zalapal Dobby po dechu; úplně zapomněl, že nemá mluvit, když není tázán. Pán a paní se k němu obrátili a Dobby se napjal. Ale místo toho, aby ho zbili, se jen sebrali a odešli.
Tu noc udělal Dobby něco, co ještě nikdy dřív neprovedl: přemístil se pryč bez vědomí své rodiny.
S prásknutím se ocitl v omšelém prostoru, pravděpodobně přístěnku. Uvítal ho vyděšený pláč miminka. Přimhouřil oči, protože věděl, co je to dítě zač: Harry Potter, chlapec, který přinesl neštěstí celé jeho rodině. Přešel k postýlce a nakoukl do ní.
Jak předvídal, to dítě nebylo nic zvláštního. 'Mladý pán je mnohem nádhernější než tohle!' pomyslel si nevraživě. To Potterovic děcko mělo vlasy stejně černé jako špína, kterou Dobby každý den zametal. Obličej mělo zarudlý a ošklivý. Oči... oči byly nejhorší ze všeho! Byly zelené, stejně zelené jako Dobbyho oči. V tlumeném světle stěží zaznamenal jizvu na dětském čele. Naklonil se blíž a dotkl se jí. Měla tvar blesku. 'Tady ho Pán zla...' Dobby rychle potlačil lítost, která hrozila zaplnit mu srdce. „Harry Potter způsobil Dobbyho rodině tolik potíží..." zavrčel a probodl mrně pohledem. To dál poplakávalo, aniž by dalo najevo, že skřítkův nenávistný tón vnímá.
„SKLAPNI!" vykřikl najednou jakýsi hlas. Do přístěnku vešla vysoká hubená žena a Dobby se instinktivně schoval za koštětem. „Buď zticha, ty malý otravo!" vyštěkla a zabouchla za sebou dveře.
Dobby vyvalil oči a otočil se k postýlce. To, jak ta žena křičela na mimino... stejným způsobem ječela Narcisa na něj! Dobby rozuměl tomu, když se tak jednalo s domácími skřítky. Ale s dítětem... to bylo neslýchané! Znovu se přiblížil k miminku.
V té chvíli se znovu otevřely dveře a Dobbymu zůstalo jen minimum času, aby se ukryl. Tentokrát do přístěnku vstoupil velký tlustý muž a k Dobbymu zděšení zatřásl postýlkou.
„Zmlkni, ty příšero!" zavrčel muž a tvrdě kopl do postýlky. „Nebo už dnes nedostaneš najíst!" Malý Harry nebyl schopný porozumět pohrůžce a dál pokračoval v brekotu. Tlustý muž přidal pro jistotu další kopanec a se zabouchnutím dveří opustil místnost.
Dobby počkal, dokud kromě Harryho pláče už žádné další zvuky neslyšel, pak po špičkách přešel k postýlce a ještě jednou se podíval na dětskou tvář. Teď všechno viděl v jiném světle. „Mladý Potter se moc neliší od Dobbyho..." zamyslel se s pohledem do těch zelených očí. „Ubohý Potter..." mumlal tiše. „Dobby si zaslouží, aby se s ním takhle zacházelo... ale žádné dítě ne." Znovu se dotkl Harryho jizvy. Chlapec náhle přestal plakat a zvědavě se ohlédl po skřítkovi. „Jakmile mě uvidí, začne plakat." Dobby to znal moc dobře, stalo se to mnohokrát, když převlékal Draca. Ale místo pláče se na něj dětská tvář usmála. Skřítek byl překvapen. Ještě nikdy neviděl dětský úsměv! A jeho šok se ztrojnásobil, když ho Harryho malá ručka uchopila za prst. Zelené oči se na dlouhou dobu vpily do dalších zelených očí.
'Dítě se na Dobbyho usmívá...' dumal Dobby a snažil se tu podivnou událost zpracovat. 'Potterovic dítě drží Dobbyho ruku...' Otočil hlavu ke dveřím a vzpomněl si na slova tlustého muže. 'Potřebuje jídlo...' Dobby luskl prsty a v ruce se mu objevila láhev s mlékem. Opatrně dítě nadzvedl a vzal ho do náruče. Harry dychtivě vypil mléko do poslední kapky. 'Pravděpodobně ho moc nekrmí...' pomyslel si Dobby. Miminko si mezitím zívlo a začalo mu usínat v náručí.
V té chvíli se srdce domácího skřítka rozehřálo. 'Zvláštní dítě... podobá se ubohému Dobbymu...' Neochotně položil Harryho zpátky do postýlky, narovnal se a náhle si uvědomil, kde je. 'Dobby by se měl dostat domů!' luskl prsty a vrátil se do domu Malfoyů.
Tu noc zůstal dlouho vzhůru, ale vůbec se necítil unavený. Měl toho hodně k přemýšlení. Jestli bylo dítě Potterových takové už jako miminko... jaké bude později? Při té šťastné myšlence se Dobby usmál a pohlédl ven z okna. „Hezky spinkej, Harry Pottere. Dobby se s tebou znovu setká."
Autorská poznámka: Líbil se mi nápad, že Dobby nejprve Harryho nenávidí, ale změní názor, když ho uvidí. Myslela jsem si, že by to dalo jeho loajalitě k Harrymu ještě hlubší kořeny. R.I.P. Dobby, svobodný skřítku! Všichni tě máme moc rádi.