Autor: Wheezy1
Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: arabeska
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2944897/1/PuppyDog-Eyes
Rating: 13+
Kapitola 7. Část 2. Hagrid a Kámen mudrců
Les byl temný a skličující. Harry stál mezi Rubeusem a Tesákem, držel malou lucernu a pozoroval hluboké stíny lesa kolem nich. Tesák neklidně kňučel, ocas pevně stažený mezi třesoucíma se nohama.
Včera večer profesor Quirrell nachytal Harryho v zakázané sekci knihovny. Vklouzl tam pod svým neviditelným pláštěm, který naštěstí sundal a nacpal do školní brašny. Když se mu povedlo zjistit, co je to Kámen mudrců, byl bohužel objeven a odměněn trestem, který si nyní odbýval se svým tátou.
„Tady, Arry,“ zavolal. Skláněl se k zemi a Harry dal lucernu blíž, aby lépe viděl. Na lesní půdě se objevilo několik stříbřitých kapek, vypadaly téměř jako rtuť. „Krev jednorožce, Harry. Někdo vážně poranil jednorožce. To je strašný zločin.“
Tesák už dál nedokázal snášet napětí. Zavyl strachem a vyrazil pryč ve snaze utéct ze strašlivého lesa co nejdál. Hagrid se znechuceným výkřikem vyběhl za ním a přes rameno zavolal na Harryho: „Zůstaň tady, hned budu zpátky!“
Skvělé. Harry se nervózně rozhlédl po pasece. Nebál se v lese – koneckonců tu vyrostl. Ale nikdo, kdo měl všech pět pohromadě, se nechtěl po setmění ocitnout v Zapovězeném lese. Byl zapovězený, protože byl nebezpečný.
Podrost za jeho zády podezřele zašustil. Trhl sebou. Snažil se nedat najevo strach. Rozhodl se následovat Hagrida a nejkratší cestou se dostat co nejdál od čehokoli, co se skrývalo ve křoví. Ale hned za zatáčkou se stezka rozdvojovala. Kterou cestou se dali táta s Tesákem? Země byla příliš udupaná a ztvrdlá, než aby na ní byly vidět stopy.
Harry pokrčil rameny a vybral si směr vlevo. Nemyslel, že půjde daleko – byl na doslech a měl světlo. Stezka téměř okamžitě vyústila do malé mýtinky, mírně prohloubené a obklopené balvany. A tam, na opačné straně mýtiny, se ve světle lucerny zářivě lesklo ležící tělo jednorožce. Dech se mu zarazil v hrdle, když si uvědomil, že se nad kouzelným stvořením sklání postava v plášti s kápí a pije krev z jeho krku.
Záhadná postava zaslechla Harryho zalapání po dechu a vzhlédla. Neviděl rysy jejího obličeje, ale ztuhl strachem, když se člověk-tvor vrávoravě vztyčil nad mrtvým zvířetem a houpavě se potácel k Harrymu, jako by měl nohy obráceně.
„Harry Potter. Konečně s-s-se s-s-setkáváme,“ nepřirozený, syčivý hlas, který ta slova zašeptal, mu zmrazil krev v žilách a přikoval ho k zemi.
Zaduněla kopyta, lámaly se větve a Harry se mohl znovu nadechnout. Na palouk vskočil kentaur, přelétl nad Harryho vyděšenou hlavou, zastavil se před ním a předníma nohama se rozehnal po temné postavě. Ta se obrátila a prchla do lesa.
Kentaur se otočil a shlédl na chlapce. „Jsi v pořádku, Harry? V lese to pro tebe není bezpečné!“ Hrdý tvor pohlédl směrem, kterým utekl temný neznámý.
„Firenze?“ Harry, zesláblý úlevou, klesl k zemi. „Dlouho jsme se neviděli. Jak se má tvá klisna a hříbata?“
Kentaur se na něj usmál. Chlapec vypadal mnohem lépe, než když o něj pečoval Hagrid. „Vyskoč si, Harry. Ale neříkej to Banemu. Myslím, že se potřebuješ trochu projet.“ Vděčně se vyšplhal Firenzemu na záda. „Maria s dětmi jsou v pořádku, díky za optání. Budeme mít další, až bude Saturn v zenitu.“
„Firenze, co to bylo?“
„Harry Pottere, víš, k čemu se používá krev jednorožce?“ odpověděl kentaur.
„No hele! Kdo řekl, že jsem Harry Potter! Jsem Harry Hagrid!“ nervózně si pohrával s prameny Firenzeovy hřívy.
„Tvé tajemství je u nás v bezpečí. Hvězdy prozradí mnoho,“ zašeptal kentaur.
„Hvězdy a tátova velká pusa,“ brblal Harry, na což mu byl odpovědí úsměv.
„Ale zpět k našemu rozhovoru,“ pokračoval kentaur. „Zabít jednorožce je obludnost. Jenom ten, kdo nemá co ztratit a může všechno získat, by se dopustil takového zločinu. Krev jednorožce tě udrží naživu, když jsi jen krůček od smrti, ale za hroznou cenu. Když zabiješ něco tak čistého a bezbranného, aby ses zachránil, budeš žít jen napůl. Tvůj život bude prokletý od chvíle, kdy se krev dotkne tvých rtů.“
Harry zíral na Firenzeův týl. „Kdo by byl tak zoufalý?“ přemýšlel. „Smrt by byla lepší než být navždy prokletý!“
„Ano,“ souhlasil tiše kentaur. „Ale někdo by mohl zvažovat použití krve, kdyby věděl o něčem jiném, co by mu mohlo vrátit plnou sílu a moc, jakmile to získá.“ Než se ponořili do lesa, Firenze se ohlédl přes rameno. „Harry Pottere-Hagride – víš, co se v této chvíli skrývá ve škole?“
Harry zalapal po dechu. „Kámen mudrců! Jeho pomocí vyrobíš Elixír života!“
„A kdo,“ pokračoval kentaur, „se drží při životě a čeká na svou šanci vrátit se k moci?“
Harry byl rád, že sedí na Firenzeových širokých zádech. Cítil se slabý v kolenou. „Ta věc byla Voldemort?“
Firenze se zastavil na mýtině, odkud Hagrid předtím utíkal za psem. Hagrid se k nim rozběhl, Tesáka vlekl za sebou a křičel: „Arry – si v pořádku?“ Stáhl chlapce z kentaurových zad a drtil ho v objetí. A to se jeho žebra právě vzpamatovala z jeho posledního projevu náklonnosti.
„Jsem v pořádku, tati. A díky, Firenze…?“ ohlédl se k místu, kde kentaur stál. Ale ten už mlčky mizel v lese.
xxx
Drahá teto Petunie a strýčku Vernone,
jsem trochu nervózní a nevím, komu to říct. Cítím se dobře, když si s vámi můžu promluvit, i když je to jen v dopise. V Bradavicích je to fakt divné. Myslím, že jsem včera v noci, během trestu v Zakázaném lese, utekl Voldemortovi. Zachránil mě Firenze, to je kentaur a tátův kamarád. Vypadá to, že Voldemort žije jen napůl a musí pít krev jednorožce, dokud nedokáže na hradě ukrást něco, co mu dá nové, trvalé tělo. Přál bych si ho pořádně zabít hned napoprvé.
Řekl jsem to dědovi Albusovi, ale jen mě poplácal po hlavě a řekl, že na mě všichni dávají pozor. Tak proč mě za trest poslal do lesa? Jestli je to tak, bylo by bezpečnější poslat mě do sklepení čistit kotlíky ke strýčkovi Sevovi.
Myslím, že Quirrell ví, kde Voldemort je, a snaží se mu pomoct ukrást kámen. Přál bych si, aby mě táta nebo děda poslouchali. Strýčku Vernone, tvůj dárek nosím pořád u sebe.
S láskou
Harry
xxx
Harry byl poněkud zničený. Od trestu v lese špatně spal. Nemohl se zbavit pocitu, že mu hrozí smrt. Bolest v jeho čele se zdála být silnější a silnější – zejména během hodin obrany. Teta se strýčkem mu chtěli najmout mudlovského osobního strážce, aby ho ve škole hlídal, ale děda Albus je umluvil, aby to nechali na něm.
Byly dvě hodiny ráno a Harry vzdal snahu usnout. Vklouzl do kuchyně pro nějakou velkou kost pro Chloupka – skřítci k večeři podávali hovězí, takže si byl jistý, že může dostat tak mohutnou, aby ji kerberus mohl ohlodávat.
Ve chvíli, kdy vstoupil do místnosti, v níž žil Chloupek, si uvědomil, že něco není v pořádku. Místo vzrušeného kňučení trojhlavého psa na znamení, že byl poznán, slyšel tóny harfy. Ano, v rohu místnosti se nacházel zakletý nástroj a Chloupek spokojeně chrápal. Táta musel někomu vybreptat, jak psa utišit. Upustil kost a začal couvat ven.
„Zůstaň stát,“ ozvalo se tenorem, jemuž chybělo falešné koktání. Quirrell vykročil zpoza Chloupka s hůlkou výhružně namířenou na Harryho. Ten se neklidně rozhlédl kolem – jestliže tu byl Quirrell, Voldemort nemohl být daleko.
„Co chcete, profesore?“ věděl, že musí mluvit. Nemluvit by znamenalo vrhat kletby, a v tom se s profesorem obrany nemohl měřit. Muž v podivném páchnoucím turbanu přistoupil k němu s hůlkou zacílenou na jeho hruď.
„Chci, abys šel dolů těmi padacími dveřmi a něco mi přinesl, Harry Pottere,“ zasyčel.
„Vám, nebo vašemu šéfovi?“ Harry na něj zlostně hleděl a prsty ho svrběly. Chtěl popadnout hůlku a proklít Quirrella do bezvědomí. „A jsem Hagrid, ne Potter.“
„Chytrý. Ty js-s-si to nepochopil, že?“ Podivný nosový, syčivý hlas zazněl zpod učitelova turbanu. Harry se na něj ohromeně podíval. „S-s-sejmi turban, s-s-služebníku.“
„Ano, pane.“ Quirrell si začal jednou rukou odmotávat z hlavy dlouhý pruh látky, aniž by pohnul tou druhou, v níž držel hůlku. Harrymu se nelíbilo, jak to zvládal.
Quirrell skončil a otočil se. Ze zadní části hlavy mu vyrůstala odporně růžová, beznosá tvář – obraz čistého zla a nenávisti. Zírala na něj a pak se ušklíbla nebezpečným úsměvem. „Tak tohle je ten s-s-skvělý Harry Potter? Mys-s-slel s-s-sis, že s-s-se přede mnou s-s-schováš pod novým jménem? Tvou přítomnos-s-st dokážu cítit celou dobu – tvé jméno mě neoklame. Nechci ris-s-skovat svého s-s-služebníka. Projdeš padacími dveřmi dolů a přines-s-seš mi Kámen mudrců.“
Harry poslušně odsunul Chloupkovu mohutnou tlapu bokem a otevřel dveře, zatímco Voldemort konečně přestal syčet své příkazy. Jeho hadí způsob řeči byl mnohem otravnější než Quirrellovo falešné koktání. Předpokládal, že má lepší šanci přežít proti čemukoli, co je tam dole, než proti Quirrellovi. Ale když se Voldemort zmínil o Kameni, Harry se zarazil.
„Jo – vy chcete tohle?“ obrátil se a pohlédl na nechutné duo. „Není tam dole – mám ho já. Děda Albus mi ho dal, abych ho udržel v bezpečí.“
„Vezmi s-s-si ho od něj, s-s-služebníku,“ zasyčela kreatura a Quirrell se poslušně otočil k Harrymu a rozkazovačně napřáhl ruku. Harry se rukou prohrabával v kapse hábitu a trochu ustoupil, takže učitel se musel přiblížit k padacím dveřím.
Harry vytáhl z kapsy zvláštní zelený kámen – zhruba velikosti husího vejce a s podivnou strukturou. Z jeho konce vytáhl zajišťovací kroužek a pevně ho vložil do čekající Quirrellovy ruky. Harry rychlým úderem poslal profesora, který na tu věc s rozpačitým výrazem tupě zíral, skrz otvor dolů a zabouchl za ním padací dveře. O deset vteřin později byl Chlapec, který zůstal naživu, odměněn tlumeným BUUM z velké dálky.
„To bude mít trvalé následky,“ přikývl Harry s potěšeným výrazem. „Díky za dárek, strýčku Vernone.“
xxx
Harry zvažoval, že se prostě vrátí do postele, a nechá dědu Albuse, aby se pokusil zjistit, co se stalo s jeho ztraceným učitelem obrany, ale nemohl to udělat. Každopádně by to mohl být způsob, jak se vyrovnat s těmi sto padesáti body nespravedlivě odečtenými Quirrellem.
Takže první, co ráno udělal, bylo zajít při snídani za ředitelem a zašeptat mu, že s ním musí mluvit. O jedno heslo „Lentilky“ později se ocitl v pohodlném polstrovaném křesle, usrkoval čaj a vysvětloval, co se stalo Quirrellovi.
Brumbál zbledl při představě zdí pocákaných kousky učitele obrany, ale souhlasil, že Harry nejenže jednal v sebeobraně, ale navíc v nejlepším zájmu kouzelnického světa. Rád vrátil Nebelvíru sto padesát bodů, které Harryho koleji zajistily školní pohár. Také sjednal přesun Kamene mudrců zpět ke Gringottovým.
O týden později se studenti vrátili domů a Harry k Dursleyovým. Brumbál se probíral hromadou pošty na stole. Myslel si, že unikl dalšímu ostře kritickému dopisu od paní Dursleyové, ale vypadalo to, že se Harry své přehnaně starostlivé tetě musel přiznat. Před ním ležela tlustá vycpaná obálka s jejím jménem na místě odesílatele. Zkontroloval ji na kouzla, čáry, jedy a kletby; byla čistá.
Se samolibým úsměvem ji roztrhl, aby ho překvapil velmi hlučný a rozsáhlý výbuch.
BUUUUUUM!
Mudlové možná nemají Huláky, ale zato mají dopisní bomby. Bude trvat hodně dlouho, než mu doroste obočí. A kam se poděl jeho nos?
Poznámka autorky: Ruční granát si vymyslel můj syn. Jsem na něj tak hrdá. Každopádně byste si měli začít všímat, že Harry je v tomto příběhu tak trochu blázen do zbraní – stejně jako jeho milovaný strýček. A Petunie má rozhodně zvláštního koníčka...