Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 31. Spořádaná mysl

Musím se odsud dostat.

Remus Lupin prázdně zíral nahoru na řadu ocelových tyčí, které se zacvakly v otvoru svozu okamžik po jeho pádu, a kousal se do rtu, aby překonal téměř zdrcující nutkání pochodovat místností jako uvězněné zvíře, kterým se stal. Cítil se napjatý, omezený víc než v cele, navzdory větší rozloze tohoto vězení. Jako by jej zdi tiskly a on se pomalu dusil…

Nemůžu tady zůstat. Nemůžu tady zůstat. Nemůžu zůstat.

Blíží se to.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit. Dolph.“ Felishin hlas byl vítaným rozptýlením – Remus téměř zoufale obrátil pozornost k místu, kde seděla a na klíně chovala bezvědomou Avinovu hlavu. Vedle ní Rebeka Goldsteinová právě otočila ochablého Crolla na záda a začala jej pleskat po tvářích, aby vyvolala nějakou reakci. Remus sotva dokázal potlačit touhu přispěchat a přidat se k tomu násilí.

„Bohužel ano.“ Rebeka odpověděla unaveně, téměř rezignovaně, což se jí opravdu nepodobalo. „A já byla horší než zbytečná při snaze jej zastavit.“

Uklidni se. Musíš se uklidnit. Rozumný. Buď rozumný.

„Nebyla to vaše chyba.“ Remuse opravdu ohromilo, jak dokázal promluvit klidně. „Kletba Imperius je silná. Jen čarodějka nebo kouzelník výjimečných přirozených schopností ji dokáže setřást.“

Rebeka spráskaně zírala do země. „Zkusila jsem to,“ zašeptala tiše, téměř jako pro sebe. „Hodně jsem se snažila. Jednou nebo dvakrát se mi to podařilo, ale nikdy to nevydrželo. Jako bych několik minulých měsíců strávila v pohyblivém písku – i když se mi na chvíli podařilo vynořit, jeho kouzlo mě vždycky zase stáhlo zpět. A zase jsem dělala, co mi řekl.“

Tak tomuto pocitu Remus rozuměl. Ta bezmoc, když sledujete vaše tělo jednat podle jiné mysli, byla jeho měsíční noční můrou.

Teď na to nemysli. Uklidni se. Kontroluj.

„Nebyla to vaše chyba,“ zopakoval upřímně. „Nebylo toho víc, co byste mohla udělat.“

Felisha se přidala a procítěně položila ruku na Rebečinu paži. „Hlavní je, že jste se pokusila,“ ujišťovala ji tiše. „A poslala jste bystrozorům vzkaz. To potřebovalo víc než jen okamžik jasnosti.“

„A co dobrého to nakonec přineslo?“ Z Rebečina hlasu odkapávala trpkost. „Ani jsem jim nemohla říct, co se děje. Zvládla jsem jen neúplné varování o setkání, které zmínil Dolph mému malému stínu Hihni a měl se ho zúčastnit někdo jménem Gibbon. A pak kouzlo opět zapadlo na své místo a já tu nebohou sovu skoro zabila, abych ten vzkaz dostala zpět. U Merlina, dokonce jsem na ni hodila i lektvar! A pak, když jsem se pokusila napsat, co se mi děje, naškrábala jsem sotva dvě slova, než mě chytil Dolph. Pak už si dal pozor, abych nezůstala sama. Jsem si jistá, že Hihni bylo zle jen z pohledu na mě.“

Otázka byla dobrým rozptýlením před vzrůstající úzkostí. „Hihňa?“

Rebečin úsměv postrádal pobavení. „Tak jsem jí říkala – nebo jemu, i to by mohlo být, tvář jsem nikdy neviděla. Tvář toho, kdo před několika měsíci nahradil Cymone a začal s touto celou noční můrou.“ Smutnýma očima kmitla k žalostné postavě skutečné asistentky stále stočené v rohu do klubíčka. Otupělá bledá plavovlasá žena v uniformě dozorce jí mumlala uklidňující slova. „Ta přezdívka jaksi seděla. Hihňa dělala většinu Dolphovy monotónní práce a ne že by to zapírala – v životě jsem neslyšela tak neutuchající proud stížností. Používal ji, aby na mě dohlížela, špehovala mě a zajistila, že neukážu další známky průlomu k volnosti.“ Bolestivě se odmlčela a zahleděla se do prázdna. „Až moc mě potřeboval, aby to dovolil.“

Remus potlačil zachvění. „Pokusy.“

Rebeka přikývla. „Pokusy. Ani jako zástupce nemohl na Úroveň šest, aby sám provedl svoje testy s Kanem. A nemohl mě nahradit – potřeboval můj mozek, moje znalosti o vlkodlacích a Ústavu, jinak by to nemělo smysl. A jelikož jsem s ním nespolupracovala dobrovolně…“

Otřásla se. Uklidňující ruka opět jemně stiskla její a Felisha si dovolila otázku: „Jedné věci nerozumím. Říkala jste, že Cymone nahradili ne dlouho po Vánocích?“

Rebeka pomalu přikývla. „Přesně tak.“

Felisha si povzdechla. „Ale Dolph je tady už skoro rok. Proč by čekal tak dlouho a nic nedělal? Zástupcem se stal až před pár měsíci.“

Nepochoduj. Neštěkej. Dýchej a uklidni se.

Víš, co se blíží. Víš, co po nich musíš chtít.

Remus si téměř brutálně stiskl ruce za zády. „Je to pravda, že?“ zasáhl s větším důrazem, než zamýšlel. „Ten příběh, který vykládal o tom, jak byl pokousán v Černém lese a přišel sem pro pomoc. Jen nešel pro vlkodlačí, že? Šel za Voldemortem.“

Rebeka se při zvuku toho jména zachvěla. „Myslím, že ano. Vím, že jeho zatčení v Londýně bylo opravdové – byl nedávno pokousaným vlkodlakem, který před půl tuctem svědků prodělal incident zdivočení. Co jsem slyšela, Vy–víte–kdo vůbec nevěděl, že je tady, dokud neposlal Hihňu jako Cymone, aby zjistila, v jakém stavu zůstal jeho spojenec Kane. Byla náhoda, že se jejich cesty zkřížily. A jakmile se to stalo a Dolph získal zpět hůlku…“ zavřela oči. „Ty poslední měsíce byly strašné. Přiměl mě držet se dál od rodiny, aby si nevšimla změn nebo abych nedokázala vyklouznout. A to kvůli jeho příkazům jsem k vám byla tak hrozná, profes…“ hlas se jí zlomil a otevřela oči, aby se střetla s bratrancovým pohledem. „Remusi,“ vydechla důrazně. „Potřeboval, aby podezření padlo na mě a ne na někoho jiného. Ale přiznávám – když mě poprvé přinutil něco udělat, poslat vám pozvání do Ústavu, vůbec jsem nebyla šťastná. A moje city byly upřímné – opravdu si myslím, že jste ohrozil mého syna a že není fér, že vy žijete, zatímco moje matka a bratr jsou mrtví.“ Stiskla zuby. „Ale kdybych mohla jednat podle svého – dala bych vám aspoň šanci.“ Lehce cukla rty. „Jestli to pomůže – nejste tak špatný, jak jsem si myslela.“

Remus zvládl pousmání, ale nebylo to snadné, protože mu v hrudi narostly horečné emoce. Nicméně při zmínce jejich rodinné vazby se mu do popředí mysli dostala jedna myšlenka.

„To vy jste zabila Kanea, že?“ zeptal se tiše. „Ne Dolph. Vy.“

Rebečiny oči zazářily zvláštním koktejlem bolesti, výčitek a uspokojení. „Ano,“ přiznala roztřeseně. „Byl jejich testovací subjekt – celý základ pro Dolphovy experimenty s kletbou Imperius. Víte, že vás sem pozval jen proto, aby zjistil, že je Kane opravdu pryč? Zdráhal se jej zaklít pomocí mě ze strachu, že by se kletba mohla odrazit na něj nebo způsobit, že by nade mnou ztratil moc.“

Remus s potížemi přikývl – Zatraceně! Soustřeď se! – a Rebeka si povzdechla.

„Ale neodrazila a pokusy pokračovaly.“ Téměř nepřítomně znovu plácla Crolla po tváři. „A pak mě jednoho dne napadlo, že kdyby byl Kane mrtvý, třeba by ta práce skončila – už by neměli na čem pracovat. A tak či tak já budu volná.“

Remus si musel všimnout hrůzyplného zoufalství v jejím hlasu. „Tak jste ho otrávila.“

„Pokusila jsem se.“ Rebeka zvedla zrak k prázdnému stropu. „Zvládla jsem udržet se mimo kletbu dost dlouho na to, abych získala toxin ze Zeliina skladu a jednoho večera mu jej zamíchala do jídla. Ale kouzlo mě zadrželo a nestačilo to – následujícího dne se začal zotavovat. Nějak jsem našla sílu ho znovu nadopovat. A to už stačilo. Pozdě odpoledne pak zemřel.“

„Vzpomínám si, jak jste dostala tu zprávu.“ Remus zase přikývl, zatímco za zády svíral ruce v pěst. Přestaň prokrastinovat, Lupine. Víš, co se stane. Víš, o co je musíš požádat…

„Nemůžu říct, že by mi bylo líto, že je mrtvý.“ Rebeka opět klesla pohledem. „Zavraždil mi matku a bratra. Ale nezabila bych ho. Ne, kdybych měla jinou možnost.“ Hlas se jí teď zřetelně třásl. „Ale nakonec to věci jen zhoršilo. Urychlila jsem jejich program. Nevěděla jsem, že Dolph má přístup k mozkomorům, a teď má klienty v klecích kvůli úplňku, může si udělat tolik testovacích subjektů, kolik bude chtít…“

Felisha zbledla. „Můj bože. Musíme se odtud dostat.“

No, neříkej. Remus se kousl do rtu, aby zarazil nevhodné odseknutí. Nebyla to jejich chyba – nebyla to chyba nikoho v této místnosti, že bude muset…

Ale budeš je muset požádat. Víš, že budeš.

Je to ty, nebo oni.

Teď. Udělej to teď. Nebudeš dlouho zranitelný…

Na chvíli hleděl na Felishinu strhanou tvář, do Rebečiných unavených očí. Dávná, nově nalezená kamarádka s mužem, kterého milovala, v klíně. Sestřenice vyčerpaná a otupená omezováním, s očima evidentně uštvanýma. Jak mohl některou požádat, aby…?

„Lisho?“

Na okamžik Remus myslel, že mimoděk promluvil. Ale pak Felisha tlumeně vykřikla a naklonila se k Avinovi. Víčka se mu zatřepotala, když se několikrát zhluboka nadechl. Croll vedle něj také zasténal.

„Probírají se!“ Najednou se Rebeka energicky zvedla na nohy. „Pro… Remusi, pomozte mi!“

S okolním sténáním a zmateným mumláním si Remus uvědomil, že ten okamžik pominul.

Ale zase přijde. Musí.

Neměl jiné možnosti. A rozhodně neměl čas.

Zaměstnancům Ústavu trvalo půl hodiny, než se zcela probrali. A jak docházelo k výměně slov a příběhů, začal se objevovat jasnější obrázek.

„Svíčky?“ Crollův výsměšek se rozlehl místností a přerušil různé rozhovory, když k sobě otočil pozornost všech. „Nebuďte směšný, Lupine. Pro všechno na světě, jak by někdo dokázal zdrogovat svíčky?“

Remusovi bylo stále víc zatěžko ovládnout se a nestřelit Crollovi jednu do nosu. „Už jsem to zažil,“ procedil zatnutými zuby. „Měl jsem kamarády v Bradavicích, kteří jednou uspali celou třídu svíčkami připravenými ze speciálního vosku říznutého sedativy. Jak svíčky hořely, sedativum naplňovalo vzduch a všichni v místnosti usnuli téměř naráz.“

Felisha, která nepustila Avinovu ruku od chvíle, kdy nabyl vědomí, téměř komicky vytřeštila oči. „Pátý ročník,“ uvědomila si s úsměvem. „Třída Zmijozelů na věštění. A mám tušení, kdo ti kamarádi mohli být – a že někdo ne tak vzdálený nemusí být až tak naprosto nevinný.“

Při té vzpomínce se Remus na chvíli téměř uvolnil. „Byl to Siriusův nápad,“ bránil se z legrace a pousmál se. „On a James připravili drogu a já ji vmíchal do vosku a vlil do svíčkových forem. A pak Petr hlídal, když jsme se v noci před tou hodinou vyplížili je zasadit. Všichni věděli, že profesorka vždy zapaluje svíčky na začátku hodiny a droga byla tak připravená, aby si nikdo neuvědomil, že na něj jde spaní. James a Sirius na sebe byli vážně pyšní. Našli recept ve sborníku v oddělení s omezeným přístupem.“

„Ano, ano, jistě jsme všichni velmi ohromeni vašimi dětinskými kousky.“ Crollovo ušklíbnutí úspěšně zničilo poslední náznaky Remusova klidu. „Ale stěží se to zdá relevantní, pokud jste se vy a vaši přátelé neprosmýkli do Ústavu, abyste si z nás tropili šprýmy.“

Remusův výraz ztvrdl. Nebouchni ho, nebouchni ho… Vím, že je to lákavé, ale prostě ne… „Myslím tím,“ prohlásil sarkasticky, „…když dokázali čtyři školáci vymyslet takové kouzlo, jsem si jistý, že pro Smrtijeda s dostatečně temnými konexemi by to problém nebyl. A vzhledem k tomu, co nám řekla Zelia…“

Croll si odfrkl. „Náhoda.“

„To nebyla!“ Zmatenými tvářemi si razila cestu Zelia Phelanová, střapatá a vyčerpanější než obvykle, dokud nestála čelem přede všemi. „Říkám vám, že Dolph Greymoor tam byl, když jsem připravovala dávku těch svíček! A pět minut jsem ho nechala samotného v místnosti – dokonce jsem ho poprosila, aby mi na to dohlédl! Zrovna dnes ráno jsem zjistila, že chybí některé ze sedativ, ale neměla jsem čas to prozkoumat, než…“

Tentokrát pohrdavě odfrkl Unwin Dempster. „Ano, protože vy jste tak zatraceně spořádaná, že, děvče. Klidně jste ta sedativa mohla do vosku hodit omylem sama…“

Zelia vykřikla na protest. Odporující si hlasy na chvíli Remuse málem přivedly k šílenství.

„Ticho!“ vyrazil ze sebe, ještě než si to vůbec uvědomil. Jakmile se na něj obrátily zaražené tváře, zoufale se nadechl, aby se uklidnil.

„Věřím, že to bylo úmyslné,“ prohlásil tiše. „Ale jak se sedativum dostalo do svíček, je, abych pravdu řekl, teoretické. Záleží jen na tom, že se to stalo.“

„A za jakým účelem?“ protočil očima Croll. „Jak věděli, že svoláme schůzi? Jak věděli, že tam budeme všichni?“

„Měli vás přečteného, Arcadiusi.“ Rebečin přísný tón poměrně efektivně zastavil Crollovy protesty. Všechny oči se otočily k vedoucí Ústavu. „Věděli, že v okamžiku, kdy zmizím, budete chtít prosadit své vedení a budete chtít, aby byli všichni informováni. Dolphovi bylo jasné, že všechny svoláte na schůzi, abyste dokázal, že velíte. Pohrál si s vámi stejně jako se zbytkem z nás.“

Od sledujících zaměstnanců se zvedlo souhlasné mumlání. Přikyvovali a jejich pohledy byly více než čitelné. Crollova ústa se vzhledem k drtivé jednotě zprudka zavřela.

Ztěžka polkl. „Blbosti,“ dokázal nepřesvědčivě vyplodit. „Naprosté blbosti.“

„Ale sklapněte, Crolle.“ Jasný hlas Avina prozrazoval, že toto toužil říct už dlouho. „Viděl jsem Cymone – tedy tamtu Cymone – jak vybíhá z místnosti, právě když jsem vstoupil – vlastně hned předtím, než mě omráčila. Proč asi chtěla tak rychle odejít, poté co se svíčky zapálily?“

„Přesně.“ Remus se nutil k hlubokému dýchání. Ještě ne. Jen by zpanikařili. Ale brzy. A možná… „A jak nám pomůže dohadování? My se jen potřebujeme odtud dostat. Hned.“

Avin se zamyšleně zarazil. „Možná by pomohlo, kdybychom věděli, jak jsme se dostali sem?“ navrhl s pokrčením ramen.

„Tudy.“ Rebeka ukázala na svoz. „Jednoho po druhém vás levitovali z Úrovně pět. Musela jsem vás roztahat po místnosti, abyste nevytvořili hromadu.“

„Nemyslím, že se nějak rychle odlevitujeme zpátky,“ povzdechl si Avin, když si vyměnil pohled s Felishou. „Ne bez hůlek. A i kdybychom dokázali dosáhnout na mříže, vsadím se, že budou nějak zakouzlené.“ Rozhlédl se. „Což nám nechává jen možnost probít se zdmi.“

„Nebudeme muset zacházet tak daleko.“ Zamyšlená Rebeka vědomě ignorovala Crollovo opovržlivé odfrknutí nad tím nápadem. „Nejbližší přenášedlo tohoto patra je jen o pár chodeb dál. Kdybychom se dostali jen přes tuto zeď…“

Marné. Nejsou přenášedla. Potřebujeme lepší způsob…

„Nemáme přenášedla.“ Než mohl Remus otevřít pusu, aby plán zamítl, zasáhl Alexander Aylward. Vysoký, přísný muž byl vážný, dokonce uštvaný. „Včera večer jsem je všechny rozbil.“

Rozhostilo se příšerné ticho, které zrušilo zvyšující se šokované mumlání. Řada očí se vyčítavě obrátila na šéfa bezpečnosti.

„Vy jste co?“ zalapal po dechu Croll. „Udělal jste co? Vy enormní neohrabaný idiote, proč jste k čertu…“

„Nebyla to moje chyba,“ odsekl Aylward a úspěšně zastavil Crollovu tirádu. „Před týdnem, když jsem měl hlídku na Úrovni pět, jsem narazil na Dolpha Greymoora, který přikazoval Cymone, aby ho dostala ven z budovy. Když jsem ho vyzval, vytáhl hůlku a zaklel mě.“ Vysoký muž polkl. „Imperiem.“

Ale něco v Aylwardově tónu Remusovi řeklo víc než dost o osudu šéfa bezpečnosti. Ten tón poznával až moc dobře.

Tolik si o sobě myslíš. A to se ani nemůžeš nazývat člověkem… Není čas přemýšlet o tomto. Brzy budeš muset požádat.

Ale ještě ne.

„Přinutil vás v neděli vést mé přepadení.“ Aylwardův pohled se setkal s Remusovým působivě klidným. „S několika kolegy seslal Imperio na vás a tucet vesničanů, abyste se pokusili o můj únos. Takto, kdyby se něco zvrtlo, by neztratil při útoku tak blízko Brumbála nikoho cenného.“

Aylward unaveně přikývl. „Je mi to líto, pane profesore. Té noci byl v mé hlavě – mluvil skrze mě. A včera mě přinutil zničit přenášedla. Je mi to líto.“

„Nebyla to vaše chyba.“ Rebeka promluvila s vědoucí upřímností. „Nebojte, Aylwarde. Nemohl jste nic dělat.“

Avin se zhluboka nadechl. „No, to věci komplikuje, ale neznamená to, že je útěk nemožný. Pokud nějak uvolníme mříže a protáhneme se svozem nahoru…“

„Slyšíte se?“ Croll usekl mumlání zaměstnanců, až všichni zcela umlkli. „Proč bychom měli odcházet? Proč se obtěžovat s útěkem a riskovat jejich hněv? Nahoře jsou Smrtijedi, mozkomorové a vlkodlaci – tady jsme alespoň v bezpečí. Říkám, počkejme tu a uvidíme, co se stane. Je to nejbezpečnější.“

„Souhlasím,“ vybafl Unwin a utnul několik protestů. „Vylezeme nahoru a oni nás zabijí. Budeme-li držet hlavy dole, dostaneme se z toho živí.“

Slabé mumlání souhlasů teď bylo spíš znepokojené než rozhněvané. Vy blázni, copak nechápete? „V bezpečí na jak dlouho, Crolle?“ odsekl Remus ledově. „Opravdu si myslíte, že zamýšlí nechat vás naživu?“

Croll se opovržlivě ušklíbl. „Kdyby nás chtěli zabít, Lupine, neudělali by to už? V zasedačce měli příležitost skončit to s námi všemi. Ta falešná Cymone měla příležitost s vámi. Ne, je to zjevné. Chtějí, abychom přežili. A protože měli tolik problémů, aby vás uvěznili a přitáhli sem, chtějí, abyste žil i vy.“

Jak pošetilý dokážeš být? Pracuješ s vlkodlaky, ty idiote, musíš vědět, co se blíží, co dnes v noci bude…

„Z jistého důvodu chtějí, abyste žili teď.“ Remus se setkal s jeho očima s ledovou jistotou. „A se mnou je to stejné. A možná neznám celou záležitost, ale jsem si jistý, že jsem nezanedbatelnou částí jejich plánu.“

Z Felishiny tváře okamžitě zmizela krev, když se na něj podívala.

„Zábava,“ zašeptala.

„Zábava.“ Remus hleděl na ztichlý hlouček, pak na popelavou Felishu, vzteklého Crolla, unavenou Rebeku, vážného Aylwarda, rozčilenou Zeliu, zatrpklého Unwina a všechny další, mladé tváře, i ty šedivé, bledé a zardělé, polekané a vzteklé, možná dvacet lidí na něj zmateně zíralo a pomalu, zděšeně si začalo uvědomovat.

Všichni tady. Všichni sledují.

Všichni zatracení.

Teď je čas. Teď je musíš požádat. Požádat, než bude pozdě.

Remus nikdy v životě nebyl tak vyděšený. Ale věděl, že nemá na výběr.

„Zábava,“ zopakoval tiše, očima přejížděl tváře, jednu po druhé. „Obveselení. Všichni víte, co jsem. Jsem vlkodlak. A dnes, asi tak za hodinu, vyjde úplněk.“ Namířil pohled na Crolla, intenzivní, zarývající se, významný, když se konečné uvědomění projevilo v lékařově tváři. „A dnes jsem neměl vlkodlačí.“

Ticho bylo smrtící. Crollova tvář nabrala nazelenalou barvu.

Remus pomalu zvedl tvář. „Chtějí sledovat můj pád,“ řekl hlasem klidným, téměř zdvořilým. „Chtějí sledovat můj výraz, až se ráno proberu a kolem mě budou ležet vaše zbytky. Chtějí oslabit moji mysl, aby se dala ovládnout. A je jim jedno, koho při tom zabijí.“ Pomalu uvolnil pěsti. „Takže volba je jednoduchá. Buď najdeme cestu ven co nejdřív, nebo…“ na chvíli zavřel oči, když si v duchu promítal tváře milovaných, otce, matky, studentů, Tonksové. Teď všechny ztracené. Všechny nedosažitelné.

Pro mě je příliš pozdě. Příliš pozdě…

Nemůžu to dovolit. Je jen jedna možnost.

„Nebo…“ dodal tiše, unaveně, zoufale, s očima naplněnýma bolestí, „než vyjde úplněk, jeden z vás mě bude muset zabít.“