Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

49 -- Mapování nepřátelského území

V sobotu ráno šel Harry dolů na snídani v doprovodu Rona a Hermiony. Hermiona si sedla mezi ně, aby si Ron mohl povídat s Andrewem.

„Takže,“ začala nemotorně, „jak ses měl?“

„Dobře,“ odpověděl Harry a natáhl se pro topinku.

„Tak mě napadlo, že spolu poslední dobou moc nemluvíme.“

Harry obrátil oči v sloup. „Jak se to mohlo stát?“ Zeptal se sarkasticky.

„Mrzí mě, že to není jako dřív,“ sklopila oči Hermiona.

Harry se na ni podíval. „Zkoušel jsem to,“ řekl vážně. „Opravdu jsem se snažil. Hodně pro mě znamenáš. Ale mám pocit, že když se s tebou pokusím mluvit, jen mě vyslýcháš a káráš.“ Zaváhal. „Myslím, že bychom se to měli pokusit napravit později, až můj život nebude tak... Tak... Až ti budu...“

„Můžu si sednout?“ Ozval se tichý dětský hlas. Harry se s úsměvem otočil a nepřekvapilo ho, když za sebou našel Terezu.

„Jasně,“ řekl. Tereza se široce usmála, přelezla lavici a uvelebila se vedle něj.

„Včerejší trénink byl vážně něco,“ řekla rozzářeně. „Myslím, že mi to začíná jít líp.“

„Vždycky je dobré pracovat s novými hráči,“ souhlasil Harry přívětivě. „Zvlášť, když jsou na jiné úrovni, ať už mají více zkušeností nebo méně. Lidi se pak rychle učí.“ Vesele se na ni usmál. „Taky si myslím, že děláš pokroky. Ty i Iggy.“

Tereza se rozzářila. Šťastně brebentila během celé snídaně. Harrymu to nevadilo. Vzpomínal si, jaké to bylo mít starší kamarády – a poskytovalo mu to ochranu před nepříjemným hovorem s Hermionou. Tereza k němu vzhlížela s obdivem, ale pro jednou to aspoň bylo za něco, na čem měl zásluhy – za jeho dovednosti ve famfrpálu – ne kvůli jeho jménu.

„A ten manévr, co jsi mi poradil, fungoval dokonale!“ Tereza na lavici téměř nadskakovala nadšením.

Harry jí pohlédl přes hlavu a střetl se s Colinovýma očima. Colin se na něj rozpačitě zakřenil a okázale si zakryl tvář. Harrymu zaskočilo, jak se snažil nerozesmát.

„Jsi v pohodě?“ Zeptala se Tereza.

„Jo, dobrý. Jen jsem toho spolkl moc naráz. Co to cvičení s Ginny? Myslíš, že pomohlo?“

Všiml si, že Hermiona odešla.

Harry sešel k Hagridovi, aby se rozloučil s wyverny. Na konec září bylo nezvykle teplo, tak si nechal předek hábitu rozhalený.

Když obešel Hagridovu chatrč, padl mu k jeho překvapení pohled jako první na Charlieho Weasleyho. Než stačil zavolat na pozdrav, všiml si ho rozložitý chlap kousek dál po obvodu voliéry. „Hej!“ Zavolal. „Bohužel, ale studenti se koukat nesmějí.“

Charlie vzhlédl. „To je Harry,“ zavolal na něj. „On tu být může. Pojď sem, Harry. Hagrid říkal, že tady s těmi potvůrkami dokážeš mluvit.“

„Tak trochu. Vypadá to, že rozumí hadímu jazyku, ale já jim nerozumím ani slovo.“ Harry došel k Charliemu. Wyverni běsnili, mávali křídly a vřískali jako o závod. Tu a tam jeden z nich vylétl do nejvyšší části voliéry a s výhružně napřaženými pařáty se střemhlav vrhl k východu. „Co tu vůbec děláš? Nepracuješ náhodou v Rumunsku? Myslel jsem, že tihle mají namířeno do Ruska.“

„To jo, ale Harry, my od draků se všichni známe. A každý ví, že se moje rodina přátelí s Albusem Brumbálem, takže mě přizvali. Profesionální laskavost.“ Zamračil se na rozlícené wyverny. „Myslíš, že bys je dokázal uklidnit?“

„Řekni mi, kam je máte v plánu přemístit, a já se jim to pokusím popsat.“

„No, konečný cíl je Uralská dračí rezervace. Je tam několik osamocených samic, tak jsme doufali, že by si mezi nimi mohli vybrat a doplnit čtveřice – víš, že wyverni vždycky hnízdí v uskupení po čtyřech, viď?“

Harry přikývl. „Jeden samec a tři samice, každý z nich má přiřazenou určitou roli ve výchově potomků – Hagrid nás taky učí, není to, že bychom je jen chodili obdivovat.“

„Dobře. Rusko ale vyžaduje karanténu, takže nejprve budou v uzavřeném areálu – o dost větším a s přirozenějšími podmínkami než tady, ale pořád uzavřeném – aby je tam mohli po tři týdny pozorovat. Budou sledovat, jestli nejsou nakažení hnilobou šupin nebo něčím podobným, jestli nejsou příliš domestikovaní, aby si dokázali obstarat potravu, a takové věci. Až bude po všem, vypustí je a pomocí hipogryfů je nasměrují do oblasti, kde se jim podle expertů na wyverny bude líbit nejvíc.“

„Tak jo,“ řekl Harry. Obrátil se ke kleci a soustředil se na to, aby wyverny vnímal jako okřídlené hady. „Tento muž přišel, aby vás přestěhoval do vašeho nového domova,“ řekl.

Harry wyvernům popsal, co je čeká a řekl jim, že Charlie je přítel (alespoň se pokusil vyjádřit pojem ‚přítel‘ – měl pocit, že ve výsledku řekl něco, co vyjadřovalo intimnější vztah) a že mu mohou důvěřovat. Charlieho statný společník zamrzl na místě hrůzou v okamžiku, kdy Harrymu ze rtů splynuly první sykavky. Zelená samice se nakonec přiblížila ke kleci a dovolila Harryho protáhnout ruku mezi mřížemi a pohladit ji. Na Charlieho žádost jim Harry sdělil, že na každého z nich Charlie potřebuje pro přesun seslat Uspávací kouzlo. Jakmile si to u Charlieho ověřil, také je ujistil, že i během karantény zůstanou pohromadě. („Jasně že jo!“ Odpověděl Charlie. „Pečovatelé budou potřebovat vidět, jak spolu fungují jako rodina.“) Harry dodal, že žádným jiným způsobem se nedostanou z dosavadní klece a wyverni se konečně rozhodli podstoupit to riziko. Slétli na zem, ale s poplašeným máváním křídel se stáhli, když Charlie vytáhl hůlku.

„Ukaž jim to na mně,“ nabídl se Harry.

„Cože?“

„Vysvětlím jim, co uděláš, pak na mě sešleš Uspávací kouzlo a potom mě probudíš.“

Charlie nad Harryho návrhem chvilku přemýšlel a poté souhlasil. Wyverni sledovali, jak Harry usnul a pak se bez újmy probral, a rozhodli se spolupracovat. Charlie seslal kouzla a se svým společníkem vstoupili do voliéry.

„Teď se odsud přemístíme pomocí přenášedla,“ řekl Charlie. „Vyřiď Ronovi, že pozdravuju!“

Chviličku nato byl Harry sám.

Možná ne tak sám, pomyslel si, když se mu od noh ozval hlas:

„Vrátí se ti létající hadi?“

Harry shlédl do trávy. „Ne,“ řekl. „Přijde někdo jiný.“ Sedl si na bobek, aby byl zmiji blíž. !Mohl bych tě ukázat jednomu svému příteli?“

„Jako předtím?“

„Přesně tak.“

„Bude tenhle taky teplý?“

„To nevím,“ odpověděl Harry.

„Jestli ne, budu spát na tobě.“

„Tak jo. To by se mi líbilo.“

Po chvíli experimentování Hermiona, Ron a Ginny zjistili, že výsledky mapování Komnaty nejvyšší potřeby jsou poněkud nejisté. Ronovi, který komnatě kladl požadavky pomocí představ namísto slov, se podařilo přivolat něco, co vypadalo jako útulná místnost, do které je před pár dny zavedl Harry, ale nemohli si být jisti, zda je to opravdu ta samá. Zmapovali ji a poté Hermiona přivolala místnost, kterou používali pro setkávání Brumbálovy armády. Ron a Ginny sledovali, jak vešla do zmapované místnosti, jenže jakmile byla uvnitř, mohli ji vidět pouze na některých místech a na jiných její tečka mizela. Bylo to, jako by zmapovaná oblast nebyla tvořena jednou souvislou plochou. Když z ní Hermiona vyšla a znovu ji přivolala, mapa ji zobrazila. Když ale Ron přivolal to, co považoval za tu samou místnost, Hermionina tečka se opět objevovala jen v některých místech, ačkoliv tentokrát jich bylo více. Pak se místnost pokusila přivolat Ginny, ale nepodařilo se jí to.

„Proč se dveře neobjevují?“ Zeptala se Hermiona. „Ginny, přivolej místnost BA!“

Ginny pokrčila rameny. „Nemůžu.“

„Proč ne?“

„Nevím. Možná proto, že hluboko uvnitř nemám pocit, že bych to skutečně potřebovala.“ Ginny si odhrnula vlasy z obličeje a usmála se. „Tohle je konec konců Komnata nejvyšší potřeby, ne Komnata vlažného zájmu.“

„Ale my potřebujeme další zdroj informací.“

„Ne. Ty potřebuješ další zdroj informací. Co se mě týče, myslím, že si Harry povede skvěle, když ho necháte na pokoji.“

„Tak proč nám pomáháš?“ Zeptal se Ron kousavě.

„Protože vidím, že ty a Hermiona potřebujete dělat něco, a možná na Harryho budete dorážet trochu méně, když budete mít pocit, že podnikáte nějaké kroky.“

Hermiona netušila, zda si její prohlášení má přebrat jako urážku nebo jako poklonu. Ještě stále si to pokoušela přebrat v hlavě, když Ron těžce povzdechl. „Pojďme znovu zkusit nějakou menší místnost.“ Hermiona znovu přivolala ‚Harryho soukromou místnost‘ a ze zmapované tréninkové místnosti Brumbálovy armády ji v ní viděli na více než půlce plochy.

„Počkejte, udělám si ještě jeden bleskový náčrtek,“ vešla Ginny dovnitř za Hermionou, „teď když je venku světlo.“

Ron ani Hermiona se nebránili. Ron jen tak ze zvědavosti zkontroloval zásobu lektvarů a zjistil, že opět zahrnuje šest lahviček z tmavého skla naplněných zeleným lektvarem.

„Víš, o té tvé teorii s drogami jsem po včerejší noci přesvědčený čím dál tím méně,“ utrousil Ron.

„Proč?“

„No, ten šumivý lektvar nedělal nic zvláštního. Aspoň já jsem nic necítil. Nemám žádné nutkání dát si ho znovu.“

„Ale to je ten, který nám zdůvodnil, vzpomínáš?“

„Hm.“

Ron zvedl jednu z růžových lahviček. „Tohle na druhou stranu bylo zábavné, ale vypadalo to neškodně.“ Zamračil se. „Asi bych to měl taky vyzkoušet, abych se ujistil, že se jedná o stejnou věc.“

„Rone!“ Ozvala se Hermiona, ale to už měl Ron lahvičku otevřenou. Nemohl najít nic, pomocí čeho by vytvořil bubuliny, tak k sobě přitiskl palec a ukazovák a vylil na ně kapku lektvaru. Než si na prsty stačil zafoukat, proběhl jím záchvěv čirého potěšení, které se proměnilo v radostné blaho, jakmile se mu z nich podařilo vyfouknout bublinu a tu následně ve vzduchu prasknout.

„Jů,“ vydechl šťastně. „Je to ono. Funguje to i na kůži, ale v bubulinách je to lepší.“ Natáhl se, aby si prsty otřel o Hermionu, ale pak si to rozmyslel a použil pro ten účel svou sestru. Zasmála se a uštědřila mu pohlavek.

„Přestaňte s tím!“ Vyštěkla Hermiona. Skousla si ret. „Prosím?“

Ron se zasmál. „Počkej pár minut,“ poradil jí, ale nepodařilo se mu znít příliš vážně. Znovu lektvar zazátkoval a vrátil ho na místo.

Po čtvrt hodině záhadnou místnost opustili a vyrazili dolů po schodech. Zmapovali schodiště vedoucí od vstupní haly do sklepení a pustili se do mapování podzemních chodeb. U prvních dveří se zastavili. Ron otevřel dveře. Naskytl se jim pohled do prázdné, čtvercové místnosti.

„Co kdybychom si ji jen poznačili na mapu,“ navrhla Hermiona, „a vrátili se k ní později?“

Toho plánu se drželi i u dalších šesti místností, které objevili. Některé byly prázdné, jiné sloužily jako skladiště, ale v žádné z nich nebyl nábytek, na který by se dalo pohodlně sednout nebo lehnout. Dveře sedmé místnosti byly zamčené.

„Uděláme ji teď?“ Zeptal se Ron.

„Co když je někdo uvnitř?“ Dělala si starosti Hermiona. Sotva se jí podařilo zachytit Ginnyinu ruku a zabránit tak dívce zaklepat.

„Možná by bylo nejlepší taky ji jen poznačit a vrátit se sem během vyučování, až budeme mít jistotu, že Snape učí a většina lidí ze Zmijozelu je nahoře,“ navrhl šeptem Ron.

Ginny si klekla na podlahu, aby prozkoumala, jestli něco neuvidí škvírou pode dveřmi. Nahlásila, že je uvnitř tma, a pokusila se prostrčit dovnitř špičku hůlky. Světlo z hůlky moc nepomohlo, pouze jim prozradilo, že několik desítek centimetrů za dveřmi pokrývá stejná kamenná podlaha jako na chodbě.

„Ale vypadá to na často používanou místnost,“ poznamenala Hermiona, když se Ginny soukala na nohy. „Je vidět, jak je tady u dveří kámen ochozený.“

„Hej!“ Křikl na ně mladý nicméně nebojácný hlas ze vzdálené části chodby. Klusal k nim drobný student ze Zmijozelu - asi tak ze třetího ročníku. Zastavil se pár kroků od nich. „Co vy tady děláte? Padejte od profesorovy laboratoře, než si na pomoc zavolám kamarády a naděláme tady z vás nebelvírskou fašírku.“

Ron popuzeně vykročil vpřed, ale Hermiona ho stáhla zpátky.

„Nějak jsme zabloudili,“ ukázala Ginny na mapu. „Které schody vedou do vstupní haly?“

Dítě napřáhlo ruku. „Běžte tamhle, zabočte doprava a pak pořád rovně, dokud k nim nedojdete. A už zmizte!“

Poslechli.

Harry během oběda bezděčně přeběhl pohledem přes profesorský stůl a s překvapením zaznamenal, že jeho otec v tichosti pozoruje Remuse. Nevypadalo to, že by si toho Remus všiml. Nespokojeně se šťoural v jídle, přesouval jídlo z jedné strany talíře na druhou a židli měl nápadně přisunutou u profesora Brumbála. Harryho napadlo, zda mu nepůsobí potíže rodiče.

Severus ze svého místa brzy vyklouzl a Harry ho s chvilkovým odstupem následoval.

„Ahoj,“ pozdravil ho Severus, když Harry vstoupil do laboratoře. „Jsi připraven odvést skutečnou práci?“

„Jsem, ale nejdřív...“ nadhodil Harry. Čekal na zvednutí obočí, kterým Severus dal najevo zájem, než pokračoval. „Takhle teplých dní už moc nebude. Nechtěl by ses setkat s mou zmijí kamarádkou, než se uloží k zimnímu spánku?“

„Chápu to správně, že navrhuješ, abychom se spolu prošli po bradavických pozemcích?“

Harry přikývl. „Když u toho budeš mít můj plášť, bude to vypadat, jako bych si vyšel ven sám. Tam je potom dost křoví, které stíní dobrá místa na sezení před pohledem ze školy. Když si pečlivě vybereme místo, budeš si dokonce moct stáhnout kapuci.“

Zmije se slunila na kameni nedaleko od místa, kde ji Harry zanechal. Prošel kolem ní, zašel za křoví ve tvaru podkovy otevřené směrem k Zakázanému lesu a zavolal na ni. Zmije se provlnila řídkou žloutnoucí trávou, pak se napřímila a rychle zakmitala jazýčkem. Působila úchvatně a nebezpečně, přes světle hnědý hřbet se jí jako varování vlnila tmavá, zubatá čára v ostrých špičkách přecházející téměř do černé.

„Cítím tu někoho ze tvého hnízda, ale nevidím ho. Ty ano?“ Zeptala se zmije úzkostlivě. „Je na mé skalce nebo někde za ní.“

„Teď ho také nevidím,“ ubezpečil ji Harry. „Má na sobě něco, díky čemu ho nevidí nikdo.“ Ale co mě očividně neskryje před Nagini, pomyslel si pro sebe.

Krátký záblesk modrého světla prozradil kouzlo seslané ke vzdáleným stromům, pak se objevila Snapeova hlava. Harryho opět udeřily do očí umaštěné záclony otcových vlasů a uvažoval, jestli nad nimi Lucius opovržlivě pomlaskával a sesílal na ně čistící kouzla – a když už byl v tom, možná něco na odstranění zápachu.

Zmije se při Snapeově nečekaném zjevení výhružně stáhla, pak se ale uvolnila a nechala hlavu klesnout k zemi. „Má i tělo, které teď není vidět?“ Vyzvídala zvědavě.

„Přesně tak.“

„Povídáš jí o mně?“ Zeptal se trochu nedůtklivě Severus.

„Ani ne – jen ji zajímalo, proč tě nemůže vidět,“ řekl Harry. „Nemyslím si, že bych jí mohl přeložit tvé jméno.“ Mávl rukou ke zmiji. „Otče, tohle je had-který-žije-blízko-místa-kde-bývali-wyverni.“ Posadil se na plochý kámen a pohlédl na hada. „Tento muž je pro mě velmi důležitý.“

„On se mnou nemůže mluvit?“

„Ne, to je velmi výjimečná dovednost.“ Najednou se Harry polekal. Co když Voldemort mluvil se všemi místními hady? Ale nedovedl si představit, že by se Voldemort nebo i jen Nagini dokázali dostat tak daleko na bradavické pozemky. „Jestli ale potkáš jiného člověka, který to dokáže, nebo hada většího než byli ti s křídly, nezmiňuj se o mně. Ten muž je můj nepřítel.“

„Nebudu o tobě mluvit,“ ujistil ho had. „Stejně se brzy uložím ke spánku,“ dodal jakoby mimochodem.

Chvíli si povídali. Harry občas něco přeložil, zvlášť vtipné komentáře o wyvernech. Poté zmije naposledy jazýčkem ochutnala Snapeův pach. „Voní trochu jako ty,“ poznamenala, „i když daleko výrazněji.“ Harry se tak rozesmál, že navzdory svým rozpakům byl nucen poznámku přeložit. Když se přestal hýbat, vklouzla mu do rukávu hábitu a spokojeně se ve tmavém prostoru uložila.

„Nelechtá to?“ Zajímal se Severus.

„Ani ne.“ Harry se zamyslel. „Ale dokážu říct, že je spokojená. Je to příjemné.“

Chvíli oba mlčeli. Bylo to, jako by se přenesli zpátky do léta, pomyslel si šťastně Harry. Jako na konci srpna, kdy všechno nebylo tak nebezpečné. Proč jsme spolu nechodili ven častěji?

„Co se týče té poslední noci,“ začal Severus váhavě. Přinutil se pohlédnout na Harryho, ale pak odvrátil pohled a znovu se zahleděl na vzdálený les. Roztržitě k němu vyslal další kouzlo. „Děkuji,“ řekl.

Harry zrůžověl rozpaky i potěšením. „Nic jsem neudělal,“ řekl zlehka.

Severus se na něj zamračil. „Dobře víš, že udělal,“ oponoval zprudka. Zaváhal. „Brumbál míval ve zvyku na setkáních staré party básnit o tom, jaké ‚milující dítě‘ jsi. Nemělo to konce. Nikdy jsem si neuvědomil, jakou odvahu to zahrnuje.“

Harry Snapeova slova plachým kývnutím přijal. Nyní byla řada na něm, aby rozpačitě odvrátil pohled. Sledoval, jak se řídké mraky plíží nad vrcholky stromů, a pokoušel se udržet dýchání v normálu.

„Koho bys měl rád, kdyby sis troufl?“ Zeptal se.

„Myslíš kromě tebe?“ Zeptal se Severus.

Harry nespouštěl zrak z oblaků. „Máš mě rád?“

V tichu, které se rozhostilo, sledoval, jak se jedna dlouhá nařasená linie posouvá po nebi před stromy a jiná zaujímá její místo.

„Ano,“ odpověděl Severus rozhodně.

Harrymu se bezděčně zavřely oči. Přinutil se je otevřít. „To jsem rád,“ řekl. „Vidíš, taky dokážeš být odvážný. Koho dalšího?“

Následovalo další ticho, tentokrát ještě delší.

„Nemyslím, že by tu byl někdo další – přinejmenším nikdo živý.“

To Harryho přimělo podívat se na něj. „Každý člověk by měl milovat víc než jednu osobu,“ řekl vážně, „a víc než jedním způsobem.“

„Asi máš pravdu v tom, že bychom měli,“ připustil Severus, „ale u mě to tak není. Ani by to s ohledem na mou situaci nebylo vhodné.“ Odmlčel se. „Koho máš takhle rád ty?“

Harry si zamyšleně skousl ret. „Tebe,“ řekl. „Rona a Hermionu. Paní Weasleyovou. Takovým nějakým roztrpčeným způsobem i Brumbála, a myslím, že i Remuse, tak nějak. Občas přesně nevím, kým opravdu je, ale to asi bude jenom tím, jak je jeho podstata spojena s fázemi měsíce, ne? Když jsem byl mladší, držel se víc zpátky. Teď mi ze sebe ukazuje dost na to, aby mě to mátlo.“

Odvážil se mrknout na Severuse, aby viděl, jestli ho zmínka Remuse rozladila, ale hlava zavěšená ve vzduchu opět upřeně hleděla k lesu, Severus sledoval něco ve velké dálce.

„Rozumím,“ řekl vzdáleně. „V Remusovi toho je víc, než obvykle lidem ukazuje.“ Linie kolem jeho očí ztvrdly. „Poddajnost je zcela zásadní pro jeho přežití.“

„Stále ho miluješ?“ Zeptal se Harry otevřeně.

„Nemiluji zvířata,“ odpověděl drsně Severus.

Harry sebou trhl. Napadlo ho, zda si Severus uvědomuje, jak hluboko ťal, a kolika lidí se to týkalo. Zjistil, že se chvěje zlostí i bolestí a další slova z něj vyšla rychle, musel se držet, aby mluvil klidně:

„Remus není zvíře o nic víc, než byla má matka, a ty to víš.“

Had se probral ze svého podřimování a líně se pohnul, takže se mu zavlnil rukáv. Zmije vystrčila hlavu a výhružně zasyčela na vzduch před sebou, pak zběžně prohlédla okolí a zasyčela na Severuse, který už se připravoval vychrlit naštvanou odpověď, ale v tom okamžiku ztuhl.

„Jsem v bezpečí,“ ujistil ji Harry a prstem přejel po plošce její hlavy a pak po pružném těle. „Je to jen – boj, ve kterém se nikomu nic nestane.“

Taková lež, pomyslel si. Jen nepoteče krev.

„Přikazuješ jí, aby to dělala?“ Zeptal se Severus a neodvracel pohled od zmije.

„Ne – takhle se chová, když jsem rozrušený. Nevím, jak tomu zabránit. Ale řekl jsem jí, že jsem v bezpečí.“ Harry se usmál. „Měl jsi ji slyšet, když mě Hermiona a Ron našli sedět tady s Dracem a Draco Hermioně nadával do-“ Zrudl.

„Rozumím,“ řekl Severus suše. „Domnívám se, že nitrobrana by tvůj problém měla vyřešit.“

„Uprostřed hovoru?“

„Tak ji užívám já.“

„Aha.“

„Nyní to zkusíme znovu,“ řekl Severus odměřeně. „Ty se zaměř na sebeovládání a já ti řeknu,“ do jeho hlasu i tváře se vrátila důvěrně známá zášť, „že Remus není víc než zvíře, a že se stydím, že jsem s ním kdy-“ jeho hlas ztratil na síle a pak ustal zcela. Harry sledoval, jak zavřel oči a zatnul zuby.

Had se začal neklidně vrtět a Harry se chvatně soustředil na vytlačení všech myšlenek. Zbývalo jen teplo, čistý vzduch...

„Myslím, že bychom měli jít,“ řekl Severus nekompromisně. „Zkus experimentovat, až se naskytne přirozená příležitost. Já ti v tom pomoci nemohu.“

Vznášející se hlava vylétla vzhůru a zmizela Harrymu z očí.

„Musím jít,“ zasyčel na hada. „Budeš si mě na jaře pamatovat, jestli už se neuvidíme?“

„Pamatuješ si západ slunce, když se ráno probouzíš?“ Opáčil pobaveně had a odplazil se z jeho rukávu na kámen.

„Takové to je?“

„Skoro.“

„Tak jo. Uvidíme se později.“

Ron se znovu rozhlédl po společenské místnosti, aby se ujistil, že nikdo není nablízku. S tímhle musí přestat, pomyslela si Hermiona. Je příliš nápadný.

Našli si místo v tmavém koutě místnosti vzdáleném od krbu i od oken. Nejblíže k nim seděli dva čtvrťáci, kteří byli mimo doslech tichého hovoru a navíc upínali pozornost na šachovnici mezi sebou.

„Potřebujeme zmapovat Snapeovu laboratoř,“ prohlásila Hermiona. „Víme, že tam byl.“

„Ne,“ nesouhlasil Ron. „Víme, že Malfoy řekl, že tam byl.“

„To je pravda, ale je to jediné vodítko, které máme.“ Hermiona se zamračila. „Náš hlavní problém se zmapováním laboratoře profesora Snapea je, že by právě mohla obsahovat profesora Snape.“

„Který by Nebelvíru strhl stovky bodů a nás by pověsil za uši do průvanu.“

„Obrazně řečeno.“

„Nejsem si jistý, že by to zůstalo u obrazného,“ zabručel Ron.

„Takže tu laboratoř budeme muset zmapovat, až budeme mít jistotu, že je profesor Snape zaměstnaný jinde,“ pokračovala s varovným pohledem Ronovým směrem.

„Až bude učit?“ Navrhl Ron.

„Až bude na večeři,“ opravila ho Hermiona.

„Hermiono!“

„Rone, prosím tě! Přece víš, kde je kuchyň.“

„Určitě to nechcete probírat spíš někde venku?“ Zeptala se Ginny.

„Ginny! Venku to dopadlo katastrofálně,“ namítl Ron.

„No jasně,“ protočila Ginny panenky.

„Ne, Ginny, vážně, Ron má pravdu,“ zastala se ho Hermiona.

„Tak co teda uděláme?“ Zeptal se rezignovaně Ron. „Počkáme si ve Velké síni, jestli se Snape dostaví na jídlo, a pak odejdeme a zmapujeme jeho laboratoř?“

„Ano,“ přitakala Hermiona. Sklonila se nad mapou a hledala na ní poznámku ‚LSS‘, kterou si u Snapeovy laboratoře udělala. „Začneme nafoukáním kouře pod dveře. Potom jsem si říkala, že bychom mohli,“ zarazila se uprostřed věty. „Snape!“ Vyjekla a připlácla si ruku přes pusu. „Pro pána krále!“ Zašeptala.

„Co?“

Hermiona ukázala na místo na mapě. Na schodech do sklepení se pohybovaly dvě tečky: jedna s popiskem „Severus Snape“ a druhá s popiskem „Harry Potter“.

„Mohli bychom je dohnat?“ Zeptala se Ginny.

„Když je s ním Snape?!“ Zeptal se Ron. „Víš, o kolik bodů by Nebelvír přišel?“

„Pobývat ve sklepeních není zakázané,“ upozornila je Hermiona nakvašeně.

„Jako by na tom tomu umaštěnci záleželo!“

„Sledujte, kam půjdou,“ poradila Ginny. „Pak budeme vědět, jakým směrem potřebujeme rozšířit mapu.“

Harry a profesor Snape z hlavního koridoru zabočili doleva a sešli z mapy. Hermina se poznačila místo, kde zmizeli.

„Můžeme si risknout jít tam znovu?“ Nadhodila Ginny.

Hermiona se zamyslela. „Myslím, že ano,“ řekla. „Pokud nepotkáme stejného kluka ze Zmijozelu, mělo by to být v pohodě.“ Zamračila se na mapu. „Ale nejdřív bych se chvilku dívala, aspoň budeme vědět, jestli vyšli spolu nebo jestli se Harry vrací sám.“

Po cestě zpátky nebyl Severus v hovorné náladě. Harry si lámal hlavu nad tím, co ho mohlo přimět zarazit se uprostřed jeho zlovolné tirády na Remusův účet. Stud? Lítost? Nebo jen únava? Asi to musí být vyčerpávající někoho tolik nenávidět, přemítal Harry. Uvědomil si, jak nesebekriticky ze své úvahy vyčlenil sám sebe a opravil se. Ne. Žádné asi. Dobře vím, že to tak je.

Severus nebyl o nic hovornější, když dorazili do jeho bytu. Uvařil čaj, připravil si svůj šálek, nalil do něj kapku mléka, chvíli ho nevidoucím pohledem sledoval, pak ho odstrčil stranou a připravil svůj speciální šafránový mléčný nápoj. Na Harryho se podíval až ve chvíli, kdy před něj postavil hrnek po okraj naplněný zpěněnou tekutinou.

„Zapomněl jsem se zeptat, jestli vůbec chceš.“

„Dám si, děkuju,“ odpověděl slušně Harry a zadržoval pobavený úsměv. „Chutnalo mi to, když jsi mi to připravil poprvé.“

„To je dobře. Nemohl bych vypít druhý šálek něčeho tak sladkého.“

Zdálo se, že nápoj Harryho otce uklidnil. Svíral hrnek, jako by mu byla zima na ruce, ačkoliv venku bylo teplo. Harry ochutnal svůj příděl a odložil hrnek na stůl.

„Přemýšlel jsem o problému se Znamením zla,“ odhodlal se začít téma.

Severus se zamračil. „Nenechám tě vyrazit ven na vražednou misi.“

„Dejme tomu, že s tím pro teď souhlasím. To ale problém neřeší.“

„Možná to takový problém nebude. Všechno jsou to pouze domněnky. Je možné, že situace ve výsledku nebude tak zlá, jak se obávám. Třeba ho omrzí mučit mě, zvlášť jestli ho zaměstná něco jiného. A já mám v plánu nejednat, dokud to nebude absolutně nezbytné.“

„Možná,“ připustil Harry a znovu zvedl svůj hrnek, „ale kdyby ne, napadlo mě, jestli by třeba nepomohla mudlovská protéza?“ Upil doušek žluté pěny. „Dovedu si představit, že se na ní kouzlo nedokáže projevit.“

„Protéza?“

„Umělá ruka.“

„Jsou takové mudlovské vynálezy použitelné? Domníval jsem se, že mudlovská medicína je poměrně primitivní.“

Harry pokrčil rameny. „To netuším. Ale mohl bych to zjistit. Nebo teda spíš Hermiona.“

„Jak bys Hermioně vysvětlil, proč se na to ptáš?“ Zeptal se Severus ostře. Pohodlně se opřel. „Já jsem spíše uvažoval nad tím, zda by bylo možné odstranit kůži, seslat kouzlo, aby se ruka nehojila, a zakrýt ránu permanentním obvazem z kůže třaskavce, takto existuje šance, že zůstane funkční. Znamení pravděpodobně časem také doroste, ale nemělo by vyžadovat příliš častou údržbu.“

Harry se otřásl. Slovo ‚údržba‘ bylo příliš mírným vyjádřením pro odstranění kůže z nebezpečně velké plochy lidského těla. „To zní dost bolestivě.“

„Ano. Čekám, že tomu tak bude. Ale měla by to být konstantní bolest snesitelné úrovně.“

Severus zavířil tekutinou ve svém hrnku, aby spláchl chomáčky pěny, které se usadily po jeho stěnách. „Také jsem zvažoval dopady věštby a tvou žádost o nadstandardní trénink.“

„A?“ Zvedl Harry prudce hlavu.

„Pokud jsi skutečně tím, kdo může Pána zla zničit, musí v tobě být něco, co ti tu schopnost dává. Zkoušel jsi někdy nazírání nebo nějakou jinou formu nahlížení do přítomnosti místo do budoucnosti?“

„Myslel jsem, že věštění je celé o budoucnosti.“

„Často je tak podáváno. Existují ale odvětví věštění, které ti dovolují spatřit věci velmi vzdálené nebo skryté. Tato schopnost je stejně vzácná jako nahlížení do budoucnosti, možná dokonce vzácnější. Mohla by nám nicméně pomoci.“

„Tak to nevím... Moje věštecké schopnosti stojí za starou bačkoru.“

„Známky ale špatné nemáš.“

„To ne, ale všechno si s Ronem jenom vymýšlíme. Trelawneyová po tobě prostě chce, abys předpověděl něco příšerného, a pak si myslí, že jsi geniální.“

„Chápu.“ Severus se na něj ušklíbl. „Dovedu si představit, že je to jednodušší, než skutečně studovat.“

„Jednodušší? Zkus si každý týden přijít s půltuctem nových způsobů, jakými bys mohl umřít! Kromě toho kdybych něco opravdu předpověděl a nebylo to příšerné, jen by mi zhoršila známku.“

Severus se zasmál. „Trelawneyová je stará šarlatánka,“ souhlasil. „Její schopnost rozpoznat skutečný talent není o nic větší než schopnost použít svůj vlastní. Brumbál by se měl naučit vybírat učitele pro jejich schopnosti namísto osobních sympatií.“

„Kde bys potom byl ty?“ Zeptal se lehkovážně Harry.

Severus se zamračil. „Je všeobecně známo, že se řadím mezi tři nejlepší mistry svého oboru v Británii.“

„Na to se asi nedá nic namítnout, ale to neznamená, že umíš učit,“ střelil Harry zpátky. Samotného ho překvapilo, s jakou vehemencí Severusovi oponuje. „Alespoň ne malé děti,“ připustil, když si všiml, jak se Severus rychle uzavírá. „Sám jsi to řekl, když jsi mluvil o svém přínosu pro Brumbála a Řád. Ty bys jedenáctileté děti ani za nic učit neměl!“

„Jsem příliš děsivý?“ Zeptal se Severus posměšně.

„Ne, jsi příliš náladový a sadistický, neopakuješ probranou látku, nezdržuješ se se základními věcmi a nezajímá tě, co tví studenti umí nebo jak se nejlépe učí.“

„Přesto mí studenti dosahují u NKÚ nadprůměrných výsledků,“ řekl Severus tvrdě, „takže nějak se učit musí.“

„Body za motivaci ti upřít nemůžu,“ připustil Harry. „Není to příjemná motivace, ale u většiny z nás funguje.“

Severus pokrčil rameny. „Dokud se něco naučíte, je má metoda efektivní.“

„Ale mohl jsem toho umět o tolik víc!“ Nesouhlasil Harry. Shlédl na svůj téměř prázdný hrnek a dopil ho. „Když už jsme u toho, neměli jsme v plánu pracovat odpoledne na lektvarech?“

„Chtěl bys?“

Harry se zakřenil. „Doufal jsem, že mě necháš si hrát.“

Severusovy rty se pobaveně prohnuly. „Máš na mysli něco konkrétního?“

„Mohl bych zkusit upravit mast tajného lovce? Zmije dokázala podle pachu poznat, kde jsi, tak bych to na ní rád vyzkoušel.“

„Máš v plánu ošálit Paní Norrisovou, nebo Nagini?“

„Časem určitě najdu využití pro obě.“

Severus se na něj pronikavě, zkoumavě zadíval. „Slib mi, že se nepokusíš zabít Pána zla.“

Harry chvilku váhal. „Slibuju, že v tomhle pololetí střet s Voldemortem nebudu vyhledávat, abych se ho pokusil zabít.“

„To ti nechává značný manévrovací prostor.“

„Neslíbím ti něco, co nehodlám dodržet,“ odpověděl Harry vážně. „Jestli se s Tomem náhodou nebo jeho přičiněním setkám, udělám, co budu považovat za nejlepší.“

„Přijatelné,“ řekl Severus úsečně. „Můžeš si ‚hrát‘, jak ses vyjádřil. A Harry?“

„Hm?“

„Tentokrát si dělej poznámky.“

Hermiona, Ron a Ginny se vrátili do sklepení, tentokrát postupovali s daleko větší obezřetností. Zjistili, že Harry jim z mapy zmizel odbočující chodbou, která se o kus dál v devadesátistupňovém úhlu stáčela, byly v ní dvoje dveře a těsně za Snapeovou soukromou laboratoří ústila do další chodby. Hermiona si všimla, že nyní zpod dveří laboratoře vychází světlo. Vrátili se do chodby ve tvaru L a rychle ji zanesli do mapy. Když zápach rozprašovaného lektvaru nepřivolal profesora Snapea, opatrně zkusili oboje dveře. Jedny byly zamčené. Druhé se otevřely do prosté místnosti zaplněné pomůckami na přípravu lektvarů. Také ji zanesli do mapy a přesunuli se k chodbě za laboratoří.

Harry pomyslel na čas i námahu vynaloženou na úspěšné zopakování postupu pro výrobu Bubliňáku a k oběma kotlíkům si přichystal samostatný list pergamenu. U každého pro začátek rozepsal jednotlivé kroky, které plánoval podniknout, a nechal si u nich trochu volného místa na zaznamenání průběhu. Pak si šel přichystat přísady.

„Takže,“ promluvil poté, co zkontroloval, že i Snape se nachází v nekomplikované fázi své práce, „co jsi chtěl, abych tím nazíráním zjistil?“

„Doufal jsem, že se svým spojením s Pánem zla bys mohl být schopen odhalit slabinu v jeho ochranách proti smrti.“

Harry na okamžik stál neschopný slova. Nakonec pohlédl na své ruce a vrátil se k sekání listů bohyšky nadrobno.

„Myslel jsem, že se mám snažit spojení s Pánem zla spíš potlačit.“

„Mentální spojení ano. Činí tě vůči němu příliš zranitelným. Ale jsi s ním spojen i jinými způsoby – věštbou, krví, jizvou. Doufal jsem – stále doufám – že s ochranou, kterou ti mohou poskytnout nástroje věštění, bys mohl být schopen získat o něm informace, ke kterým jsem se já jako špeh dostat nedokázal.“

„Co o jeho ochranách víš?“

„Mnoho ne. Od Luciuse jsem zjistil, že se mu podařilo získat obranyschopnost proti Vražedné kletbě a nemůže zemřít nedostatkem kyslíku. Je zjevné, že většina prostředků, které by za normálních okolností byly fatální, ho pouze degraduje do jakési jednodušší formy života. Troufl bych si tvrdit, že nemůže být zabit útokem na fyzické tělo.“ Severus se zatvářil rozpačitě. „Nikdo z nás o tom mnoho neví.“

„Kdo ví aspoň něco?“

„Lucius. Mám podezření, že i Rabastan. Červíček ví s největší pravděpodobností víc, než my všichni dohromady.“

„Červíček? A to to z něj nemůžeš dostat?“

„Nepomohl by, ani kdyby měl dostatek inteligence, aby dokázal porozumět tomu, co kolem sebe vidí a slyší. Má z Pána zla příliš velkou hrůzu, aby ho zradil.“

Harry se narovnal. „Pettigrew následuje vedení toho, kdo je ve svých rukou v dané době drží nejvíce moci, je to tak? Ty i James jste to o něm prohlásili.“

„To je pravda, do určité míry. Ale chápe koncept potrestání za selhání. Dostat ho od Pána zla k ničemu nebude. Ví, že jsem slabší.“

„Ale kdyby se nám ho podařilo dostat od Pána zla a já nastoupil na scénu jako posel smrti, a on znal obsah věštby, mohl by ho zradit mně.“

Severus chvíli jen bušil do nějaké tvrdé hmoty na pracovním stole před sebou. Když se roztříštila, promluvil. „To je to poslední, co jsem potřeboval,“ poznamenal suše. „Aby ses naučil pózovat.“

Ze sklepení vyšel Harry o několik hodin později, tři lahvičky nového lektvaru bezpečně zastrčené vedle hůlky. Vstupní hala se hemžila lidmi mířícími do podzemí, horních pater nebo na večeři. Harry využil chvilky, kdy byly vstupní dveře otevřené, vyklouzl ven, zašel za křoví u úpatí schodiště, stáhl ze sebe plášť a pečlivě ho uschoval. Pak si počkal, až nebude nikdo v dohledu, vyšel ze své skrýše a nyní viditelný vstoupil do hradu.

Hermiona, Ron a Ginny na něj čekali a z pohledu na jejich tváře mu bylo jasné, že jeho nepřítomnost neproběhla bez povšimnutí, což znamenalo, že by měl zřejmě předstírat, že je pod vlivem motácké drogy. Vnitřně si povzdechl.

Hermiona k němu rázovala jako generál. Ron se jí držel v patách a dával si pozor, aby se nestřetl s Harryho pohledem. Harrymu se podařilo vyloudit lenivý úsměv.

„Čau kočko,“ řekl nepřítomně.

„Tentokrát už po dvou dnech?“ Zeptala se vyzývavě, hlas napjatý zlostí – nebo možná starostí. „Přestává to stačit na tak dlouho, jak jsi býval zvyklý?“

Harry otevřel ústa, aby řekl něco mdlého nebo vyhýbavého, ale nic z něj nevyšlo. Hermiona vypadala, že začne ječet nebo možná plakat, a jemu hlavou běželo jenom přesně tohle si má myslet a tohle byl od začátku můj nápad. Ani trochu to nepomáhalo. Zoufale se podíval na Rona, ale ten tvrdohlavě civěl do země, a podle nervózního hryzání rtu nebyly jeho obavy o nic menší.

„No?“ Dorážela Hermiona.

Harry se na ni podíval a zavrtěl hlavou. Nezvládl se ani pousmát. Prostě to nešlo. „Já už dál nemůžu,“ zašeptal.

„S čím už dál nemůžeš?“ Proťal Hermionin hlas vzduch jako bič. Viděla, že ochabuje, a postoupila kupředu. Harry se otočil na patě a rozběhl se.

Téměř okamžitě bylo jasné, že nemá šanci je setřást a ukrýt se. Ron byl vyšší a rychlejší než on a Ginny byla také zdatný běžec. Harry zahnul do prázdné chodby a vytáhl hůlku. Rychle do prostoru před sebou seslal zrcadlové štítové kouzlo a v těsném sledu omračující kletbu. Kletba se odrazila od štítu a udeřila do něj. Poslední, co slyšel, byl dusot Ginnyiných a Ronových kroků, jak zahýbali za roh.

Harry se zavrtěl, mátlo ho, že pod sebou cítí měkkou matraci, a otevřel oči. Sledoval ho Remus.

„Dobré ráno, Šípková Růženko!“ Zvolal vesele. „Slyšel jsem, že ses rozhodl dát si malý duel sám se sebou.“

Všechno do sebe najednou zapadlo. Harry se omráčil, aby už si před Hermionou nemusel hrát na feťáka, a nyní ležel na ošetřovně. Nechápal, proč ho neprobrali už na chodbě.

„Je tu ještě někdo?“ Zeptal se nervózně.

Remus zavrtěl hlavou. „Přinutil jsem Rona, Hermionu a Ginny odejít a jistá další osoba se neodvažuje tu být. Požádal mě, abych mu na tebe dohlédl, jestli tomu můžeš uvěřit.“

Harry zamrkal. „Vážně? To skoro stojí za tu třeštící hlavu.“

„Když už mluvíme o bolestech hlavy, Harry,“ řekl Remus významně, „podruhé ten kousek zkoušej jinde než na kamenné podlaze. Než tě sem přinesli, ztratil jsi dost krve.“

Takže proto ho neprobrali na chodbě. „Zatraceně! Tohle se zas roznese po celé škole.“

„Ne tak úplně. Hermiona ostatním řekla, že jsi upadl, když jsi od nich utíkal, čemuž ochotně uvěřili všichni, kdo tě viděli vybíhat ze vstupní haly. Když už jsi byl tu a madam Pomfreyová byla zaneprázdněná, řekli mi, že jsi seslal zrcadlový štít a použil jsi ho, abys sám sebe proklel, a že ho zrušila, než se kdokoliv objevil v dohledu.“

„Aha.“

„Nyní mi vysvětli," zpřísněl náhle Remus, „proč jsi to udělal.“

Harry svěsil ramena. Jeho deprese se trochu zmírnila, když si uvědomil, že tohle je Remus, možná jediný člověk, kterému mohl říct úplně všechno. Chvatně se ujistil, že jsou sami, a vrhl se do vyprávění o Ronově a Hermionině naléhání, aby jim prozradil, kam chodívá, o svém strachu, že se dozvědí o Severusovi, a rozhodnutí předstírat závislost na jakési látce, a jak mu všechno spolkli a situace se vyvíjela daleko rychleji, než by si přál. Remus si většinu jeho vysvětlování zakrýval tvář nebo vrtěl hlavou. Příležitostně vybuchl smíchy a pak se Harrymu omlouval.

„Ty moje jehňátko. Zamotal ses do vlastní pavučiny, viď?“

„To není vtipné,“ odsekl mrzutě Harry. Pak se mu koutky roztáhly do úsměvu. „Tak jo, je. A teď mi, vlku, poraď, jak z ní ven?“ Mínil ‚vlka‘ jako jemné poškádlení a překvapilo ho, že sebou Remus trhnul.

„Remusi?“

„Proč se ptáš vlka?“ Zeptal se Remus hořce.

„Prosím tě, nebuď takový,“ omlouval se Harry. „Jenom mi to přišlo vtipné, když jsi mi řekl ‚jehňátko‘. Nic jsem tím nemyslel – to jen, že se to dá říct tak hrozivě...“ Harry se kousl do rtu. „Můj nejmilejší vlku?“ Pokusil se situaci zlehčit.

Remus se usmál. „Dobře. Tak často to slyším vyslovené jako urážku...“

„Radši zůstanu u Remuse, Náměsíčníka nebo profesora Lupina. To je jedno – máš nějaké nápady?“

Remus se zamyslel.

„Co tohle,“ řekl nakonec, „promluvím s nimi já.“ Zavrtěl hlavou. „Strašně se o tebe báli, když tě tu nechávali, a Hermiona mně a madam Pomfreyové řekla, že si myslí, že jsi pod vlivem nějaké látky – neřekla to nikomu jinému, nebruč. Pomfreyové to prozradila, protože si myslela, že by to vzhledem ke tvému stavu mohlo být důležité, a mně to pověděla, protože hledala pomoc.“

„Klidně si s nimi promluv, ale co jim chceš říct?“

„Řeknu jim, že jsem s tebou mluvil, a že podrobnosti našeho hovoru jsou důvěrné, ale že se domnívám, že by pro tuto chvíli neměli zmiňovat dnešní incident ani věci, kvůli kterým se hádáte, a že by se prostě měli snažit být ti dobrými přáteli; a jestli se stane cokoliv dalšího, mají s tím přijít za mnou a společně to prošetříme. Myslíš, že by to pomohlo?“

„Hrozně moc,“ řekl Harry s úlevou. „Oba ti v takovýchto věcech věří asi víc, než jakémukoliv jinému dospělému tady. Teda Brumbál je skvělý, ale nad hodně věcmi kolem mě přivírá oko a navíc se musí starat o chod celé školy.“

„Potom to tak uděláme. Teď zavolám madam Pomfreyovou – musí tě prohlédnout a posoudit, jestli si můžeš dát večeři.“

Hermiona si masírovala spánky a snažila se vnímat, co Ron říká. Nemohla ten obrázek vypudit z hlavy. Za roh zahnula jen chviličku za Ronem a Ginny, právě včas, aby stihla zahlédnout, jak Harryho hlava udeřila do kamenné podlahy odporným třísknutím, při kterém měla pocit, že mu snad musela lebka prasknout vejpůl. Spěšně seslaným kouzlem zpomalili děsivě rychlý proud krve a poklusem ho levitovali do ošetřovny. Hermiona téměř automaticky seslala na mihotající se štít při jejich odchodu přes rameno Finite incantatem, a když se k nim po cestě na ošetřovnu připojili další lidé, rychle jim řekla, že Harry v běhu upadl. To samé potom zopakovala před Brumbálem a madam Pomfreyovou, ale když se objevil profesor Lupin, povolily jí nervy a za vzlykání mu šeptem prozradila, jak to bylo včetně toho, proč od nich Harry prchl. Madam Pomfreyovou pouze upozornila, že Harry byl možná během útěku pod vlivem neznámé látky. Profesor Lupin si ji, Rona a Ginny vzal stranou a vyptával se na podrobnosti, ale poslal je pryč, jakmile je madam Pomfreyová ujistila, že Harry bude v pořádku. Herminona měla podezření, že by možná v pořádku nebyl, kdyby se mohli spoléhat pouze na mudlovskou medicínu.

„Rone, to stačí!“ Vybuchla Ginny. „Taky jsem ho viděla. Věřím, že existuje nějaký problém, ať už je to cokoliv. Co s tím uděláme?“

Hermiona vděčně skočila po nabízeném rozptýlení. Plánování mapy jí zaměstná mozek. Když Ron navrhl, aby začali mapovat zamčené místnosti vnášením kouře pode dveřmi, jako už to udělali dříve, zapojila se do diskuse.

„O tom jsem také přemýšlela. Možná nemáme krysího zvěromága, ale nebyl by problém obstarat si krysu a tu pak můžeme zkusit ovládat.“

„Neznám kouzla na ovládání zvířat,“ namítl Ron.

Hermiona obrátila oči v sloup. „Od toho tu máme knihovnu.“

„Ale nemohla by s námi komunikovat.“

„Napadlo mě využít určitá kouzla, taková ta kde začaruješ předmět – třeba zrcadlo, obraz nebo něco podobného – aby ti ukazovalo, co ‚vidí‘. Říkala jsem si, jestli by něco podobného nešlo použít na zvířecí oči. Kdyby ano a pak bychom dokázali zvíře ovládat...“

Ron i Ginny vypadali, že na ně udělala dojem.

„Geniální,“ řekla Ginny.

„Musí to být zrovna krysa?“ Protestoval Ron. „Nejsem si jistý, jestli další krysu zvládnu.“

„Myš by nebyla dost silná,“ poznamenala Hermiona.

„Asi máš pravdu.“

Obraz zakrývající vchod do společenské místnosti se odklopil a Hermiona se automaticky otočila, aby zkontrolovala, kdo vstoupil. Byl to Harry a tvářil se až moc vesele. Měla pocit, že je zahlédl, ale nejistým krokem přešel k volným místům u ohně, kde seděla Tereza a Iggy, a začal jim něco vykládat. Přesunula se k nim Zoë a Hermiona i na dálku viděla, že ji Harry ujišťuje, že je v pořádku. Sklonil hlavu a ona ho pohladila po týle, pak řekla něco, co ho rozesmálo.

Ron si povzdechl. „Asi za ním budeme muset jít, co?“

„Hlavně žádné výslechy před obecenstvem,“ varovala ho Ginny.

„Samozřejmě, že ne,“ souhlasila Hermiona.

„Takže profesor Snape je od hlavy k patě pokrytý v napůl rozmačkaném červeném rybízu,“ vykládal Harry, když k němu přistoupili, „a Protiva je uvězněný v těle paní Norrisové, která vyvádí a prská jako pominutá, a profesor Brumbál vyjde, aby zjistil, co má ten randál znamenat, a povídá, „Ale, Severusi! Konečně sis do šatníku přidal něco barevného.“

Nyní seděl uprostřed malého hloučku. V následujícím hlaholu smíchu Hermiona vyhledala jeho pohled a posuňkem ukázala na zeď. Harry jí pohled chviličku oplácel a pak nepatrně zavrtěl hlavou.

„Bohužel ho přinutil Protivu vypustit,“ poznamenal uvolněně. „Jo! Ráno jsem vyprovázel wyverny. Chcete o tom slyšet?“

Hermiona si pomyslela, že Harrymu vůbec není podobné být takhle středem pozornosti, ale on se bez problémů vrhl do vyprávění o odchodu wyvernů včetně útržků konverzace v hadím jazyce, díky čemuž nejednomu jeho posluchači naběhla husí kůže. Zoë visela na každém jeho slově a částečně i na jeho paži. Hermiona ji chtěla praštit. O čtvrt hodiny později byl Harry stále obklopený skupinkou lidí – většinou z nižších ročníků, a podruhé se s Hermioniným pohledem nestřetl.

„Mám hlad jako vlk,“ prohlásil nakonec. „Pomfreyová mi odmítla něco dát. Prý mě to aspoň naučí neběhat po chodbách.“ Jeho obecenstvo se zasmálo. „Co byste si dali z kuchyně? Kromě máslového ležáku?“

„Pudink,“ nabídl se Ron. „Půjdu s tebou.“

Harry se usmál a zavrtěl hlavou. „Ty už o kuchyních všechno víš, Rone. A taky ti to tam vždycky trvá strašně dlouho! Měl bych s sebou vzít někoho z mladých a předat znalosti o kradení jídla.“ Přeběhl očima po hlavách kolem sebe a zastavil se na Tereze. „Co ty, Terezo?“ Zakřenil se. „Můžeš být mojí chráněnkou!“

Hermiona si všimla, jak se Tereze rozsvítily oči.