Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

48 -- Jiná místnost

Harry se na péči o kouzelné tvory objevil s několikaminutovým zpožděním.

„Deš na hodinu kapánek pozdě, Harry,“ upozornil ho Hagrid.

„Omlouvám se,“ řekl Harry. „Nějak jsem zapomněl sledovat čas.“

„Zrovínka sem tadyk vostatním řek, že todle je náš poslední den s wyvernama. Zejtra ráno poputujou do Uralský dračí rezervace.“

„Odtud jste je sem přepravili?“ Zajímal se Ron.

Hagridův dobrácký obličej se zachmuřil. „Ne. Tydle tři krasavci přišli ze Shetlandů. Pytláci tam zabili jednu samici a vodfičeli si s vejcema, který v tom shonu nebyly rozšpapaný.“ Hagrida tato tragédie viditelně rozrušila. „Některý lidi si myslej, že vzácný tvorové sou tadyk jenom pro to, aby si na nich mohli namastit kapsy. Vubec jim nesejde na tom, co s nima pak bude.“

Nott se zahihňal. Hermiona ho zpražila pohledem. Harry se ozval, než se stačila rozpoutat šarvátka.

„Jestli je tohle jejich poslední den tady, můžu jim zkusit něco říct? Jenom je připravit na to, co se bude dít.“

„No...“ začal Hagrid nejistě. Pak se rozjasnil. „Jo, to udělej. Pořád je krapánek složitý je vovládat, paličáci to sou.“

To, pomyslel si Harry, situaci nevystihovalo ani zdaleka. Během jejich dvoutýdenního studia nebyl ani jeden ze studentů schopen se přiblížit ke kleci na dosah ruky – a zobáku. Což ale nebylo tak překvapující, pokud předchozí zkušenost wyvernů s lidmi obsahovala střet s pytláky, kteří jim zabili druha a mladé.

Harry obezřetně přistoupil ke kleci.

„Ahoj,“ zasyčel. Několik lidí za ním sebou cuklo. Susan poděšeně vyjekla. Harry se ohlédl přes rameno a viděl, že Ron stojí uvolněně opodál, na tváři znuděný výraz jako by to Harry dělal každý den a on neviděl důvod, proč by ho to mělo vzrušovat. Nott na druhou stranu povážlivě zbledl, Zabini se oproti tomu tvářil dychtivě a zaujatě. Parvati zkřivila tvář, jako by Harry právě udělal něco odporného.

Wyverni v odpověď na jeho pozdrav vydali odbojné ptačí skřeky. „Nerozumím vám,“ vyslovil Harry pečlivě. Zdálo se, že hadí jazyk nezná koncept vyjádření lítosti. Harrymu přišlo obtížné vyjádřit, co má na srdci, ale zároveň to bylo docela legrační.

Jeho sdělení wyverny ještě víc rozrušilo. Samec se zvedl na zadní nohy, vydal další skřek a zamával křídly jako podrážděný kohout.

„Vím, co se vám přihodilo,“ zasyčel Harry přes ten randál. „Cítím smutek, že jste přišli o vejce.“ Na to se wyverni upokojili. Samec a modrá samice se přikrčili a vypadali zkroušeně. Druhá samice se vypjala do výše a vydala jediný táhlý smutný skřek.

„Až se objeví další slunce, přijdou lidé a vezmou vás na bezpečné místo, někam, kam se nedostane žádný drtič vajec.“

To samce extrémně rozrušilo, vzlétl a začal obří voliéru obletovat v kruzích. Zelená samice se klouzavým pohybem přiblížila k Harrymu, horní část těla vztyčenou, aby se jí křídla nezachytávala na zemi, přední končetiny s drápy držela komicky do stran. Pár lidí se nervózně zasmálo.

„Nebude to klec jako tady,“ řekl jim Harry. „Bude to část světa, velký prostor bez lidí plný vysokých skal.“

Zelený wyvern se přiblížil až ke mřížím. Vztyčil se jako pták, uklonil hlavu do strany a vydal nešťastný, tázavý zvuk. Harrymu se zaryl přímo do srdce. Přistoupil k samici a položil ruce na jeden ze železných prutů. „Slibuju.“

„Harry!“ Ozval se Hagrid varovně.

Harry protáhl ruku skrz mříže a pohladil wyverna po šupinami pokryté tváři. „Bude to dobré místo,“ řekl jí. „Přeju ti, aby se ti tam vylíhlo hodně mladých.“

Wyvern zatrylkoval.

Harry a Ron se po hodině rozloučili s Hermionou a zamířili rovnou na hřiště. Ještě zbývalo trochu času, než se na trénink začnou trousit ostatní hráči z týmu, ale nebylo to dost na to, aby stačili dojít do věže a vrátit se. Harry si sedl na jednu z tribun blízko místa, kde předtím seděl s Dracem, a obrnil se proti nevyhnutelnému výslechu, ale zdálo se, že Ron netuší, kde začít. Po několikerém odkašlání a přiškrceném zamručení nakonec řekl:

„Je zvláštní sedět takhle nízko. A být tu, když nikde není ani noha.“

Harry přikývl. Na sledování zápasu by si toto místo nikdy nevybral; bylo příliš nízko. „Jednou jsem tu měl oběd s Dracem,“ poznamenal. „Vlastně jsem jedl támhle nahoře,“ ukázal na jednu z obručí, „ale Draco přišel, sedli jsme si sem a povídali jsme. Nedal si pokoj a pořád mi kradl kousky koláče.“ Harry se zamyslel. „Řekl bych, že to bylo tohle pondělí. Povídali jsme si o Kernerově detektoru černé magie. Merline, mám pocit, jako by od té doby uběhly měsíce!“

Ron se nahrbil. Tvářil se nešťastně.

„Byl bys radši, kdybych o něm nemluvil?“ Zeptal se Harry. „Podívej,“ řekl, „když se zamyslím nad tím, jak dopadl poslední trénink, myslím, že je důležité, abychom spolu ty a já vycházeli dobře – i ve skutečnosti jestli je to možné, ale jestli ne, měli bychom to aspoň hrát – nebo celý tým rozeštveme.“

Ron přikývl. „Jo. Taky jsem na to myslel.“ Slyšitelně se nadechl. „Um... Harry, musím se tě na něco zeptat.“

„Ptej se.“

„Malfoy... on je, no, víš... on je teďjakotvůjklukneboněco?“

„COŽE?“ Vyjekl Harry a na konci se mu zlomil hlas. Odkašlal si. „Rone!“

„Super!“ Řekl Ron a bylo vidět, že se mu upřímně ulevilo. „Protože už jsem se ti chystal říct, že se s tím nějak vyrovnám, ale nemyslím si, že bych to dokázal.“

Harry se zasmál. „Tak to ti asi děkuju za podporu, i když to není potřeba. Teď už se jen budeš muset vyrovnat s tím, že bude něco jako kamarád.“

„Když to porovnám, nezní to tak špatně,“ usoudil Ron. Zdálo se, že je jeho úleva příliš hluboká na to, aby cítil rozpaky. „Takže ty tvoje noční toulky-“

„Nechci o tom mluvit,“ přerušil ho Harry neoblomně.

„Byl bych radši, kdybys chtěl. Ale ať už o tom budeme mluvit nebo ne, nemůžeš v tom dál pokračovat.“

„Rone, do toho ti nic není.“

„Cože?“ Ohradil se pobouřeně Ron. „Omluv mě, jestli se mýlím, ale jsem tak trochu nebelvírský prefekt! Čeká se ode mě, že každého, kdo není ve věži do desáté, nahlásím přímo McGonagallové. Nemůžu to přehlížet jen proto, že se jedná o tebe!“

„Jo tak.“ Harry se zamyslel. Opožděně si uvědomil, že by Ronovi a Hermioně mohl způsobit potíže. „V tom případě se omlouvám. Pokusím se být v budoucnu diskrétnější.“

„Nechci, abys byl diskrétní, chci, abys to nedělal!“ Vyštěkl Ron.

Harry potlačil vztek. „Chápu, že tě to staví do nepříjemné pozice,“ řekl chladně. „Myslím, že bychom teď měli mluvit o něčem méně nebezpečném, jestli se k sobě chceme chovat přátelsky, až ostatní dorazí.“ Na chvilku se odmlčel. „Co tě pro všechno na světě přivedlo k myšlence, že chodím s Malfoyem?“ Zeptal se nevěřícně.

„No... Dnes ráno jsem se tě zeptal, s kým jsi, a ty jsi začal blábolit o různých typech lásky, a...“

Harry se rozesmál. „V tu chvíli jsme oba byli příliš utahaní, abychom byli schopní smysluplné konverzace,“ poznamenal.

„Ale teď jsme vzhůru,“ nenechal se odbýt Ron. „Co ses mi tím snažil říct?“

Harry se pokusil vybavit, co v noci řekl a proč. Když se na to zpětně díval, nemělo to moc společného s Ronovou původní otázkou.

„Hlavně že pro mě jste pořád důležití,“ řekl opatrně, „i když jsme se k sobě většinu posledních dvou týdnů chovali děsně. Ale vracel jsem se zpátky do věže a po cestě jsem přemýšlel o rodině a o přátelích, o lásce a důvěře a vnitřní odvaze, a pořád jsem byl ztracený v myšlenkách, když jsi mě zastavil, takže mě ani nepřekvapuje, jestli moje vysvětlení postrádalo hlavu a patu.“ Harry se široce usmál. „Normálně bych takhle nepoužíval slovo ‚láska‘.“

„Omlouvám se, že jsem v poslední době nebyl lepší kamarád.“

„Já taky,“ pokrčil Harry rameny. „Ale trochu jsem teď uvízl na mrtvém bodě.“

„Prosím, řekni mi, co se děje,“ žadonil Ron.

„Nic se neděje.“

„A já jsem ministr kouzel!“

Harry se zasmál. „No, zrovna on se mýlí často, ale to sem teď tahat nebudeme.“

„Harry!“

„Není to nic, s čím bys mi případně mohl pomoci, jasný? Hele, ostatní už jdou – slyším Jackův smích. Nejlepší kámoši?“

„Jo,“ souhlasil Ron tiše.

„Neděje se nic špatného. To si pamatuj.“

Ron se z famfrpálového tréninku vrátil nadšený a rozesmátý, Ginny po jeho boku tak šťastně nevypadala. Hermiona, která na ně čekala u busty Rozmarné Thalie, s uspokojením zaznamenala, že je chodba tak dlouhá, že jejich příchod dříve viděla, než zaslechla jejich hlasy. Ron vybral místo dobře.

Ginny se zastavila před Hermionou a zkřížila si paže na prsou. „Proč,“ zvedla obočí, „se zase vracíte k plánu špehovat ho?“

„Dnes ráno se Harry vrátil až těsně před svítáním. Do věže se vrací...No, pod vlivem nějaké látky. Malfoy ho viděl u Snapea, takže si myslím, že to spíš bude lektvar než nějaká mudlovská droga.“

„Chceme ho u toho nachytat, abychom ho mohli posadit a přinutit mluvit,“ přerušil ji Ron.

Ginny popuzeně zafuněla. „Takže váš plán zahrnuje zmapovat sklepení?“

„Abychom viděli, kdy se setkává se Snapem a kam pak chodí.“

„Taky bychom měli zmapovat Komnatu nejvyšší potřeby,“ dodala Hermiona.

„To teda nevím, jestli bude fungovat,“ řekla Ginny. „Ukáže vám mapa Harryho v jeho útulném obýváku, když komnatu předtím zmapujete v podobě setkávacího místa Brumbálovy armády?“

„To nám poví desetiminutový experiment,“ prohlásila Hermiona škrobeně.

„Co kdybychom to vyzkoušeli hned?“ Navrhl Ron. „Aspoň u toho Ginny můžeme ukázat, jak to funguje, a vymyslet, jak si mezi sebou rozdělit práci.“ Zasténal. „Jenom nevím, co řekneme Harrymu, jestli nás nachytá!“

Ginny obrátila oči v sloup. „Přece že to měl být jeho vánoční dárek, ne? Netuším, co ti vyplňuje prostor mezi ušima.“

Provést experiment nebylo tak jednoduché. Hermiona řekla, že by měli začít zmapováním nějaké malé místnosti a teprve potom zjistit, co se stane ve větší. Pokusila se jim takovou místnost zajistit přecházením kolem zdi a soustředěním na myšlenku, že potřebuje Harryho soukromou místnost. K jejímu překvapení se dveře otevřely do prostorné, příjemné ložnice laděné převážně do zelené a modré se zlatým dřevem a pozlacenými detaily. V místnosti bylo jediné okno se sytě modrými závěsy.

„Co to je?“ Zeptal se Ron a následoval ji dovnitř.

„Nemám ponětí. Požádala jsem o Harryho soukromou místnost.“

Ginny se kolem sebe užasle rozhlédla. „Tohle asi nebude jeho pokoj u Dursleyových, že ne?“ Zeptala se.

Ron si odfrkl. „Ani zdaleka.“

Hermiona zavřela dveře a přešla k oknu, naklonila se dopředu a dlaní si zastínila ostré sluneční světlo. „Musí to být někde na hradě. Vidím Hagridovu hájenku.“

„Počkej!“ Zvolal Ron. „Ty jsi tu žádost v duchu vyjádřila slovy?“

„Ovšem.“

„To jsem nikdy nezkusil. Co přesně jsi říkala?“

„Myslela jsem na to,“ opravila ho Hermiona, „že potřebuji ‚Harryho soukromou místnost‘.“

„Takže si myslíš, že Harry někde na hradě má nějakou tajnou soukromou místnost?“ Zeptal se Ron. „Dovedu si představit, že bych tady usnul.“ Vyhoupl se na vysokou postel s nebesy a rozvalil se na ní, pak si podložil hlavu rukama. Hleděl na modrý baldachýn. „Jenom bych možná měl noční můru, že mě klobouk zařadil do Havraspáru.“

„To by bylo tak strašné?“ Zeptala se Hermiona sžíravě.

„To by teda bylo! V Havraspáru bych byl jako Neville.“

„Možná má Harry v plánu tady zůstat jako učitel,“ navrhla Ginny. „Třeba tohle jednou bude jeho pokoj.“

„Proč my měl Harry chtít učit?“ Nešlo Ronovi do hlavy.

Ginny pokrčila rameny. „Je v tom dobrý. Zoë říkala, že o tom občas mluví.“

Hermionou proběhl záblesk nemístné žárlivosti. S ní Harry o ničem takovém nemluvil. Vyhlížela z okna a snažila se vyznat ve svých pocitech. Harry a já už si nepovídáme v podstatě vůbec, že? Zeptám se ho, kde byl, a on mi odmítne odpovědět. Nemám ani ponětí, co se děje v těch částech jeho života, které by se nezdráhal sdílet. Žárlivost nahradilo bodnutí viny a touhy. Teď bych mohla být s ním místo toho, abych tu plánovala, jak příští týden sledovat jeho pohyb po hradě. Má v těchto dnech ve zvyku učit se se Zoë?

„Tohle je tak zvláštní,“ poznamenal Ron, vylezl z postele a začal slídit po pokoji. Otevřel šatní skříň. „Hele! Je tady Harryho společenský hábit!“ Přeběhl dlaní po velkolepé rudé tkanině. „Zahlédl jsem ho první večer tady. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych s ním vyšel z komnaty.“

„Zmizel by, jakmile bys přešel práh,“ poznamenala Hermiona nepřítomně. „Loni jsem to zkusila s nějakými knihami.“

„Jestli je tohle jeho pokoj,“ řekl Ron, „měli bychom prohledat věže a pokusit se ho najít. To okno by nám mělo pomoci.“

„Třeba to byl pokoj, ve kterém spal přes léto!“ Vykřikla Hermiona.

„To je nápad,“ pokýval uznale hlavou Ron.

„Necháváme se rozptýlit,“ vrátila je ostře na zem Ginny.

„Asi ano,“ souhlasila neochotně Hermiona.

„Hermiono?“ Oslovil ji Ron. Podívala se na něj. Stál u nočního stoku a hleděl do otevřené zásuvky.

„Ano?“

„Koukni na tohle.“

Hermiona k němu přistoupila a nahlédla do zásuvky. Uvnitř ležel Harryho lotroskop, všechnohled, kapesní nůž od Siriuse a deset lahviček s lektvary – šest v zatmaveném skle a čtyři v čirém. Ron zvedl jednu z průhledných. Zvedl si ji před oči, její obsah byl sytě růžový. Pomalu lahvičku nakláněl ze strany na stranu. „Bubliňák,“ usoudil. Vrátil ho, odkud ho vzal, a zvedl jednu z tmavých lahviček. Lektvar uvnitř byl zelený. Když lahvičku naklonil, bylo vidět, že lektvar není téměř vůbec viskózní. Ron s ním zatřepal a uvnitř to zašumělo. Otevřel zátku a v mžiku do sebe lektvar obrátil.

„Rone!“ Vykřikla polekaně Hermiona.

„Jsem si téměř jistý, že tohle je jeho svalový relaxant,“ vysvětlil Ron a trochu se zakuckal, jak se mu lektvar v ústech zpěnil. „Takhle ho bere on.“

„Ale ty svalový relaxant nepotřebuješ!“

„To nepotřebuju. Ale chci vědět, jaké to má účinky.“ Tázavě se zahleděl na Hermionu. „Zmizí mi z těla, když vyjdu z komnaty?“

„Nevím. Asi ano.“

„Tak tu budeme muset chvilku zůstat.“

Ginny si udělala pohodlí na okenní sedačce. „Prošvihneme večeři,“ bručela.

„Weasleyovou v sobě nezapřeš,“ ušklíbl se Ron s falešnou hrdostí.

„Je to pravda! Říkali jste, že to nebude na dlouho, vzpomínáte? Mám za sebou dvě hodiny létání. Umírám hlady!“

„Má pravdu, Rone,“ podpořila Hermiona Ginny, když slyšela její podrážděný tón a usoudila, že se mladší dívka opravdu potřebuje najíst. „Co kdybychom počkali deset minut, jestli něco neucítíš, pak se šli najíst a pak otestovali mapovací kouzla? Bude to tak v pohodě?“

„Asi jo,“ řekla Ginny nabroušeně. „Podejte mi brašnu – udělám si náčrtek výhledu, když už tu musíme čekat. To nám aspoň k něčemu bude.“

Po večeři se po Ronovi a Hermioně slehla zem. Harry čekal, že bude během dne podroben daleko nekompromisnějšímu výslechu, a teď měl pocit, jako by mu někdo neočekávaně udělil milost. Když si všiml, že Seamus, Dean i Neville všichni sedí ve společenské místnosti, vydal se do jejich ložnice, kterou tak měl sám pro sebe, a pustil se do práce na svém samostatném studiu práva. Odpolední mrholení přešlo v mírný déšť a v útulné, vyhřáté místnosti tiché šumění kapek dopadajících na okno příjemně uklidňovalo. Dopsal teoretickou část eseje na téma Zákona o předmětech černé magie z roku 1981 a dostal se do bodu, kdy by měl vyjádřit názor na zapeklitou problematiku etiky. Vážně měl pocit, že nad zapeklitou problematikou etiky už si lámal hlavu dost dlouho. Jeho druhý esej do práva byl na změny v britském kouzelnickém právu během Voldemortova prvního vzestupu k moci. Mnoho jmen bylo znepokojivě povědomých, ale historické události pro něj byly většinou nové. Netušil, že Voldemorta podporovalo tolik lidí hlavního názorového proudu. Nebylo to o nic méně znepokojivé, než číst o Longbottomových, Figgových a Potterových, nebo Malfoyových, Blackových a Nottových. Harry s hlubokou vráskou na čele odstrčil knihu stranou, vyhrabal čistý list pergamenu a začal psát:

Harry připojil žádost o mudlovské cigarety, kterou vzápětí vymazal, pak ji opět přidal a opět vymazal. Nakonec pod psaní s povzdechem naškrábal podpis, a složený pergamen zapečetil k odeslání. Co můžeš udělat hned, neodkládej na zítřek, pomyslel si. Třeba mu procházka vyčistí hlavu a úkoly mu potom půjdou lépe od ruky. Vyrazil ven.