Preklady fanfiction Harryho Pottera

PP: Zdroj citátu: https://citaty.net/autori/ralph–waldo–emerson/

Kapitola 30. Epilog: Na věky věků

„Jedním z nejkrásnějších zadostiučinění v životě je, že kdykoli se upřímně snažíme pomoci jinému, pomáháme i sami sobě.“

Ralph Waldo Emerson

Ron Weasley seděl v rohovém boxu U Děravého kotle a hltal poslední kousky nákypu. Bylo to nejlepší jídlo od dob jeho matky, ačkoli ta nevařila dobře už roky. Kotel musel změnit kuchaře, nebo i vlastníka. Donedávna bylo zdejší jídlo pozdě doneseným vystydlým hnusem s hroznou, nepřirozenou strukturou. Tom přicházel do let a začalo to být znát.

„Vypadá to, že ti chutná.“

Ron vzhlédl po zdroji hlasu a usmál se.

„Hannah! Jak se vede?“

„Dobře a tobě?“

„Výborně. Zkusilas v poslední době zdejší jídlo? Je úžasné.“

„Díky. To mě těší.“

Rona to zmátlo. „Ty jsi tady nová kuchařka?“

Zavrtěla hlavou. „Ne, majitelka. Tom chtěl odejít na důchod. Musela jsem vyhodit bývalého kuchaře. Ten staroch měl jen jedno oko dobré. Kuchař bez prostorového vidění? Merline. Všude byl binec, chyběly základní přísady, všechno špatně nakrájené…“

„No, ať už jsi najala kohokoliv, je to skvělé. A víš, je to tady čistší než za celé roky. Hádám, že Tom už na to nestačil, co?“

„Nemáš představu.“

Ron se usmál. „Takže… obchody jdou dobře?“

Hannah pokrčila rameny. „Ujde to. Mohlo by to být lepší, to určitě. Jak Tom začal chátrat, lidé postupně měnili lokál. Musím je získat zpět.“ Usmála se na něj. „Máš v plánu vracet se často?“

„S takovým jídlem? Rozhodně. Žiju nad mým obchodem za rohem. Ten velký červený se vším tím práskáním a boucháním během celého dne.“

„No,“ Hannah se usmála, „takže když jsme sousedi, třeba tě někdy potkám.“

Zrudl. „Možná potkáš.“

Ron se nazítří vrátil na oběd. A večeři.

A pozítří.

A popozítří.

ooOOoo

Harry dorazil na Grimmauldovo náměstí s malým uzlíkem v náručí a v obývacím pokoji našel samotného Severuse, který při jeho příchodu překvapeně vzhlédl. Harry si vzal pár týdnů dovolenou, aby byl s manželkou, která jen před pár dny porodila jejich druhého syna. Severus nečekal, že ho uvidí dřív než příští měsíc.

„Varuji vás, jestli budete setrvale přicházet, nebudu váhat a zapřáhnu vás do práce.“

Harry to vzal jako pozdrav a přešel k Severusovi. Uzlíček v náručí natočil tak, aby na něj bylo vidět. „Na řadě je představování, Severusi. Rád bych vás seznámil s Albusem Severusem.“

Severusovy oči se na nepatrný okamžik rozšířily, než výraz ztvrdl. „To už jsme probrali.“

„To ano. Jako obvykle jsem se rozhodl udělat opak toho, co jste mi říkal. Netvrďte, že jste překvapený.“

Severus si povzdechl. „Asi ne. Ačkoliv proč jste cítil potřebu zatížit toho chlapce tak směšným jménem, to rozhodně nevím.“

„No, James má jedno jméno po mém kmotrovi. Kdyby se věci vyvinuly jinak, i já bych měl druhé jméno. Takže je jen vhodné, že můj druhý syn ho bude mít taky.“

Severus věděl, že kdyby se věci vyvinuly jinak, byl by patrně otcem a ne kmotrem Lilyinu dítěti. Ale to Harry nemusel vědět.

„A proč myslíte, že je to tak vhodné?“

V té chvíli jako na zavolanou malý Albus otevřel oči. Severuse vyvedly z míry Lilyiny (a Harryho) zelené oči v té dětské tvářičce. Lilyin vnuk. Lilyin syn.

„Prostě mi to přišlo správné.“

Severus a jeho jmenovec se na sebe dlouho dívali, než Severus zašeptal: „Chápu.“

„Myslím, že se mu líbíte,“ poznamenal Harry.

„Nebuďte směšný. Nelíbím se nikomu.“

„Budete mu kmotrem, že ano?“

Severus ztuhl a podíval se do Harryho vážné tváře.

„Sotva jsem správným druhem člověka, abych byl někomu kmotrem.“

„Neplácejte nesmysly. Jste nejlepší – jediný – člověk, který by měl být jeho kmotrem.“

„Nechce se mi věřit, že by vaše žena souhlasila.“

„Věřte. Vlastně to byl její nápad.“

Severus si povzdechl. „Půjdu do toho jen s jedinou podmínkou, že neuděláte nic, kde by vám hrozilo nebezpečí. To poslední, co chci, je zodpovědnost za dalšího sirotka, jehož rodiče se slabomyslně rozhodli.“

„Platí.“

„Musím ho podržet?“

„Ne.“

„Dobře.“

ooOOoo

Lennox Gibbon byl propuštěn z Azkabanu.

A okamžitě do něj strčen zpět.

A propuštěn.

A strčen zpět.

Ten cyklus se bude opakovat po zbytek jeho života.

Prostě se nedokázal držet dál od potíží. Měl problémy s kontrolou impulzivnosti a hněvu. Nechal hůlku, aby myslela za něho. Starostolec ztrácel pochopení, jak se jeho trestné činy zhoršovaly. Často došlo k zapojení mudlů, což trest jen zpřísnilo.

Dělal strašlivá rozhodnutí. Dal se strhnout špatnou partou. Nechtěl žít na Grimmauldově náměstí, a protože již byl zletilý, Severus jej nemohl přimět zůstat. Mohl se jen snažit přesvědčit jej, že by to pro něj bylo nejlepší.

Nikdy neuspěl.

Nebylo nic, co by Severus mohl udělat. Ani Lenka. Ani Hermiona, ani Harry. A že se všichni snažili.

„Občas se to prostě nemá stát,“ připomněl Harry.

ooOOoo

Hermiona se ušklíbla a podala manželovi dopis. Přelétl jej a podíval se na ni očima jiskřícíma pobavením. „Začínám si myslet, že jsi podvratný živel.“

„Teprve začínáš?“

„Rozhodl jsem se dát ti výhodu pochybností.“

„Zjevně to byla chyba.“

„Zjevně.“

„Další Nebelvír.“

„Musím přiznat, že toto jsem nečekal,“ přiznal Severus.

„Já ano.“

„Ach, takže ty ano?“

Hermiona přikývla. „Ermengarde chtěla být se svým bratrem víc než cokoliv na světě. Nepřekvapilo by mě, kdyby klobouk uprosila, aby ji zařadil do Nebelvíru. Kromě toho víš, že kolej se v rodině obyčejně dědí. Jakmile klobouk uslyšel ‚Clairemontová‘, asi předpokládal, že má dalšího Nebelvíra a jednal podle toho.“

Severus zavrtěl hlavou. „Klobouk ví přesně, kým jsou. Zmijozelové neprosí. Muselo to způsobit toto.“

„Kromě toho není nic špatného na různorodosti.“

„Různorodosti,“ popíchl Severus. „Dobře. Než jste se dokodrcali ty a tví kamarádi do našich životů, měl jsem perfektní seznam plný Zmijozelů. Teď mám dva Nebelvíry, jednoho Mrzimora a jednoho z Havraspáru.“

„Ostatním Zmijozel nijak nepomohl,“ podotkla Hermiona.

Severus se podíval ke dveřím do kuchyně, kde seděly starší dívky a se zamyšlenými výrazy ve tvářích si bok po boku četly. „Ne,“ připustil tiše. „Nepomohl.“

Hermiona jej vzala za ruku a stiskla.

„Nikdy by k tomu nedošlo, kdybych byl stále ředitelem koleje,“ pravil Severus.

„Vím.“ Hermiona se na něj pousmála. „Ale Neville na ni dohlédne jako vždy na Lea a ostatní.“

Severus si odfrkl. „Raději do něj nebudu vkládat všechny své naděje.“

„Mohl bys už k němu být milý, víš, od začátku celé té věci byl prospěšný.“

„Mohl bych, ale nebudu.“

„Proč ne?“ Pustila jeho ruku a prohrábla si vlasy. „Začíná to být vážně směšné. Tolik se s tebou chce spřátelit. Dělá vše, co mu řekneš. Proč jsi na něj tak příšerný navzdory všemu, co pro tebe udělal?“

Povzdechl si. „Slyšela jsi někdy ten příběh o škorpiónovi a žábě?“

„Jaký?“

„Mudlovská bajka. Škorpion se potřeboval dostat na druhý břeh řeky, ale neuměl plavat. Takže požádal žábu, aby jej přeplavila. Žába řekla: ‚Rozhodně ne. Ty mě bodneš a já pak zemřu a ty se utopíš.‘ Škorpión ji ujistil, že nic takového neudělá, protože kdyby ano, zemřel by, takže ho vše vede k tomu, aby ji nebodl, jakkoliv to škorpióni dělají bez důvodů. Žába souhlasila, že jej převeze. V půli cesty, nad největší hloubkou, škorpión žábu bodl a výsledkem toho byla žába paralyzovaná a začala se potápět. ‚Co tě to napadlo?‘ zeptala se žába. ‚Teď umřu a ty se utopíš. Stačilo, abys mě nebodl. Proč, u všech všudy, jsi něco takového udělal?‘ A škorpión prostě odpověděl: ‚Je to moje přirozenost‘.“

Hermiona nakrabatila obočí. „Nevím, jaké mravní ponaučení to přináší, ale jak to koresponduje s naším případem?“

„Ptala ses mě, proč jsem na Longbottoma tak nepříjemný navzdory faktu, že je nápomocný, udělá vše, co řeknu, a nemoudře se se mnou pokouší spřátelit.“

„To ano.“

„Je to moje přirozenost.“

ooOOoo

Ginny a Ron drželi každý jednu Mollyinu ruku a Harry a Hannah přihlíželi. Lenčin zasněný hlas ji uklidňoval do stavu podobného transu.

„Nemůžu nic slíbit,“ řekla jí dříve Lenka. „Ale můžeme to zkusit.“

Molly zvolna přikývla, smutně, jako by Lenku před sebou neviděla. „Nemám co ztratit,“ zachraptěla hlasem, který se jí nepodobal.

Lenka vedla Molly po cestě vzpomínek, strachů a lítostí, pomalu a jemně mluvila, celou tu dobu udržujíc Molly v klidu jen zabarvením vlastního hlasu. Používala k tomu kouzlo od Severuse, jenž dokázal udržet třídu studentů v klidu a při pozornosti jen zvukem a rytmem mluvení. I Lenka teď dokázala udržet člověka uvolněného naprosto stejným způsobem. Mollyiny oči se zavřely, dýchání se zklidnilo, a jak vyprávěla svůj příběh, hlas se jí přiškrtil, když prožívala minulost.

Taková léčba potřebovala mnoho sezení, a i správně provedená nezaručovala úspěch. Ale stálo to za pokus. Rodina Weasleyova přišla o své srdce a potřebovala ho zpět.

Když se vzbudila, plakala a držela své děti za ruce tak silně, až jí klouby zbělely. Bude potřeba mnoha, mnoha sezení, aby Molly vrátily její starou osobnost. Možná k tomu ani nedojde.

Byl to začátek.

ooOOoo

Harry a Severus drželi chlapce dole. „Xaviere,“ oslovil jej Harry tiše. „Přišli jsme ti pomoci. Uvolni se, jestli to dokážeš.“

Chlapec dál střídavě zápasil a zmítal se, jak bojoval s neviditelnými mučiteli – záchvěvy v končetinách téměř znemožňovaly, aby jej dva muži udrželi v posteli hotelového pokoje.

„Použijte hlavu, Pottere, sešlete na něj poutací kouzlo.“

Harry zavrtěl hlavou. „Ne na toto. Jen by to proces zhoršilo, stejně jako lektvar proti bolesti, omráčení a Pouta na vás. Hrubá síla a obyčejné štěstí jsou našimi jedinými zbraněmi.“

Severus pohlédl na Harryho s nově nalezeným respektem. Nevěděl, že jeho problémy byly tak hluboké, aby vyžadovaly takovýto zásah.

„Je mi to líto, Xaviere,“ omlouval se Harry smutně. „Až to skončí, bude jed z tvého těla pryč a pak tě budeme moci dovést domů za tvojí sestrou Zenobiou. Tvůj život doopravdy začne. Ale varuju tě, příštích čtyřicet osm hodin bude nejhorších ve tvém životě.“

Xavier přikývl, znovu se zamítal a omdlel.

„To by bylo, jestli to přežije,“ zamumlal Harry, jakmile si byl jistý, že je Xavier v bezvědomí.

„Nepředpokládáte to?“

Harry pokrčil rameny. „Nejenže naprosto zanesl svoje tělo, je v tom taky nějaká kletba, která zvyšuje účinnost drog a zvyšuje náročnost jejich odstranění ze systému, což spouští relapsy. Bude to bolestivé,“ podíval se na Severuse, „pro nás pro všechny.“

Harry nepřeháněl. Když Yaxley dostal jed z těla a trpěl ochromující bolestí z jeho odbourávání, zachvacovaly jej křeče a záchvaty a nekontrolovaně uvolňoval magii. Ani nerozbitné kouzlo na okně a nábytku nemohlo před tím náporem vše ochránit.

Když Xavier Yaxley konečně za dva dny otevřel oči, byl od hlavy k patě pokrytý šrámy. Byl vyčerpaný a bolavý a zmatený a mentálně, fyzicky i magicky vyčerpaný.

Nikdy v životě se necítil lépe.

ooOOoo

Hermiona odložila Věštce a významně se na Severuse podívala. Na jeho tázavý pohled k němu postrčila noviny, takže si mohl přečíst titulek.

Ministr oznamuje pracovní program

Prioritu dostanou váleční sirotci a mudlorození, kteří přišli o magii

Severusovo obočí vyletělo k vlasům, uchvátil noviny a začetl se do článku.

Podle článku Ministr kouzel získal souhlasy vedoucích odborů k najmutí kouzelníků a čarodějek na nižší pozice s cílem posílení morálky, poskytnutí pracovních míst, začlenění do společnosti a povzbuzení kouzelnické ekonomiky. Článek pokračoval vysvětlováním, že váleční sirotci dostanou práci bez ohledu na zkoušky NKÚ či OVCE. Posléze pak budou organizovány kurzy, jejichž účastníci si budou moci pomocí samostudia doplnit vzdělání, čímž se kvalifikují na lépe placené pozice.

Článek pokračoval o iniciativě, kterou nepovede nikdo jiný než Harry Potter, jenž podal tento návrh ministrovi. Potter po letech volna z ‚rodinných důvodů‘ bude jejím ředitelem a předsedou.

Iniciativa bude známá jako Potterova nadace.

Severus vzhlédl k manželce a usmál se, skutečně usmál. Věděli, kolik dohadování, přemlouvání, proseb, politického manévrování a dokonce i hrozeb bylo od Harryho zapotřebí, aby se tento sen stal realitou. Harry se nikdy nevzdal, ani se nenechal odradit nedostatkem podpory. Trvalo tři a půl roku práce v zákulisí, aby k tomuto došlo. A jen málo z této práce bylo pěkné.

Stálo to za to.

Budou mít šanci na budoucnost, všechny.

ooOOoo

„Nemůžu uvěřit, že je konec.“

Lenka Láskorádová stála před krbem na Grimmauldově náměstí, které jí bylo posledních pět let domovem.

„Bylo to… zajímavé,“ připustil Severus s pohledem zarytým do podlahy. Nebyl si jistý, co Lence říct, ale cítil, že s ní není třeba slov. Věděla.

„Nebudu rozcitlivělá,“ řekla. „Vím, že to nesnášíte a jen by vám to bylo nepříjemné, a když je vám něco nepříjemné, jste frustrovaný. A když jste frustrovaný, jste kousavý, a co dobrého by to komu přineslo?“

„Není to tak, že byste už nikoho z nás neviděla,“ podotkl Severus. „Vlastně vy se s nimi uvidíte častěji než já, alespoň během školního roku.“ Snažil se nenechat zaznít v hlase žárlivost. Ne že by před ní dokázal něco skrývat.

„Vím, ale to nebude stejné, že? Je to konec jedné epochy.“

Zamyšleně přikývl. „To ano. A velká zkušenost pro nás všechny.“

„Víte, toto je poslední věc na světě, o které bych si myslela, že budu dělat. Předpokládala jsem, že se provdám za někoho stejně střeleného jako já a procestuju svět, abych hledala mytická stvoření, o kterých mi vždycky vyprávěl můj pomatený otec. Namísto toho jsem odhalovala démony, nestudovala a nehledala je, ale ničila je.“

Smutně se usmála. „Myslela bych, že dnešního dne budu šťastná, protože už mě nebudete potřebovat na plný úvazek. Protože se shodneme, že už nepotřebují moji péči.“ Povzdechla si. „Asi je pravda, když se říká, že si máte dávat pozor na to, co si přejete.“

„Stále vás potřebují, Láskorádová,“ poukázal Severus. „Proto stojíme tady a vedeme tento rozhovor.“

Přikývla. „Je to tady tak prázdné.“

„Tolik tiché.“

„Až příliš.“

„Pak jste se rozhodla správně.“

„Jenže… všechno se teď změní, že?“

„Život je změna, Láskorádová. A nemění se toho tolik. Ne pro vás.“

„To vím, na pohled ne moc. Jsem pořád jejich poradkyně, jen to budu provozovat v Bradavicích, ne tady, a pro všechny studenty, nejen je, a budu tam oficiálně jako člen sboru, ne jen jako bokovka. A každé léto a prázdniny se sem vrátím. Ale… měli jsme tady pěkný domov, všichni pod jednou střechou. My proti světu s vírou, že pár životů zachráníme.“

„Ve vašem podání to zní tak romanticky,“ protáhl a snažil se neznít sarkasticky a otráveně.

Lenka zavrtěla hlavou a upřela na něj zamyšlený pohled způsobem, který jej vždy znervózňoval. „Není to romantické. Jen překrásné.“

Severus si odkašlal. „Budete mít zpoždění, jestli už neodejdete.“

Lenka zavrtěla hlavou. „Ne, nebudu, ale vím, že chcete, abych odešla, než se dojmete. Už tak máte co dělat, abyste se kontroloval. Nechci, abyste se cítil ještě víc nepříjemně.“

Přistoupila k němu bez varování a objala jej. „Děkuji vám za všechno, Severusi,“ loučila se se staženým hrdlem. „Bylo mi ctí.“

Všechny instinkty v Severusově těle křičely, aby se odtáhl, ale zjistil, že na to nemá vůli. Váhavě, pomalu ji také objal.

„To mně bylo ctí,“ zašeptal a slova naplňoval hluboký význam. Věděl, že ona pochopí. Vždy pochopila. Vždy mu rozuměla. V mnoha ohledech mu rozuměla lépe než kdokoliv jiný, i Hermiona. Nelišili se od sebe až tolik.

Po jejím odchodu stál a zíral do krbu, nepohnul ani svalem, dokud neucítil měkké paže kolem pasu a chundelatou hlavu lechtající jej na krku.

„Takže jsme sami dva, že?“ zašeptala Hermiona.

Severus proklouzl paží kolem manželčiných ramen a políbil ji na spánek. „Sami dva.“

„Do června.“

Severus se usmál při myšlence na plný, hlučný dům. „Nemůžu se dočkat,“ připustil.

Hermiona jej stiskla. „Ani já.“

ooOOoo

Draco Malfoy se na Grimmauldovo náměstí nevrátil. Nemohl jim všem znovu čelit. I když jej pozvali, věděl, že jen zdráhavě, a s tím nemohl žít. Už ne.

Jen s velkým sebezapřením podlehl pudu sebezáchovy a zapsal se do ministerského pracovního programu. Bylo to těžké. Všichni ho znali – kdo je, co udělal (nebo neudělal) za války. Posměšky a nevraživé pohledy dokázal snést. To nedostatek zájmu ostatních ho ničil. Draco nenáviděl pocit, že je neviditelný. I jako vyvrženec na ulici dával přednost kopancům a křiku, než aby se lidi dívali skrze něj, jako by neexistoval.

Věděl, že ho chtěli odmítnout. Bohužel pro ně, ministr zavedl politiku ‚nikoho neodmítneme‘. Místo se může najít a bude nalezeno pro každého schopného uchazeče. K zármutku všech se Draco kvalifikoval.

Odstavili ho k nejvzdálenějšímu stolu v nejtemnějším rohu nejméně důležitého oddělení na ministerstvu. Dracova práce spočívala v kompletování písemností ve stanoveném pořadí, jejich svázání a vhození do otvoru, ze kterého budou distribuovány po celém ministerstvu. Bylo to nudné a příliš snadné. Ale bylo to živobytí. Poprvé v životě se Draco živil sám.

Dívka se sendviči zalapala po dechu a on vzhlédl. Poprvé od té hrozné noci na Obrtlé se jejich oči setkaly.

„Draco,“ zašeptala.

„Brigito.“

„Nevěděla jsem, ehm, že tady pracuješ,“ prohodila a položila mu sendvič na stůl.

„První den,“ zamumlal.

Rozhostilo se rozpačité ticho, než znovu promluvila Brigita. „Líbí se ti tu?“ Jeho pohled se postaral o vyjádření, jak moc se mu jeho nová práce líbí.

„No,“ řekla Brigita, „není to moc, ale je to alespoň výhodnější alternativa. Přinejmenším já vím, že raději mužům nosím oběd než… no, dávám tomu přednost. Po chvíli si zvykneš.“

Draco pokrčil rameny. Jakou jinou možnost měl, než si na tento život zvyknout?

„Víš, ehm, nedostala jsem příležitost ti poděkovat,“ zašeptala. „Tehdy jsem o tom nemohla mluvit, bylo to příliš… příliš těžké. Příliš bolestivé. Příliš čerstvé. Ale to je už dávno a teď, no… zachránil jsi mi život, Draco.“

Zakroutil hlavou s očima sklopenýma.

„Ano, zachránil,“ trvala na svém Brigita. „Kvůli tobě jsem dostala šanci na nový život. Už ne další… tamto. Kvůli tobě jsem zase našla rodinu, dostala pomoc, kterou jsem potřebovala. Získala jsem rodiče – skutečné rodiče – poprvé od doby, kdy jsem byla malá. Ani nechci pomyslet na to, co by se stalo, nebýt tebe a tvého činu.“

Draco zase potřásl hlavou a vrátil se k práci.

„Všichni v domě si říkali, co se s tebou stalo,“ po dlouhé, rozpačité pauze navázala. „Obzvláště my, holky. Co jsi nás zachránil. Před malými jsme o tom nemluvily. Není třeba, aby věděly, kde jsme byly a co jsme musely… dělat. No, už tam nebydlím. Pronajaly jsme si malý byt. Hermiona a Severus by nás nechali dál bydlet v domě, řekli nám, abychom zůstaly, prosili nás, abychom zůstaly, ale chtěly jsme to zkusit. Abychom viděly, jestli jsme se staly dospěláky, ve které nás v potu tváře změnili. Říkají, že jsou na nás hrdí.

Tahle nadace nám umožní složit NKÚ a OVCE. Hermiona a Severus nám pomáhají se na ně připravit. Nakreslila nám barevné rozvrhy a ony fakt fungují. Severus nás učí lektvary a Hermiona nám pomáhá s formulemi. Oba pomáhají s přeměňováním – pokoušejí se předhonit, kdo je lepší, je to fakt roztomilé – a Severus nás učí obranná zaklínadla, kletby a kouzla a protikouzla. Nechce, abychom někdy znovu byly bezbranné. A Neville nás učí o rostlinách a bylinách. Z tohoto možná budu moct dělat za pár měsíců NKÚ, o tyto předměty mám zájem. A pak snad získám lepší práci, i když už tahle je v pohodě.

Víš, co se říká, ‚život je nejlepší odplata‘. Když budeme žít jako nezávislé dospělé ženy, nejlíp jim ukážeme, že nás nemohli zničit bez ohledu na to, jak moc se snažili. A za to musím poděkovat tobě, Severusovi a Hermioně. Můžu žít dobře kvůli všemu, co jsi pro mě udělal. My všechny. Vím, že nás chtějí před vším chránit, ale nebudou tady napořád. Naučily jsme se to brzy a tvrdě. Vím, že jsou na nás hrdí, i když si myslí, že bychom měly zůstat doma. Docela často se vracíme na večeři. Řeknu jim, že jsem tě viděla a že vypadáš dobře. Nebo ne, jestli to tak budeš chtít.“

Odkašlala si. „Promiň, někdy kecám bez ustání. Za to musím poděkovat Lence – povzbuzovala nás, abychom mluvily co nejvíc. Zjistila jsem, že čím víc o tom mluvím, tím míň to bolí. Jako by mluvení vytvářelo odstup mezi minulostí a přítomností a já potřebuju co nejvíc odstupu.

Strávila jsem moc let nemluvením, takže se asi pokouším dohnat ztracený čas. Takže když vidím známou tvář, nemůžu si pomoct a otevřu tu svoji pusu a mluvím a mluvím, dokud druhý neodejde nebo mně nedojdou témata.“

Odvrátila pohled. „Někdy trvá dlouho, než mi dojdou témata. S tebou toho mám moc, co chci říct, věci, které jsem chtěla říct hodně let, od té doby… té noci. A jelikož ty jsi pro mě udělal to nejlaskavější na světě, to nejmenší, co pro tebe můžu udělat já, je ušetřit tě mého žvanění a odejít. Jsem ráda, že se ti daří, Draco. Když ses nevrátil, měla jsem o tebe strach. Často jsem na tebe myslela.“

Plaše přikývla a otočila se k odchodu. „Brigito,“ zavolal za ní. Dychtivě se k němu otočila. Podával jí zpět sendvič. Neměl ani svrček. „Nemůžu – nemám – nemám dnes chuť.“

Zavrtěla hlavou a odtlačila mu ruku. „To je na mě,“ řekla. „Tak jako zítra a pozítří a dál, dokud ti to nesplatím. Oběd zadarmo je to poslední, co můžu udělat. Tolik ti dlužím. Ale toto je začátek. Později vymyslím něco lepšího.“

Podíval se na sendvič a zpět na ni a nepatrně přikývnutím poděkoval.

„Chodím každý den kolem oběda a svačiny,“ prohodila. „Pro případ, kdyby ses chtěl někam schovat, až budu dělat kolečko. Ušetříš si uši a tak. Sendvič tu na tebe bude čekat, dokud se nevrátíš. To zajistím. Budeš mít o jednu starost míň.“ S posledním úsměvem se Brigita otočila a odešla, aby pokračovala ve své obchůzce. Dělala práci domácího skřítka. Draco sledoval, jak ostatní zaměstnanci předávají své srpce výměnou za sendviče, aniž by se jí podívali do očí, nebo ji nějak jinak vzali na vědomí. Oči měli na sendvičích, ne na dívce. Byla pro ně neviditelná, jako i on byl pro ně neviditelný.

Zajistí, že bude u svého stolu každý den, když přijde. On si jí všimne. A bude s ní mluvit. A pomůže jí zapamatovat si, že je osoba, které si někdo všimne, ne taková, na níž se zapomíná nebo se ignoruje.

ooOOoo

Před příchodem na Grimmauldovo náměstí Severus přišel o patnáct svěřenců, které odeslal do Bradavic. O devíti z nich věděl, šest se ztratilo. Nakonec tři z nich našel, i když to nebyla vždy šťastná událost.

Nejhorší byla zpráva ve Věštci o smrti Reynarda Selwyna. Byl to malý článek o nalezeném těle mladistvého v Obrtlé ulici, který byl zabit v pouliční rvačce.

Reynard krátce pobýval na Grimmauldově náměstí, ale brzy utekl. Severus seslal obrany na všechny dveře a okna, ale ty fungovaly, jen aby udržely svět venku. Nezastavilo to nikoho, aby vyšel hlavními dveřmi a přemístil se. Bylo to míněno jako ochranné opatření, aby mohli uprchnout v případě, že by se do domu vetřela nežádoucí osoba. Mohli kdykoliv odejít.

Přemýšlel, jestli to byl správný krok. Hermiona řekla, že ano, ale Severus stejně zpochybnil svůj úsudek. Nemohl si pomoci. Mohl se naučit přijmout něco méně než perfektního, ale nikdy nebude spokojený se selháním. Zvlášť když sázky byly tak vysoké.

Před Hermionou mu výraz ztvrdl a blokoval všechny emoce.

V soukromí plakal.

Vždy věděl, rozumově, že je nezachrání všechny. Nemohl za ně rozhodovat. Mohl jim jen nabídnout to nejlepší a doufat, že to bude stačit.

Někdy to prostě nestačilo.

„Občas se to prostě nemá stát,“ připomněl by mu Harry.

Věděl, že Harry má pravdu. Ale vědět věci neulehčovalo.

ooOOoo

Severus dorazil krbem a prošel byt obývaný jeho šesti dcerami. Dělal to každý večer. Zkontroloval ochranná kouzla na všech oknech a dveřích, zakouzlil krb, zkontroloval všechny sovy, které dorazily, a s každou dívkou promluvil. Každou objal a zeptal se, jaký byl den na ministerstvu. Každé řekl, že je na ni pyšný.

Jeho dnešní objetí bylo delší a pevnější a hlas měl hlubší. Jakmile domluvil s Valentinou, ztuhl, protože si uvědomil, co je špatně.

„Kde je Brigita?“ zeptal se napjatě. Každý den chodil ve stejnou dobu a všechny věděly, že jejich přítomnost od nich očekává, jinak by si dělal starosti.

Dívky si vyměnily kradmé pohledy a trochu se narovnaly. „Venku,“ odpověděly sborem.

„Venku?“ zopakoval Severus s probuzenou zvědavostí. Něco se dělo.

„Ano,“ odpověděla Valentina trochu podezřele a kmitla očima. „Venku.“

„Kde venku?“

„Ale nikde!“ odpověděla Valentina rychle. „Co jsi to donesl?“

„Máma posílá sušenky a nesnaž se měnit téma. Víš, že to nebude fungovat. Co přede mnou skrýváte?“

Byli ‚Severus a Hermiona‘, pokud byl poblíž někdo cizí. Ale v soukromí byli už roky ‚máma a táta‘ nebo ‚mamka a taťka‘. Toto tajemství se zrodilo z potřeby chránit jejich skutečné identity – děvčat i jejich rodičů. Jejich malé tajemství.

„Nic!“ vykřikly všechny až moc rychle a potlačovaly úsměvy a hihňání.

Severus překřížil paže a věnoval jim ten nejděsivější pohled profesora Snapea. Bohužel pro něj na něj byly už natolik zvyklé, že ztratil onu účinnost, jakou míval na studenty. Ale i tak se tomu dostane na kloub. Copak si děvčata opravdu myslí, že jej můžou oblafnout?

Zaslechl odemknutí dveří a to ho rozlítilo. Copak jim neříkal, a ne ve vágních vyjádřeních, že pro každý příchod a odchod mají použít krb? Jen tak mohly byt opustit opravdu bezpečně.

Přestože z onoho hrozného místa zmizely před víc než pěti lety a fantasticky se uzdravily… občas je chtěl strčit do pytle, pytel hodit přes záda a dotáhnout je zpět na Grimmauldovo náměstí, kde by je mohl chránit navěky. Skutečně obdivoval jejich nadšení pro nezávislost i úspěch, jakého dosáhly. Ale nikdy se o ně nepřestane bát. Nikdy.

Dveře se otevřely, on se otočil a uviděl vstoupit Brigitu v objetí Draca Malfoye. Pár ztuhl jako králíci paralyzovaní pohledem na lišku. Když se nepohneme, neuvidí nás.

Severus se rozhlédl po pěti dívkách, jejichž výrazy prozrazovaly škálu od uculování po falešnou nevinnost. Tak toto před ním skrývaly. Jedna z nich má kluka. Chlapce, kterého on dobře zná. A ani jedna se mu nezmínila. Žádná. Proč mu nikdo nic neřekl?

Brigita zrůžověla a její – polknutí – kluk odvrátil oči, než ji políbil – políbil! – na tvář a obrátil se k odchodu.

„Ahoj, Draco,“ rozloučilo se pět hlasů sborem, což přidalo k Brigitině červenání.

ooOOoo

„Chová se k tobě hezky?“ zeptal se Severus s rukama založenýma na hrudi.

Přikývla. „Je báječný.“

„Nemá peníze, to víš.“

Pokrčila rameny. „To ani já ne.“

„Miluješ ho?“

Přikývla. „Od toho dne, kdy mě přinesl domů z toho příšerného místa.“

„Miluje tě?“

Brigita si povzdechla a odvrátila pohled. „Ano. Myslím, že ano.“

„Ale ještě to neřekl.“

Potutelně se na něj usmála. „Jak dlouho jsi miloval mamku, než jsi jí to řekl?“

Pravda.

„Jestli ti ublíží, okamžitě mi to řekneš.“

Byl to příkaz a Brigita ho i tak vzala. „Samozřejmě. Tobě i Leovi.“ Zasmála se. „Můžete vytáhnout týmové kletby.“

„Myslím to vážně, Brigito.“

„To já taky.“

Dlouhou dobu ani jeden Zmijozel nepromluvil. Nakonec Severus přimhouřil oči a zvolil autoritativní tón. „A on se tě… nedotkne… dokud nebudete svoji?“

Na chvíli ztuhla, než odpověděla. „Ne, nedotkne. Sám to řekl.“

Severusovi se překvapeně rozšířily oči. „To udělal?“

Přikývla. „Udělal. Je to dobrý muž. Je ke mně pořád hodný.“

Severus se usmál. „Ano, to vidím.“

ooOOoo

„Tys to věděla?“ zvolal Severus, nejistý, jestli je víc šokovaný nebo rozzlobený.

„Ale jo, už dlouho,“ prohodila Hermiona a namočila brko do inkoustu. „Myslely jsme, že bude lepší, když ti nic neřekneme. Dokážeš být… přehnaně ochranářský.“

„Můžeš mi to vyčítat?“

„Ne. Ale můžu před tebou zatajit tajemství naší dcery.“

„Neměla bys to dělat, víš?“

„Když přijde na kluky, pak ano, měla.“

Napjal se, když jej cosi napadlo. „Má některá další…“ polkl, „přítele?“

Hermiona rychle obrátila pozornost k oklepání přebytečného inkoustu z pera.

ooOOoo

Jakmile poslední dítě odešlo do Bradavic a dívky se odstěhovaly do vlastního bytu, Hermiona nevěděla, co se sebou dělat.

Už na začátku vztahu se Severusem se rozhodli, že se nepokusí počít vlastní dítě. Procvičovat, ano. Ale pokoušet? Ne. K ostatním by to nebylo fér. Přišlo by jim to jako zrada.

Také si nebyli jistí, jestli vůbec můžou mít děti. Oba byli za války vystaveni Cruciatu, Severus možná víc než kdokoliv na světě. Také obdrželi množství kleteb a prokletí. Jen po zlomku toho většina lidí zjistila, že je neplodná. Rozhodli se to nezjišťovat.

Kromě toho už byla matkou více než dvaceti. Nebyla stroj.

Ale co teď dělat se svým životem?

Ministerstvo ji nelákalo a Bradavice byly nereálné.

Dům byl tak tichý.

Strávila hodně času sepisováním svých myšlenek a zkušeností člověka, který vychovával a učil válečné sirotky. Radila se s Lenkou a přepisovala Lenčiny myšlenky. Pomohlo jí to vzpomínat a pročistit hlavu, zatímco Severus cosi kutil ve sklepě s lektvary. Rozhodl se pro masovou produkci lektvarů proti nočním můrám, které toho prvního roku vytvořil pro děti. Jejich svěřenci nebyli jediní, kdo je potřeboval. I když byly ceny dostupné a nižší než tržní, meziročně je to stačilo finančně podporovat. Poptávka byla tak vysoká. Dokonce naučil i dívky, aby ho uměly připravit pro případ, že by některou lákala příprava lektvarů. Žádnou však nepřitáhla.

Severus na její sepisování jednoho dne přišel a navrhl jí, aby vše publikovala. Šlo v podstatě o studii válečných traumat. Pokud udrží jména ‚subjektů‘ anonymní, může to vydat a pomůže i dalším dětem.

Ten nápad se jí líbil. Líbil se jí hodně. Lenka nadšeně souhlasila.

Práce na knize byla snazší i těžší, než čekala. Jako milovnice psaného slova předpokládala, že jí to půjde snadno, přirozeně a že s tím skončí za pár týdnů. Pro tuto příležitost si koupila i notebook. Na jednu stranu měla všechny materiály po ruce a jasný koncept, se kterým pracovat. Věděla, co kdy napíše. Na druhou stranu se občas objevil spisovatelský blok, když se snažila přejít od jednoho případu k druhému, od jednoho typu traumatu k dalšímu. Chtěla být profesionální, ale ne klinická, poutavá, ale ne přehnaně zábavná. Bylo to vážné téma. Chtěla je pojmout s respektem a vážností, kterou si zasloužilo.

Považovala se za spoluautora, přestože Lenka nikdy nic nenapsala. Poskytla však Hermioně své zápisky a vzpomínky, aby získala její náhled, nápady a myšlenky. V nich měly učiněný manuál ‚jak na to‘ v oblasti psychologie a poradenství pro magické pacienty.

Nic takového v kouzelnické Británii ještě nebylo publikováno.

Dvě soupeřící kouzelnická vydavatelství se pustila do války nabídek za rukopis. Nikdy dřív žádná čarodějka nebo kouzelník nenapsali pojednání o duševním zdraví, natož s ohledem na válečné trauma. A nikdy dřív člen Zlatého tria sám nenapsal své zkušenosti. Z regálů to zmizí.

Ale toto pro Hermionu nebylo důležité. Pro ni se jednalo o duševní očistu – srovnání myšlenek, zaznamenání zkušeností a uvědomění si života posledních několika let. I když nešlo o její život jako takový, opravdu to byl životopis. Způsob jak uctít a dát nesmrtelnost vznešenému experimentu, kterému oddali své životy. Ušli velký kus cesty. Tímto na něj nenechají zapomenout. A existovala reálná možnost, že pomůžou i někomu jinému.

Nemohla se dočkat, až napíše další.

ooOOoo

Poprvé ve svém životě Severus Snape čekal na nástupišti devět a tři čtvrtě, ke kterému vjížděl spěšný vlak. Hermiona to dělala každým rokem od té doby, kdy se mu před sedmi lety vrátila do života. Předtím zde nebyl nikdo, koho vyzvednout u posledního vlaku školního roku. Při těch vzácných příležitostech, kdy někdo přijel, se iniciativy ujímala sama Glastonburyová.

Ale tento rok byl speciální.

Mířila k němu přehlídka dětí o celkovém počtu patnáct od prvního ročníku výš. Většina klábosila s kamarády a na rozloučenou se s nimi objímala. Každé k němu došlo a po svém jej přivítalo. Nebelvíři a Mrzimorové trvali na veřejném objetí (Mrzimorové stydlivém, Nebelvíři s rozběhem). Zdráhavě je nechal, ale dal znát podráždění a nesouhlas. Ale oni jej nebrali vážně. Havraspárci mu potřásli rukou a Zmijozelové udržovali uctivý odstup a přikývli. No vážně, copak to bylo tak těžké?

Zmijozelové počtem převyšovali ostatní, ale i navzdory tomu, co řekl své ženě, Severus byl tajně rád za tuto různorodost. Skutečně byly vlastními osobami, ne svými rodiči. Žádné už nemělo své příjmení. Jejich budoucnost nebyla napsaná. Zatím ne.

V Bradavicích šlo vše dobře. S Lenkou, Nevillem a Poppy jako součástmi sboru měli někoho na své straně. Mnozí unikli z hledáčku, ale pár jich přitáhlo problémy se šikanou. Problémy byly vyřešeny stejně promptně jako u ostatních dětí. Alespoň jednou ročně musel navštívit Minervu kvůli nějakému takovému případu. Ačkoliv již nebyl oficiálně zákonným zástupcem všech dětí, Minerva s ním tak ze zdvořilosti jednala. Křiklan zůstal tím nejméně ochranářským ředitelem koleje, což Severuse nesmírně zklamalo, ale nepřekvapilo, takže jeho Zmijozelové mívali nejvíc problémů. Ale zatím nebyl ani jeden vyhnán.

Kéž to vydrží.

Děti alespoň procházely v předmětech, i když si ani jedno nevedlo obzvlášť dobře a žádné zdaleka nedosahovalo nejlepších výsledků třídy. Nebude mít v domě, až na jednu výjimku, žádného prefekta nebo primuse. Ani žádného famfrpálového kapitána. Alespoň však získají NKÚ, což bude stačit, aby si našli místo někde v kouzelnickém světě. Budou mít možnosti. Ne všechny zvládnou OVCE, ale i pro ty jen s NKÚ se najdou příležitosti. Měly kamarády. To stačilo. Severus se dávno rozhodl přijmout Poppyinu radu, aby akceptoval ‚dostačující‘. Nikdy nepřestane usilovat o perfektnost, ale nebude zklamaný, když se jí nedosáhne. Naučil se odměnit největší snahu a nezaměřoval se na nedokonalosti.

Tak daleko došli. Jak by mohl být zklamaný?

Čarodějka, která jej doprovázela, se usmála a všechny přivítala doma.

Nešlo jen o uspokojení, že všechny děti z Grimmauldova náměstí se společně vracejí z Bradavic. Šlo také o to, že konkrétně to jedno z Grimmauldova náměstí se vrací z Bradavic.

Řečený chlapec (vlastně už muž) se objevil, když dav prořídl. Byl vysoký s pískovými vlasy a šedýma očima. Vypadal hubený, ale zdravý, a kráčel se stejnou jistotou jako kdysi jeho otec. Usmíval se vřelým úsměvem své matky. Za ruku se vedl s pěknou dívkou s dlouhými kudrnatými zrzavými vlasy, která na něj naprosto zbožně hleděla. Vklouzl jí rukou kolem pasu a políbil ji, když si mysleli, že se nikdo nedívá. Nebo se jen nestarali, jestli se někdo dívá. Nebelvíři se nikdy nestarali, jestli se někdo dívá.

Leopold Clairemont. Sedmák. Dokončil Bradavice a složil OVCE. První z jeho svěřenců, který to dokázal.

Leopold si jich všiml a vedl přítelkyni davem. Nejdříve zamířil k Severusově společnici, k sestře Brigitě, a vřele ji objal. Brigita měla v očích slzy, když si bratra přitáhla. Severus slyšel, jak mu znovu a znovu šeptá: „Jsem na tebe tak pyšná.“ Brigitin zásnubní prsten odrážel sluneční paprsky, když objímala oba své sourozence. Leopold starší sestře představil svoji přítelkyni, a jakmile se k nim připojila Ermengarde, zasypala je informacemi o jejích NKÚ a na její hrudi se pyšně nesl prefektský odznak. Severus si nemohl pomoci a cítil nesmírnou hrdost. Rosierovi to dokázali. Všichni tři. Nemyslel si, že se toho dne dočká.

Jakmile se Leopold odmotal od sester, zamířil k Severusovi. Tito dva muži, nyní stejně vysocí, na sebe dlouze hleděli.

„Tady ne,“ varoval jej Severus tiše.

Leopold to však nevydržel a silně staršího muže objal.

„Nemůžu si pomoci,“ zašeptal.

Snad poprvé na veřejnosti Severus objetí oplatil.

Byl na toho hocha tak zatraceně hrdý.

„Dobrá práce,“ zachraptěl a potřeboval veškerou sebekontrolu, aby jej nepřemohly emoce na tomto veřejném místě. „Dobrá práce.“

Leopold jej stiskl. „Děkuji,“ zašeptal. Do toho slova se snažil vložit mnoho. Severus pochopil.

Odkašlal si a v duchu přepočítal všechny své děti. Celkem šestnáct. Ne, počkat, sedmnáct. Ta dívka – Leopoldova – byla stále s nimi. Dnes s nimi nepůjde, ale Severus měl pocit, že ji v nadcházejících měsících uvidí často. Merlin ví, že o ní slyšel mockrát od Hermiony, která si s Leopoldem každý týden psala celých sedm let – Clara toto a Clara tamto. Rád by chlapci dopřál víc času v její společnosti, ale mladší děti potřebovaly domů. Potterovi, Lenka a Longbottom už tam byli, aby je všechny přivítali. Děvčata se již přeletaxovala ze svého bytu. Brigita pozvala Malfoye, i když jestli se zúčastní tak velkého setkání, byla velká neznámá. Severus doufal, že se objeví. Xavier Yaxley přijde navečer, stejně jako další starší chlapci. Čekali i Weasleyho a jeho ženu. Teď vlastnili Kotel a často na setkání nosili jídlo. Dnes tomu tak ale nebude. Molly Weasleyová se nabídla, že pro všechny uvaří.

Nebylo by dobré, kdyby všichni museli čekat.

A jestli teď odejít znamenalo, že je Severus bude mít všechny doma ještě dřív a všechny pro sebe po tolika měsících, kdy je neviděl… nu, tím lépe.

Přes jejich hlavy zahlédl chlapce s tmavě modrozelenými vlasy, jak odchází z nástupiště ruku v ruce s babičkou. Severus se krátce setkal s pohledem Andromedy a ona se na něj pousmála a pokývla hlavou. Teddy Lupin s mnohými zůstal kamarádem, zvlášť s těmi z Mrzimoru. Změkčilo to Andromedin pohled na jeho děti, i když jen trošku.

„Všichni jsou tady?“ zeptal se. V záplavě přitakání (a polibku na rozloučenou mezi Leopoldem a jeho přítelkyní), přikývl. Margaret Macnairová, vždy citově závislá, si ten okamžik vybrala a zasunula se mu pod paži. Zkontroloval, zda je ostatní děti brání před pohledem okolí, a ještě si ji přitáhl. Nejbezpečněji se cítila v jeho náručí. Doufal, že vždy bude.

Vedl ji a ostatní z nástupiště.

„Pojďme domů.“

~Nox~