Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

47 -- Světlo svítání

Harryho víčka probodlo ostré světlo.

„Vstávej,“ přikázal nelítostný hlas. Harry se přimhouřenýma očima pokusil zaostřit na okno.

„Vždyť je ještě tma,“ protestoval rozespale.

„A ty se musíš vrátit, než se vzbudí ostatní.“ Severus mu nemilosrdně šťouchl do ramene. „Zvedej se, hned.“ Harry si sedl, protřel si oči a vyklopýtal z postele. Spal v tričku a ve spodkách, ale zbytek jeho oblečení ležel zmuchlaný na hromadě na koberci. Podařilo se mu nalézt pouze jednu ponožku.

Severus přešel k oknu a vyhlížel do tmy. „Včera jsi zmínil možnost, že opustím službu u Pána zla.“

Harry si natáhl kalhoty. „Ano?“

„Není to tak jednoduché. Nejsem si jistý, co bude, až ta chvíle nastane. Je v jeho moci rozpálit mé znamení, kdykoliv bude mít po ruce jednoho z nás, přes koho se signál přenese – v případě potřeby toho je schopen i bez dalšího smrtijeda. Mohl by mi zabránit ve fungování. Mohl by mě dovést k nepříčetnosti.“

Záblesk paniky Harryho důkladně probudil. Na Znamení zla vůbec nepomyslel, ale nyní si vzpomínal, jak neklidní Severus s Karkaroffem byli, když Voldemort začal nabírat síly – před tím, než se je vůbec pokusil přivolat – a jak sebou dokonce i jejich mistr lektvarů s železným sebeovládáním trhl, kdykoliv je Voldemort svolával. Severus kolem sebe těsně přitáhl cípy hábitu.

„Samozřejmě bych si mohl nechat předloktí odstranit,“ pokračoval zatrpkle, „ale bez dvou rukou jsem Řádu k ničemu.“

Harry se pokusil přinutit svou právě probuzenou mysl k práci. „Vím, že znamení závazných slibů bývají permanentní,“ řekl, když si přes hlavu přetahoval hábit, „ale co by se stalo, kdyby se odstranila pouze kůže?“

„Pak by bylo Znamení pryč – do chvíle, než by se kůže zacelila.“

Harryho panika se rychle měnila v čirou hrůzu. Bez schopnosti vařit lektvary by Severus zešílel stejně nevyhnutelně, jako kdyby byl podroben přetrvávajícímu fyzickému mučení. Byl by uvězněn se svými myšlenkami a vzpomínkami bez pocitu, že je jeho existence přínosná, který by jim dodával protiváhu.

„Také bych si mohl nechat připevnit magickou paži – ale nejsem si jistý, zda by se znamení nemanifestovalo i na ní. Je ukotveno v mé duši. Taková magie překoná jakýkoliv chirurgický zásah.“ Chybějící ponožka vypadla odkudsi z Harryho hábitu. Harry si jí nevšímal a přešel ke svému otci. Zachvěl se, kdy se jeho bosá noha dostala za okraj koberce a šlápla na chladný kámen. Zastavil se krok od Severuse po jeho boku, odkud mu viděl do tváře.

„Hádám, že ho prostě budu muset zabít už kvůli tobě,“ řekl bezstarostně. Srdce mu v hrudníku uhánělo jako o závod, když se snažil spočítat, kolik času mu zbývá. Šest týdnů? O něco méně. Proč tento problém nemohl zmínit dříve?

Severus se bleskově obrátil. Hrozivě se zamračil.

„To není tvůj úkol.“

„Právě, že je. Buď zabiju já jeho nebo on mě.“ Harry se pokusil dosáhnout svého předchozího odlehčeného tónu. Jen to mám vepsáno v osudu, nic víc. Snažil se představit, jakou pózu by zaujal Fred, když by říkal něco takového, aby obraz v jeho mysli nevypadal tak reálně. Pokrčil rameny. „To už se s tím rovnou můžu vypořádat co nejdřív.“

„Zabije tě, jestli se o to v blízké budoucnosti třeba jen pokusíš.“ Severus se na Harryho zamračil. „Budeš se od války držet dál, dokud nedospěješ.“

„Ty ses taky nedržel.“

„Ne. V tom s tebou souhlasím. Což jen dokládá, že mám pravdu, nemyslíš?“ Severus na Harryho upřel jeden ze svých nejvýhružnějších pohledů a Harry navzdory sobě o krok couvl.

„Já nejsem ty,“ protestoval.

„Ani nebudeš. Dooblékni se.“

Harry si ve spěchu natáhl ponožky a poté boty. Nic dalšího v ložnici neměl. Následoval Severuse do kuchyně, kde si vyzvedl svou školní brašnu. „Takže,“ nadhodil, „podstoupím nějaký trénink?“

„V čem?“

„V čemkoliv. V čemkoliv, co by podle tebe pomohlo. Než odsud odejdu, měl bych být schopen ho zabít, ne? Rozhodně se o to pokusím.“

Severus se se zavířením hábitu otočil (lem jeho hábitu se zvedl o třicet centimetrů a cípy se mu v letu obtočily skoro kolem celé postavy, zaznamenal Harry mimoděk) a odpochodoval do obývacího pokoje.

„Na tuto diskusi nyní nemáme čas.“

„Chceš říct, že se toho bojíš!“ Provokoval Harry.

„Mé zdráhání o tomto diskutovat nemá nic společného se skutečností, že OPRAVDU NEMÁME ČAS!“ Severus se zastavil vedle Harryho neviditelného pláště visícího u dveří a usilovně se snažil získat ztracenou sebekontrolu. „Promluvím si s Brumbálem o věštbě,“ řekl tvrdě, „a o plánech, které možná má. S tebou to proberu, až se příště uvidíme.“

„Dobře. Kdy?“

„V sobotu po obědě v mé laboratoři. Alespoň mi tam pomůžeš. A teď běž do postele, než se ostatní vzbudí.“

Harry přikývl, ale nepohnul se. Přepadlo ho nutkání otce se dotknout, ale neměl ponětí, jak to udělat. Objetí by rozhodně bylo přesmíru, ani netušil, jestli by se dokázal přinutit a zkusit to.

„Nuže?“ Zvedl Severus obočí.

Harry nervózně zvedl ruku a dotkl se paže druhého muže. Severus ucukl, jako když ho píchne.

„Promiň!“ Omlouval se Harry chvatně.

„Co to mělo znamenat?“

„Nechtěl jsem – hrozně nerad odcházím, když jsme rozhádaní. Jen – promiň, vím, že nemáš moje projevy citů rád.“ Harry zrudl, když své blábolení slyšel. Sklonil hlavu. Chvilku ticho rušilo jen jeho dýchání.

„Mám,“ přiznal Severus tiše. Lehce se v ozvěně Harryho gesta dotkl Harryho paže. „Jen nevím, jak s nimi naložit.“ Jeho hlas zesílil a zhrubl. „Nejsem si jist, že je schvaluji. Docela jistě si nic takového nezasloužím a ty bys měl být uvážlivější v tom, komu svou náklonnost věnuješ.“

„Některé věci jsou prostě zadarmo,“ prohlásil Harry prudce. „Já ti nedlužím za to, že jsi mě zplodil – náklonnost ani poslušnost ani vděčnost ani žádnou z těch věcí – a ty mi zase nemusíš předložit nějaké zúčtování prokázaných služeb a předností, abych tě měl rád. Prostě to tak je.“ Harry se polekal, že toho řekl příliš, usmál se a rychle dodal: „A už se zase hádáme.“

„Ovšemže se hádáme,“ odvětil Severus nevzrušeně, zjevně zacítil příležitost, jak ze situace ven. „My se hádáme neustále.“ K Harryho překvapení se nestáhl úplně. „Proč mě tedy posloucháš,“ zvedl zvědavě obočí, „když nemáš pocit, že mi to dlužíš? Ustoupil jsi ve věcech, na které jsi měl odlišný názor.“

„Řekl jsem, že ti nedlužím za to, že jsi mě zplodil. Ale něco ti dlužím za to, že ses o mě postaral – chci říct – víc než jsi musel. Dursleyovi se o mě nikdy nestarali víc, než bylo nezbytně nutné.“

„O dost méně, řekl bych.“

„A nejsem zas tak poslušný. Včera jsem se pár minut zdržel v učebně obrany, protože jsem si potřeboval promluvit s profesorem Lupinem v soukromí.“

„Harry...“

„Víš, už bych asi měl jít. Lidé se brzy začnou probouzet!“ Blýskl po něm Harry oslnivým úsměvem.

Severus si pobaveně odfrkl. „Tak dobrá. Vezmi nohy na ramena. Pouze mi to poskytne více času promyslet si odpověď.“

Harry předstíral zděšení, přehodil přes sebe plášť a vycouval ze dveří.

Při chůzi prázdnými chodbami Harry zvažoval svá slova. Ke své úlevě nelitoval ničeho, co řekl. Napadlo ho, že jestli náklonnost nemusí být zasloužená, nabízí se mu snadné východisko z problému s Ronem a Hermionou. Měl je rád – měl je hluboce rád, každého svým vlastním způsobem, a ačkoliv jim za daných podmínek nemohl plně důvěřovat, stále je mohl milovat a dávat jim to najevo.

Harry v návalu spokojenosti protáhl krok.

Když se za ním portrét zavřel, na jedné z pohovek u ohniště se najednou něco pohnulo.

„Kdo je tam?“ Zvolal Ron s nepřirozenou ostražitostí někoho, kdo byl náhle probuzen. Harry ho v tlumeném světle vyhasínajících uhlíků v krbu tak tak rozeznal. Přemítal, zda má přejít místnost, vyjít schody a zalézt do postele, než se Ron zvedne.

„Harry?“ Zavolal Ron.

Harry vyhlédl z okna. Při pohledu ze stěží osvětlené místnosti bylo patrné, jak tmavá obloha nabývá jemně modravý nádech. Odhadoval, že může být po páté. Povzdechl si. Mysl otupující mlhu, která by se dostavila ráno po užití drogy, by ani nemusel předstírat. Nebo by se měl chovat, jako by účinky dosud nevyprchaly?

„Sakra,“ zabručel si Ron pod nos.

Harry stáhl plášť.

„Promiň, že jsem tě vzbudil,“ řekl. „Pojďme do postele, co říkáš?“

Ron se vysoukal na nohy. „Kolik je?“

„Netuším.“ Harry se zakřenil. „Ale pořád noc.“

„Zůstal jsem vzhůru do dvou!“

„To mě mrzí. Usnul jsem.“ Harry ho přátelsky dloubl loktem do žeber, čímž ho vychýlil z rovnováhy. „Přece víš, že na mě nemáš čekat!“

Ron se podíval na hodiny, pak na Harryho. Pousmál se. „Kdo to je?“ Zeptal se.

„Kdo je kdo?“ Opáčil pobaveně Harry. To by asi byl nejpravděpodobnější způsob, jak bych mohl nechtěně usnout mimo věž, uvažoval.

„No tak, Harry, vzdej to! Chápu, že nechceš, aby to věděla Hermiona takhle brzo potom, co tě pustila k vodě, ale nedá se přehlédnout, že ses zabouchl!“

„To teda ne ne!“ Odsekl Harry.

„Nikdy předtím jsi před šestou nebyl samý úsměv jako dnes.“

Harry obrátil oči v sloup. Ron přemýšlel úplně jinak než Hermiona. „Existují různé druhy lásky,“ ohradil se Harry. „U mě nejde o nic romantického.“

„Tak v čí posteli jsi teda usnul?“

„V žádné posteli a v ničí,“ řekl Harry povzneseně. „Usnul jsem na pohovce. Sám.“

„Co jsi teda myslel těmi různými druhy lásky?“

Harry se pokoušel vybavit, jak si věci uspořádal v myšlenkách po cestě do schodů. Vyčerpání mu bránilo v jasném přemýšlení a věděl, že by takhle brzy po užití drogy stejně neměl mluvit srozumitelně. Usoudil, že napůl souvislé blekotání bude v pořádku.

„Tak koukni,“ řekl. „Je tady způsob, jakým miluju Hermionu, a ten by mohl být romantický nebo by to mohlo být, že ji miluju tím jednodušším způsobem, ale navíc si myslím, že je pěkná. Nevím. Pak je tady způsob, jakým mám rád tebe, a v tom nic složitého není a určitě ne romantického, ale taky si nemyslím, že jsi pěkný, takže žádné komplikace.“ Harry se na Rona zakřenil, zrzek mu na oplátku věnoval nejistý poloúsměv. „Pak je tady způsob, jakým mám rád tvou mamku,“ pokračoval Harry, „což je takový neurčitý způsob lásky, který je z půlky spíš vděčnost.“

Harry se rozhlédl po známé místnosti s pohodlnými křesly uspořádanými tak, aby studenti mohli sedět v hloučcích, jejími jasnými barvami, červenou nyní utlumenou do tmavé, ale se zlatými dekoracemi i nyní házejícími blyštivé odlesky. Nebelvír také miloval, co představoval i to místo, ale bál se, že kdyby se to pokusil vysvětlit, jen by celou pointu více zašmodrchal. Kdyby si dokázal vzpomenout, jaká byla pointa. Jeho pohled přitahovaly žhnoucí uhlíky, a přivolaly tak jinou chvíli ve ztemnělé společenské místnosti, kdy před nimi klečel a Sirius mu radil, jak se vypořádat s draky.

„Pak je tady způsob, jakým jsem miloval Siriuse,“ řekl a ostrému střípku bolesti se podařilo proniknout i jeho dnešním obláčkem radosti, „což měla být jedna věc, ale nakonec z toho bylo něco jiného, protože měl být mým opatrovníkem a pečovat o mě, ale vždycky mi připadalo, že je to spíš on, kdo potřebuje chránit a povzbuzovat.“ Svého otce zmínit nemohl, a tak se přesunul k dalšímu dospělému, se kterým Siriuse mohl porovnat. „Remus je daleko blíž tomu, čím mi měl být Sirius – tak nějak mě vede a radí mi, když potřebuju.“ Nejistě se podíval po Ronovi. „Dává to trochu smysl?“

„Ne.“

Nyní Ron nevypadal jen zmateně, ale také znepokojeně. Harry si povzdechl. Vážně měl udržet pusu zavřenou hned od začátku.

„Špatně to vysvětluju. Jsem vážně utahaný. Podívej, existuje romantická láska – jako láska mezi holkou a klukem, co spolu chodí, a pak je tady láska mezi přáteli, láska ke starším lidem, kteří se o tebe starají, a láska k lidem, o které se staráš ty, a ty se všechny můžou překrývat, a některé věci jim dávají hlubší rozměr jako třeba důvěra nebo sdílené zájmy, ale to jsou jen věci navíc.“

Ron na něj chvilku nechápavě mrkal. Nakonec promluvil. „Myslím, že se oba potřebujeme vyspat,“ řekl.

Harry přikývl. Podařilo se mu získat přibližně tři hodiny přerušovaného spánku. Následoval Rona po točitém schodišti, ale u dveří do jejich ložnice ho chytil za rukáv. „Jedna věc k celému tomu blábolení?“

„Co?“

„K tomu jak jsi mě zradil Malfoyovi? Jen – pořád jsi můj kamarád, i když ti v tuhle chvíli nemůžu věřit.“

„Nezradil jsem tě Malfoyovi!“ Vybuchl Ron. I v tlumeném modravém světle vycházejícím ze špičky hůlky bylo vidět, jak mu potemněl obličej. „Řekl jsem, že to udělám, ale neudělal jsem. Odvolal jsem to, dobře? Dokážu to, když slíbím nějakou pitomost. Nesnáším to, ale nejednou jsem to potřeboval během těch let, kdy mě Fred a George tak rádi přiměli něco slíbit a namočili mě tak do průšvihu. Nesložil jsem Neporušitelný slib nebo tak něco.“ Ztišil hlas. „Přestaneš mi to konečně připomínat? I tak se kvůli tomu cítím příšerně.“

„Tak jo,“ řekl Harry a připadal si, jako by Rona mučil. „Zapomeneme, že se to stalo.“

„Dík.“

„Žádný problém.“ Harry se pro sebe usmál a vstoupil v Ronově závěsu do temnoty jejich pokoje. „Už jsem odpustil horší,“ zašeptal a potlačil smích. Svlékl se do trička a skácel se do postele.

Harry byl neskonale vděčný, že byl pátek a jeho první hodina není s Ronem a Hermionou. Nakonec se tomu nevyhne a kouzelné formule bude muset strávit předstíráním, že ho přemáhá malátnost, ale čím déle to bude moci odkládat, tím lépe. Na snídani oba s Ronem vyběhli na poslední chvíli. Podruhé za sebou byl Harry nucen zabalit si párky a topinku do ubrousku, aby mu nezmizely s ostatním jídlem na stole, a chvatně do sebe jídlo naládovat po cestě. Jedinou výhodou bylo, že tak Hermiona nedostala příležitost promluvit si s ním, i když po něm při odchodu z Velké síně střelila výhružným pohledem.

Při Harryho příchodu Snape ve třídě naštěstí ještě nebyl, ale Draco ano a s odporem sledoval nakousanou topinku, kterou Harry vylovil z brašny. Mávnutím hůlky a zamumláním kouzla ji poslal do koše.

„To byla moje snídaně!“ Vyjekl Harry.

„Jestli chceš snídat, vstávej dostatečně brzy na to, abys jídlo stačil zkonzumovat u stolu, jako dobře vychovaný kouzelník!“

„Ale vyhazovat jsi to nemusel!“

„Harry, zamysli se nad tím, co všechno na těchhle stolech leželo!“ Vyštěkl Draco. „Nemůžeš si na ně odložit jídlo a pak ho chtít sníst!“

Harry nepatrně zezelenal při představě přísad, se kterými pracovali ve středu. „Na tom něco bude,“ přiznal a zaměřil se na vyvažování svých vah.

„Jak můžeš takhle vylézt mezi lidi?“ Vypadalo to, že s ním Draco ještě zdaleka není hotový. „Copak ses právě vykulil z postele?“

„Jo.“

Draco opovržlivě ohrnul rty, namířil na Harryho hůlku a seslal další kouzlo, než Harry stačil udělat víc než se k němu obrátit čelem. Justin a Parvati poděšeně nadskočili, pak do třídy vstoupil profesor Snape a všichni ztuhli.

„Co se to tu děje?“ Zasyčel. Harry si všiml, že nyní má hůlku v pozoru i Justin. Pak si uvědomil, že jeho ruka je milimetry od jeho vlastní hůlky a nenápadně ji spustil k boku. Ať už Draco udělal cokoliv, Harry žádný účinek nepozoroval.

„Pane, Malfoy proklel Harryho!“ Vykřikl Justin.

Snapeovy černé oči se obrátily na Harryho a se zjevným nepřátelstvím ho zkontrolovaly. „Nezdá se mi, že by Potter vypadal hůře než obvykle, pane Finch-Fletchley,“ ušklíbl se.

Draco si odfrkl. „Vešel dovnitř a vypadal, jako by ho právě odněkud přitáhla toulavá kočka. Jen jsem mu upravil vlasy, když se s tím sám neobtěžoval. I když jsem mu asi spíš měl přikázat, ať se ztratí.“

Harrymu hořely tváře. Sklopil pohled k pracovnímu stolu. „Přestaň,“ zamumlal na Draca. „Slibuju, že se odteď budu česat pravidelně-“

„Snad byste své vysvětlení mohl sdílet se třídou, pane Pottere?“

Harry zvedl hlavu. „Jen jsem mu slíbil, že v budoucnu budu chodit na hodiny učesaný,“ odsekl naštvaně. „Mohli bychom prosím začít hodinu?“

Snape se zatvářil pobaveně, ale jeho pobavení brzy vystřídal pochmurný výraz, když se u nich v uličce zastavil a kousavě poznamenal:

„Připravte se, že budete nucen věnovat daleko více času svému vzhledu, Pottere, jestliže máte v úmyslu stýkat se s Malfoyem.“

Jeho poznámka vyzněla jako urážka, ale Harry slyšel skryté varování: Tohoto si Malfoyové cení, a Malfoyové tě přinutí se změnit do takové podoby, v jaké tě chtějí mít. Harry obrátil pozornost ke svým pomůckám. Odmítal promluvit. Po chvíli se jeho otec odebral pryč.

Během hodiny Draco nenápadně vyrovnal záhyby na Harryho oděvu a také kouzlem vyčistil několik oblastí obnažené kůže, což Harrymu připadalo znepokojivě intimní, i když neměl ponětí proč. Draco vypadal podrážděně víc než co jiného, a Harryho celá věc uváděla do hlubokých rozpaků. Obrátili se na sebe v okamžiku, kdy profesor oficiálně prohlásil hodinu za ukončenou, a bez zaváhání na sebe začali chrlit výčitky:

„Jestli si vedle mě ještě někdy sedneš!“

„Nejsem tvoje oblékací panenka!“

„A budeš vypadat takhle!“

„A nedal jsem ti svolení!“

Chviličku na sebe zaraženě hleděli. „Počkej, až bude řada na tobě,“ pokáral ho Draco.

„Kdo řekl, že máš právo začít jako první?“ Ohradil se Harry.

„Mám,“ nenechal se Draco vyvést z míry, „a jsme v podzemí, takže vyhrávám. Teď mě dobře poslouchej. Je to tvoje věc, jestli chceš chodit na hodiny jako pobuda, ale nebudeš si sedat vedle mě, pokud jsi předtím přinejmenším nepoužil nějaké osvěžující kouzlo, nejsi slušně oblečený a neučesal sis vlasy. Je to jasné?“

„Naprosto,“ procedil Harry skrz zaťaté zuby.

„Dobře. Jsi na řadě.“

„Nebudeš na mě bez mého svolení sesílat kouzla. Ani jsi mi neřekl, co děláš! Kdybych byl trochu víc vzhůru, mohl jsem tě proklít, než bych na to přišel!“

Draco pokrčil rameny. „Risknu to. Můžeme už jít?“ Přehodil si brašnu přes rameno a vyšel z místnosti. Harryho to postavilo do nepříjemné pozice, nezbývalo mu než ho následovat, nebo se zdržet ve třídě a čekat, až Draco odejde, což by bylo ještě horší.

„Nechápu, jak můžeš vylézt mezi lidi v takovém stavu,“ poznamenal Draco, když dorazili ke schodům.

„Dostal jsem se do postele strašně pozdě,“ odpověděl Harry, „a zaspal jsem. Zmínil jsi ‚osvěžující kouzla‘, ale žádné neznám a na sprchu nebyl čas.“

„Ty neznáš žádné osvěžující kouzlo?“ Zopakoval zděšeně Draco.

„Draco, vyrůstal jsem u mudlů.“

„No jo.“

„Ani nejsem tak špinavý. Sprchoval jsem se včera a znovu budu večer po tréninku.“

„Ale měl jsi pomačkané oblečení a vlasy v horším stavu než obvykle.“

„Přesto jsi mě nemusel takhle ztrapnit před ostatními.“

„Jak si myslíš, že je mně, když mě vidí ve tvé společnosti?“ Draco už se zase tvářil pobouřeně.

Harry potlačil smích. „Tak dobře, Draco. Když se z postele vykutálím na poslední chvíli a budu to do třídy muset vzít hopem, budu dělat, že jsme se nikdy neviděli, spokojený?“

„V pořádku,“ odpověděl arogantně Draco. „Když to nebudeš dělat moc často.“

Do třídy dorazili s několikaminutovým předstihem, takže se jim pro jednou podařilo zabrat místa vzadu. Ron s Hermionou se dosud neukázali, což Harrymu naprosto vyhovovalo. Vylovil z kapsy detektor lži a s ním v dlani se začal prohrabovat svou brašnou.

„Slyšel jsi od Rona?“ Zeptal se.

„Poslal jednu sovu,“ řekl Draco a pečlivě se probíral knihami ve vlastní brašně. Harry zkontroloval kouli. Byla mléčně bílá. „Řekl, že naši dohodu bere zpět. Uvidíme. Byl jsi venku?“

K Harryho úlevě se barva mlhy nezměnila. „Jo,“ odpověděl.

Draco se zasmál. „Moc mi toho neřekneš, viď?“

„Jim o tom taky nevykládám, to mi můžeš věřit,“ odpověděl Harry. Levou rukou položil na lavici lahvičku s inkoustem. „Zmínil Ron proč?“

„Napsal, že se rozhodl, že by to pro tebe mohlo být příliš nebezpečné. Poslal jsem mu odpověď se slibem, že o tom v době, kdy jsi pryč, nikomu neřeknu, ale odpověď jsem nedostal.“

„Řekl bys?“ Zeptal se Harry a vytáhl si knihu a zápisník.

„Asi ne,“ řekl Draco povzneseně.

Harry usoudil, že další přehrabování v brašně by působilo podezřele. Pustil stále bílou kouli a vytáhl brk.

„Máš nepořádek ve věcech?“ Zeptal se Draco významně.

„Snažil jsem se najít lepší brk,“ opáčil Harry. „Tenhle má pokrčenou špičku.“

Draco mu sebral brk z ruky a kriticky si ho podržel před očima. „Trochu,“ souhlasil. Ohnul se, z jakési nízko položené kapsy nebo pochvy v botě vytáhl malý nožík a zkušeně špičku brku v šikmém úhlu zařízl. Podle lehkosti, s jakou se brk poddal, měl nůž dobře naostřený. „Tady,“ řekl a postrčil brk na Harryho půlku lavice.

„Dík!“ Zvolal Harry překvapeně. Namočil brk do inkoustu a vyzkoušel ho. Psal daleko úhledněji. „Netušil jsem, že bys mohl být zručný,“ prohodil bez rozmyslu.

Draco se napjal. „Prosím?“ Zeptal se naježeně.

„Jen – Zatraceně! Jen jsem tím myslel, že hodně věcí necháváš dělat sluhy...“

Draco se zatvářil znechuceně. „Takže jsi čekal, že si nějakého zavolám pokaždé, kdy se mi zachce brk do něčeho zabodnout?“ Pohrdavě si Harryho prohlížel. „Taky si sám dokážu učesat vlasy,“ vyjel významně pohledem o kousek výš.

„Ano, mami,“ zavrčel Harry, ale dal si pozor, aby nemluvil příliš nahlas. Draco se uchichtl a šťouchl do Harryho loktem.

„Lasičák je tu.“

„Buď zticha nebo ti začnu říkat Fretko,“ vrátil mu Harry šeptem.

Draco obrátil oči v sloup, ale nic nedodal. Harry se na Rona a Hermionu usmál a mávl rukou k lavici přes uličku dál od Draca. „Nechcete si sednout sem?“ Zeptal se.

„Nerada sedím tak vzadu,“ bručela Hermiona, ale vytáhla si židli blíž k Harrymu. Draco si posměšně odfrkl, ale Hermiona ani Harry si ho nevšímali. Ron přimhouřil oči do škvírek a Harry slabě zavrtěl hlavou. K jeho překvapení Ron okamžitě sklopil pohled a tváře mu zčervenaly. Posadil se vedle Hermiony, která se k němu sklonila a začala mu něco šeptat.

Během hodiny Draco do Harryho často šťouchl a šeptal mu postřehy o slídivém kukátku, které Lupin třídě ukazoval. Harry viděl, že to dělá, jen aby naštval Rona a Hermionu, ale nedokázal se na něj kvůli tomu zlobit. Často mu odpovídal. Alespoň to udrželo jeho pozornost dál od vzpomínek na Bartyho Skrka mladšího a konec Turnaje tří kouzelníků.

Po hodině se Harry naklonil k Ronovi a Hermioně, kteří vypadali, že mají naspěch. „Počkáte?“ Zeptal se. Vyměnili si pohled.

„Jasně,“ řekl Ron.

Harry kývl na Draca. „Tak v pondělí.“

„Jestli ne dřív,“ odpověděl trochu nerudně Draco.

„Tak jo,“ souhlasil Harry.

Draco si začal sklízet pomůcky. Harry přešel do přední části učebny a tam čekal, dokud profesor Lupin nedomluví s Hannah Abbotovou. Když odešla, přistoupil k Remusovi.

„Děkuju, že jste mi HO půjčil,“ řekl tiše. Zašátral v brašně a vytáhl detektor. Dal si pozor, aby jeho tělo zablokovalo Ronův a Hermionin pohled.

„Není zač,“ řekl Lupin zlehka. „Dozvěděl ses něco?“

Harry přikývl. „Nelhal mi. Také mi ale neřekl všechno.“

„Dávej si pozor.“

„Budu. Slibuju.“ Harry si přešlápl. „A s tou nedělí...“

„Ano?“

„Je to v pohodě, ale tenhle víkend to bude muset být sobota.“

Lupin zaváhal. „Tuhle sobotu mi to mezi čtvrtou a šestou nevyjde. Mohl bys po večeři?“

Harry přikývl. „To by šlo.“

„Dobře. Tak se uvidíme zítra.“

Hermiona a Ron stáli u dveří a čekali na Harryho. Draco si velmi pomalu sbíral pomůcky a s přehnanou pečlivostí je ukládal do brašny. Hermiona si přála, aby s tím pohnul a odešel. Napadlo ji, že zdržuje, jen aby mohl poslouchat. Když se konečně vyšoural ze dveří, Ron se k ní naklonil.

„Potřebuju s tebou mluvit bez Harryho,“ zašeptal. „Sejdeme se po odpoledním vyučování u Thaliina výklenku?“

„Jasně,“ řekla. „Kdy se-“ Ale Harry už se otáčel. Zamířil k nim, a tak se na něj usmála a on jí úsměv opětoval, ale bez zpomalení kolem ní prošel, než stačila něco říct. Na chodbě natáhl krok, aby dohnali hlouček třeťáků. Museli s Ronem spěchat, aby mu stačili. Zpomalil, jakmile byli poblíž další lidé, a přátelsky s nimi klábosil celou cestu na oběd, ale držel se v blízkosti davu, aby se ho nemohli na nic vyptávat. Stejně jako dřív s nimi seděl u oběda, ale téma hovoru se nemohlo stočit k ničemu, co nemohli probírat na veřejnosti. Přesto byl Harry celou dobu veselý a živý. Hermiona měla pocit, že ho takhle šťastného od začátku roku ještě neviděla.

Hermiona už se chystala odejít, a tak se zeptala, jestli půjde Harry s ní, ale nevinně se usmál a řekl, že si potřebuje promluvit s Terezou o večerním tréninku. O čtvrt hodiny později na něj s Ronem čekali nad schodištěm před vstupní halou.

„Musí jít každou chvíli,“ kontroloval Ron nervózně čas. Většina jejich spolužáků z péče o kouzelné tvory u kolem nich prošla. „Leda že by se chtěl vidět se svým hadem a vyrazil dolů dřív.“

„Není dnes příliš chladno?“ Zeptala se Hermiona.

Ron pokrčil rameny. „Co já vím. O hadech dokážu říct jenom to, jestli jsou jedovatí nebo ne. A jak je praštit klackem po hlavě.“

Chvilku mlčky stáli.

„Nemohli bychom si promluvit tady?“ Zeptala se Hermiona.

Ron se přes rameno ohlédl na těžké dveře, jako by mohly najednou zmizet, pak špičkou boty odkopl kamínek, takže se skutálel o několik schodů níž. „Asi jo,“ řekl.

„Víš, kdy se vrátil?“ Pobídla ho Hermiona.

„Jo,“ odpověděl Ron. „Chviličku před šestou.“

„Teda. Řekl ti, kde byl?“

„Jenom že usnul.“ Ron si pohrával s látkou hábitu. „Celou dobu se usmíval jako pitomec.“

„Aha,“ řekla Hermiona. Drogy – ne Bubliňák, ale ta věc, kterou si vzal tenkrát večer před večeří.

„Myslím, že vím, co s ním je,“ prohlásil Ron.

„To je asi celkem zjevné,“ řekla Hermiona nepřítomně. To bychom měli každou třetí nebo čtvrtou noc-

„Rozdává si to s Malfoyem.“

„COŽE!?“

„Pššt!“

„To nemůžeš myslet vážně!“

„No tak se zamysli!“ Rozsvítily se Ronovi oči. „Koho jiného by před námi tajil?“

„Proč myslíš, že si to s někým... Že se s někým vídá?“

„Proč by jinak někde usnul?“ Zeptal se Ron trochu netrpělivě. „Kromě toho, lidé se tímhle způsobem usmívají, jenom když jsou zamilovaní – nebo aspoň mají dobrý sex, a-“

„Co ty o tom víš?“

„Mám pět starších bratrů! Nežiju v jeskyni, abys věděla!“ Hermiona se mu pokusila skočit do řeči, ale nepustil ji k řeči. „Takže jsem se ho zeptal, jaká holka mu učarovala, a on řekl, že to není holka, a já řekl, že vypadá, jako by byl zamilovaný, a on se jen zasmál a řekl, že existuje mnoho způsobů lásky a tenhle má k té romantické daleko. Takže to musí být kluk a prostě to spolu dělají, a evidentně to nemůže být nikdo z Nebelvíru, že ne?“ Ron se na okamžik odmlčel a Hermiona využila příležitost.

„Rone, myslím, že jsi na úplně špatné stopě. Neřekla bych, že je zamilovaný nebo s někým něco má nebo něco takového. Myslím, že v tom vůbec není další člověk.“

„Hermiono, lidé se jen tak pro nic za nic netoulají neznámo kde a neusínají tam. Lidé usínají, když jsou někde, kde jim je dobře.“

„Mám pocit, že se spíš jednalo o ztrátu vědomí – jestli vůbec v podobném stavu byl.“

Ron se zatvářil zmateně. „Ty si myslíš, že někde cvičí souboje?“

„Já si myslím, že si vzal drogu a byl z toho úplně mimo!“ Vyštěkla Hermiona. „Pamatuješ na minulou sobotu, kdy nám Malfoy řekl, že ho viděl jít ke Snapeovi?“

„Na to se nedá zapomenout,“ potemněl Ronovi obličej.

„A pamatuješ si, jak se choval potom u večeře? Všechny ty podivné úsměvy a zvláštní chování?“

„To mi jako chceš říct, že se vídá se Snapem?!“ Vyjekl Ron.

Hermiona se frustrovaně zatahala za vlasy. „Rone, posloucháš mě vůbec? Ne! Myslím, že si u Snapea obstarává nějakou drogu – nějaký lektvar, na chvilku ho to vyřadí z provozu a potom se chová hloupě a nepřirozeně vesele.“ Ron na ni upíral pohled téměř celou minutu, pak mu konečně došlo, co se snaží říct. Mohla téměř vidět, jak se mu v hlavě otáčejí kolečka, jak si spojuje jednotlivé události a Harryho chování, jak mu docházejí souvislosti. Zřejmě se pořád snaží sečíst dva a dva a vychází mu šest a půl, pomyslela si láskyplně.

„Mohlo by to tak být,“ řekl nakonec zdráhavě.

„Mizí pravidelně po třech nebo čtyřech dnech. Předtím bývá popudlivý, pak přátelský. Dnes si dává pozor, aby s námi nebyl o samotě, ale to je zřejmě jen proto, že tuší, že budu chtít odpovědi. Ale jinak dnes působí uvolněně, nepřijde ti?“

Ron si skousl ret a zamyšleně přikývl.

„Bezpečně víme o třech věcech, které za poslední měsíc užil,“ rozváděla Hermiona dál svou teorii. „Cigarety, Bubliňák a tu jeho ‚pomáhá proti vedlejším účinkům zkolabovaných ochranných kouzel‘ věc, o které ti prozradil, že ji užívá každý druhý den. Také se často vídá se Snapem.“

„Ale ta poslední věc – řekl, že si o tom můžu promluvit s Brumbálem.“

„Určitě bys mohl. Neřekl by to, kdyby to nebyla pravda.“ Hermiona zaváhala. „Ale profesor Snape by mu mohl dávat něco dalšího, nebo by si u něj mohl něco brát bez jeho vědomí.“

Ron vykulil oči. „To je ono. Nemyslím to, že krade – podívej! Snape mu určitě dává neškodné lektvary, aby si Harry zvykl chodit si k ně k němu. Ten umaštěnec už si zřejmě připravuje půdu od chvíle, co sem Harry v srpnu přišel. Vsadil bych se, že vůbec nejsou neškodné a místo toho mu dělají něco strašného.“ Odmlčel se. „Bastard,“ zamumlal.

„Rone!“

Ron se na ni zamračil. „Vadí ti to? Když ubližuje Harrymu?“

„To na tom právě nechápu,“ řekla Hermiona. „Snape Harrymu nemůže ubližovat. Je na straně Řá- staré party.“

„To byl Pettigrew taky,“ řekl Ron pohřebně.

„Co chceš teda dělat?“ Povzdechla si Hermiona. „Promluvit si s Brumbálem? Hrozně nerada bych Harrymu způsobila nějaké potíže.“

„Myslím, že bychom to s ním měli na rovinu probrat,“ řekl Ron odhodlaně. „Jen bychom se nejprve měli ujistit, že jsme se nespletli, dobře? Ať z toho není další nesmysl typu ‚Harry v srpnu zemřel a tohle je jen někdo, kdo se za něj vydává‘. Budeme se muset vrátit k mapě, jenom teď víme, co hledáme, takže nepotřebujeme zmapovat celý hrad, jen sklepení a Komnatu nevyšší potřeby. Vsadím se, že nám s tím Ginny ráda pomůže, když jí vysvětlíme, o co nám jde. Do úterka to budeme mít zfouknuté. Zatím zmizel každé úterý, viď?“

„Kromě tohohle.“ Hermiona rozhodně přikývla, snažila se působit povzbudivě. Bylo jí trochu lépe, když Ron přišel s plánem dalšího postupu. „Takže budeme sledovat, jestli půjde ke Snapeovi...“

„A jakmile Snape odejde z místa jejich setkání, ať už to bude kdekoliv, přepadneme ho ze zálohy,“ potvrdil Ron.

Hermiona si živě představila Harryho na pohovce jeho opulentní verze Komnaty nejvyšší potřeby, jak se na ně nepřítomně usmívá a zasněně je zdraví. Ale jestli zůstanou, dokud se přes tu fázi nedostane, nebude se moct tvářit, že neví, o čem mluví.

„Začneme po večeři? Ještě potřebuju dodělat něco do věštění z run.“

„Po famfrpálovém tréninku už mi moc času nezbude. Ale promluvím si s Ginny. Mohli bychom se na chviličku sejít po tréninku a pustit se do toho zítra.“