Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 29. Pošetilé mávání hůlkou

Ta hádka byla velkolepá.

Po krátkém, i když zdvořilém úvodu jednání se napětí začalo zvyšovat. S výměnou frází ‚mladíku‘ a ‚starucho‘ byly rukavice hozeny. Minerva McGonagallová a Severus Snape stáli v ředitelně Bradavic s nosy téměř spojenými, s tvářemi zarudlými rozhořčením, řvali na sebe a zuřivě gestikulovali.

První reakcí McGonagallové bylo vyloučit Leopolda Clairemonta za útěk ze školy, přičemž odkazovala na závažnost provinění proti školnímu řádu a evidentní nedostatek uvědomění si vážnosti vzdělávání. Také prohlásila, že nebude z těch, kteří schválí takové porušení pravidel.

Severus vyjmenoval mnoho, mnoho příkladů špatného chování Nebelvírů za dob jeho učitelské kariéry, zvláště během – jak to nazval – ‚let Harryho Pottera‘. Poukázal, aniž by se musel nadechnout, že honba za Kamenem mudrců vynesla Nebelvíru více než sto bodů a tím Zmijozel přišel o školní pohár. Zmínil nájezd na Tajemnou komnatu, krádež v jeho skladu po zinscenování potenciálně smrtící nehody, která poslala přes půl třídy na ošetřovnu, vyhrnutí se ven na schůzku s vlkodlakem o úplňku a osvobození usvědčeného vraha, účasti na Turnaji tří kouzelníků navzdory faktu, že to zavánělo komplotem k zavraždění Harryho Pottera, a že ten udělal přesně to samé co Leopold – letěl do Londýna na zádech testrála bez dovolení nebo varování, za což tehdy byli odměněni, ne potrestáni, a co bylo ještě horší, Hermiona ani Weasley nepřišli o své prefektské odznaky. A to nezmiňoval incident pár let dříve, kdy Potter a Weasley ukradli očarované mudlovské auto, vidělo je několik mudlů a následně vletěli přímo do Vrby mlátičky. Opět, bez potrestání, navzdory jeho úsilí.

„Takže říkat mi tady do očí, že chování pana Clairemonta si zaslouží vyloučení, je vyloženě k smíchu!“

Při tom se ředitelka naježila, vypnula hrudník a do bývalého kolegy zabodla zrak se slovy, že ona opravdu není Albus Brumbál, a zatímco ten přivíral oči nad přestupky Nebelvírů během jeho funkčního období (Brumbál zmizel z rámu, když toto řekla), ona je z naprosto jiného těsta. Ujistila ho, že pokud něco, Potterovy roky ji poučily o nezbytnosti přísných pravidel a stejného zacházení, a že když se nedodržuje tvrdá disciplína, výsledkem jsou zbytečná úmrtí, zranění a papírování, a že bez obav z návratu megalomana nebo řízení tajné vojenské skupiny je mnohem jednodušší věnovat plnou pozornost vedení školy.

„Pokud něco, Severusi, jsem za padesát let první z ředitelů Bradavic, kdo má ten luxus starostí jen a pouze o školu, což jste vy neměl, a proto vám poděkuji, že mi nebudete říkat, jak mám dělat svoji práci!“

„I s ‚rozptýlením‘, kterým trpělo mé období, jsem dokázal udržet své studenty pod dohledem a v bezpečí před zraněním!“

„V bezpečí před zraněním, Severusi? Nenuťte mě vyjmenovat všechna ta ‚zranění‘, která se podle vás nestala.“

„Vše, co se stalo ten rok, bylo mnohem lepší, než by se stalo za jiných podmínek!“

„Takže konce ospravedlňují prostředky, že?“

„V časech války a stresu a zkoušek, ano! Nebylo to dlouhé roky motto našeho drahého Albuse? ‚Pro větší dobro‘? Když seděl za tímto stolem, konce zcela ospravedlňovaly prostředky!“

„Ale teď žijeme v jiném světě, Severusi.“

„O to větší důvod dát tomu chlapci druhou šanci!“

„Není to tak jednoduché!“

„Není? Činy pana Clairemonta byly zcela vedeny odvahou, klidem a rytířskostí – což vy Nebelvíři v sobě z jakýchsi směšných důvodů pěstujete. Překvapuje mě, že zavrhnete člena své vlastní koleje za ztělesnění všech těchto rysů.“

„Nemůžu přehlížet, co udělal, a kdybych seděla za tímto stolem, když Potter a jeho kamarádi zmizeli na ministerstvo, můžete se vsadit, že by už nikdy do Bradavic nestrčili ani nos.“

„Nechtějte mě rozesmát, odměnila jste je za to všemi těmi kolejními body!“

„To bylo jiné – právě informovali svět o návratu Voldemorta.“

„A pan Clairemont udělal, co udělal, aby zachránil sestru před strašlivým osudem, takovým, kterým by netrpěla, kdybyste neselhala v její ochraně, zatímco byla vaší studentkou!“

Stáli tam, lapali po dechu.

Nakonec promluvil Severus hlubokým, klidným hlasem. „Netrestejte mě prostřednictvím jeho, Minervo. Ten chlapec už byl v životě dost potrestán za špatné činy ostatních. Tady to končí.“

Ukročil od Minervy a podíval se z okna na pozemky, položil jednu ruku na rám okna a opřel si o ni hlavu. Navzdory skutečnosti, že na tomto jediném místě se cítil jako doma, byly vzpomínky na ten strašný poslední rok příliš bolestivé, aby se jim poddal. Bylo těžké se sem vrátit, zvlášť do této kanceláře.

Vzpomněl na slova Poppy Pomfreyové, která mu před měsíci řekla.

„Pamatujete, co vždy Albus říkával, Minervo?“ zeptal se, ale neodtrhl pohled z okna. Když neodpovídala, nadechl se, aby znovu promluvil, jen aby jej přerušil další hlas.

„V Bradavicích se vždycky dostane pomoci každému, kdo o ni požádá.“

Ředitelka i její předchůdce se oba otočili ke zdroji toho hlasu, ale portrét Albuse Brumbála teď zřejmě tvrdě spal. Vůbec nemusel promluvit. Ti dva se obrátili k sobě s ocelovým pohledem a napjatí a v hlavě se jim ozývala slova bývalého ředitele.

ooOOoo

Severus sebou trhl, když jej ještě bolestivěji stiskla malá ruka, až mu již bledé klouby zbělely. Nijak zvlášť tady být nechtěl, ale trvaly na tom, že tady bude, až to podstoupí. Navrhl Hermionu, nebo ještě líp Lenku, ale odmítly. Věřily jemu a jen jemu, že je udrží v bezpečí.

I během podrobné lékařské prohlídky.

Sám se snažil co nejlépe respektovat jejich soukromí a tak se soustředil na zeď a vyčaroval jim pokrývku, která visela nad klínem. Ale jeho nepohodlí převýšily jejich obavy, a tak seděl.

Poppy nespokojeně mlaskla, když po ukončení prohlídky vrátila pokrývku na Brigitiny nohy. Se smutkem v očích seznámila Brigitu s výsledkem vyšetření – nikdy nebude moci mít vlastní děti.

Dívka to přijala se znepokojivým klidem, téměř rezignovaně. Severusovi to trhalo srdce. Tak mladinká a už jí bylo odepřeno tolik z budoucnosti. I toto…

Počkal, až se Brigita obleče a řekne mu, že se může otočit. Nabídl jí rámě a doprovodil ji dolů. Nic neřekl. Věděl, že nakonec jí pomůže, když o tom sama popřemýšlí, ale právě teď nebyla vhodná doba. Měli, bohužel, neodkladnější problémy k pojmenování.

Počínaje dnešním večerem s nimi začne Lenka sezení jedna na jednu. Severus, samozřejmě, bude přítomný a trval také na tom, aby se připojili Hermiona i Harry. Bude dobré, když se naučí, jak vést tyto konzultace. Neměli ten přirozený dar jako Lenka, budou se to muset naučit.

Dovedl Brigitu do jejího pokoje, posadil se na schody a vložil si hlavu do dlaní. Sotva se držel nad vodou, když se staral o mladší děti a navštěvoval ty starší. Teď je měl v péči a bylo jeho zodpovědností, aby se pokusil je vyléčit, změnit je na fungující lidské bytosti… Byl přemožený.

A Severuse Snapea jen tak něco nepřemohlo.

Věděl, že toto není konec. Ještě si musel dělat starosti se staršími chlapci, s těmi třemi, o jejichž místě pobytu věděl, ale ti nebyli ve vhodném stavu, aby se přestěhovali na Grimmauldovo náměstí. Lennox Gibbon byl ještě v Azkabanu a pár měsíců tam pobude, Xavier Yaxley byl nebezpečný sobě i ostatním, a s Reynardem Selwynem nebyl ve spojení již měsíce.

Hlasitě vydechl a promasíroval si spánky. Věděl, že se musí vzchopit. Musí se na tu situaci podívat systematicky – krok za krokem. Vypořádat se s okamžitým problémem, pak si dělat starosti s ostatními. Stěží optimální, ale jen to mohl dělat.

Trochu ho utěšovalo, že do toho nepůjde sám.

„Jste v pořádku, Severusi?“ Zvedl hlavu a uviděl Lenku, která si k němu přisedla na schody. Neslyšel ji přicházet.

Reflexy ti ochabují, Zmijozeli, pomyslel si.

Věděl, že před Lenkou nemá smysl zatajovat, co ho mučí. Povzdechl si a zeptal se: „Budou někdy…?“ Budou v bezpečí? Normální? Zdravé? Zamilované? Nezávislé? Schopné odpustit světu? Odpustit jejich rodičům? Odpustit mně?

Jako by vyslechla nevyslovené otázky, Lenka přikývla. „Možná, někdy, jestli odvedeme naši práci dobře a ony nás nechají pomoci.“

Hořce se usmál. „Ve vašem podání to zní tak jednoduše.“

„V mnoha ohledech je. Žádné kouzlo to ‚kouzelně‘ nenapraví. Ale my se můžeme zasadit o to, aby si vzpomněly, že jsou lidmi. Dokážeme to tím, že tu budeme pro ně, zajistíme jim pocit bezpečí, přimějeme je o tom mluvit, a hlavně zajistíme, aby pochopily, že to není jejich chyba.“ Naklonila hlavu k Severusovi a dodala: „Možná nejsou jedinými, kdo to potřebuje připomenout.“

Severus neodpověděl. Nikdy by to nepřiznal, ale Lenku měl rád. Ona mu rozuměla, nikdy na něj netlačila a nikdy nepožadovala, aby nahlas vyjádřil své pocity. A vždy dokázala říct přesně to, co potřeboval slyšet.

„Severusi, v jejich případě není vše ztraceno. Bude to dlouhá, těžká cesta a můžeme selhat. Ale dali jsme jim další šanci na život a znám vás a znám sebe a znám Harryho a Hermionu a Nevilla… vytěžíme z toho maximum. Budeme doufat v nejlepší, ale připravíme se na nejhorší. To je vše, co můžeme udělat.“

„Co když…“ jeho hlas utichl, jak se snažil získat kontrolu, a když znovu promluvil, bylo to jen šeptem. „Co když to nebude stačit?“

„Možná nebude,“ připustila Lenka. „Ale musíme to zkusit. I když něco svedeme jen pro jedinou, nebude to dost?“

Severus přikývl.

„Snad překonáme naše cíle.“

„Chci pro ně toho tolik,“ přiznal tiše. „Chci, aby dokončily vzdělání, aby zahnaly své démony, aby se vdaly a měly rodiny.“ Posmutněl při vzpomínce na prohlídku Brigity Rosierové. „Toho všeho se jim nedostane.“

„To ještě nevíte,“ podotkla Lenka.

„Vím dost.“

„Nikdo nezná budoucnost.“

„Může se to vyvinout mnoha způsoby.“

„Tak proč se obtěžovat?“

Severus k ní střelil hlavu, zatvářil se divoce a pak to pominulo, když pochopil.

„Protože se musíme pokusit,“ řekl.

ooOOoo

Po Velikonocích stál Leopold nehnutě ve vstupu do Velké síně.

Jeho spolubydlící zaslechli nějaké zvěsti o jeho výletu a prosili ho, aby o tom promluvil. Když to vše označil za lež a řekl, že musel odejít, aby navštívil nemocného příbuzného, odtáhli s nepořízenou. S tím se vypořádal snadno. Nebyl natolik populární, aby vyvolal nevyhnutelnou bouři, ani nebyl natolik zajímavý, aby na něj ostatní tlačili kvůli jeho příběhům. Byl přiměřeně oblíbený, ale mimo radar, přesně jak chtěl.

Od svého odchodu se neviděl ani nemluvil s Clarou. Zajímalo ho, jestli se nedostala do problémů, protože mu pomohla. V té chvíli na to nepomyslel. Jak nebelvírské, téměř slyšel Snapea. Opravdu, opravdu doufal, že se nedostala do problémů. Jestli ano, zajde za McGonagallovou, aby jí vše vysvětlil. Snape byl skoupý na detaily ohledně toho, co ředitelka ví nebo neví o jeho situaci, nebo proč utekl.

Rozešli se jako kamarádi, ale napětí zůstalo, protože Clara chtěla znát jeho tajemství a Leopold naprosto odmítal jí ho prozradit. Ne že by jí nevěřil, věřil, ale jeho tajemství bylo tak strašné, že i ona, jako všichni ostatní, by jej opustila, kdyby se ho dozvěděla. To nemohl dopustit. To nedopustí. Tolik chtěl, aby zůstala v jeho životě.

Upravil si vázanku a vykročil do Velké síně. Ozvěny pěti set hlasů odrážejících se od zdí se mísily do nesouvislého hluku. Navzdory tomu uslyšel od nebelvírského stolu jasné zalapání po dechu.

Clara vstala a setkala se s jeho pohledem. Chvíli jen stáli, nepovšimnutí, a zírali jeden na druhého. Nechtěl přitahovat pozornost a šel k ní klidně, ale Clara hodila opatrnost za hlavu, s pištěním se k němu rozeběhla a skočila mu do náručí. Starší Mrzimoři a Nebelvíři kolem začali tleskat a hvízdat, ale Leopoldovi to bylo jedno.

„Tak moc se na tebe zlobím,“ zašeptala Clara a tolik se to podobalo slovům Severuse Snapea té noci, kdy zachránil Brigitu.

Usmál se pro sebe a zopakoval svá vlastní slova z té noci. „Já vím.“

Popadla ho za rukáv a odtáhla ven. Následoval ji do vstupní síně, kde jej strčila za brnění a okamžitě se do něj pustila.

„Proč jsi mi to neřekl?“ zašeptala zuřivě.

„Řekl jsem ti to. Musel jsem pomoct sestře, nemohl jsem to říct nikomu –“

„Ne to! Proč jsi mi neřekl, kdo skutečně jsi, Leopolde Rosiere?“

Leopold zesinal. Takže takto to skončí. Navzdory tomu, co všichni udělali, co on udělal, aby se ochránil, vše na nic. Jak to zjistila?

„Zaslechla jsem ředitelku a profesora Longbottoma, jak o tom mluví,“ vysvětlila, jako by mu četla myšlenky. „Mysleli si, že jsem se už vrátila do postele. Šla jsem za nimi, jakmile jsi zmizel. Měla jsem strach. Věděla jsem, že to musím někomu říct, pak že budeš v pořádku.“

Leopold si přejel rukou po čele. Jak jen by měl začít toto vysvětlovat? Jeho tajemství bylo venku a kvůli tomu teď pravděpodobně ztratí svoji nejlepší a jedinou kamarádku.

Všechno zničil.

„Nemohl jsem,“ zašeptal nakonec. Jestli Claru ztratí, ztratí ji s upřímností. „Moje sestra byla z Bradavic vyhnána kvůli příjmení a dostala se na strašné místo, odkud jsem ji musel zachránit. Jestli to někdo zjistí, jestli to někdo jiný zjistí, mohlo by to být… pro mě špatné.“

Clařiny pronikavé modré oči změkly, když pochopila vážnost situace.

„Nemohl jsem to říct nikomu, Claro,“ pokračoval. „Nikomu. Chtěl jsem ti to říct několikrát, přísahám, že jsem chtěl. Ne že bych ti nevěřil, jen jsem to prostě nemohl říct opravdu nikomu.“ Hlas se mu trochu chvěl. „Nemohl jsem dovolit, aby se někdo dozvěděl, kdo skutečně jsem. Vím, že bys mě nezradila, ale kdyby se to dozvěděli ostatní, ostatní, které můj otec zranil nebo z–zabil…“ hlas se mu vytratil a zbytek zůstal nevyřčený. Nebylo třeba vyslovit to nahlas.

Vzala jeho ruku do svých, malé prsty obalila kolem jeho.

„Nikomu to neřeknu, Leo,“ slíbila s nebelvírským přesvědčením.

„Nikdy?“

„Nikdy.“

„Slibuješ?“

Přikývla a usmála se. „Slibuju.“ Objali se. Nějací procházející páťáci se pochechtávali, že se Clairemont mucká se svojí holkou za brněním, ale nezlobil se.

A opravdu, muckání se s Clarou bylo něco, co by si jednoho dne mohl užívat.

ooOOoo

„Nemůžu se tam vrátit,“ zašeptala Brigita Severusovi a Hermioně poté, co Leopolda bezpečně vrátili do Bradavic.

Hermiona obrátila k Severusovi prosebný pohled. Jako on chtěla, aby Brigita dokončila vzdělání, ale rozuměla tomu riziku. Brigita neměla stejnou ochranu jako Leopold. Škola a Zmijozelové zvlášť si ji budou pamatovat. Změna jména jí neposkytne stejné krytí jako Leopoldovi. Zase by mohla být šikanovaná nebo zneužívaná. Zůstala by ve stejné situaci jako předtím a pravděpodobně by ji zase vyštípali.

Brigita by se mohla vrátit do Bradavic, ale Hermiona prostě nevěděla, jestli by měla.

Severus se podíval z jedné ženy na druhou a povzdechl si. Zoufale chtěl, aby Brigita dokončila vzdělání v Bradavicích, aby se připravila na budoucnost. Ale musel uznat, že potenciální rizika převažují potenciální zisk. Kromě toho nemohl bojovat s oběma. Také měl pocit, že tento postoj se zopakuje pětkrát s ostatními děvčaty.

Pomalu přikývl. „Dobře. Něco vymyslíme.“

Měl omezené možnosti. Nemohl je pro kouzelnické vzdělání poslat do zahraničí. Sotva zvládly být tady, na Grimmauldově náměstí, takže poslat je do ciziny – kde by neměly žádnou podporu – by je mohlo úplně zlomit. V Británii neexistovaly další školy. Pak to bude domácí výuka, alespoň pro teď.

Předpokládal, že to je nepoškodí.

Za pár dnů tiše zaklepal na dveře ložnice, kterou obývala většina děvčat. Spolu se cítily bezpečněji, alespoň pro teď, sdílely jednu ložnici a zřídka ji opouštěly. Lenka řekla, že potřebují čas, aby si zvykly na skutečnost, že už nejsou otrokyně. Uzavřené prostory jim dodávaly pocit bezpečí. Dopřejte jim čas, řekla, a budou připraveny odvážit se ven.

Ještě nezačaly doopravdy mluvit. Většina jejich terapie se doposud skládala z vystavování se jiným lidem, bez hovorů, jen prosté přítomnosti ostatních. Každý večer s nimi Severus spolu s ostatními dospělými poseděl, jen četl nebo něco dělal, bez interakcí s dívkami. Cílem bylo, aby dokázaly být v přítomnosti ostatních beze strachu. Byl to začátek, ale Severus se obával, že bude trvat měsíce nebo roky, než zvládnou přítomnost dospělého muže, aniž by začaly panikařit.

Severus se domníval, že zatím nepoškodí, když jim dá výběr, jak se zabavit. Mohly odmítnout, pokud chtěly. Tam nemohly odmítnout nic. Tady mohly. To bylo nové základní pravidlo domu.

Otevřel dveře a našel je, jak čekal – seděly, ne zcela mluvily nebo něco dělaly, prostě byly. „Musím připravit uklidňující lektvar,“ oznámil do místnosti. „Jestli se některá chcete naučit jak, budu ve sklepě. Budu sám.“

Jelikož se žádná nepřihlásila, zavřel dveře a odešel dolů. Nečekal, že bude některá souhlasit, ne tak brzy. Ale cítil, že je důležité ukázat jim, že jsou členy jejich domácnosti, a že jsou nejen v bezpečí, ale také vítané, aby se podílely na všem, co se tu děje. Nakonec budou souhlasit, byl si jistý. Prostě potřebovaly čas. A on byl připravený dát jim tolik času, kolik budou potřebovat.

Právě začal vykládat ven sklenice s přísadami v pořadí, které potřebuje, když zaslechl tichý hlas za zády: „Už jste začal?“ Otočil se a ve dveřích uviděl váhající Brigitu Rosierovou.

Severus se usmál a zavrtěl hlavou. „Jste tu právě včas,“ odpověděl, mávnutím ruky ji pozval blíž a vyčaroval židličku, aby se posadila. „Sledovala jste už někdy přípravu tohoto lektvaru?“ Zavrtěla hlavou. „Je obdivuhodný. Barvy a vůně se během procesu dost proměňují. A nejen že je krásný, ale je i docela jednoduchý na přípravu.“ Přivolal ochranné brýle a rukavice z dračí kůže a podal jí je. „Jestli chcete, můžete pomoci, nebo se jen dívat. Během postupu mi řekněte, co chcete dělat. A můžete odejít kdykoliv, kdy budete chtít.“

Brigita přikývla a Severus se pustil do práce.

ooOOoo

„Harry!“ Kingsley Pastorek vzhlédl od své hory papírů s úsměvem ve tváři. „Jaké příjemné překvapení!“

„Kingsley,“ Harry mu rovněž s úsměvem podal ruku. „Jsem tady, abych navázal na náš poslední rozhovor.“

„Poslední rozhovor?“

„Nadace pro sociální služby pro válečné sirotky. Nedokončili jsme tu diskuzi.“

Kingsleyho úsměv povadl, když se opřel v židli. „Myslel jsem, že o mně smýšlíte lépe, Harry,“ zněl zklamaně. „Udělal bych to, kdybych mohl. Ale jak jsem řekl, v této instituci jsou síly, které by tomu zabránily.“

„Věřím vám,“ přitakal Harry. „Vím, že byste neodmítl angažovat se jen tak z legrace. Vlastně jsem přišel kvůli radě. Politické radě.“

Kingsley se napřímil. „Chcete kandidovat?“

Harry se zasmál. „Nebuďte hloupý, nejdu po vaší práci. Byl bych příšerný. Ale říkáte, že na ministerstvu je příliš mnoho důležitých lidí, kteří by proti nadaci zasáhli, aktivně proti ní bojovali. Chci vědět, jak je přimět změnit názor.“

„Jak to myslíte?“

„Myslím všemi nezbytnými prostředky. Zákonnými nezbytnými prostředky, měl bych říct. Veřejné mínění, podpora, vyjednávání, uzavírání smluv a tak. Nemám moc politického citu či zkušeností, ale vy ano. Toto je pro mě důležité a chci, aby to vyšlo.“

„Co Severus?“

„Ten má teď plné ruce práce a kromě toho,“ dodal, „toto je moje věc, ne jeho. Má, co chtěl, a teď se já chci věnovat tomu, co chci já.“

„Myslíte tím, že už mu nepomáháte s jeho… projektem?“

„Samozřejmě pomáhám a neopustím ho. Ale chci i toto. A jak budou váleční sirotci stárnout, potřeba sociálních služeb vzroste. Jestli chci, aby na ně něco čekalo, až zestárnou a budou se starat sami o sebe, tak je nejvyšší čas začít, nemyslíte?“

Kingsley chvíli zamyšleně seděl. „Uvědomujete si, že nepůjde o rychlý nebo snadný proces? Že bude trvat možná roky? Že i když třeba uděláte vše dobře, vůbec k ničemu ve výsledku nedojde? Jste připravený vsadit svoji reputaci, vliv a popularitu do něčeho, co vám může vybouchnout před obličejem? Že ti, jimž budete čelit, budou vaše jméno tahat špínou, aby vám házeli klacky pod nohy?“ Kingsley se na něj intenzivně podíval. „Není to práce pro slabá srdce, synu. Zničilo to většinu lidí, kteří se o něco takového pokusili.“

Harry přikývl. „Nic, co bych už nezažil. V toulci mám tři šípy – vliv, popularitu a čas. Prosím, řekněte mi, že s nimi něco dokážu.“

„Dobře,“ pravil Kingsley. „Jestli jste tomu skutečně oddaný – a řeknu vám, že musíte být oddaný vašim názorům, abyste přežil v jámě zmijí, která je politikou – pak vám pomůžu. Bude to trvat a možná to nevyjde, určitě si uděláte pár nepřátel, ale mám pár nápadů…“

ooOOoo

„Kam mě berete?“

„Aha, to je to, oč tu běží, co?“ odvětil Harry záhadně.

„Oba jste rozhodně směšní!“ brblala Hermiona, když si Harry a Ron stoupli po jejích bocích, spojili paže s jejími a vedli ji z ložnice. Vycházela ve své obyčejné mudlovské sukni a halence, ve kterých ráno učila.

„Hej! Kvůli tomu jsem si vzal volno,“ protestoval Ron. „Nedělám to z plezíru.“

„Děláš co?“

„Toto.“

„Proč toto děláš? Ať už je ‚toto‘ cokoliv.“

„Kvůli tobě, samozřejmě.“

„Kdybychom čekali, až si řekneš, nedočkali bychom se,“ řekl Harry.

„Řekla o co?“

„Abychom tě doprovodili.“

„Doprovodili mě kam?“

„Dolů,“ odpověděl Ron, jako by to byla ta nejzřejmější věc na světě.

„Nechápu.“

Ron se nad Hermioninou hlavou setkal s Harryho pohledem. „Pro jednou je na příjmu pomalejší než já. Rychle, volej Věštce.“

„Nikdo by ti nevěřil, kámo,“ kontroval Harry.

„Pravda.“

„Bude jen fér, když mi řeknete, co se děje. Vy dva si moji nevědomost užíváte až moc,“ reptala Hermiona.

„Což je vzácnost. Musíme si to užívat, dokud to jde. Kdo ví, kdy dostaneme další příležitost,“ podotkl Ron.

„A mám pocit, že to už opakovat nebudeme,“ pravil Harry. „Takže ať z toho vytěžíme co nejvíc.“ Hůlkou ve volné ruce vyčaroval kytici prostých bílých květin a podal ji Hermioně. Ta ji přijala rukou propletenou pod Ronovou paží.

Podívala se na květiny v ruce a pak na kamarády. Oba se vědoucně usmáli. Hermiona neměla ponětí, co říct, takže jen polkla a přikývla.

„Jsi připravená?“ zeptal se Harry tiše. „Jít dolů?“

Hermiona opět přikývla. „Rozhodně.“

Po schodech šli ruku v ruce.

„Trochu jsme ti lhali, Hermiono,“ přiznal Ron. „Nebudeme tě doprovázet.“

Na její tázavý pohled promluvil Harry. „Budeme tě předávat.“

„Žádný chlápek si tě nevezme bez našeho svolení,“ vysvětlil Ron.

„Ví, že jestli tohle zmrví, bude se nám zodpovídat,“ pokračoval Harry.

Hermiona si odfrkla. „Asi budete potřebovat lepší výhružku.“

„Nemyslím,“ oponoval Harry. „Nemyslím, že potřebuje někoho, kdo ho udrží v lajně.“

Najednou Hermionu cosi napadlo a zastavila se. „Bože, není tady Percy, že ne?“

Ron a Harry si vyměnili pohledy. „No, ehm, ano…“ vysoukal ze sebe Ron.

„Ale,“ navázal Harry, „nedostal polohu.“

„George mu zakryl oči a přivedl krbem od Harryho.“

„A Ginny na něj seslala jazyk svazující kletbu, která se aktivuje, jestli se pokusí odhalit, kde jsme.“

„Nebo co děláme.“

„A ví, že půjdu za Molly a do Věštce a před Starostolec – v tomto pořadí – jestli ho jen napadne pípnout.“

Hermiona přikývla. „Dobře. To je asi to nejlepší.“ Podívala se na oba. „Udělali jste na mě dojem.“

Došli do přízemí a vstoupili do obývacího pokoje. Percy stál před krbem a kosým pohledem sledoval Severuse, který měl oči jen pro Hermionu. Jako Hermiona, i Severus měl na sobě stejné oblečení jako ráno – bílou košili pod tmavě modrým svetrem a černé kalhoty. Krátké vlasy mu rámovaly tvář tak jako vždy. A přesto Hermioně přišel krásnější než kdy dřív. Jeho tvář, jako obvykle, postrádala výraz, ale oči mu jiskřily a prozrazovaly vřelost, kterou viděli jen nemnozí.

Lenka a Neville seděli na pohovce s rukama stisknutýma, vedle nich Ginny ve vysokém stupni těhotenství s Jamesem, který se jí vrtěl v náručí. George seděl na krajíčku, necítil se pohodlně, ale usmíval se. Čtrnáct dětí a šest nezletilých dívek roztroušeně sedělo po pokoji.

Harry a Ron ji vedli provizorní uličkou až k Severusovu boku.

Percy si odkašlal. „Kdo předává tuto ženu?“ zeptal se pánovitě.

Hermiona kývla ke kamarádům. „Tito dva.“

„Předáváme,“ pronesl Harry významně, pohlédl na Severuse a pousmál se.

„Zcela,“ dokončil Ron a také se na Severuse usmál a významně podíval.

Percy přikývl a Hermiona byla uvolněna z paží svých kamarádů, aby se zavěsila za nastávajícího.

„Proč jsi nic neřekl?“ zeptala se jej tiše.

„I já znám hodnotu romantického gesta,“ odvětil.

Ve skutečnosti zase jednou poslechl nevyžádanou radu Harryho Pottera.

„Hermiona plánuje, že si vás vezme rychle, a je naprosto spokojená s plánem udělat to bez zvonů a hvízdotu, ale to neznamená, že ten den pro ni nemůžete udělat zvláštním.“

„Co tím myslíte?“

„Myslím tím, že si zaslouží trochu opečovávání.“

Severusovi padla brada. „Opečovávání?“

Byl to strach v jeho hlase? Harry potlačil smích.

„Nemusí to být nic velkého, jen… ji překvapte. Nachystejte ji svatbu jednoho všedního odpoledne, se všemi kolem. Bude to pro ni hodně znamenat.“

„Myslel jsem, že jste říkal, že nemá ráda překvapení,“ podotkl Severus podezřívavě.

Harry se ušklíbl. „Je žena a je to její svatba. Bude příliš omráčená, aby byla naštvaná.“

Přemýšlel o tom rozhovoru. Jeho nevěsta stála před ním ve zmačkané sukni a halence s inkoustovou kaňkou na rukávu a on opět pochyboval, jestli udělal dobře. „Doufám, že na mě nejsi naštvaná,“ zašeptal a vytrhl jí z vlasů brko, které tam zastrčila. Drželo vlasy svázané a teď padly nezkrotné a divoké na ramena. Přesně jak to měl rád.

Zavrtěla hlavou a stiskla mu paži. „Ani v nejmenším.“

„Budeš mě ještě chtít?“

Přikývla. „Napořád.“

Usmál se a navlékl jí malý stříbrný prsten se světle modrým kamenem na prsteníček. Byl prostý. Byl zašlý. Býval Eileen. Byl perfektní.

„Ale já pro tebe žádný nemám,“ postěžovala si smutně.

Severus se ušklíbl a pobídl ji, aby vytáhla hůlku. Držel ji spolu s ní jako o Vánocích, když dohromady seslali Patrona, a přeběhl její hůlkou kolem svého prsteníčku. Objevil se malý zlatý kroužek vtetovaný do kůže. Setkal se s jejím překvapeným pohledem a jen řekl: „Beru své závazky vážně.“

Toto bylo jediné kouzelné tetování, kterého nebude litovat.

S úsměvem mu stiskla ruku, spolu se otočili k Percymu Weasleyovi a byli oddáni. Jakmile je Percy prohlásil mužem a ženou, pokynuli šesti děvčatům, aby přistoupily. Percy nyní zarecituje zaklínadlo nad každou z dívek a dokončí tak adopční proces, který z nich udělá podle zákona jejich dcery.

Každá si vybrala nové příjmení. ‚Snapeová‘ a ‚Grangerová‘ by mohlo přitáhnout pozornost, protože kouzelnický svět byl malý. Brigita si jako její bratr vybrala příjmení Clairemontová.

„Je velmi nezvyklé, aby děti přijaly jiná příjmení, než mají adoptivní rodi-“

Percyho nabubřelý tón uříznuly Georgeovy praskajícími klouby a významný, rozzlobený pohled. Ron a Ginny jej dohnali intenzitou. Harry pomalu zvedl obočí.

„D-dobře,“ zakoktal Percy zjevně otřesený nevyslovenými hrozbami sestry, švagra a bratrů. Pokračoval.

Severus a Hermiona stáli ruku v ruce s Brigitou, tváří k sobě, a přísahali, že přijímají dívku do rodiny a budou s ní jednat jako s vlastní. Zápěstí jim obtočil zlatý plamen z hůlky Percyho, který je obkroužil, zatímco pokračoval ve složitém pohybu, pak se plamen ztratil. Nato postupně přikročila další dívka, tři stáli v kruhu, drželi se za ruce a Percy přejel hůlkou nad jejich semknutýma rukama. Další zlatý plamen vyběhl z Percyho hůlky, obtočil spojený pár rukou a přesunul se dál. Ten proces podstoupili s každou dívkou, kouzlo zesilovalo pouto mezi Severusem a Hermionou s každou další dcerou v rodině.

Třicet minut po Hermionině příchodu do přízemí se stali osmičlennou rodinou s dalšími patnácti čestnými členy. Domácnost a rodina o počtu dvacet tři.

Rodina. Severus potřeboval každý ždibec sebekontroly, aby neukázal emoce, které mu bouřily tělem.

Pohlédl na svědky. Starého Severuse by sice mohly rozčílit Hermionini otravní kamarádi, ale namísto toho je viděl jako ona – viděl bratry. Věděl, že je Hermiona jeho, vždy bude jeho. Stráví zbytek života tím, že zajistí, aby věděla, jak moc pro něj znamená. Harry se na něj usmál. Tolik let chtěl Severus Snape vlastní rodinu s Lily Evansovou. Teď, jakýmsi pochybným způsobem, s ní byl rodinou, i když zcela jinak, než si tehdy představoval. Lilyin syn byl Hermioniným bratrem, což z něj dělá Severusova bratra. Navzdory tvrdému začátku a mnoha letům zlé krve našli společnou řeč. Harry se ukázal být dobrým přítelem a dobrým mužem. Navždy budou vzájemně ve svých životech. Severus si uvědomil, že to není až tak nechutná záležitost.

Rád si představoval, že by na něj Lily byla pyšná.

Dívky teď byly v bezpečí, byly teď jeho. Tolik let představovaly jeho zodpovědnost, jeho selhání. Teď však patřily k němu v každém smyslu těch slov. Byl, navzdory všemu, otcem v očích zákona, v očích dívek a v očích Hermiony. Ostatní děti byly jeho svěřenci a stejně tak i jejími. Společně je provedou Bradavicemi. Pomůžou jim, budou jim radit a budou tu pro ně, když se něco zvrtne. Poskytnou jim domov, do kterého se vrátí, pokud je Bradavice zklamou jako ostatní.

Toto dokáže správně. Najde ostatní děti, které utekly a zmizely. Nějak je přivede zpět pod jeho ochranu. Napraví, kde selhal. Odčiní své hříchy. Všechno to nějak zvládne. A už na to nikdy nebude sám.

Už nikdy.