Preklady fanfiction Harryho Pottera

Předvečer Všech svatých

Originál: All Hallows' Eve - New York

Autor: Whispering Darkness

Překlad: arabeska

Povolení k překladu uděleno

Humor

13+

1 700 slov

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny, a celému marvelovskému vesmíru a všem jeho zpřízněncům. Autorství této fanfikce náleží Whispering Darkness, která souhlasila s překladem. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Shrnutí: Harryho po jeho dosavadních zkušenostech nemělo ani v nejmenším překvapit, když se znenadání přestal nacházet v potravinách na rohu, a místo toho se zjevil před skřehotajícím maniakem v absurdním psychoohozu.

Omlouvám se, že zveřejňuju dílo, které tak nestoudně znesvěcuje a očerňuje Lokiho, jenžto hvězdou marvelovské série. Přeju ti, Jimmi, naše nejvyšší, všechnu krásu kouzel světa a děkuju ti za všechno.

Někteří tvrdí, že v předvečer Všech svatých hranice mezi světy splývají a že během této noci mohou duše zesnulých opět kráčet mezi živými.

Harry Potter, Pán smrti, o tom věděl své.

Duše buď setrvávaly na planetě a staly se duchy, nebo pokračovaly dál – jak to Albus Brumbál rád nazýval – cestou za dobrodružstvím. Rozhodně se nepohybovaly mezi tím a oním. Jakmile opustily pláně smrtelníků a vykročily vstříc posmrtnému životu, už si nemohly jen tak usmyslet, že se vrátí zpátky, byť na jedinou noc. Pokud je však někdo nepovolal.

Fakt, že během Halloweenu se všude potulovala kvanta ztřeštěnců nadržených povolat si nějakého ducha, samozřejmě dodával této hypotéze na věrohodnosti.

Avšak i tato báchorka byla založena na pravdě: hranice mezi světy skutečně v tuto noc slábne. Jen se nejedná o hranici mezi tímto světem a tím posmrtným – ne, má to být hranice mezi tímto světem a světem srovnatelně živoucím.

Vzhledem ke znalosti těchto skutečností Harryho nemělo ani v nejmenším překvapit, když se znenadání přestal nacházet v potravinách na rohu, a místo toho se zjevil před skřehotajícím maniakem v absurdním psychoohozu.

„Ano! Ano! Hleďte, pošetilí smrtelníci! Hleďte na mne, podrobil jsem si samotnou Smrt. Jsem jejím pánem – a pánem všeho!“

„Seš frajer, kámo,“ pronesl červeno-zlatý robot bez nejmenšího náznaku bázně.

Reakce pominutého šílence se dala předpokládat: „Ticho! Prohráli jste! Mocní Avengeři padli a spolu s nimi padne k mým nohám i celý tento svět!“

Harry zamrkal a rozhodl se na chvíli toho zcela evidentně nepříčetného člověka ignorovat, aby se mohl seznámit se situací, v níž se neplánovaně ocitl. Nacházeli se v parku ze všech stran obklopeném městskými panoramaty. Na trávě byl nakreslený komplikovaný kruhový obrazec, a to velmi podezřele červenou kapalinou, kterou – vzhledem k mentálnímu stavu muže, jehož podezíral z autorství – ve vlastním zájmu nechtěl důkladněji zkoumat. Park zel prázdnotou mimo Harryho, blázna v hábitu, jehož propracovanosti by se poklonil i Albus Brumbál, a party pěti lidí, kteří postávali vně kruhu.

Muž oděný v americké vlajce spustil jakýsi statečný nesebekritický projev, který zněl přesně jako něco, co by Harry odrecitoval v dobách, kdy ještě býval Brumbálovou loutkou a slepě věřil, že síla světla nezná porážky a vždy zvítězí nad temnotou.

Naštěstí se zdálo, že Vlajka má o světu mnohem realističtější představy, než měl kdysi Harry (a než měl kdy Brumbál), a místo čekání na okamžik, kdy se Pomatenec rozhodne vmísit, demonstroval svá slova skutečnými činy. Vymrštil jeho směrem svůj modro-červeno-bílý štít a ostatní, jako popudem, spustili salvu svých vlastních zbraní; šípy, sérii smrtonosných nožů a velice naštvané kladivo.

Všechny neškodně dopadly do trávy poté, co se odrazily od magického štítu vztyčeného po obvodu namalovaného kruhu.

Harry se nevěřícně obrátil zpět na Pomatence, jakmile zaslechl značně ohraný zlověstný smích. Nikdy nevěřil, že tohle uslyší jinde než v televizi. Ten chlap nepřicházel o rozum – jeho mozek musel už dávno poletovat vzduchem roztříštěný na kvarky.

Když se Pomatenec dostatečně vynasmál, narovnal se a pánovitě ukázal na Harryho: „Nyní, slyš, Smrti. Společně založíme na tomto smrtelném světě říši nekončícího teroru. A já, tvůj nový pán, budu jejím vládcem. Prozatím ti předhazuji tyto smrtelníky,“ dramaticky pokynul rukou k Avengerům. „Vezmi si je!“

Harry těkal dost ustaraným pohledem mezi Pomatencem a takzvanými Avengery. „Teda… to znělo v každém slova smyslu špatně.“

„Jo, já mu taky zrovna nefandím,“ zahlásil robot. Což bylo zvláštní, protože Harry se nedomníval, že roboti mohou čemukoliv fandit. Ale prozatím zahnal tu myšlenku do pozadí, určitě se v tom nechtěl hrabat hlouběji, a raději upřel pozornost na mnohem líbivější objekt.

Na ženu v obepnutém oděvu, která sršela krásou stejně jako nebezpečím. „Já zas odjakživa fandím zrzkám.“ Nůž, který vrhla Harryho směrem, k němu nikdy nedoletěl – díky magickému poli – ale smrtící pohled překonal neviditelnou překážku v plné síle.

Robot provedl zahihňání. „Kdybych si nebyl tak jistý, že by mě zabila…“ Pohled na další nůž, který se bleskově objevil v ženině dlani, zřejmě restartoval robotův sebezáchovný software, jelikož usoudil, že bude nejmoudřejší větu nedokončovat.

„Tony, co kdybys nechal tady Smrt trochu vydechnout?“ navrhl nenápadný mužík – který jako jediný nemrštil potencionálně smrtící objekt po samozvaném budoucím pánovi světa – s náznakem sarkasmu v hlase.

„Ha!“ houkl robot a robotickým prstem ukázal na svého, dle Harryho předpokladu, přítele. „On řekl vtip!“

Nato promluvil lukostřelec: „No tak, Starku, je ti pět?“

Když se nebelvírsky zbarvený robot otočil lukostřelcovým směrem, zřejmě aby se začal hádat, chopil se slova Vlajka, jenž této hrstce podivínů patrně velel. „Máme mnohem větší problémy než Starkův mentální stav. Smrt, neproniknutelná bariéra… co takhle začít tímhle?“

„Aha… jasně, tohle,“ chytil se Harry.

Všichni přítomní se napjali a zaujali bojové pozice.

Ale kouzelník ty ‚Avengery‘ nenapadl, místo toho se otočil k tomu, kdo jej povolal. „Obávám se, že jste poněkud popletl to cokoliv, pomocí čeho jste mě sem zavolal.“

Pomatenec se nadechl, určitě aby spustil diskuzi o svém promyšleném plánu, avšak existovala vcelku vysoká pravděpodobnost, že by se mohl začít znovu chechtat, a to by Harry velice nerad riskoval. Rychle proto mluvil dál, poněkud lektorským tónem, takže ve výsledku zněl jako profesor potýkající se se zvláště zabedněným studentem. „Co jsem zatím pochopil, plánoval jste povolat Smrt a stát se jejím pánem, načež jste chtěl naplnit své nekalé plány.“

Harry si trpělivě počkal, až Pomatenec vehementně přikývne. „Inu… víte, nepřivolal jste Smrt, jejíž pánem se chcete stát. Povolal jste toho, kdo už se pánem Smrti stal.“

Zločinec několikrát otevřel a zavřel ústa v nevěřícném úžasu.

„Obvyklá chyba,“ dodal Harry přívětivě, ačkoliv si jej dosud nikdo se Smrtí nespletl. Vlastně si ani nemyslel, že by se Smrti nějak extra podobal – pořád byl oblečený v tom, co mu padlo pod ruku, když se odhodlal jít nakoupit, neměl na sobě dokonce ještě ani halloweenský kostým. Což je asi jen dobře, uvažoval, vzhledem ke značné nepřehlednosti všeho kolem.

Potom Harry dodal: „A nikdy nikomu nehodlám říkat ‚pane‘, moc k takovým věcem netíhnu.“

Nato kouzelník kývl, spokojený sám se sebou, a poklidně vykročil z magického kruhu. Aniž by se ohlížel, dokázal určit, kdy se bariéra, která se při pohledu zevnitř stříbřitě mihotala, sesypala k zemi.

Obrněný osvalený blonďák vzápětí udeřil Pomatence svým kladivem, až upadl do bezvědomí, a začal jej hlasitou archaickou mluvou poučovat. Většina lidí by si knokautování nechala až po výchovné lekci, ale copak byl Harry bůh, aby někoho soudil? Sám tak úplně nepodporoval zaběhnutá pravidla.

Zbylí Avengeři Harryho obklopili a usídlilo se mezi nimi nepříjemné napětí.

„Jsou v tom… pytlíku sladkosti?“ prolomil ticho robot. Zněl téměř až nedůvěřivě.

„No… byl jsem nakoupit. Asi trochu pozdě, připouštím…“ pokrčil Harry rameny.

Ticho nabralo na hlasitosti.

„Takže… máte na sobě kostýmy, nebo jste jenom…“ Harrymu došla slova. Nebyl si úplně jistý, čím je neurazit.

„My jsme Avengeři,“ informoval jej chodící Vlajka.

„É… jasně,“ děl Harry, neschopen udržet obočí na svém místě. Neměl nejmenší ponětí, co je zač tahle banda Avengerů, ale byl přesvědčený, že jejich oděvy dokáže ospravedlnit jedině maškarní.

Což samozřejmě neřekl nahlas. Místo toho si odkašlal, aby získal čas, a zdvořile pokývl hlavou. „No… to je… dobře?“

Robot vypustil ve své robotštině ekvivalent lidského odfrknutí a zvedl hledí své helmy, pod kterým skrýval lidskou tvář.

„Ó, díky, Merline!“ vyhrkl Harry úlevně, než se stihl zarazit, a následně se zarděl. Tolik mu odlehlo, že může vypustit z hlavy tu znepokojivou myšlenku na roboty a jejich sexuální preference. Hlodalo by to v něm, ať už by na to zapomínal sebepečlivěji – nemyslet na něco stálo člověka velké úsilí a Harry byl vděčný, že to nemusí podstoupit.

Robota Harryho reakce zřejmě zarazila, ale rychle se vzpamatoval a rty se mu zkroutily ve spokojeném úšklebku. „Takže jsi o mně slyšel. Takhle lidi reagují často. Většinou teda říkají „díky, bože“, někdy dokonce „ach, bože, prosím“ – ale to se většinou týká spíše žen.“

„…jasně.“ Kouzelník na něj ještě chvíli hleděl, než se obrátil k ostatním. „No, jestli je to všechno, asi bych šel.“

„Šel… kam?“ tázal se lukostřelec.

„Domů. Tedy nakoupit. Zase. To jsem vlastně ten pytlík ukradl, když mě ta magie odnesla ještě před placením, že jo?“ zauvažoval Harry se zamyšleným pohledem na sladkosti. „Tak přece jenom měli teta se strýcem pravdu. Kdo ví… No…“

A s prásknutím zmizel Harry Potter z jejich světa tak náhle, jako se objevil. Nechal za sebou jen tlupu Avengerů, kteří mlčky zírali na místo, kde ještě před okamžikem stál.

Nakonec to byl opět Tony, kdo se zcela neopodstatněně rozhodl podělit o svůj názor. „Tak tenhle chlapík se mi líbí.“