Preklady fanfiction Harryho Pottera

Překlad abecedně: Ani, francezkaw, Iveta, justine

Beta: arabeska

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

Kapitola 11.

„Pryč?“ zopakoval Sirius dutě, když se později té noci Harry vyplížil ven, aby se s ním setkal. „Pryč? Jak to myslíš, že je pryč?“

Harry si povzdechl: „Asi by bylo příliš optimistické předpokládat, že jsi totálně ignoroval mé jasné pokyny a prostě jsi ho chytil dřív.“

„Proč bych to jako dělal? Říkal jsi, že se o to postaráš,“ poukázal Sirius. „Pořád nemůžu uvěřit, že je pryč. Byl jsem tak blízko… tak blizoučko… a teď je v čudu.“

„Ne on,“ opravil ho Harry, „ale oni. Deník je taky pryč.“

Sirius zasténal: „Víš, když jsi byl posledně v druháku, tak jsem sice ještě hnil v Azkabanu, ale vsadím tlapu, že takhle to neprobíhalo. Červíček byl přece potom s Weasleyovými v Egyptě.“

„Máš recht,“ souhlasil Harry. „Otázka je, proč k tomu došlo. Proč by Pettigrew utíkal i s deníkem?“

Sirius střelil po Harrym pohledem: „No, já ti nevím. Možná by to mohlo mít něco společného s tím, že jsi mě prohlásil za svého domácího mazlíčka a nenápadně mě pojmenoval Tichošlápek. Možná Červíčka můj útěk z Azkabanu tolik nevyděsil, protože tentokrát jsem se ti nesnažil zkomplikovat život marnou snahou dostat se do Bradavic. Jenže když zaslechl tu přezdívku, nejspíš dospěl k závěru, že je to buď moc velká náhoda, nebo že jde opravdu o mě a jdu mu po krku. A k tomu deníku… Nemám páru. Třeba ho viděl, když ho Voldemort Luciusovi předával.“

Harry na Siriuse jen zíral a naprosto ignoroval poslední část jeho prohlášení. „No dobře, nejspíš nebyl nejlepší nápad ti tak říkat, ale nepamatuju si, že bys přišel s něčím lepším.“

„Ale přišel,“ přel se Sirius.

„Co, Čmuchal? Promiň, Siriusi, ale žádný můj mazlíček nikdy nebude mít trapné jméno. Jestli mám přijít s epičtějším způsobem vítězství nad Voldemortem než jen díky ‚síle lásky‘, tak ty budeš muset přijít s epičtější přezdívkou, než je Čmuchal. Vážně, taková hrůznost by mohla napadnout snad jenom Ginny.“

Sirius se rozesmál. „Kecáš. Nemůže být tak špatná.“

„Chceš se vsadit? Vloni jsme dostali králíka. Jak myslíš, že ho Ginny pojmenovala? Hopsálek.“

„A-a jak jsi mu chtěl říkat ty?“ vysoukal ze sebe mezi záchvaty smíchu.

„Hustěkrutopřísný plamenometný smrtonoš. Co? Suprovní jméno, aspoň budí respekt!“ bránil se Harry, a když se Sirius smíchy zřítil na zem, založil si paže v obraně: „Víš co, jestli mi zase hodláš čmuchat k botám, jdu si lehnout.“

Po chvíli se Sirius uklidnil. „Ale Harry, já jsem přece Čmuch -“

„Ještě jedna narážka na Čmuchala a odcházím,“ varoval ho Harry.(*)

„No dobře…“ zakabonil se Sirius. „Tak co budeme dělat? Víme, že Pettigrew je pryč i s deníkem, ale netušíme, jestli ví o tom, že je to viteál.“

„Nejspíš ne. Koneckonců, když to nevěděli ani Lucius Malfoy a Belatrix Lestrangeová, kteří podle všeho patřili k Voldemortovým oblíbencům, neumím si představit, že by to řekl špehovi. Nikdo nevěří špehům. Dvojitý agent může být nakonec stejně dobře i trojitým.“

„A když už mluvíme o -“ spustil Sirius.

Harry protočil očima. „Ano, Siriusi, jsem si jistý, že Snape je skutečně na naší straně. Vážně bys to už měl nechat plavat. Cítit nenávist nějakých dvacet, nebo merlinví kolik let, nemůže být zdravé.“

„Zkus to říct jemu…“ zabručel Sirius.

„Buďme spravedliví. Když mu bylo šestnáct, tak ses ho pokusil zabít. To je traumatizující,“ zhodnotil Harry diplomaticky. „Vždyť i mě poznamenala Remusova přeměna tenkrát před Chroptící chýší, a to ani nedostal příležitost pokusit se mě zabít. Za což ti mimochodem děkuju.“

„Nemáš zač. Koneckonců, k čemu by jinak kmotři byli?“

„A říkám mu to pořád. V pravidelných intervalech. Ale musím si připsat k dobru, že už ve mně nevidí mého otce. Štvu ho natolik, že jsem se pro něj stal příšerně otravným sám o sobě,“ pochlubil se Harry. S trochou snahy dokázal za rok to, o co se minule marně pokoušel šest let.

„Dobrá práce,“ uznal Sirius pyšně.

„Ale zpátky k tématu. I za předpokladu, že Červíček nezná pravdu o deníku, pravděpodobně do něj zkusí něco napsat. Až to udělá, zjistí, že je nejblíže Voldemortovým příkazům, jak to jenom jde. Bude pokračovat v psaní a Voldemort ho začne ovládat, a pak…“ Harry si ztěžka povzdechl, „pak bude nejspíš Tajemná komnata znovu otevřena.“

ooOOoo

Harry věděl, že na něco zapomněl. Žralo ho to celé ráno, ale ne a ne si vzpomenout, o co jde. Tohle byla ta vzácná chvíle, kdy by se mu hodil Nevillův pamatováček. Jenomže Harry už věděl, že na něco zapomněl, a jelikož by mu ta magická hračička stejně nedokázala říct na co přesně, nejspíš by ji nakonec jenom otráveně odhodil.

Samozřejmě se nedalo předpokládat, že si bude pamatovat úplně všechno. Na druhou stranu, nástupiště se právě samo uzavřelo a Harry společně s Ronem zůstali uvězněni před přepážkou, zatímco všichni ostatní stáli na peróně a vlak zrovna odjížděl. Jasně, minule odletěli do školy autem Weasleyových. A to bylo nepochybně velice nebezpečné a vysoce nezodpovědné a vážně by měli počkat na Ronovy rodiče a… ale co to mele?

„Budu řídit.“

Ron se usadil na sedadlo spolujezdce a skepticky se na Harryho podíval: „Umíš to vůbec?“

„Že váháš,“ prohlásil Harry věcně. „Všichni v mudlovském světě umí řídit.“

„Takže je to něco jako mudlovská verze našeho létání?“ vyptával se Ron, zatímco Harry odstartoval.

„Hmm… tak trochu…“ zalhal Harry. Ve skutečnosti opravdu řídit uměl, Hermiona jej donutila udělat si řidičák krátce po porážce Voldemorta. „V každém případě na tom mají založený sport.“

„Jako famfrpál?“

„Tak nějak. Spíš se při tom závodí s auty a doufá se, že do sebe navzájem nenarazí, nerozflákají se o zeď nebo že se motory během jízdy samovolně nevznítí,“ vysvětlil Harry.

„Mudlové jsou divní,“ komentoval to Ron.

„Jo, to jsou, Rone. Vážně jsou,“ prohodil Harry nepřítomně. Zrychlil a začal se poohlížet po vlaku. Stačilo jen sledovat koleje. Když ho asi po deseti minutách dohonili, Harry se jal pomalu klesat na střechu Bradavického expresu.

„Zbláznil ses? Tady nemůžeš přistát!“ zaječel Ron.

„Proč ne?“ tázal se nevinně Harry.

„Oba nás zabiješ!“

„Ále, nezabiju. Bude to v pohodě. Vidíš?“ Aby podpořil své tvrzení, pomalu se snesl na poslední vagón. Nejednalo se zrovna o ukázkové přistání, vlak se přece jen řítil téměř stokilometrovou rychlostí.

Ron, jehož obličej nabral odstín zmijozelského znaku, se vyplazil z auta k okraji střechy. Okamžitě začal zvracet.

Harry nakrčil nos. „Paráda. Co kdybys šel první?“ navrhl a pomohl Ronovi do kupé pod nimi.

Jakmile byl kamarád z dohledu, Harry vytáhl svou hůlku, poklepal s ní na auto a zašeptal: „Portus.“ Mizející auto sledoval s určitým uspokojením. Kdysi mu dalo zabrat, než to kouzlo pochopil. Pak zalezl za Ronem do vlaku.

O ucho se mu otřelo zbloudilé kouzlo. „Co se to tu u Snapeových knoflíků děje?“ podivil se Harry a rozhlédl se. Vzápětí zasténal. No jistě, museli vlézt zrovna do kupé obsazeného zmijozelskými druháky. „Nemohli byste, pánové, zklidnit hormon?“

„Zklidnit hormon?“ zopakoval Draco. „Co to znamená?“

„Hm, zapomeň na to,“ Harry usoudil, že bude nejlepší nezmiňovat, že se jedná o mudlovský slang. „Proč na sebe útočíte? Byl jsem nahoře jen dvě minuty!“

„Hleděli jsme si svého a najednou z nebe spadl Nebelvír. Mysleli jsme, že nás napadli,“ nevinně mu odpověděla drobná světlovlasá dívka, ve které Harry poznal Daphné Greengrassovou.

„Je vás devět na jednoho, jak je vůbec možné tohle považovat za sebeobranu?“ žasl Harry.

„Mysleli jsme si, že to je weasleyovská invaze a že zbytek sourozenců dorazí v závěsu,“ odpověděla zrzka, o které se Harry domníval, že by mohlo jít o Tracey Davisovou. Hm. Vážně by měl studentům letos věnovat víc pozornosti.

Harry protočil očima. „To určitě. Každopádně, Rone, zbavil jsem se auta, takže s trochou štěstí si budou tvoji rodiče myslet, že se pomátli, a my budeme v suchu.“

„Jak ses zbavil auta?“ zeptal se zmateně Ron. „Nepamatuji si, že bychom se loni učili nějaké kouzlo, které by to dokázalo.“

„Magie.“

„Jo, to mi došlo. Ale jak přesně jsi -“

„Mám tomu rozumět tak, že jste letěli autem z King’s Cross až sem?“ přerušil je Draco se zvednutým obočím.

„Jo,“ rozzářil se Harry.

„Mám se ptát proč?“

„Pamatuješ, jak jsem tě žádal, abys nařídil Dobbymu, aby mi nekradl poštu?“ zeptal se Harry.

Draco přikývnul.

„No, zapomněl jsem tě požádat, abys mu zakázal zachraňovat mi život,“ vysvětlil Harry.

„Takže jsi letěl autem do Bradavic, protože ti můj domácí skřítek chce zachránit život?“ zopakoval Draco skepticky.

„V podstatě.“

„To mi musíš vysvětlit,“ dožadoval se Draco bez obalu.

Harry si teatrálně povzdechl. „Zjevně si myslí, že v Bradavicích jsem zrovna tak v bezpečí jako mudla mezi Smrtijedy, a proto mi je lépe s mými mudlovskými příbuznými, zejména s mým drahým strýčkem, kterému může kdykoliv rupnout v bedně a rozhodne se, že ze mě nadělá fašírku. Proto uzavřel vchod na nástupiště a mě s Ronem už nebavilo čekat, až tu patálii někdo napraví, a tak jsme sem doletěli na vlastní pěst.“

Draco na něj jen zíral. „To byla ta nejpitomější věc, jakou jsem kdy slyšel.“

„A taky je to pěkná demonstrace pořekadla – hrnec hrnci káže, oba černí jako saze. Mimochodem, zníš jako Hermiona…“

Draco se na něj zašklebil. „Myslíš, že se Dobby znovu pokusí, ehm ‚zachránit tvůj život‘?“

„Na to vem jed.“

„Fajn, tohle je vážně směšné. Dobby!“ zavolal Draco.

Objevil se řečený skřítek. „Pán Draco si přeje?“ otázal se zdráhavě.

„Přikazuji ti, aby ses nepokoušel zachránit Harryho život. Je to velmi otravné. Prostě ho nech, aby zůstal v Bradavicích. Jasné?“

„A-ano, pane Draco,“ přitakal Dobby a sklopil uši.

„Skvěle. A teď zmiz.“

Dobby se s prásknutím přemístil.

„Dík,“ vydechl Harry úlevně. „Máš to u mě.“

Draco mávl rukou. „To nestojí za řeč. Jen z mého kupé odstraň Wízlíka, než ho budeme muset znovu uřknout.“

„Jasné, tak nazdar, Draco. A sbohem, zmijozelští druháci, které nemám tolik rád jako Draca,“ vesele mávl Harry a odtáhl Rona k dalšímu kupé.

Vrazili přímo do hnízdečka lásky nestydatě flirtujícího Cedrika a Cho Changové. Pak přešli kolem dvojčat Weasleyových, Lee Jordana, Angeliny Johnsonové, Alice Spinnetové a Katie Bellové, kteří prozkoumávali žertovné zásoby dvojčat. Setkali se s Oliverem Woodem a Percym, kteří hráli kouzelnické šachy. (Oliver utrousil pár poznámek o tom, jak je skvělé, že vyhráli loňský Pohár, protože to bylo poprvé od doby, kdy odešel Charlie Weasley. Percy poznamenal, že Charlie absolvoval teprve před dvěma lety, a Oliver mu hodil knihu na hlavu) Ve skutečnosti to vypadalo, že minuli většinu bradavických studentů, než konečně narazili na Hermionu a Nevilla, kteří seděli v přední části vlaku s Ginny a Lenkou Láskorádovou.

„Tady jste!“ zvolal Harry podrážděně. „Všude jsme vás hledali!“

„To bych spíš měla říct já,“ odsekla Hermiona pobaveně. „S Nevillem jsme dvakrát prohledali vlak, než jsme se usadili tady.“

„Měli jste projít portálem za mnou a mamkou, ale neviděli jsme vás,“ poznamenala Ginny.

„To proto, že se nástupiště samo zamklo, tak jsme do vlaku přiletěli autem,“ vybalil Ron na rovinu.

„Co že jste udělali?“

„Chápu správně, že to neschvaluješ?“ zeptal se Harry mírně.

„Jistěže to neschvaluju! Mohli vás vidět! Nebo jste se mohli zabít! Nebo… nebo být vyloučeni!“ dořekla zděšená Hermiona.

„To už jsme řešili, Hermiono,“ klidnil ji Harry. „Na vyloučení je toho potřeba víc. Hlavně na vyloučení mé osoby. Merline, vždyť mého kmotra nevyloučili ani za to, že se pokusil profesora Snapea naservírovat vlkodlakovi k večeři.“

„Není tvůj kmotr Sirius Black?“ zeptal se Ron.

Harry zapomněl, že se o tom Ronovi, dvojčatům, Percymu a Tonksové o Vánocích zmínil. Měl docela štěstí, že si na to Tonksová nevzpomněla, když onehdy prohlásil, že Sirius (v psí podobě) je jeho kmotr. Teda, buď to, nebo si myslela, že vtipkuje. V opačném případě by z toho měl docela malér.

„Aha, no, ano,“ konečně zareagoval.

Hermiona se zděsila ještě víc. „Bože, on chtěl z profesora Snapea udělat krmení pro vlkodlaka, a přesto mohl dál navštěvovat Bradavice? Co si Brumbál myslel?“

Harry pokrčil rameny. „Že si každý mimo Voldemorta zaslouží padesát tři šancí?“

„Proč padesát tři?“ zeptal se Neville.

„Je to pěkné kulaté číslo.“

„Ne, to není,“ odpověděl Neville zmateně.

„To je jedno. Teď jde o to, že jsme polovinu cesty do školy uletěli autem Ronova táty, a pak jsem využil své neskutečné úžasnosti, abych je poslal zpátky.“

„Připouštím, že pokud to nikomu neřekneš, můžeme předstírat, že se to nikdy nestalo,“ navrhla neochotně Hermiona. „Počkejte. Neřekli jste to nikomu, že ne?“

Ron a Harry na sebe chvíli jen hleděli. Pak se Ron rychle zeptal své sestry, co si zatím myslí o Bradavicích, a Harry se představil Lence. Na Nevilla zbylo, aby se pokusil uklidnit Hermionu.

Koneckonců, řekli to úplně každému, na koho narazili.

ooOOoo

Zahajovací hostina byla skvělá už proto, že když si s Ronem půjčovali auto, vůbec nepočítali s tím, že se jí zúčastní. Harry hlasitě jásal, když se Ginny dostala do Nebelvíru, a také přesvědčil Freda, George, Hermionu, Nevilla a Rona, aby tleskali, když klobouk zařadil Lenku do Havraspáru. To přitáhlo zvědavé pohledy, jelikož nikdo nikdy netleskal někomu, kdo se dostal do jiné koleje. Ale copak by mohla taková maličkost Harryho zastavit?

Navíc si vysloužil několik nedůvěřivých pohledů od učitelů – bez pochyb zaslechli povídačku o jejich dobrodružné výpravě létajícím autem – avšak jelikož žádný ze Zmijozelů, kteří je viděli nastupovat do vlaku, neměl sklony ke klevetění, nemohli nic dělat.

Harry byl trochu unavený z celonoční oslavy, jež se konala ve společenské místnosti na počest události ‚Harry a Ron letěli půl cesty do Bradavic a vyvázli bez trestu‘, ale ráno měl docela dobrou náladu. Párty se zúčastnili všichni, dokonce i Percy (kterého musel Harry dvacet minut přesvědčovat, že jejich malý výlet byl jen záminkou pro pařbu a že kdyby jeli vlakem jako všichni ostatní, mohli by oslavovat leda zahajovací hostinu).

Harry vzhlédl od snídaně právě včas, aby uviděl, jak před Ronem prakticky zkolabovala Weasleyovic sova Errol. A co hůř, s hulákem v zobáku. Ron zbledl. Všichni ve Velké síni (kteří původně zpozorněli, aby mohli pozorovat sebevražednou sovu v přímém přenosu) váhali, jestli mají našpicovat uši, aby si vyslechli názor Ronových rodičů na včerejší příhodu, nebo utéct z místnosti. Huláky uměly být vážně otravné. Rodiče by měli napomínat své děti spíš v soukromí. Takhle to bylo pro příjemce opravdu trapné. Nemluvě o tom, že nikdo ve Velké síni netoužil po kázání pokaždé, když kterýkoliv jiný student něco zmrvil.

Naštěstí Harry vyřešil jejich dilema za ně. Otevřel dopis a ten se rozkřičel: „RONALDE BILIUSI WEASLEY!“

Dál se hulák nedostal, protože na něj Harry poklepal a zašeptal: „Ševelissimo.“

Hulák stále hulákal, nicméně teď už ho nikdo neslyšel. Tedy, nikdo kromě Harryho. I tak to byla malá daň za posvátnou úctu, která se zrcadlila v očích všech, kteří se stali svědky toho, jak se s hulákem vypořádal. A navíc ušetřil Rona ponížení z přednášky, kterou se mu snažila jeho matka veřejně uštědřit. Za to to taky stálo.

A nezaslechl už někoho mumlat něco o ‚Chlapci, který umlčel‘?

Kouzelníci zkrátka milují své pseudonymy.

PP: (*) je část s nepřeložitelnou slovní hříčkou serious/Sirius. Trošku jsme ji pozměnily, aby to dávalo smysl.

Harry insisted, crossing his arms as Sirius literally fell to the ground howling.  "You know, if you're not going to take this seriously, I'm going back to bed."

After a few moments, Sirius composed himself. "But Harry, I'm ALWAYS Siri-"

"One serious pun and I'm going back to bed," Harry warned.