Preklady fanfiction Harryho Pottera

Co se doma uvaří, to se doma sní

Autor: Jack of the North

Překlad: Gift Beta: Jacomo

Originál viz http://www.fanfiction.net/s/4240863/1/Home-is-Where-the-Pie-Is

Žánr: Humor/Romance

Stav: autorka souhlasila s překladem

Prohlášení autorky: Všechna práva patří JKR, já nevlastním zcela nic. Překlad nebyl vytvořen za účelem zisku.

Fred stál před zrcadlem, urovnával si oblečení a uhlazoval vlasy.

„Dobrý den, pane Granger a paní Grangerová. Velmi rád vás poznávám. Ne,“ zavrtěl hlavou a zkusil to znovu. „Zdravím, pane a paní Grangerovi. Je mi potěšením vás poznat.“

Opět zavrtěl hlavou a uhladil si neviditelný varhánek na kalhotách. Zahleděl se do zrcadla a odkašlal si.

„Dobrý den, pane Grangere. Máte krásný dům, pane. A paní Grangerová, už vím po kom Hermiona sdědila svou krásu.“

„Souložit s ní je čirá radost,“ vložil se do toho George stojící mezi dvěřmi. Fred zaostřil a zahleděl se na obraz svého dvojčete v zrcadle. George se uvolněně opíral o rám dveří a hryzal jablko.

„Nemyslím, že by bylo chytré začít konverzaci s jejími rodiči slovy ´souložit s ní je čirá radost´.“

„Pravděpodobně ne,“ souhlasil George, který mezitím vstoupil do pokoje a pohledem přejíždel po bratrovu obleku.

„Dej si pozor, abys nevypadal moc vyzývavě. Grangerovi by si mohli myslet, že jsi levný kluk.“

Fred se k němu otočil a začal litovat toho, že svému dvojčeti řekl o dnešním setkání s Hermioninými rodiči.

„Co tu vlastně pohledáváš?“ zeptal se, zatímco si strkal do kapsy hůlku a peněženku a natahoval se po květinách, které koupil pro Hermioninu matku. „Myslel jsem, že máš přes oběd rande.“

„To mám,“ odpověděl George a znovu se zakousl do jablka. „Ale řekl jsem si, že si na tebe udělám čas, abych ti mohl poskytnout pár bratrských rad.“

„Vážně?“ zašklebil se nevěřícně Fred. Moc dobře věděl, jak úspěšné byly Georgovy rady. To on poradil tomu blbci Ronovi, aby požádal Lunu, ať se k němu ještě před svatbou nastěhuje. Tou radou dohnal paní Weasleyovou k tomu, že je na dva měsíce vyhnala z Doupěte, dokud opět nepřestali žít v hříchu. To on poradil Ginny a Harrymu utéct. A ti pitomci poslechli. Jeho mamka jim to dodnes neodpustila. Jeho poslední návrh byl pojmenovat Percyho čerstvě narozeného syna po Georgovi a Percy, ten tupec, doopravdy poslechl. Tak se stalo, že Jeremy George Weasley byl přivítán do rodiny a George od té doby nadutě vykládal každému, kdo se kolem něj jen ochomýtl, že malý Jeremy se jmenuje po něm.

„Pokud ti položí otázku, snaž se nekoktat. Byl bys za idiota. Moc dobře vědí, jak je Hermiona chytrá a mohli by si myslet, že s ní nedokážeš udržet krok. A skládej komplimenty její matce. Řekni jí, jak dobře vypadá a jak půvabný je její dům. Předstírej, že oběd je ten nejchutnější, nejdelikátnější a nejprofesionálněji uvařený pokrm, jaký jsi kdy ochutnal. A to i tehdy, pokud to bude chutnat jako starý fusekle. Především, pokud to bude chutnat jako starý fusekle. Rozhodně si přidej.“

„Hmm,“ zamumlal Fred. Po dvaceti třech letech, které strávil v bezprostřední blízkosti svého dvojčete se naučil neřídit Georgovými radami nezávisle na tom, jak dobře byly myšlené. Nikdy to nekončilo dobře.

„A co se týče jejího otce,“ vytrvale pokračoval George, „viděl jsem ho na fotkách. Je hubenej, ale nenech se tím ošálit. Dělá karate. Mohl by ti natrhnout zadek. Jo, a je to zubař. Oba jsou zubaři, takže se s nimi bav o zubech.“

Fred protočil panenky: „Díky, Georgi. Kdyby tě nebylo, nikdy bych tohle o rodičích mé holky nevěděl.“

„Nezmiňuj se o sexu s Hermionou,“ mlel George dál, jako by Fred vůbec nepromluvil. „Žádný otec nechce slyšet o milostném životě své dcery. I když jen Merlin ví, proč toho má být ušetřen, zatímco já musím pravidelně poslouchat, jak si to uživáte jako páreček divokých opic. ´Ach, Frede. Ach, Frede!´“ napodobil George Hermionu, a pak si odfrknul. „Tak dobrý zase být nemůžeš.“ Opět si ukousl ze svého jablka.

„Prosím, už se nikdy, nikdy znovu nezmiňuj o mých a Hermioniných sexuálních aktivitách,“ zareagoval tiše Fred. Normálně si z Georgova škádlení nic nedělal. Teď byl ale jako na trní a vědomí, že je George mohl během jednoho z jejich intminích setkání slyšet, jeho už tak nahromaděnému stresu rozhodně nepomáhalo.

„Nebyl bych nucen, kámo, pokud by ses naučil používat tišící kouzlo.“

Fred se protlačil kolem George a zamířil ven.

„Nechceš slyšet zbytek mých rad?“ zavolal za ním George, ale jedinou odpovědí mu bylo zabouchnutí dveří.

---

Hermiona byla přinejmenším lehce nervózní. Začalo to deštěm. Proč muselo zrovna dnes pršet? Plánovali venku grilovat, ale to teď nebude možné. Aby toho nebylo málo, sušička se rozbila a její oblíbené šaty, které si chtěla vzít dnes na sebe, byly na ždímání. Slíbila rodičům, že nebude v domě kouzlit, tudíž si je nemohla usušit sama.

„Budou ho nesnášet,“ zažbrblala sama pro sebe. Seděla před zrcadlem a zoufale si snažila narovnat vlasy stupidní mudlovskou žehličkou, když uslyšela zvonek u dveří. „A teď je tady! Pitomý Fred a jeho pitomá přesnost. Pitomá žehlička na vlasy.“

Mrskla urážejícím zařízením o zeď – odpovědělo hlasitým „křup“ – a vklouzla do šatů, které si rozhodla vzít místo teď mokrých.

„Pitomé šaty,“ drmolila. „Pitomý déšť.“

Slyšela, jak se Fred a její rodiče navzájem představují a mluví o dešti. Potom, co se pokusila co nejlépe upravit, rozeběhla se ke schodišti a začala brát schody po dvou, přičemž o poslední zakopla a jen tak tak, že nespadla. Fred se k ní natáhl, aby ji zachytil a vysloužil si tak uznalý pohled od její matky a zamračení od otce.

„Už jste se stihli představit?“ zeptala se Hermiona nervózně.

„Ano, tvá matka pro tebe právě chtěla dojít,“ vysvětlil jí otec, jeho pohled stále upřený na Fredovu ruku, která nepustila Hermioninu. Fred si všiml, na co se její otec dívá a chtěl její ruku pustit, ale Hermiona se k němu přilepila a zesílila sevření.

Nepouštěj mě, křičely její oči. Fred jí věnoval uklidňující pohlazení, a pak se obrátil k jejímu otci a stočil konverzaci opět k počasí.

„Kde je váš deštník, Frede?“ zeptala se paní Grangerová. „Vezmu vám ho.“

„No, já vlastně žádný nemám.“ Měl jsem si koupit deštník? Fred začal zoufale přemýšlet. Bude si myslet, že nejsem natolik chytrý, abych si sebou vzal deštník, když prší?

„Tak jak se vám podařilo zůstat suchým?“ chraplavě se otázal pan Granger.

„Sušící kouzlo,“ odpověděl Fred a okamžitě toho zalitoval. Od té doby, co Hermiona přivedla své rodiče zpět z Austrálie, netrpěli žádné používání kouzel v jejich přítomnosti. Vyměnil si s Hermionou ustrašený pohled, ale pan Granger si pouze odfrkl a otočil se ke své ženě.

„Lydie, máme dost času, abych mohl našeho hosta provést po domě, nebo bude oběd už hotový?“ zeptal se a věnoval manželce jemný úsměv.

„Pokud mi Hermiona pomůže, oběd bude hotový za deset minut.“

Hermiona spražila pohledem oba svoje rodiče. Spřáhli se proti nim. Paní Grangerová odláká Hermionu a dá tak manželovi dostatek času, aby mohl být s novým přítelem jejich dcery o samotě. S prvním přítelem, abychom byli přesní.

„Výborně!“ reagoval pan Granger pln nadšení. „Co tomu říkáte, Frede? Provedu vás po domě a za deset minut se setkáme s dámami v jídelně. Pojďme!“ Hermiona s Fredem se na sebe poplašeně zahleděli, byli od sebe ovšem okamžitě odtaženi, každý do jiné části domu.

„Takže, pokud tomu správně rozumím, vlastníte malý podnik,“ prohodil pan Granger a zamířil s Fredem nahoru po schodech. Fred tušil, že ho tím chce dostat co nejdál od Hermiony.

„Ano,“ vykvikl a hned si odkašlal. „Ano, s mým bratrem.“

„Obchod s žertovnými předměty,“ pronesl pan Granger temně. Nebyla to otázka, ale konstatování. Konstatování, se kterým očividně nesouhlasil.

„Ne jen s žertovnými,“ hájil se Fred a mimoděk si kladl otázku, kolik poschodí tento dům může vůbec mít. Předtím to vypadalo na tři, ale teď měl pocit, jako by šli do schodů už celou věčnost. Nebo se mu to pouze zdálo?

„Poskytujeme také obranné pomůcky jako například štítové klobouky a pláště.“ Sice neplánoval se znovu bavit o magii, ale pan Granger s tím sám přišel a on nechtěl z ničeho nic kompletně změnit téma. Když se muž rozpovídal o domě, Fred si oddechl. Žádný výbuch. Prozatím.

---

„Tady jste!“ uvítala je paní Grangerová zvesela. „Už jsem za vámi chtěla poslat pátrací četu.“

Fred se slabě usmál a vděčně klesl na židli, která mu byl přidělena. Posledních dvacet minut ho pan Granger masíroval ohledně každičké části jeho života od obchodu přes školu až po jeho pohled na mudlovskou politiku. O posledně zmíněném neměl samozřejmě nejmenší potuchy, tudíž začal papouškovat, co den předtím slyšel od Hermiony. To pana Grangera očividně potěšilo a Fred si opět oddechl. Ještě nikdy nebyl tak rád, že jeho holka byla nejchytřejší osobou, jakou znal.

„Takže vy máte dvojče?“ zeptala se paní Grangerová ve snaze konverzaci odlehčit. Pohledy, které její manžel vysílal k tomu bledému chlapci, ji začaly dělat starosti.

„Ano,“ skoro vykřikl Fred. Doslova po tomto tématu skočil a odmítal se ho jen tak vzdát. „Ano, jmenuje se George.“

„Fred a George,“ pronesla paní Grangerová, jako by chtěla zkusit, jak ta dvě jména zní dohromady. „Hádám, že vaše maminka si s vámi docela užila.“

Vědoucně se usmála a Fred si musel položit otázku, co všechno asi Hermiona matce řekla.

„Identická?“ chtěl vědět pan Granger, usazený v čele stolu.

„Ano,“ odpověděl opatrně Fred a zauvažoval, kam tím pan Granger směřuje. Nelíbil se mu ten výraz v mužových očích. „Ale je tu hned několik možností, jak nás od sebe rozeznat.“

Fred se zadíval na Hermionu, která zrudla přesně tak, jak očekával. Jen doufal, že si toho její otec nevšiml, jinak by se do nich opět pustil.

„Doufám, že máte dost rozumu na to, abyste se nevydávali jeden za druhého,“ reagoval pan Granger přísně. „Když jsem chodil do školy, znal jsem jedny dvojčata, která si pravidelně mezi sebou měnila přítelkyně.“ Pan Granger se upřeně zadíval na Freda, který hlasitě polkl.

„N-ne, pane,“ zakoktal se Fred a hned mu na mysl vytanula Georgova rada. „Nikdy.“

„Tati, přestaň,“ vložila se do toho Hermiona a Fred se na ni děkovně usmál.

„Pouze ho škádlím, vždyť on to ví.“

Fred to nevěděl. Fred byl k smrti vyděšený. Hermiona poplácala otce po paži a druhou rukou pohladila pod stolem Fredovo koleno.

„Ne, on to neví. Buď milý.“

Pustili se do jídla a Fred se trošku uvolnil. Pochválil ženám jídlo, které, naštěstí, nechutnalo jako fusekle. Konverzace plynula a Fred se začal cítit příjemně.

Což byla jeho první chyba.

„Takže Hermiona je vaše první vážná známost?“ zeptal se náhle pan Granger.

Co to bylo za otázku? Jak na ni měl odpovědět? Fred se na chvíli zamyslel, čímž na sebe stočil pozornost všech tří Grangerů.

„Není první ženou, se kterou jsem šel na rande, ale za to je první, se kterou to myslím opravdu vážně.“ A to byla jeho druhá chyba.

„Takže jste takový malý playboy, je to tak? Rád si s děvčaty pohráváte?“ Pan Granger se na něj opět zamračil z konce stolu. Ještě jednou se mu vybavila Georgova slova: „Je hubenej, ale nenech se ošálit. Dělá karate.“

„Ne!“ vyděšeně vykřikl Fred a ustrašeným pohledem žádal Hermionu o pomoc, která měla co dělat, aby se hlasitě nesmála nad jeho rozpaky. „Pouze tím myslím, že jsem měl pár aférek, se kterými jsem se přátelsky a po oboustranné dohodě rozešel.“

„Jste sexuálně aktivní?“

„Tati!“ Hermiona se už nesmála. „Do toho ti nic není.“

„Beru to coby ano,“ zavrčel pan Granger, kterého zjevně nepotěšila ani Hermiona reakce, ani Fredovi rudé tváře. Rychle vstal a napřimil se nad krčícím se chlapcem, který se snažil co nějhlouběji zavrtat do židle, když tu najednou...

Zazvonil zvonek u dveří.

„Jdu otevřít!“ řekla paní Grangerová. Cestou položila ruku na manželovo rameno a donutila ho tak znovu si sednout.

„Ano? Já vím, kdo jste. Pojďte dál, právě obědváme.“ Mohli slyšet, jak paní Grangerová zdraví cizince u vchodu a zve ho dovnitř. Zatímco se k nim nesl její vysoký hlásek, hlas tajemného hosta byl naopak hluboký.

Fred, Hermiona a pan Granger upřeli zrak ke dveřím, všichni zmatení, ale i zvědaví, kdo by to mohl být. Kdokoliv, kdo by jim mohl dělat nárazník, byl vítán.

Fred hlasitě zasténal, když uviděl, že za paní Grangerovou nemašíruje nikdo jiný, než jeho dvojče.

„Ahoj všichni!“ pozdravil hlasitě George. „Ta hlupaňa čarodějka se na mě vykašlala, tak jsem si řekl, že se za váma, bando, stavím a kouknu se, jak se vám vede. Pane Grangere, rád vás poznávám.“ George se natáhl a energicky stiskl ohromenému muži ruku. Pak se otočil a štípnul Hermionu do tváře. „Vypadáš skvěle, kotě. Jako by si své matce z oka vypadla.“ Zalovil ve své bundě a s rozmachem vylovil obrovský bukét divokých květin, který byl větší a barevnější, než jaký přinesl Fred. „Ty jsou pro vás, Lydie.“

Podal kytici paní Grangerové, která se roztomile začervenala a začala si s květinami pohrávat.

Hermiona položila Fredovi ruku na ramenove snaze ho utěšit, a pak se otočila směrem k jeho bratrovi.

„Georgi, co tu děláš?“

„No, říkal jsem si, že by tady Fredík mohl potřebovat pomocnou ruku. Důvěryhodnou osobu, která by mohla odpřísáhnout jeho bezúhonnost. Je to hodný, věrný pracant. Tišící kouzla mu moc nejdou, ale každý máme své mouchy. Rozhodně je to fajn chlápek, kterého se vyplatí mít poblíž.“

„Georgi...“ zašeptal Fred, očima prosící svého brata, aby sklapnul. Nedostal se ještě tam, kam si George myslel, že už postoupili. Jednoduše buď zticha a neříkej nic o...

„Zvlášť, když požádal Hermionu o ruku, že jo.“

Ticho. Mrtvolné ticho. Nejen, že by bylo slyšet spadnutí špendlíku na zem. I pírko by bylo slyšet.

Fred si konečně odkašlal a postavil si. Zasunul za sebou židli a klekl si před Hermionu. Její oči byly ze široka otevřené a leskly se v nich slzy.

„Miluji tě, Hermiono. Dnes jsem chtěl přijít hlavně proto, abych mohl požádat tvého otce o tvoji ruku, ale nebyl jsem si zcela jistý, jestli by mi tě dal. Tudíž se obrátím přímo ke zdroji, na ženu, která je silná, nezávislá a nádherná a která nepotřebuje požehnání svých rodičů. I když by bylo skvělí ho mít.“ Střelil pohledem k Hermionině matce, která měla na obličeji podobný výraz jako její dcera. „Vezmeš si mě?“

Rozhostilo se ticho, které trvalo až do okamžiku, kdy Hermonin otec vybuchl a George s paní Grangerovou se k jeho křiku přidali.

„Nevezmeš si ho. Vezmeš si milého, normálního chlapce.“

„Hej! Můj bratr je normální! Miluje ji víc než kohokoli na světe, možná i víc než mě!“

„Theodore! Hermiona je dostatečně stará na to, aby dělala svá vlastní rozhodnutí. Očividně jsou do sebe zamilovaní.“

„Lydie, ty se drž dál. Udělá to, co jí řeknu.“

„Hermiona není kus masa. Udělá to, co bude chtít, a ona si chce vzít mého bratra!“

Hermiona s Fredem byli hluší k hněvivému křiku a frustrovaným argumentům. Měli oči a uši jen pro sebe.

„Miluju tě,“ zašeptal, ale ona i tak rozuměla každému slovu.

„I já tě miluji.“

„Takže...?“

„Ano, ano, samozřejmě, že si tě vezmu, Frede.“

Hermiona klesla na kolena na zem, padla Fredovi do náručí a začala ho nežně líbat. Chuť karamelového dortu a šlehačky, kterou měli coby zákusek, jim stále lpěla na rtech a činila jejich polibek ještě sladší.

Nad jejich hlavami otec stále pokračoval ve své tirádě a George obhajoval charakter svého bratra. Z ničeho nic však pan Granger mrštil dortem po Georgovi a pokryl tak nejen jeho, ale i sebe lepivou, hnědou směsí. Na chvíli se zarazili, oba ohromeni novou situací, než se George chopil šlechačky a vše se dalo opět do pohybu.

„Jídlová bitka!“ zahulákal.

 Pan Granger zaváhal pouze na vteřinu, než s radostí hodil plnou dlaň bramborové kaše po tom otravném chlapovi, který narušil jejich oběd. Netrvalo to dlouho a všichni na sobě měli vrstvu brambrové kaše, omáčky, šlehačky a karamelu. Hermiona s Fredem ovšem stále klečeli na zemi, jako by se nechumelilo, a nevnímali, co se kolem nich děje. Jejich nevšímavost jim vydržela až do té chvíli, kdy jim mísa plná šlehačky dopadla přímo na hlavu.