Preklady fanfiction Harryho Pottera

Sobota, 4. května 2002

10:20

Nenáviděl by ji? Kdyby pravda vyšla najevo, rozhodně by pro to měl velký důvod. Nechtěla, aby si mezi nimi dvěma nakonec musel vybrat, to si Harry nezasloužil. Ale až teď padne kosa na kámen, netušila, jestli ji prostě bude nenávidět za to, co provedla, nebo jí dá aspoň šanci to vysvětlit. Harry byl náladový člověk, vždycky se v závěrech ukvapoval, ještě než si stihl ověřit fakta. Až to Hermiona všechno vysype, bude jí pohrdat? Dá jí vůbec šanci se obhájit? Prostě na ty otázky neznala odpověď. Ronovu zášť by snesla, už proto, že si ji zkrátka zasloužila, ale Harryho? Jediná věc, kterou by nedokázala snést, by byla Harryho nenávist.

Někdo by možná řekl, že má pokřivené priority, když se více obává reakce svého kamaráda než svého manžela. Popravdě ale věděla, že ta záležitost s Ronem byla pomalu ale jistě čím dál víc nespravitelná. Ksakru, ten chlap jí vyměnil antikoncepční lektvary za lektvar plodnosti! V poslední době jí dělalo velké problémy mu věřit, hlavně kdykoliv jí nabídl šálek kávy nebo jí přinesl sklenici vody. Šlo to mezi nimi z kopce už dlouho, ale tohle je zničí. Neměla dojem, že by si všiml, že je něco špatně, a právě proto to pro něj bude taková rána. Až skončí dnešní večer, bude ji nenávidět, tím si byla jistá.

Nejdřív ale potřebovala trochu utěšit, a právě proto přišla sem. Ron ráno odjel do Doupěte, aby pomohl s likvidací trpaslíků, a Lenka se v redakci Jinotaje věnovala opravám posledních tiskařských chyb. Zůstala sama s Harrym – tedy alespoň do chvíle, než se obě děti rozhodnou, že něco chtějí. Rose a Lily si hrály nedaleko, houpaly nohama mezi tyčemi jedné z prolézaček v parku. Hermiona často kázala Rose, že Lily je mladší než ona. Vysvětlovala jí, že Lily se o sebe ještě nedokáže postarat ani říct svůj názor tak jako Rose. Její dcera si to zřejmě vzala k srdci a pasovala se do role Lilyina osobního ochránce, což Harry shledal velice zábavným. Rose byla sice malá a některým věcem nerozuměla, ale když viděla zranitelnost, poznala ji. Lily byla jako její malá sestřička, a tak ji čtyřletá Rose také chránila.

"Dneska jsi hrozně potichu," poznamenal Harry, sáhl do batohu a vytáhl jablko.

Vždycky v pohotovosti. Jeho batoh už zažil i lepší dny, ale pořád sloužil svému účelu. Harry bez něj nikam nechodil, podle něj byl pro každého otce zcela nepostradatelný, chtěl-li přežít rodičovství. Batoh narval po okraj vším, co mu jen padlo pod ruku. Měl tam knihy, panenky, náhradní oblečení, jídlo; na cokoliv si vzpomněl. Podobně jako její stará korálková kabelka dokázal jeho batoh pojmout nekonečné množství věcí.

"Jen mám plnou hlavu," odpověděla tiše a ohlédla se na Rose a Lily, které se teď honily po trávě.

"Jsem jedno ucho," pobídl ji a ukousl si z jablka. Nespouštěl oči ze dvou dětí, skoro při tom ani nemrkal.

"Vážně, já mám ještě dvě," zasmála se a hravě ho šťouchla loktem do žeber. Sama na sobě poznala, že se do toho nutí.

"Víš, jak to myslím," otočil se k ní Harry a probodl ji překvapivě pronikavým zeleným pohledem.

Hermiona sem přišla, aby nějak nenápadně zjistila, jestli se za ni postaví. Včera večer neměla žaludek na to, aby Ronovi řekla pravdu, ani večer předtím, a ani ten předchozí. Sama se sebou vedla vnitřní debatu do časného rána. Dneska přišel ten správný den, aspoň o tom samu sebe přesvědčila. Ale ještě než vyjde s kůží na trh, potřebovala vědět, že má na své straně aspoň někoho.

"Kdyby se mezi mnou a Ronem něco stalo," začala a nervózně si olízla rty. "Kdyby k něčemu došlo, postavil by ses za mě?" Bolelo ji to vyslovit, ale nešlo to jinak. Musela to vědět.

Harry se zamračil. "Samozřejmě že ano. Hermiono, jsi moje nejlepší kamarádka." V očích mu probleskla zvědavost. "Oba jste mí nejlepší přátelé."

"Nikdy bych tě nenutila si vybrat," slova z ní přímo vylétla, když se na něj naléhavě otočila. "Musíš vědět, že-"

"Já to chápu, Hermiono, protože ani já bych tě nenutil si vybrat, kdyby se něco stalo mezi mnou a Lenkou," přerušil ji a posmutněle, ale konejšivě se na ni usmál.

"Čím jsem si vůbec zasloužila přítele, jako jsi ty?" zasmála se Hermiona sklíčeně a skousla si ret, aby jí nevyhrly slzy.

Posledných pár hodín sa snažila zvládať s preslávenou chrabromilskou odvahou. Rose bola neďaleko a Hermiona nechcela, aby si jej malé dievčatko všimlo, aká je rozrušená. Keď naposledy Rose vykĺzlo, že ju Hermiona navštívila uprostred dňa, nastolilo to mnoho otázok. Rona zaujala najmä časť, keď Rose spomenula, že Hermionine oči boli "mokré". Naskytla sa jej tým perfektná príležitosť, aby mu povedala pravdu, ale jednoducho to nedokázala. Klamala, povedala, že ju rozrušila práca kolegu, ktorý pracuje na prípade zneužívania detí. Klamstvá prichádzali ľahko – príliš ľahko. Ruky sa jej triasli, pretože vedela, že keď povie Harrymu pravdu, všetko sa zmení.

"Na toto by som sa mal pýtať ja teba," zasmial sa Harry a odhryzol si z jablka. "Nikdy nepochopím, ako to s Ronom a so mnou zvládaš."

Áno, rozhodne ju bude nenávidieť.

"Nie som taká dobrá, ako si myslíš, Harry," cítila, že má slzy na krajíčku, ale odmietla ich nechať skanúť.

Každý ju staval na piedestál. Bola dokonalá žena, dokonalá priateľka. Ani jej šéf nebol výnimkou, chválil ju, kedy len mohol. Všetci ju považovali za dokonalú, bezchybnú a bez hriechu. Bola ale iba človek a snažiť sa každý deň dosiahnuť tento ideál ju vyčerpávalo. Alyson ako jediná k nej nemala žiadne očakávania a nechala ju byť tým, kým bola, bez pripomienok. Bolo ťažké splniť očakávania všetkých naokolo, aj keď si neuvedomovali, že nejaké majú. Rose ju akceptovala a bezpodmienečne milovala jednoducho preto, že bola jej matka. Ale všetci ostatní videli niekoho, kto tam nebol. Nebola dokonalá, v skutočnosti od toho mala poriadne ďaleko.

Její kamarád se pátravě zamračil. "Jde o Rose?" zeptal se zničehonic a upřel na ni vážný, ale chápavý pohled.

"C-Cože?!" vyhrkla překvapeně a strachy vytřeštila oči.

"Nejsem slepý, Hermiono," povzdychl si, hlas protknutý podrážděním i obavami. "A rozhodně nejsem ani hlupák." Odhodil napůl nedojedené jablko do koše a zadíval se na svou dceru, která šťastně seděla na nedalekém kusu dřeva. Rose si hrála s jejími vlasy.

"Harry, já-" Srdce jí zběsile bušilo. Otřásla se, když v jeho pronikavě zelených očích spatřila poznání.

"Nech mě to doříct, Hermiono. Musím to ze sebe dostat, přísahám, že ti pak dám šanci mi to vysvětlit, ale nejdřív to musím doříct," odsekl rázně. "Když za mnou Ron tuhle přišel, myslel jsem si, že jste se jen zase trochu poškorpili. Ale přišlo mi, že je vážně rozrušený, takže Lenka vzala Lily do Doupěte, abychom měli soukromí. A teď si představ, jak mě překvapilo, když jsem se dozvěděl, že jste ten den spolu byli u léčitele. Přiznávám, že mě ta věc s lektvary plodnosti hodně rozčílila, ale pak mi řekl, že podle léčitelky je neplodný…" Harry se odmlčel a nervózně si prohrábl vlasy. "Vždycky chtěl velikou rodinu, víš? Je to kruté, až moc kruté, že se tohle stalo zrovna jemu." Oči měl plné smutku a soucitu. Ale v těch zelených hloubkách se skrývalo i temné obvinění.

"Já-"

"Všechno mi to docvaklo. Když mi to řekl, jako kdyby se mi v hlavě rozsvítilo. Nechtěl jsem tomu věřit. Nechtěl jsem věřit, že zrovna ty bys provedla něco takového, ale důkazy jsem měl přímo před nosem," poznamenal s bolestí v hlase, která ji zraňovala jako tisíce nožů. "Měl jsem takovou zlost, Hermiono. Nebýt Lenky, nejspíš bych udělal něco, čeho bych litoval. Ale ona mě uklidnila dost na to, abych pochopil, že v tomhle příběhu může být něco víc. Je v tom něco víc, že jo?" zeptal se a očima ji žádal o vysvětlení; doutnal v něm vztek, ale stále doufal.

Bylo v tom víc, víc než by Harry či Ron mohli pochopit. Nitro se jí svíjelo v tanci nevolnosti a fakt, že na to Harry přišel sám od sebe, jí vůbec nepřidal. Ten strach si musela přiznat. Harry patřil k jejím nejbližším a nejstarším přátelům, představoval pilíř síly, o který si během let zvykla se opřít. Představa, že by o něj přišla, že by ztratila jeho důvěru a přátelství, jí v kostech zažehla bolest. Někde vzadu v její mysli řádil mučivý, nenávistný hlásek. Šeptal jí, že ho ztratí, že přijde o všechno, co je jí drahé. Bude ji Harry nenávidět, až mu všechno vysvětlí? Dával jí přece tuhle šanci, tuhle příležitost. Musela se jí chopit.

"Harry, jsou věci, které nemůžeme pochopit bez ohledu na to, jak moc se snažíme," začala a skousla si ret. "Život je složitý a nestálý. Často se stává, že očekáváme něco úplně jiného, než co se nakonec stane. Tohle jsem nikdy nečekala, nepředpokládala jsem to. Ale Rose je nejspíš to nejlepší, co se mi kdy přihodilo, a proto nemůžu litovat toho, co jsem provedla," zarazila se a ohlédla se po své dcerce. "Není na to jednoduchá odpověď, Harry. Snažila jsem se si to v hlavě zjednodušit, najít racionální vysvětlení. Nevím, jak ti to mám říct."

Měla ta slova na jazyku. Věděla, co mu chce říct, ale netušila jak. Volila slova s největší opatrností, skládala je tak, aby ho příliš nerozčílila, ne nenávratně. Bude se zlobit – vlastně se zlobil už teď – ale nemohla riskovat, že to přežene. K tomuhle tak dlouho sbírala odvahu, nechtěla, aby se od ní odvrátil dřív, než to ze sebe dostane. Musela mu říct pravdu, potřebovala to někomu říct, komukoliv. Musel ji vyslechnout.

"Co takhle pravdu?" navrhl a opřel se o lavičku. Řekl to trochu kousavě, ale po jejích předchozích slovech mu hlas trochu zjemněl.

"Pravda je složitější, než by se mi chtělo připustit," zamumlala si Hermiona pro sebe.

"Začni od začátku a dopracuješ se k tomu," pronesl napjatě, snažil se překonat vztek. "Potřebuju vědět proč, Hermiono."

"Šlo o jednu noc, Harry, jen jednu," namítla chabě. "Do háje, nebyla to ani jedna noc. Jenom zlomek času, jediný moment pomatení mysli. Neplánovala jsem to."

"Že jsi to neplánovala, nemění nic na tom, žes to udělala. Pořád je to nevěra," řekl tvrdě, ale hloubavě.

Nevěra. Znělo to tak ostře.

"Myslíš, že to nevím?" odsekla, ale zlobila se spíš na sebe. "Trápím se tím už pět let, každý den se nesnáším za to, co se stalo. Myslíš, že nevím, co to Ronovi udělá? Zabije ho to, Harry! Proč myslíš, že jsem doteď nic neřekla? Chtěla jsem mu to říct, pro Merlina, nemáš ani tušení jak moc. Ale vždycky, když se podíval na Rose… on ji tolik miluje, nedokázala jsem mu tak ublížit!" S každým slovem se jí do očí hrnuly další a další slzy. "Myslela jsem si, že je Ronova, vážně. Přece jsme v té době spolu byli už pár měsíců, a tohle se stalo jen jednou. Ale její vlasy…"

Nemohla to udělat, vyslovit to.

"Pak se ukázalo, že je blonďatá a ne zrzavá," dokončil za ni Harry, hlas mu změkl částečným pochopením.

Přikývla. "Jak jsem říkala, jako malá jsem měla světlé vlasy, a tak jsem prostě předpokládala, že zdědila ty moje a ne Ronovy, ale… no, nijak jí ty vlasy netmavnou. A v její osobnosti vidím tolik drobných vrtochů, které mi připomínají – no, jeho. Nevím, kdy mi to došlo, Harry, ale najednou jsem to prostě věděla. Je mu tolik podobná."

Byla to pravda. Rose se v mnoha věcech podobala Dracovi, ale zároveň i jí. Nejspíš existoval důvod, proč její holčičku nikdo nikdy blíž nezkoumal. Podle ostatních se prostě vyvedla po matce.

"A komu přesně je podobná, Hermiono?" Podle podezření v jeho hlase poznala, že nebude trvat dlouho, než na to přijde. Bude si v hlavě přehrávat Rosiny rysy a srovnávat je s lidmi, které zná. Nezabere to dlouho.

"Je to složité."

"Zjednoduš to," odvětil prostě Harry. Jako kdyby to byla ta nejsnazší věc na světě. Ale tak snadné to nebylo.

"Pamatuješ, jak jsem se před poslední bitvou zdržela?" zeptala se opatrně.

"Ano."

"Neměla jsem zpoždění, Harry, moje přenášedlo se rozbilo." V jeho očích i soustředěně sevřených rtech viděla zmatek.

"Ale-"

"Místo přistání jsem minula o sto metrů." Teď musela víc než kdy jindy vážit slova. "Přistála jsem poblíž nepřátelského tábora a-"

"Cože?!" vyskočil z lavičky a vyděšeně na ni zíral. "Nebylas - řekni mi, že tě ne-" jak hledal správná slova, hlas se mu chvěl.

"Ne, Harry," uklidnila ho. Ramena mu klesla úlevou a váhavě sklouzl zpátky na lavičku. "Tak to nebylo, přísahám. Když jsem přistála, byla jsem – no, hrůzou bez sebe. Strachy jsem se nemohla pohnout. Kdybys je viděl, Harry, jak se připravovali na bitvu… jako kdyby se přede mnou zhmotnily všechny noční můry. Průzkumníci hlídkovali podél hranice, uslyšela jsem je dřív, než se objevili, a – no, řekněme, že jsem vděčná, že mě našel on."

Harry se zamračil. "Nechápu."

"Zachránil mě, Harry. Zemřela bych, kdyby mě neodtáhl do té jeskyně. Zachránil mě." Nevěděla, jak mu to vysvětlit, jak mu správně popsat, co se té noci stalo.

"Rosin otec není Smrtijed, že ne?" zeptal se tak opatrně, tak šíleně pomalu. Nemyslela si, že na tuhle otázku dokáže odpovědět.

Hermiona polkla. "Neměl na výběr, víš? K tomu životu ho přinutili a-"

"Ne," přerušil ji tiše, nevěřícně. "Ne," zopakoval naléhavěji a zoufale si prohrábl vlasy.

"Byl to jen jeden večer! Neplánovala jsem – neplánovali jsme to, prostě se to stalo," vyhrkla a snažila se znovu upoutat pohled jeho vzdálených očí. "Kolem nás bylo tolik nenávisti, tolik smrti. Jen-jen jsme se snažili najít něco víc ve všem tom chaosu našich životů a držet se toho. Chtěla jsem cítit něco víc, chtěla jsem cítit, že na světě je víc než smrt a destrukce. Musíš to pochopit, na boj ve válce jsme byli ještě moc mladí. Jen jsme chtěli-"

"Je blonďatá," zamyslel se Harry. Těmi slovy ji přerušil a z jeho pohledu jí přejel mráz po zádech. "Malfoy." A nebyla to otázka.

"Harry, já-"

Nenávist v jeho očích. Nebyla si jistá, jestli patřila jí, nebo jen pouhé myšlence na toho blonďáka.

"Ne, potřebuju… musím to vstřebat, Hermiono. Ty – chci říct, Malfoy?"

Ta bolest v jeho hlase a očích, nemohla ji snést.

"Neřeknu to Ronovi, to musíš udělat ty, a jen Merlin ví, jak to dopadne. Nechápu to, Hermiono. Snažím se, ale nejde to. Jsi moje kamarádka, ale to Ron taky, teď fakt netuším, co mám dělat. P-potřebuju trochu času, abych to zpracoval."

Nečekal na odpověď. Postavil se, hodil si přes rameno batoh, vydal se k dětem a zavolal na Lily. Nevěděla, co si myslet. Vzal to dost špatně, ale to čekala. V očích cítila vlhkost, po tvářích jí stékaly slané kapky lítosti a rezignace. Potřeboval čas, ale kolik? Už nemohla dál lhát. Řekne Ronovi pravdu, s jeho podporou i bez ní. Musí.

20:02

Tolik toho chtěla říct, tolik potřebovala říct. Měla ta slova jasně vrytá v mysli. Ale ať se snažila, jak chtěla, vzpříčila se jí v hrdle a nedala se vyslovit. Vyslovit je slibovalo bolest. Jejich dopad měl ovlivnit víc než jeden lidský život. Nechtěla způsobit tolik utrpení a srdcebolu. Ron ji i Rose bezpodmínečně miloval, zničilo by ho, kdyby mu vzala jeho holčičku. Popravdě nevěděla, co očekávat. Pokud bude Ron chtít rozvod, podvolí se jeho přání. Jestli nebude… vlastně netušila, co by v takovém případě dělala. Kdyby se rozhodli zkusit to znovu, svůj vztah by pak už navždycky přinejlepším flikovali. Navždy by v něm hlodalo, že nemůže mít děti, a Rose by mu to neustále připomínala. Nechtěla, aby si tímhle Rose musela procházet, protože i jako dítě byla výjimečně všímavá. Její dcera by si nakonec toho napětí pod povrchem všimla – a jako každé normální dítě by se domnívala, že je to její vina.

"Ako to šlo?" z jeho hlasu, hoci srdečného a ľahkého, sa strhla.

"Celkom dobre," odpovedala a popri tom nenápadne obišla kuchynský stôl a vyhýbala sa jeho pohľadu. "Chcela, aby som jej znova prečítala o lienke Lucy, takže netrvalo dlho a odpadla," trasúcimi rukami siahla po šálke kávy, potrebovala sa nejakým spôsobom upokojiť.

"Takže už spí?" zašepkal jej do ucha a rukami ju pevne držal za boky. Ani nevedela, kedy sa za ňu prikradol, ale vzhľadom k jeho tónu jej to bolo jedno a ani nechcela vedieť prečo.

"Áno, už spí," odpovedala váhavo a odvrátila sa od svojho manžela, no s pocitom viny sa otočila naspäť a spozorovala zmätený výraz v jeho tvári.

"Je všetko v poriadku?" Zmätok a obavy v jeho hlase v nej vyvolávali chuť stočiť sa s plačom do klbka.

Ako mu teraz mala takým spôsobom ublížiť? Ako mu teraz mala povedať, že dcéra, ktorú bezvýhradne miloval, nie je jeho?

"Ja…" zavrtela hlavou a snažila sa dodať si odvahu pred tým, ako to nenávratne vysloví. "Musím ti niečo povedať-"

Klop. Klop. Klop.

Rozhliadla sa, napoly utrápená a napoly znepokojená, až si všimla zlatohnedú sovu za kuchynským oknom. Akonáhle si uvedomila, že patrí Harrymu a Lune, celé telo jej zovrela úzkosť, ktorá sa ešte vystupňovala od predošlej situácie. Hermiona sa váhavo usmiala na Rona, prešla ku oknu, ktoré otvorila, a odviazala malý zvitok pergamenu z nohy zvieraťa. List bol adresovaný jej, napísaný Harryho charakteristickým chaotickým písmom. Rýchlo prelomila pečať a preletela očami stručný obsah listu.

Hermiona,

dělá mi trochu problémy si na tu myšlenku zvyknout, ale Rose je pořád moje kmotřenka. Ať se stane cokoliv, máš mou podporu, ale stranu si vybírat nebudu. Jsi jedna z mých nejlepších kamarádek a na to nikdy nezapomenu. Pokládej mě za neutrálního. Ale pokud mě budeš potřebovat, budu tu pro tebe.

Harry

Hermiona vydechla úlevou. Potěšilo ji, že se alespoň pokusil vidět věci z jejího úhlu pohledu. Harry měl právo nevybírat si stranu, ani to od něj nečekala. Vědomí, že ji i Rose podpoří, jí dodalo sílu, kterou právě potřebovala, nebo alespoň malé povzbuzení v oblasti sebevědomí.

"Co Harry chce?" zeptal se Ron a přerušil tím její tiché zasnění.

"Jen mi odpovídal, na co jsem se dneska v parku ptala," odvětila a kvapně si strčila pergamen do zadní kapsy u kalhot.

"Aha, jasně." Její odpověď ho uspokojila, do očí se mu vrátila rošťácká jiskra, připlížil se k ní a přitlačil ji ke kuchyňské lince.

"Rone…" Už rozpoznala jeho signály. Hermiona věděla, co chce, a to jí trochu ztěžovalo se vyslovit. Pravda byla těžká sama o sobě, ale udeřit na něj, zatímco se ji pokoušel svést… Musela s tím skoncovat, se vším. "Nemám teď náladu a chci si s tebou o něčem promluv-"

Zamračil se. "Ty nikdy nemáš náladu." V tónu jeho hlasu slyšela frustraci a vztek. S podrážděným povzdechem se od ní odtáhl.

"Promiň." Cítila neodbytnou nutnost to říct, i když tušila, že to není naposledy, co jí dnes toto slovo splyne ze rtů. "Mám toho v hlavě tolik – a musím si s tebou o něčem promluvit." Při pohledu na zmatek v jeho očích ji odhodlání skoro opustilo.

Naznačila mu, ať se posadí, a otočila se k němu na chvilku zády, aby popadla hrnek čerstvé hořké kávy a pořádně si odpila. Popálila si ústa, ale bylo jí to jedno. Ruce se jí třásly skoro stejně jako po nečekané návštěvě Luciuse Malfoye na začátku týdne. Musí se uklidnit.

"Hermiono, co se děje, lásko?" Při zvuku jeho hlasu bezděčně nadskočila a v srdci jí zaškubalo, když uslyšela jeho obavy.

"No…" Jak to má asi říct? Promiň, Rone, pamatuješ na Rose, svoji dceru? Jo, tak ta není tvoje. Škoda, že nikdo nenapsal knihu o tom, jak říct svému manželovi, že není otcem svého dítěte. Nejspíš by se jí teď hodila. "Jde o Rose," dostala ze sebe a zašklebila se úsilím, které ji těch pár slov stálo.

"Co tím myslíš? Je v pořádku? Není nemocná, že ne?" vychrlil Ron a okamžitě vyskočil ze židle, v očích paniku.

"Ne, není nemocná."

Ramena mu klesla úlevou, ale pořád se tvářil zmateně.

"Tak co se děje?" Ptal se tak nevinně, lámalo jí srdce, že vážně nechápal, co na něj jeho žena chystá.

"Já…" Oči se jí zalily neprolitými slzami. Sžíralo ji vědomí, že tohle je konec. "Je mi to moc líto," zašeptala a hlas se jí zlomil.

"Co-"

"Je mi to tolik, tolik líto. Já – ona…" Ale slovům se prostě nechtělo ven, vzpurně se jí vzpříčila v krku. Po tvářích jí začaly volně stékat slzy.

"Hermiono, začínáš mě děsit. Co se dě-?"

Musela to udělat. Zabíjelo ji takhle žít. Musela to udělat.

"Není tvoje. Merline! Rone, mně je to tak líto. Rose není tvoje."