Preklady fanfiction Harryho Pottera

Jakkoliv to nazveš…

Kapitola 4. …ona není komplikovaná

Dříve…

„Sotva můžete znát mé důvody,“ začala Hermiona, ale přerušil ji.

„Zákon,“ pravil vyrovnaně.

Sklopila oči ke stolu.

ooOOoo

„Ten zákon neprošel, Hermiono. A tak je to správně,“ pronesl Severus klidně.

Hermiona k němu vzhlédla a přikývla, nadále však zůstávala zticha.

„Jste mladá žena. Najdete si…“ začal Severus.

„…manžela, ovšem. Děkuji, Severusi.“

„Nehněvejte se na mě. Já si…“

„…tuhle řeč nenacvičoval?“ prohodila Hermiona.

Zatracený komplikovaný lektvar. „Co chcete slyšet, Hermiono?“

„Nehledám odpovědi. A nejsem páťačka, která potřebuje kariérní poradenství od ředitele školy.“

„Co tedy hledáte?“ zeptal se Severus s pohledem upřeným na své ruce složené na stole.

„Hledám tebe,“ odpověděla Hermiona prostě.

„Ksakru, Hermiono.“

„A tady ho máme,“ reagovala Hermiona nedůtklivě. „Proč jsi se mnou tančil?“

„Je to zvykem,“ začal.

„Kecy. Udělal jsi z toho haló a postaral ses, abych se zítra ocitla na titulní straně, kde pak budu viset celý týden jako terč smyšlené aférky s ředitelem Bradavic. Proč? Snažil ses mě lehce zbavit? To si nemyslím. Tak nechme těch řečí.“

„Myslíš, že jsem o tom nepřemýšlel?“ rozčílil se Severus. „Myslíš, že jsem na tebe před třemi lety neustále nemyslel? Ale kdo tohle udělá, Hermiono? Kdo se rozhodne usilovat o vztah kvůli zákonu, který před třemi lety zamítli? Kdo?“

„Jak šlo rande se slečnou Lewellovou?“ zeptala se Hermiona klidně.

Severus se na ni zamračil. „Nejsem tady, abych mluvil o svém soukromém životě. To má na starosti Věštec.“

„Je krásná. A není hloupá. Četla jsem všechny její články v Ars alchemia.“ Hermiona se odmlčela. „Na co se tě zeptala?“

Severus cítil, jak jeho rozmrzelost roste.

„Co kdybych ti řekla o svém randění,“ navrhla Hermiona.

„Hermiono, já ne…“ Merline, nechtěl to slyšet. Krásná žena na opačné straně stolu a tak či onak vždycky špatný konec. Tak vypadal jeho život v kostce.

„Takže, první byl Daniel. Mudla. Chytrý, roztomilý. Potkala jsem ho na univerzitě na přednášce z radiologie.“

Severus svraštil obočí. „Jak ses dostala na mudlovskou přednášku z radiologie?“ Byl ohromený, k čertu s šílenými rozhovory.

„Očividně jsem zfalšovala průkazku. Bylo to fascinující. Chtěla jsem vědět, jak mudlové provádějí diagnostiku, abych zjistila, zda je možné vyvinout kouzlo, kterým bych duplikovala některou z moderních technologií.“

Severus nedokázal potlačit úžas. „Existuje takové? Dokázala jsi vytvořit nové kouzlo?“ otázal se vážně.

„Samozřejmě!“ přikývla Hermiona s rozzářenýma očima.

„Předveď mi je.“

Hermiona vytáhla hůlku a zamířila na Severusovo srdce. Sledoval, jak se soustředí. Provedla zvonkovitý pohyb hůlkou a Severus ucítil, jak jím prudce prostupuje její magie. Téměř mu to vyrazilo dech. A pak to náhle zmizelo a z jeho hrudi vycházela zlatá záře.

„Jak to funguje?“ zeptal se.

„Ukázalo mi, že tvé srdce je v dobrém stavu.“

„Existují kouzla, která rozpoznají infarkt.“

„Pomocí nich se obvykle jen potvrzuje, že k poškození došlo. Já jsem vytvořila novou verzi diagnostiky srdečních cév, při kterém moje magie řízenou rychlostí a v přesném čase doslova protekla tvým srdcem. Kdyby mou magii něco zpomalilo, například zúžení nebo ucpání, žhnula by modře. Je to prevence.“

Síla její magie ho ohromila. Ona ho ohromila.

„Měla jsem tě varovat, že je to docela intenzivní pocit. I jeho seslání vyžaduje intenzivní soustředění, a proto není úplně běžné.“

Severus jen přikývl a snažil se sebrat. Důvod. Potřeboval jí předložit důvod. Jenže už nechtěl. Chtěl znovu slyšet, jak mu říká Severusi. Na světě zbývalo už jen pár lidí, kteří ho oslovovali jménem.

Zhluboka se nadechl a pokračoval: „Jsi úžasná čarodějka, Hermiono. Potřebuješ…“

„Nebudeme s tím zase začínat,“ pokárala ho Hermiona. „Vrátil ses zpět do ředitelského režimu, a tak si teď musíš vyslechnout moje randící historky.“

Severus pozvedl obočí a Hermiona se rozpovídala.

„Takže jsme se s Danielem začali scházet, ale on nevěděl, že jsem čarodějka. Chvíli to šlo dobře. Jenže byl tak zatraceně křehký. Tak ohrožený tím, že jsem chytřejší než on. No a co by se stalo, kdyby zjistil, že nejenže ho můžu překonat v univerzitní zkoušce, ale že také dokážu jako mávnutím kouzelné hůlky zažehnout modrý oheň nebo se dokonce přemístit?“

Severus si bolestivě třel čelist. Pohrdal slabými muži.

„Tím pádem byli mudlové ze hry. Chodil jsi někdy s mudlou?“

„Ovšem,“ odpověděl Severus jízlivě, „žiji v hradě schopném samostatně vnímat a jsem ředitel školy čar a kouzel, ale mudlovská žena by zajisté tyhle dvě maličkosti mohla přehlédnout.“

Hermiona protočila očima a pokračovala. „Pak už šlo o kouzelníky, takže to bylo snadnější. Mnohem spíš mě dokázali přijmout takovou, jaká jsem. Čarodějka, knihomolka, diktátorka…“

„Víš, jak se prodat,“ pronesl Severus s kamenným výrazem.

„Jako kdybych mohla tyhle věci skrýt,“ opáčila Hermiona přímo. „Což mě vede zpět k mé otázce – na co se tě zeptala slečna Lewellová?“

Severusovi se zúžily rty a jeho mrzutost znovu vzrostla. Proč tohle dělala? Proč byla tak odhodlaná sypat sůl do této rány?

Zhluboka se nadechl a vydechl. „Zeptala se mě…“ a Hermiona větu dokončila zároveň s ním: „…jaké to je být pod Cruciatem.“

Severus se zamračil. Nikdy to nikomu neřekl. Nikdo nemohl pochopit, co s ním ta otázka udělala. Smrskla jeho celoživotní boj ve válce do dvouminutové kletby. Potvrdila jeho domněnky, že mu nikdy nikdo nebude rozumět. Jak si mohli myslet, že Cruciatus by se dal srovnávat s bolestí války, ztrátou, zradou a nedůvěrou, strachem a přáním zemřít, pokud by to znamenalo únik? Jediná kletba byla tou nejhorší věcí, kterou si dokázala Lewellová představit. Merline, být tak naivní.

Ale Hermiona naivní nebyla.

Severus na ni pohlédl. „Stalo se to i tobě?“

Hermiona s polknutím přikývla. „Nebyla to pokaždé tahle otázka, ale nějaká variace, a vždycky, když mi ji někdo položil, něco ve mně zemřelo. A nejsme jediní. Harry to dobře skrývá, ale za opravdové přátele považuje jen ty z nás, kteří ho skutečně chápou. Ty z nás, kteří už ví, že není nic horšího než se zeptat, jestli bylo skvělé znovu mluvit se svou mámou a tátou, když odešel do Zapovězeného lesa zemřít.“

Severus vstal a vyhlédl z potemnělého okna. „I přesto to nemusím být já, Hermiono. Ano, potřebuješ silného kouzelníka. Potřebuješ muže, který rozumí tobě a válce i tomu, že ty a válka nejsou zas tak odlišné pojmy.“

„Ano,“ vydechla Hermiona za jeho zády.

„Jenže ty se stále oháníš tím mizerným zákonem. Snila jsi o mně – k čertu, já o tobě taky snil. Po té zatracené schůzi, kde Minerva řekla, že je to naše jediná možnost, tomu nešlo zabránit. Ale představy nejsou skutečné.“ Odmlčel se. „Sakra, Hermiono, ty představy nejsou fér – ani k jednomu z nás.“

Otočil se a znovu se na ni zahleděl. Stále seděla u stolu. Merline, proč to udělal? Proč ji požádal o tanec, proč ji vzal sem do knihovny?

Hermiona se na něj usmála. A jak ji pozoroval, najednou si uvědomil, proč ji vyzval k tanci. Ne kvůli zákonu, ale protože byla krásná, inteligentní, silná čarodějka a chtěla být s ním. Potřásl hlavou na znamení kapitulace a ztěžka se posadil vedle ní.

Hermiona promluvila. „Nejsem tady kvůli nějakým fantaziím, třebaže jsem jich měla tisíce. Jedna z mých oblíbených byla, že jsme přistoupili na nucený sňatek, ale nakonec jsme společně vyléčili lykantropii.“

Severus sklonil hlavu a ušklíbl se. „Tu jsem měl také.“

„Podle mě je to pořád možné,“ škádlila ho Hermiona a šťouchla do něj ramenem. Přehodila si nohu přes nohu a natočila se v křesle směrem k němu.

Severus se také v křesle posunul, aby jí hleděl přímo do tváře, a s lokty opřenými o kolena tiše promluvil. „V těch nejlepších fantaziích se moje absolutně nejlepší já zamilovalo do tvého absolutně nejlepšího ty.“

Přikývla. „A pak sis uvědomil, že dokážu být panovačná kráva a ty umíš být krutý bastard.“

„Ano. A v těch nejhorších představách jsem ti ublížil.“

Vložila svoje ruce do jeho. „A já zase ublížila tobě.“ Cítil, jak teplo jejích dlaní prostupuje těmi jeho.

Severus pokývl hlavou. „A potom byl ten zákon ze dne na den pryč. A s ním i představy.“ Odmlčel se. „Nakonec.“

„Ano, nakonec zmizely a potom,“ ztichla a upřeně se mu zahleděla do očí, „jsem je chtěla zpět. Jenže se změnily. Už to nebylo to nejlepší nebo nejhorší z nás v neuskutečnitelných situacích. Najednou šlo o dvojici lidí, kteří mohli být, pár let po přijetí toho zákona, šťastnější. Viděla jsem Severuse, někdy krutého bastarda, geniálního muže, možná milující bytost, a rozhodla jsem se, že chci vědět, jestli je skutečný.“

Byl skutečný? Mohl být tím, co Hermiona chtěla? A mohla ona být tím, co chtěl on? Nevěděl. Ale věděl, že po zrušení zákona probděl mnoho nocí a uvažoval, zda neztratil něco dobrého.

Zvolna se naklonil a políbil ji. Cítil, jak mu stiskla ruce a jeho polibek opětovala. Bylo to něžné a ona byla tak hebká a chvěla se. Když se odtáhl a pohlédl na ni, plaše se usmála. Zvedl koutky rtů. Nervózně si rukou zajela do vlasů a neúmyslně uvolnila pár kadeří ze svého složitého účesu. Očividně zapomněla, že nemá vlasy rozpuštěné jako obvykle.

Ostýchavě k němu vzhlédla a povzdechla si: „Jsem tak…“ Ale náhle byla přerušena oslnivě bělostným patronem v podobě jelena, který vběhl do knihovny a zastavil se přímo před nimi.

Zatímco na něj oba zírali, promluvil Harryho hlasem. „Nazdar Hermiono, a, hm, profesore Snape.“

Když Severus zamumlal: „Zatracená mapa,“ Hermiona na něj sykla.

Harryho patron pokračoval: „Vracím se domů. A zítra, v sobotu ráno, vstanu velmi, velmi brzy, abych spálil Denního věštce dřív, než ho moje hormonálně nevyrovnaná těhotná žena uvidí a přivede mě do blázince otázkami, na které jí nebudu schopný odpovědět. Uvidíme se zítra, až se k nám přesně v deset dostavíš na čaj, Hermiono. S láskou, Harry.“ Patron se rozplynul a zanechal knihovnu mnohem temnější.

Hermiona protočila očima a vytáhla hůlku. „Harry je takový cvok. Loučí se ve vzkazech poslaných po patronovi, jako by to byly dopisy. Jako bych nepoznala, že jsou od něho.“

Hermionin vydří patron vesele plul kolem, zatímco mluvila. „To s Věštcem je dobrý nápad. Uvidíme se v deset u vás. Dobrou.“ Patron pohasl, proměnil se v kouli a vyplul z knihovny.

Severus se postavil před Hermionu a z vlasů jí začal vytahovat vlásenky. Když pochopila, co dělá, chytila ho za zápěstí, aby ho zastavila: „Myslela jsem, že mi účes opravuješ.“

„Ne,“ zapředl hedvábně. „Ve všech mých fantaziích jsi měla vlasy rozpuštěné.“ Usmála se a pustila jeho ruku. Pomalu jí rozpustil vlasy a potom ji vytáhl z křesla. „Mnohem lepší,“ zašeptal, objal ji kolem pasu a přitáhl si ji blíž. Objala ho kolem krku, a když se znovu políbili, už se nechvěla. Zajel jí rukou do vlasů a užíval si pocit, jak mu hebké prameny protékají mezi prsty. Merline, tohle tisíckrát předčilo všechny jeho představy.

Nakonec jejich polibek neochotně přerušil. „Pojďme se projít. Chodby by teď měly být prázdné.“

Společně pomalu kráčeli ztichlým hradem, a nakonec ji Severus provedl dubovými dveřmi na hradní pozemky.