Autor: Tears of Ebon-Grey; Překlad: alichay; Beta: arabeska; Banner: arabeska
Originál: A Clandestine Reality
Rating: 13+
Pondělí, 15. dubna 2002
17:30
Celé to jeho šílenství někam vedlo, nebo v to aspoň doufala. Ne že by mu nevěřila, ale v tomhle případě mluvila fakta jasně, bez ohledu na interpretaci. Posledních pár měsíců pracoval tak tvrdě, že si svoje pochybnosti až vyčítala. Ale okolnosti mu vůbec nenahrávaly. Neměl ideální práci, vlastně spíš naopak, jenže poté, co ho bystrozorské oddělení odmítlo, mu v podstatě nezbyla jiná možnost. Na oddělení kouzelných her a sportů se k němu chovali hezky, ale pro něj to znamenalo jen odrazový můstek, nebo to aspoň tvrdil. Povzbuzovala ho, když riskoval nebo se snažil využít příležitostí, které mu zrovna zkřížily cestu. Hermiona hrála roli podporující manželky přesně tak, jak se od ní čekalo, ale v duchu cítila pochyby. Obyčejně by se rozhodovala mezi oporou a střízlivostí a spíš by si vybrala to druhé, ale on se na to povýšení tak upnul. Chtěl jim dát lepší život, copak tomu mohla odporovat? Měl ty nejlepší úmysly, jenže když padla kosa na kámen, chyběly mu zkušenosti, vědomosti i trpělivost, které pro tu práci potřeboval.
Ne že by měli finanční problémy. Oba dva vydělávali rozumné částky a tak žili celkem pohodlně. Ale Ron chtěl víc a ona se nemohla zbavit dojmu, že jedním z hlavních důvodů byl fakt, že její práce vynášela víc než ta jeho. V pouhých třiadvaceti letech si už ve své profesi vybudovala všeobecný respekt, zatímco její manžel dřepěl v kanceláři. Ji to ani trochu netrápilo, ale jeho zřejmě ano. Nikdy by to neřekl nahlas, a přesto věděla, že se trochu styděl, že to ona přináší domů víc peněz. Proto se tolik snažil a hlásil se na lépe placené pozice, ačkoli ho nezajímaly, hnal se za povýšením, které – jak si uvědomovala – nemá šanci dostat. Celý ten koloběh se opakoval k nesnesení, ale Hermiona držela jazyk za zuby. Věděla, že Ron potřebuje mít pocit, že dělá všechno možné, aby jim dopřál lepší život.
Minulého února uplynulo pět let od jejich svatby, ale jí už to přišlo skoro jako desetiletí. Pořádali jen malý obřad s pár přáteli a rodinou. Neměli extravagantní květinovou výzdobu jako Fleur a Bill ani obrovský ohňostroj jako George a Angelina. Jejich den byl decentní a v porovnání s oslavami vítězství po celém světě vlastně docela tichý. Jako většina dívek si svou svatbu vysnila, naplánovala do nejmenších detailů, a jako spoustě z nich se svatba tomu snu ani nepřiblížila. Nedokázala to přesně pojmenovat, ale něco nebylo tak, jak mělo. Milovala ho, jen nebyl ten pravý čas. Sotva opustili školu, ani nedochodili poslední ročník, a už pocítili silný tlak na vdavky. Válka skončila, Voldemortovo jméno se pomalu měnilo jen ve špatnou vzpomínku a celý svět se vezl na vlně euforie. Souhlasila s manželstvím, protože se to zdálo jako správný krok. Všichni to chtěli. Neměla důvod šlapat si po štěstí jen kvůli svým pochybám, ne?
Neprovdané matky tvořily běžnou součást kouzelnického světa, a přesto se nad nimi ohrnoval nos. Chtěla počkat, získat jistotu, ale Molly trvala na svém, a tak nakonec tlaku podlehla. Štěstí jejích přátel a rodiny pro ni znamenalo víc než cokoliv jiného a jim připadala představa novorozeného dítěte, po všem, čím si prošli, až omamně báječná. Nechtěla je zklamat, uhasit radost v jejich očích. Její rodiče v ní tu váhavost viděli. Před svatbou se s ní pokusili promluvit, říct, že ji podpoří, ať už se rozhodne jakkoliv, a že chápou, pokud se necítí na svatbu s Ronem připravená. Odpověděla, že je v pořádku, a zanedlouho se stala chotí Ronalda Weasleyho. Od té doby její rodiče na to téma mlčeli, ale Hermiona si byla jistá, že vidí to, co ostatní přehlíží.
Když se dívala zpátky, ráda to brala tak, že se rozhodla správně. Z Rona byl milující manžel, který se mohl přetrhnout, aby ji učinil šťastnou, a zbožňující otec, který svoje holky při každé příležitosti rozmazloval. Vybrala si správně… nebo v to aspoň doufala. Žili si pohodlně, a přesto se neubránila pocitu, že jim něco schází.
Vedli slušný, tichý život a všechno zapadalo do známé rutiny – v tom možná tkvěl ten problém. Všechno měli pečlivě rozvržené, rozplánované do nejmenšího detailu. Ráda by věci trochu provětrala, ale netušila jak. Denní stereotyp jí přinášel pocit bezpečí a sama si dokázala přiznat, že šlo záchrannou síť. Problém spočíval v tom, že tahle její záchranná síť měla čím dál větší a rozervanější oka. Nudila se.
Útočiště hledala v práci. Šlo o jediné prostředí, kde nic, co ji potkalo, naprosto nešlo předvídat – i když se to drželo v jistém řádu. Po Rosině narození chtěla dělat něco smysluplného, něco, z čeho by ostatní měli větší prospěch než ona. Ron se zpočátku stavěl proti samotné myšlence, že by pracovala. Ale Hermiona si dupla a on musel souhlasit. Jeho představa manželství sestávala z pracujícího muže a ženy v domácnosti, která se stará o děti a dům. Její představa se lišila. Nemohla mu jeho názory mít za zlé, ale to neznamenalo, že s nimi souhlasila. V dětství je ze svého okolí nasál jako houba. Neznal jiný vztah než ten, který měli jeho otec a matka, takže ji jeho postoje nepřekvapovaly. Neštval ji jeho pohled na svět, ale to, že od ní očekával, že se vydá stejnou cestou jako jeho matka. Věděl, že má sny a ambice, a přesto po ní chtěl, aby je odsunula stranou. Hermiona si stála za svým a vyhrála.
Už v devatenácti obdržela stipendium Ministerstva kouzel a šla studovat právo pod záštitou nového oddělení směrnic. Rona její volba kariéry moc neuchvátila, hlavně proto, že jako nováček musela odpracovat spoustu hodin. Ale ona to chtěla, a i když měli Rose, věděla, že se s tím stresem navíc dokáže vypořádat. Nebyla to snadná práce, hlavně když se musela vyrovnávat se snobskými manýry vyšších členů Starostolce. Ale stála za to. Teď, ve třiadvaceti, ji považovali za jednu z nejlepších právniček v zemi, což byl velký úspěch sám o sobě.
"Mami! Mami!" Hermiona divoce potřásla hlavou a prudce otočila. Stalo se něco? Proč na ni Rose křičela? Zakopla snad? Spadla ze schodů? Přihodilo se jí něco? Ublížila si?
"Copak je, cvrčku?" zeptala se úzkostlivě a přiběhla ke své čtyřleté dcerce. Sjela ji pohledem od hlavy k patě a hledala zranění, ale ke své úlevě žádné nenašla. Žádné oděrky, ranky ani modřiny. Pořád tedy zbývala otázka, co se stalo.
Rose zvedla ručku a s vykulenýma očima ukázala na troubu. "Hoží, mami," prohlásila s úžasem v hlase.
Hoří? "Rose, co -" Vtom jí chřípí naplnil pach spáleného masa a ona si uvědomila, co se děje. "Do hajzlu," zaklela polohlasně a přiskočila ke dveřím trouby, z nichž už stoupal oblak kouře.
Hermiona za sebou zaslechla chichot, ale soustředila se na problém. Večeře je v troskách a Ron dorazí každou chvíli. Nevěděla, co dělat. Její pracovní doba jí umožňovala být doma ve čtyři, pokud ráno přišla brzy, a Ron obvykle končil v šest. Očekával, že na něj pokaždé bude na stole čekat večeře, a Hermona to obvykle perfektně stíhala. Ale tentokrát nechala myšlenky rozutéct a úplně pohřbila celé jídlo. Prostě bude muset objednat dovážku, protože večeři už zachránit nedokáže. Čína by šla, tu má rád.
"Mami?" zpoza zad se jí ozval melodický hlásek a Hermiona musela potlačit podrážděný vzdech. Malá ruka, která jí poklepala na rameno, ničemu nepomohla.
"Ano, Rose," odpověděla a s úsměvem se na dceru otočila.
Holčička se na ni rozpustile zazubila. "Ty jsi žekla ošklivé slovo." Blýsklo jí v oříškově hnědých očích a Hermioně bylo hned jasné, že její dcera má něco za lubem.
"Já vím, cvrčku, mamku to moc mrzí," odvětila kajícně. Natáhla se a láskyplně pohladila dceřiny kudrny. Stále žasla nad tím, jak hedvábné byly na dotek. Její dcera rozhodně něco chystala.
"Dáš mi lízo?" zeptala se najednou Rose s nadějí v uličnických očích.
Lízo?
Hermiona se zamračila. "Cože? Proč?" ptala se zmateně. "Rose, co to na mě kuješ?" podezíravě přimhouřila oči.
"Když mi dáš lízo, nežeknu to tátovi," sdělila holčička a na tváři se jí objevil vítězoslavný úšklebek. Hermioně se sevřel žaludek. Tenhle výraz znala.
"Dobře, zlato," souhlasila a rozhodla se na hru přistoupit. Hlas se jí trochu zachvěl, ale pochybovala, že by to Rose poznala. "Ruku na to, že to neřekneš?" Natáhla k dceři ruku.
Rose to chvilku zvažovala. "Ruku na to, mami," prohlásila vážně a zachmuřeně jí potřásla.
"Tak utíkej, cvrčku," hlas se jí pořád chvěl, ale dobře to zakryla.
Rose se rozzlobila. "Moje lízo?" zpražila matku pohledem.
"Dostaneš ho po večeři," prohlásila Hermiona přísně. "Teď běž nahoru a umyj si ruce, za chvilku přijde domů tvůj otec a bude chtít večeřet." Což byla pravda – když Ron dorazil domů, nemyslel na nic jiného než na jídlo. Teprve když ho nakrmily, měl dost energie se jim věnovat. Ale před tím ani nemělo cenu snažit se upoutat jeho pozornost.
"Ale ty -"
"Neřeklas, kdy to lízo budeš chtít, tak jsem to rozhodla za tebe," zasmála se Hermiona a něžně dceři rozcuchala vlasy. "Tak šup," ukázala na schody a nad dcerčiným výrazem se musela rozesmát.
Rose se zadurdila a oddupala ke schodům, aby se vydala nahoru. Hermiona jí za ten záchvat vzteku chtěla vyhubovat, ale jakmile jí Rosiny blonďaté kudrliny zmizely z očí, rozmyslela si to. Vyrostlo z ní pěkné kvítko, ale bez toho by to ani nebyla Rose. Nedokázala si ani představit, že jen za šest měsíců bude jejímu děťátku pět. Čas letěl jako splašený. Jako by to bylo teprve včera, kdy ležela v nemocnici a ječela, že Ronovi urve náčiní. Ale když bylo po všem a ona poprvé držela v náručí spící Rose, cítila se úplná a všechny myšlenky na kastraci se jí vypařily z hlavy. Je vůbec možné tolik se zamilovat hned na první pohled? Připadalo jí to zvláštní, ale když tak svoji holčičku držela v náručí, měla pocit, že je její součástí. A Rose byla její součást.
Vždy bylo předmětem diskuze, proč malá Rose nezdědila slavné weasleyovské vlasy. Ale Hermiona všem vysvětlila, že sama byla v dětství blonďatá a vlasy jí ztmavly a zhnědly teprve s věkem. Problém spočíval v tom, že Rosiny vlasy netmavly – pokud něco, tak pomalu světlaly. Nevzpomínala si, kdy přesně získala jistotu, ale zkrátka ji měla. Ron nebyl Rosin otec. Jak roky plynuly a u Rose se začala projevovat osobnost, Hermiona se utvrdila v tom, že má pravdu. Její dcera se Ronovi vůbec nepodobala.
Rose měla takové drobné osobnostní vrtochy a Hermiona intuitivně tušila, že je podědila po svém otci, tom skutečném otci. Na svůj věk byla drobounká, ale léčitel jim řekl, že postupně matčin metr šedesát přeroste. Rona to nadchlo, byl si jistý, že vysoká bude po něm. Ale Hermiona znala pravdu. V její dceři se mísila děsivá kombinace jí samotné a jejího biologického otce. Rose naprosto zbožňovala knihy a učení, ale zároveň milovala kreslení, vlastně cokoliv, co se týkalo tvoření. V otázkách umění byla Hermiona vždycky beznadějná, o jejím hudebních hluchu ani nemluvě. Na druhou stranu Rose se narodila s přirozeným talentem. Ano, byly jí jen čtyři, ale Hermiona už teď viděla, že k umění tíhne. S jistotou věděla, že po ní to nemá, takže předpokládala, že za ten talent můžou geny jejího otce. Sice si to připouštěla nerada, ale vznětlivou povahu děvčátko zdědilo po ní. Ale projevovaly se u ní jisté drobnosti, jako výrazy tváře nebo způsob výslovnosti některých slov, které Hermionu přesvědčily, že Ron není její otec.
Šlo jen o jednu noc, a přesto následky dosáhly dál, než si dokázala představit. Bitva o Bradavice byla strašlivá z mnoha důvodů. Když se k Řádu doneslo, že Smrtijedi plánují zaútočit na školu, vytvořili si jednotlivá přenášedla, která měla každého přenést na strategicky zvolené místo u Bradavic. Její přenášedlo ale nějak selhalo a ona kvůli tomu o sto metrů netrefila správnou lokaci. Až zpětně si uvědomila, jaké měla štěstí. Přenášedlo ji vyplivlo skoro uvnitř nepřátelského tábora.
Pamatovala si, jak ji při pohledu na řady Smrtijedů v přípravách na bitvu zaplavil děs, hrůza a chlad až do morku kostí. Hermiona je uslyšela dřív, než se před ní objevili, ale nohy ji neposlechly. Během vteřiny ji kdosi hrubě vtáhl do jeskyně, dlaň na jejích ústech, aby nezaječela, a dva Smrtijedi, které slyšela přicházet, prostě prošli kolem. On ji zachránil.
Nevěděla, proč to tenkrát udělala. Byla přehlcená dojmy, zmatená a k smrti vděčná. Šlo jen o chvilku šílenství, chvilku strachu, pochopení. Kolem nich zuřila válka, ve které ani jeden z nich nechtěl bojovat, jenže neměli na výběr. On neměl na výběr, viděla mu to v očích. Bojoval za svou rodinu, stejně jako ona. V té válce šlo o přežití a některým záleželo jen na tom. Nic neřekli, ale oba to chápali. Hledali jeden v druhém útěchu, porozumění, byť jen na chviličku. A když bylo po všem, jejich cesty se zase rozdělily.
On bojoval za jednu stranu, ona za druhou. Ale jeho rodina nakonec – bezpochyby proto, že jejich strana očividně prohrávala – uprostřed bitvy přeběhla. Někteří lidé říkali, že to bylo ze zbabělosti, a Hermiona do jisté míry souhlasila, ale ne v jeho případě. Ani náhodou. Chápala ho. Nikdy se do té války nechtěl zaplést, a přesto musel bojovat. Nebyla to jeho volba. Bez ohledu na to, co kdo říkal, ona věděla, že není zbabělec. Viděla, že se jeho rodina do jisté míry kaje, dokonce i jeho otec. Ale Harry a ostatní to vidět odmítali, drželi se zarytě dál svých závěrů a ona byla jediná, kdo projevil ochotu přistoupit k tomu otevřeně.
Šlo jen o jednu noc, ale bez ohledu na to, kolikrát si ji v hlavě přehrála, nic by nezměnila. Když si vzala Rona, měla sice pochybnosti o otcovství, ale zatlačila je do pozadí. Už spolu nějakou dobu chodili, tak bylo daleko pravděpodobnější, že otec je on. Pravděpodobnost ale očividně nestála na její straně. Přemýšlela o tom, že Ronovi řekne pravdu, ale kdykoliv se na svou malou Rosie podívala, nedokázala to. Miloval Rose celým srdcem a ona mu nechtěla ublížit, takhle ne. Její zrada ji pronásledovala každý den, protože kdykoliv se na svou holčičku podívala, viděla jeho.
"Hermiono, jsem doma!" Rychle si otřela oči, zhluboka se nadechla a pokusila se uklidnit divoce bušící srdce. Ron nesměl získat ani podezření, že je rozrušená, protože to by vedlo k otázkám a pak by musela zase lhát.
"Jsem v kuchyni," zavolala a rychle se zaměstnala úklidem místnosti zaneřáděné zničeným jídlem.
Hermiona zaslechla, jak jeho boty bouchly o podlahu, když je skopl, a věděla, že každou chvíli vejde do kuchyně a bude se dožadovat večeře. Ne, že by jí vadilo sem tam uvařit, vlastně ji to někdy docela uklidňovalo. Ale on to od ní očekával každý večer a na to prostě Hermiona nebyla ten správný typ. Nicméně si nestěžovala a pokračovala v tom, protože věděla, že pohádat se je to poslední, co potřebují.
"Zatraceně, co to tu tak páchne?" zabručel, chytil se za nos a znechuceně se zamračil.
Povzdychla si. "To byla večeře." Musela se hodně snažit, aby zakryla podráždění v hlase. I když jídlo skončilo v troskách, ona do něj vložila docela dost úsilí. "Ale něco mě rozptýlilo, tak jsem si říkala, že bychom mohli objednat čínu z té restaurace ve městě," dodala, otočila se a pohlédla na manžela, aby se němě zeptala na jeho názor.
Ron nepřítomně přikývl, setřásl z ramen kabát a přehodil ho přes židli. "Čína nezní špatně," nevypadal zrovna nadšeně a Hermiona okamžitě začala pátrat po důvodu. Přece čínu zbožňoval, ne?
S jeho dalším rozladěným povzdechem jí to došlo – to povýšení. "Nedali ti to, že?" zeptala se a sáhla pro hůlku, aby zbytky večeře uklidila rychleji a mohla se mu pořádně věnovat.
"Ne," odpověděl krátce, se skleslým podtónem.
Hermioně se pevně sevřelo srdce. Nesnášela se za to, že předem věděla, že mu to nedají, a i s tímhle vědomím jej dále povzbuzovala. Za všechny ty noční přesčasy, které odsloužil v naději, že si udělá náskok, si povýšení zasloužil, ale nikdy se mu nepoštěstilo. Pracoval tvrdě, ale na ministerstvu měla dobrá reputace vždycky větší váhu než tvrdá práce.
"Možná příště," pokusila se ho povzbudit, ale uvnitř cítila vinu za to, jak jistá si byla, že tuhle konverzaci povedou znovu, až ono příště nastane.
"Jo, možná příště," souhlasil prázdně, bezvýrazně.
Hermiona se rozhodla změnit téma. "Co tvůj oběd s Harrym?" zeptala se, otevřela skříňku a vytáhla dva hrnky na kávu.
V jejich domě nikdy nechyběla čerstvá várka kávy, a to hlavně díky ní. Když její rodiče zjistili, jak moc je na ní "závislá", úplně se zhrozili. Ale vzhledem k její pracovní době se to dalo pochopit. Většinou pracovala od sedmi do čtyř, i když někdy v práci zůstala až do půl sedmé.
Ron nechápal, jak to dělá, ale vždycky se do práce zvládla nachystat v čas a na lince mu nechala instrukce ohledně vypravení Rose do školy. On sám byl proti tomu, aby Rose začala chodit do školy tak brzy. Ale nakonec tu myšlenku vzal na milost, když zjistil, že školu vedou jejich bývalé spolužačky Susan Bonesová a Hannah Abbottová, které se tak pokusily umožnit dětem z kouzelnických rodin, aby se před odchodem do Bradavic obecně vzdělaly. Netřeba dodávat, že se báječně trefily do poptávky a do jejich školního programu se zapsalo mnoho dětí od tří do deseti let.
Ron trochu ožil. "Oběd byl vážně fajn. V pátek nás zvou na večeři," pověděl s větším nadšením a vzal si od ní nabízenou kávu.
"Očividně jsi souhlasil," navázala a usrkla si ze svého hrnku.
"Samozřejmě," odfrkl si.
"Nebude vařit Lenka, že ne?" Hermiona nakrčila nos jen při té přestavě, že by jim uvařila ta věčně zasněná blondýnka. Nechtěla Lenku urazit, ale rozhodně to nebyla žádná kuchařka.
Ron se rozesmál. "Merline, to ne! Myslím, že Harry už se poučil," uchichtl se. Hermiona se pousmála, protože dobře věděla, na co naráží.
Lenka a Harry se vzali téměř před třemi lety a Lenka se teprve loni pokusila začít vařit. Obvykle u nich kuchtil Harry a nechával Lence před večeří trochu času na odpočinek. Po smrti svého otce během války Lenka převzala Jinotaj a povedlo se jí udělat z něj vcelku uznávaný časopis, i když sem tam se v něm pořád objevovalo něco praštěného. Když se jim narodila Lily, Lenka se od Harryho chtěla naučit vaření, ale on ji odmítl s tím, že už tak toho s prací a péčí o Lily má dost. Lenka nakonec vyhrála, i když její snahy se úspěchem nedaly nazvat ani náhodou. Bylo celkem zjevné, že nepatří nikam do blízké vzdálenosti kuchyně.
"Víš, že se snaží o další dítě, že jo?" zeptal se Ron zničehonic a sklopil oči k hrnku s kávou.
Tušila, kam tím směřuje. "Ne, nevím," odpověděla klidně a netečně, její mrzutost se nedala přehlédnout.
"Jen říkám, že podle mě nastal čas pořídit Rosie bráchu nebo sestřičku," dobře věděl, jak to vidí ona, ale i tak to pořád vytahoval.
Hermiona si povzdychla. "Teď není vhodná doba, Rone." Byla to pravda, v práci toho měla už tak nad hlavu a přidat k tomu všemu další dítě by byl recept na katastrofu.
Ne, že by si nepřála mít další dítě, to chtěla. Ale museli předtím zvážit spoustu věcí a ona měla dojem, že ještě není připravená obětovat část svojí práce. Byli tak mladí a měli nádhernou čtyřletou dceru. Čas byl na jejich straně, mohli si dovolit počkat. Ron ale její názor nesdílel. Chtěl velkou rodinu, stejnou, jako měli jeho rodiče, a jí to vadilo. On nemusel rodit, a i když vůči dvěma, možná i třem dětem nic neměla, víc než pět už by pro ni představovalo vážný problém. Na další dítě se necítila připravená.
"Pro tebe nikdy není ten správný čas, Hermiono," odsekl.
Hermiona si prohrábla už tak rozcuchané kudrny a pokusila se udržet hněv na uzdě. "Chci mít další děti, Ronalde," odpověděla klidně a dopřála si doušek kávy, aby se zklidnila. "Ale nejsem připravená, ještě ne. Přijde mi, jako by to bylo včera, co se narodila Rose, a pak je tu moje práce a hypotéka na dům, prostě si nemyslím, že teď je ten správný čas." Shora se ozval šramot drobných nožek, Rose už brzy seběhne dolů. "Tahle diskuze pro teď končí, musíme se navečeřet a nechci se pohádat před Rose," dodala prostě, dopila zbytek kávy a zamrkala, když jí horká tekutina popálila hrdlo.
"Ne," zasyčel vztekle Ron. "Podle mě může večeře počkat, Hermiono, musíme si o tom promluvit," sevřel odhodlaně čelist a dal jí tím najevo, že se z toho nevyvlékne. To bylo snad poprvé, kdy byl ochotný odložit jídlo. Nebyla si jistá, jestli je to dobré, nebo špatné znamení.
S obavou se podívala na schodiště. Očekávala, že uvidí kštici rozevlátých blonďatých kudrn, svou dcerku, jak sbíhá ze schodů, ale zatím se neukázala. "Nechci se o tom bavit před Rose," odsekla naštvaně a znepokojeně. Rose už se každou chvilku objeví, byla si tím jistá.
"Copak ty nechceš, aby měla Rose sourozence?" zeptal se tvrdě. Teď už viděla, že to myslí opravdu vážně.
"Jistěže chci, aby měla bratra nebo sestru," napomenula ho hlasitě. "Jen si myslím, že není ten spr -"
"V práci máš báječné postavení a dobře víš, že kdybys požádala o práci z domova, dovolili by to. Jsi jedna z nejlepších právniček v zemi, Hermiono. Vážně si myslíš, že kdybys otěhotněla, nepřetrhli by se, jen aby ti vyšli vstříc a udrželi si tě?" přerušil ji a přehlušil její protesty.
Zamrkala nad pravdou, která z jeho slov prýštila. Když přišel s touhle výtkou, která její argumenty naprosto rozmetala, už se s ním dál přít nemohla. Ano, právnička byla sice ona, ale když padla kosa na kámen, Ron říkal pravdu a ona si musela přiznat, že se jen vymlouvá. Nelhala, když tvrdila, že není připravená na další dítě, ale opravdový důvod by nejspíš většina lidí neuhodla. Měla strach. Kdyby měla další dítě a to dítě by zdědilo weasleyovské zrzavé vlasy – a ona si byla jistá, že by je zdědilo – byl by s ní ámen. Na povrch by vypluly nesrovnalosti a ostatním by došlo to, co se jí zdálo tak očividné. Všimli by si rozdílu a všimli by si, že Rosiny vlasy každým dnem světlají. Vynořily by se otázky, lidé by pojali podezření a nakonec by všichni uviděli to, co ona. Viděli by Rose Hermioninýma očima. Co by se stalo dál? Co by se stalo, kdyby si konečně uvědomili, že Ron není její otec? Kdyby se dověděli pravdu, všechno by se zbortilo. Kdyby zjistili, že její otec je Draco Malfoy, znamenalo by to konec všeho.