Preklady fanfiction Harryho Pottera

Jakkoliv to nazveš…

„Slova jsou zrádná. Člověka vábí ke druhému niterné pouto, ne slova.“

(Džaláleddín Rúmí)

Kapitola 1. …není to manipulace

Severus seděl ve Velké síni u večeře a mračil se nad nesmyslnou myšlenkou, která mu běžela hlavou. Zastavilo se.

Představa v jeho mysli byla naprosto věrná a přinášela mu zvláštní pocit klidu. Severus vždycky vnímal svůj život jako kyvadlo. Když se ohlédl zpět, viděl obloukový pohyb kyvadla stejně jasně jako západ slunce nad Černým jezerem. V jeho mysli se jednalo vždy o ty stejné hodiny – naprosto nemagické vysoké pendlovky, které se nacházely v jeho domě v Tkalcovské ulici. Ztělesňovaly krásu, jemnost a obdiv, které v Severusových vzpomínkách nikdy neexistovaly. Patřily k domu, stály ve druhém patře. Obrovské a tak těžké, že se s nimi nedalo hnout. Když postarší pár prodával dům Severusovým rodičům, ani se nesnažili snést je dolů. A i když domov upadal, a také sousedství a naše rodina, dodal Severus hořce, zůstaly, jako jedna z mála věcí, pevně na svém místě.

Pročistil si hlavu a zvážil tu myšlenku ještě jednou. Jeho život ustavičně kolísal od stresu ke klidu a zpátky k ochromujícímu tlaku. Takto se cítil naposledy čtyři roky před nástupem Harryho Pottera do Bradavic. Celých pět let se nepřetržitě utápěl v žalu z Lilyiny smrti a hrůze, že se Pán zla vrátí. Připočtete-li krutou realitu nového zaměstnání, pak vězte, že skutečně tonul. Stále si pamatoval ten den, kdy konečně ucítil, že se blíží období klidu. Následující čtyři roky kyvadlo tiše stálo. Dnešek byl přesně takovým dnem. V tomto okamžiku jen mlčky seděl a vychutnával si myšlenku, že by si konečně mohl vydechnout a shodit břímě ze svých ramen. Nepotrvá to věčně. Kyvadlo se nepochybně opět zhoupne. Ale onen klid se vrátil a on si ho hodlal naplno užít.

Rozhlédl se po Velké síni. Od prvního dne nového školního roku uběhlo několik měsíců a studenti i učitelé působili – lépe se to nazvat nedalo – dost znuděně. Vnímal to tak ještě někdo? Ano, přemítal, nejspíš měli stejný pocit. Bradavický školní rok byl v plném proudu a všechny letošní nejisté otázky ‚Co když?‘ a ‚Jak to bude fungovat?‘ byly buď zodpovězeny, nebo pozbyly smysl. Ačkoliv od války uběhlo teprve pět let a všichni se stále potýkali s následky, školní rok probíhal normálně, s minimem problémů. S dopady války se budou vyrovnávat navždy, takže i to se stalo normou.

Právě když přemýšlel o době, kdy naposledy prožíval tento druh klidu – rok před nástupem Harryho Pottera, Ronalda Weasleyho a Hermiony Grangerové, zaslechl Hermionino jméno. Zaobíral se bizarní náhodou, že se přeslechl, když znenadání její jméno uslyšel znovu. Poprvé toho večera se začal zabývat svými kolegy. Aby zjistil, proč slyší její jméno.

„Kdy Hermiona dorazila?“ zeptal se Filius.

„Včera večer, pár hodin předtím, než Poppy odjela,“ odpověděla Minerva.

Severus si rychle doplnil chybějící dílky; Hermiona zastupuje Poppy, která se chystala na několik dní navštívit rodinu. Obvykle se neobtěžoval zjišťovat, koho jim od svatého Munga pošlou. Vždy pověřil Minervu, aby na tyto věci dohlédla.

Její jméno zaslechl toho večera ještě několikrát, když procházel chodbami. Odchytit v Bradavicích někoho ze Zlatého tria byl pro studenty pokaždé vzrušující zážitek.

A její jméno slyšel té noci ještě jednou, zatímco ve své pracovně dokončoval zprávy. Zřejmě jsou na tom portréty stejně špatně jako studenti.

Když přes letax zaslechl samotný Hermionin hlas, na zlomek sekundy zazmatkoval, ale pak ihned poklekl k ohni. Po všech těch letech, kdy se zprvu budil steskem po domově a později strachem z Voldemorta, si vypěstoval lehký spánek.

„Hermiono?“ ujišťoval se.

„Omlouvám se, že vás budím, profesore Snape, ale pokládala jsem za vhodné informovat vás, že máte na ošetřovně nemocného studenta.“

Severus okamžitě zavrtěl hlavou. „Nemusíte se omlouvat. Hned tam budu.“

S těmi slovy vstal od krbu. Znovu si v duchu prošel celý rozhovor, a když mu to došlo, klopýtl. Oslovil ji Hermiono. Tváří se jí na moment mihlo překvapení, ale on to v té chvíli nezaznamenal. Rychle se oblékl a vydal se ze svých komnat k ošetřovně.

Tiše otevřel dvoukřídlé dveře a zhodnotil situaci. Pan Wills ležel na posteli u okna. Zlomená ruka z famfrpálového tréninku. Věděl to od Minervy, kterou sžíraly obavy, že její nejlepší chytač nebude moci za dva dny hrát. Hermiona ho určitě nebudila ve čtyři ráno kvůli němu.

Ostatní postele pokrývaly naškrobené bílé přikrývky, pečlivě zastrkané v rozích. Konečně očima našel dvě rozestlaná lůžka v poslední řadě.

„Slečno Grangerová?“ zavolal tiše.

Postranní dveře se otevřely a objevila se Hermiona, která uklidňovala chlapce ze šestého ročníku. Severusovi se sevřely útroby. Šlo o pana Childerse, nebelvírského studenta, který podle všeho neustále přitahoval smůlu, navzdory tomu, že byl velmi chytrý, pohledný a sympatický.

Severus zaslechl Hermionin tichý hlas, zatímco pomáhala vysokému chlapci zpět do postele: „Chviličku, pane profesore.“

Sledoval, jak mu uhladila přikrývky, aby měl pohodlí, a pak se vydala k němu. Poodešli z chlapcova doslechu.

„Stále má horečku?“ tázal se Severus překvapeně.

Hermiona vážně přikývla: „Před hodinou prudce stoupla. Jestli se to během příštích hodin nezlepší, budu ho muset dopravit ke svatému Mungovi. Domnívám se, že choroba má zatím přirozený průběh, ale chtěla jsem, abyste o tom věděl.“

Severus znovu pohlédl na chlapce a pak se zadíval na postel vedle té jeho. „Dohlížíte na něj celou noc?“

Hermiona se zahleděla stejným směrem. „Střídavě. Má velmi živé sny. Noční můry. Nebo alespoň doufám, že jde o noční můry,“ odpověděla a pohlédla na Severuse ve víře, že vyvrátí její obavy.

Marně. Severus chmurně zavrtěl hlavou. „Nejde o sny způsobené horečkou. Jsou to vzpomínky.“

Hermiona se ohlédla na mladíka a unaveně si povzdechla: „Zatracená válka.“

Severus přikývl, přiblížil se k chlapci a usadil se na Hermioninu postel. Překvapilo ho, když se posadila vedle něho.

„Koho volal?“ zeptal se tiše.

„Své rodiče.“

Zasvěceně přikývl. Pan Childers byl jedním ze dvou tuctů sirotků, kteří momentálně navštěvovali Bradavice. Měl pocit, že ho v souvislosti s válkou nemůže už nic překvapit. Její následky však sahaly nekonečně hluboko. Uběhlo pět let a sirotci stále volali své mrtvé rodiče.

„Nemusíte tu zůstávat, profesore Snape. Jen jsem měla pocit, že byste to chtěl vědět. Je to vážné, ale mám to pod kontrolou.“

Severus přikývl. „Zůstanu. Stejně už po čtvrté ranní obvykle nemohu spát.“ Odmlčel se a letmo pohlédl na Hermionu po své pravici. „Zatracená válka a tak.“

Hermiona se zahihňala nad jeho pokusem o zlehčení situace.

Po chvilce družného ticha, kdy sledovali chlapce, jak klidně spí, Hermiona zašeptala: „Děkuji vám.“

„Za co?“ nechápal.

„Že jste se mě neptal, jestli jsem vyzkoušela tucet dalších věci, po kterých by mu horečka jistě už dávno klesla.“

Severus si otráveně odfrkl. „Myslí to dobře. Staré kvočny,“ dodal beze stopy zášti. „Nemám sebemenší pochybnosti, že jste vyzkoušela veškeré odpovídající postupy, abyste mu ulevila. Domnívám se, že je buď alergický na některou běžnou lektvarovou přísadu nebo nereaguje na léčbu. Což je typické pro více než dvě procenta pacientů u každé léčitelné nemoci. Tak či tak je to mimo vaše schopnosti. Jak kruté byly?“

Hermiona se uchechtla. „Minerva se mě dokonce zeptala, jestli jsem zkusila snižovač horečky.“ Protočila očima. „Snižovač horečky na horečku?“ papouškovala. „Proč mě to, propánajána, nenapadlo?“ Odmlčela se. „Nemyslím si, že by byl alergický. Patří mezi ta nešťastná dvě procenta.“

Severus přikývl. „Víte, že to není osobní. Mě se zase každý měsíc ptá, jestli jsem nezapomněl, že se blíží další zasedání Správní rady školy.“ Hermionin smích ho umlčel. „Zbožňuje vás. Všichni vás zbožňují. Je vzácností, když uplyne týden, aniž bych zaslechl ‚Hermiona tohle, Hermiona tamto‘. Proto jsem vás předtím oslovil Hermiono. Neurazila jste se? Jak se zdá, jste jednou z rodiny, čestná členka pedagogického sboru, adoptovaná kmotřenka, oblíbená bývalá studentka. Je nutné, abych pokračoval?“

Hermiona se usmívala. „Klidně mi říkejte Hermiona. Mohu vám říkat Severusi?“

Po jeho souhlasném přikývnutí pokračovala: „Protože nedostanu jediný dopis od mých samozvaných kmotřiček, ve kterém by nestálo ‚Severus tohle, Severus tamto‘. Konkurujete mi ve všech soutěžích oblíbenosti.“

Severus se nedůvěřivě zamračil.

„Vážně, je to pravda! A začalo to tehdy, když jsem tady u Poppy vykonávala roční praxi. Jsem si jistá, že jste tu historku slyšel. Minerva tehdy vyhrožovala s vytasenou hůlkou každému, kdo se ji opovážil nazvat ředitelkou.“

„Absurdní,“ zabručel tiše. „Ze všech překvapení, kterým jsem po probuzení u svatého Munga čelil, tohle bylo nejskandálnější.“

Jejich hovor přerušilo zasténání pana Childerse. Hermiona se ke spícímu chlapci sklonila a mokrou žínkou mu zchladila čelo, zatímco seslala diagnostické kouzlo. Její reakce v Severusovi nevzbudila obavy, proto jí ani nenabídl pomoc. Pan Childers dál klidně a uvolněně spal, a tak si Hermiona znovu přisedla k Severusovi.

„Nechtěl jste se znovu stát ředitelem?“ navázala na jejich rozhovor.

Severus si ji zkoumavě prohlížel, než odpověděl: „Ten rok se nedá hned tak zapomenout, Hermiono.“

Přikývla. „Už nebudu vyzvídat. Omlouvám se.“

Severus zavrtěl hlavou a vyčaroval časové kouzlo. „Nejsem si jistý, jestli je půl páté ráno vhodný čas na vyprávění toho příběhu. Jednou vám možná řeknu, co se stalo u svatého Munga. Na oplátku mi povíte, jak bylo v Bradavicích.“

Hermiona se usmála. „Vážně jsme si vyměnili místa, že?“

Severus přikývl. „Už půjdu.“ Odmlčel se a pohlédl na ni. „V Bradavicích jste vždy vítána, Hermiono.“

ooOOoo

Později téhož dne ji zahlédl u večeře. Jak se dalo čekat, seděla vedle Minervy. Zaslechl ji, jak říká, že panu Childersovi konečně klesla teplota na normální hodnotu. I přesto se najedla v rychlosti a opustila Velkou síň.

„Zajímalo by mě, proč poslali za Poppy právě Hermionu,“ pronesla Minerva nevzrušeně.

„Jako kdybys v tom sama neměla prsty, Minervo,“ popíchl ji Severus.

„Tak to nebylo,“ bránila se bez okolků. „Věděla jsem, že přijde, a jsem nadšená, že tu je, ale popravdě mi to připadá zvláštní.“

„Jsem bývalý špion, Minervo. To já bych měl všude kolem vidět intriky, ne ty. Proč by to nemohla být jen shoda náhod?“

„Svatý Mungo obvykle posílá studenty třetího ročníku lékouzelnictví, ne plně kvalifikované léčitele.“

Severus zvažoval pravdivost jejího tvrzení.

„Zpropadený Zmijozel,“ pronesla náhle vědoucím hlasem.

Severus se zachmuřil. „To jsem nebyl já. Nezažádal jsem o ni. Pouze jsem podepsal Poppyinu žádost na mém stole. Není v tom nic zmijozelského. Spíš to zní jako…“ zarazil se.

„Jako co?“ zeptala se Minerva nechápavě.

„Jako že se v tom moc vrtáš, Minervo.“

ooOOoo

Krátce před večerkou Severus znovu otevřel dveře na ošetřovnu. Pan Wills byl již propuštěn a na postelích u zdi nyní ležely dvě studentky pátého ročníku. Protočil očima nad jejich pošetilostí. V nepoužívané učebně se snažily uvařit nápoj lásky, ale kotlík vybuchl a způsobil jim menší popáleniny na rukou.

V zadní části ošetřovny mluvila Hermiona s panem Childersem. Když se přiblížil, spatřil, jak se na pana Childerse usmívá, a znenadání pocítil vůči svému studentovi nevysvětlitelné bodnutí žárlivosti.

„Pane Childersi, léčitelko Grangerová,“ pozdravil je.

Pan Childers se na Severuse usmál. „Léčitelka Grangerová říkala, že se mnou nepůjde na vánoční večírek. Ale já se nevzdávám, pane.“

„Vzdejte to, pane Childersi. To je rozkaz,“ pronesl a zamračil se na Nebelvíra. „Ačkoliv, slečna Rothermelová už věky doufá, že ji pozvete. Kdybyste nebyl zabedněný Nebelvír, všiml byste si. V pracovní náplni ředitele rozhodně není najít vám dívku, ale protože jste nemocný, slituji se nad vámi.“

„Slečna Rothermelová?“ ujišťoval se překvapeně a zamyslel se. „Je pěkná.“

„A velmi chytrá, stejně jako vy,“ zamumlal. „Co kdybyste nad tím pro změnu popřemýšlel pomocí toho, co máte v hlavě, hochu.“

Hermiona se rozesmála, a když se po ní Severus ohlédl, byl odměněn úsměvem.

„Očividně se cítíte lépe,“ protáhl, a pak promluvil směrem k Hermioně: „Už se může vrátit ke své bandě zabedněnců? Zcela jistě u zítřejší zkoušky z dějin čar a kouzel propadnou, pokud si nebudou moci opsat jeho poznámky.“

„Dobrá,“ připustila Hermiona, „my nebelvírští vševědi musíme táhnout za jeden provaz. Běžte, pane Childersi. Jste v pořádku. A zítra to nepřežeňte.“

Pan Childers vstal z postele. „Děkuji, léčitelko Grangerová. I vám, pane řediteli.“

Severus kývl a oba sledovali, jak chlapec opouští ošetřovnu.

Hermiona zběžně zkontrolovala dvě zbývající pacientky. Potom se na něho usmála a seslala časové kouzlo. „Deset hodin. Je desátá hodina vhodnější čas na vyprávění příběhu?“ Severus se ušklíbl. Uvedla ho do kanceláře a přivřela dveře. Sklonila se a otevřela pravou spodní zásuvku Poppyina stolu.

Severusovi se rozšířily oči údivem, když vytáhla láhev vína a dvě skleničky. „Jak?“ vydechl.

„Byla jsem její učednice, Severusi. Poppy je neuvěřitelná léčitelka, a navíc se skvěle vyzná ve víně. Zjistila jsem, že tyto dvě věci k sobě nesporně patří.“ Naplnila jim sklenice. „Nedělejte si starosti, doplním jí zásoby. Vím, jaké má ráda. Když jsem za ten rok poznala učitelský sbor, byla Poppy tím největším překvapením. Bez ní bych to nedokázala.“

„Na tekutou odvahu,“ připil Severus. Hermiona pozvedla svou sklenku k posměšnému přípitku.

„Jste na řadě,“ vyzvala ho.

„To nebyl příběh,“ vyčinil jí. „Bylo to jen krátké vysvětlení, proč má moje zdravotnice v zásuvce schované víno.“

„Netvrdila jsem, že to bude mít hloubku,“ pronesla s kamennou tváří.

Severus se uchechtl. „Dobře. Můj rok u svatého Munga bylo mučení, během něhož jsem se snažil znovu nabýt úplnou hybnost pravé ruky a plně ovládnout svou magii. Ano, chtěl jsem se znovu stát ředitelem. Chtěl jsem to dělat správně.“

Hermiona se na něj usmála. „Jsem mnohem lepší vypravěč. V mém příběhu bylo víno.“

„Víno a velmi krátké omílání velmi těžkého období mého života. Nejlepší pohádkový večer ze všech.“

„Jsem ráda, že jsem zpátky,“ zasnila se Hermiona a rozhlédla se po kanceláři i přilehlé ošetřovně.

„Strávila jste zde tolik času jako pacientka nebo jako návštěva, až se divím, že jste sem znovu dobrovolně vkročila.“

„Je to zvláštní,“ zamyslela se Hermiona, „ale já ošetřovnu nevidím jako místo, kde jsem musela ležet, protože jsem byla zraněná. Vždycky to pro mě bylo místo, kde mě dali znovu dohromady. Vidím Poppy a McGonagallovou a Brumbála. Vidím vás,“ dodala tiše a pozorovala Severusovo zachmuřené obočí.

Po chvíli přemýšlení Severus souhlasně zabručel. „Také mě zde znovu dali dohromady. Nemyslím ošetřovnu – chovám příliš mnoho špatných vzpomínek na probuzení v těchto postelích. Mám na mysli Bradavice. Bradavice mě daly dohromady vícekrát, než vůbec dokáži spočítat. Nenávidím návštěvy u svatého Munga,“ dodal a pohlédl na Hermionu.

„Viděla jsem vás tam před pár týdny,“ prohodila ledabyle.

Severus položil prázdnou sklenku na stůl, a zatímco mu Hermiona dolévala, znovu se zamyslel, co tady ta mladá žena vůbec pohledává. „Také jsem vás viděl. Pomáhal jsem jejich vrchnímu lektvaristovi se složitým lektvarem.“

Přikývla. „Zachránil jste tomu chlapci život. Všichni byli ohromeni a já si jen říkala ‚Proč? Copak vás neznají?‘ Přála jsem si, abyste mě přišel pozdravit.“

Dlouhou chvíli studoval její tvář. Pozorovala ho přes okraj sklenice a pod jeho upřeným pohledem zčervenala.

„Je to všechno kvůli mně, Hermiono?“

Ke své cti jednoduše přikývla.

„Nechala jste se na tři dny přesunout do Bradavic jen proto, abyste mě viděla?“ zeptal se, ne nevlídně.

Při odpovědi vytrvale opětovala jeho pohled. „Ano.“

Jeho výraz se uzavřel. „Nemám rád, když se mnou manipuluje.“

Hermiona se jeho slov nezalekla. „Ještě to není ani osmnáct hodin, co jste mi tvrdil, že jsem v Bradavicích vždy vítána. Ráda bych vás upozornila, že to, co vy vnímáte jako manipulaci, by většina mužů nazvala flirtováním.“

Dokázal udržet své rysy prázdné, ale nakonec, když Hermiona vyzývavě pozvedla obočí, se ušklíbl. Beze slova se pozorovali. Po chvíli se však Severus pomalu postavil a položil sklenici na stůl. „Děkuji vám za víno, Hermiono.“

„Děkuji za vaši společnost,“ odpověděla.

Kývl jí na rozloučenou a při odchodu za sebou tiše zavřel dveře.

Cestou zpět do ředitelny si znovu vzpomněl na kyvadlo. Teprve včera si myslel, že se ustálilo ve fázi klidu. Neelegantně si odfrkl nad svou krátkozrakostí. Hermiona Grangerová měla plán. A tento plán nějakým způsobem zahrnoval jeho. Plány Hermiony Grangerové byly vždy skvěle promyšlené, podrobně rozvrhnuté, znamenitě zkonstruované, v podstatě legendární. Ale nikdy neproběhly v klidu. Když sděloval chrliči heslo, ušklíbl se.

Klid se přeceňoval.