Autor: Amarti Překlad: Lupina Beta: marci Banner: arabeska
Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/23/Just-to-Be
Rating: 16+
PP: Moc, moc děkuji za komentáře u minulé části. Poněkud nestíhám, byla jsem s dětmi na prázdninách a dostala jsem se do skluzu. Na komentáře dnešní části už odpovím. V rámci omluvy vám prozradím, že vás čeká už jen jedna rozdělená kapitola, ta příští. Zbytek půjde pěkně vcelku.
Kapitola 23. Harry a Hermiona – 2. část
Déšť neúprosně bušil do měkké, opotřebované látky stanu. Vzduch byl chladný a zatuchlý. Harry seděl na hlídce venku u vchodu, v klíně mu ležela sklenice s modrým plamínkem. Byli bůhví kde. Hermiona zmínila něco o Haworthu a blatech, když se objevili na téhle Větrné hůrce, a že to bude ideální místo, protože je izolované a přesto docela blízko civilizaci, kdyby potřebovali doplnit zásoby jídla. Dávno se naučili rozmnožit jakékoliv jídlo, na které natrefili.
Stan působil tak… prázdně.
Ron je opustil před pár týdny, vystřelil pryč v záchvatu vzteku. Uplynuly doslova měsíce, kdy viděli jinou živou duši. Našli medailonek, ale ještě nezjistili, jak jej zničit. Žádný meč, žádný baziliškův zub, nic. Stále ještě museli najít šálek a hada a nevěděli, jak pokračovat. Museli najít nějaký artefakt Roweny z Havraspáru, ale naprosto netušili, co by to mohlo být. Hermiona strávila hodiny hloubáním nad Dějinami bradavické školy, stejně jako nad každou knihou o zakladatelích, kterou před odchodem získala. Nic. Pronásledovala je celá Voldemortova armáda a požádat někoho o pomoc by bylo nebezpečné.
Jejich situace byla bezútěšná a temná jako počasí venku.
Hermiona seděla se zkříženýma nohama v křesle uvnitř, frustrovaně si odfrkla, mrštila knihou na zem a vzápětí se rozvzlykala. Nepatřila k těm, co pláčou, nikdy, ale co se Ron ztratil, věci se… zhoršily. Pro oba.
Nešlo ani tak o izolovanost jako o skutečnost, že byli opuštěni, ponecháni napospas osobou, se kterou počítali až do konce této cesty. Všichni souhlasili – zničíme viteály, nebo při tom pokusu zemřeme.
Později se zdálo, že pravděpodobná bude ta druhá možnost.
Harry si povzdechl a vstal, aby přešel ke kamarádce. Vypadala… no, strašně. Vlasy jí trčely do všech stran v bezútěšném popření gravitace. Oči měla zarudlé a napuchlé. Tvář nebezpečně vyhublou, pleť popelavou, nehty okousané. Už tři měsíce tábořili v lesích a projevovalo se to. Harry nechtěl vidět, jak vypadá on sám. Kdyby jen z poloviny tak špatně jako Hermiona, kdyby zchátral jen z poloviny jako ona, nechtěl to vědět.
Severus ji vůbec nepoznával. Zmizel oheň v jejích očích, divoké odhodlání každého aspektu její osoby. Zmizel její talent, energie, její… život. Na jejím místě byla mrtvá žena, nemrtvá, zombie.
Severus si myslel, že válka byla těžká pro něho. Toto… to se zcela lišilo od toho, co čekal, jak jejich situaci pochopil. Phineas Nigellus ponechával detaily na minimu, sledoval jen jejich umístění. Nikdy nezmínil, jak zdecimovaně ti dva vypadali.
„Miono?“ zeptal se Harry opatrně, použil přezdívku, která mu přes rty nepřešla od třetího ročníku.
Přitáhla si kolena k hrudi a zabořila do nich hlavu. Celé tělo se jí otřásalo zoufalými, bezmocnými vzlyky.
„Miono,“ zkusil znova Harry. Sám se ocitl na hraně a potřeboval, aby byla Hermiona silná za něj. Jestli ona ztratila naději, ona, která měla vždy odpovědi, vždy měla plán, vždy věděla, kam se podívat, kam jít, co dělat… pak byla veškerá naděje skutečně ztracena. Harry nechtěl přijmout nebo si připustit, že jsou na konci. Nemohl.
Jaký smysl by mělo pokračovat, kdyby to byla pravda?
Stáhl ji z křesla do objetí. Klečeli na tvrdé dřevěné podlaze, mladá kolena již unavená a bolavá a protestující, déšť bušil do plachty, občas protekly malé kapky a oni se jen vzájemně drželi. Vzájemně v náručí s tím druhým, jediným, co jim na světě zbylo. Prostě to museli zvládnout. Museli.
„Skončí to někdy?“ zvládla se zeptat Hermiona skrz vzlyky a popotahování.
„Tak či tak,“ zamumlal Harry.
„Myslím tím… nevím, jestli takto můžu pokračovat,“ zanaříkala Hermiona. „Je mi to líto, Harry, jen… nevím, jak jít dál.“
„Najdeme způsob, Hermiono,“ přesvědčoval ji vyčerpaně. „Vždycky jsme našli.“
Zavrtěla hlavou. „Jak? Jak? Nevíme, kde je ten zatracený meč. Nevíme, kde je polovina těch zatracených viteálů. Ani nevíme, co je poslední. Všichni, kdo mohli nějak pomoci, jsou mrtví nebo se skrývají. A Brumbál,“ vyplivla to jméno, „nám nedal do rukou naprosto nic. Knihu dětských pohádek? Starou Zlatonku? Zatracený zatemňovač?“
Co to sakra je ten zatemňovač, zajímal se Severus.
„Ron měl pravdu, všechno je to nanic, nic, nic, nic je jediné, co máme. Nemáme proč žít, jen aby nás chytili a mučili a zabili. Nemáme už žádné přátele. Nemáme jak získat informace. Nemáme nic, Harry, nic!“
Harry ji pevněji stiskl. Nikdy ji, ani nikoho jiného, neviděl v tak zoufalém stavu beznaděje.
Ani Severus, který v zoufalé beznaději strávil většinu života.
„Jsme vůbec ještě naživu, Harry? Jsme vůbec skuteční? Tento život?“
„Samozřejmě ano, Miono,“ v Harryho hlase zazněl náznak strachu. Hermiona nikdy nezpochybňovala realitu. „Jsme živí a skuteční. Jsi pořád tady a já jsem pořád tady.“
„Taky odejdeš,“ zakňučela.
„Nikdy,“ zdůraznil, stiskl ji a políbil na tvář. Trochu se odtáhl a vzal její slzami zmáčený obličej do dlaní. „Kvůli ničemu ani nikomu. Nemůžu toto zvládnout sám, rozumíš? Potřebuju tě, Hermiono, a nikam neodejdu. Nikdy.“ Přerušil toto zapřísahání polibkem na čelo.
„Ale Ron říkal to samé a…“
„Ale toto já neudělám,“ potvrdil Harry pevně. „Rozumíš?“
Přikývla.
„Řekni to,“
„Ro-rozumím,“ odpověděla.
„Hodná holka,“ vydechl. Přitáhl si její tvář a opět ji políbil na čelo, tentokrát tam nechal rty o něco déle. Bylo tak dobré cítit pod rty zase něčí pokožku. Stalo se to tak dávno, že zapomněl, jaké to je. „Miono,“ zašeptal. Pak ji políbil na nos. „Tuto misi jsem si nevybral, byla mi udělena. Ale ty… ty můžeš odejít. Ty sis ji vybrala. Jsi ta nejodvážnější, neneohroženější, nejbáječnější kamarádka, jakou bych si mohl přát. Už proto bych tě nikdy neopustil.“
Znovu se objali. „Chybí mi,“ zašeptala.
Přikývl. „Mně taky.“
Zachvěla se. „Chybí ti Ginny?“
Opět přikývl. Když promluvil, měl hlas naplněný emocemi. „Každý okamžik každého dne.“
„Myslíš, že jsou spolu, ať už jsou kdekoliv?“
„To… nevím,“ odpověděl po pravdě Harry. „Rád bych si myslel, že jsou, že se o sebe starají, tak jak se teď staráme my dva o sebe.“
Hermiona si povzdechla. „Uvidíme je někdy znovu, Harry?“
„Uvidíme,“ prohlásil rozhodně. „Ať už v tomto životě nebo dalším, zase budeme spolu.“ Ztěžka polkl. „Slibuju.“
Nemluvil jen o Ronovi a Ginny a Hermiona to věděla.
„Miono, už kvůli mně to nesmíš vzdát. Nezvládnu to bez tebe,“ zašeptal.
„Zbyl jsi mi jen ty,“ zašeptala nazpět.
„Ty mně taky,“ odvětil.
Trochu se odtáhli, aby se podívali vzájemně do očí. V jejich světě, jejich vesmíru, existovali jen oni dva. Dva lidé, kteří věčně žili v přítomnosti – neprodlévali ani v minulosti, přemýšlení o ní příliš bolelo, ani v budoucnosti, o které si nemohli dovolit přemýšlet. Dva lidé na sobě lpící, aby přežili, zoufalí po naději.
V dálce udeřil hrom.
Hermiona Harryho sevřela. Drželi se a on ji opět políbil na čelo. Pak na tvář. A pak… nebylo tak úplně jasné, co se stalo pak. V této chvíli se vzpomínka trochu rozmazala. Věděli jediné, že jejich rty se nesměle a cudně setkaly, pak zoufaleji. Vzdálenost mezi jejich těly zmizela. Nezkušené paže a nohy se propletly. Jeden za druhým mizely kousky oblečení. Vychrtlá těla nějak pasovala do velkého křesla, kam se nemotorně vyšplhali. To křeslo dávalo víc než dost místa pro dvě nezdravé, na kost vyhublé postavy, které zápasily, aby se k sobě dostaly blíž.
Nepromluvili spolu, ale Harryho hlavou bouřila smršť myšlenek.
‚Chybí mi Ginny. Hermiona je tady, je skutečná, a Ginny je vzpomínka. Nevím, jestli z tohoto vyjdu živý. Aspoň na pár minut, jen na pár minut, ať můžu myslet na něco jiného než válku. Ať si dopřeju potěšení ostatních mladých. Kéž by to byla Ginny. Ale Ginny tu není, Hermiona je a je tak příjemná. Tohle změní všechno. Tohle nezmění nic. Můj život nikdy nebyl obyčejný – toto obyčejní lidé dělají, ne? Když ji líbám, nemyslím na nic, a to se mi líbí. Ať nemyslím na nic. Ať jen cítím. Ať prostě jen jednám. Ať prostě jen… jsem.‘
Severus se rozhodl zajít dál a použít nitrozpyt na Hermionu v Harryho vzpomínce. Nitrozpyt uvnitř nitrozpytu byl téměř nemožný, ale s dostatečnými zkušenostmi proveditelný. S jeho zkušenostmi.
‚Zítra můžu umřít. Když všichni zmizí, existuju ještě? Harry je tady, a s ním existuju, i když jen pár minut. Ron bude zuřit. Ron odešel, komu sakra záleží na tom, co si myslí? Je mi to tak nepodobné. Přesně toto potřebuju. Potřebuju Rona. Potřebuju teplé tělo. Potřebuju vědět, že jsem ještě naživu a celá a že jsem ještě člověk. Tady, právě tady, jsem.‘
A to opravdu byli – dvě teplá těla, která na sobě lpěla, připomínala si navzájem, že jsou ještě naživu, stále dýchají, jsou stále lidmi v nelidském světě.
Milování bylo zběsilé a nezkušené. Bylo zoufalou prosbou.
Bylo přesně tím, co potřebovali.
Severus sledoval, jak se jeho milá miluje s jiným mužem, synem muže, kterého nenáviděl. Vypadal přesně jako James v jeho věku, i když zhubl a důsledky stresu se projevily. Bylo to jako sledovat milování Jamese Pottera s Hermionou.
Ta představa by jej měla znechutit, rozzuřit. Namísto toho… nic takového.
Toto nebyla jeho Hermiona. Jeho Hermiona se milovala s očima upřenýma do očí partnera a vydávala tiché zvuky potěšení. Tato Hermiona je měla pevně zavřené, vyhýbala se pohledu partnera, a hluboce vrčela. Jeho Hermiona věděla přesně, co chce a kdy chce. Tato vypadala napjatě a poddajně. Jeho Hermiona líbala a hladila, když se pohybovala. Tato visela na partnerovi, jako by byl záchranný vor. Jeho Hermiona během sexu projevovala potěšení. Tato jen cítila uvolnění.
Když skončili, jen se dlouhou dobu drželi. Nic neříkali, až upadli do spánku. Ráno se Hermiona vzbudila první, odmotala se a rychle sebrala oblečení. Harry ji našel sedět před vchodem s knihou v ruce, zády k němu, tak jako každé ráno, jako by se nic nestalo. Harry jí pak připravil čaj a beze slova ho položil vedle ní jako každé ráno, jako by se nic nestalo.
Vzájemně si pomohli uvolnit se. Oba od druhého něco potřebovali. Už nikdy to nezopakují.
ooOOoo
Uvnitř chalupy Ginny a Ron sledovali oknem dění. Harry na okna už před měsíci seslal zvuky tlumící kouzla. Tvrdě se poučili, že hlasité náklaďáky nebo náhlé zvuky vzbudí Jamese a následně i jeho rodiče. Takže přestože byli jen pár stop vzdálení, interakce se odehrávala zcela v tichosti.
Sledovali, jak Snape Harrymu spílá. Ten, pro jednou v životě, odpovídal klidně a rozumně navzdory nerozumnému Snapeovi.
„Zabije Snape Harryho?“ zeptala se Ginny nonšalantně, zatímco houpala podrážděného Jamese. Mohla by se klidně Rona ptát, jestli bude později pršet.
„Pochybuju,“ odvětil Ron. „Hermiona by ho za to zabila.“
Najednou si muži venku začali intenzivně, bez výrazu, zírat do očí a tak zůstali dlouhou dobu.
„Co to dělají?“ zeptal se Ron.
Ginny se na chvíli zamyslela. „Nemyslíš, že si Snape prohlíží Harryho vzpomínky, že ne?“
„Možná Harry prohlíží Snapeovy?“
„Pořád tam stojí bez zranění, ne? Tak to nemůže být. Musí to být naopak.“
„Zajímalo by mě, co se tam děje.“
„Až se vrátí, řekne nám to.“
„Pokud se vrátí.“
„Ale prosím tě, Ronalde. Kromě toho, kdyby ho Snape chtěl zabít, už by to udělal a zajistil, abychom to neviděli.“
„Pravda.“ Pozorovali další chvíli, než opět promluvil Ron. „Myslíš, že ví, že se díváme?“
„Musí, je to Snape. Ten si všimne všeho.“
ooOOoo
Severus těžce lapal po dechu, když se stáhl z Harryho vzpomínek. Jako by uběhl dlouhou vzdálenost. Stejně tak Harry. Nitrozpyt prováděný déle než minutu nebo dvě měl těžké fyzické i mentální důsledky. Oba muži se unaveně posadili na kamennou zídku, která obklopovala chalupu. Pohledu do očí se vyhýbali.
Harry nijak netoužil znovu tuto zkušenost prožít, ani většinu onoho času na útěku. Po tom roku přísahal, že do žádného stanu už nikdy nestrčí ani nos, a myslel to vážně. Vypudil tuto vzpomínku z mysli a nikdy si nedovolil se k ní vrátit. Nechtěl.
Severus měl pocit, že mu někdo dal facku.
Musel sis o ní hned myslet to nejhorší, co, vysmíval se mu hlásek. Musel jsi ji obvinit přímo do obličeje. Musel jsi ji vyslýchat, i když to zatraceně nebyla tvoje věc. Nemohl ses obtěžovat a dát výhodu pochybností jediné osobě na světě, která tě viděla jako skutečného člověka, ne jako Smrtijeda, ani jako učitele.
Co to udělal?
Obvinil jsi a urazil jedinou osobu, která tě za celý tvůj život milovala, odpověděl hlas. Ublížil jsi jediné osobě, která k tobě přišla bez postranních motivů. Kardinálně jsi to posral.
Musí ji vidět. Musí to spravit. Udělá cokoliv, co chce, o co si řekne, a bez ptaní.
S křížkem po funuse, vysmíval se hlásek téměř zpěvavě.
„Harry…“ Severusovi se zlomil hlas. Chtěl se přemístit, ale byl příliš otřesený, aby si nezpůsobil odštěp. Zalovil hluboko ve svém nitru pro techniky, které používal, aby se před přemístěním po setkáních s Pánem zla dostatečně uklidnil. Kontrolované dýchání. Představa klidného, temného jezera v noci, hvězdy odrážející se na povrchu vody. Nádech, výdech.
„Severusi,“ promluvil Harry. „Je mi moc líto, že jsme vám to neřekli. Upřímně, oba jsme na to chtěli zapomenout. Byla to chyba v úsudku. Nepoužili jsme ochranu. Vůbec se nám to nepodobalo. Naše srdce patřila jiným lidem. Oba jsme se cítili, jako bychom je zradili. Prosím, nesmýšlejte o nás špatně.“
Severus zavrtěl hlavou. „Ne, já…“ Stále se ještě ze všech sil snažil uklidnit. Hledal slova, ale žádné nepřišlo.
„Vím,“ prohodil Harry. „Jednou, dlouho předtím, než jsme se dali dohromady, jsem natrefil na Ginny, jak se líbá s Deanem Thomasem na chodbě. Neměl jsem tehdy na ni žádné právo a vlastně jsem byl přesvědčený, že jsem u ní naprosto přišel o šance. Dean byl můj spolužák a kamarád. Byla do něj zblázněná jako on do ní a líbala jej stejně tak náruživě jako on ji. A přesto… jsem mu chtěl utrhat končetinu po končetině za to, co s ní dělá.“
Severus si na ten vztah vzpomínal dobře. Toho roku víc než jednou chytil zamilovaný pár v různých výklencích a přístěncích celého hradu. Což bylo divné. Studenti spárovaní se členem své koleje se většinou drželi v relativním bezpečí jejich společenské místnosti. Jen mezikolejní milenci riskovali odhalení ve školních prostorách. Obzvláště po večerech, kdy na chodbách hlídkoval Severus.
„Je za tím nesourodým blábolením o mladistvé neohrabanosti dvou nadržených Nebelvírů skrytá nějaká myšlenka?“
„Když jsou v sázce naše srdce, ztrácíme hlavu.“
To bylo slabě vyjádřeno.
„Podívejte,“ pokračoval Harry, „vím, že mě asi nesnášíte, vždy to tak bylo a asi i vždy bude, ať už řeknu nebo udělám cokoliv. Vím, že mě snesete jen kvůli dětem a Hermioně. Rád bych vás považoval za přítele, ale dokážu přijmout, že se to nikdy nestane. A kdyby byly naše role obráceně, a já zjistil, že moje přítelkyně spala s tou jedinou osobou, kterou pohrdám nejvíc na světě, asi bych reagoval stejně. Namouduši, Severusi, bylo to od vás velmi nebelvírské, že jste sem přišel, dožadoval se, abych vám čelil, a vy byste pak mohl bránit svoji čest. A její.“
Pokus o zlehčení u Severuse neprošel a Harry rychle pokračoval.
„V každém případě už víte, co se stalo. Hermiona je v tomto bodě hodně citlivá… není na onu událost pyšná. Doufám, že si na ní nevylijete zlost a že pochopíte tehdejší situaci. Myslím, že zrovna vy byste mohl.“
Severus stále nic neříkal. Nějak se cítil klidnější. Byl téměř připravený se přemístit.
„Teď… vás nechám tak. Jestli si budete potřebovat promluvit, přijďte dovnitř. A, no, děkuju, že jste mě nezabil.“
Harry se zvedl k odchodu. Už byl v půlce cesty, když se otočil.
„Jen vězte, Severusi… nikdy jsem neviděl, že by se Hermiona dívala na někoho stejně jako na vás.“
Severus vstal a odvrátil se od Harryho.
„Mýlíte se,“ oponoval tak tiše, aby to slyšel jen Harry. „Není pravda, že vás nenávidím.“
Bez dalšího slova si vybavil ložnici, kde Hermionu na Grimmauldově náměstí nechal, a přemístil se.
ooOOoo
Severuse to odmrštilo na dvůr před domem. To by se nemělo stát. Všechny obrany byly nastaveny tak, aby se kdykoliv mohl přemístit kamkoliv v domě, pokud by bylo třeba. Hermiona je musela přenastavit. Dovolil, aby kromě něj i ona měla absolutní kontrolu nad obranami, pokud by se mu něco stalo. Všichni jeho staří nepřátelé byli mrtví a kouzelnický svět v něm viděl hrdinu. Strávil ale příliš mnoho let jako špion, aby nezvážil i tuto možnost. Starých zvyků se těžko zbavuje. Nepočítal však s tímto.
Hermiona na něj musela být naštvaná a nechtěla, aby se přemístil zpět do jejich pokoje. Dobře. Přejde k hlavním dveřím, vyšplhá schody, zaklepe na dveře ložnice, padne na kolena a poprosí ji o odpuštění. Nebude to poprvé, kdy se takto pokusí získat zpět lásku ženy, kterou zranil.
Došel k ložnici, ale zjistil, že je odemčená a prázdná. Hermiona tam nebyla. Něco vypadalo… jinak. Stůl byl uklizenější a knihy v policích stály jinak, ale v tu chvíli to ignoroval.
Sešel schody a zamířil do kuchyně, kde seděla Lenka s hrnkem čaje a vypadla zamyšleně.
„Lenko, neviděla jste Hermionu?“
Zavrtěla hlavou. „Slyšela jsem kohosi odejít, ale předpokládala jsem, že to jste vy.“
Severus se zamračil. Hermiona se musela vzdálit, aby si pročistila hlavu. Řekl jí strašné věci. Napadlo ho poslat jí Patrona, ale zamítl to. Jestli potřebovala čas a prostor, dá jí čas i prostor. Byla sobota, povinnosti dospělých v domě o víkendu byly omezené jen na hlídání dětí. Žádné hodiny. Dnes ji může nahradit.
Ale jak hodiny odtikávaly a den se překulil do večera a noci, po Hermioně nebylo vidu ani slechu. Severus se zamračeně vydal ke krbu. Pokud by šla někam jinam, přinejmenším by dala vědět Harrymu. Ucítil hryznutí bolesti při představě, že s ním nebude mluvit, ale odtlačil to stranou. Věděl, že si to zaslouží.
Klekl si před krb a zavolal Harryho domov.
„Harry!“ zasyčel Severus. Když neobdržel odpověď, zařval: „Pottere!“
Harry obezřetně klekl ke krbu, jako by přemýšlel, co zase provedl. „Ano?“
„Kde je Hermiona?“
„Řekl bych, kde jste ji nechal?“
„Neozvala se vám?“
Harry nakrabatil obočí. „Ne, měla?“
Severus si povzdechl. To nebylo dobré.
„Nebyla doma celý den, ani jsem o ní neslyšel. Vím, že kdyby chtěla jít někam jinam, dala by vám vědět…“
„Ale vzhledem k předmětu našeho dnešního rozhovoru, asi chtěla prostor,“ dumal Harry a dokončil tak myšlenku za Severuse. „Zkusil jste jí poslat Patrona?“
Severus zavrtěl hlavou. Proč ho to nenapadlo? „Udělám to teď.“ Zaváhal, než se stáhl. „Harry… nemyslíte, že se jí něco stalo, že ne?“
Harry zavrtěl hlavou. „Ne, jsem si jistý, že je v pořádku.“ Slabě se na Severuse usmál. „Opravdu.“
Severus zavřel krb, zašeptal zprávu Patronovi, v níž se zeptal, jak se má, a poslal jej pryč. Laň se k němu vrátila za několik minut. Zamračil se na Patrona a poslal jej znovu a znovu zpět. Patronové se vracívali k odesílateli, jen pokud nedokázali doručit zprávu, což znamenalo, že Hermiona je mimo dosah.
Což znamenalo, že Hermiona není v Británii.
Těžce se odvlekl po schodech do ložnice, aby ji tentokrát pořádně prozkoumal. Celý den nebyl uvnitř. Všiml si, že zde skutečně chybělo pár věcí. Zmizely její knihy, stejně tak všechno oblečení a fotografie. Vešel do koupelny. Její nekonečné hromady vlasové kosmetiky zmizely – poprvé po měsících viděl pultík. Celá místnost byla zbavena Hermioniných věcí.
Severus si ztěžka povzdechl a opřel se o vchod. Teď pochopil. Hermiona jej opustila. Hermiona je opustila. Hermiona byla pryč.
PA: Než se shromáždíte před mými dveřmi s pochodněmi a vidlemi a pověsíte mě za palce u nohou, protože jsem nechala Hermionu opustit Severuse i děti bez jediného slova, prosím vás, abyste to se mnou pár kapitol vydrželi a dali mi (a jí) možnost to vysvětlit. Pak suďte dle libosti :)
Hlásek Severusových pochybností, který jej vede ke strašným rozhodnutím, se poprvé objevil v kapitole páté a naposledy v kapitole třinácté, kdy jej Severus odehnal během Hermioniných narozenin. Nikdy však zcela nezmizel.