Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Našlapuj zlehka

1. kapitola

Našlapuj zlehka
Vložené: Jacomo - 17.02. 2018 Téma: Našlapuj zlehka
Jacomo nám napísal:

Text v tejto časti je generovaný, v prípade že zistíte nezrovnalosti, nahláste to prosím


Našlapuj zlehka

Prekladateľ : Jacomo

Názov originálu: Tread Softly

Autor originálu : Dius Corvus

Link na originál : Tread Softly

Počet slov originálu: : 0

Rating : M 16+ -

Éra / Obdobie: Neuvedené Žáner: Angst , Romance Jazyk originálu: EN Varovanie: slash Počet slov originálu: poriadne dlhé 100K-200K Párovanie: Snarry Stav prekladu: Neuvedené
This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended

Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí pánom Medkom, ktorí túto ságu preložili do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k tejto poviedke vlastní Dius Corvus, ktorá napísala túto fanfiction.

Našlapuj zlehka
Tread Softly

 Originál viz Tread-Softlyhttps://www.fanfiction.net/s/1847353/2/

Autor: Dius Corvus

Překlad: Jacomo     Beta: arabeska, Calwen   Banner: arabeska


 Rating: M, tj. 16+, místy 18+ (kvůli násilí)
Drama/Romantika
Slash - Snarry

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola prvá


Celé tělo ho bolelo. Nevěděl, jak dlouho ta bolest trvá, ale připadalo mu to jako věčnost. Ležel na čemsi studeném, drsném a lepkavém, co ostře, kovově páchlo. Otevřel oči a uviděl kousek od sebe trs nahnědlé trávy potřísněné krví, prorůstající trhlinou v betonu. Nebe bylo šedé. Jednotvárný dvorek a vzdálené budovy byly také šedé.

Zabručel a pokusil se posadit, ale sykl bolestí, která mu pulzovala v žebrech. Na okamžik pevně zavřel oči, když však zaslechl blížící se povědomé kroky, znovu je otevřel.

Opatrně se otočil a upřel pohled na lem špinavých černých šatů vrchní vychovatelky sirotčince. Matně vnímal jasně rudý potůček krve, který mu stékal od lokte po ruce dolů, ale toho pocitu si nevšímal.

„Nechutné," ušklíbla se. Zlověstně se na ni zamračil. Projelo jím tak silné bodnutí nenávisti, až mu okraje vidění lehce zrudly. Jednoho dne zemřeš, pomyslel si s mrazivým přesvědčením. Představil si, jak jí rozerve obličej, rozsápá tu tvář, sedře z ní to opovržení a nahradí je syrovým strachem; představil si, jak jí trhá kůži, kus po kuse, a pak rozbíjí krvácející hlavu –

Harry se při zvuku mumlajících hlasů a otevírání dveří s trhnutím probudil. Nechal oči zavřené, pokoušel se klidně dýchat a jeho pravá ruka vystřelila pod polštář pro h- Hůlka byla pryč. Doprdele. Kde to jsem? Vždycky, vždycky spal s hůlkou pod polštářem, přestože už ovládal bezhůlkovou magii víc než jen zběžně –

Jsem na ošetřovně?

Všechny jeho myšlenky uťal známý hlas.

„Pochybuji, že náš host doopravdy spí, Franku."

Harry prudce otevřel oči, zaznamenal šedý kamenný strop a otočil hlavu, bez ohledu na bolest krku a pulsující bušení v lebce, které mu ten pohyb způsobil. „Albusi?" zaskřehotal. Vážně to je Albus, pomyslel si Harry s úlevou při pohledu na stříbrné vousy muže oblečeného v purpurovém hábitu. Chtěl se zrovna zaměřit na ředitelova společníka, ale cukl očima zpět k Albusově tváři. Jelikož jediný zdroj světla skýtal šerosvit pronikající dveřmi za zády ředitele a jeho společníka, mohl se Harry pouze domnívat, ale v Albusově tváři – byl to šok?

„O nic se nepokoušej," vyštěkl na něj Albusův společník.

Harry zamrkal. Co se to děje? Mít tak v ruce hůlku. Pokusil se posadit, aby byl v lepší pozici pro případný útěk ke dveřím, ale zjistil, že ho neposlouchají svaly.

„Obávám se, že nejste v kondici na jakýkoliv pohyb," pronesl Albus omluvně a vrhl přitom na svého společníka přísný pohled. „Než jsme vás našli ve sklepení Nott Manor, utrpěl jste několik závažných zranění."

Sklepení na Nott Manor...? Harry znovu zamrkal, a pak ho zaplavily vzpomínky: zoufalý plán, hodiny mučení, smrtící kletba, zuřivé odražení, podivná stříbřitá věc a pak bolest –

„Já..." zamrkal. Není divu, že mě všechno bolí, pomyslel si. „Je mrtvý, Albusi?"

Nastalo ohromené ticho. Harry bez ohledu na bušení ve spáncích vzhlédl.

„Kdo má být mrtvý?" zeptal se ředitel mírným tónem, o kterém Harry věděl, že má dotyčného přimět vyzvonit starostlivému a otcovskému řediteli naprosto cokoliv.

Něco je určitě špatně, pomyslel si Harry a srdce mu sevřely obavy. Jak může Albus nevědět – pokud to je vůbec Albus? Ale – tohle by byl ten nejhloupější způsob, jak předstírat, že jste někdo jiný...

Zamračil se a upřesnil: „Voldemort. Fungovalo to? Je mrtvý?"

Mrtvolné ticho. Kdykoliv jindy by se Harry nad Albusovým ohromeným výrazem ušklíbl.

„Obávám se," začal Albus, protože jeho společník užuž otevíral ústa, „že vám dostatečně nerozumím."

Harry zamrkal a uvědomil si, co ještě mu nesedí. Ta formálnost – Albus se k němu nikdy nechoval takhle formálně, dokonce ani před tím, než se – ne úplně spřátelili, ale určitě kamarádsky sblížili. Jsem pod nějakým druhem měnícího kouzla? Ale Albus není tak hloupý, aby se dal tak jednoduše oklamat –

„Ten plán..." začal Harry, těkaje pohledem mezi ředitelem a jeho společníkem. „Plán na odražení –" Odmlčel se, protože ten druhý muž, ten jménem Frank, mu byl strašně povědomý: špinavě blond vlasy, podsadité tělo –

Neville?"

Albus a muž jménem Frank si vyměnili pohledy. „Neville," řekl muž, „je můj otec. Sir Neville Ulfric Longbottom."

Harry znovu zamrkal. Bušení v hlavě mozkovým pochodům zrovna nepomáhalo: Odkdy má Neville prostřední jméno? A jak by Neville mohl – to je nemožné, je to –

Pak mu to docvaklo. Frank Longbottom.

Zhluboka se nadechl a ignoroval bolest v žebrech. „Co je za rok, pane řediteli?" zeptal se a upřel pohled do půlměsícových brýlí a pronikavých modrých očí, proti jejichž náporu se tentokrát nedokázal vůbec obrnit.

Albus Brumbál se zamračil: „1977."

Harry zavřel oči. To všechno vysvětlovalo a – sakra. Sakra, zaklel unaveně a bolest hlavy se rázem znásobila. Jak se mohl tak najednou vrátit o dvacet tři let do minulosti? Jediné, co si pamatoval, byla (a při té vzpomínce se zachvěl) bolest. Možná po něm Voldemort vrhl poslední kletbu? Nebo někdo ze Smrtijedů. Ale cestování v čase nepředstavovalo zrovna pomstu, zejména ne to úspěšně provedené (kdyby se kletba nepovedla, možná by se dost ošklivě rozmázl přes několik let), a navíc zdárně zakončená cesta v čase byla velmi choulostivá věc a mohl se o ni pokusit jen ten nejschopnější, nejsilnější...

„Proč?"

Harry otevřel oči. Cítil se staře, zasmušile a ztrhaně. „Jsem z roku 2000."

Nastalo další ohromené ticho. Harry si dovolil znovu zavřít oči. Pitomá bolest hlavy, pomyslel si. Proč se tyhle věci stanou vždycky mně? Myšlenka se rozplynula jako dešťová kapka klouzající po hladkém skle. Byl to jeho osud a takové otázky nikdy ničemu nepomohly.

„Jste ochotný to zopakovat pod veritasérem?"

„A-ne," rozmyslel si to Harry a znovu otevřel oči. Pod veritasérem by byl příliš zranitelný a věděl, že Albus by neměl žádné výčitky ptát se dál a dál, jakmile by ho polkl. Nebude riskovat, že vytvoří paradox. „Ale jsem ochotný vypovídat pod Medalis Veritas*)."

„Dobrá," souhlasil Albus. Vytáhl ošoupaný olověný kotouč na stříbrném řetízku a podal ho Longbottomovi. Harry i přes nápor bolesti zvedl hlavu a nechal si medailon zavěsit okolo krku. Všiml si, že pod přikrývkou má na sobě bílý nemocniční hábit – upamatoval se, že ho před mučením svlékli – a poté Albus položil otázku.

„Jste skutečně z roku 2000?"

Harry se ani neobtěžoval posadit. „Jsem z roku 2000," pronesl. Ucítil, jak ho magie medailonu obklopila jako zámotek. Kotouč stříbrně zapulzoval.

Albus přikývl a jeho šedé vousy se při tom pohybu nakrčily a pak zase narovnaly. Harry si uvědomil, že je to poprvé, co nejsou tak bílé, jako vždy bývaly: ve světle svítilny, kterou Longbottom vyčaroval, vypadaly téměř černé. „Přijal jste Znamení zla, která máte na tváři a na hrudníku, dobrovolně?"

Harry ztuhl. Jeho mozek se snažil uchopit smysl těch slov, a pak si vzpomněl. Zvedl ruku – Longbottom se napjal – a dotkl se kůže na hrudi. Cítil strupy... Přejel si dlaní po tváři v místech, kde věděl, že je Znamení zla... Zapomněl jsem, uvědomil si otupěle.

„Já... ne."

Medailon se zahřál, zčervenal a on měl co dělat, aby potlačit škubnutí. Možná přijal Znamení zla dobrovolně, protože přijal každou kletbu, úder a ránu, protože nebyl schopný shromáždit síly ke vzdoru a protože se jeho mysl odpojila od bolesti, která mu sužovala tělo.

Harryho pohled se stočil k Longbottomově hůlce, jež na něj neochvějně mířila.

„Nepodporuji ani nemám v úmyslu podporovat Voldemorta," prohlásil Harry rozhodně. Medailon zapulzoval souhlasem. Longbottomova hůlka zakolísala a bystrozor se podíval na ředitele. Harry tak učinil rovněž, ale výraz těch pronikavých očí nerozluštil.

„Nevím, jak jsem se tu ocitl, tři roky předtím, než jsem se narodil," pokračoval Harry. Medailon slabě zářil. „Chtěl bych se vrátit, protože jsem tam nechal nedokončenou práci."

„Cestování v čase je ošemetná věc," promluvil Albus Brumbál po chvíli. „Je neslýchané přesunout se více než o týden a bez obratnosti či síly může příliš mnoho cestování v příliš krátkém čase roztrhnout duši. Budeme se snažit vám pomoci, chlapče, ale do té doby..." Na ředitelově tváři se objevil úsměv, který ale Harryho ani na vteřinu neošálil. „Kam jste chodil do školy?"

„Do Bradavic," odpověděl Harry a uvažoval, kam tím starý kouzelník míří.

„Co kdybyste se tedy zapsal do Bradavic do sedmého ročníku, kde budete v bezpečí? Já zatím provedu výzkum a pokusím se najít způsob, jak vás poslat zpět do vašeho času."

Frank Longbottom nevěřícně vyprskl: „Ale Albusi, on –"

„Nepodporuje ani nehodlá podporovat Voldemorta," dokončil Albus rozhodně.

Bystrozor přestal prskat a zabručel něco o přílišné důvěřivosti, shovívavosti a psychických potížích. Albus se jen usmál.

Harrymu se zdařil pokus o úšklebek, ačkoliv z hloubi duše jej prostoupil chlad. Nemysli si, že mě ošálíš, Albusi Brumbále, pomyslel si a krátce riskl pohled do jiskřících modrých očí. Vím, co máš v úmyslu, a stejně tak vím, jaké bezhůlkové kouzlíčko používáš na to zpropadené jiskření. Myslíš si, že nevím, že si mě tím udržíš v Bradavicích, abys mě měl pod palcem? Myslíš, že nevím, že tímhle jsi jen oddálil Longbottomův pokus odvést mě do zatuchlé cely na ministerstvu, protože jsem příliš zvědavý, příliš nebezpečný, příliš nevyzpytatelný unikát na to, abyste mě nechali na svobodě? Myslíš, že nevím, že nemám na výběr? Když se k němu ředitel sklonil, aby mu sundal medailon z krku, jako kdyby byl nějakým starostlivým dědouškem pečujícím o nemocného vnuka, zasáhlo ho slabé bodnutí. Harry měl co dělat, aby od sebe ty vrásčité ruce neodstrčil. Myslíš, že jsem si nevšiml toho sledovacího kouzla, cos na mě právě seslal?

Rychle tyto úvahy zarazil. Ne, napomenul se. Zapomínáš. Tohle není tvůj Albus, takže neber – neber to tak osobně. Tento Albus nemá žádný důvod ti věřit a ty stěží můžeš očekávat něco jiného. Jsi jen dalším z jeho nepřátel. Harry zavřel oči a vpustil tu myšlenku do své hlavy jako nápor zimního větru. Vyvolala o něco horší otupělost, o něco silnější pocit osamělosti v čase, do kterého nepatřil.

V duchu si povzdechl. Albus Brumbál z jeho doby se stal mnohem snesitelnějším, když se přestal snažit jím manipulovat. Pak se ten starý kouzelník stal téměř – příjemným. Možná i proto, že Harry jako jediný uměl prohlédnout ten jiskrný pohled a dědečkovskou fasádu. A Albus byl zase tím, kdo znal toho Harryho za uklidňující nebelvírskou maskou. Podobali se dvěma šachovým protivníkům, kteří už sehráli množství partií, prošli mnoha životními zkouškami a ocitli se ve spárech války tak nelítostné, že se jejich averze přetavila do něčeho, co se dalo označit snad jen jako kamarádství starých veteránů.

„Ale mně je dvacet, už jsem na Bradavice starý," zaprotestoval Harry chabě, poněvadž by bylo podezřelé, kdyby to neudělal.

„Nesmysl!" zvolal Albus.

„A osnovy," pokračoval Harry, „už to všechno znám..."

„Nikdy neuškodí zopakovat si, co už umíte. A znovu se vrátíte do Bradavic..."

Vrátíte, pomyslel si Harry v duchu s neveselým úsměvem. Na návštěvu? Ne jako vězeň, kterého jsi zavřel v tajné komnatě a nutil ho proměnit se v živoucí zbraň, aniž by po tři roky spatřil jedinou živou duši. „Když myslíte, pane řediteli." A pak, pro všechny případy, a protože věděl, že jakkoliv byl Albus zatvrzelý, stále dokázal cítit osten viny a pochybností, dodal s úsměvem, o kterém věděl, že bude působit vyčerpaně a nesobecky: „Věřím vám, Albusi."

A vzápětí potlačil úšklebek, když zaznamenal, jak modrýma očima na moment probleskla bolest. Poté Harrymu klesla víčka a přemohla ho bolest hlavy.

***

Na konec srpna bylo neobvykle chladno.

Harry se vynořil z Děravého kotle a dotkl se cihly, která otvírala průchod na Příčnou ulici. Prošel, zastavil se a užasl nad proudícím davem lidí. Zákazníci spěchali a popocházeli, povídali si a hádali se; děti si prohlížely výklady, výskaly a pelášily sem a tam; podivné, zahalené postavy splývaly se stíny a mizely v temných uličkách; jakési nemluvně se rozhlíželo, oči vykulené nevinným údivem.

A nikdo z nich si ho nevšímal (kromě oné čarodějky, která znepokojivě hladovým pohledem sledovala všechny okolo).

Na hradě ho nebude nikdo ze studentů spěšně míjet s šepotem nebo k němu vysílat pohledy naplněné bázní. I na schůzkách Řádu se setkával s neustálou tendencí lidí jen tupě kývat, když něco řekl, dokonce i když je posílal na smrt. Na ulicích –

Usmál se, kysele, nevesele, když si vzpomněl na zmatek, který ho pronásledoval všude, kam se venku vrtl – pokud nešlo o místa posetá těly a zamořená černým kouřem.

Potřásl hlavou a zamířil k Madam Malkinové, s pocitem uspokojení, že nemusí – zatím – používat svou ‚nebelvírskou' masku.

„Bradavické hábity, prosím," sdělil dívce, která mu připadala lehce povědomá.

„Tudy, prosím," řekla, s nechutí ho sjela pohledem od hlavy k patě a zavedla jej hlouběji do prodejny. Začal kolem něj tančit krejčovský metr a on se díval z okna, hlavu plnou neklidných myšlenek.

Poté, co se propotácel chvílemi bezvědomí, zmatenými sny vyvolanými (opakovaným) polykáním lektvarů na spaní a prudkými probuzeními, kdy ho bolest uzdravujícího se těla vytrhovala ze spánku, se nakonec přece jen zotavil. Albus zvesela seslal maskovací kouzlo na jeho Znamení zla a našel mu nějaké oblečení (naštěstí byly všechny ty merlinvíodkud sesbírané šaty v tlumených barvách, čímž se minimalizovaly škody způsobované Albusovým žalostným smyslem pro módu). Pak ředitel sehrál velkou komedii o důvěře, se kterou ho pustil samotného na Příčnou ulici, a Harry mu oplatil toutéž komedií úsměvů a díků a snažil se při tom ignorovat bzučení, v němž poznával sledovací kouzlo.

Během tohoto období bezesného uzdravování si uvědomil něco, co by mu mohlo celou situaci ještě víc ztížit: díky Albusovým machinacím se stane spolužákem svých rodičů. Setká se se Siriusem Blackem, Remusem Lupinem a (srdce mu krátce sevřel mrazivý hněv) Petrem Pettigrewem. A Severusem Snapem. Budou to jeho spolužáci a – bože – možná spolubydlící.

Jak mám předejít paradoxu? pomyslel si, ačkoliv věděl, že bude v jeho předcházení úspěšný – jeho minulost toho byla důkazem. Přestože to byla úleva, to myšlenka studila. Možná jsem zemřel ve vlaku a nikdy se s nimi nesetkal, dumal mrzutě.

V duchu si povzdechl. Nemělo smysl bojovat s osudem a s věcmi, které nemohl změnit. Přijmout svůj osud představovalo trpkou dovednost, kterou si už dávno osvojil a zdokonalil se v ní. Myšlenky se mu rozutekly a on zaujatě pozoroval růžově oblečené batole snažící se chňapnout po rozčvachtané bulvě vznášející se ve vzduchu. V tom mu byla do ruky vražena taška.

„Tam vzadu máme ještě další oblečení pro kouzelníky," poznamenala dívka a ukázala mu kývnutím hlavy směr. „Možná by se vám něco hodilo."

„Asi ano," uznal Harry, když si uvědomil, že nemá žádné spodní prádlo kromě toho, které mu vnutil Albus, a vydal se do zadní části obchodu Madam Malkinové.

Zaplatil a vyšel ven oblečený v pohodlné mudlovské košili a kalhotách, které mu dokonale padly. Ohlédl se k místu, kde naposledy viděl to batole. Dítko teď držela v náručí usmívající se mladá žena a vedle ní stál mladík, který měl jednu ruku položenou kolem jejích ramen a druhou lechtal batole na bradičce. Jak je tak Harry pozoroval, zasáhla ho dokonalost skupinky, kterou tvořili.

Odvrátil se od nich a cestou k Ollivanderovi potlačoval ostré bodnutí emoce, kterou nedokázal rozluštit.

***

Potemnělý obchod působil ve srovnání s rušnou ulicí jako úkryt samotáře. Kdysi dávno ho ticho znervózňovalo, ale teď se v něm cítil téměř jako doma.

Při slabém cupitání kroků se svižně otočil a obchodníkovy oči se na okamžik rozšířily, když si stanuli tváří v tvář. Pravděpodobně nemívá mnoho zákazníků, kteří by ho přistihli, jak se k nim plíží, pomyslel si Harry nevesele.

„Jak vám mohu pomoci, pane..."

„Frost," řekl Harry. „Jonathan Frost. Potřebuji novou hůlku."

V rozšířených očích se mihl záblesk zaujetí. „Měl už jste někdy hůlku? Hůlku, která se k vám hodila?"

Harry zaváhal. Pokud si teď vezmu hůlku z cesmíny s perem fénixe, vytvořím paradox, pomyslel si s náznakem paniky a zmatku; ale jiný hlas moudře dodal: Ale ty sis ji nevzal. Bez ohledu na to, co teď uděláš, nevezmeš si tu hůlku, protože tady stále byla. Na chvíli se v těchto poněkud surrealistických myšlenkách ztratil. „Ne," odpověděl nakonec.

„Ve které ruce ji držíte?"

„Používám obě," – opravdu užitečná schopnost, jedna z těch, v nichž se zdokonalil díky Albusově návrhu – „ale preferuji pravou."

Velmi zajímavé," zamumlal Ollivander. Vytáhl z police jednu z krabiček. „Zkuste tuto," nařídil mu. „Třešeň a žíně z jednorožce. Pevná. Dobrá na přeměňování."

Harry ji uchopil a nepřekvapilo ho, že mu byla vzápětí vytržena z ruky.

„Dub a blána z dračího srdce. Nepoddajná. Pěkná soubojová hůlka."

Znovu mu byla vytržena dřív, než vůbec stihl vyzkoušet, jak mu pasuje do ruky.

„Vrba a pero fénixe. Mrštná. Vhodná na formule a léčení."

Hromada na otáčivé židli rostla do výšky, a když Ollivander zvesela přešel ke dveřím a vyvěsil na ně ceduli „ZAVŘENO", začal si Harry dělat skutečné starosti. Připadalo mu, že co překročil práh, uplynuly hodiny. Co když mu sedne jedině hůlka z cesmíny s perem fénixe?

„Sekvoj a baziliščí zub. Tuhá. Vhodná pro kletby."

Harry ji na chvíli sevřel, než mu byla zase odňata. Prachová zrnka poletovala vzduchem a třpytila se v šikmém odpoledním slunci. Ollivander se vrátil s jiskrou v oku a krabičkou, ze které se Harrymu zhoupl žaludek.

„Zkuste tuto. Cesmína a pero fénixe. V téhle hůlce je moc."

Harry sáhl po hůlce a sevřel ji v prstech. Nával síly, proudící jako zpěv fénixe, mu dal téměř zapomenout na strach svírající mu útroby, ale když zvedl ruku, vědomí čiré úplnosti se rázem vytratilo. Zůstal tu sám s pocitem nesprávnosti. Tahle hůlka mu nepatřila.

„Není to zcela ono," prohlásil Ollivander, chňapl po hůlce a podal mu další.

Harry po ní sáhl s jistým omámením. Už rozhodně nejsi jedenáctiletý chlapec, řekl si. Ale být odmítnut hůlkou, která mu bývala věrnější než kterýkoliv člověk, se kterou se ztotožnil, která byla dalším důkazem jeho osudného boje s Voldemortem –

„Úchvatné," zamumlal Ollivander o několik pokusů později. Jeho bledé oči se leskly. „Vypadá to, že vám žádná z hůlek, které jsem vyrobil, nepasuje. Předpokládám... předpokládám, že vám budu muset nějakou udělat."

„Hm," hlesl Harry opatrně. Jen těžko uvěřit, že všechny ty hůlky – a muselo jich být tisíce, jak si uvědomil – ho odmítly. „Hm. Kolik to bude stát?"

Ale Ollivander už mizel v zadní místnosti. Harry ho následoval. „Je to vzácná příležitost, mít možnost vytvořit hůlku pro tak neobvyklého zákazníka, jako jste vy," vykládal obchodník roztržitě. „Pojďte za mnou."

V tlumeném načervenalém světle svíčky, která plála na otlučeném pracovním stole, se místnost zdála menší, než ve skutečnosti byla. Na vedlejším stolku stál velký otlučený kotlík. Harry nahlédl dovnitř a uviděl stříbřitou lesklou tekutinu.

„Prosím o kapku krve, pane Froste," zamumlal výrobce hůlek a vzal do ruky skalpel.

Harry na okamžik zaváhal, ale pak přikývl a natáhl k němu ruku.

Ollivander hbitě řízl do Harryho levého ukazováčku a vytlačil kapku krve. „To hůlka si vybírá kouzelníka, víte," mumlal, když vlastní hůlkou ťukal na Harryho prst. Ranka se zahojila. „Pro hůlku je snazší souznění se slabším kouzelníkem."

Harry sledoval, jak kapka jeho krve proniká do stříbřitého roztoku. Z hlubiny se vynořila bublina a s mírným lupnutím prorazila hladinu.

„U mocných kouzelníků je tomu jinak," pokračoval Ollivander s pohledem upřeným na další objevující se bublinu. Harryho napadlo, jestli v nich není nějaká zpráva, jako v čajových lístcích ve věži u Trelawneyové. „Nevhodná hůlka bude svou silou děsit," mumlal výrobce, zatímco se přesunul k vratké skříňce v zadní části místnosti. „Ano, člověk může sílu získat nebo ztratit, ale tato ztráta či nabytí se obvykle objevuje až poté, co je hůlka svázána s kouzelníkem. A pak si i nadále zůstávají navzájem věrní."

Harry se díval, jak se starý výrobce vrátil s dvěma polovinami velmi tmavého dřeva a položil je na otlučený stůl. Ollivander se svou hůlkou začal objíždět runy na obou polovinách dřeva. V mihotavém světle svíčky se leskly a třepotaly jako duchové a několik z nich Harry poznal: runu pro podezírání, znak harmonie, univerzální runu síly...

„Výroba hůlek je jako poezie. Moje múza přijde a odejde bez ohledu na rozkaz a budu mít štěstí, když mi vystačí na dokončení mistrovského kousku." Ollivander se zastavil a pak obkreslil poslední třpytící se runu. „Ale někdy přijde inspirace. Vaše výzva, můj náročný zákazníku, je ten nejlepší dárek, který můžete starému výrobci dát."

Ollivander vzhlédl a zachytil Harryho pohled. „Vaším dřevem je dřevo Yggdrasilu. Stromu kouzelníků. Nejsilnějšího, nejvzácnějšího, nejnebezpečnějšího ze stromů. Žádný jiný pro vás nebude pracovat lépe. Mělo mě to napadnout."

Harry pečlivě zachoval neutrální výraz a nedovolil si dát najevo změť svých emocí. Slyšel o Yggdrasilu v severských mýtech, o kterých blábolila Hermiona, ale nepředpokládal, že je ten strom skutečný. Na krátký okamžik se v duchu bavil představou, že si nevybere Yggdrasil, ale nějaké známé, neškodné dřevo, avšak rychle tu myšlenku smetl ze stolu a sklopil oči k dvěma polovinám dřeva před sebou. Hladký povrch už se ale ve světle svíčky neleskl.

„A teď vaše jádro." Výrobce přešel pomalu ke skříňce na druhém konci místnosti a vytáhl obyčejnou kamennou nádobu.

„To je divné," zamumlal a poprvé to znělo váhavě. „Nevzpomínám si na takové jádro..." Položil nádobu na konec pracovního stolu. Harry se zamračil: to, co se jako obláček mlhy kroutilo nad myslánkou, byl jediný pramen černých vlasů.

„Co je to?" zeptal se.

„Pramen vlasů ve vzpomínce," pronesl výrobce po dlouhé odmlce, jako kdyby tu informaci doloval z paměti, kde byla věky pohřbená.

Harry dál hleděl na vlas plující ve stříbrné mlze vzpomínky a předstíral, že si nevšímá Ollivanderova zkoumavého pohledu. „Čí je ten vlas?"

„Kouzelníkův."

Harry mrkl. „Aha."

Ollivander zavrtěl hlavou, stále na rozpacích. „Hůlka si vybírá kouzelníka. Je ale podivné, že si nevzpomínám, jak jsem toto jádro získal..." Odlevitoval jádro mezi poloviny tmavého dřeva z Yggdrasilu. Runy náhle zazářily a Harry se zachvěl silou, která z nich vyzařovala. Poloviny se spojily dohromady.

„Uchopte ji!" rozkázal Ollivander tónem, jaký od něj Harry nikdy neslyšel. „Ihned!"

Harry se natáhl a sevřel hůlku – a jako kdyby se ocitl uvnitř hromu, uvnitř bílého blesku, který obsáhl každý temný, skrytý kout; bez dechu cítil, jak skrze něj hůlka zpívá, protíná všechny jeho zdi, vrstvy, vzpomínky a ještě hlubší místa, o kterých ani nevěděl, že existují, a jak byl jeho dech lapen v nekonečném prostoru. Měl dojem, že cítil... tu nejpodivnější věc, něco jako vzpomínku, která mu po páteři roztančila jiskřičky vzrušení, něco jako –

A pak bylo po všem.

„Třináct a půl palce, Yggdrasil a neznámé jádro," zamumlal Ollivander. Bledé oči mu zářily. „Vynikající hůlka, pane Froste. Můžete od ní očekávat tu nejlepší službu."

Harry otupěle přikývl a ani neprotestoval, jak možná měl, když Ollivander odmítl přijmout peníze.

Vyšel z obchodu a jeho omámení prolomil příval hlasů, zvuků a ruchu letního dne z konce neobvykle chladného srpna. Zvedl hůlku do svého zorného úhlu a prohlížel si ji, prociťoval ji dotykem. Třináct a půl palce: tatáž délka jako u Voldemortovy hůlky, jak si právě uvědomil.

Odsunul tuto myšlenku stranou (náhoda, řekl si), zastrčil hůlku do rukávu a bezhůlkovým poutem si ji spojil s předloktím, jako kdyby ji měl v pouzdru. Zamířil ke Krucánkům a Kaňourům, náhle přemožen pocitem naprosté ztráty a samoty, jako útes bičovaný hořkými vlnami oceánu a vysušovaný neúprosným sluncem. Dvacet tři let v minulosti, s jiným jménem, dvěma vypálenými Znameními zla, bez Albusovy důvěry, naprosto sám a s hůlkou, která nebyla jeho – Otočil se, možná aby se rozptýlil pohledem do výlohy, ale spatřil jen svůj vlastní odraz. Proč to nemůže skončit? ptaly se jeho oči, žalostně, s krátkým zábleskem bolesti.

Odvrátil se, oči znovu přímé a tvrdé. Nech toho kňourání, sakra, pokáral se chladně. Musel najít způsob, jak se vrátit, protože nevěděl, jestli byl Voldemort už opravdu mrtvý, a nemohl a nechtěl odpočívat, dokud on nebo Pán zla nebudou nad vší pochybnost po smrti.

Opakování tohoto ultimáta ho trochu uklidnilo, a tak vstoupil do Krucánků a Kaňourů, aby si nakoupil učebnice požadované pro sedmý ročník, a ignoroval ledovou vrstvu, jež mu rostla kolem srdce.

Té noci se mu zdál sen, tak reálný jako vzpomínka, o chlapci osamělém v chladném, šedém sirotčinci. Zdálo se mu o krutých očích a ještě krutějších úšklebcích vychovatelky, o chlapcích, před kterými krvácel na beton, a o hodinách pod pokrouceným stromem; snil o hodinách vzpomínek na matčina slova, o vzpomínkách na svůj osud a cítil se tak sám a prázdný, že v něm nezbylo nic než jedovatá nenávist, která rostla a rostla a rostla, dokud –

Poté se probudil jako z omámení a sveřepě se snažil na ten sen nemyslet, když nastupoval do mudlovského taxíku, který ho odvezl k nádraží s nástupištěm 9 a 3/4, a když proseděl celou cestu do Bradavic v anonymitě a tichu nejzastrčenějšího kupé.

***


PP: Příště čeká tohoto zcela jiného Harryho – pardon, Jonathana – zařazování. Kam myslíte, že ho Moudrý kloubouk pošle?

*) z lat. = medailon pravdy

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Re: 1. kapitola (Hodnotenie: 1)
Od: Aeidaill - 22.03. 2023
| |
Pan Ollivander ve svém živlu a záhadné neznámé jádro. Těším se na zařazování.

Re: 1. kapitola (Hodnotenie: 1)
Od: sisi - 28.06. 2023
|
opět nádherný příběh. Velmi děkuji za překlad, zrovna i říkám, kam na takové lahůdkové povídky chodíte, lidi, a pak jsem si vzpomněla, že jsem sama přečetla skoro celé dílo od Etherian, samá sladká Severitus. Tak to je asi volbou nejen autora, ale i hlubší znalostí témat, která sepsal (-a) a dopsala. Tak ještě jednou dík.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: avisavis - 23.07. 2023
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: lea16 - 04.09. 2023
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Libbi - 28.12. 2023
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Re: 1. kapitola (Hodnotenie: 1)
Od: Elizabeth333125 - 10.01. 2024
|
Skoro mi prišlo aj ľúto toho Toma Raddlea, prežil si v tom sirotinci veľa zlého. Ale iba skoro. Mnoho ľudí malo nešťastné, smutné a zlé detstvo ale nevyrástli z nich monštrá. Aj ja napríklad som mala otrasné detsvo ale nie je zo mňa mocou posadnutý pychopat :D Zatiaľ :D :D :D
A prútik čo má teraz Harry, hmmmm zaujímavé :) Čierny kouzelníkuv vlas.. mmm som zvedavá či sa dozvieme bližšie, čí môže byť.

Archivované komentáre


Re: 1. kapitola Od: Lupina - 07.06. 2022
Prostě pořád mám brouka v hlavě, jestli je Voldemort uvnitř Harryho, teď Jonathana Frosta. Mimochodem, odpovídající alter ego. Harryho city jako by zmrzly. A podezřívám, že za to může i Brumbál. Pochopila jsem správně, že ho někde na tři roky zavřel a trénoval, aniž by měl kontakt s kamarády? Začínám si chrochtat, jak je tady Brumbál padoušský a postava Jonathana Frosta opravdu záhadná. Děkuji, Jacomo!

Re: 1. kapitola Od: Claire - 14.08. 2021
Možná, že měl Harry jisté zkušenosti s tím, být Voldemortovým viteálem (pokud tedy autor převzal zrovna tento fakt z kánonu), ale teď, jestli jsem to správně pochopila, spolkl celou jeho duši - už jen to musí být čistá kvintesence hrůzy... Sen o sirotčinci bude, obávám se, jen velmi slabým odvarem příhod, které se mu mohou začít objevovat ve snech. Nesmírně na mne zapůsobila návštěva u pana Olivandera, ten si našel svůj reflektor... Moc se těším na vstup do studentského života, a pokud jde o rozčazovací ceremoniál, tak Zmijozel je natolik očividnou volbou, že by mne nepřekvapila žádná jiná kolej z těch dvou zbývajících. Nebelvír z mnoha důvodů vylučuji, doufám, že po příští kapitole nespláču nad výdělkem a nepřijdu o renomé. :-D

Archivované komentáre (pôvodne v archíve)


Re: 1. kapitola Od: sisi - 26.02. 2018
Tipovala bych si, že Jonathana Frosta zařadí klobouk do Zmijozelu, protože tam asi dojde k většímu sblížení s budoucím lektvaristou. (Tímto se odvolávám na citaci z prologu), kdy profesor Snape v soukromé místnosti na ošetřovně, kde hovořil s ředitelem Brumbálem ukončil rozhovor hlasitým: "Ne!" což si vysvětluji jako nářek nad ztrátou nikoliv mladého Pottera, ale jako pochopení objevení se záhadného pana Frosta v r. 1977 ( a že to byl dobrý rok :oP ) ve Zmijozelu. V rozbouřených proudech mého snění tedy dojde ke onomu sblížení JF a SS, a pak to asi skončí něčím velmi nepříjemným, jako rozchodem, odvedením k soudu, uvržením do Azkabanu, prostě je osud rozdělí. Můj obdiv pak patří hlavě dotyčného ředitele Brumbála, která je schopný vysegregovat všechny události, záhady a tajemství a šikovně je během ředitelování škole, a šéfování starostolci, řádu a mezinárodnímu potlachu čarodějů použít a využít. Kdo je tu mistr šachu? Velmi děkuji za překlad, těším se na další kapitolu. Jistě bude překvapivá a dobrodružná, když ne družná. :-D

Re: 1. kapitola Od: Ragnar - 25.02. 2018
Milá Jacomo velice ti děkuji za další úžasnou povídku kterou ses nám rozhodla přeložit. Vážím si tvého úsilí a doufám, že si překládání užíváš stejně, jako mi čtení. Fan na téma chudák Harry a cestování časem je moje oblíbené. Ujištuji tě, že budu čekat na každou další kapitolu jako na výplatu :-) ps: samozřejmě zmijozel

Re: 1. kapitola Od: Elza - 22.02. 2018
Tak to je tedy jízda!
Re: 1. kapitola Od: Jacomo - 23.02. 2018
A to máme teprve zařazenou jedničku! :-)

Re: 1. kapitola Od: knihomol - 21.02. 2018
No páni, tak to je něco. Chudák Harry, vůbec mu nezávidím. Doufám, že nebude mít deprese. Jsem docela zvědavá, co se z toho vyklube, nevím proč, ale přijde mi , že ten sen byl ve skutečnosti vzpomínkou na nějaký dřívější život. No necháme se překvapit. Děkuji za kapitolu a čekám jak mlsný kocour před plnou lednicí smetany až se objeví další. :)
Re: 1. kapitola Od: Jacomo - 22.02. 2018
Harry to skutečně nebude mít jednoduché, autor na něj uchystal spoustu nepříjemných věcí. Bohužel musím mlsnému kocourovi sdělit, že smetanu do lednice ještě nedovezli, ale auto už je na cestě ;-) Díky!

Re: 1. kapitola Od: zuzule - 19.02. 2018
Paaani, to bylo uzasny. Scena u Ollivandera byla skvela. Vidim to na Zmijozel :) Dekuju!
Re: 1. kapitola Od: Jacomo - 19.02. 2018
Ollivander je očividně hvězdou kapitoly. Moc mu to přeju. Zmijozel forever :-)) Díky!

Re: 1. kapitola Od: marci - 18.02. 2018
Páni, nádherná kapitola! Zmijozel se zdá být jasnou volbou, samozřejmě. Je potěšující, že Brumbál mě točí už od první kapitoly - vesmír se točí správným směrem :) Scéna u Ollivandera byla strhující - moc se těším na zařazování! Děkuji, Jacomo, betušky!
Re: 1. kapitola Od: Jacomo - 19.02. 2018
A Zmijozel vítězí s náskokem 4 délek - no, uvidíme :-D Brumbál tu rozhodně nebude za hodného dědouška, ať by si jiskřil, jak chtěl. Harry ho zná - a tohoto Brumbála zrovna dvakrát nemiluje. Zařazování bude - a pak taky seznamování se spolužáky. Což je spousta prostoru k zajímavým událostem. Moc děkujeme, marci!

Re: 1. kapitola Od: prodavacka - 18.02. 2018
Ahoj, je to docela strašidelné, ale přečetla jsečm to jedním dechem, Děkuji Prodavačka
Re: 1. kapitola Od: Jacomo - 19.02. 2018
Obávám se, že strašidelné situace teprve přijdou, tohle je ještě čajíček. Díky za komentář, Prodavačko!

Re: 1. kapitola Od: luisakralickova - 17.02. 2018
Zajímavé, originální, napínavé...těším se;)
Re: 1. kapitola Od: Jacomo - 19.02. 2018
Děkuji, mnohokráte děkuji :-)

Re: 1. kapitola Od: denice - 17.02. 2018
Fascinující kapitola. Hned ten první sen cosi předznamenává a klade zajímavou otázku. Albusovi se docela divím, odněkud z budoucnosti mu přistane u nosu cizinec a on se na víc nezeptá? To se tedy stařík hodně drží zpátky. Scéna u Ollivandera neměla chybu. Harry přesvědčuje sám sebe, že délka jeho hůlky je náhoda. Myslím, že Moudrý klobouk musí pro tohoto Harryho zvolit Zmijozel. A moc se těším na Harryho první setkání s ostatními studenty. Díky!
Re: 1. kapitola Od: Jacomo - 19.02. 2018
Albus se nevyptává, ale hned jedná - šup na cizince sledovací kouzlo, ať vím o každém šustnutí. No, bude se divit, dědek jeden všetečná :-) Ollivander i Harry byli skvělí. Harry tu na mě působí spíš jako třicátník nebo i starší, rozhodně ne na svůj skutečný věk, ale je pravda, že toho zakusil víc, než mnozí za těch 30-40 let. Zmijozel vede se třemi body. Díky, denice!

Re: 1. kapitola Od: kattyV - 17.02. 2018
Předpokládám, že tento jiný Harry se dostane do Zmijozelu. Začíná to zajímavě a já se těším na pokračování.
Re: 1. kapitola Od: Jacomo - 19.02. 2018
Další čárka pro Zmijozel. Snad se bude líbit i nadále. Díky, kattyV.

Re: 1. kapitola Od: Sally - 17.02. 2018
Fíha, toto vyzerá byť veľmi zaujímavý žáner, zatiaľ ho neviem identifikovať! Veľmi ma však zaujal, časové paradoxy sú mega :) Díki za preklad, moc sa teším na pokračovanie. Mojím osobným tipom je Slizolin, dalo by sa tým vysvetliť predchádzajúce správanie Severusa... Predsalen, už nie je to jedenásťročné nevinné chlapča :D
Re: 1. kapitola Od: Jacomo - 19.02. 2018
Povídka rozhodně obsahuje věci, na které jsem ve fanfikci ještě nenarazila, což je taky jeden z důvodů, proč jsem se pustila do překladu. Píšu si bod pro Zmijozel - a nechme se překvapit ;-) Díky, Sally.

Re: 1. kapitola Od: Gift - 17.02. 2018
Wow, tomu se rika originalni napad na povidku! Vzdy me potesi, kdyz nas autorky zavedou do Ollivanderova obchodu. Tentokrat jsem mela dokonce sanci byt u vyroby hulky. Huraaa! :-) Co se zbytku postav tyce, mam sve lehke obavy. Pokud se z Jonathana opravdu zacne pomalu ale jiste stavat Voldemort, obavam se, ze to nebude zrovna prijemne a oddychove cteni. Rozhodne bude ale zajimave! Moc dekuji za preklad, vypada to vic jak zajimave.
Re: 1. kapitola Od: Jacomo - 19.02. 2018
Taky se mi moc líbilo setkání s Ollivanderem a především ta myšlenka, že už Harrymu nebude pasovat ta hůlka, kterou si koupil (koupí) jako jedenáctiletý. Pokud vezmeme za bernou minci výklad Rowlingové - znamenalo by to, že hůlka se vyvíjejí spolu s kouzelníkem? Ne, povídka místy opravdu nebude příjemná, ale doufám, že i zůstane zajímavá a čtivá. Děkuju za komentář a těším se na viděnou u další kapitoly, Gift.

Prehľad článkov k tejto téme:

Dius Corvus: ( Jacomo )08.07. 2023Epilog - část 4/4 (závěr)
Dius Corvus: ( Jacomo )01.07. 2023Epilog - část 3/4
Dius Corvus: ( Jacomo )10.06. 2023Epilog - část 2/4
Dius Corvus: ( Jacomo )03.06. 2023Epilog - část 1/4
Dius Corvus: ( Jacomo )27.05. 202319. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )04.04. 202319. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )25.03. 202318. kapitola
Dius Corvus: ( Jacomo )11.03. 202317. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )04.03. 202317. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )28.02. 202316. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )21.02. 202316. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )11.02. 202315. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )04.02. 202315. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )28.01. 202314. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )21.01. 202314. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )14.01. 202313. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )07.01. 202313. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )24.11. 202212. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )01.11. 202212. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )25.10. 202211. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )18.10. 202211. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )11.10. 202210. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )20.09. 202210. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )13.09. 20229. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )30.08. 20229. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )19.07. 20228. kapitola - část 3/3
Dius Corvus: ( Jacomo )12.07. 20228. kapitola - část 2/3
Dius Corvus: ( Jacomo )05.07. 20228. kapitola - část 1/3
Dius Corvus: ( Jacomo )28.06. 20227. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )21.06. 20227. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )14.06. 20226. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )07.06. 20226. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )27.11. 20215. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )02.10. 20215. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )28.08. 20214. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )21.08. 20214. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )06.02. 20213. kapitola
Dius Corvus: ( Jacomo )21.04. 20182. kapitola
Dius Corvus: ( Jacomo )17.02. 20181. kapitola
Dius Corvus: ( Jacomo )20.01. 2018Prolog
. Úvod k poviedkam: ( Jacomo )22.07. 2017Našlapuj zlehka - úvod