Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

31 -- Můj život jako camrál

Harry vyšel ke vstupu do ředitelovy pracovny a podařilo se mu uhodnout heslo na třetí pokus. Zajímalo by ho, zda je to náhoda, že jím byla právě „Kinder Happy Hippo“, nebo jestli toho Brumbál prostě jen ví o Harryho životě až příliš. Dveře do Brumbálovy pracovny na něj čekaly otevřené, když vystupoval z točitého schodiště. Vešel dovnitř a Brumbál je mávnutím ruky zavřel. Snape už byl přítomen. Harry nevěděl, co by to mohlo znamenat.

„Děkuji za tvou dochvilnost, Harry. Jak se ti líbila Hagridova hodina?“

„Nezvykle teoretická, ale asi je to dobrý nápad.“

Brumbál se pousmál. „Trval jsem na tom, aby zvýšil bezpečnost hodin, a on přišel s tímto nápadem. Věřím, že se ukáže jako vhodný. Těšíš se na setkání s wyverny?“

„Docela jo. Moje zkušenosti s nitrobranou by mi měly pomoci. Ale pár lidí ze Zmijozelu mi dělá starosti. Blaise se moc neprojevuje, ale takovým tím ‚držím se zpátky‘ způsobem. I Ron by mohl představovat problém, pokud ráno vstane špatnou nohou.“

„Mám v plánu nabídnout Uklidňující lektvar všem svým studentům, kteří o to budou mít zájem,“ řekl Snape. Tvářil se nesouhlasně. „Také bys ho měl přijmout, Harry. Pro kontakt s wyverny se ho nestydí užívat ani profesionálové.“

„Já už jsem připravený,“ řekl Harry vesele. Přesunul váhu z nohy na nohu a cítil, jak se mu bublifuk od Hermiony visící mu na šňůrce kolem krku na hrudi zhoupl. Mudlovskou mýdlovou vodu dosud za lektvar nevyměnil, ale měl v plánu tak do pondělka učinit. Lhostejná bezstarostnost by mohla být to pravé, dokud bude pamatovat, že pomazlit se s těmi roztomilými wyverny není dobrý nápad.

Snape podezřívavě nakrčil nos. Brumbál spojil dlaně do stříšky.

„Dobře tedy. Přistoupíme k tomu, proč jsem si vás zavolal?“ Zavřené dveře se na okamžik rozjasnily usazujícími se ochrannými kouzly. Ředitel zaujal místo za svým pracovním stolem. „Mohu nabídnout citrónový bonbón, Harry? Ne? Jak myslíš. Předmětem dnešního hovoru bude jediná věc – ministerstvo postavilo proti mé žádosti stát se Harryho opatrovníkem svou vlastní.“

Harry na chvíli nedokázal dát dohromady jedinou souvislou myšlenku. Vlastní? Zpochybnili Brumbálovu žádost? Myslel, že se Popletal Brumbála bojí. I když bylo jasné, že by měl Harryho pod palcem raději napřímo.

„Toho jsem se obával,“ vyslovil Snape, co se Harrymu honilo hlavou. „Ministr Popletal vnímá situaci jako příležitost získat kontrolu nad Harrym Potterem, velmi důležitým společenským symbolem.“

„Ano. Samozřejmě mám v plánu své stanovisko obhájit během slyšení. To je naplánováno na pátek čtvrtého října, což nám opět propůjčí jistý čas.“

„Vypadá to, že je ministr odhodlaný k boji, řediteli.“ Konstatoval klidně Snape. „Může vcelku pochopitelně namítnout, že na opatrovnictví nemáte legitimní nárok.“

„Ano. Bude-li úspěšný, možná bude třeba vytáhnout náš trumf a představit tě jako žadatele dříve. Nemůže vyhrát nad pokrevním příbuzným, ať už je jeho minulost jakákoliv, ne dokud nevznese námitku sám Harry.“

„Můžeme si dovolit ztratit můj přísun informací?“ Zeptal se Severus napřímo.

„Raději to, než si můžeme dovolit ztrátu Harryho.“ Brumbál těžce vydechl. „Severusi, ty sám sis v poslední době dělal starosti, nakolik jsou tobě poskytnuté informace přesné. Sám zvažuji, zda je pokračování ve tvé roli hodno rizika, když jsi vystaven podezření. Doufám, že si uvědomuješ, že tvá cena pro nás nespočívá výhradně na tomto poli.“

„Zajisté to není důvod, proč si mě v blízkosti drží Pán zla.“

Harrymu připadalo, že navzdory Snapeově samolibému úsměšku působí muž neklidně, když se s Brumbálem pokoušeli připravit na různé možnosti průběhu slyšení. Snapeovy oči sledovaly ředitele, když se Brumbál nedíval, a tu a tam zabloudily k Fawkesovi. Ačkoliv Snape znal svou cenu jako mistra lektvarů, Harry ho podezíral z obav, že jeho profesionální dovednosti nebudou dostatečným důvodem pro jeho setrvání v Řádu.

Brumbál upíral pohled na desku stolu, jako by tam studoval nějaký neviditelný dokument. „Prokázat pokrevní spřízněnost bude jednoduché,“ řekl pomalu. „Sám jsem vás v této záležitosti podrobil testování a věřím, že vy jste tak učinili též.“ Na Severusovo pokývnutí povzdechl. „Domnívám se, že by také bylo vhodné, kdybychom mohli dokázat užití rituálu Herem. Uchoval jsi kopii smlouvy?“

Severus syčivě vypustil vzduch z plic. „Zničil jsem ji po Lilyině smrti.“

Brumbálovou tváří na jeho slova proběhl náznak pobavení. Harry měl podezření, že mu stejně jako Harrymu proběhla myslí představa, jak důkladně mohl Severus zničit věc. Starý kouzelník si povzdechl. „Máš představu, kde uchoval svou kopii James?“

„Předpokládal bych, že ve svém trezoru.“

„Jenže ve kterém?“

„Ach tak.“ Zdálo se, že Severus Brumbálovi porozuměl. Harry si přál, aby mohl říct totéž. „Ano. Byl uložen ve sponě se zvláštní rytinou. Gryfa, jen aby mě popudil.“

Brumbál pokýval hlavou. „Poohlédnu se po ní.“

„Máte k němu klíč?“ Vyhrkl Harry.

„Ne, ne k tomuto trezoru,“ řekl Brumbál. „K jinému. Na rozdíl od trezoru určeného pro uchování finančních prostředků nemám představu, kdy k němu dostaneš přístup. Vzhledem k tomu, že jsou tyto záležitosti pevně spjaty s rodovou podstatou... Toto by bylo daleko snazší, kdybychom někdy nalezli Jamesovu závěť.“

„Je pravděpodobné, že tedy o peníze přijdu?“

„Neřekl bych.“ Brumbál se postavil. „Po Jamesově smrti přešlo dědictví na jeho ženu – ač se jednalo o pouhé vteřiny. Dalším právoplatným dědicem je její dítě, alespoň co se týče standardního majetku. Rodové dědictví by mohla být jiná věc – na řadu by mohl přijít některý ze vzdálených bratranců. Budu i nadále pátrat. Pokud se mi nepodaří nic nalézt, věřím, že tvůj dopis vykazuje záměr.“

Pevně pohlédl na Harryho. „Nyní mám několik věcí, které s tvým otcem potřebuji probrat v soukromí.“

Harry potlačil námitku, která se mu drala na jazyk. Ztuhle přikývl. „Hezký den, pane řediteli. Děkuji za váš čas.“

Harry vyšel do chodby, ale nijak zvlášť se mu nechtělo vracet do věže. Šel za ředitelem rovnou z hodiny, takže s sebou měl ve školní brašně učebnici do lektvarů, obrany proti černé magii a péči o kouzelné tvory. Zamířil do knihovny, kde se zabral do práce a rychle vypracoval úkol pro Hagrida. Když už byl v knihovně, vyšperkoval ho několika detaily, které si vyhledal v literatuře, například že se žluč z wyverna užívá v lektvarech šílenství a že byla použita v populární knize Krvavé mansfieldské historky. Když byl hotov, otevřel Nejzazší mez. Byla přesně tak těžkopádně napsaná, jak ho Snape varoval. Harry byl odhodlaný ji přečíst, jen aby dokázal, že může.

Nakonec ho vyrušila madam Pinceová, když se ho zeptala, zda má v plánu účastnit se večeře. Rychle seběhl do Velké síně. Veškerý personál i většina studentů už byli na svých místech. Musel projít přes síň kolem šuškajících studentů, aby se dostal k nebelvírském stolu, ale aspoň mu Hermiona držela místo. Ron seděl poblíž, ale ve společnosti Andrewa a Jacka. Po Hermionině druhém boku seděla Ginny s Deanem.

„Kde jsi byl?“ Zeptala se ustaraně.

„Jenom v knihovně.“

„Máš průšvih?“

„Ne.“ Harry se usmál. „Jen jsme se setkali kvůli mému samostatnému studiu. Doporučil mi několik knih, nic víc, byl jsem si je vyhledat, ale nechal jsem se rozptýlit. Nechtěl jsem ti přidělat starosti.“

Hermiona se tvářila nejistě. Harry ji šťouchl loktem.

„Wyverni!“ Připomněl tiše. „Není to skvělé? Myslíš, že bychom ho dokázali přemluvit, aby na hodinu přivedl gryfa?“

„Harry...“ řekla Hermiona zoufale. Harry se na ni zakřenil a Hermiona si povzdechla. „Ani nevím, proč jsem si tu hodinu zapsala,“ přiznala se. „Všechno ostatní je pro mě profesním přínosem, ale tuhle jsem si přihlásila asi jen proto, že jsem měla strach, že někdo nedopatřením přijde o život, když tam nebudu.“

Harry na ni upřel pohled.

„Co?!“ Zvedla obočí.

„Pamatuješ, jak jsi mi řekla, že ‚trpím zachráncovským komplexem‘?“ Pokusil se příliš nemyslet na okolnosti, za jakých mu to sdělila. „Ty máš komplex ‚udržovat lidi dál od potíží‘. Oba se potřebujeme naučit rozlišovat, kdy je to užitečné a kdy už spíš obsedantní chování. Jestli sis tu hodinu zapsala, protože tě baví, je to v pohodě. Ale nemusíš se učit na další předmět, jen abys mě udržela v bezpečí.“

Hermiona se naježila ještě víc. „A co ty?“ Zeptala se. „Dokážeš se potížím vyhnout?“

Harry se pousmál. „Mám půlku úkolů na pondělek z krku. Sotva jsem měl čas na něco jiného.“

„To je úžasné!“ Najednou se Hermiona zatvářila podezřívavě. „Co že tak najednou?“

„No, většinu soboty nám zabere famfrpál, tak jsem si říkal, že bych se do té doby měl zbavit co nejvíce povinností.“

„Nech mě hádat,“ řekla Hermiona, „ani ses nedotkl lektvarů a kouzelných formulí.“

Harry si odfrkl. „Lektvary jsem udělal jako první,“ řekl povzneseně. „Bylo to na Vlkodlačí lektvar, o kterém toho vím docela dost.“

„A Zoë ti pomáhala,“ řekla Hermiona odměřeně – „málem bych zapomněla.“

„Nemohl jsem si vybavit jméno pro efekt krystalické radiace, odpověděla, když jsem se na něj ptal Rona – ne že bych čekal, že to bude vědět; jen jsem chtěl, aby už byl zticha, abych mohl přemýšlet.“ Zná se se Zoë? Asi ano, jestli je Zoë Ginnyina spolubydlící. „Taky jsem vypracoval úkol do péče o kouzelné tvory, a když jsem se učil s Ronem, rozmyslel jsem si, co napíšu do formulí. Do obrany je skoro všechno praktické a už to znám. Nesáhl jsem na přeměňování, řekl jsem si, že to můžu udělat přes víkend.“

Hermiona pokývla hlavou, ale nic neřekla. Oba se věnovali svému jídlu, ale Harry měl silný pocit, že ho Hermiona zkoumá. Snažil se jíst kultivovaně a nechal svůj pohled bezcílně toulat po místnosti. Všiml si, že Malfoy sedí s Goylem a dívkou, která ke Goylovi podle všeho patřila. Zapátral po Crabbeovi a našel ho u stolu o kus dál. To bylo zvláštní. Když se nad tím tak zamyslel, nepamatoval si, že by letos Malfoye viděl v Crabbeho společnosti. Uprostřed stolu se zjevně mezi dvěma dívkami rozpoutala hádka. Jedna z nich o chvilku později prudce zvedla svůj talíř a odkráčela k Malfoyovi, u kterého bylo na jedné jeho straně volné místo. Zjevně jí dal svolení posadit se a téměř okamžitě spolu začali mluvit. Byla celkem pěkná s krátkými medově hnědými vlasy. Krátké vlasy byly na kouzelnické dívce nezvyklé – Harry přeběhl pohledem zmijozelský stůl, ale mimo Bulstrodeové tam žádná krátkovlasá neseděla, a kdyby to nevěděl, ani by nepoznal, že je Bulstrodeová holka.

Podíval se zpět na Hermionu. Nachytal ji, jak na něj otevřeně kouká, i když se to rychle snažila skrýt. „Můžeš mi něco vysvětlit?“ Zeptal se.

„Co?“

„Je neobvyklé, když má dívka z kouzelnické rodiny vlasy nakrátko? Zdá se mi, že ano.“

Hermiona se uvolnila a pustila se do přednášky. „V konzervativních rodinách mají dospělí dlouhé vlasy, pokud jim to dovolí jejich každodenní aktivity,“ vysvětlila. „Velmi dlouhé vlasy, jako můžeš vidět například u Malfoyů, naznačují pohodový život. Třeba Bill má ale na pracujícího kouzelníka vlasy docela dlouhé, rozhodně příliš dlouhé na moderně smýšlející rodinu – to je také částečně důvod, proč se to jeho mamce tolik nelíbí – díky dlouhým vlasům působí jako zahálčivý aristokrat, přitom má ale nebezpečné povolání a obléká se pochybným způsobem – skoro jako mudla. To je samozřejmě daleko běžnější v jiných částech světa – ve skutečnosti je to jen důsledek zcestovalosti.“

„U dívek jsou dlouhé vlasy zvyklostí. Dívka si je ostříhá jedině v případě, že se nemá v plánu vdát nebo jí na tom nezáleží. Chlapci mají vždycky krátké vlasy, pokud se nějakým způsobem nestanou mužskou hlavou starší rodiny – řekla bych, že Malfoy by si nyní mohl nechat vlasy narůst, ty to samé.“ Ta myšlenka ji rozptýlila, tázavě se na něj zadívala. „Máš to v plánu?“

„Nemyslím, že je budu nosit delší, než jak jsou teď,“ odpověděl Harry. „Takhle jsou ale ukázněnější.“

Hermiona si odfrkla. „Teda Harry! Každý ví, že si je rovnáš.“

Harry se na ni pobouřeně zamračil. „To teda nerovnám!“

„Nejsem pitomá, Harry,“ odsekla naštvaně Hermiona. „Některé typy vlasů se s délkou narovnají ale ne tolik, a ne kvůli pár centimetrům navíc.“

„Ne,“ Harry se zarazil. Nemohl si dovolit popřít nejvěrohodnější vysvětlení nejpatrnějších probíhajících změn, které měl k dispozici. Nasadil rozpačitý výraz. „No tak dobře,“ zabručel a přikrčil se. „Líbí se ti to?“

„Ne,“ řekla Hermiona prostě. S trochu omluvným pohledem se pokusila dopad svého prohlášení zmírnit. „Celkem ti to sluší. Obecně tenhle rok vypadáš dost přitažlivě, ale mně by se líbilo, kdyby ti tolik nevadilo být sám sebou.“ Kysele se ušklíbla a natáhla jednu ze svých nepoddajných kudrn. „Kromě toho, jestli ti tvoje trošičku zvlněné vlasy připadaly tak strašné, co si musíš myslet o mých?“

Harry se usmál. „Myslím, že máš velkolepou, tvrdohlavou hřívu, co se dobře hodí k odvážné dívce, která ví, co chce.“ Jemně přejel prstem po délce pramene. „Je nádherná. S rovnými vlasy bys to nebyla ty.“

„Totéž si myslím já o tobě.“

Harry si povzdechl. „No, nějaký čas takhle moje vlasy zůstanou,“ řekl zdráhavě. Sklopil pohled na své ruce a napjatě si pohrával se svým prstýnkem. „Vypadá to, že tady jsme skončili,“ řekl a zvedl k ní oči. „Nechtěla by ses projít?“ Hermiona se kousla do rtu. Vypadala, že se jí docela chce se vším, co k tomu patřilo. Harry se naklonil blíž. „Mohl bych si hrát s tvými kudrnami,“ přemlouval ji, „a říct ti, jak moc se mi líbí – jak krásně rámují tvůj obličej.“

„Přestaň!“ Vykřikla Hermiona. Vstala a mrskla na stůl ubrousek. Skončil napůl v tuřínové kaši. „Ty jsi – myslíš si, že jsi tak!“ Pobouření jí nedovolovalo větu dokončit, a tak se spokojila s tím, že se otočila na patě a odsupěla pryč. Harry seděl a koukal za ní. No, pomyslel si, možná to nakonec byla ta pusa, co ji předtím naštvalo. Přitom se na mě ale dívala, jako by si to chtěla zopakovat. V duchu se rozhodl, že by si vážně měli promluvit. Je to konec konců holka, usoudil. Zřejmě přehlížím něco, co ona považuje za zjevné – jako například že si mé rovné vlasy vezme osobně.

Harry vstal a opustil síň, ačkoliv se cítil trapně, že se za ní takhle žene, zvlášť když se za ním zvedl vzrušený šepot. Venku přidal, ale dohonit Hermionu se mu nepodařilo. Brašnu měla ve společenské místnosti, když se tam dostal, takže usoudil, že bude v dívčí věži, ale na jeho křik od úpatí schodiště se neukázala. Zdálo se, že nikdo další ve věži není.

Harry se loudavě vydal po chlapeckém schodišti a strčil hlavu do prvního pokoje. Byl prázdný. Přešel k oknu a podíval se ven. Výhled se trochu lišil od jejich na vrcholku věže nebo jeho začarovaného okna v podzemí. Harry se chvilku toulal po chlapeckých pokojích a společenské místnosti ve snaze nalézt výhled ze svého okna, ale neměl úspěch. Právě stál v půlce schodiště, když zaslechl, jak se první hlouček vrací z večeře. Rozhodl se, že s nikým mluvit nechce. Vrátil se do svého pokoje, popadl neviditelný plášť, proplížil se po schodech dolů a v nestřežené chvilce proklouzl odklopeným portrétem.

O patnáct minut později procházel podzemními, čím dál hůře osvětlenými chodbami. Při pohledu na tenký proužek světla přicházejícího zpod dveří Snapeovy laboratoře a odrážejícího se od lesklých plošek kamenné podlahy se mu rozbušilo srdce. Uvolnil se a zvolnil krok. Dveře byly otevřené, i když ne moc. Nebyl si jistý, zda dokáže mezerou proklouznout, aniž by jimi pohnul. Nakoukl dovnitř. Snape něco míchal a cosi si bručel pod vousy. Harry sledoval, jak po chvilce přehodil metličku do levé ruky, vytáhl hůlku a za stálého míchání ji namířil na kotlík.

Harry mohl stát venku tak pět minut, během kterých sledoval přípravu jakéhosi evidentně vysoce komplikovaného lektvaru umocněnou kouzlem. Nakonec Snape sejmul kotlík z plamene, odstavil ho na chladící mřížku, protáhl si záda a zakroužil zápěstím. Pak se otočil k rozloženým přísadám a Harry se odhodlal zkusit vstoupit. Měl pocit, že se mu to podařilo, aniž by se čehokoliv dotkl, ale Snape okamžitě zvedl hlavu.

„Kdo je tam?“ Zvolal a opět se natáhl po své hůlce. Harry chvatně pozdvihl ruce a stáhl z hlavy kapuci.

„Jenom já.“

„Příště se kolem mě takto nepliž! Mohl jsem něco upustit nebo-“

„Čekal jsem. Když jsem dorazil, zrovna jsi dělal něco složitého, tak jsem počkal, dokud nepřestaneš míchat a nebudeš nic držet.“

„Alespoň tak,“ řekl Snape přísně. „Příště nicméně ocením, když si sundáš plášť ještě na chodbě, než vstoupíš dovnitř. Mohl jsem tě proklít; jsem poměrně paranoidní a považuji to za vlastnost, která mi pomáhá v přežití.“

„Dobře.“ Harry se vytáhl na stoličku a rozhlédl se po laboratoři. „Můžu s něčím pomoct?“

„Nemáš nic na práci?“

„Většinu úkolů mám hotovou.“ Harry sklopil hlavu. „Jestli mě tu nechceš, můžu jít,“ řekl tiše. „Stačí říct.“

Snape se na něj chvilku koukal a pak si povzdechl. „Nejsem si jistý, jak moc mi můžeš pomoci, ale zůstaň až do večerky, jestli se tu nebudeš nudit.“

Harry zavrtěl hlavou. „Nebudu.“

„Tak dobře. Běž zavřít dveře a sešli zaklínadla proti odposlouchávání.“

Snape si právě prohlížel řádek sklenic, když se Harry vrátil. Harry sledoval, jak rukou pomalu přejíždí pár centimetrů nad sklenicemi. U čtvrté sklenice se jeho ruka zarazila a poklesla. Otevřel nádobu a vyklepal z ní do hmoždíře několik motýlích křídel, pak ho podal Harrymu. „Nadrť je na prášek a pak naber malou odměrku.“

„Dobře.“

Snape z jiné sklenice vytáhl cosi slizkého a začal to krájet na plátky. „Jak se ti daří v novém pololetí?“ Zeptal se.

„Celkem dobře,“ pokrčil Harry rameny. „Nebelvír je hrozně hlučný, už jsem si odvykl, ale to se časem určitě spraví. Ron se mě pořád ptá, proč jsem naštvaný, když nejsem. Řekl bych, že to jsou ty změny v obličeji, ale tak mu to vysvětlit nemůžu. Je to otravné, takže pak už nabroušený jsem. Hermiona je... prostě Hermiona.“ O Hermioně se mu moc mluvit nechtělo, zvlášť když v tom sám neměl jasno. „Colin se zamiloval do Levandule. To je poprvé, co mi je Levandule kvůli něčemu líto.“

Snape si odkašlal. „Chápu.“

„Colin dokáže být vážně otravný, když tě má rád. Jenže je hodnější než ona, takže mi ho je svým způsobem taky líto, ale on si o to říká.“

„Jak jde škola?“

„Většinou dobře. Jen můj profesor lektvarů se mnou zachází, jako bych byl rybniční plankton.“

Snape sebou trhl. „Harry...“

„Já vím.“ Harry se zakřenil. „Teď bys měl říct, že rybniční plankton je nezbytnou složkou toho a toho lektvaru, tudíž daleko užitečnější, než jsem já.“

Snape se pousmál a zavrtěl hlavou. „Přestalo mě to bavit.“ Zkontroloval Harryho motýlí křídla rozmělněná na nádherný duhově modrý prášek. „Takto to stačí.“

„V – Tom si tě drží, protože pro něj připravuješ lektvary, viď?“

„Z větší části,“ odpověděl Snape a zamračil se na Harryho kvůli použitému pojmenování Voldemorta. „Také se ode mě očekává, že budu přinášet zprávy o Brumbálovi do takové míry, do jaké je to možné. Je všeobecně známo, že Brumbálovy potrhlé řeči poskytují dokonalou zástěrku pro střípky informací, které by případně mohl utrousit, což do jisté míry omlouvá mou neadekvátní efektivitu.“

„Zdálo se mi, že se bojíš, že pro Brumbála tvá práce na lektvarech nebude dost.“

„Brumbál si mě tu nechá, protože mi přislíbil ochranu. Nejsem si nicméně jist, zda budu stát za problémy, které má přítomnost v Řádu působí, když mým jediným přínosem bude příprava lektvarů. Řád má daleko menší využití pro lektvary, které nejsou k dostání na volném trhu než Pán zla a já bych nerad přijímal milodary.“

„Řekl bych, že by se Řádu mohlo hodit nemuset si lektvary pro vlastní potřebu kupovat. Nenapovídá to lidem, co mají v plánu nebo co očekávají?“

„Na tom něco je,“ přiznal Snape. Zadíval se na hromádku slizkých plátků pod svýma rukama. „Také mohu připravit některé poměrně neobvyklé lektvary, a dokonce jsem jich pro Pána zla několik vynalezl.“

„No vidíš,“ řekl Harry povzbudivě.

„Problém je, že mi nikdo nedůvěřuje,“ řekl Snape vážným hlasem, stále sledoval plátky slizu. „A nejsem dobrým učitelem pro mladší studenty – to si uvědomuji dokonce i já.“ Zamračil se a konečně vzhlédl. „Pak je tu samozřejmě záležitost Zmijozelu.“

„Co je se Zmijozelem?“

„Způsob, jakým nyní řídím kolej, naznačuje mé spojení s některými rodiči z řad smrtijedů a jejich partnery. Uvažoval jsem, jak se s tím vypořádat, až bude vztah mezi námi dvěma uveden ve známost. Tyto děti mě budou z hloubi duše nenávidět nebo budou mít přinejmenším pocit, že by měly, ode mě by se však nadále očekávalo, že je budu vychovávat. Právě ony nejvíce potřebují, aby je někdo vychovával. Není vyloučeno, že toho nebudu schopen.“

„Já tvou pověst asi dvakrát nevylepším.“

„Už samotný fakt zplození dítěte poloviční krve – a to ani nezmiňuji, jaký vliv bude mít, že se jedná právě o tebe – mi přivodí jisté potíže.“

Harry se napjal. „Jak ideově nečisté od tebe.“

„Přesně tak.“ Snape vstal a zahalil se do hábitu, jako by mu náhle začalo být chladno. „Bude to skandál. Dělá mi starosti, k čemu by nedůvěra mohla jisté studenty dohnat. Například mladého pana Malfoye má zrada dovede k nepříčetné zuřivosti.“

„Pro tebe je tohle daleko složitější než pro mě, že ano?“

Hermiona ignorovala Harryho volání a on se na dívčí území vstoupit nepokusil. Zůstala ve svém pokoji a naslouchala tichu, dokud jí vzdálené hlasy neoznámily návrat studentů. Po chvíli dorazila Levandule.

„Shání se po tobě Ron,“ oznámila. „Prý s tebou chce mluvit.“

„Je s ním Harry?“

„Ne – od chvíle, kdy vyrazil za tebou, ho nikdo neviděl. Hodně ti ublížil?“ Levandule snížila hlas do citlivého šepotu. „Viděla jsem, jak se kouká po té zmijozelské běhně.“

Jaké zmijozelské běhně? Nechápala Hermiona. Levandule jako vždycky musí ze všeho udělat senzaci. Doufala, že sebou ublíženě necukla. „Ne,“ Zamumlala, „bylo to jen...“ Tohle Levanduli nevysvětlí. Naštěstí to ani nebylo potřeba, Levandule ji dychtivě ujistila, že ji chápe.

„To se někdo má. Taky bych chtěla,“ zabručela si Hermiona pod vousy po cestě do společenské místnosti, když se jí podařilo uniknout ze spárů své zaníceně chápavé spolubydlící.

Ron na ni netrpělivě čekal. „Pojďme se projít,“ řekl.

Hermiona přikývla a následovala ho ven. Chvilku kráčeli mlčky, aby se ujistili, že nikdo není nablízku. Nakonec se zastavili v rohovém výklenku, odkud viděli do chodby v obou směrech, Ron se vyšvihl na římsu vedle busty Rozmarné Thalie a řekl:

„Tak o co jde.“

Hermiona si povzdechla a vytáhla se na římsu po druhé straně busty. „Vůbec mu nerozumím,“ řekla.

Ron vyrazil obě pěsti do vzduchu a zvolal: „Jo! Pomstíme se spolu!“

Hermiona se uchechtla. „Rone, myslím to vážně!“

„No, jestli chceš mluvit vážně, já zase nikdy nerozumím tobě.“ Ron se na ni láskyplně podíval a usmál se. „Tak dobře. Copak provedl?“

„Dobře. Nejdřív je tady ta věc s líbáním. Udělal to dvakrát, ale vždycky mi to připadalo jen jako způsob, jak mi zavřít pusu. Chci říct, že mě políbí, jenom když říkám něco, co nechce slyšet.“

„Zkusila jsi mluvit o něčem, co slyšet chce? Teda, nic proti, Hermiono, ale připadalo mi, že se fakt dost hádáte.“

„Pořád ne. A pokoušela jsem se s ním mluvit dnes u večeře, ale spustil o tom, jak nádherné jsou moje vlasy.“

Ron zamrkal. „To je špatně? Myslel jsem, že holky mají tyhle věci rády.“

„Nebylo by, kdyby to myslel vážně, ale neměla jsem ten pocit.“

„Proč ne?“ Nešlo to Ronovi do hlavy.

„Protože to bylo jen příhodné – další způsob, jak mě rozptýlit. Svoje vlasy si nechal narovnat – donutila jsem ho to přiznat.“ Hermioně bylo mizerně. „A moje vlasy nejsou nádherné.“

„Hermiono! Koukni, jestli nebudeš nikomu věřit, když ti řekne, že jsi krásná, skončíš s někým, kdo tě nebude schopný ocenit.“ Ron se k ní natáhl a stiskl jí ruku. „Jsi krásná, abys věděla. Já to vím a on to ví taky. Měla bys mu dát možnost ti to říct.“

„Ale...“ Hermiona cítila frustraci, i když ji Ronova pochvala zahřála u srdce. „Rone, prostě se chová zvláštně. Dívá se na mě takovým zvláštním, vypočítavým způsobem. Taky je náladovější, než býval. Pak je tady jeho prsten.“

Ron si odfrkl. „No jo, prsten,“ řekl přezíravě. „Má k němu i hábit,“ svěřil se. „Ještě fajnovější než co měl v Příčné ulici – viděl jsem to, když jsem si od něj z kufru půjčoval jeho plášť.“

„Vůbec mi to nepřipadá jako jeho styl,“ řekla Hermiona nešťastně. Zajímalo by mě, od koho ho má, pomyslela si.

Ron zaváhal. „Jo, máš pravdu,“ řekl, „taky mě to napadlo. „Jenže jsi zase viděla, co teď nosí Fred s Georgem, to by od nich před časem taky nikdo nečekal. Harry říkal něco o tom, jak teď může utrácet svoje peníze, protože už nemá opatrovníky, co by mu je ukradli, kdyby se o nich dozvěděli, takže hádám, že se podle toho zařídil.“ Ron pokrčil rameny, jako by mu na tom nezáleželo, během řeči se ale postupně krčil a na konci seděl docela schouleně. „Kdybych měl tolik peněz já, třeba bych lidi taky překvapil. Možná bych překvapil i sám sebe. Chci říct, do tohohle typu obchodů ani nechodím...“

„Jakého typu?“ Zeptala se Hermiona zvědavě.

„Do toho, kde si nemůžu dovolit koupit ani ponožky,“ odsekl Ron, tváře mu zčervenaly. „Kdybych tam ale byl a mohl bych jen tak hodit na pult hrst geleonů za cokoliv, co mě zaujalo, nemám ponětí, jak bych se oblékl.“

Hermiona se nad jeho slovy zamyslela. Harry teď měl skutečně k dispozici peníze, nejen vědomí, že je má v bance a nemůže je použít. Přikývla. To by mohlo mnohé změnit. Nakonec se jí podařilo vyslovit svou námitku. „Je to ale ženský prsten.“

„Takže to mudla taky pozná?“ Zeptal se Ron. „Říkal jsem si, že to prostě asi neví.“ Pokrčil rameny. „To je jedno. Seamus kvůli tomu jednou vyváděl, řekl, že je Harry teplouš – jen si ho dobíral, jak jinak, ale Harry se zatvářil naprosto chladně, jak to teď občas dělává, a řekl: ‚chápu to tak, že proti souboji se mnou nic nenamítáš‘, nikdy jsi nikoho neviděla takhle se mu klidit z cesty!“

Hermionu jak Seamusova urážka, tak Harryho odpověď ještě víc rozrušila, takže jí to nezvedlo náladu, jak měl Ron v úmyslu, přesto se jí podařilo usmát. Ron se na ni zamračil.

„Hermiono, je to jen prsten.“

„Ale odkud ho má?“

Ron pokrčil rameny. „Asi si ho koupil někde v Prasinkách, řekl bych.“ Svraštil obočí. „Počkej, ty myslíš... Teda Hermiono, přece si nemyslíš, že ho má od nějaké holky!“

„Připadá mi to pravděpodobnější, než že by si ho koupil.“

„Takže se bojíš,“ Ron se zatvářil pohoršeně. „Přece si nemůžeš myslet, že má někde tajnou přítelkyni a pak běhá po hradě s něčím takovým na ruce! Jen se nad tím zamysli, to by se mu dlouho tajemství udržet nepodařilo nebo ne? Mimo to by to neudělal.“

„Tím si nejsem jistá! Třeba s někým chodil přes léto a ona zemřela. Chci říct, nebyla by to přesně věc, co se Harrymu stává pořád?“

„Hele, jestli ti to tolik vadí, měla by ses ho na to zeptat.“

„Nemohl bys ty?“ Zeptala se Hermiona nesměle.

„Proč ne ty?“

„Bude si myslet, že žárlím.“

„Však taky že jo!“ Ron obrátil oči v sloup. „Tak dobře. Zeptám se. Ale musíš být u toho.“

Harrymu se podařilo vklouznout do nebelvírské věže pár minut před večerkou. Musel se chvíli rozhlížet po přelidněné místnosti, aby zahlédl Rona a Hermionu, jak na něj mávají a naznačují mu, že se k nim má v jejich koutku připojit.

„Čau, Harry, kde jsi byl?“ Zeptal se Ron.

Harry pokrčil rameny a posadil se do volného křesla. „Jen se projít.“

„Takhle dlouho?“

„Bylo to jen pár hodin.“ Harry přeběhl pohledem z Ronova zneklidněného obličeje na Hermionin a protočil panenky. „Vážně! Jen jsem chtěl být sám.“

„Však tě nenutíme být tu s námi,“ řekla Hermiona ostře.

„Nevadí mi být s vámi.“ Harry na ni upřel prosebný pohled a mávl rukou k hlučící místnosti. „To jen... je tu hrozný rámus a tolik lidí. Nejsem na to zvyklý. Přes léto tu byl takový klid.“ Kousl se do rtu.

„Nechtěl jsem se tě dotknout, Hermiono. Půjdu pryč, jestli si to přeješ.“

„To ne, jen -“ Hermiona zrudla. „Zníš tak neupřímně.“

„Vážně?“ Harry přemýšlel, jestli je to pravda. „Jak to myslíš?“

„To se nedá vysvětlit, jen... to znělo nepřirozeně.“

„Tak to není.“ Harry zavrtěl hlavou. „Přesně to jsem chtěl říct.“

Ron si odkašlal. „Než se tohle nějak zvrhne...“

„Co?“ Obrátil se k němu Harry.

„Odkud máš ten prsten?“ Zvedl Ron obočí. „Dean si myslí, že je to od nějaké holky, a jestli je to pravda...“

Harry na něj chvíli zíral. Od holky? Aha, on myslí... Varoval ji jeden z nich přede mnou?! Dean nebo možná Ginny? Podařilo se mu nezasmát. „No, to je,“ řekl bezelstně.

Hermiona sebou trhla. Ronovi spadla brada. Harry se rozesmál.

„Teda, ne přímo. Ale patříval mé matce. Profesor Brumbál ho našel a zeptal se mě, jestli bych ho chtěl.“ Harry se usmál. „Pochybuju, že pro zásnubní prsten v blízké době najdu využití, tak jsem se ho prozatím rozhodl nosit. Bylo mi řečeno, že se mi hodí k očím.“ Harry sklopil pohled. „Což dává smysl,“ ztišil hlas, „vzhledem k tomu, že se původně měl hodit k jejím.“

„Aha,“ řekla Hermiona.

„Neříkejte, že jste si kvůli tomu všichni dělali starosti!“

„Nejen kvůli tomu,“ řekl Ron. „Tenhle rok jsi nějaký jiný. Takový podrážděný a trochu moc si potrpíš na kouzelnickou kulturu? Jestli to dává smysl. Skoro jako by tě vychovávali ve staré rodině. Neville si myslí, že je to jen míň vlivu tvých mudlovských příbuzných, ale tvoje nové hábity mluví o něčem jiném, než jen poflakování se bez dohledu mezi kouzelníky, a...“

„Jo tohle!“ Harry si intenzivně uvědomoval, že se červená, a rozhodl se, že je tomu v dané situaci dobře. „Hm, byl jsem nakupovat s Remusem.“

„A?“

„No… Zjevně něco takového dělával pro Jamese. Chci říct, James měl víc peněz než vkusu, Remus víc vkusu než peněz, takže mu Remus kupoval oblečení a užíval si, že nemá omezený rozpočet.“

Hermiona se pobaveně smála. Harrymu se to líbilo.

„Takže jo, vím, který hábit máš na mysli. Snape se na tu rudou věc podíval a řekl, že kdybych to nebyl já, mohl bych v tom navštívit Malfoy Manor.“

Tomu se zasmál i Ron.

„Kam jsi ho nosil?“

„Ale, jen na společné večeře.“

„A co ten zelený? Proč zelený?“

„Remus řekl, že dává vyniknout mým očím.“

Ron zahvízdal. „No, Hermiono, možná by sis měla pohlídat profesora Lupina. Rozhodně bychom s ním Harryho neměli nechávat o samotě.“

„O tom nevtipkujte,“ řekl Harry prudce. „To by Remus neudělal.“

„Z toho bych ho ani nepodezírala!“ Zvolala Hermiona.

„To je dobře. Nechci, aby se na tohle téma začaly šeptat nějaké povídačky. Už tak má dost problémů jako vlkodlak, nebudeme se smát, jestli to někdo vezme vážně.“

„Už to nezmíním,“ slíbil polekaně Ron.

„Dík. Omlouvám se, jestli působím podrážděně.“ Harry si promnul čelo. „Tohle léto bylo dost zvláštní. Jsi připravený na zítřejší famfrpál?“