Artur Weasley
Otec a syn
autor: Solstice Muse překlad: Jacomo betaread: Iveta
Originál viz https://www.fanfiction.net/s/3119641/1/Father-To-Son
Rating bez omezení – Rodina – 2400 slov – Bradavice-kánon
Shrnutí: Jednorázovka odehrávající se těsně poté, co Ron řekne své rodině, že se nevrátí do školy. Artur vede s Ronem rozhovor o tom, že jakožto otec selhal.
***
Jeho žena křičela, ale nebyl to ten obvyklý křik, který mohl ignorovat. Bylo snadné vypnout křik vyhrazený pro dvojčata, křik, který mohla u své matky vyvolat Ginny odmítající chovat se jako sladká princeznička, obvyklý křik pobouření nad Harryho chováním. S těmi všemi mohl žít. Teprve kdyby jeho žena nekřičela, tak by se začal bát.
Ale tohle byl jiný křik; tento křik pronikal až do morku kostí a vyvolával u Artura pocit, jako kdyby do něj někdo zaťal drápy a drsně s ním třásl.
Šlo o křik ve smyslu ´můj chlapeček se chystá umřít´.
Seděl venku před Doupětem s Harrym a Hermionou, kteří byli pořádně vyvedeni z míry, zatímco jeho nejmladší syn čelil v kuchyni své matce.
Dvojčata se uklidila do obývacího pokoje, aby nemohla být zatažena do hádky. Ginny utekla nahoru do svého pokoje už během předcházející vlny protestů, která následovala po Harryho prohlášení, že odchází na misi, kterou mu svěřil Brumbál. Nicméně Artur pochyboval, že by jí z toho boje uniklo byť jen jediné bratrovo či matčino slůvko. Bill a Fleur byli naštěstí na svatební cestě a Charlie se snažil krotit matčin hlasitý projev a opakovat to, co říkala, mnohem klidnějším tónem, aby Ronovi jeho rozhodnutí vymluvil.
„Nepleť se do toho, Charlie, tebe se to netýká!"
„Ach, ale nepochybuju, že kdyby s tebou souhlasil ohledně téhle... téhle... s-sebevražedné mise, tak bys byl náramně ochotný ho poslouchat!" Matka bojovala se slzami, aby dokázala říct to, o čem byla přesvědčená, že říct musí.
„Už jsem dost starý, mami, nepotřebuju tvůj souhlas a nemůžeš mi v tom bránit!" vrčel Ron vzdorovitě.
„Nikam nepůjdeš!" zakřičela Molly z plných plic.
„Půjdu, ale vážně přemýšlím, jestli se mám vracet!" zaječel Ron. Vzápětí Artur vyskočil, protože zadní dveře domu se otevřely a poté zavřely tak prudce, až prasklo sklo.
Ron byl ve tváři rudý jako rak. Otočil se k Harrymu a strnule pronesl: „Fajn, tak jdeme nebo ne?"
Harry vstal a ukázal nahoru.
„Jen bych se ještě chtěl rozloučit s Ginny," zamumlal a vběhl do domu. Po otevření dveří uniklo ven Mollyino vzlykání a Charlieho utěšování, než je opětovné zavření zase uťalo.
„Jdu se projít," povzdechl si Ron a zamířil do polí, která obklopovala Doupě.
Hermiona byla okamžitě na nohou.
„Rone, počkej," nadechla se, ale Artur jí zastoupil cestu a uchopil ji za ramena.
„Nevadilo by ti, kdyby za ním šel, Hermiono?" usmál se smutně. „Rád bych si s ním promluvil, než všichni odejdete."
„Samozřejmě," řekla Hermiona. Oči měla zarudlé a v hlase jí zazníval pláč.
„Děkuju, zlatíčko," usmál se Artur a vykročil za svým synem.
***
Našel ho, jak sedí ve vysoké trávě ve stínu štíhlé mladé třešně, a se zabručením se k němu připojil. Ron se na něj odmítl podívat.
„Víš, co bych si přál, Rone?" zeptal se s krátkým ohlédnutím k Doupěti, které z této vzdálenosti vypadalo křehce a nestabilně.
Zaznamenal, jak jeho nevrlý syn pokrčil rameny a záměrně se zadíval na opačnou stranu.
„Přál bych si, abych tě jako malého kluka víc řezal."
Ron otočil hlavu tak prudce, až měl Artur dojem, že zaslechl křupnutí. Modré oči, u Weasleyů tak vzácné, byly rozšířené údivem a pusa zela dokořán.
„Cože?" zeptal se Ron nevěřícně.
„Jen si říkám, že kdybych tě trochu častěji bil, když jsi byl dítě, tak bys byl jako dospělý poslušnější, to je všechno."
Ron mlaskl a protočil oči. Poté je sklopil ke svým kolenům a ohrnul ret tím svým mrzoutským způsobem, který jeho matku vždy dostával do kolen, u jeho sestry vyvolával chichotání a dvojčata hádala, jestli se změní v úsměv nebo ve výraz rozhořčení.
„Protože bych si fakt přál, aby ses mě bál, Rone," dumal Artur zasněně. „Přál bych si, aby stačilo zesílit hlas a ty by ses roztřásl strachy. Chtěl bych být schopný zvednout ruku a zahrozit ti tak, abys zalezl jako spráskaný pes."
Všiml si, jak Ronovi zacukaly koutky úst.
„TAKHLE!" zařval Artur, zvedl ruku a výhružně se otočil k synovi, pěst připravenou k ráně do pihovatého obličeje.
Ron se zahihňal a Artur nechal ruku zase klesnout dolů.
„Vidíš? Nic! Měl jsem na tebe od narození brát pásek, teď bys byl vyděšený a hned poslechl."
Ron se na otce usmál.
„Ty jsi takový cvok, taťko," zachechtal se.
„Teď mě nikdo z vás mladých vůbec neposlouchá, ty domýšlivče," povzdechl si Artur a dodal varovně, „nejsi tak velký, abych tě nemohl přehnout přes koleno, víš?"
„Jsem o metr větší, než aby mě mohl ohnout přes koleno takový stařík!" posmíval se Ron.
„Tak stařík?" ohradil se Artur, ale pak se zachechtal, použil rádoby zápasnický chvat a složil svého syna do trávy. „Já ti ukážu staříka!"
Ron se ihned zkroutil a rýpl tátu těsně pod žebra, takže Artur vypískl vysokým hlasem, pustil Ronův krk a srazil ho na záda, aby ho chytil za jednu ze zuřivě se mrskajících nohou a strhl mu nejprve kecku a pak i ponožku.
„Ne, ne, ne, ty fixluješ!" prskal Ron ve stavu panického rozčilení a snažil se uvolnit nohu z tátova držení.
„Měl jsem ti sešlehat chodidla, když jsi byl drzý kluk, abys tohle nedělal..." začal Artur a nadechl se.
„Taťko, ne!" vypískl Ron vyšším hlasem, než od něj Artur slýchal, když mu bylo dvanáct.
Artur přiblížil k odhalenému chodidlu synovy nohy pusu a vydal hlasitý zvuk napodobující prdění. Ron propukl v křečovitý záchvat smíchu a Artur znechuceně mlaskl jazykem.
„No, zdá se mi, že když ti bylo šest, míval jsi čistší nohy, Ronalde!"
Ron vytáhl nohu z otcova držení a uculil se.
„Nemýt se několik dní je obrana před prdícím útokem," ušklíbl se a zakýval nohou mimo Arturův dosah.
„Aha, ta zbraň, co ji Pán zla nezná," přistoupil otec na hru, „je noha Ronalda Weasleyho!"
Oba se rozesmáli, a pak Artur zvedl Ronovu ponožku ze země a hrozivě s ní mával na syna, který před ní couval a nervózně se chechtal.
„Takže to je důvod, proč ti narostly tak dlouhé nohy? Aby ses dostal co nejdál od toho toxického zápachu!"
„Dej to pryč," varoval ho Ron. Poté si zul druhou kecku, stáhl si ponožku a mával s ní před sebou jako s pružným mečem. „Mám tu jednu čerstvě nabitou!"
„Do střehu!" zadeklamoval Artur a vrhl se na syna. Několikrát se překulili sem a tam, až zváleli trávu kolem dokola, Artur ve snaze dostat ponožku co nejblíže k Ronovu nosu a Ron při pokusu hodit tu druhou otci do obličeje.
„Vidíš... co... jsem... tím... myslel?" pokoušel se Artur mluvit a bojovat současně, dokud ho Ron s triumfálním výrazem ve tváři a zpocenou ponožkou kývající se mu v ruce nepřišpendlil ke kmeni třešně. „Tohle by se nikdy nestalo, kdyby ses mě bál."
Ron pustil otce a se smíchem se zvedl do dřepu.
„To není legrace, někdy mě to děsí!" bránil se Artur.
„Jo, jasně," prohlásil Ron ironicky, zatímco se oprašoval a vytřásal si z vlasů suchou trávu.
„Děsí!"
„Promiň, taťko, ale nemáš v těle jedinou děsivou kost," pošťuchoval ho Ron laskavě.
„Ale měl bych být schopen tě zastrašit, měl bych se chovat víc jako ten chlápek Dursley k Harrymu, včetně toho bití a nadávek."
„Taťko, ty nedokážeš ani zabít mouchu!" odfrkl si Ron.
„Jsem děsivě autoritativní a začínám s tím právě teď." Ron se při pohledu na přísný výraz na otcově tváři zlomil v pase. Muž namířil na Rona prstem: „Zakazuji ti jít s Harrym."
Ron už téměř brečel smíchy.
„Myslím to vážně," nafoukl se Artur, „tímto ti zakazuji celé léto opustit Doupě... Přestaň se řehtat!"
„Promiň, taťko," hlesl Ron slabě, jak se snažil přemoct smích, „ty zkrátka neumíš vyhrožovat. Nemáš to v povaze!"
Artur předstíral, že ho to ranilo, a Ron se omluvně zašklebil. Očistili se od následků hravé bitky, ale brzy na to Artur stočil zrak k domu s vědomím, v jakém stavu se teď nachází jeho žena, a povzdechl si.
„Ona to zvládne," podotkl Ron s mírným pokrčením ramen a náznakem úsměvu.
Artur se znovu podíval na svého nejmladšího syna, zhoupl se v kolenou, aby dosáhl na Ronovy velké ruce, a podíval se chlapci do překvapených očí.
„Zakazuji ti odejít," řekl naprosto vážně.
Ronovy rty se opět trochu zkroutily a chystal se navázat tam, kde hra „na škádlení táty" skončila, ale Artur ho nepustil ke slovu.
„Myslím to vážně, Rone. Nemůžeš odejít. Zakazuju ti to."
Ron protáhl obličej.
„Taťko..."
„Nehádej se se mnou, jen zkrátka nechoď, zůstaň doma a pak ve škole, ať jsi v bezpečí."
„Ve škole?" vybuchl Ron. „V bezpečí? Na místě, kde mě tenhle rok dvakrát skoro zabili? Na místě, kde Bill přišel o půlku obličeje? Na místě, kde zemřel Brumbál?"
„Nechci, abys pátral po lidech, kteří ti chtějí ublížit, Rone."
„Ti lidé mi budou chtít ublížit, ať po nich budu pátrat nebo ne. Když je najdu, budu mít větší šanci, než kdyby mě vyslídili oni, ne?"
Artur uchopil Rona za paži a mírně s ním zatřásl.
„Nechoď."
„Je mi to líto, taťko," zašeptal Ron a sklonil hlavu.
„Zakazuju ti-"
„Taťko, přestaň s tím, jo?" Ron se zachvěl bolestivě vážným tónem, který tento okamžik nastolil.
„Zakazuju ti umřít dřív než já."
Ron vytřeštil oči a zamrkal.
„Slib mi, že to neuděláš, Rone," pronesl Artur rozhodně.
„Taťko, víš, že-"
„Zakazuju ti to!" zavrčel muž a znovu s Ronem zatřásl.
Chlapec krátce přikývl a Artur se snažil nedat před ním najevo, jak se sám třese.
„Zakazuju ti nechat se zranit."
Ron se při těch slovech v jeho rukách jakoby zmenšil.
„Taťko, to ne-"
„Snaž se o to," dodal Artur přísně.
„Budu," potvrdil Ron dalším kývnutím.
„Vrať se v pořádku domů," pronesl Artur mírně chvějícím se hlasem.
Ron popošel blíž a pevně otce objal. Artur se přitiskl k chlapci, který mu byl drahý jako vlastní život, a přál si, aby nikdy nedospěl a nestal se mužem, který dělá dospělé věci. Chtěl toho rozesmátého kloučka, se kterým zápasil v lechtání a který chodil ke stolu s dokonale čistýma rukama a špinavým obličejem. Takového Rona chtěl navždycky.
„Slib mi to, synku."
„Slibuju, taťko."
Artur se roztřeseně nadechl a odtáhl se. Poplácal Rona po tváři, smutně zaznamenal fakt, že ucítil strniště tam, kde dřív býval jen hladký kulatý obličej, a znovu se opřel o kmen stromu.
„Vážně, taťko," ozval se Ron s upřímným výrazem na předtím rozesmáté tváři, „jestli se mě někdo chystá zabít... bude to mamka."
Artur se na něj na okamžik vážně zadíval, než mu v očích zajiskřilo a koutek úst se malinko pozvedl. Vzápětí se zlomil smíchy v pase a spolu s Ronem se znovu zhroutili do trávy a rozřehtali se.
Seděli tam pak, skrytí ve vysoké trávě, v tom mlhavém srpnovém odpoledni a chechtali se jako cvoci, dokud nedorazili Harry a Hermiona a neodvedli Rona pryč.
Artur nikdy neuhodil ani jedno své dítě. Nedokázal je vyděsit nebo zastrašit. Ale mohl zůstat sedět ve stínu vysoké mladé třešně a usmívat se s vědomím, jak krásně dospěli... a že ho všichni přežijí.
***
PP: Pokud jde o ten konec, povídka byla publikována rok před vydáním Relikvií, tak k ní prosím tak přistupujte a zapomeňte na tragický osud, který JKR napsala Fredovi.