Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 22. Severus a Lily – 1. část

„Co se doopravdy stalo mezi tebou a Lily Potterovou?“

Jak, sakra, měl Severus na toto odpovědět?

Protentokrát nedokázal vymyslet kousavou odpověď. Rozhodl se tedy pro mlčení a doufal, že Hermiona rozvede, co tím mínila. Výhodné bylo, že takto získal čas, aby vymyslel, jak se z celé konverzace vymotat. Nebyl si totiž jistý, že z ní může vzejít něco dobrého.

Zůstane pěkně zticha, jak nejdéle to bude možné. Vždy dokázal být trpělivý. Pokud bude muset, zůstane zticha i pár dní. Jen aby se vyhnul povyku, který jej čeká.

Jeho trpělivost se nakonec vyplatila, když Hermiona vydechla, vzala jej za ruku a přitáhla jej na kraj postele, aby se posadili tváří k sobě, s jednou nohou na zemi.

„Vím,“ zaváhala, „vím, že asi nemám právo se tě na to ptát. Tvoje minulost je tvoje vlastní a pro mě by neměla nic znamenat. Ale, a prosím, nezlob se na mě, viděla jsem toto…“ vytáhla z hábitu skicák, „…a musela jsem se podívat. Promiň, Severusi, nechtěla jsem slídit, ale je to matka mého nejlepšího kamaráda, a ze všeho toho vyplývá úplně jiný vztah, než jsi nechal Harryho věřit.“

Věděl, že by měl být vzteklý, že si skicák prohlédla. Jak mohl být tak neopatrný a nechat jej ležet, aniž by jej skryl a zamkl a seslal obrany v zamčeném a hlídaném sklepě, kam by ani ona nemohla vstoupit bez jeho povolení? Zapomněl jej v ložnici, jejich ložnici… což pro ni prakticky znamenalo pozvání, aby jím prolistovala.

Možná to tak podvědomě chtěl. Poprvé za mnoho let v sobě cítil mír, alespoň ve věcech lásky. Stín Lily Evansové (Potterové) byl donedávna tak stravující, že vytlačil každého a vše další. Teď, když Lily pominula a veškeré závazky k jejímu synovi byly naplněny, se situace… změnila a on dokázal vidět i jiné možnosti. Jako tuto ženu v jeho posteli s utrápeným výrazem ve tváři.

Měl by na ni být naštvaný. Měl by jí vynadat za šmejdění. Měl by se dožadovat toho, aby mu prozradila, co všechno mu zatajuje, měl by uvolnit všechen vztek, který jej tak proslavil. Přesto tu seděl a nic z toho si nepřál. Vždy byl, a vždy bude přehnaně ochranářský v oblasti svého soukromí. To se nikdy nezmění. Ale… rozhodl se, že před ní nechce mít tajemství. Zmizelo ono ‚mrazení‘ z toho, že by jí něco zatajoval.

Chtěl jí vše říct. Nedokázal to vysvětlit, ale chtěl.

Odkašlal si a začal. „Vím, že Harry získal dojem, že mé přátelství s Lily skončilo po našich zkouškách NKÚ v pátém ročníku, a že poté jsme se nijak nestýkali. Také jsem pochytil, že se podle něj jeho rodiče dali dohromady v ročníku sedmém. Nic z toho není lež. Ale… některé podrobnosti chybí. Podrobnosti, které by podle mého vědět neměl.“

Hermiona přikývla, nechtěla na něj nijak tlačit. Rozhodně umírala touhou se ho zeptat, ale byla natolik chytrá, aby věděla, že jí řekne jen tolik, kolik bude sám chtít. Nic víc a nic méně. Jen doufala, že bude natolik velkorysý, aby zahrnul vše, co ji zajímalo.

Pokračoval. „Měsíce po oné příhodě po NKÚ jsem s Lily nemluvil. Harry se ti mohl zmínit, jak jsem se utábořil před vstupem do nebelvírské věže, dokud si se mnou nepromluví, a že mě odmítla. To je pravda. Myslel jsem, že jsme spolu skončili a v mnoha ohledech to tak i bylo. Ale jakkoliv nechutné bylo to, co jsem řekl, ona byla dobrým člověkem a dokázala odpouštět, takže si mě na konci letních prázdnin našla v parku mezi našimi domy, kde jsme se poprvé setkali. Řekla mi, že se na mě zlobí, ale že jí příliš chybím, aby to mezi námi skončilo.

Tehdy jsem… neexistují slova, která by popsala, co jsem v té chvíli cítil. Dostal jsem druhou šanci. Rozhodl jsem se, že neudělám nic, čím bych ji zahodil, že budu bojovat proti celé koleji, zřeknu se Pána zla, cokoliv bude třeba, ale tuto šanci nezahodím. Ne teď, už nikdy.

Zpočátku se to vyvíjelo pomalu. Po příchodu do Bradavic se vrátila k jejímu zvyku mě vyhledávat jako v předchozích letech. Usmívala se a mávala na mě, taky jsme si povídali a chodili na hodiny spolu, ale nereagovali jsme na sebe s onou důvěrnou známostí. Pořád ještě překonávala, co jsem jí řekl, a já nechtěl nic pokazit, takže jsem jen následoval její vedení.

Pomalu ale jistě jsme se začali usmiřovat. Možná bychom pokračovali v tomto blízkém, ale zároveň odtažitém partnerství, nebýt jednoho muže – Horacia Křiklana.

Tehdy Horacio sám vybíral, kdo s kým bude spolupracovat, a nebylo pro něj neobvyklé spojovat Nebelvíry se Zmijozely. Až mnohem později začal prohlašovat, že tím chtěl podpořit mezikolejní jednotu, ale každý s jen polovinou mozku věděl, že i ve třídě zmijozelsko–nebelvírské, tedy nejtěžší pro učitele bez ohledu na předmět, se v případě vnucené spolupráce studenti vyhýbali vzájemnému začarování. Záleží-li tvé známky na tom, jestli se slušně chováš k partnerovi, pak se tak chováš. Pokud třída nebyla rozdělena na poloviny jako za tvých studentských let, s Nebelvírem vlevo a Zmijozelem vpravo, bylo mnohem méně pravděpodobné, že vytvoří tlupy.“

„Proč jsi v té tradici nepokračoval?“ přerušila jej Hermiona. Nikdy by Horacio Křiklanovi nepřičítala žádné zásluhy, ale toto vpadalo jako dobrý nápad.

„Nebyl jsem v pozici, abych mohl,“ odpověděl rychle a věnoval jí zamračení, aby mu příště neskákala do řeči. „Občas zapomínáš, že moje role špiona vyžadovala, abych protěžoval vlastní kolej, a spárovat Zmijozel s Nebelvírem by bylo následovníky Pána zla viděno jako trest. Rozhodně si to za mých dnů mysleli.“

Pokývla, protože chápala – ačkoliv byla přesvědčená, že si na Nebelvíry zasedl schválně a užíval si každý okamžik – a kývla na něj, aby pokračoval.

„Pracovali jsme spolu. Možná si vzpomínáš, že Horacio zmínil Lilyin talent na lektvary?“ Přikývla. „To není přesné. Byla… úžasná. Přirozená. Polovina poznámek v učebnici Prince dvojí krve byla dílem jejího porozumění. V jejím případě šlo o intuici, nic systematického. Já měl v lektvarech také ono ‚tušení‘, které je vlastní jen málo dalším lidem, a dohromady jsme byli nezadržitelní. Vystřelili jsme na vrchol třídy a už se neohlíželi.

Spolupráce s ní byla báječná. Zpočátku jsme ve třídě mluvili jen o probírané látce. Pak jsme se začali setkávat nad domácími úkoly. Nakonec jsme trávili spolu víc času i mimo vyučování, zábavou, prostě jsme si užívali, že jsme zase přátelé. Nedovedu říct, jak moc mi to chybělo.

Ke konci pololetí jsme se šli projít kolem jezera. Už byl sníh, celé pozemky pokrývala bílá peřina. Lily povídala o bůhví čem, stačilo mi ji pouze poslouchat, jen abych s ní mohl být. Zatímco jsme klábosili, jediná vločka, jen jediná, padla z nebe a skončila na špičce jejího nosu.“

Jeho obvyklý nic neříkající výraz se změnil na… toužebný? Nostalgický? Takový na něm Hermiona ještě neviděla.

„Chtěla ji smést, ale já ji zastavil. Jemně jsem ji chytil za zápěstí. Nevím, co mě to popadlo, ale naklonil jsem se a slíbl ji z jejího nosu. Bylo to unáhlené – mezi námi se to vyvíjelo dobře, pomalu, nesměle a já byl naprosto přesvědčený, že jsem všechno zničil. Udělat něco tak… nebelvírského bylo pro mě zcela mimo zdravý rozum.“

„Někdo by to mohl nazvat odvahou,“ předložila Hermiona. „Ale já bych to nazvala láskou.“

„Rozhodně to byla láska,“ souhlasil Severus, „alespoň z mé strany.

Předlouho jsme tam stáli, mezi námi jen centimetry, dívali jsme se do očí a já ji stále držel za zápěstí. Že jsme ještě dýchali, prozrazovaly jen obláčky srážejícího se dechu.

Nadechla se, jako by chtěla něco říct, a já se tak bál, že mě odmítne a že mi zbývají jen vteřiny, abych si užil její přítomnosti, takže ještě jednou zvedla hlavu moje ‚odvaha‘ a já si ji přitáhl a políbil na ústa. Zavřel jsem oči a posunul se k ní s přesvědčením, že toto bude má jediná šance. Ale prostě jsem musel vědět, jaké to je ji líbat. Alespoň jednou.“

Pokud by šlo o jiný pár, takováto rozmluva o minulé lásce by mohla být nepříjemná. Hermiona však byla tímto příběhem okouzlena. Kult Lily Evansové Potterové byl zaměřen jen na její lásku k manželovi a synovi a Severusův příběh zase jen na jeho práci dvojitého agenta. Málokoho napadlo, že by jejich vzájemná historie obsahovala víc. Bylo to strhující.

„Jak se vteřiny vlekly, postupně jsem si začal něco uvědomovat. Třebaže ji netisknu k sobě, pořád tam je. A že mi polibek vrací. Najednou mi vklouzla rukama na ramena a já svýma k jejímu pasu a prostě… jsme se líbali dál. Cudně, klidně, ale velice dlouho.

Když jsme nakonec přestali, jen jsme se na sebe dívali a usmívali se. Nakonec jsem ze sebe dostal nějaké strašlivé klišé jako: „Netušíš, jak dlouho jsem to chtěl udělat.“ Překvapila mě svým: „Já taky.“ Musel na mě být pohled, protože se zasmála, líbla mě na nos a potvrdila: „Opravdu. Nevyhledala bych tě znovu, kdyby mezi námi nebylo víc. Hodně jsi mi ublížil, ale… nemohla jsem na tebe přestat myslet.“

Řekl jsem jí: „Už nikdy.“ A ona mi uvěřila. Objali jsme se, a kde dříve byla jediná sněhová vločka, teď jich byly stovky. A my jsme se kolébali ve sněhu, dokud jsme se dokázali zahřát, a pak jsme se zase odevzdali hradu.“

„Poté jste se stali párem,“ prohlásila Hermiona zřejmé.

Severus přikývl. „Stali.“

„Jak to vzali Pobertové?“

„Ne dobře,“ Severus měl potřebu přikrčit se i zachechtat najednou. „Když James Potter poprvé uviděl, jak se držíme za ruce, přísahal bych, že užil celou lahvičku životabudiče, taková pára mu šla z uší. Bylo potřeba spojených sil Lupina a Blacka, aby mu zabránili jít po mně.“

„Sirius tě bránil?“ Podívala se na něj skepticky.

„Myslím, že šlo spíš o to, aby nerozčílili Lily. Matně si pamatuji, že jsem zaslechl něco o tom, že ‚nakonec přijde k rozumu‘, a aby si u ní nezničil svoji šanci tím, že se se mnou popere. Opravdu dobrá rada. A překvapivě přišla od Blacka.“

Hermiona s ním musela souhlasit. Ten Sirius, kterého znala, nikdy nepřemýšlel nad dlouhodobými důsledky svých činů. Asi to bylo vždy snazší očekávat u druhých než u sebe. Polkla. Pořád jí chyběl a teď žila v jeho domě.

„Náš vztah nebyl populární ani u ostatních spolužáků z našich kolejí, ani u kamarádů. Ale bylo mi to jedno. Věděl jsem, že kvůli mně musí obětovat hodně a že se vydala napospas mnohému opovržení, tak jsem se snažil, aby to za to stálo. Každý den jsem jí donesl květinu nebo bylinku, prostě něco z přírody. Lily měla přírodu a různé rostliny ráda. Viděla kouzlo ve všem, co roste, proto asi byla tak zdatná v lektvarech.“

Hermionu napadlo, že množství bolestných vzpomínek je tedy nejspíš důvodem, proč teď nesnášel v domě cokoliv spojeného s přírodou,

„Nosil jsem jí knihy, chodil jsem s ní na každé zatracené setkání toho idiotského klubu Horacia Křiklana. Bránil jsem svým spolubydlícím, kteří si ji chtěli vzít na mušku kvůli jejímu krevnímu statusu… vše, co mě napadlo.

Nacházeli jsme odlehlá a zapomenutá místa hradu, kde jsme trávili čas spolu. Dnešní studenti by za tyhle znalosti dali nevím co. Znával jsem ta nejlepší místa pro ‚epizodky‘, protože jsme je sami občas využili.

Nemohl jsem jí nabídnout peníze nebo popularitu nebo prestiž nebo něco podobného, ale mohl jsem jí nabídnout lásku. A snažil jsem se jí to ukazovat každý den.“

Hermiona odpověď znala od někdejšího rozhovoru o Patronech, ale nemohla si pomoci a zeptala se. „Milovala i ona tebe?“

Zaváhal. „Ne. Ne tak jako já miloval ji. Nikdy tak hluboce. Nevěřím, že mě vůbec milovala, ne tak. Měla mě ráda jako přítele, možná si to zaměnila za romantickou lásku – bylo nám šestnáct – ale nemyslím, že mě milovala. Vlastně vím, že ne.“

„Jak to?“

Pokrčil rameny. „Prostě to vím.“

Hermionu napadlo, jestli má pokoušet štěstí a zeptat se, co se mezi nimi stalo. Rozpadl se jejich vztah, když si uvědomili, že se k sobě nehodí, jako se to stalo Harrymu a Cho nebo Deanovi a Ginny? Zasáhlo něco zvenčí? Velká hádka? A jestli ano, kdy? Všichni měli jen mlhavou představu, kdy se Harryho rodiče vzali. Dokonce ani Harry sám si nebyl jistý. Muselo se to stát rychle a v tichosti. Dokonce kolovaly teorie, že šlo o svatbu z nutnosti, protože byli tak mladí a krátce po ní oznámili, že čekají dítě. Bylo jim tehdy jen devatenáct.

Mohl by Severus být… Harryho otec?

Odvrhla to jako směšný nápad. Co jí paměť sahala, každý kouzelník, který se setkal s Harrym, poznamenal, jak moc je podobný Jamesovi (až na Lilyiny oči, samozřejmě). Hermiona viděla fotku – James a Harry by mohli být dvojčata. V Harrym nebyla ani stopa po Severusovi – až na černé vlasy, kteréžto byly mezi kouzelníky docela běžné. Navíc Harry a Severus byli oba vzdálenými potomky starobylých čistokrevných rodů, takže se zdálo pravděpodobné, že měli nějakého společného předka.

Domnívala se, že Severusovo vyprávění bylo asi tím nejdelším, kterého se jí dostalo při jediném posezení. Neměl ve zvyku monology. Napadlo ji, jestli kdy někomu řekl skutečný příběh o něm a Lily. Brumbálovi? Možná, ale asi ne vše jako teď. Chtěl vůbec někdy povykládat celý příběh, ne jen okleštěnou verzi pro Harryho a Brumbála? Nemohla si pomoci a cítila se poctěna, že se s ní cítil natolik bezpečně, aby promluvil.

Hodně to vypovídalo o důvěře mezi nimi. Nadchlo ji, že jejich vztah dosáhl tohoto stupně.

Zatímco jí hlavou běhaly tyto myšlenky, Severus se opět rozmluvil.

„Asi tě zajímá, co se mezi námi stalo, co?“

Přikývla. „Nemusíš mi nic říkat, pokud nechceš…“

„Nu… nemyslím, že to můžu říct,“ prohlásil klidně. Setkal se s jejíma očima. „Ale můžu ti to ukázat.“

Chvíli na něj nechápavě hleděla. Pak si uvědomila, co jí nabízí a přikývla.

„Musím tě ale, Hermiono, varovat,“ Severus ji vzal za ruku, „možná se ti nebude líbit, co uvidíš. Prosím… nesmýšlej pak o mně špatně.“

Hermiona mu ruku stiskla a zlehka jej políbila na rty. „Nikdy bych o tobě nemohla smýšlet špatně, Severusi.“

Zaváhal a pak položil Hermioně dlaň na tvář. Natočil ji tak, aby si viděli zpříma do očí, zhluboka se nadechl a promluvil.

„Legilimens.“

ooOOoo