~~~~~~~~~~~~~
29 -- Nový režim
Šestý ročník konečně zahájil vyučování ve středu. Harryho trochu vyvedlo z míry, jak známá mu cesta k učebně lektvarů připadá. Měl namířeno do sklepení, a to pomyšlení v něm vzbuzovalo pocit bezpečí, jenže v nové realitě už pro něj zmijozelské teritorium bezpečí nepředstavovalo. Rád by věděl, zda se na něj jeho otec stále hněvá. Zřejmě na tom nijak zvlášť nesešlo – Severus s ním bude jednat děsně, ať už to bude myslet vážně nebo ne – Harry to jen chtěl vědět předem.
Do učebny dorazil brzy a jediným dalším přítomným studentem byl Terry Boot z Havraspáru, který zabral jedno z pracovních míst v zadní části. Harry si vybral jedno více vepředu ale u zdi. Zajímalo by ho, jestli bude ve skupině někdo z Nebelvíru. Harry si právě začal chystat pomůcky, když se po jeho boku objevila štíhlá postava.
„Ale, ale, jestlipak to není náš bystrozor junior,“ protáhl známý hlas. „Kde jsi nechal tu svou mudlovskou šmejdku, bystrozorku?“
Harry vzhlédl. Potlačil zlost, která se v něm okamžitě začala vařit v odpověď na urážku na Hermionin účet a odpověděl:
„Je v jiné skupině. Vypadá to, že si letos budu muset poradit sám.“
„Myslel jsem, že potřebuješ doučování z lektvarů.“
Harry pokrčil rameny, částečně tím pohybem chtěl uvolnit ztuhlost v zádech. Napadlo ho, zda by toto dokázal proměnit ve skutečný rozhovor namísto série urážek. „Potřeboval jsem. Však víš, nechali mě vyrůstat s mudly, když mí rodiče zemřeli, takže mi hodně základních věcí uniklo. Pomohlo, když jsem se je naučil, a navíc mě to dostalo přes NKÚ.“
„Smůla, že se ti nepoštěstilo sehnat nějaké slušné kouzelnické přátele dřív,“ popíchl ho Malfoy.
Harry potlačil úšklebek. Tomu říkám příležitost, pomyslel si. „Asi máš pravdu,“ odvětil s vážnou tváří. „Ron sotva věděl víc než já – aspoň když přišlo na lektvary. Ale zase jsem se s ním dozvěděl hodně o famfrpálu.“
„To je jen hra pro zábavu, Pottere,“ ušklíbl se posměšně Malfoy. „Není to něco, na čem můžeš založit svůj život.“
„Toho jsem si vědom, Malfoyi, jinak bych se nenamáhal s tímhle předmětem,“ odvětil bez zaváhání Harry. Oba se napjali, když se z venkovní chodby ozval zvuk rázných kroků. Harry počkal, až se od něj Malfoy odvrátí, než dodal:
„Vítej zpátky.“
Malfoy strnul, ale pokračoval v cestě ke svému místu. Měl ruku na opěradle své židle, když se Snape prohnal dveřmi.
„Posaďte se, pane Malfoyi,“ usekl Snape podrážděně, když klouzavým krokem procházel středovou uličkou. V přední části místnosti se obrátil na patě, až kolem něj jeho hábit zavířil ve zlověstném mraku, ale Harry si pomyslel, že vypadá ztrhaněji a pobledleji než obvykle. „Dovolte mi, abych bez otálení objasnil jednu věc. Toto jsou pokročilá studia lektvarů. Zahrnují komplexní a náročnou látku. Nebude čas, který byste mohli ztrácet zbytečným tlacháním, hledáním zatoulaných brků a pokládáním zbytečných otázek. Očekávám, že při mém příchodu budou všichni studenti usazeni, brky a pergamen přichystané a všechny nezbytné materiály připravené na svém místě. Vyjádřil jsem se jasně?“
„Ano, pane,“ odpověděla mu třída sborově. Snape reagoval nepatrným prohnutím rtů.
„Dobře. Jsme všichni připraveni? Pane Malfoyi? Pane... Pottere? Velmi dobře. Pane Pottere,“ Snape Harryho přišpendlil dravým pohledem, “jaké přísady jsou nezbytné pro přípravu Vlkodlačího lektvaru a jak je připravujeme?“
Harry by přísahal, že si Vlkodlačí lektvar pamatuje poměrně dobře. Zjevně se mýlil. Dostalo se mu škodolibého výsměchu na účet jeho neschopnosti, zatímco se Malfoy a Bulstrodeová potajmu hihňali, Parvati a Justin se tvářili rozhořčeně a Terry Boot vypadal nervózně. To bylo složení celé skupiny. Veškerá práce bude probíhat samostatně, informoval je profesor Snape, aby přijatelní studenti nemohli zachraňovat své méně kompetentní partnery. Kousavě při tom upíral pohled na Harryho, jako by chtěl naznačit, že se Harry dostal do skupiny neprávem. Harry měl pocit, jako by se octl uprostřed noční můry.
„Pane Pottere?“
Harry ztuhl uprostřed sklízení svých pomůcek. „Ano, pane?“ Odpověděl obezřetně.
„Musíme se setkat a prodiskutovat ten váš... „nezávislý projekt“, který jste si s profesorkou McGonagallovou vymysleli. Dostavte se do mého kabinetu dnes o půl čtvrté.“
„Ano, pane.“
„Navzdory tomu, co si zjevně vy a vaše kolejní ředitelka myslíte,“ dodal Snape sžíravě, „můj čas není neomezený. Navrhuji, abyste se obtěžoval dostavit včas.“
Harryho vztek přinutil zvednout oči. „Samozřejmě, pane,“ řekl zuřivě.
„Pět bodů za drzost. Teď odsud zmizte.“
Tentokrát si Harry dovolil vztekle rázovat chodbami, ačkoliv věděl, že vypadá poněkud směšně. Na úpatí schodiště se srotil malý hlouček prváků z Mrzimoru. Jedna dívenka otevřela ústa a chystala se promluvit, ale Harry je všechny sežehl tak prudkým pohledem, když se hnal kolem nich, že se dva z nich srazili ve snaze uhnout mu z cesty. Do schodů vykročil s pochmurným úšklebkem. Hlavu mu zchladilo, když se k němu zpod schodiště donesl hlas tázající se někoho, kdo šel za ním, kudy se dostat do učebny lektvarů. Zjevně to bylo to jediné, co po něm chtěli.
Než se dostal k učebně obrany proti černé magii, nebyl už tak rozčilený jako spíš skleslý. Pět bodů za tón hlasu bylo trochu přehnané i na profesora Snapea. Kdyby se na něj Severus upřímně zlobil, nebyl by trochu kreativnější, namísto aby se choval jako parodie sebe sama? Na druhou stranu Harry nemohl zapomenout, jak chladně s ním Severus jednal předešlé noci. Byli v soukromí, tím si byl jistý. Harry doufal, že se mu z otce podaří dostat nějaké upřímné odpovědi při jejich odpoledním setkání. Netušil, zda by dnes dokázal absolvovat další rozhovor zinscenovaný pro diváky.
Díky zlosti, která poháněla jeho kroky, byl prvním studentem, který do třídy dorazil. Remus při jeho příchodu vzhlédl a usmál se.
„Dobré ráno, pane Pottere,“ řekl vřele. „Rád vidím jednoho ze svých studentů tak dychtivého se učit.“
Harry pohodil své knihy na lavici hned před Remusovým stolkem a povzdechl si. „Minulá hodina byly lektvary,“ řekl. „Prakticky jsem po cestě běžel.“ Ohnivě se na Remuse zadíval. „Snape je pěkný blbec.“
Remus se zamračil. „Harry – Nestrpím, abys profesoru Snapeovi neprojevoval náležitou úctu.“
„Dobře! Profesor Snape je pěkný blbec,“ zavrčel Harry.
„To stále není přijatelné a ty to víš,“ řekl Remus přísně. Pak mu výraz trochu zjemněl. „Harry... Nejde přece o nic nového. Věděl jsi, že to takhle bude.“
„Ale on se může přetrhnout, aby se po mně mohl vozit!“ Stěžoval si Harry. „Ptal se mě na Vlkodlačí lektvar, který ani nemáme v učebnici a pak si ze mě utahoval, protože jsem mu nedokázal říct naprosto přesně, jak ho připravit.“
Remus sebou téměř neznatelně cukl. Harry viděl, jak se mu ohryzek zvedl v bezděčném polknutí.
„Možná je přesvědčený, že bys to vědět měl,“ řekl Remus téměř nepřítomně.
To Harryho přivedlo k zamyšlení. Možná že se Severus bál, že by se s ním mohlo něco stát. Možná Harrymu přípravu lektvaru ukázal právě proto, aby ho v Bradavicích dokázal uvařit i někdo jiný. Chvilku tu myšlenku zvažoval, pak zavrtěl hlavou. „Jestli je to pravda, měl mě na to upozornit.“
Dorazili Justin Finch-Fletchley a Ernie Macmillan a zabránili tak další konverzaci. O minutu později vešla dovnitř Hannah Abbotová s Terrym Bootem. K Harryho úlevě je brzy následoval Ron s Nevillem, ačkoliv Ron věnoval Harrymu zvláštní pohled, a rozhodl se usadit vedle Nevilla stranou od Harryho za jeho zády.
Ani další příchozí Harrymu na náladě nepřidal. Byl to Draco Malfoy, na kterého by si Harry býval vsadil tisíc galeonů, že si obranu proti černé magii nezapíše teď, když není povinná. Zřejmě se do ní přihlásil, protože to pro něj bude bezpracný předmět vzhledem k tomu, kolik už toho o černé magii ví, pomyslel si temně Harry, nebo si chce jen udržet povědomí o tom, komu se v hodinách dobře daří. Malfoy se posadil přímo za Harryho. Nakonec vešla také Hermiona s Padmou, které zabraly lavici spolu a nechaly tak Harryho sedět nápadně osamoceného v přední lavici před učitelem. Nemohl si ani přečíst ve tvářích ostatních, co si kdo o vývoji situace myslí vzhledem k tomu, že měl všechny za svými zády. Remus mu v krátkosti věnoval účastný pohled, pak si odkašlal a zahájil hodinu.
„Rád vidím, že je o obranu proti černé magii takový zájem mezi studenty vyšších ročníků,“ řekl upřímně. „Věřím, že jsme všichni – s výjimkou Susan Bonesové?“
Hannah zvedla ruku
„Ano, slečno Abbotová?“
„Její mamka jí to nechtěla dovolit,“ řekla Hannah. Její hlas byl téměř příliš tichý, aby jí bylo rozumět. „Dnes ráno dorazila sova.“
„Chápu.“ Harry viděl, že zpráva Remuse zasáhla, ale pochyboval, že si krátkého ztuhnutí jeho úsměvu všimli lidé, kteří ho neznali tak dobře jako on. Všem však muselo být jasné, že matka Susan Bonesové neměla námitky vůči předmětu jako takovému, a tudíž musela mít výhrady k jeho instruktorovi. „To je politováníhodné,“ řekl tiše Remus. „Doposud dosahovala velmi uspokojivých výsledků.“
S tím se Remus na studenty opět usmál. „Byl jsem informován,“ pokračoval, „že řada z vás se v předešlém roce věnovala studiu proti-kleteb a soubojů v rámci nedovoleného kroužku.“
Konečně se Harrymu vyplatilo sedět tváří od ostatních, alespoň nemusel skrývat samolibý úšklebek. Všichni členové Brumbálovy armády z pátého ročníku dosáhli v praktické části obrany přinejhorším hodnocení nad očekávání. Zaslechl, jak si za ním Malfoy pohrdavě odfrkl. Remus jim oběma věnoval nečitelný pohled.
„Nemohu s čistým svědomím tolerovat porušování školních pravidel,“ řekl Remus poklidně, „nicméně oceňuji vaši iniciativu. Vždy je povzbudivé vidět, že se studenti chtějí učit. V každém případě mi... zanícené hledisko... vašeho posledního vyučujícího-“ několik studentů se otevřeně uchechtlo, k Harryho překvapení i Malfoy „-nedává jiný podklad pro zhodnocení vašich dosavadních dovedností než výsledky vašich NKÚ. Z toho důvodu bych první hodinu rád věnoval cvičným duelům, během kterých budu mít možnost zaznamenat vaše silné i slabší stránky. V soubojích smíte užívat...“
Zbývající část hodiny strávili cvičnými duely, což Harrymu naprosto vyhovovalo. K jeho úlevě (a zřejmě také díky soudnosti profesora Lupina) nebyl ani jednou postaven proti Malfoyovi. Harry si počínal dobře a s koncem hodiny byl příjemně unavený a spokojený.
Ron se k němu připojil po cestě na oběd a veškeré Harryho negativní pocity se okamžitě plnou silou dostavily zpět.
„Jsem tak rád, že jsem ti půjčil svůj rozvrh,“ řekl Harry chladně. „Bylo fajn mít společnost.“
„Myslel jsem si, že budeš radši, když si vedle tebe sedne Hermiona,“ bránil se Ron.
„Co, to jste jako čekali, že nechám Padmu o samotě?“ Dorovnala s nimi Hermiona krok po Harryho druhém boku.
„Takže to nebylo kvůli tomu, že bys na mě byla pořád naštvaná?“ Zeptal se Harry kousavě.
Hermiona se usmála. „Předpokládám, že jsi na lektvarech trpěl dostatečně,“ řekla upjatě.
Harry vyrazil pryč a oba nechal za sebou. U oběda se posadil k bratrům Creeveyovým. To samo o sobě bylo unikátní formou sebetrýznění, jak dobře věděl, ale dalo to Hermioně i Ronovi nezaměnitelně najevo, že ho momentálně štvou, a to za to stálo. Koncem oběda došel k názoru, že se mu nová Colinova posedlost Levandulí docela zamlouvá. Poskytla jim nezávazné téma k hovoru a zapříčinila, že se jeho posedlost Harrym výrazně zmírnila.
Odpoledne absolvoval dvě krátké hodiny, jednu z kouzelných formulí, druhou z přeměňování. Oběma předmětům byl po jednom věnován ještě dlouhý vyučovací blok v úterý a ve čtvrtek; a dlouhý blok ho čekal i v pondělí, ve středu a v pátek dopoledne, kdy měl lektvary a obranu proti černé magii. V jediném dlouhém bloku měl vyučování i během všech odpolední kromě středy. Dvě z nich byla vyhrazena na péči o kouzelné tvory, další dvě pro Harryho práci na projektech do jeho samostatného studia kouzelnického práva. Už teď měl podezření, že témata projektů budou značně variabilní.
Po přeměňování vyrazil Harry na schůzku se Snapem. Po cestě v sobě stačil vyburcovat nahromaděný vztek a při vstupu do kabinetu viselo jeho sebeovládání na vlásku.
Snape seděl za svým pracovním stolem. Při Harryho příchodu krátce vzhlédl.
„Zavřete za sebou dveře, Pottere.“
Harry za sebou zavřel, ale zůstal stát těsně u dveří. Když zvedl oči, zjistil, že hledí na špičku Snapeovy hůlky.
„Na co čekáte?“ Pobídl ho popudlivě Snape. „Ustupte stranou.“
Harry ustoupil, projela jím úleva, která se vzápětí proměnila ve stud, když si uvědomil, že se skutečně obával, že mu Snape ublíží.
„Secretus,“ rozkázal Snape pevně. Kolem dveří se krátce zavlnil stín. „Posaď se, Harry.“
Harry přistoupil k pracovnímu stolu, ale nabízené místo nepřijal. Propaloval Snapea pohledem a Snape mu pohled celou minutu zvědavě oplácel, jako by byla Harryho zlost jakýmsi fascinujícím úkazem. Nakonec si těžce povzdechl.
„Sedni si,“ zopakoval. Nápadně se nadechl a řekl: „Omlouvám se za minulou noc.“
„Byli jsme o samotě?“ Naléhal Harry.
„Ano.“
„Tak proč jsi byl takový?!“
„Zaprvé,“ řekl mrazivě Snape, „nemám rád, když mě někdo vystavuje nebezpečí. Nemám rád, když se ty sám vystavuješ nebezpečí.“ Zamračil se. „Avšak mohl jsem ti to vysvětlit jasněji. Obávám se, že po návratu ze... setkání obvykle nedokážu projevit více než poněkud limitovanou škálu emocí.“
„Limitovanou,“ zopakoval Harry.
„Po večeru stráveném na kolenou před Pánem zla mám sklon útočit na vše, čemu se poštěstí přitáhnout mou pozornost. Je-li příhodnou odpovědí zlost, pak to bude to, čeho se ti dostane.“
Tomu Harry téměř rozuměl. Ani on neměl pocit, že by se po střetnutích s Voldemortem nějak zvlášť ovládal. Uvolnil se. „Pak je štěstí, že se to příliš neliší od tvého běžného chování.“
Snape pozvedl obě obočí. Odfrkl si, téměř to znělo jako smích „Vskutku. Někdo by jinak mohl zmapovat mé výlety za bradavické štíty v závislosti na tom, kdy procházím chodby a rozdávám školní tresty jako ředitel citrónové bonbony.“
Tentokrát se zasmál Harry. „Měl jsi mě vidět, když jsem vyrazil ze tvé učebny. Mrzimorští prvňáci už se na mě nikdy neodváží pohlédnout.“
„Co jsi jim udělal?“ Zeptal se zvědavě Snape.
„Podíval jsem se na ně.“ Na Snapeův nechápavý pohled Harry sklopil hlavu. „No tak dobře – možná jsem se trochu mračil.“
„Myslíš, že se ti je podařilo skutečně vyděsit?“
„Rozprchli se tak rychle, že se dva z nich srazili a jeden z nich skončil na zemi.“
Snape vybuchl smíchy. „Posbíral jsi ho z podlahy a oprášil jsi mu hábit, viď?“
„Ne, bezhlavě jsem se vyřítil do schodů, abych si na tebe mohl ještě před začátkem hodiny postěžovat Remusovi.“
Snape na něj upřel přísný pohled. „Profesoru Lupinovi, Harry.“
„Jsme v zavřeném kabinetě za kouzlem chráněnými dveřmi!“
„Což neznamená, že nyní není tvým učitelem. Vezmi to na vědomí, nebo Nebelvíru strhnu body a vyžádám si deset galeonů za naši sázku.“
„No tak dobře,“ poddal se Harry. Opět jím proudilo rozčarování. „Proč ses mě ptal na Vlkodlačí lektvar?“ Zvedl hlas.
„Přemýšlej, Harry. Proč bys řekl? Měl jsem pro to důvod.“
„Abys mě zesměšnil, protože jsi dobře věděl, že na půlku z tvých otázek nedokážu odpovědět.“
Snape si povzdechl. „Také by se dalo říci, že jsem to udělal, aby ses mohl před ostatními předvést.“
„Cože?“
„Ano, věděl jsem, že velkou část otázek nedokážeš zodpovědět. Pochybuji, že by kterýkoliv z tvých spolužáků dokázal uspokojivě zodpovědět jedinou.“ Snapeovým úsměvem probleskovalo chladné uspokojení. „Využil jsem příležitosti ponížit tě za tvou hloupost a nevědomost, zatímco tví spolužáci přihlíželi paralyzovaní strachem, protože si uvědomovali, že být na tvém místě, vedlo by se jim daleko hůř.“
„Malfoy nevypadal zrovna paralyzovaně.“
„Malfoy ví, kdy je vhodné užít přetvářky. Ujišťuji tě, Harry, že nyní zoufale listuje doporučenou literaturou ve snaze zjistit, jak jsi přišel na to, že pro zajištění nejvyššího účinku je vhodné sbírat oměj, když je měsíc v novu.“
„A až to tam nenajde?“
„Malfoy je vnímavý chlapec. Nepochybně si všimne, že na tobě profesoru Lupinovi značně záleží a dojde k závěru, že jsou snad jeho city opětované. Nakonec usoudí, že sis to nastudoval sám.“
„A ty ses mě na to zeptal protože?“
„Abych demonstroval, že očekávám samostatnou iniciativu a sledování aktuálně probíraných témat v oboru, a také abych poukázal na nebezpečnou stránku tvých rovnostářských tendencí.“ Snape se vypočítavě usmál. „Draco je inteligentní. Napadne ho obojí. Dosud jsem se nerozhodl, jakou odpověď mu dám, až se zeptá.“
„Věděl jsi, že si zapsal obranu proti černé magii?“
„Ano. Požádal mě, abych se postaral, že budete ve stejné skupině. Nebylo to složité, pouze jsem vás musel dát do stejné skupiny i v lektvarech.“
„Takže na mě dohlíží,“ řekl Harry otevřeně.
Snape přikývl. „Ano. To je jeho úkolem.“
Harry nevěděl, co si o tom má myslet. Usmířit se s Malfoyem tak možná bude snazší, ale také bude vědět, že jejich mír není opravdový.
Uvědomil si, že se oba zahloubali do svých myšlenek a na chvíli se rozhostilo ticho, když se Snape na své židli pohnul.
„Harry...“ začal nemotorně. Harry se na něj podíval a zjistil, že Snapeovy tváře barví červeň. Nezdálo se, že by se zlobil. Harry uvažoval, zda by vážně mohl být v rozpacích.
„Záleží... záleží mi na tobě,“ řekl Snape, jako by se přiznával k nějaké nepochopitelné zálibě. „Stále s tebou budu ve třídě zacházet hrozně. Prosím, pokus se to...“
„Brát jako hru?“ Navrhl Harry.
„Nebo cvičení.“ Snapeův koutek se pobaveně prohnul, než se stočil dolů v nesouhlasném zamračení. „Cokoliv ti pomůže překonat hodiny, aniž bys posléze děsil prváky.“ Ušklíbl se. „A to jsem si myslel, že jsem jediný, kdo jim dokáže nahnat strach!“
Harry se přikrčil. Bylo to vtipné, ale uvědomoval si, jak bylo jeho jednání nesprávné.
„Pane?“ Čekal, dokud mu Snape nebude plně nevěnovat pozornost, než pokračoval. „Myslím... asi budu potřebovat, abyste se mnou trávil nějaký čas v soukromí, abych dokázal bez výbuchu přežít do konce týdne, o měsíci ani nemluvě. Mám své soukromé hodiny a taky neviditelný plášť a předtím jste naznačil, že bych mohl čas od času zajít na návštěvu. Nemohli bychom vymyslet něco, kvůli čemu nebudete mít potřebu na mě křičet?“
Snape se zamračil. „Budu o tom muset popřemýšlet – ano, možné to bude,“ dodal chvatně, „ale jak to uspořádat...“ Přísně se na Harryho podíval. „Nesmí to být po zákazu vycházení.“
Harry přikývl. „To by taky mohlo pomoct věcem s Hermionou. Včera na mě čekala a po příchodu se do mě okamžitě obula.“
Snape si odfrkl. „Další věc, co se týče včerejšího večera...“
„Ano?“
„Pán zla se doslechl, že jsi nepozorovaně opustil Příčnou ulici a vydal ses do mudlovského Londýna. Požaduje, abych zjistil, jakým způsobem jsi nyní chráněn.“
Harry ztuhl. Snapeova tvář nabyla posměšného výrazu, kterého se Harry obával daleko víc než jeho kabonění. „Tvoje rozmarná malá exkurze nás oba uvrhla do většího nebezpečí.“
„Mrzí... mrzí mě to! Myslel jsem, že když mě nechytí, bude všechno v pohodě.“
„Ne.“ Snapeova tvář na chvilku potemněla zlostí, ale ta brzy odezněla. „Kdyby tě chytili,“ poznamenal, „nebyl bys jediný, kdo by zaplatil životem. S ochrannými kouzly na tvém prstenu dokonce není nepravděpodobné, že bys přežil útok, ve kterém by tví přátelé zahynuli.“
Harry zrudl. „Už jsem to pochopil,“ odsekl defenzivně.
„Skutečně?“ Ušklíbl se Snape. „Tomu s dovolením uvěřím, až zaznamenám změnu ve tvém chování.“
Harry sklopil oči k podlaze. Nevěděl, co říct.
„Harry?“ Otázal se Snape.
„Teď se cítím stejně mizerně, jako když jsem přicházel.“
„Ale z daleko lepšího důvodu.“
Harrymu to nepřišlo vtipné, a tak jen trhl ramenem. Dost dobře si uvědomoval, že jedná příliš bezhlavě; jen mu to tak nikdy nepřišlo v rozhodujícím momentě. Převracel si v hlavě rozhovor, který v Prasinkách na téma svých chyb vedl s Remusem.
„To proto, že jsem odvážný,“ řekl najednou. Trochu ho překvapilo, když zjistil, že své uvědomění vyslovil nahlas, a polekaně vzhlédl.
„Co máš na mysli?“ Zeptal se Snape.
„Jsem odvážný, tudíž mám sklon jednat neuváženě.“
Snape zúžil oči do štěrbinek. „Víš, jaký je rozdíl mezi zbrklostí a odvahou?“ Zeptal se. Harry automaticky přikývl. „Jaký?“ Dožadoval se Snape.
Harry si myslel, že rozdíl zná, ale musel se na chvilku zamyslet, aby to dokázal správně vyjádřit. Nakonec zvedl pohled ke svému otci.
„Odvážné je, když výsledek stojí za podstoupené riziko.“
„Dobré vysvětlení.“ Snapea zjevně uchlácholilo, že Harry o věcech přemýšlí. „Opustit Příčnou ulici bylo tedy odvážné nebo zbytečně riskantní?“
Harry se zamyslel. Po chvilce tichounce odpověděl, „ani jedno, pane.“ Skousl si spodní ret. „To bylo prostě... nepromyšlené. Nerozuměl jsem, jaká nebezpečí to s sebou přináší.“
Snape přikývl. Jeho černé oči Harryho intenzivně sledovaly a nedovolovaly mu uhnout pohledem. „Správně,“ řekl tiše. „Přesně tak.“