Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2.

„Můžu vám něco připravit?“ zavolal Dudley z kuchyně. „Třeba čaj nebo kávu.“

„Čaj by byl prima,“ ozvala se Ginny. Sledovala Harryho, který nenacházel slova. Opravdu mu bratranec právě nabídl čaj?

Dudley vešel do obývacího pokoje převlečený do levandulové košile a černých kalhot.

Tři kouzelníci postávali u krbové římsy. Dudley kmitl očima k portrétu. „Takže už jsi jej viděl, že?“ zeptal se tiše. „Líp jsem to nedokázal.“

„To jsi kreslil ty?“ zeptal se překvapený Harry.

„Ano. Já…“ Dudleyho přerušil slabý zvuk písničky, kterou Harry poznal jako starý nápěv od Beatles. Ginny a Minerva se rozhlédly po pokoji po zdroji toho zvuku.

Dudley sáhl do kapsy. „Promiňte, musím to vzít,“ omluvil se.

Vytáhl malé černé zařízení. Podíval se na ně, palcem stlačil knoflík a jako telefon si je zvedl k uchu. Po chvilce si Harry uvědomil, že to je telefon. Vzpomněl si, že když naposledy navštívil mudlovský Londýn, mobilní telefony se už běžně používaly. Taky si vzpomněl, že se Hermiona snažila jeden pro něj zprovoznit. Vynaložila hodně úsilí, které bylo pokaždé završeno poněkud ohnivými konci. Nakonec musela vyrobit jeden naprosto kouzelný, protože magie s elektronikou interferovala.

„Ahoj miláčku.“ Dudley se odmlčel a povzdechl si: „Děláš si srandu.“ Další pauza. Dudley zavrtěl hlavou. „Dobře, vyřešíme to. Je Eleanor v pořádku?“ Dudley se úlevně usmál. „Dobře, poslouchej, zlato. Přišel můj bratranec.“ Kdokoliv byl na druhém konci, hlasitě vykřikl. „Ano. Nevím, na jak dlouho.“ Dudley se podíval na Harryho: „Nevadí ti, že se setkáš s rodinou?“

„Ach, ne, my…“ odvětil Harry, ale zarazil se, protože se Dudley už od něj otočil. Trochu zoufale kmitl pohledem na Ginny a Minervu, které obě stejně v rozpacích pokrčily rameny.

„Dobře, tak za chviličku,“ pronesl Dudley do telefonu. Stiskl tlačítko a vrátil telefon do kapsy.

Minerva si odkašlala. „Prosím, pane Dursley, ve skutečnosti jsme přišli kvůli vaší dceři Eleanor,“ chtěla se vrátit k důvodu jejich příchodu.

Dudley byl chvíli zmatený. „Eleanor?“ zeptal se. „Eleanor? Co je s ní?“

Kouzelníci si vyměnili pohledy. Ginny se nadechla, že promluví, ale Harry ji přerušil: „Dudley, je čarodějka.“

Harry očekával výbuch. Očekával nějakou reakci.

Dudley naprosto ztuhl, asi jako když jej Harry viděl naposledy, kdy se snažil pochopit podstatu něčeho poněkud složitějšího. Po chvíli se nadechl, ale nevyšla ani hláska.

Konvice začala pískat.

„Mohli byste… zůstat na večeři? Je jasné, že toho musíme hodně probrat,“ požádal je Dudley nakonec, jako by jej ten zvuk přivedl k rozumu.

„Ano, to bude dobrý nápad,“ odpověděla Minerva.

Dudley se otočil, aby se vrátil do kuchyně a něco si mumlal. Vytáhl opět telefon, pomačkal pár tlačítek: „Zlato? Nebyl by problém zastavit se pro nějaké hotové jídlo?“ Otočil se ke kouzelníkům: „Vyhovuje vám indické?“

Všichni tři přikývli. I s ohledem na okolnosti se situace vyvíjela poněkud zvláštně. Dudley opustil pokoj.

Harry se zhluboka nadechl a pohlédl na Ginny, která na něj povzbudivě kývla. „Pozval nás na večeři. To je dobré znamení, ne?“ zašeptala.

„Promluvím s ním,“ zašeptal Harry nazpátek.

Dudley se opíral o dřez. Ramena se mu třásla.

Kuchyň se od Harryho života zde moc nezměnila. I vůně čisticích prostředků byla stejná. Harryho přepadl děsivý pocit, že každou vteřinou vejde Petunie a vyštěkne na něj, aby začal s večeří.

„Dudley…“ nebyl si jistý, jak pokračovat. Čekal hněv, ne slzy.

Dudley se otočil a vykročil.

Harrymu hlavou probleskl obraz strýce Vernona, jak k němu se zlým úsměvem míří. Bylo mu zase třináct a čekal výprask.

Nemohl si pomoci, a aniž by si toho byl vědom, okamžitě se mu v ruce objevila hůlka. Zaujal bojovou pozici a srdce se mu zběsile rozbušilo.

„Harry!“ oslovil jej Dudley opatrným tónem, aby jej vrátil do přítomnosti. „Je to v pořádku,“ udělal krok zpět, ruce držel dlaněmi dolů v tišícím gestu. „S tím opatrně,“ a bradou pokynul k Harryho namířené zbrani.

Sakra.

Harry se připitoměle podíval na hůlku a sklonil ji. „Promiň,“ omluvil se.

Dudleyho tvář byla suchá a nenesla stopy slz. Pak se tedy smál? Ale netvářil se pobaveně. Jen se smutně usmíval. „Je těžké tady být, že?“ překřížil si paže a opřel se o dřez.

Harry si povzdechl a zasunul hůlku do rukávu. „Jsem v pohodě,“ zalhal.

Dudley zavrtěl hlavou. „Vždycky jsi to říkal, když se věci zhoršily a některý z učitelů se tě zeptal, jestli jsi v pořádku. Děti, se kterými pracuju, to taky dělají. Jsem si jistý, že od zneužívaných dětí se to má překládat jako – no, ještě dýchám.“

Harry se cítil, jako by ho do hlavy uhodil Potlouk. Co slyšel, bylo zatraceně divné.

„Je všechno v pořádku?“ Ginny přišla do chodby. Stála obvyklé dva metry od Harryho, když se ohlásila. I děti věděly, že se k Harrymu nesmí přibližovat potichu.

„Ano,“ zavolal Dudley, „už jdeme.“

Dudley zvedl tác s čajem. Harrym zacloumal podivný impuls, aby jej převzal. Hlas tety Petunie ho plísnil, že nechá Dudlánka odvést veškerou práci.

Dudley se posadil, položil tác na konferenční stolek a odsunul hromadu knih. Počítač důmyslně sklapl, takže obrazovka ležela na klávesnici. Naposledy, kdy Harry viděl počítač, byl tak velký, že zabral celý stůl v Dudleyho pokoji.

Hostitel nejdříve podal šálek Minervě a pak Ginny, která se vrátila na pohovku. „Pořád sladíš?“ zeptal se Harryho neklidně přešlapujícího ve dveřích.

Harry přikývl. Kvůli napětí se nemohl posadit, takže se postavil vedle Ginny a ta jej jen poplácala po paži.

„Takže, pane Dursley,“ začala Minerva po dalším nepříjemném tichu, „přišla jsem vaší dceři nabídnout místo v Bradavicích.“

„Prosím, říkejte mi jen Dudley, paní profesorko,“ požádal ji Dudley upřímně. „Přiznávám, že je to trochu nečekané, ale jistě to vysvětluje pár věcí. Jak jste přišli na Eleanořino jméno?“

„Jména vhodných studentů se objevují v přijímacích knihách,“ odpověděla Minerva.

„Harrymu dopis přinesla sova,“ Dudley pohlédl na Harryho.

„Harryho rodiče byli kouzelníci a dalo se předpokládat, tedy pan ředitel předpokládal, že jeho teta a strýc nebudou ze soví pošty rozrušení. Jelikož Eleanor má mudlovské rodiče, je zvykem, že se s dopisem dostaví někdo ze školy. Když je to jen trochu možné, chodím nejraději osobně. Jsem současnou ředitelkou školy.“

V Dudleyho tváři zablesklo zklamání. „Takže bývalý ředitel – Brumbál? – odešel do důchodu?“

Kouzelníci si vyměnili pohledy. Po dvaceti letech to byl starý smutek.

„Profesor Brumbál zemřel v červnu před mými sedmnáctými narozeninami,“ vysvětlil Harry tiše.

Dudley posmutněl. „Opravdu? To jsem nevěděl. Potkal jsem ho jen jednou. Udělal na mě velký dojem.“

„Ano, to profesor Brumbál uměl,“ odvětila Minerva.

„Harry, pamatuješ si, co říkal mámě a tátovi?“

Harry zavrtěl hlavou. Jediné, co si z toho setkání pamatoval, byly Brumbálem vyčarované skleničky medoviny, které Dursleyovým útočily na hlavy.

„Řekl, že to nejlepší, co o mých rodičích může říct, je, že na tobě nenapáchali tak úděsné škody jako na mně,“ vysvětlil Dudley a zasmál se. „Trvalo mi rok, než jsem přišel na to, co tím myslel. A mým rodičům ještě déle.“

„A co to bylo?“ zeptal se Harry. „A kde jsou… tví rodiče?“ nebyl si tak zcela jistý, proč se ptá, asi za to mohla morbidní zvědavost.

„Mrtví,“ odvětil Dudley. „Tátu skolil infarkt, no, už je to šestnáct let. Máma dostala rakovinu prsu a za rok, dva jej následovala. Zůstala jen ta ochechule Marge a ta je tak zlá, že ji ani Smrt nechce.“

„Aha,“ Harryho to poněkud omráčilo a v žaludku mu zůstala podivná prázdnota. Smutek? Nemohl pro Dursleyovy cítit smutek, nebo ano?

„Snažil jsem se tě zkontaktovat,“ omlouval se Dudley, „ale nejsi v telefonním seznamu. Dokonce jsem tě googlil a vždycky jsem dostal milion odkazů, ale žádný jsi nebyl ty.“

Harry pochytil jen polovinu řečeného. „Ty jsi mě hledal?“

„Ano,“ Dudley shlédl na šálek čaje v ruce. „Už je to několik let. Chtěl jsem si s tebou promluvit. A Phillip se s tebou chtěl poznat. Nikdy jsem mu neřekl o kouzlech, samozřejmě, ale povykládal jsem mu, jak nás vychovávali. Jak s tebou máma a táta zacházeli. Jak mě povzbuzovali, abych se k tobě choval.“ Dudley opět vzhlédl. „Je mi to líto, Harry.“

Harry upustil svůj šálek. „Sakra. Promiň,“ snažil se vytáhnout hůlku.

„Udělám to,“ Ginny byla rychlejší. Harry si uvědomil, že se mu třese ruka a Ginny nechtěla, aby náhodou udělal díru do koberce. Posadil se vedle ní.

Dudley zůstal při této neskrývané ukázce magie klidný a nehnul ani brvou, což Harryho překvapilo. „No, je mi to s tvými rodiči líto,“ projevil soustrast.

„Nemusí,“ odmítl jej Dudley trochu příkře. „Na tátově pohřbu se ukázala jen Marge a nezapomněla mi říct, že je to všechno jen moje chyba.  A mamka… no, rakovina její povahu nezlepšila. Vinila tě ze všeho, co se v jejím životě nevyvedlo. Včetně mě.“

„V čem ses nevyvedl?“  Petunie na Dudleym nikdy žádnou chybu neviděla. A během toho krátkého času, kdy byl v domě, Harry nezaznamenal nic, co by mohla Petunie považovat za nevyvedené.

Dudley se hořce usmál, což v jeho tváři vypadalo nepatřičně. „Řekni mi, Harry, co moji rodiče nenáviděli víc než kouzelníky?“

Harry naprosto nechápal.

PA: Kdo uhádne, jakou melodií vyzvání Dudleyho telefon?