Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola1.

„Pane?“ zaskřehotal Harryho nejstarší domácí skřítek Krátura poté, co se s obvyklým prásknutím objevil v salonu.

Harry seděl u stolu a právě se snažil pomoci malé Lily s matematikou. Nu, Lily samozřejmě nebyla tak malá. Ve svých deseti letech se cítila jako mladá dáma, což připomněla každému, kdo si ji spletl s malou holkou.

„Ano, Kráturo?“ vzhlédl Harry.

„Pán má návštěvu. Chtěl by pán, abych ji přivedl sem?“

„O koho jde?“ zeptal se Harry. Poznal, že nepůjde o nic dobrého. Jediní lidé, kteří se mohli ukázat bez ohlášení, právě teď pracovali.

„Je to ředitelka McGonagallová, pane,“ odpověděl Krátura.

Harry sebou trhl a popřemýšlel, do čeho se Al nebo James (nebo spíš oba dohromady) zase dostali. Občas si říkal, proč s Ginny raději nezvážili adopci. Něco vyloženě nadpřirozeného muselo stát za tou příšernou směsí výtržnické DNA vzešlé z Potterů a Weasleyů. Jiný důvod Minervina příchodu jej nenapadl. Občas je navštěvovala v létě a o vánočních svátcích, ale teď musí jít o něco naléhavého, když se objevila v půlce týdne, ve čtyři odpoledne, uprostřed pololetí.

„Pošli ji, Kráturo, a jestli to ještě neví Ginny, zavolej ji,“ odpověděl Harry s povzdechem. Zaklapl knihu a pokynul Lily: „Dokončíme to později, ano?“

„Dobře, tati,“ odvětila Lily vesele. Zjevně ji potěšilo, že výuku musí přerušit.

„Jestli slečna Lily půjde do kuchyně,“ ozval se Krátura laskavě, „Krátura právě vytáhl z trouby sušenky.“

Lily potěšeně vykvikla a pustila se střemhlav ze schodů, což Harryho opět, jako vždy, vyděsilo. Kousl se do jazyka, aby jí nepřikázal zpomalit. Ginny mu přiznala, že v Lilyině věku byla stejná a vaz si nikdy nezlomila.

Harry slyšel, jak Ginny odvolala Kráturu s tím, že návštěvu doprovodí sama.

„Dobrý den, Minervo,“ pozdravil Harry zdvořile. Dveřmi prošla starší čarodějka s Ginny v závěsu.

„Dobré odpoledne, Harry,“ usmála se, ale vrásky kolem úst měla napjaté a obočí stažené způsobem, který si Harry spojoval s ustaranou profesorkou McGonagallovou.

„Který je to tentokrát?“ zeptala se Ginny rezignovaně. S Minervou marně se pokoušející utajit své znepokojení měla stejnou zkušenost. Navíc Ginny navštěvovala Bradavice toho roku, kdy je převzal Voldemort. Pamatovala si, jak tento specifický výraz Minerva používala, když se snažila uklidnit vyděšené studenty.

„Který…?“ zeptala se Minerva zjevně chvíli zmatená. „Ach, ne. Tentokrát nejde o vaše chlapce. Ačkoliv se zdá, že zdědili váš,“ odkašlala si a přehnaně vážně se na ně podívala, „smysl pro dobrodružství.“

„Aha. Dobře,“ uvolnil se Harry. „Tak se posaďte. Dáte si čaj, nebo může Krátura přinést něco silnějšího?“

„Čaj bude v pořádku,“ odpověděla Minerva a posadila se. „Vlastně jsem vás přišla poprosit o laskavost.“

Objevil se Krátura s podnosem s čajem, položil jej na konferenční stolek a opět zmizel. Ginny jim všem nalila.

„Víte, právě jsem obdržela seznam mudlorozených pro příští první ročník,“ začala vysvětlovat Minerva a vzala si šálek, „a zajímalo by mě, Harry, jestli byste se mnou nezašel k jistým rodičům.“ Jako by byla nesvá, že ho žádá. Normálně velmi přímá se mu teď vyhýbala pohledem.

„Dobře,“ pokrčil Harry rameny. Z její strohosti byl trochu na rozpacích. Do domů mudlorozených kouzelníků vždy zašel někdo z Bradavic, aby vše vysvětlil. V tyto dny Minerva často žádala o doprovod Hermionu nebo nějakého mudlorozeného absolventa, jeho však ještě nikdy. „Nikdo jiný není dostupný?“

Minerva si povzdechla a odložila čaj. „Myslím, že za daných okolností budete nejlepší vy, Harry.“ Z kapsy hábitu vytáhla dopis a podala mu jej. „Tu adresu jistě poznáte.“

Harry se podíval na obálku.

Eleanor Barton-Dursleyová

druhá ložnice vlevo

Zobí ulice 4

Kvikálkov

Harrymu se zadrhl dech v krku. Všiml si, že se mu trochu chvěje ruka. V žaludku se mu usadil mrazivý kámen, který necítil už roky. Mlčky předal dopis Ginny a rychle vstal. Ještě svému hlasu nevěřil, proto obrátil pohled z okna na dvorek.

„Je ta dívka dítě Harryho bratrance?“ zeptala se Ginny opatrně.

„No,“ začala Minerva, „myslím, že by mohla být.“ Jména všech dětí způsobilých pro Bradavice se kouzelně objeví v přijímací knize každé jaro. Každé léto dopisy odejdou automaticky dětem z kouzelnických rodin na poslední místo, kde spali. Dopisy pro mudlorozené se objeví na stole ředitele, aby mohly být doručeny osobně.

Harry se zachvěl. Nemyslel si, že by jej rozhodilo víc, kdyby mu někdo řekl, že na něj dole čeká Tom Raddle na přátelský pokec. Stál zády otočený k ženám, ale podle bledého odrazu v okně poznal, že Ginny jej ustaraně sleduje.

„Máte představu, jak to bude přijato?“ zeptala se Ginny. Harry jí v duchu poděkoval – vždy uměla pokládat ty správné otázky.

„Ne, nemám. Proto doufám, že byste tam se mnou mohl zajít, Harry,“ odpověděla Minerva.

„Mohl bych vše zhoršit,“ varoval ji Harry. Přemýšlel, jestli tam Dudley pořád bydlí, protože nezvládl přetrhnout pupeční šňůru. Možná v tom scénáři někde bylo i vězení, pokud Dudley neopustil násilnosti jako koníček. Představil si nezaměstnaného, beznadějného Dudleyho, jak přepíná programy v obsedantně čistém obývacím pokoji, který udržuje Petunie. Jaká žena by měla dítě s někým takovým?

Vybavil se mu nezvaný obraz z Brumbálovy dávné vzpomínky. Meropa Gauntová, zoufalá, zneužívaná, dokonce oloupená o vůli, takže nemohla pořádně použít magii na obranu. A pak další vypůjčená vzpomínka na tmavovlasou ženu v slzách, zatímco ji utěšuje černovlasý chlapec. Harry potřásl hlavou, aby si ji pročistil.

„…si ji vezmeme my, jestli na to dojde,“ říkala právě Ginny Minervě rozhodně. „Že ano, Harry?“

Harry se otočil a zjistil, že mu unikla část rozhovoru. „Promiňte?“

„Říkala jsem, že jestli má Eleanor špatné domácí podmínky,“ odvětila Minerva, „zasáhnu a najdu nějakou kouzelnickou rodinu, která si ji vezme, pokud to bude nutné.“ Smutně pohlédla na Harryho. „Nikdy jsem neměla dopustit, aby vám to Brumbál provedl, Harry.“ Uhnula očima. „Vždy jsem toho litovala.“

„Aspoň není v adrese uveden ‚přístěnek pod schody‘,“ prohodil Harry s trpkým úsměvem.

Minerva sebou trhla, jako by ji někdo uhodil. „Chcete říct, že…?“

Harry si povzdechl a najednou si přál, aby to nevytahoval. „Jo, tam byl adresovaný můj první dopis. Myslel jsem, že jsem vám to říkal.“ Pokrčil rameny. „Víte přece, jaké problémy Hagrid měl, než mi ho nakonec předal.“

„O té adrese jsem neměla tušení, Harry,“ odvětila Minerva a povzdechla si pro sebe. „Pochopila jsem, že Hagrid ztratil trpělivost s vašimi příbuznými, když vám ten dopis doručoval. Asi bych mohla poprosit jeho, aby mě doprovodil, pokud byste vy raději nešel.“

Teď se Harry zazubil: „Nemá smysl způsobit někomu infarkt v tak mladém věku.“ Podíval se na Ginny a úsměv mu z tváře zmizel. „Půjdeš taky?“ zeptal se jí tiše.

„Samozřejmě. To si nenechám ujít.“ Tvrdě se na něj usmála. „Je načase, abych se seznámila s tvým drahým bratrancem.“

„Kdy chcete jít?“ položil Harry otázku tentokrát Minervě.

„Podle mých informací bývají oba Eleanořini rodiče i sama Eleanor obvykle doma v pět odpoledne.“ Minerva vstala. „Mohli bychom to vyřídit dnes.“

Harrymu to přišlo rozumné. Vyběhl s Ginny nahoru, aby se převlékli do něčeho náležitě mudlovského. Minerva si hábit přeměnila do konzervativních černých šatů. Ginny si vzala staré kalhoty a svetr, zatímco Harry si pouze přehodil sportovní kabát přes košili a kalhoty, které již měl na sobě. Nejasně si uvědomoval, že toto mudlovské oblečení je asi tak dvacet let z módy, ale nehodlal se vzrušovat, jen aby udělal na Dudleyho dojem.

Přemístili se před dům, který kdysi patřil Arabele Figgové. Harry si pamatoval, že o ulici dál jej přepadli mozkomorové. Vybavilo se mu, jak s paní Figgovou dotáhli Dudleyho do bezpečí Zobí ulice.

V kratším čase, než by se Harrymu líbilo, se ocitli u dveří číslo čtyři. Stále to zde bylo úhledné a upravené, květiny se velmi podobaly těm, které Harry obvykle o prázdninách plel. Připadalo mu to tady menší, a nejen proto, že vyrostl. Přepadala jej tu klaustrofobie.

Harry ucítil Ginnyinu malou dlaň ve své vlhké. „Bude to v pohodě,“ zašeptala.

Minerva zvedla ruku a zaklepala na dveře. Čekali dlouho bez odpovědi, závěsy se ani nehnuly.

Minerva podrážděně zavrčela. „Omlouvám se, že jsem vás sem dnes vytáhla. Mé zdroje mi řekly, že v tuto dobu již obvykle bývají doma,“ vydala se cestou zpět k brance. Harry a Ginny ji následovali.

Harry si nebyl jistý, jestli se mu neulevilo. „Možná se dnes jen opozdí,“ pohlédl zpět k domu a pak na chodník. Jediný člověk na dohled, vysoký muž, běžel směrem k nim. „Možná bychom se měli vrátit po večeři?“

„Hm,“ zareagovala Minerva, „možná by bylo lepší…“

„Harry?“ zavolal hlas. „Není tohle Harry Potter?“ běžící muž se přiblížil.

Harry pohlédl na Ginny a nasadil svůj úsměv ‚pro veřejnost‘. Už to bylo pár let, co jej náhodně žádali o autogram, ale stále ještě se to dělo.

Muž zpomalil, zastavil a zíral na něj. Byl statně stavěný s krátkými pískovými vlasy. Vypadal, že by mohl zápasit s hipogryfem jen tak pro zábavu.

„Ano,“ odvětil Harry zdvořile, „jsem Harry Potter.“ Nikdy nedokázal být hrubý k lidem, kteří s ním chtěli promluvit. Sem tam potkal cvoky, ale většinou si jen chtěli popovídat. Občas mu koupili drink.

Mužova tvář se rozzářila. „Harry! Tak jsi viděl moji knihu? Nemyslel jsem, že fakt přijdeš.“

Harry pohlédl na Ginny a Minervu, jejichž tváře zračily stejné zmatení. „Promiňte?“ zeptal se.

Muž se rozesmál. „Ty mě nepoznáváš?“ vztáhl ruku a sevřel Harrymu rameno. „Harry, to jsem já, Dudley!“

Jako by se mužova tvář najednou zaostřila. Dvacet let rozumného jídla a cvičení Dudleyho změnilo na pohledného muže dalece vzdáleného Harryho představám. Harry se vyvlékl z Dudleyho sevření a přemáhal nutkání vytáhnout hůlku a uřknout ho. Vzpomněl si na poslední setkání, kdy mu Dudley poděkoval za záchranu před mozkomory. Ten jediný okamžik však nevymazal vše, co se v jeho domě dělo šestnáct let.

Dudley vypadal trochu zklamaný Harryho reakcí, ale pak se rezignovaně usmál a pronesl: „Asi nemůžu čekat… no, máme toho hodně k probrání.“ Téměř jako by mluvil pro sebe. „A kdo jsou tvoji společníci?“ zeptal se zdvořile.

„Ehm. Toto je moje žena Ginny.“ Ginny opatrně napřáhla ruku a Dudley jí potřásl překvapivě horlivě. „A toto je profesorka McGonagallová.“

Minervě Dudley potřásl ruku uctivěji. „Ach. Jistě. Paní profesorka. Jsem velmi poctěn, že vás Harry přivedl.“ Ti tři se na sebe zmateně podívali. Dudley je provedl brankou, vytáhl klíče a odemkl přední dveře.

Na prahu Harry zaváhal – přímo fyzicky jej to pudilo pryč. Sevřel ruce za zády, tajně se ujistil, že v levém rukávu má hůlku, narovnal ramena a následoval Ginny a Minervu dovnitř.

Ve věku třiceti devíti let to je směšné, říkal si. Ve svém životě čelil drakovi, mozkomorům a temným kouzelníkům. Měl ženu, tři děti a místo ve Starostolci. Měl peníze, prestiž a ty nejlepší přátele, které si jakýkoliv muž, kouzelník nebo mudla, kdy mohl přát. Bylo směšné, že pohled na dveře do přístěnku pod schody ho připravil o barvu v obličeji.

Zvenčí visel na západce malý zámek. Takový zámek, který je určen, aby udržel něco uvnitř.

Harry upíral zrak na zámek, dýchání se mu zrychlovalo, chladný kámen v břiše se měnil do žhavého, neblahého náporu hněvu. Proč je ten zámek pořád tady? Jestli objeví, že tam zavírají další dítě, neručí za své činy.

Ginny jej opět chytla za ruku. Po tolika letech poznala známky záchvatu paniky. Zcela se otočila, aby se mu podívala do očí. „Harry,“ oslovila jej velmi tiše. „Jsem tady. Jestli je to moc, můžeme se vrátit domů a Minerva to vyřídí sama, dobře?“

„Jen mě nenech udělat něco pitomého, ano?“ zašeptal.

Dudley je dovedl do zcela jiného obývacího pokoje, než jaký si Harry pamatoval. Zmizely zbytečné dečky a neposkvrněný nábytek. Na jejich místě stál pohodlný kožený gauč a křeslo pro dva, konferenční stolek s hromádkou knih a snad malý počítač. Místo broskvových tapet byly zdi vymalovány tlumenou šedou. Televize byla mnohem větší a placatější než ta, kterou mívali Dursleyovi, dokonce se zdálo, že pod ní leží nedbale poházené různé herní konzole.

Dudley se na ně usmál. „Jen si odskočím nahoru a převleču se,“ a vydusal schody.

Ginny a Minerva se posadily na kožený gauč a se zájmem se zaměřily na hromadu knih. Harry se vydal prozkoumat fotografie nad krbem. Na jedné byl Dudley v obleku s jiným mužem. Na další dívka asi ve věku Lily s tmavými vlasy a napjatým úsměvem. Bylo nezvyklé vidět na tomto místě takové fotografie.

Harry otočil oči k perokresbě v rámečku na konci římsy. Chvíli na ni zíral a pak se obrátil k manželce: „Ginny?“ zavolal tiše. „Nevypadá jako já?“

Ginny vstala a přišla se podívat. „Vypadá jako ty,“ potvrdila zvolna.

Minerva se také zvedla, aby si kresbu prohlédla. „Samozřejmě jste to vy, Harry. Jako by vám bylo šest.“

Na obrázku stál mladíček v příliš velkém oblečení a v očích měl uštvaný výraz.

„Co tady dělá?“ zajímal se Harry tiše. Rozhlédl se po místnosti. Zdi nezdobily žádné fotky Vernona nebo Petunie, ačkoliv zde viselo pár jiných s tmavovlasou holčičkou a jedna se starším párem, který Harry neznal. Předpokládal, že dívka na obrázcích je Eleanor.

Dudley hlučně seběhl schody. Kdyby Harry zavřel oči, slyšel by Vernonovo ječení. Zhluboka se nadechl a znova zkontroloval hůlku. Nezdálo se, že by Dudleyho vyděsilo, že má na prahu tři dospělé kouzelníky. To se může změnit, až mu vysvětlí, proč přišli.