Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Deník pana Nuly

Pátek, 23. prosince (ten obávaný den)

Deník pana Nuly
Vložené: Lupina - 23.12. 2017 Téma: Deník pana Nuly
Lupina nám napísal:

Autor: Hannah-1888             Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

The Diary of a Nobody

Rating: 13+

 

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 12.

Pátek, 23. prosince (ten obávaný den)

20:30 – sborovna, skrývám se před večírkem, který se koná ve Velké síni

Tak, a je to tady. Oficiálně jsem se vzdal a nic moje rozhodnutí nezmění. Toto je opět jeden z velmi dlouhé řady dnů mého života naprosto na hovno.

Možná bych se měl podívat, jestli mi Minerva přece jen může nabídnout trvalý pracovní poměr. Tak bych mohl strávit zbytek svého života v tomto hradě, aniž bych potřeboval něco dalšího. Mohl bych hibernovat v podzemí, dokud nenastane čas vynést mě v rakvi.

Tak či tak, unikl jsem do sborovny před nechutným veselím a radostí ve Velké síni. A ještě naléhavěji, abych utopil svůj nezanedbatelný zármutek. Byl jsem tam jen dvě hodiny, než šlo všechno do kytek. Typické.

Vycítil jsem, že tento večer se nestane ohromujícím, ale naopak naprosto nevydařeným okamžikem na odpis, takže jsem se rozhodl odejít na čerstvý vzduch. A koho jsem to nepotkal, když jsem přišel na vrchol schodiště? Grangerovou. Povídala si tam s Potterovou manželkou a obě stály zády ke mně.

Žádná výjimečná podívaná až na fakt, že po chvíli jsem pochopil, že probírají mne.

„Nesleduju ho,“ syčela Grangerová rozmrzele.

„Sleduješ.“

„Mýlíš se. Za celý večer jsem si ho sotva všimla.“

„Ale to je k smíchu!“ vykřikla Potterova manželka. „Vzpomínáš, co první jsi řekla, když jsi vstoupila do síně?“

„O nic nešlo! Jen pouhé pozorování!“ odporovala Grangerová vyzývavě.

Přirozeně mě zaujalo, co to ‚pouhé pozorování‘ mohlo znamenat.

„A co ten téměř mrtvičný záchvat, který tě přepadl, když přišla McGonagallová a poprosila nás o pomoc při nalezení ‚rozkošné paní pro Severuse‘?“

Rozhodně zakroutím Minervě krkem. Vlezlá stará škatule.

Nicméně jsem připravený myslet si, že Ginevra je na špatné stopě prostě proto, že Grangerovou jsem celý večer sotva zahlédl. Zjevně se tu objevila, jakož i Weasley, ale povzbudilo mě, že nedorazili společně. Na druhou stranu mě nepovzbudilo, že nejen má hlava se otočila za způsobem, jak se… prezentovala. Jestliže jsem se já, muž neschopný ožít (ani v myšlenkách), za ní ohlédl a na jazyk mi přišlo tisíc bombastických přídavných jmen, pak Merlin ví, co si mysleli ostatní.

Pff.

Promenádovala se a tančila s několika lidmi, ale mým směrem se neotočila ani jednou. Smutné je, že bych snad i souhlasil s tancem s ní. Smutné je, že bych pravděpodobně souhlasil i se zatraceným tangem, nebo s vídeňským valčíkem, nebo rumbou, nebo čímkoliv. A to ani nevím, co je rumba, ale šel bych do toho, kdyby si řekla (samozřejmě trochu přeháním, ale princip je stejný).

„Osobně si myslím, že bys mohla zabodovat, víš,“ pokračovala Ginevra nevzrušeně. „Řekla jsem ti, že jsem ho přistihla, jak se na Alových křtinách postavil Ronovi, že? Dost to naznačuje, když se tak k tomu vracím. Možná by ses měla o něco pokusit, jestli cítíš -“

Nemůžu říct, že mě to nešokovalo. A nebyl jsem sám – Grangerovou to zděsilo.

„Gin! Musíš tak mluvit? Nechci se o něco pokusit s profesorem Snapem! Je tak starý, že by mohl být mým otcem!“

Málem jsem se zalknul.

Nakonec tedy zazněla – ona obávaná, obávaná slova. Nemůžu tvrdit, že by mě nepřekvapila. Ne že by mě samotného nenapadla se vším tím hovorem o Potterovi a otcovských postavách. Jen jsem doufal že…

Ó bože.

Získal jsem dva náhradníky za děti?

Ale Grangerová už otce má, ne? Pane bože, ať má Grangerová otce…

No, alespoň mé pokoření zůstává mým vlastním. Potterova manželka mi prokázala službu a já teď vím, že v případě Grangerové nic nezískám. Uchránila mě od zesměšnění. Jen potřebuji vědět, jak pitomý jsem – jak jsem se stal typem muže, kterým pohrdám – slabým, patetickým a pošetilým.

Co se stalo s mým rozumem?

Uf, možná měla Grangerová pravdu, že jsem starý chlípný dinosaurus. Vždy bývala bystrá.

Vzdal jsem to. Zvedl jsem ruce a vzdal se.

 

21:30 – podzemí, přeji si být někde jinde

Ó můj bože.

Ó můj bože.

Co jsem to, sakra, udělal? Co, sakra, udělala ona?

Během hodiny se věci zhoršily děsivou rychlostí!

Po dokončení předchozího záznamu se proti mně, jak se zdá, spikla kombinace chlastu, deprese, klidu ve sborovně a mého nedávného záchvatu nespavosti a společnými silami mě poslali do říše snů! Vím to, protože po neurčitém čase se mé oči otevřely a já zjistil, že mám hlavu položenou na pažích na konferenčním stolku. A aby toho nebylo málo, cítil jsem, že v místnosti nejsem sám.

Ihned jsem se posadil a vnitřně sebou cukl, když jsem spatřil, kdo sedí na židli vedle mne a klidně mě sleduje. Byla to ona – Grangerová.

Než jsem však stihl něco říct, očima jsem sklouzl na stůl a srdce se mi hrůzou sevřelo, když jsem uviděl, že jsem nechal deník, tento deník, otevřený! Byl otevřený na poslední stránce, na kterou jsem psal! Otevřený, aby jej všichni viděli! Otevřený, zatímco já zapomněl na každý ždibec utajování a diskrétnosti, co jsem se kdy naučil, a usnul jsem na veřejnosti!

Myslel jsem, že prodělám infarkt. Možnost prolomení zabezpečení při psaní podobných zápisů jsem vždy bral na zřetel, ale nikdy mě nenapadlo, že takto selžu. Představa, že kdokoliv mohl číst má slova… Nezačínám být melodramatický, řeknu-li, že by mě to mohlo dorazit jednou provždy.

Nevím, jak dlouho jsem zíral do otevřeného deníku. Srdce mi bilo děsem. Přiměl jsem se podívat k jejímu místu a v jejím neobvykle vážném výrazu jsem nic nepřečetl, protože jsem dokázal myslet jen na ten nejhorší představitelný scénář.

„Četla jste… to?“ zeptal jsem se chraptivě a očima střelil k deníku.

Jak jen jsem se odpovědi děsil! Víc než to – děsil jsem se, co bych mohl udělat, kdyby odpověděla kladně.

Zavrtěla se. „Ne… Jen -“

Chňapl jsem po deníku a přitáhl si jej k sobě. Rychle jsem jej zavřel a držel tak pevně, až se mi nehty zarývaly do vazby.

„Řekněte mi pravdu!“ zasyčel jsem a krev mi bušila ve spáncích.

Nikdo si neumí představit ten zdrcující pocit bolesti a rozpaků, když jsem uviděl, jak se předklonila s provinilým a naléhavým gestem.

„Podívejte, omlouvám se, přečetla jsem, co bylo na otevřené stránce, ale -“

Vyskočil jsem na nohy a netělesný hlas v mé hlavě opakovaně hulákal: ‚Sakra! Sakra! Sakra!

Dopomohla si k přísně důvěrné informaci!

Přemýšlel jsem, co hrome udělám, abych se dostal z této kaše. Uvěří mi, když budu tvrdit, že jsem pod Imperiem? Obětí matoucího kouzla? Že jsem náhodně požil Ohlupující utrejch? Mohl bych jí říct, že jsem celý den strávil přípravou lektvarů a že mi mozek dočasně obloudily výpary?

Všechny tyto výmluvy a ještě víc mi proběhly hlavou, jedna po druhé, ale věděl jsem, že jsou marné.

„Přísahám, že to byla jen ta otevřená stránka,“ pokračovala. „Opravdu to byla náhoda, nevěděla jsem, co to je -“

Náhoda?“ vyštěkl jsem. A proč si myslí, že je vše v pořádku, když viděla jen tu jednu stránku? Ta stránka byla jednou z nejhorších z celé téhle věci!

„Smím vám připomenout, že nenechala knihu otevřenou, aby ji mohl kdokoliv vidět a číst?“

Aha, takže obranný útok. Ano. Všechno je to chyba. Říkal jsem si, co vůbec dělala ve sborovně? Naposledy, když jsem měl možnost to zkontrolovat, byla advokátka, ne učitelka. Neměla se co potulovat po hradu!

Rozjímal jsem, jestli by byla přístupná mírnému Obliviate, když mi nečekaně pokynula: „Sedněte si.“

Určitě si ‚sednu‘ na její příkaz po tom, co o mně zjistila! Už nikdy se jí nedokážu podívat do očí!

Namísto toho jsem zamířil ke dveřím.

Vyskočila a vykřikla: „Ne! Počkejte! Chci vám něco říct!“

„No, ale já to nechci slyšet!“

„Nejste patetický a pošetilý,“ uvedla slabě.

Ve dveřích jsem se zarazil ohromený skutečností, že si dovolila citovat z mého deníku! Kdo mohl tušit, že má v sobě takovou necitelnost?

„Ani si o vás nemyslím, že jste chlípný, ehm… dinosaurus.“

Bože všemohoucí! Doufala, že mě zabije, když mě uvrhne do naprostých rozpaků a ponížení? Stiskl jsem kliku oslepený hanbou a zmatkem.

„Když jste nás slyšel, nebyla jsem k Ginny upřímná!“

To vzbudilo moji pozornost a já zaváhal. Využila výhody mého zakolísání a přispěchala dveře zavřít. Pohlédla na mě jen krátce a vydala se napít ze sklenice vína, kterou si zjevně přinesla s sebou. Na ten jeden hlt jsem žárlil. V té chvíli bych si poradil s celou lahví… a pak další.

„Nebyla jsem k Ginny zcela upřímná,“ zopakovala opravdově a dívala se na mne, jako by měla být každou chvíli odsouzená k smrti. „Ve skutečnosti jsem k ní byla trochu nefér, protože co vypozorovala, bylo většinou… přesné.“

Ó, bože. Bylo to horší, než jsem si původně myslel. Má mě ráda, ale cítila se příliš trapně, aby to přiznala!

„Cítila jsem se trochu trapně, víte…“

!!!!

Uáá! Je to tady! Přiznává mi to do tváře!

„Rozkošné, Grangerová. Díky. Velice děkuji za vyslovení důvěry! Proč si tedy svoji hanbu nevezmete a neodejdete? A já si vezmu, co zbývá z mého pošlapaného ega, a udělám to samé!“

Její výraz potemněl. „Takto jsem to nemyslela! Cítila jsem se trapně, protože jsem si připadala pošetilá! Ne všechno je jen o vás, víte? Já se nemohla cítit pateticky? Ach ne, jen sebestřední muži s jejich drahocenným, směšně křehkým egem mají nárok na sebepochybnosti!“

Tedy to znamená , že? Začínal jsem si myslet, že jsem provedl strašlivou chybu v úsudku. To bylo podruhé, kdy jsem byl u jejího výbuchu vůči mužům.

„Měl bych se začít znepokojovat vaší misandrií, Grangerová?“

Nesměle se usmála. „Není pravda, že nenávidím muže.“

„Málem jsem byl zmatený,“ zamumlal jsem a vrátil se do místnosti posadit se do jednoho z křesel. Chápal jsem, že se věcí mají poněkud jinak, než jsem si představoval. Chápal jsem, že mé rozpaky nemusí být tak akutní a že se nemusím cítit tak napjatě.

I když jsem byl stále zatraceně napjatý.

„Zdálo se to tak nepravděpodobné… Jak jsem měla poznat, že… máte zájem?“ zeptala se hrubě.

Vysmál jsem se sám sobě, což byl špatný tah, protože jsem koutkem oka zahlédl, jak se nasupila. Jestli Weasley poznal, o co jde, pak to jistě mohla do morku kostí inteligentní Hermiona Grangerová zjistit také. K čertu, kdy já budu řídit auto, co? chtěl jsem na ni zařvat.

Nevyvíjelo se to, jak bych si představoval. A, samozřejmě, jsem si tajně představoval, jaké by mohlo být vyřešení, ale přepisem těch scén do slov bych zašel daleko.

Opravdu jsem tím vším byl asi rozrušený. Když se na to zpětně podívám, možná bych dal přednost předchozí mizérii, protože ta byla alespoň známým teritoriem. Víc než to – cosi mi říkalo, že celá ta záležitost je směšná.

I ona se zdála nespokojená.

„Možná bychom měli na vše zapomenout,“ slyšel jsem se mluvit.

Proč?

„Jsem dost starý, abych mohl být vaším otcem, jestli vám to ušlo.“ Zapomněla vlastní komentář!

Zavřela oči, ale nemohla odpovědět, protože v té chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešla Pomona. Ucouvla, jakmile nás spatřila.

„Ach, promiňte,“ omlouvala se. „Jen hledám svoji -“

„Nic se neděje. Právě odcházím.“

A tak plynule, jak si jen dokážete představit, jsem se zvedl a odešel. Áááá! Jsem takový hňup! Vykračoval jsem si do podzemí, jako by se nic nestalo. Jakmile jsem však dorazil do svých komnat, zhroutil jsem se.

Tedy, nezhroutil. Ve skutečnosti jsem padl do křesla a přivolal si whisky, ale to je prakticky to samé. Je to vždy dost zoufalé, když se neobtěžuju se sklenkou.

Zastavil jsem se, než jsem se stal neodvratitelně zhulákaným, protože jsem všechno toto chtěl zapsat. Chtěl jsem podtrhnout skutečnost, že jsem mučedník. Obětoval jsem kus svého těla, že?

Proč takové věci dělám?

Jsem masochista. Musím být.

Pro všechno na světě, prakticky mi řekla, že… ke mně něco cítí. Copak jsem to vždycky nechtěl?

Ne. Asi jsem si užíval představu, že k ní chovám neopětované city. Užíval jsem si svoji patetičnost, neužitečnost a nepříjemnost. Cokoliv jiného by bylo neozkoušené území. Cokoliv jiného by ukazovalo na skutečnost, že neznám sám sebe – že opravdu nevím, jak mě vidí ostatní.

A je to právě tento kámen úrazu, který mne činí neschopným, ne ostatní selhání, která vnímám. Dlouho jsem se nenáviděl, takže dokážu jen hledat omluvy, abych měl právo se chovat, jak se chovám.

Co teď dělá? Asi si nade mnou myje ruce. Asi si myslí: „Kašlu na něj, můžu mít lepšího, než je ten ubohý bloud!“

No, měla by pravdu.

Možná vše pochopí, až se vrátí do síně a uvidí Weasleyho…

Bože. Možná se na něj vrhne, protože jsem ji setřásl jako nějaké smítko prachu? Vím, že Weasleyho nebude třeba nutit.

To se nesmí stát. Mám ji rád. To je fakt. Nechci, aby se vrátila k Weasleymu, nebo vůbec k někomu jinému, když už jsem u toho. To je také fakt.

Kde je moje sebedůvěra? Kde je moje sebeúcta? Musí nějaká existovat…

Měj si obavy, ale jednej! Nejde snad přesně o to, co se píše v těch svépomocných knihách? Dokážu to. Dokázal jsem to mnohokrát v minulosti. Je to jen Hermiona Grangerová. Prakticky si přečetla můj deník a já pořád stojím!

Já, Severus Tobias Snape, půjdu k zrcadlu a odhodlaně řeknu, že se mám rád.

To není dobré. Nemůžu. Pořád to nedokážu říct. Dobře, s tím teď nic nenadělám. Měl bych sáhnout do dalších zásob sebevědomí.

A to nedokáže nikdo lépe než pan Ogden.

Jestli nepůjdu nahoru a neodtrhnu ji od Weasleyho a neřeknu jí, že ačkoliv jsem hňup, rád bych získal šanci, budu toho litovat po zbytek svého ubohého života. Žádám jen o šanci, ano, to je dost rozumné.

Jdu.

Počkat… Pochybnosti tu stále jsou…

Ne. Půjdu.

 

00:40 – podzemí

Takže jsem šel.

Večírek byl v plném proudu, když jsem se vrátil do síně. Obhlédl jsem situaci, hledaje Weasleyho zrzavou siluetu a navíc i střapatou hlavu Grangerové. Ruku jsem měl na hůlce a byl jsem plně připravený k souboji, pokud by to Weasley chtěl takto vyhrotit. Částečně jsem doufal, že bude chtít – neutkal jsem se v pořádném souboji, ani nepamatuji.

Až na to… Spatřil jsem Weasleyho a ona nebyla nikde poblíž něj. Ve skutečnosti jsem ji nikde neviděl. Sakra.

Okamžitě mě napadlo, že se sebrala a šla domů.

Nicméně dnešní smůla se začala měnit. Weasley, jak jsem si všiml, kulhal ke své sestře a hlasitě volal: „Na chviličku, Gin! Hermiona právě odešla? Vypadala naštvaná.“

Co nejtěsněji jsem se přiblížil ke Ginevře, abych mohl tajně naslouchat.

„Řekla, že chce být chvilku sama.“

Weasley se zamračil. „Ale kam šla?“

„Je někde v hradu. Myslím… Pamatuješ, kam chodívala, když jsme byli ve škole? Možná zajdi tam.“

Weasley přikývl. „Aha, jo, pamatuju.“

Jako by věděli, že poslouchám, protože mohli být víc záhadní? Bylo to frustrující – jako bych se mohl snadno dostat, kamkoliv se šla ukrýt, dříve než Weasley poháněný efektem válečného zranění.

To, samozřejmě, nebylo možné. Namísto toho budu muset použít veškerou schopnost zakrádání a prohnanosti a následovat Weasleyho k onomu neznámému cíli.

Tak jsem šel.

Chodby byly jen matně osvětlené, takže jsem snadno mohl zůstat ve stínech, zatímco jsem sledoval toho pitomce přede mnou. Hluk jeho berlí hezky zabránil jakékoliv možnosti, abych byl zaslechnut. Můj bože, byl to pomalý pochod. Téměř jsem to vzdal, když začal zdolávat hlavní schodiště, protože jsem se bál, že než dojdeme ke Grangerové, budou příští Vánoce. Naštěstí šel jen do prvního patra, a tak jsem pokračoval.

Když jsme dorazili do chodby k učebně přeměňování, tušil jsem, kam jsme mohli mířit. Zvláště když Weasley poopravil berle a se znatelně obnovenou silou (a jen nepatrným funěním) se se zvýšeným úsilím ploužil dopředu.

Mířil na nádvoří přeměňování. Jen pár kroků jej dělilo od křížové chodby, když jsem vytáhl hůlku a, ehm, seslal na něj Petrificus totalus.

Ozvalo se tiché žuchnutí a já hůlkou zamezil klepnutí holí o dláždění. Abych mohl pokračovat v cestě, odtáhl jsem jej ze středu chodby na stranu a bodře jej poplácal po rameni.

„Nazdar vidláku – vlastně Weasley.“

O důsledky se budu starat později.

Byl jsem jen muž využívající šanci – kdo by mě mohl vinit?

Doufám, že ne Grangerová.

Tak jsem vyšel na dvůr a – světe div se – byla tam. Slabě mrholilo a já se pro sebe zamračil. Mohla si vybrat lepší místo. Přistoupil jsem k odkašlání plně připravený, že půjde možná o jedinou příležitost. Protože už nikdy nebudu v tak perfektní rovnováze mezí opilostí a střízlivostí.

„Víte… přemýšlel jsem,“ začal jsem nemotorně, „a došel mi ten nejdůležitější detail, totiž že nejsem… váš otec, nikdy jsem nebyl váš otec a, tedy, nikdy nebudu… váš otec.“

Otočila se a podívala se na mě, jako bych byl poněkud šílený. Myslím, že mohla mít i pravdu. Fakt, že nejsem její otec, je pro ni stěží ten nejromantičtější důvod, aby si se mnou začala, že?

Chvíli mě zkoumala, než se zamračila. „Podívejte, jestli vás ten věkový rozdíl tolik trápí, pak bychom na to možná měli zapomenout. Svinstva od chlapů mám dost na celý život.“

To jsem zrovna nechtěl slyšet!

„Jestli toto zajde někam dál, nechci, abyste měl za šest měsíců typickou mužskou krizi identity kvůli skutečnosti, že se vídáte s mladší ženou, a pak zmizel a začal si pěstovat nějaký komplex méněcennosti -“

„Vy vážně nenávidíte muže.“

Možná by měla zvážit možnost přejít na druhou stranu, jestli jí muži tolik lezou na nervy. Málem jsem to i navrhl, ale ono nutkání jsem potlačil. S mým štěstím by jí to přišlo jako báječný nápad.

Nicméně se zasmála. „Není pravda, že nenávidím muže,“ zopakovala. „Jen má zkušenost s nimi mě asi dovedla k trochu obrannému postoji.“

Trochu?

„Jsem si jistý, že se o vás můžu postarat lépe než Weasley.“

Nastane někdy čas, kdy se nebudu krčit hrůzou při čemkoliv, co je vzdáleně dojímavé? Protože Merline, téměř jsem se schoulil do klubíčka a umřel, jakmile ze mě ta slova vypadla.

Byla to ale odvážná slova a víceméně byla pravdivá. Tak nějak. Až tak si jistý nejsem. A když zvážíte, jak nejasné byly v té chvíli mé vyhlídky, mohla se ve vhodné chvíli vložit do rozhovoru a pomoct mi.

„Co vás vede k přesvědčení, že potřebuju někoho, kdo se o mě postará?“

Ironicky se usmívala, a proto jsem odpověděl svým nejurážlivějším hlasem: „Nechtějí přesně to všechny ženy?“ Bože…! Tolik ji to pobouřilo! Ha!

„Jste ve volném čase šovinista?“

„Jen natolik, nakolik se vy utápíte v mizandrii.“

Za koutky rtů jí zatahal úsměv a chvíli uvažovala. „Dobrá odpověď… V tom případě nebudu nic namítat proti společné večeři příští týden.“ Usmála se dosti vyzývavě, jako bych si měl troufnout něco namítnout. Proč bych, sakra, něco namítal? To ona by si pravděpodobně mohla vybrat lépe.

Poplácala mě po ruce, když mě míjela cestou dovnitř; déšť trochu zesílil. Zatracený déšť. Spěchal jsem za ní hlavně proto, že jsem nechtěl, aby objevila Weasleyho ztuhlé tělo. „Ehm, večeře, ano, dobře, budu se těšit.“

Nemyslím, že budu. Mám pocit, že to zmrvím a prožijeme večer na houby, který ona bude chtít zapomenout. Navíc pokud najde Weasleyho, už ze zásady mě nechá. Již jsem zjistil, že v otázkách slušného chování dokáže být trochu zvláštní.

„Jsem si jistý, že pro mě bude těžké čekat tak dlouho.“

Jestli jsem kdy řekl správnou věc…!

Zarazila se a lehce zrůžověla. „Ach,“ vydechla nesměle a nedokázala se mi podívat do očí.

Využil jsem příležitost zvážit jiný východ, který nevede k Weasleymu, ale jiná přijatelná alternativa neexistovala. Kdybych s ní vyrazil dlouhou trasou k síni všemi těmi temnými chodbami a schodišti, a vzhledem k tomu, co jsem jí právě řekl, moje pravděpodobné úmysly by ji rozrušily.

Třebaže mé úmysly jsou vždy čestné…

Najednou, odnikud, se na mé tváři objevily rty a já sebou málem s vyjeknutím trhnul, ale podařilo se mi (jen tak tak) zůstat klidný a potlačit překvapení a ona si ničeho nevšimla.

Objeví, že bude nějaký čas trvat, než nebudu potřebovat přípravu při… jejích náhlých pohybech.

„Pak je tady malý závdavek,“ poznamenala živě.

A potom, k mé hrůze, pokračovala v chůzi a prohodila, že bychom se měli vrátit, než promokneme. Napadlo mě, že bych z toho mohl vyjít dobře. Možná dokonce nezahlédne Weasleyho ve stínu. Možná…

Ale běda… ta pošetilá holka klopýtla o jeho berle.

Rone? Co to sakra…?“ Vykouzlila nad ním Lumos a v šoku na mě pohlédla. „Kdo by…? Ó, bože! To jsi byl zase ty, že ano?“

Musel jsem sebrat každý ždibec svého zakrnělého šarmu. Bylo to těžké, to tedy ano.

„Gr… Hermiono,“ začal jsem. „Jednou jsem se rozhodl – jak bych mohl dovolit, aby mi něco stálo v cestě?“ Zacílil jsem žhnoucí pohled, ale samozřejmě, netušil jsem, jak jej zvládnout. Naštěstí mi pomohlo mdlé osvětlení.

„Chtěla bys, abych to dovolil?“ zeptal jsem se tiše a vztáhl ruku, abych jí uhladil vlasy za ramena.

!!!!

Začínám si myslet, že mám skryté vlohy – doposud nevyužité!

Nadchlo mě, když ji to lehce rozhodilo, a její následné ‚Ne‘ bylo prostě správné – perfektní rovnováha mezi zdráháním a upřímností. Nicméně jsem dokázal pokořit vnitřní narcismus z úspěšnosti mých pletich.

Uvolnila Weasleyho a ten se vytáhl do sedu. Zuřil stejně jako předtím.

„Ty posranej debile!“ zařval rozhořčeně. „Na co si to hraješ?“ Chvíli na mě zíral. „Víš ty co, Hermiono? Tenhle pitomec má na tebe zálusk a -“

Položil jsem Grangerové ruku na rameno. „Nic ve zlém, Weasley.“

Weasleyho vztek nahradil poutavý šok, který se projevil několikerým otevřením a zavřením úst.

„Nech to být, Rone,“ doporučila mu Grangerová diplomaticky, vykročila pryč a já ji následoval. Napůl jsem čekal, že mě Weasley uřkne do zad, ale nic se nestalo. Opravdu škoda; na jazyku mi hrála salva prokletí, jen mít výmluvu.

Chvíli jsme kráčeli mlčky, dokud neřekla: „Mám jednu prosbu – přestaneš, prosím, zaklínat mého bývalého?“

Ha! To určitě!

Zamračil jsem se. „Ne že bych ho zranil – pokaždé.“ Myslím, že jsem prokázal příkladnou zdrženlivost ve srovnání s tím, co bych na něj mohl seslat. Beztak je to její pitomost, že má takového bývalého manžela. A ještě hůř, že je to Weasley.

„Mohu říct, že jej neuřknu bez provokace. Stačí to?“

„Zajímavé varování; s tím asi dokážu žít. Pro teď.“

Usmívala se, i když tón byl opačný, a já se málem usmál na oplátku! (málem)

Ale trápilo mě něco naléhavějšího. Začalo mi docházet, že jsem zajistil pozvání na večeři. Bože. Zvítězil jsem? Ano? Poprvé v životě? Jak strašná představa! Kam sakra mířím?

Použil jsem veškerou svou mentální kapacitu, abych podobné myšlenky zablokoval a odsunul je do kategorie Budu si s tím dělat starosti později!

Vrátili jsme se do síně, kde to stále vřelo, a já – musím to napsat – jsem byl trochu ztracený. Měl jsem zůstat s ní? Chtěla, abych zmizel, když jsme se už domluvili? Co jsem měl dělat?

A nejhorší bylo, že takovéto otázky mě potrápí ještě víc, jak se věci budou vyvíjet (pokud se budou vyvíjet).

„Zatančíme si?“ zeptala se najednou a s očekáváním se ke mně otočila. V duchu jsem zaúpěl. „Pamatuju se, že jsi mi chtěl nabídnout vše, oč si řeknu…“ Nepokračovala a jen se rozesmála (nepochybuji, že se rozesmála nad mým zděšeným výrazem). „Pojďme a uvidíme,“ pokračovala. „Jak jsi na tom s quickstepem?“

„Haha. Netančím.“

Jak dlouho mě bude trápit tím deníkem? Je to velmi citlivé místo a nejsem si jistý, kolik rýpnutí snesu!

Založil jsem si ruce na hrudi a rozhlédl se po místnosti. Po Weasleym nebylo ani vidu, ani slechu. Ginevra nicméně, jak jsem si všiml, nás nesledovala nijak nenápadně. Vlezlá holka.

„Ve skutečnosti,“ ozvala se opět moje společnice, „si docela jasně vzpomínám, že jsi tančil se svojí… recepční.“

Ouvej. Má recepční? Nemá schované drápky, co?

„No a?“

Přitočila se blíž. „Jak se mám cítit, když vím, že s ní jsi tančil a se mnou ne?“

Měl jsem připravený kousavý komentář, ale bohužel si vybrala přesně ten okamžik a vložila svoji ruku do mé, načež jsem zakusil nenadálý duševní blok. Merline! Jako by měla ruku v ohni!

„Předpokládám, ehm, předpokládám, že by to ode mne bylo docela negalantní.“

„Přesně! Kromě toho už musíš mít dost toho chlastu.“

Zdaleka ne; vůbec ne dost…

Nicméně jsem se ocitl v tlačenici lidí dřív, než jsem stihl zmizet jako pára nad hrncem. Jednu ruku jsem měl v její a druhou položenou kolem jejího pasu (abych byl upřímný, nejsem si jistý, jak k tomu došlo. ji tam rozhodně nepoložil, to vím jistě). Na rozdíl od poslední příležitosti, kdy jsem se ocitl v tomto postavení, a navzdory odporu k jakémukoliv veřejnému divadlu, jsem se cítil směšně lehce. Tentokrát jsem se z této situace nestáhl, ale zachytil jsem každý pohled a zvuk a dotek a…

01:15

(Musel jsem si dopřát přestávky v psaní, protože má gramatika byla ve velkém nebezpečí, že se stane příšerně extravagantní. Teď již jsem opět v klidu).

Užíval jsem si. Tak. To je prozaické a vše, co o tom mohu říct.

Až na to… na té zkušenosti nebylo nic prozaického… I ta hudba byla inspirující -

Doprdele. Snape, vzpamatuj se. Jen jsme šoupali nohama v kruhu! To je toho!

Vypadala, že se jí líbilo, když jsem ji roztočil. Nevadilo, že v půlce pohybu zakopla o mé nohy. Vyprskla smíchy. Při zpětném pohledu si myslím, že byla trošku přiopilá. Něco jí muselo stoupnout do hlavy.

„Taky neumím pořádně tančit!“ pravila radostně.

Ten náznak mě urazil. Myslel jsem, že si vedu dobře, ale zjevně ne.

„Takže si nemusím dělat starosti s žádostí o tango,“ zamumlal jsem suše a sledoval pár na opačné straně, který se vykrucoval, jako by byl na taneční soutěži a ne na hlučném vánočním večírku.

K mému překvapení její smích zvadl a zastavila se v pohybu. Najednou byla téměř vážná a bohužel, věděl jsem, na co myslí – na ten mizerný deník. Pravděpodobně cítila soucit se mnou a s mými pasážemi plnými sebelítosti.

Buď to, nebo na to mohla jít po Pomonovsku a zeptat se, co jsem o ní napsal. Možná se stala paranoidní a… Vím, že umí být zvědavá, až nadmíru.

„Ne,“ pravila s úsměvem. „Tango ne. Svět na něj ještě není připravený, nemyslíš?“

Ani nikdy nebude, pokud do toho budu moci mluvit.

Prostě jsem přikývl; najednou mě přepadly starosti s naší večeří. Kam půjdeme? O čem budeme mluvit? Co ode mne bude čekat? Můj bože!

‚Tanec‘ se jaksi vytratil a my tam jen stáli. Ale zatímco já zaháněl nával paniky a zvažoval přivolání whisky na zklidnění žaludku, ona byla myšlenkami zcela jinde.

„Nemysli, že jsem neviděla, jak jsi svoji recepční… políbil.“

!!!!

„Ty jsi mě špehovala?“ Neptejte se, kolik sil mě stálo najít svůj hlas – schovával se až někde v botách.

Tentokrát jsem byl vděčný za včasné varování a byl jsem dostatečně připravený, když, ehm… když mě políbila. Tentokrát na rty. Vskutku to bylo velmi pěkné. Velmi, ehm… ano, pěkné… Ve skutečnosti jsem se do toho zrovna dostával, když -

Co… co u Merlinova zadku se to tady děje?!

Grr! Byl to zatracený Potter! Ten pitomý vlezdoprdelka!

Stál tam a sledoval nás s pohoršeným výrazem ve tváři. „Ron právě… Hermiono… co to u všech ďasů děláš?“ zeptal se nevěřícně.

Uvědomuji si, že s Grangerovou nejsme zrovna nejběžnějším párem, ale naštvalo mě, že se Potter, po veškerém jeho předchozím vystupování, vrátí k normálu a nebude souhlasit. Asi bych ale neměl být překvapený, že mi nikdy plně neuvěří.

„Co si asi myslíte, že můžeme dělat?“ vyplivl jsem popudlivě.

Vypadal otřeseně a prohrábl si rukou vlasy. „Ehm… Ale… Ale proč?“

Merline!

Grangerová ustoupila a dotkla se ruky svého kamaráda. „Jsme, no, tak nějak spolu, Harry, svým způsobem -“

Spolu? Odkdy?“ zvolal zděšeně. „Nemyslel jsem si, že se znáte nějak dobře. Dokonce jsi jednou říkala, že ho nemůžeš vystát!“

Nemůže mě vystát? Okouzlující!

Zrudla. „Mohla jsem být trochu ukvapená… A Harry, promiň, že jsem ti to neřekla, ale se Severusem se přátelíme už pár měsíců…“

Přátelíte?“ zopakoval Potter tupě a k mé nekonečné hrůze se na mě podíval, jako bych… jako bych ho zradil.

Co to sakra je?

„No, tedy… asi jsem za vás šťastný…“ Usmál se tak nějak rozpačitě. „Ehm… Je to všechno trochu šok. No… Ginny mě potřebuje.“ Odešel a postavil se vedle své ženy, která zjevně toužila po pikantních detailech, ale Potter tam jen stál jako nějaký robot.

„Neboj se…“ reagovala Grangerová hbitě a také jej sledovala.

(Je slepá? Bát se? Já? Rychle jí musím vyjasnit, že se nebojím vůbec nijak!)

„… Jen je rozrušený, že už není jediný, ke komu cítíš náklonnost.“

Ó můj bože! Ó můj bože!

To nemůže být pravda! Potter je nevyrovnaný – pomatený. Roky týrání a hrubého zacházení a zkušeností se smrtí ho konečně dostihly.

Jiné možné vysvětlení neexistuje. Žádné jiné.

Zatracený patolízal.

 

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre (pôvodne v archíve)


Může na sebe být opravdu pyšný, pletichářský narcista. To me opravdu baví, děkuji.

Může na sebe být opravdu pyšný, pletichářský narcista. To me opravdu baví, děkuji.

Páni, zrazu sa nám nejako rozpísal. :) Super, že sa situácia pohla, ale to jeho podceňovanie sa začína byť depresívne.

Severus je tááák roztomilej :) Ale teda - já bych asi neměla dost trpělivosti, kdybych potkala takovýho chlapa. Díky za překlad.

Kdyz by se v tom tak prihlouple... ehm... roztomile naplacal, rozhode by to bylo na slzicky dojeti. Z naseho Severuse se konecne stal zamilovany muz! :-) Jeste ze je tu Hermiona, ktera ho sikovne popostrkuje. Byla to neskutecne mila kapitola. Dekujiiiii!

AAAAAA! To sa snáď vážne nedeje! Miestami som ani nedýchala, ale duchaplné poznámky a Hermionine odpovede ma naozaj pobavili :D Tango by asi zatočilo svetom :D Skvelé, trikárt hurá, teším sa! Bože môj, však budú ešte ďalšie zápisky?

Profesore Snape, gratuluji Vám, že jste se konečně rozhejbal a udělal, co jste chtěl udělat již dávno. Chápu, že vše má svůj čas a vše řídí osud. Také máte stoprocentní úspěch ve svém konání. Asi Vám byly nakloněny hvězdy i čajové lístky, nedostavily se skvrny na slunci ani jmelí ve Velké síni a to znamená, že jste měl volnou cestu, ač, ano byl tu onen zrzavý větroplachetník, ( Krleš, jsemť v koncích, jakéž jest masculinum od povětrnice? Budiž: záletník), ale zpacifikoval jste jej s hravou vznešeností. Děkuji za nádherný překlad, povedlo se do něj vložit veškeré pocity a vrstevnatost vztahů mezi lidmi. Prosím o malé místečko vzadu v čekárně, třeba u odpadkového koše, jsem skromná, klidně tam budu uklízet, jestli uvidím profesora denně přijít a odejít. Budu spokojená :oD

Re: Pátek, 23. prosince (ten obávaný den) Od: margareta - 23.12. 2017
Pofňukávám a posmrkávám a jsem totálně naměkko! To je tak dojímavé, když se takový sekáč a drsňák zamiluje jako kluk. Chová se a uvažuje jako by mu bylo -náct. Ale to znamená, že to myslí vážně, že nehraje žádné divadlo jako tehdy s tou recepční. Může děkovat prozřetelnosti, že si Hermiona přečetla, co si myslí, protože jinak by se mohla domnívat, že o ni nestojí a nevyšla by mu vstříc. Dnes v noci budou určitě bdít oba ze stejného důvodu. A jestli usnou, budou se jeden druhému zdát. Ách! Moc děkuji za nádherný zápis! Už se nemůžu dočkat toho dalšího. Určitě se rozplynu!! Díky!

Rozebrat a citovat by si zasloužila každá věta, každý odstavec. Jsem ráda, že ty kratinké zápisky o nespavosti měly svůj účel a přinesly ovoce. Rozhodně jsi to na ni zařvat měl K čertu, kdy já budu řídit auto, co? Protože to by přesvědčilo i hluchého a slepého. Jsem dojatá a vděčná a hrdá, že se vzmužil a rozhodl se bojovat, tak jako to dělal celý život. Jen tentokrát sám za sebe. Nikdy bych nevěřila, že dokáže ve správné chvílí říct správnou věc, zvlášť když by to znamenalo odhalit sám sebe "Jsem si jistý, že se o vás můžu postarat lépe než Weasley." "Jsem si jistý, že pro mě bude těžké čekat tak dlouho." Žasnu. A také se dojímám. Harry by zjevně lépe snesl představu jejich nezávazného sexu, než to, že není jeho jediným přítelem. Což si očividně myslí jen on Děkuji, Lupino a marci, za výběr povídky, za její překlad, za pocity, tím vším vyvolané a vůbec. Velký velký medvěd. Denice, až se do té čekárny probojuješ, drž mi místo. Nejlépe před tebou

Doprdele. Snape, vzpamatuj se. Jen jsme šoupali nohama v kruhu! To je toho! - Já tě prostě žeru, Severusi! „… Jen je rozrušený, že už není jediný, ke komu cítíš náklonnost.“ Ó můj bože! Ó můj bože! To nemůže být pravda! Potter je nevyrovnaný – pomatený. Roky týrání a hrubého zacházení a zkušeností se smrtí ho konečně dostihly. - Severusi, proč jen jsi nezvolil dráhu psychologa?!? Bojovala bych s davy šílených fanynek o trvalé bydliště ve tvé čekárně... Díky.

Prehľad článkov k tejto téme:

Hannah_1888: ( Lupina )30.12. 2017Pátek, 30. prosince - závěr
Hannah_1888: ( Lupina )29.12. 2017Čtvrtek, 29. prosince
Hannah_1888: ( Lupina )23.12. 2017Pátek, 23. prosince (ten obávaný den)
Hannah_1888: ( Lupina )21.12. 2017Středa, 21. prosince
Hannah_1888: ( Lupina )19.12. 2017Pondělí, 19. prosince
Hannah_1888: ( Lupina )16.12. 2017Pátek, 16. prosince
Hannah_1888: ( Lupina )14.12. 2017Středa, 14. prosince
Hannah_1888: ( Lupina )12.12. 2017Pondělí, 12. prosince
Hannah_1888: ( Lupina )10.12. 2017Sobota, 10. prosince
Hannah_1888: ( Lupina )08.12. 2017Čtvrtek, 8. prosince
Hannah_1888: ( Lupina )06.12. 2017Úterý, 6. prosince
Hannah_1888: ( Lupina )04.12. 2017Neděle, 4. prosince
Hannah_1888: ( Lupina )01.12. 2017Čtvrtek, 1. prosince
Hannah_1888: ( Lupina )26.11. 2017Sobota, 26. listopadu
Hannah_1888: ( Lupina )22.11. 2017Úterý, 22. listopadu
Hannah_1888: ( Lupina )18.11. 2017Pátek, 18. listopadu
Hannah_1888: ( Lupina )15.11. 2017Úterý, 15. listopadu
Hannah_1888: ( Lupina )12.11. 2017Sobota, 12. listopadu
Hannah_1888: ( Lupina )11.11. 2017Pátek, 11. listopadu
Hannah_1888: ( Lupina )10.11. 2017Čtvrtek, 10. listopadu
Hannah_1888: ( Lupina )09.11. 2017Středa, 9. listopadu
Hannah_1888: ( Lupina )07.11. 2017Pondělí, 7. listopadu
Hannah_1888: ( Lupina )05.11. 2017Sobota, 5. listopadu
Hannah_1888: ( Lupina )01.11. 2017Úterý, 1. listopadu
Hannah_1888: ( Lupina )25.10. 2017Úterý, 25. října
Hannah_1888: ( Lupina )21.10. 2017Pátek, 21. října
Hannah_1888: ( Lupina )17.10. 2017Pondělí, 17. října
Hannah_1888: ( Lupina )15.10. 2017Sobota, 15. října
Hannah_1888: ( Lupina )12.10. 2017Středa, 12. října
Hannah_1888: ( Lupina )11.10. 2017Úterý, 11. října
Hannah_1888: ( Lupina )10.10. 2017Pondělí, 10. října
Hannah_1888: ( Lupina )06.10. 2017Čtvrtek, 6. října
Hannah_1888: ( Lupina )03.10. 2017Pondělí, 3. října
Hannah_1888: ( Lupina )29.09. 2017Čtvrtek, 29. září
Hannah_1888: ( Lupina )26.09. 2017Pondělí, 26. září
Hannah_1888: ( Lupina )22.09. 2017Čtvrtek, 22. září
Hannah_1888: ( Lupina )20.09. 2017Úterý, 20. září
Hannah_1888: ( Lupina )17.09. 2017Sobota, 17. září
Hannah_1888: ( Lupina )15.09. 2017Čtvrtek, 15. září
Hannah_1888: ( Lupina )14.09. 2017Středa, 14. září
Hannah_1888: ( Lupina )10.09. 2017Sobota, 10. září
Hannah_1888: ( Lupina )03.09. 2017Sobota, 3. září
Hannah_1888: ( Lupina )30.08. 2017Úterý, 30. srpna
Hannah_1888: ( Lupina )26.08. 2017Pátek, 26. srpna
Hannah_1888: ( Lupina )24.08. 2017Středa, 24. srpna
Hannah_1888: ( Lupina )22.08. 2017Pondělí, 22. srpna
Hannah_1888: ( Lupina )20.08. 2017Sobota, 20. srpna
Hannah_1888: ( Lupina )17.08. 2017Středa, 17. srpna
Hannah_1888: ( Lupina )11.08. 2017Čtvrtek, 11. srpna
Hannah_1888: ( Lupina )08.08. 2017Pondělí, 8. srpna
Hannah_1888: ( Lupina )04.08. 2017Čtvrtek, 4. srpna
Hannah_1888: ( Lupina )31.07. 2017Neděle, 31. července
Hannah_1888: ( Lupina )26.07. 2017Úterý, 26. července
Hannah_1888: ( Lupina )25.07. 2017Pondělí, 25. července
Hannah_1888: ( Lupina )23.07. 2017Sobota, 23. července
Hannah_1888: ( Lupina )19.07. 2017Úterý, 19. července
Hannah_1888: ( Lupina )17.07. 2017Neděle, 17. července
Hannah_1888: ( Lupina )13.07. 2017Středa, 13. července
Hannah_1888: ( Lupina )08.07. 2017Pátek, 8. července
Hannah_1888: ( Lupina )05.07. 2017Úterý, 5. července
Hannah_1888: ( Lupina )22.06. 2017Středa, 22. června
Hannah_1888: ( Lupina )16.06. 2017Čtvrtek, 16. června
Hannah_1888: ( Lupina )12.06. 2017Neděle, 12. června
Hannah_1888: ( Lupina )11.06. 2017Sobota, 11. června
Hannah_1888: ( Lupina )07.06. 2017Úterý, 7. června
Hannah_1888: ( Lupina )03.06. 2017Pátek, 3. června
Hannah_1888: ( Lupina )01.06. 2017Středa, 1. června
Hannah_1888: ( Lupina )26.05. 2017Čtvrtek, 26. května
Hannah_1888: ( Lupina )23.05. 2017Pondělí, 23. května
Hannah_1888: ( Lupina )22.05. 2017Neděle, 22. května
Hannah_1888: ( Lupina )21.05. 2017Sobota, 21. května
Hannah_1888: ( Lupina )16.05. 2017Pondělí, 16. května
Hannah_1888: ( Lupina )12.05. 2017Čtvrtek, 12. května
Hannah_1888: ( Lupina )04.05. 2017Středa, 4. května
Hannah_1888: ( Lupina )02.05. 2017Pondělí, 2. května
Hannah_1888: ( Lupina )01.05. 2017Neděle, 1. května
Hannah_1888: ( Lupina )30.04. 2017Sobota, 30. dubna
Hannah_1888: ( Lupina )27.04. 2017Středa, 27. dubna
Hannah_1888: ( Lupina )21.04. 2017Čtvrtek, 21. dubna
Hannah_1888: ( Lupina )14.04. 2017Čtvrtek, 14. dubna
Hannah_1888: ( Lupina )13.04. 2017Středa, 13. dubna
Hannah_1888: ( Lupina )11.04. 2017Pondělí, 11. dubna
Hannah_1888: ( Lupina )10.04. 2017Neděle, 10. dubna
Hannah_1888: ( Lupina )08.04. 2017Pátek, 8. dubna
Hannah_1888: ( Lupina )05.04. 2017Úterý, 5. dubna
Hannah_1888: ( Lupina )04.04. 2017Pondělí, 4. dubna
Hannah_1888: ( Lupina )20.03. 2017Pondělí, 21. března
Hannah_1888: ( Lupina )18.03. 2017Pátek, 18. března
Hannah_1888: ( Lupina )17.03. 2017Čtvrtek, 17. března
Hannah_1888: ( Lupina )16.03. 2017Středa, 16. března
Hannah_1888: ( Lupina )14.03. 2017Pondělí, 14. března
Hannah_1888: ( Lupina )10.03. 2017Čtvrtek, 10. března
Hannah_1888: ( Lupina )07.03. 2017Pondělí, 7. března
Hannah_1888: ( Lupina )03.03. 2017Čtvrtek, 3. března
Hannah_1888: ( Lupina )21.02. 2017Pondělí, 21. února
Hannah_1888: ( Lupina )18.02. 2017Pátek, 18. února
Hannah_1888: ( Lupina )16.02. 2017Středa, 16. února
Hannah_1888: ( Lupina )14.02. 2017Pondělí, 14. února
Hannah_1888: ( Lupina )13.02. 2017Neděle, 13. února
Hannah_1888: ( Lupina )12.02. 2017Sobota, 12. února
Hannah_1888: ( Lupina )11.02. 2017Pátek, 11. února
Hannah_1888: ( Lupina )05.02. 2017Sobota, 5. února
Hannah_1888: ( Lupina )03.02. 2017Čtvrtek, 3. února
Hannah_1888: ( Lupina )01.02. 2017Úterý, 1. února
Hannah_1888: ( Lupina )26.01. 2017Středa, 26. ledna
Hannah_1888: ( Lupina )25.01. 2017Úterý, 25. ledna
Hannah_1888: ( Lupina )22.01. 2017Sobota, 22. ledna
Hannah_1888: ( Lupina )20.01. 2017Čtvrtek, 20. ledna
Hannah_1888: ( Lupina )19.01. 2017Středa, 19. ledna
Hannah_1888: ( Lupina )17.01. 2017Pondělí, 17. ledna
Hannah_1888: ( Lupina )11.01. 2017Úterý, 11. ledna
Hannah_1888: ( Lupina )10.01. 2017Pondělí, 10. ledna
Hannah_1888: ( Lupina )09.01. 2017Neděle, 9. ledna
Hannah_1888: ( Lupina )05.01. 2017Středa, 5. ledna
Hannah_1888: ( Lupina )02.01. 2017Neděle, 2. ledna
Hannah_1888: ( Lupina )01.01. 2017Sobota, 1. ledna
Hannah_1888: ( Lupina )27.12. 2016Pondělí, 27. prosince
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )18.05. 2016Deník pana Nuly - úvod