Preklady fanfiction Harryho Pottera

Autor: Jedi Tess of Gryffindor                    Překlad: Lupina                     Beta: Morikage         

Originál: http://www.fanfiction.net/s/5597481/1/Zabini-s-Twelve-Days-of-Christmas

Rating: 9+

Zabiniho dvanáct vánočních dnů 11

Domácí skřítci usadili trio u vydrhnutého dřevěného stolu a Harry se zazubil. „Vlastně se pustíme do uměleckého díla. S Dobbym jsme to zařídili.“

Než se Ron a Hermiona stačili zeptat, objevil se Dobby s několika skřítky. Všichni nesli podnosy plné různých věcí.

„Perníková chaloupka?“ vydechla Hermiona a zatleskala. „Jú, Harry!“

„Co je perníková chaloupka?“ dožadoval se Ron odpovědi.

Za hodinu zvládli Harry a Hermiona dokončit jednoduchý domeček politý cukrovou polevou a Ron pouze jedinou věžičku hradu. „To je v pohodě, vraťte se beze mne,“ prohodil roztržitě, když si poklepával neotevřenou sladkou hůlkou po bradě.

Harry koukl na Hermionu a protočil očima. „Pomůžu ti,“ nabídl. „Jinak bys tu byl celou noc.“

Ron se zazubil. „Díky.“

„Jdu spát,“ oznámila Hermiona. „Bavte se.“

„Jo, budeme,“ přitakal Harry, vybral si hůlku a poklepal si jí na bradu v komické imitaci Rona.

Hermiona je zanechala hádce o výhodách příkopů a padacích mostů.

„Co tě zdrželo?“ zeptal se jí Zabini, když vstoupila do společenské místnosti. Venku byla tma a kromě nich tam nikdo nebyl.

„Zdrželo od čeho?“ zeptala se Hermiona. „Byla jsem s Harrym a Ronem.“

„Jak nečekané,“ Zabini si šokovaně položil ruku na tvář. Hermiona se snažila nerozesmát.

„Co chceš, Zabini?“ zeptala se, posadila se ke krbu a napřáhla prochladlé ruce k ohni.

„Nechci nic,“ bránil se.

Hermiona protočila očima. „Ptal ses mě, co mě zdrželo, a sedíš sám v prázdné společenské místnosti,“ vyjmenovala. „Jo, nezapomínej, že mě celý týden otravuješ opravdu obtěžující poštou.“

„Vadí ti to?“ zeptal se, vstal a usadil se do bližšího křesla. „Některé dopisy a dárky jsem považoval za docela hezké.“

Naneštěstí je chytrý, musela jej Hermiona nedobrovolně obdivovat. Ne mnoho lidí by ji dokázalo zahnat do logického rohu. „Některá byla hezká,“ přiznala s vědomím, že kdyby to neudělala, byla by zlá, a kdyby ano, bude si Zabini o sobě moc myslet.

„Hezká,“ odfrkl si.

„Dobře, byla dost dobrá.“

„Zkus skvělá,“ opravil ji.

Hermiona si zamručela pod nosem.

„Nepoužívej to sexy vrčení na veřejnosti, Grangerová,“ zazubil se.

Hermiona se na něj zamračila. „Nesnáším tě.“

„To ne,“ oponoval.

„Neříkej mi, co cítím!“ vyštěkla Hermiona.

„Dobře – tak mi to řekni sama.“

Sakra, zase ji dostal. Hermiona se nadechla, že mu řekne, co jí právě proletělo hlavou. Pak se odmlčela. Co k němu cítí? Chtěla ho nesnášet, chtěla ho praštit. Ale ve skutečnosti na nic z toho chuť neměla.

„To jsem si myslel,“ přikývl Zabini nesnesitelně sebejistě. Vstal a protáhl se. Hermiona se přistihla, že když se mu svetr vyhrnul nahoru, kouká se na něj mnohem déle, než by měla. Odtrhla od něj pohled a popřemýšlela, jestli by si za trest neměla popálit ruce v ohni. Ještě zírala do plamenů, když ucítila rty, které jí přejely po vlasech. „Nebojuj s tím, Grangerová,“ pobídl ji. „Bojuješ s tím už dlouho. Některé věci se prostě musí stát.“

„Jak to víš?“ zeptala se. Byla odhodlaná znít pohrdavě, ale vyznělo to spíš jako otázka.

„Stejně tak jako ty, jenomže já jsem se posunul dál za popření.“ Zakřenil se na ni, až se mu zuby zableskly v záři ohně. „Nebuď vzhůru dlouho.“

Vrátila se k zírání do krbu a tentokrát opravdu nemyslela na nic. Vstala a do místnosti pustila sněhem pokrytou sovu s další obálkou. Z ní spolu s obvyklým vzkazem vypadl vodopád gumiček do vlasů, všechny ve vánočních barvách.

Desátý den vánoční, slečna Grangerová řekla mi:

„Líbej mě do bezvědomí, Blaisi Zabini.“

Empirický poznatek: Vlasy máš svázané celý prosinec. Zjevně bys ráda polibky. Bez debat.

Hermiona se skutečně zasmála. Pak se opřela a zahryzla se do rtu. Přepadla ji závrať a neklid. Ron a Harry se vrátili nad ránem s unavenýma očima pozdně nočních architektů. Perníkový palác zázraků nedonesli.

„Ron jej chtěl mít na noc na nočním stolku,“ Harry se snažil nesmát. „Ale Dobby řekl, že musí stát dva dny, aby zatuhla poleva.“

„Sklapni!“ zabručel Ron a praštil Harryho do ramene. Harry se naklonil a políbil Hermionu do vlasů. Ron zaprskal (což Harry a Hermiona ignorovali), zamumlal dobrou noc a vydal se za Harrym do chlapeckých ložnic.

ooOOoo

Hermioně  se zdálo, že je moc brzy, aby před Zabinim uznala porážku, proto jen stoicky upustila šálu v rohu ložnice, gumičky na vlasy na noční stolek a balík čokolády na stůl. Možná ten mladík svoji malou hru vyhraje, možná ne. Hermiona se ještě nerozhodla. Když ho cestou na snídani spatřila ve společenské místnosti, pohledem jej zhodnotila a nechala to být. Jako obvykle jej obklopovaly dívky ze všech kolejí. Hermionu iracionálně těšilo, že jeho popularita nedosahovala výše té Nevillovy. Nelíbilo se jí, že je pro Blaise jen další z mnoha. Ale proč by vlastně měla být něčím jiným?

Během celé snídaně jí to vrtalo hlavou. Koneckonců nikomu, koho Hermiona znala, by se nelíbilo být jen tím dalším – každý chtěl, aby jej druzí měli rádi za to, kým je. Každý chtěl být výjimečný. Hermiona si často říkala, zdali by nebyla viditelnější, kdyby nebyla nejlepší kamarádkou Harryho Pottera. Raději však měla jeho jako kamaráda, než aby byla miláčkem davů, ale stejně…

Vyučování neprobíhalo a do Vánoc už moc dnů nezbývalo. Hermiona je trávila četbou knih, které dostala na narozeniny. Právě teď ji pohltila klasická literatura a snažila se bojovat současně s Tolstým, Austenovou a Conanem Doylem. Měla také výtisk Night Before Christmas (Předvánoční noci) od C. Clementa Moorea a ten četla každý den. Když jí bylo pět, dostala jej od své bláznivé babičky i s krátkým vzkazem. Báseň jí měla být spíš varováním než příjemnou vánoční pohádkou.

„Ten Santa je zloděj!“ mávala tehdy babička kolem sebe doutníkem a brýlemi.

Když na to přijde, babča mohla být čarodějka.

Hermiona zavrtěla hlavou a vrátila se k Anně Karenině.

„Ty jsi ale knihomolka.“

Hermiona vzhlédla. „Uráží tě to?“ zeptala se chladně. „Nebo tě otravuje, že jsem inteligentní?“

„Neřekl bych inteligentní,“ oponoval Zabini. Zazubil se, ale kvůli Hermionině pobouření rychle dodal: „Inteligence zjevně není tvému mozku výhodou, Grangerová.“

„To má být nějaký divný kompliment?“ zeptala se Hermiona a opřela se v křesle.

„Jen další empirické zjištění,“ odpověděl. „Co by mi bylo do holky, která by nebyla inteligentní?“

Hermionino obočí vystřelilo nahoru. Znala kluky. Zabini protočil očima. „Věř mi, Grangerová, mluvím z osobní zkušenosti. Je zbytečné se zajímat o holku, když to nemyslíš vážně, jinak tě čeká utrpení. Nebo,“ poopravil se, „neustálé podráždění.“

„Takže co, nemíváš románky?“ zeptala se zvolna.

„Už ne,“ pokrčil rameny. „Den líbání – ani týden – nestojí za nenávist, pomlouvání, pláč a sklíčenost, když si holka najednou uvědomí, že víc nechceš.“

„Nikdo, koho znám, nechce být jen týdenním dočasným záskokem, než se objeví něco lepšího,“ vyštěkla Hermiona a pokusila se vrátit ke knize.

„Hálo, ty tam.“ Zabini nakoukl přes její vlasy – schválně si je rozpustila. „Co jsem řekl?“

„Zajisté ses slyšel,“ zamumlala Hermiona a chtěla se ponořit do knihy.

„Ne, vážně.“ Zabini se zamračil. „Obvykle pohrdáš vším, co řeknu. Ale jako bych…“ Odmlčel se. „Jako bych tnul do živého.“

„Něco si představuješ,“ odsekla Hermiona. „Jak dokazuješ celé toto směšné vánoční období, trpíš bludy.“

„Mám hodně vlastností, ale tuto ne.“ Zabini odvrátil oči od její tváře. „Vyklop to, Grangerová.“

„Víš ty co? Ne.“ Hermiona vstala a přinutila tak Zabiniho ukročit. Byla nevysvětlitelně rozrušená, ale víc než to, byla unavená tím, jak do ní vrtá nějaký kluk jen proto, aby se pobavil. „Zabini, nejsem hra. Jsem holka.“ Obešla jej a zamířila do ložnice. Na zádech cítila Zabiniho oči a na chvíli se chtěla otočit, vrátit se do společenské místnosti a zařvat: „Hahaha! Dělám si srandu!“ Ale neudělala to a další minutu byla ráda. Zabinimu se možná líbila, ale možná ne – nepřizná se. Namísto toho bude předstírat, že to ona má ráda jeho, a bude doufat, že se první vyjádří ona a věci mu zjednoduší, až se rozhodne něco jí říct. Ale nebyla to Hermionina zodpovědnost. Pokud ji opravdu má rád, bylo na něm, aby se vyjádřil přímočaře.