Preklady fanfiction Harryho Pottera

autor: Xeres Malfoy; překlad: arabeska

originál: What else?

13+

*

Draco zvedl hlavu a znovu se zamračil. Nebyl blázen, tentokrát opravdu slyšel, jak ho někdo volá. Grangerovou jeho pohyb překvapil, ale i znatelně zklamal, jako by toho přerušení litovala. Draco se nadechl, aby se zase zeptal, co říkala, když v tom mu přistála facka. Nebo alespoň pocit facky. Protože Grangerová ani nezvedla ruku. V šoku vyjekl, promnul si tvář a bleskově se rozhlédl. Ani noha, byli úplně sami.

„Malfoy, děje se něco?“ nechápala Hermiona.

Chystal se jí odpovědět, nějak, jedno jak, ale odnikud mu přistály další dvě facky. Zavřel oči, chytil se za obě tváře, zadusil sten bolesti a zamával rukama, jako by mu to snad mohlo pomoct zahnat neznámou sílu, která ho toužila bít. Když oči znovu otevřel, Grangerová se nad ním skláněla.

Z pocitu chladného kamene na zádech usoudil, že asi spadl. Ale něco bylo špatně. Světlo – z potemnělé studené chodby se najednou stala místnost osvětlená poledním sluncem. A ta důvěrně známá vůně starých stránek…

Lebkou mu pulzovala ostrá bolest a Draco se zamračil, jak mu ze světla vhrkly slzy do očí, a zamžoural na rudo-zlatou kravatu, která se nad ním vznášela.

„Kde máš šaty, Grangerová?“ zabručel a přetřel si rozbolavěné čelo. Rostla na něm slušná boule. Draco se opatrně, pro případ odhalení dalších fyzických pohrom na svém těle, rozhlédl. Ze země hned vedle jeho hlavy ho bezostyšně pozoroval mlok nakreslený na hřbetě obrovské bichle.

Knihovna?

„Blouzní, možná má horečku,“ ozval se hlas madam Pinceové. Přitiskla mu dlaň na čelo a Draco se zmohl jen na káravý pohled „na Draca se přece nesahá“, který ji měl donutit ruku zase rychle stáhnout.

„Co tady děláš?“ vyštěkl, když se Grangerová odtáhla, tvář plnou viny.

„Ty si to nepamatuješ?“ zeptala se úzkostlivě. Pak k madam Pinceové: „Možná bychom ho měly vzít na ošetřovnu.“

„Jsem v pohodě…“ bránil se Draco a vytáhl se veleopatrně do sedu. Znovu se ujistil, že ta příšernost na jeho čele stále roste, a shlédl na grimoár ležící na zemi. Nakrčil nos, když si ho přitáhl k sobě, a začal jím otáčet, aby ho viděl ze všech stran. Grangerová, která sledovala každý jeho pohyb, se k němu znovu naklonila.

„Hodila jsem ti tu knihu shora ze žebříku, ale tys ji nechytil,“ zamumlala zahanbeně. „Dostal jsi přímo do čela a ztratil jsi vědomí. Přísahám, že jsem to nikdy nechtěla! Byla to nehoda!“ dodala směrem k madam Pinceové, jako by na ni snad chtěla podávat žalobu.

„Ale to bylo před pěti dny… a já tu knihu přece chytil,“ zašeptal, spíš pro sebe než pro dvě ustarané ženské tváře.

Hermiona se div nesesypala. Merlinku, připravila jsem Draca Malfoye o rozum, pomyslela si zděšeně. Ačkoliv se snažila nepropadat panice (koneckonců s Poppy Pomfreyovou nebylo nic nezvratitelné), její mozek si stejně dál promítal všechny katastrofální následky takové změny stavu zmijozelského prince. Draco Malfoy se značně sníženou mentální kapacitou snažící se ji ponižovat, Lucius Malfoy dožadující se spravedlnosti, příkaz uhradit veškeré nynější i budoucí škody způsobené rodině Malfoyů, zničená kariéra, život v troskách… Zpanikařeně padla na kolena vedle zmateného blonďáka a spustila – a pečlivě artikulovala, kdyby náhodou jejím slovům nerozuměl: „Ne, Malfoyi… to bylo před pěti minutami.“

Draco ji pozoroval zcela střízlivě. Začínal se chytat. Těch posledních pět dnů, lektvary, vánoční večírek, dárek, který jí koupil, ten požehnaný moment, kdy ji byl konečně schopný políbit… nic z toho se neudálo. Leda tak v hlubinách jeho podvědomí. Merline, a zdálo se to tak skutečné…

Jelikož nic neřekl, Hermiona, které se z toho podivného chování jejího nepřítele dělalo už fyzicky špatně, porušila ticho. „Snažila jsem se tě probudit všemi možnými způsoby. Začala jsem s Enervate, ale to nefungovalo, a -“

„Slečno Grangerová, nikdy za žádných okolností nesesíláme kouzla na osoby v bezvědomí!“ zděsila se madam Pinceová. „Měla jste mě okamžitě vyhledat! Jestliže ztráta vědomí není způsobená magicky, Enervate jen rozruší mentální pochody. Chudák pan Malfoy musel prožít příšerné noční můry!“

Hermioně definitivně vhrkly slzy do očí. Zpanikařila, uchýlila se k nerozumu, nepřemýšlela a tím pravděpodobně způsobila vážné zranění už tak podivně sestavenému mozku Draca Malfoye. Otočila k němu zvlhlé oči. „Je to pravda?“

Tentokrát se Draco musel pousmát. Vrátily se mu poslední záblesky jeho příšerné noční můry a upřímně, kdyby tam teď nebyla ta knihovnická sova a tucet dalších zvědavců, už by Grangerové navrhoval rekonstrukci svého snu.

„Říkáš, že to muselo být děsivé…“ zašeptal, aby ho slyšela jen ona. „Zdálo se mi, že jsme po sobě lezli v temné chodbě.“

Hermiona ztuhla a doširoka rozevřela oči. Zírala na něj, jak se usmívá, potom se zakabonila a prudce se zvedla. „Nechápu, proč si vůbec děláme starosti, zcela evidentně se mu nic nestalo,“ zavrčela, popadla popruh brašny a hodila si ji přes rameno.

Madam Pinceová se bez komentáře nachystala k odchodu zpět do své pracovny. „Pane Malfoyi, ještě dnes zajdete za madam Pomfreyovou, aby se ujistila, že je vše, jak má být,“ řekla mu, než tleskáním zahnala všechny dotěrné zvědavce.

A tak se had a lvice opět ocitli v oddělení bylinkářství sami. Draco stále držel v ruce Hermioninu knihu, která to všechno způsobila, a ona se mu ji pokusila vzít, ale uhnul jí. Tak, jako ve snu, uvědomil si v duchu. Uvidíme, co se stane, když si to zopakujeme…

„Co ještě?“ vyprskla a skoro si dupla nohou. Se stejným frustrovaným výrazem, jaký na ní viděl před pěti dny. Či minutami.

Zajímavé…

„Kouzelné slůvko,“ zašeptal a natáhl k ní ruku s knihou. Pevně ji uchopila, přiblížila se k němu a mračila se jako čert.

„Děláš si srandu?“ vyštěkla zostra.

Draco zvedl obočí, aby jí popravdě odpověděl, že ne, nedělá si srandu. Stejně jako ve snu viděl, jak vzdychla a zavřela oči.

„Fajn… děkuju…“ zavrčela a vyškubla mu knihu, když konečně jako kouzlem povolil stisk. Trpělivě ji sledoval, jak si urovnává náklad v brašně, aby se tam všechny svazky vešly, až se konečně otočila k odchodu. Čas vsadit všechno. Jestli má tahle jediná krátká věta takovou sílu, že o pět dní později stráví horkou chvilku v noci v chodbě, pak Draco rozhodně nehodlá pokoušet štěstí. Naopak, zopakuje si všechno pěkně postupně až do událostí večera, který byl býval nastane.

Vrazil ruce do kapes a popošel pár kroků. „Vsadím se, že nemáš ani jedny…“ utrousil a ona k němu vzhlédla.

„Ani jedny co?“

Znovu se usmál, pokrčil rameny a zasnil se. Už aby byly Vánoce.

„Krajky, Grangerová… co jiného?“

Zpola svůdně na ni mrkl, obrátil se a se vší grácií odkráčel z knihovny. Věděl, že ho sleduje, ústa dokořán, v krku zadušený výkřik vzteku. Potlačil touhu se zasmát. Měl pocit, že na tyto Vánoce dlouho nezapomene.