Preklady fanfiction Harryho Pottera

Červená, zlatá a stříbrná

Rojo, Dorado y Plateado

Originál: https://www.fanfiction.net/s/10903696/1/Rojo-Dorado-y-Plateado 

Autor: Liberaementris

Překlad: omnes-seethis

Povolení k překladu: Žádost zaslána

Romance

Severus Snape/ Hermiona Grangerová

Rating: K+

Shrnutí: V Bradavicích jsou Vánoce. Jeden profesor s jednou studentkou sdílí mnohem víc než jen pár slov mezi dveřmi kabinetu.

…

Nesnášel Vánoce. Vlastně je spíše nenáviděl. Hormony zmítaná děcka pobíhající sem a tam po celý den. Všechny ty ozdoby, ze kterých se mu chtělo zvracet. Starý švihlý Brumbál s tím svým podněcováním, aby se profesoři socializovali se studenty. A ty pitomé koledy. Všechno to nenáviděl. Všechno to červené a zlaté. Jedině stříbrná ho těšila, kvůli jeho koleji.

Potkali se v prosinci a on nechápal, jak u všech čertů, přežili válku. Ach, počkat, vlastně to věděl. Ta nesnesitelná vševědka. Přísahal by, že poté, co dá Potterovi své vzpomínky, všichni tři opustí Chroptící chýši. Věděl, že jí dluží laskavost. Ne. Dlužil jí za život. I když ona se zmocnila jeho duše už před časem.

Fakt, že ho zachránila, ho sžíral kousek po kousku celých několik měsíců. Nikdy ji neměl příliš rád. Nazýval jí nesnesitelnou vševědkou, i když to tak doopravdy nemyslel. Možná byla díky svým znalostem trochu ješitná, ale nikdy ne nesnesitelná. Pořád si ještě pamatoval na ten incident se zuby v jejím čtvrtém ročníku. Nedělalo mu dobře ji takhle urazit, ale byla to jeho povinnost, aby si udržel pověst hajzla.

Když ho Grangerová požádala, aby ji doučoval lektvary, dostalo ho to. Tehdy uslyšel zaťukání na dveře a zvedl se ze židle, aby zjistil, kdo zas po něm co chce. Překvapilo ho, když spatřil Grangerovou.

„Slečno Grangerová, vás jsem nečekal. Vstupte.“

„Děkuji. Dobrý den, pane profesore. “

„Ještě mi neděkujte, Gragerová. Záleží na tom, co chcete.“

„Jak jistě víte, pane profesore, mám v plánu studovat léčitelství a jeden z povinných předmětů jsou lektvary.“

„Pořád nevím, jak se mě to týká.“

„Přišla jsem vás poprosit, jestli byste se nestal mým učitelem. Jestli byste mi nedával soukromé lekce.“

Na chvíli se odmlčel, aby vstřebal onu žádost. Chápal, proč se tak rozhodla. Na tuto práci měla dostatek talentu. Byla pečlivá, inteligentní a pozorná. Tedy vše, co potřebovala mít. Avšak nebyl schopen zpracovat fakt, že by ona, zcela z vlastní vůle, chtěla trávit více času zrovna s ním. Po dostatečných úvahách se rozhodl dát jí šanci.

„Obvykle neposkytuji toto privilegium nikomu, slečno Grangerová. Ale řekl bych, že ve vašem případě zkusím udělat výjimku. Mé podmínky jsou prosté; uděláte, co vám řeknu, a nebudete zpochybňovat mé metody. Naše hodiny začnou vždy po obědě a potrvají tak dlouho, jak já uznám za vhodné. Je to jasné?“

„Ano, pane!“ zvolala až nezdravě šťastně.

„Dobrá. V tom případě můžete jít.“

„Moc vám děkuji, pane profesore,“ odvětila a zavřela za sebou dveře.

Všechno začalo těmi lekcemi. Ta holka ho přiváděla k šílenství. Ačkoliv by řekl, že Grangerová měla do malé holky stejně tak daleko, jako Weasley k inteligenci. Ne že by se chtěl přímo dívat, to rozhodně ne, ale ze svého diskrétního místa za psacím stolem si nemohl nevšimnout jejích ladných ženských křivek, když vařila lektvary. Jistěže poté odvrátil zrak a pokáral se, že se chová nevhodně.

Čekal připraven, že mu něco vyčte, když byl tu a tam přistižen při činu a setkal se s párem krásných hnědých očí toho stvoření. Teď ho okřikne, teď mu vynadá, že je zkažený a zvrhlý, ale nic. Ona jen lehce zrudla a usmála se.

Během lekce se přihodil i jeden z jejich prvních doteků. Zrovna jí vysvětloval, jak má správně nakrájet jednu přísahu, a pořezal se o nůž tak silně, až mu z poraněného prstu začala téct spousta krve. Rychle se rozeběhla ke skříni a přinesla lektvar proti jizvám. Hůlkou provedla hojící kouzla, a jakmile skončila, ošetřila mu zraněné místo lektvarem. Potom přeměnila kousek svého svetru na náplast. Přelepila mu prst a konec. Nemohl popřít, že si ten jemný dívčí dotek užíval. Jistě, ale jí by to nikdy nepřiznal.

Pak přišel týden, kdy jejich hodiny odpadly. Poněvadž ji čekala spousta zkoušek, požádala ho o volno. Souhlasil, pokud pak ovšem doženou resty v rekordním čase.

Ten týden byl nejhorším v jeho životě. Ne proto, že by se nějak zranil nebo pro ty nehody neschopných studentů při hodinách. Pouze si uvědomil, jak moc mu chybí. Potřeboval Hermionu. Její komentáře, když neudržela emoce na uzdě. Její vůni, která zaplavila místnost, kdykoliv vešla. Její energickou přítomnost...

Počkat. Kdy začal Grangerové lichotit? Odkdy ji bere jako Hermionu? Asi je vážně na dně...

Častokrát ji viděl v knihovně, jak zaujatě studovala. Vždy přišel, když potřeboval knihu. Anebo když ji toužil vidět.

A teď byl tady, potuloval se po hradě, pozoroval studenty nadopované energií, a odchytával rozhovory o jejich prázdninových plánech. Ovšemže, zimní prázdniny.

Ucítil intenzivní sevření v hrudi. Na prázdniny úplně zapomněl. Neuvidí ji celou věčnost. To ho uvedlo do natolik mizerné nálady, že zvolil návrat do svých pohodlných osamělých komnat ve sklepení.

V onu chvíli jedna rozjařená hnědovlasá dívka běžela směrem ke sklepení za jedním určitým profesorem. Chtěla mu říct, že se chystá zůstat během prázdnin na hradě, aby mohli pokročit v jejích studiích. I když dobře věděla, že on její nadšení bude asi sotva sdílet.

…

Ten chlap ji doháněl k šílenství. Už před válkou cítila, že ji k němu cosi táhlo. To tajemné charisma, ta aura, která lidi nutila k respektu. A nemusela snad zmiňovat jeho nevýslovnou inteligenci a vychytralost. Ona osobně nikdy ani na chvíli nevěřila, že by jeho loajalita patřila Voldemortovi. Nemohla tomu věřit. Nechtěla věřit. Od chvíle, kdy se přesvědčila, že doopravdy není jen chladným zabijákem, její „náklonost“ (nějak ty city pojmenovat musela) se ještě více prohloubila.

Před časem se rozhodla stát se léčitelkou. Vždy ráda pomáhala lidem. Když si obhlídla potřebné znalosti k dalšímu studiu, zjistila, že lektvary mezi ně patří také. Výborně, pomyslela si. Lektvary milovala.

Pokračovala dál ve čtení. Doporučovali najít si učitele, který by jí pomáhal. A nejlépe Mistr v oboru.

Toho dne, kdy se rozhodla navštívit Snapeovu pracovnu, potřebovala sesbírat všechny nebelvírské ctnosti. Pomalu a lehce zaklepala. Netrvalo mu dlouho, než otevřel.

„Slečno Grangerová, vás jsem nečekal. Vstupte.“

„Děkuji. Dobrý den, pane profesore. “

„Ještě mi neděkujte, Grangerová. Záleží na tom, co chcete.“

„Jak jistě víte, pane profesore, mám v plánu studovat léčitelství a jeden z povinných předmětů jsou lektvary.“

„Pořád nevím, jak se mě to týká.“

„Přišla jsem vás poprosit, jestli byste se nestal mým učitelem. Jestli byste mi nedával soukromé lekce.“

Snape se odmlčel a to ji trochu vyděsilo.

„Obvykle neposkytuji toto privilegium nikomu, slečno Grangerová. Ale řekl bych, že ve vašem případě zkusím udělat výjimku. Mé podmínky jsou prosté; uděláte, co vám řeknu, a nebudete zpochybňovat mé metody. Naše hodiny začnou vždy po obědě a potrvají tak dlouho, jak já uznám za vhodné. Je to jasné?“

„Ano, pane!“ zvolala šťastněji, než měla v úmyslu.

„Dobrá. V tom případě můžete jít.“

„Moc vám děkuji, pane profesore,“ odvětila a zavřela za sebou dveře.

Zbytek dne se cítila šťastnější než kdy jindy za poslední dobu.

Všechno začalo jejich hodinami. Zaznamenala každičký pohled, který na ni upřel. Nedokázala nezrudnout a neusmát se. Myšlenka, že by pro něj něco znamenala, byla tak lákavá.

Pak přišel jeden týden, kdy se neviděli. Požádala ho o volno. Měla učení až nad hlavu, protože ji čekaly zkoušky. On souhlasil, ale ona jej po celou dobu postrádala.

Snape právě dorazil do svých komnat, když se ozvalo nejisté zaklepání na dveře. Podle zvuku a intenzity předpokládal, že je to ona. Hermiona.

„Vstupte,“ řekl, když už seděl za psacím stolem.

„Dobrý večer, pane.“

„Dobrý večer, slečno Grangerová. Co byste ráda?“

„Vlastně jsem vám chtěla oznámit, že hodlám strávit Vánoce na hradě, takže bychom mohli pokračovat v lekcích.“

Musel se držet, aby nespadl ze židle či nedal jinak nevhodně najevo, že ho její sdělení zasáhlo.

„To zní jako rozumné rozhodnutí. Teď, když už neučím, bychom mohli přesunout naše hodiny na pozdní večer. Jak vám to vyhovuje?“

„Vlastně mi to vyhovuje velmi dobře, pane.“

„Výborně. Něco dalšího?“

„Ne, pane profesore. Děkuji vám. Na shledanou.“ Věnovala mu nesmělý úsměv a odešla.
Počkat! Odkdy ho Hermiona Grangerová obdarovává úsměvy? S konečnou platností se brzy ubytuje u svatého Munga.

Nakonec se rozhodl pro procházku po bradavických pozemcích, které se také chlubily vánočními ozdobami. Všude kolem se nacházely roztroušené květiny v červených, zlatých a stříbrných barvách. A opět, jen ty stříbrné mu dělaly radost.

Brumbál udělal z celé školy blázinec. Dostal střelený nápad uspořádat vánoční maškarní ples . Snape předpokládal, že ředitel zamýšlel hlavně uvolnit atmosféru, protože po válce zůstali všichni zasmušilí.

Usoudil, že by se měl trochu připravit na ten večírek, nebo jak to nazvat. Osprchoval se, upravil si společenský hábit a vzal si dokonce masku. Pak se vydal do Velké síně.

Na druhé straně hradu se hnědovlasá žena rozmýšlela, jaké šaty si na tanec obléct. Váhala mezi smaragdově zelenými volánkovými šaty posetými drobnými flitrya zlatou lesklou toaletu s jedním rukávem. Zvolila přece jenom zelené šaty. Budou se mu líbit, napadlo ji. Dokončila líčení, upravila si masku a odebrala se do Velké síně. Před odchodem ještě vzala speciální balíček, určený jedné speciální osobě.

Zatímco scházela schody, potkávala páry vášnivě se líbajících studentů. Okamžitě jí proběhla hlavou myšlenka, že by takto políbila jeho.

Počkat, na co to myslím? Potřebovala bych posudek od odborníka, jestli jsem ještě vůbec mentálně zdravá.

Když se blížila směrem k nazdobené síni, už úplně zahnala všechny nepatřičné úvahy. V každém rohu uviděla spoustu květin, stejně jako na pozemcích. Samá červeň, zlato a stříbro. I po zdech visely pečlivě srovnané vánoční dekorace. Nad všemi dveřmi číhalo jmelí svázané rudou stuhou.  Čtyři dlouhé kolejní stoly byly přeměněny na několik menších a podle toho byly také upraveny židle.

Severus se na chvíli zastavil u stolu Brumbála a McGonagallové, kteří o čemsi zaujatě hovořili. Přemýšlel, jestli se i ona ukáže na večeři. Nakonec ji uviděl.

Poznal ji na dálku, i přes masku. Stála tam, oděna do nádherných smaragdových šatů, s vlasy elegantně sepnutými. Pouze několik pramenů jí padalo do tváře. Překrásná.

Rozhodoval se, jestli se vydat jejím směrem a pozdravit ji, ale než tak stačil učinit, Brumbál oznámil, že se bude podávat večeře. Sledoval tedy, jak se odebrala ke stolu, kde seděli Láskorádová, Longbottom, Weasleyovi a Potter.

Večeře proběhla v poklidu. Pak přišel na řadu tanec. Všiml si, že jeho hnědovláska zůstala sama u stolu, zatímco Potter tančil se svou Weasleyovic ženou, Láskorádová s Longbottomem a Weasley se zrovna zvedal, že půjde tančit s Brownovou. Hráli pomalou skladbu, ale sebral odvahu a přiblížil se ke stolu.

„Slečno Grangerová, prokážete mi tu čest a zatančíte si se mnou?“

Uviděl, jak se zarděla a pousmála. Očividně ho poznala i přes masku.

„Pro mě je to čest, pane.“

Jako správný gentleman jí nabídl ruku. Dovedl ji až na parket a začali tančit. Nechtěl být ješitný, ale tančil velmi dobře. A ona nezůstávala pozadu. Předvedli slušný kousek, musel uznat. Viděl, že i ona se dobře baví. Spousta lidí na ně upírala pohledy, ale zdálo se, že přes kostýmy je nebyli schopni identifikovat. Odtančili několik písní, když se rozhodl, že jí dá dárek, který si pro ni připravil.

„Slečno Grangerová? Doprovodila byste mě do mého kabinetu? Chtěl bych vám něco ukázat.“

„Ráda, pane.“

Pod upřeným pohledem modrých očí jednoho starce opustili Velkou síň.

Cesta do sklepení probíhala v příjemné atmosféře. Zdálo se, že si oba užívali jejich tiché mlčení. Když přišli ke dveřím, všiml si, že nad nimi visí jmelí. Očividně si toho všimla také, protože zrudla jako rajče.

„Slečno Grangerová, počkala byste tady, prosím?“ promluvil.

„Jistě, beze všeho.“

Několik dalších chvil prohledával pokoje ve snaze najít své překvapení. Pak je konečně objevil: krásný smaragd vsazený do stříbra ve tvaru hada. Příliš zmijozelské, uvědomil si. Ale řekl bych, že se jí bude líbit.

Sevřel jej v dlani a vrátil se ke dveřím, kde na něj čekala Hermiona. Ozbrojil se odvahou hodnou Nebelvíra, když řekl: „Veselé Vánoce, slečno Grangerová,“ a podal jí balíček. Hermioně se rozšířily zorničky a po tváři se jí rozlil šťastný úsměv. Rozbalila dárek a chvíli na něj šokovaně zírala.

Severus se vyděsil. Neodvažoval se hádat, co si asi myslí. Jeho ramena se ale viditelně uvolnila, když ji slyšel zašeptat tiché: „Děkuji.“ Dívka však vypadala, že toho má na srdci víc.

„Pane profesore, také pro vás něco mám,“ překvapila ho velice. Nic od ní nečekal. Nebyl zvyklý přijímat dárky. Sledoval, jak se dívka přehrabuje v kabelce ukryté pod šaty, než vytáhla malý balíček. Jeden mrštný pohyb hůlkou a krabička získala původní velikost.

Podala mu ji a on ji otevřel. Její obsah mu vzal slova. Uvnitř stál zdobený stříbrný kotlík s jeho monogramem a k němu několik ozdobných rituálních nožů. Pak pozvedl pohled opět k ní.

Zjistil, že Hermiona ho pečlivě pozoruje. Nato ho vzala do nesmělého něžného objetí. Položila mu dlaň na krk a jemně si ho k sobě přitáhla. On jí objetí vrátil, jak nejlépe dokázal. Chvíli tak setrvali, minutu, možná dvě. Pak ho pomalu pustila, jen aby se podívala do jeho očí. Neztrácela čas, překonala prostor mezi nimi a přitiskla své rty na jeho.

V prvním okamžiku zvažoval, že ji odstrčí. Seřve ji, že se zbláznila, a sebere všechny kolejní body. Jenže ty dokonalé rty ho nechtěly propustit a on jim podlehl jako droze. Za chvíli si uvědomil, že jí polibek vrací. Čas se zastavil, když se jazykem vydal hledat štěstí, a ona mu s radostí uvolnila cestu. Nepočítal dobu ani polibky. Mohlo to trvat vteřiny, minuty, hodiny, věčnost. Netušil. Byl si vědom jediného; on byl otrok a ona mu vládla. Než však přišel náraz kruté reality. Hodiny oznamovaly pozdní dobu a ona se musela vrátit do věže. Lehce ji od sebe odtáhl.

„Je pozdě, slečno Grangerová. Musíte se vrátit.“ Nemohl si nevšimnout, jak jí poklesla ramena a tvář se lehce zachmuřila. I tak mu ještě věnovala jeden dokonalý úsměv.

„Ovšem. Dobrou noc, pane profesore,“ přimkla se k němu ještě jednou, aby ho letmo políbila na okraj rtů. Pak se vydala ke dveřím.

„Nezapomeňte, slečno Grangerová, že vás zítra ve čtyři čekám.“

Sledoval, jak se na něj otočila a na rtech jí hrál úsměv.

„Jak bych mohla,“ a odešla.