Preklady fanfiction Harryho Pottera

    Drobné nedorozumění

Autor: redflower     Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99

Originál: https://www.fanfiction.net/s/1774324/1/A_Little_Misunderstanding

Rating: 13+

Kapitola 9. Dovádění ve sněhu a jmelí

Diana se rozhodla udělat k snídani Hermionino oblíbené jídlo a nikdo nic nenamítal. Zatímco si všichni pochutnávali na francouzských toastech, Peter oznámil, že dnes ráno pojedou pro vánoční stromek. Každý rok to říkal, jako by to bylo velké překvapení.  Ale všichni, tedy alespoň všichni Grangerovi, věděli, že je rodinnou tradicí na Štědrý den postavit stromek a později večer ho nazdobit.

Takže jakmile byli všichni hotoví se svou snídaní a dopili čaj (a ano, Draco jej Hermioně udělal), šli se připravit.

Draco vešel do pokoje jako druhý a zjistil, že Hermiona vyhazuje věci z tašky, očividně něco hledala.

„Vím, že jsem je zabalila.“ Řekla jen tak, když hodila přes rameno tubu zubní pasty. Kdyby se Draco nedíval, trefila by ho. „Kde jsou?“ zeptala se a mrskla za sebe kartáčem. Ten se Dracovi povedlo chytit.

Usmál se, podřepl vedle ní a zašeptal jí do ucha: „Já nevím. Co hledáš?“ Vyskočila metr do vzduchu, samozřejmě obrazně.

„To už znovu nedělej,“ varovala ho ze svého místa na podlaze a on nasadil nevinný, hravý výraz, který jasně znamenal ‚dělat co?‘

„Nemůžu najít zimní boty.“ Vstal a šel se posadit na kraj postele co nejblíže k ní.

„No, to není důvod házet věcmi,“ řekl a pak zachytil její rozpačitý úsměv, když od něj brala svůj majetek a vkládala jej zpět do tašky. „Každopádně, jsou v autě, ne? Aby ti nezmuchlaly šaty.“

„Aha,“ řekla jednoduše a doufala, že zakryla rozpačitý úsměv, který hrozil objevit se jí na tváři, „no nevím.“

„Takže jestli ty hledáš boty, raději bych si měl obout ty svoje,“ řekl, došel ke dveřím, popadl své boty zpoza nich a obul si je. „Odkud přesně dostaneme ten strom?“

„Ale, jeden z pacientů mého táty má farmu, kde pěstuje stromky, takže každý rok dostaneme jeden darem jako poděkování.“ Usmála se a vydala se dolů.

Draco stál nad schody o chvíli déle než Hermiona. Celý tenhle výlet byl tak matoucí. Bolelo ho, když věděl, že všechno, co říkala, je lež. Že to, jak se na něj při večeři předešlý den usmála, je vynucené. Že jí na něm nezáleželo.

Potřásl světlou hlavou, a jak začal scházet ze schodů, snažil se vypudit z mysli poměrně nepříjemné představy. Rozhodl se, že by se neměl soustředit na realitu této situace. Pokud bude hrát dál a nebude nad tím mudrovat, bude se cítit líp. Ano, rozhodl se, že o tom prostě nebude přemýšlet. Bude žít, jako by to bylo skutečné.

xxx

Všichni se vystřídali v šatně pod schody, aby se pořádně nabalili, než vyjdou ven a budou čelit zimnímu větru. Hermiona byla hotová jako poslední, utáhla si kolem krku šálu a narazila si klobouk, který s ní ladil a o němž se Draco domníval, že vypadá dost roztomile, ale nepřiznal to.

Rozhodli se, že vezmou Hermionino auto, protože se ve sněhu lépe řídí. Všichni se chystali vyjít ven, když Draco ucítil její ruku na své paži.

„Copak?“ zeptal se, než si všiml, jak zavrtěla nohama v ponožkách. Zvedl ji a odnesl k autu s žertováním, jak by ji mohl prostě upustit, což ji přimělo chytit se ho ještě pevněji. Bláznivě se na ni ušklíbl a ona se k němu přitiskla.

Uvědomila si, že se jí líbí být nesená a byla zklamaná, když ji v autě pustil. Přesmykla se na druhé sedadlo, on si sedl vedle ní a zavřel dveře.

Když si nazula boty, vzpamatovala se a docela spokojeně sledovala zasněženou bílou krajinu, která kolem nich svištěla, když se její otec šťastně dostal na silnici.

Během jízdy se Draco na Hermionu několikrát podíval. Oči jí zářily, jak si užívala sváteční náladu. Věděl, že s tím měl počítat a nemyslet na to, ale nemohl si pomoct. Nepřestával procházet vírem emocí. Všechno vnímal jako skutečné. Věděl, že to tak není, ale z nějakého důvodu, třeba když ji nesl k autu, skoro věřil, že to skutečné je. A uvědomil si, že chce, aby to tak bylo.

xxx

Než se nadáli, projeli kolem tabule oznamující, že se nacházejí na Stevensonově stromové farmě. Peter našel dobré místo k parkování a všichni vystoupili z auta. Přešli na štěrkovou cestu, obtáčející dům a stodolu, jejíž červená barva tvořila jasný kontrast k bílému sněhu. Draco se přistihl, jak se natáhl a za chůze uchopil Hermioninu ruku. Když to udělal, pocítil, jak do něj proudí takový žár, jaký nikdy předtím necítil. Valil se jeho žilami a on už ho nikdy nechtěl ztratit.     

S Joem se setkali u stodoly. Potřásl si s Peterem rukou a vybídl je k cestě. Jak šli dál, řídce rozptýlené stromy se brzy změnily ve snový  les. Hermiona zrychlila tempo a k Dracovu velkému zklamání pustila jeho ruku. Ale když ho plácla po rameni se zvoláním: „Máš babu“, jeho úsměv se vrátil. Hnal se za ní dolů po štěrkové cestě, až doběhla mezi stromy a nechala ho, aby ji následoval.

Peter s Dianou se usmívali jejich dovádění, ale kráčeli pomalu a nechali mladý ‚pár‘ jejich hře.

Draco hledal Hermionu mezi stromy. Slyšel, jak mu pod nohama chrupe sníh, ale slyšel také Hermioniny kroky. Obíhal strom za stromem, dokud nezahlédl světlešedou šálu. Pak náhle stanul a všechno ztichlo. Nepohybovala se, to věděl určitě. Tiše se plížil kolem jednoho stromu a spatřil ji mezi větvemi. Nehlučně kroužil, dokud se neocitl vedle ní.

Plácl ji po rameni a řekl: „Teď ji máš ty!“ předtím, než se rozběhl a nechal Hermionu za sebou. Utíkal minutu nebo dvě, než se podivil, že po něm nikdo nechňapá. Podíval se přes rameno a zakopl o větev ukrytou pod sněhem.

Našla ho válet se po zemi, zastavila se a pozorovala ho se škodolibým úsměvem na tváři.

„To je vážně ubohé,“ řekla a snažila se udržet výraz v souladu s jejím předstíraným opovržením, protože hrozilo, že vybuchne smíchy. „Dokonalý kouzelník, jako jsi ty, nedokáže zvládnout ani jednoduchou hru na honěnou.“ Domluvila a podala mu ruku, aby mu pomohla vstát, ale on měl jiné plány.

„Aha, jsem ubohý?“ zeptal se hravě. Když se chytil její ruky a stáhl ji dolů na sebe. To způsobilo další hysterický výbuch veselí. Potom co se jejich smích trochu ztišil, Hermiona shledala tuto situaci trochu, no, spíš hodně nepříjemnou.  Ale on na ni jen zíral, a ona v jeho očích poprvé objevila nádech modré.

V tom okamžiku jí v hlavě měly znít poplašné zvony, ale byly zcela tiché. Nevěděla, co se s ní děje. Tohle je lež, říkala si, když ji lehce pohladil po tváři. Není to skutečné, snažila se přesvědčit sebe samu, když se jeho ruka usadila na jejím zátylku a přitahovala ji stále blíž. Ale cosi v jeho očích říkalo něco jiného, byli tak blízko, že Hermiona cítila na rtech jeho horký dech, když v tom...

„Hermiono, Draco! Kde jste? Myslíme si, že jsme našli vítěze.“

xxx

Hermiona zavřela oči a tiše zasténala nad nevhodností chvíle, kterou si její rodiče vybrali, aby se objevili. Věděla, že musí vstát, ale ani v nejmenším nechtěla. Když Dracovi podala ruku tentokrát, uchopil ji a vstal. Peter uřízl strom a Draco ho pomáhal odnést. Hermiona byla ráda, že se mu právě teď nemusela dívat do očí.

Prostě využil vhodnou chvíli, pomyslela si. Nechtěl ji políbit. Byl tak zaneprázdněný, že zapomněl, že jsou sami. Správně, takhle to muselo být, ujišťovala se.

Nebyla jediná, kdo byl rád, že je něco odděluje. Draco se tiše proklínal, že ji téměř políbil. Nikdy by k němu necítila to samé. Všechno byla jen veliká lež. Kdyby k něčemu došlo, nikdy by neuvěřila, že to myslel doopravdy a nebylo to jen předstírání. Musí si pamatovat, že je to jen komedie. Nikdy by ho nemohla milovat.

Zpáteční cesta byla tichá. Ani Draco, ani Hermiona se neodvážili pohlédnout na toho druhého.

xxx

Když se vrátili ke Grangerovým, Peter s Dracem strom vtáhli dovnitř a zběsile se snažili, aby dobře stál. Diana s Hermionou vařily v kuchyni kakao a chystaly na podnos směs sušenek.

„Víš, Hermiono, vážně se mi líbí a opravdu tě miluje.“ Diana se usmála, když sypala trochu marshmallows do hrníčků. Pak zářícíma očima pohlédla na dceru. „Jsem z vás dvou tak šťastná.“

Hermiona se snažila předvést matce co nejpřesvědčivější úsměv, přestože cítila, jak jí oči přetékají slzami.

„Raději bychom je tam měly odnést,“ řekla; ráda, že mohla odvést pozornost a otřít si slzy.

xxx

Po příchodu dámy zjistily, že stromek stojí docela přímo, a Peter začal věšet bílá blikající světýlka. Tato práce byla vždycky přidělena Hermioninu otci, protože Diana ho v první řadě ujistila, že se musí zúčastnit, a za druhé věděl, že rozvěšování světýlek je mnohem mužnější práce než rozvěšování ozdob.

Když byl strom rozsvícený, ženy ho začaly zdobit. Draco se ocitl v křesle s hrníčkem v ruce a nedokázal odtrhnout oči od Hermiony.

Zdálo se, že čas přímo letí a strom byl už téměř úplně ozdobený. Jediné, co chybělo, byla hvězda na špičce, která korunovala celé dílo. Hermiona prohledala krabici s ozdobami a objevila ji na samém dně. S úsměvem ji vyndala z ochranného obalu. Vždycky ji umísťovala ona. Když byla mladší, pomáhal jí s tím otec, teď vyleze na židli, aby získala potřebnou výšku.

Ale tento Štědrý večer Draco tiše vstal, bez ptaní Hermionu zvedl a zavěsili hvězdu společně.

xxx

Všichni zůstali u stromečku a povídali si až do pozdního večera. Kolem jedenácté hodiny se konečně rozhodli, že půjdou do postele. Hermiona s Dracem se zastavili pod schody a popřáli rodičům dobrou noc. Hermiona pozorovala svou matku, čekala, že se vrátí její nostalgická nálada, ale nic nezahlédla, protože něco upoutalo Dianinu pozornost. Usmívala se a pozorovala cosi - doslovně - nad jejich hlavami.

Vzhlédli a nad sebou spatřili pořádný svazek jmelí, zavěšený na rudozlaté stuze. Oba rychle odvrátili oči.

„Hermiono, nemusíš...“ šeptl jí Draco do ucha tak, aby to slyšela jen ona, ale rychle zavrtěla hlavou a usmála se.

„Ne, to je úplně v pořádku...“ Draco na ni šokovaně pohlédl. Věděl, že jeden či dva momenty jejich šarády budou zahrnovat polibek na veřejnosti, ale přesto byl překvapený.

Stanula na špičkách, plně zaměřená jen na to, aby mu na rty rychle lípla letmou pusu, ale když se jeho rty sklonily k jejím, poznala, že ho naléhavě touží políbit. Líbilo se jí ho líbat. Milovala to. Polibek byl jemný, sladký, lákavý a jistě návykový.

Když ji Draco pod jmelím políbil, vnímal úplnou smršť emocí. Líbilo se mu ji líbat. Miloval to. Chtěl ji políbit, kdykoli bude chtít. A pak si uvědomil, že to nepůjde. Nikdy to nebude možné. Líbala ho jen proto, že byli ‚pár‘ a museli to udělat.

Po chvíli se oddělili. Hermiona zamumlala „‘brou noc“ směrem k rodičům, tedy pokud tam ještě byli. Nezůstala tam tak dlouho, aby to zjistila. Šla nahoru, popadla pyžamo a zamkla se v koupelně, aniž by mu pohlédla do tváře.

xxx

Draco se snažil najít pohodlnou pozici na tvrdé, chladné, dřevěné podlaze. Ale nebyla to jen podlaha, která ho udržovala bdělého. Myslí byl u dívky spící v posteli blízko něj. Nakonec se rozhodl vstát a s rozbolavělými zády se posadit do křesílka.

Díval se, jak podřimuje, a toužil, aby nemusel spát na podlaze. Přál si být opravdovou součástí toho všeho. A hlavně si přál, aby ji mohl skutečně políbit. Ne jen když nad nimi viselo jmelí.

Věděl, že nebude schopný usnout, tak se tiše přesunul ke kufru. Pohřbené na jeho dně tam čekaly vánoční dárky, které se rozhodli si s Hermionou navzájem dát. Vybrala mu svetr a on jí koupil soubor v kůži vázaných knih. Vložil si je do náruče a pomyslel si, že je položí pod stromek. Podíval se na ně s drobným úsměvem.

Ano, rozhodl se. Vymyslel to. Tiše položil krabici s knihami zpátky do kufru, vzal balíček se svetrem a snesl ho dolů na jeho místo. Pak spěchal zpátky nahoru. Potřeboval zabalit ještě něco.