1.prosinec 2017
Vánoční světýlka
autor: VampriesAreCool - překlad: Jacomo - betaread: Calwen
Originál: https://www.fanfiction.net/s/7677062/1/Christmas-Lights
Pairing: SS/HG – Rating: bez omezení
Severus najde Hermionu sedět samotnou mezi vánočními světýlky a Hermiona od něj dostane dárek, který si bude navždycky pamatovat.
Žádost o překlad zaslána
1. část
Hermiona seděla na posteli, lapala po dechu a divoce se rozhlížela, dokud si neuvědomila, že to byla noční můra. Pokusila se zkrotit splašené dýchání a vydala se do koupelny, aby si opláchla obličej. Když zvedla pohled k zrcadlu, spatřila v něm mnohem starší tvář, než kterou v něm vídala, když tu pobývala o Vánocích naposledy.
Byly to opravdu už tři roky? Loni strávila Vánoce snahou zvrátit to, co udělala svým rodičům, a předtím byla s Harrym.
Oblékla si hábit a opustila komnatu, kterou dostala přidělenou, když se vrátila dokončit svůj poslední rok studia. Mít jednadvacet mělo své výhody. A taky to, že byla jednou z mála, kdo se vrátil dostudovat sedmý ročník.
Zamířila do Velké síně. Posadila se k jednomu ze stolů a pozorovala světýlka na stromcích, které lemovaly komnatu. Vždycky milovala Vánoce. I v mudlovském světě se vždycky zdály magické a po těch předchozích letech potřebovala, aby tento rok byly trochu výjimečné. Ačkoliv měla pochybnosti, že tomu tak bude, zůstala ve škole, protože nedokázala čelit samotě a protože když to s Ronem nevyšlo, neměla kam jinam jít.
Byla tak zaměřená na světýlka na stromech, že vůbec nezaslechla kroky, které k ní mířily, a tak při zvuku hlasu nadskočila.
“Slečno Grangerová, je po večerce.”
Pomalu vzhlédla k očím profesora Snapea, a pak teprve promluvila.
“Předpokládám, že byste to pro jednou nemohl přehlédnout, viďte?”
Severus se chystal říci, “O tom velice pochybuji,” ale když se na ni lépe podíval, zasáhlo ho, jak vyděšeně vypadala. Svými dalšími slovy překvapil i sám sebe.
“Možná by to šlo urovnat.”
Vyneslo mu to ten nejpřekvapenější pohled, který kdy na její tváři viděl.
“Mohu?” zeptal se, a když přikývla, posadil se vedle ní.
Uplynulo několik minut, aniž by cokoliv řekla, ale pak se přece jen zeptala: “Jak jste se zbavil nočních můr?”
“Kdo říká, že je nemám?” otázal se na oplátku.
“Chápu,” hlesla tiše.
Zatímco tam seděli, ztratila ponětí o čase. Neuvědomila si, že pláče, dokud neucítila, jak jí něco strká do ruky. Sklopila oči a spatřila ruku, která jí podávala kapesník. Vzala si ho, otřela si obličej, a až pak vzhlédla a promluvila: “Promiňte, ani jsem si to neuvědomila.”
“Všiml jsem si.“ Ale Severuse zajímala jiná věc. “Slečno Grangerová, jestli se smím zeptat, proč jste tady?”
Hermiona odpověděla, ale přitom nespustila oči ze stromů: “Měla jsem noční můru a věděla jsem, že znovu neusnu. Je Štědrý večer a líbí se mi tu sedět tu a dívat se na ta světla, která mě vždycky svým způsobem uklidňují.”
“Měl jsem na mysli, proč nejste o Vánocích se svou rodinou,” řekl.
Hermiona si povzdechla. Myslela si, že už každý ví, co se stalo. Ale profesor Snape byl po závěrečné bitvě téměř půl roku v kómatu a to už byly její problémy zapomenuty.
“V červenci před dvěma lety jsem použila na své rodiče kouzlo Zapomeňte. Vytvořila jsem jim novou identitu a vnukla jim myšlenku, ať se přestěhují do Austrálie a zapomenou, že mají dceru. Po skončení války jsem zjistila, že to kouzlo bylo velmi zdařilé. Nebo možná velmi nepovedené. To, co jsem udělala, nejde zvrátit.”
Severus naslouchal její výpovědi pronášené monotónním hlasem toho, kdo se vzdal. Nakonec promluvil: “Jsem si jistý, že Weasleyovi…”
Odmlčel se, když začala vrtět hlavou.
“Co jsem se rozešla s Ronem, jsou vztahy poněkud napjaté.”
“Chápu.”
Znovu se rozhostilo ticho. Severus k ní obrátil zrak a uviděl, že jí po tváři opět tečou slzy. Nakonec ji uchopil za ruku, ale nereagovala, jen dál hleděla na zářící světla.
Hermiona cítila, že její malou ruku svírá větší, ale neotočila se k němu. Bylo to nejvíc, čeho se mohla od Severuse Snapea dočkat a ona to věděla. Celkem vzato to byl nejlepší dárek, který kdy dostala, a bude si ho pamatovat po zbytek života.
Nebyla bláhová dívka, věděla, že neexistuje způsob, jak mu dát najevo své city. Dokonce i kdyby takový způsob našla, přehrávala si v hlavě všechny možné scénáře a všechny končily špatně. Ne, bylo lepší, když si to nechá pro sebe a bude doufat, že až skončí škola, skončí i její city.
Severus posunul ruku, propletl jejich prsty a palcem ji hladil po zápěstí a v dlani. V hloubi duše věděl, že to je všechno, co mezi nimi může být; stále byla jeho studentkou. Věděl, že vyjádřit jí své city by k ničemu nevedlo, takže to opravdu nemělo smysl. Ne, prožije si tuhle chvíli, a až se vrátí do svých komnat, uschová si ji do vzpomínek, aby ji mohl vyvolat, kdykoliv bude potřebovat připomínku toho, že existují i krásné okamžiky. Byl pošetilý, ale tentokrát si tuto slabost dovolil. Jako dárek. Byly přece Vánoce.
Po době, která jí připadala jako minuty, ale tušila, že to trvalo mnohem déle, mu stiskla ruku a řekla: “Myslím, že bych se měla vrátit.”
“Pokud musíte,” odpověděl.
Nebyla si jistá, ale měla dojem, že slyší v jeho hlase lítost, ale to bylo nemožné. Severus nikdy neutěšoval studenty a ona pro něj nic jiného nebyla. Nikdy ji nebude vidět jinak.
Vstala a pronesla: “Veselé Vánoce, Severusi.”
Pak se naklonila, políbila ho na tvář a obrátila se k odchodu.
Severus sledoval, jak vstává, a pak ho k jeho překvapení políbila na tvář. Mohla v něm vidět něco jiného než jen jeho minulost? Mohla v něm vidět někoho jiného než profesora, který ji při každé příležitost častoval jízlivými poznámkami? Vstal, aniž by měl ponětí, co udělá, dokud ji neuchopil za paži. Když se od něj přestala odvracet, pronesl první věc, která mu přišla na mysl.
“Veselé Vánoce, Hermiono.”
Sklonil se a políbil ji na rty. Myslel si, že udělal chybu, ale neodtáhla se. Naopak, uchopila ho za hábit, aby si ho přitáhla blíž, jazykem mu přejela po spodním rtu a nabídla mu tím, aby polibek prohloubil, pokud bude chtít.
Když jí svým jazykem rovněž pohladil rty, obtočila mu ruce kolem krku a přitiskla se k němu ještě těsněji. První, co ucítil, když se jejich jazyky propletly, byla máta a cosi sladkého. Objal ji kolem pasu a sevřel v náručí.
Když se konečně odtáhl, opřel své čelo o její a řekl: “Omlouvám se…“
Hermiona couvla a namítla: “Neopovažujte se omlouvat.”
“Není to správné.”
Viděl, jak jí přes tvář přešel stín bolesti. Odstoupila od něj a s výrazem svědomité školačky pronesla: “Měla bych se omluvit, že jsem vás políbila. Mrzí mě, že toho litujete.”
A zmizela z Velké síně dřív, než měl Severus čas zformovat jakoukoliv odpověď. Rozhlédl se, ale už ji neviděl. Zavrčel, jo, tohle tedy fakt podělal. Otočil se a zamířil do svých komnat, aby přišel na způsob, jak jí aspoň vysvětlit, že když si jeho slova vyložila jako omluvu za něco, čeho lituje, nemohla být dál od pravdy.
Několik hodin poté měl Severus představu, co podnikne. Získal i povolení, aby mohli společně opustit hrad. Když odcházel z kanceláře ředitelky, připadalo mu, že ta žena byla ráda, že takovou žádost vznesl. Kroutil nad tím hlavou.
Hermioně poslal vzkaz a požádal ji, aby se s ním setkala při západu slunce u brány.
Hermiona strávila brzké ráno tím, že si nadávala za to, že mu dala nahlédnout do svých citů. Dobře věděla, že mu teď bude muset čelit ve třídě se vzpomínkou na to, jak umí skvěle líbat a že toho jejich polibku lituje.
Když později obdržela zprávu, ve které ji žádal o setkání při západu slunce, téměř ji roztrhala a odpověděla mu, že nikdy v životě. Ale neudělala to a místo toho dorazila večer k bráně.
Když Severus vytušil, že přichází, vzhlédl. Jakmile prošla branou, řekl: “Slečno Grangerová, rád bych vám něco ukázal.”
Nabídl jí rámě a doufal, že nabídku přijme. Nedovolil si však dát najevo jakékoliv emoce.
Hermiona se podívala na jeho ruku, pak do očí a poté se do něj s povzdechem zavěsila. Přitáhl si ji blíž a přemístil je.
Když se svět znovu ustálil, otočil ji. Jakmile zaslechl její zalapání po dechu, věděl, že se rozhodl správně. Před nimi se rozprostíralo malé údolí, plné stovek stromů, které byly všechny ověšené světly.
Vzal ji za ruku a vedl ji po cestě ke vstupu. Zamířili mezi stromy, aby si mohla každý z nich zblízka prohlédnout.
Byly tam stromy osvětlené jen jednou barvou a jiné zářící všemi odstíny. Některé měly na sobě zavěšené lucerničky a jiné svíčky.
Hermiona nepustila jeho ruku celou dobu, co kráčeli po stezce. Byl to ten nekrásnější pohled, co kdy viděla. Nešlo to jinak, musela se zastavit u každičkého stromu, jen aby si ta tančící světýlka prohlédla.
Světla ji přitahovala a z neznámých důvodů, o kterých nikdy moc nepřemýšlela, ji uklidňovala.
Když dorazili na konec, otočila se k profesorovi a řekla: “To bylo nádherné. Děkuji.”
Odvedl ji ještě kousek po cestě stranou, kde nikdo nebyl, protože o vánočním večeru tu pobývalo jen pár lidí. Nakonec se k ní obrátil, pohladil ji po vlasech, zasunul jí pramen za ucho a řekl: “Nelituju toho, že jsem tě políbil, Hermiono. Lituju, že jsi ještě šest měsíců moje studentka.”
Hermiona šokovaně mlčela. Nikdy by ji nenapadlo, že tohle řekne. Každý scénář, který jí proběhl hlavou, říkal, že není nic jiného než bláhová.
“Takže když tě požádám, aby sis se mnou zatančil na závěrečném plese, budeš souhlasit?” zeptala se nakonec.
“Ano,” kývl.
“A když se po tanci políbíme, nebudeš toho litovat?”
“Ne,” odpověděl.
“Mohl bys mi něco slíbit?”
“Záleží na tom, co to je.”
“Slíbíš mi, že si se mnou zatančíš na závěrečném plese a políbíš mě, až tanec skončí?”
Dlouhou dobu se jí díval do tváře. V tom slibu bylo víc. Než jí odpověděl, měl pro ni vlastní otázku.
“Je to jen něco prchavého, něco, z čeho se, až nasedneš do vlaku, stane jen vzpomínka?”
Věděla, na co se ptá. Dřív, než tu otázku dopověděl, věděla, jaká bude její odpověď.
“Ne, ale nechci říkat víc, dokud se nedozvím, co si o tom myslíš ty.”
“Povím ti to v červnu.”
“Tak já tobě taky.”
Byla to ta nejupřímnější odpověď, kterou si mohli dát.
“Tohle je ten nejhezčí dárek, co mi kdy kdo dal,” řekla. Když začal vrtět hlavou, dodala: “Vím, že jsi to tak nemyslel. Ale stejně si to tak budu pamatovat, protože pro mě se ty nejhorší Vánoce změnily na ty nejkrásnější.”
Uchopila ho za hábit a přitáhla si ho k sobě.
“Dej mi něco, na co se budu moct v červnu těšit,” hlesla.
Když se její rty přitiskly k jeho, nemohl udělat nic jiného, než ten polibek opětovat, ačkoliv se stále nemohl rozhodnout, jestli je to dobrý nápad nebo ne. Jediné, co v tu chvíli věděl, bylo, že když ho objala a on ji sevřel v náručí, celý ostatní svět se rozplynul a zůstali jen oni dva.
Když se konečně odtáhla a on uvolnil objetí, věděl, že se v červnu do jeho náruče vrátí.
Hermiona se usmála a řekla: “Očekávám, že za sto šedesát dva dní uděláme tohle znovu.”
“Budu počítat každičký den,” odpověděl. Ukročil stranou a vzal ji za ruku, aby je mohl přemístit zpátky do školy. On rozhodně bude odškrtávat dny do chvíle, kdy ji bude moci znovu políbit. Z nějakého důvodu cítil, že teď nebude sto šedesát dva dní žít, ale že stojí za to počkat.
Prohlášení autorky: Stále nevlastním nic z toho, co poznáváte, ačkoliv představa údolí s osvětlenými stromy je něco, o čem nemám ponětí, jestli existuje nebo ne. Ale bylo by to hezké.
abetterfatethanwisdo: ( LadyF ) | 12.12. 2017 | Veselé Vánoce, bídáku nedočkavá | |
Liberaementris: ( omnes-seethis ) | 11.12. 2017 | Červená, zlatá a stříbrná | |
Emily Waters: ( Coretta ) | 10.12. 2017 | Hotovo | |
Cecelle: ( Martik ) | 09.12. 2017 | Mnoho tváří Severuse Snapea | |
coffeeonthepatio: ( Jacomo ) | 08.12. 2017 | Pohádka | |
articcat621: ( Martik ) | 07.12. 2017 | Jeho strážný anděl | |
Wile: ( Jacomo ) | 06.12. 2017 | Harry Potter a velké trable se jmelím | |
His Spectacles: ( marci ) | 05.12. 2017 | Stává se pod jmelím | |
Trimming the Wick: ( Martik ) | 04.12. 2017 | Zasunout knot | |
SeulWolfe: ( Arabeska ) | 03.12. 2017 | Na přechodu pro chodce… | |
VampriesAreCool : ( Jacomo ) | 02.12. 2017 | Vánoční světýlka - 2/2 | |
VampriesAreCool : ( Jacomo ) | 01.12. 2017 | Vánoční světýlka -1/2 | |