Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

25 -- Na čí stranu?

Základní prvky famfrpálového tréninku dělaly Harrymu potíže. Mohlo to být jen tím, že se prostě příliš snažil nebo že si byl příliš vědom Snapeovy přítomnosti, ale nedařilo se mu provádět potřebné manévry na koštěti a zároveň se soustředit na camrál. Co víc, často ho úplně minul. Nakonec plný frustrace zastavil a zůstal se nehybně vznášet ve vzduchu. Den byl nezvykle chladný a lehké mrholení na náladě vůbec nepřidávalo.

„Stačí, tohle nemá smysl. Nejde to.“

Snape odmítl projevit účast. „Ani to jít nemůže, jsi příliš napjatý. Příčinou neúspěchu jsi ty sám. Připomínáš mi toho svého zrzavého kamaráda v minulém roce. Sem tam se objeví chvilka dobré koordinace, pak začneš přemýšlet a opět selžeš.“

„Pětkrát jsem camrál úplně pustil!“

Snape se ušklíbl. „Také nejsi zvyklý na svou současnou výšku. Pokaždé ses natáhl příliš daleko.“ Zamyšleně se zadíval na tribunu se zeleným praporkem. „Možná bych s tebou neměl trénovat,“ navrhl vypočítavě. „Jedna dvě prohrané hry na začátku famfrpálové sezóny nemohou ničemu ublížit.“

Harry dlouze vydechl. „Tak jo. Zkusíme to znovu.“

Vrátili se k přehazování camrálu mezi sebou, zatímco kroužili kolem hřiště v různých výškách. Harrymu to stále činilo potíže. Snape mu poslal nepřesnou přihrávku a Harry se natáhl. Mokrý camrál mu prokluzoval mezi prsty. Harry si byl jistý, že se mu míč zachytit nepodaří, a tak místo toho využil volného držení a rovnou ho odmrštil Snapeovým směrem. Míč změnil dráhu letu a zároveň s ním Harrymu se zeleným zábleskem odlétlo něco od prstu. Zaplavila ho panika: Prsten! V té zelené trávě ho nikdy nenajdu! Harry se ve vteřině vrhl do střemhlavého letu.

Necelý metr nad zemí chňapl do vzduchu po drobném předmětu. V plné rychlosti přešel plynulým obloukem do stoupání, ve kterém nabytou rychlost postupně ztratil, a zastavil se, aby rozdýchal nahromaděný adrenalin i vše prostupující pocit úlevy. Zaslechl Snapeův smích.

Tenhle smích byl přímočařejší a nespoutanější, než jaký od Snapea v minulosti slyšel, až na chvíle kdy byl muž pod vlivem růžového bublinového lektvaru. Harry se ohlédl. Snape se smál ohnutý přes camrál, div že nespadl z koštěte.

„Co?“

„Pak že neumíš létat,“ vysmál se mu Snape. „Možná máš problém s camrálem. Je zjevné, že pouze potřebuješ špetku strachu a dostatečně malý cíl, aby ti stál za tu námahu.“ Snape si před sebou nadhodil camrál a znovu ho chytil. „Pojďme pryč z toho deště. S tvým létáním je všechno v pořádku!“

Toho dne Remus u večeře chyběl. Harry nezapomněl, že nastal úplněk. Napadlo ho, co mu tak připravují k jídlu domácí skřítci, když je ve vlčí podobě. Krvavý steak? Tatarák? Psí žrádlo? Ačkoliv profesoři nejméně hodinu probírali rozvrhy hodin, zapsané studenty a učební plány, nedalo se nevšimnout, že nepřítomnost profesora obrany proti černé magii všichni podezřele přešli bez komentáře.

Ve čtvrtek ráno našel Harry při příchodu do kuchyně v místnosti Snapea. Muž seděl u stolu, roztíral si na plátek toastu zázvorovou marmeládu a očima přejížděl po jakémsi novinovém článku. Hodil po něm Denního věštce titulní stranou nahoru, jakmile se Harry usadil. Vrchní titulek hlásal:

Zaměstnanec ministerstva BRUTÁLNĚ napaden VLKODLAKEM

"Doufám, že o tom nic nevěděl,“ řekl Snape. Harry usoudil, že tohle bylo zřejmě nejblíže, jak se Snape mohl dostat k vyjádření podpory Remusovi.

„Určitě ne,“ řekl Harry, stačil se v prvním odstavci dostat dostatečně daleko, aby věděl, že se útok jevil jako plánovaný. „Remus by ne-“

„Nepovažuj to za samozřejmost!“ Zavrčel Snape. „Možná mezi sebou nyní máme dočasné příměří, ale to neznamená, že mu odteď smíš důvěřovat! Lupin si důvěru nezaslouží; pouze se vystavíš nebezpečí, jestli si někdy dovolíš na to zapomenout.“

Harry si povzdechl. Když se na to podíval zpětně, prožili příjemné čtyři dny. Osladil a dolil si mléko do čaje, který mu nalil Snape, a vrátil se ke článku.

Harry mrskl bulvární plátek na stůl.

„Tohle,“ ucedil, „je přesně důvod, proč váhám, zda se mám stát bystrozorem.“

„Dal bys přednost vlkodlakům napadajícím lidi.“

„Není správné, co udělali,“ odpověděl Harry, „ale jejich špatné jednání je jen důsledkem toho, jak je zacházeno s nimi. V každém případě není spravedlivé, aby měl být jako podezřelý brán každý, kdo nevyhověl tomu nechutnému výnosu. V tomhle boji bych nezvolil ani jednu stranu.“

„Což nic nemění na tom, že má pan Stuart pravdu. Vlkodlak se pod vlivem Vlkodlačího lektvarů stále může poddat své krvelačnosti.“

„Člověk může spáchat brutální činy a ani k tomu nemusí být vlkodlak. Ten lektvar nemění lidskou podstatu – pouze lidem dává možnost kontrolovat vlka. Viděl jsem lidi vraždit a mučit, aniž by měli jakoukoliv magickou omluvu. Člověk, který je zároveň vlkodlak, nebude lepší, ale ani horší.“

Harry se zamračil na noviny. Výnos o úplňkové registraci. „Remus by tohle neudělal,“ řekl tiše. „Ale kdybych byl vlkodlakem já, mohl bych.“

„Záměrně zmrzačit člověka?“ Zvolal Snape.

„Záměrně zmrzačit někoho z Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory.“ Harry propaloval pohledem přehnuté noviny. Zaměstnanec ministerstva BRUT bylo stále vidět. „Popletala, kdybych se k němu dokázal dostat.“ Pousmál se. „Rozhodně Popletala.“

„Harry,“ řekl Snape prudce, „nesmíš s nimi soucítit. Jsou jen novou odnoží smrtijedů. Mučí pro společný zájem, moc, a aby nastolili vládu strachu.“ Poklepal na novinový titulek a pak na pohyblivý obrázek zpanikařeného davu před zahradou pana Keyna. „Již nyní minuli bod, ve kterém ještě mohly být jejich motivy považovány za nevinné.“

„I tak s nimi soucítím.“

Snape vstal. „Potom měj na paměti,“ řekl „že nad Lupinem vynesli rozsudek smrti.“

Při páteční večeři se Severus vůči Remusovi choval odtažitě. Nebyl ale jediným členem profesorského sboru, který se hovoru s ním vyhýbal. Sám Remus působil zamlkle a zahájit s někým hovor se nepokusil. Na Harryho otázky ohledně svých plánů pro nadcházející pololetí odpovídal jen stručně. Harrymu se ulevilo, když si uvědomil, že toto je poslední společná večeře; v pondělí přijedou studenti a on znovu zaujme místo mezi svými přáteli u nebelvírského stolu. Na druhou stranu, pomyslel si a vrhl letmý pohled na Snapea, se také vrátí ke zvyku se svými přáteli u nebelvírského stolu i snídat, místo aby trávil rána ve Snapeově kuchyni a poslouchal Snapeův sžíravý komentář titulního novinového článku toho dne nebo diskutoval jeho denní rozvrh.

„Domníváš se, že bych měl s Lupinem zacházet laskavěji,“ řekl na zpáteční cestě do sklepení opovržlivě Snape.

„To je pravda, ale...“ Harry pokrčil rameny. „Nijak zvlášť jsem na to nemyslel.“

„Tak kvůli čemu jsi naštvaný?“

„Naštvaný?“

„Ten pohled, co jsi na mě vrhl během večeře.“

„Jo tohle.“ Harry nervózně sklopil hlavu. „Vlastně jsem zrovna myslel na to, že mi budou chybět naše společné snídaně.“

Snape se zarazil tak náhle, že ho Harry předešel, aniž by si toho všiml. „Prosím?“ Otázal se.

„Po snídaních s tebou se mi bude stýskat. Hned potom mě teda napadlo, že tyhle společné večeře mi teda chybět nebudou ani náhodou.“

Snape se uštěpačně pousmál. „Jediný člověk,“ řekl, „kterému snad budou tyto večeře scházet, je Brumbál.“ Pokračovali v cestě.

Když dorazili do Snapeova bytu, nalil si Snape víno. Stále zády k Harrymu se zeptal:

„Měl bys zájem příležitostně se tu zastavit?“

Otázka byla položena velmi nenuceně; Harry se pokusil odpovědět v podobném duchu.

„Jasně.“ Všiml si, že Snape strnul v ramenou. „Teda, ‚ano, pane‘,“ zkusil to znovu, i když stále odlehčeným tónem.

Snape se obrátil, tvářil se pobaveně. „Nemáš nejmenší šanci přežít první týden školy, aniž by ses dostal do potíží za to, že mě nebo Lupina neoslovíš, jak se patří.“

„Deset galeonů na to, že to dokážu,“ oponoval Harry, „ale musíš být fér.“

„Přijímám.“ Snape se posadil do křesla a pohodlně se opřel. „Uf. Měl bych projít seznamy zásob a listiny se jmény zapsaných studentů.“

Harry se usadil na bližší konec gauče. „Všechno máš připravené,“ řekl „a nesnášíš všechny studenty do jednoho. Tak. Vyřízeno.“

Ve Snapeovi zabublal smích. „Všechny ne,“ řekl. „Pouze většinu.“ Uvolněně vydechl. „Přinejmenším se již ve třídě nebudu potkávat s Nevillem Longbottomem.“

„Za což nepochybně děkujete oba dva,“ poznamenal Harry. Obezřetně pokračoval: „Stejně si myslím, že je škoda, že jsi k němu nebyl mírnější. Je v bylinkářství tak dobrý, že by měl mít přirozený talent i na lektvary. Kdybys s ním zacházel trochu jemněji, určitě by se naučil víc.“

„Toho jsem si vědom, Pottere,“ řekl Snape ostře. „Nechápu ovšem, k čemu je člověku dobrá dovednost, která je přítomna pouze tehdy, není-li daná osoba pod tlakem.“

„Pottere?“ Zopakoval Harry nevěřícně.

„Připravuji se na návrat studentů.“

„Aha. No, možná kdyby se mohl naučit pracovat v příznivém prostředí, třeba by časem dokázal využít aspoň část schopností i pod tlakem. Nemyslím si, že se lidi vždycky musí naučit obojí naráz. Někteří to v sobě prostě nemají.“

„Neville byl v učebně lektvarů absolutní katastrofou. Zbavil bych se ho ještě v prvním ročníku, kdybych měl tu možnost.“

Harry pokrčil rameny. Zdálo se zbytečné opakovat, že by Neville mohl podávat lepší výsledky, kdyby ho Snape tolik neděsil. Snape byl zjevně přesvědčený, že je to Nevillův problém ne jeho.

„Mám Nevilla rád,“ řekl místo toho. „Je to fajn kluk.“

Snape se pousmál, pozornost podle všeho spíš na sklence vína. „I ty o něm mluvíš, jako by byl mladší. Jste stejně staří nebo ne?“

„Na den.“ Harryho při té myšlence přepadla tesknota. Kdyby jen Voldemort zaútočil na Nevilla, pomyslel si, místo aby si vybral mě, mohl být můj život normálnější. Pak si představil Nevilla, jak se pokouší zastrašit Voldemorta, a zasmál se.

„Copak?“

„Nic, jen jsem si představil Nevilla, jak se snaží přežít Pána zla. Asi je to jenom dobře, že jsem to nakonec já, i když je to na kočku.“

Snape se otřásl, pak se znenadání napřímil. „Narážíš na... tu Brumbálovu věštbu?“

„Jo, na to. Buď ho – Toma – zabiju, nebo zemřu já.“

„Nevěděl jsem, že je to řečeno tak explicitně.“

„Nevěděl?“ Harrymu to chvilku nešlo do hlavy. „Nevaroval mě, abych ti to neříkal.“ Pokrčil rameny. „Myslel jsem, že proroctví slyšeli všichni ze staré party.“

„A ty říkáš, že to mohl být Neville?“

„Splňoval původní požadavky.“

Snape zkřivil tvář. „Mé mínění o tobě jakožto zachránci kouzelnického světa najednou nezměrně vzrostlo.“

„Mám si to vzít osobně?“

„Jak je libo.“ Snape se na něj pátravě zadíval. Přimhouřil oči. „Skutečně ti u snídaně bude chybět má společnost?“ Zeptal se nedůvěřivě.

„No, jo.“ Harry pokrčil rameny. „Právě mě napadlo, nikdy jsi mi neudělal tu šafránovou věc z mléka.“

„Možná v neděli. Zítra musím vstávat brzy.“