Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

21 -- Příčná ulice

Půl hodiny nato se Ron zběsile rozhlížel po malém mudlovském obchůdku a zdálo se, že nemá daleko k panickému záchvatu. „Co tu vůbec děláme?“ Zakňoural.

„Potřebuju na Halloween kožené kalhoty a jakmile odjedeme do školy, už se mi je sehnat nepodaří,“ odpověděl Harry možná trochu hlasitěji, než bylo nezbytně nutné.

„Máš k nim ve skříni padnoucí kostým?“ Zeptala se Hermiona zaujatě.

„Spíš jde o to,“ ztišil Harry výrazně hlas, „že mi jeden profesor nechce přestat předhazovat, jak je mudlovské oblečení obscénní…“

„Cože?“ Vyjekla pobouřeně Hermiona.

„Protože je mi v něm vidět zadek.“

„To jako vážně?“

„No, vlastně má pravdu,“ zapojil se Ron. „Chci říct, džíny a kalhoty a podobné oblečení jsou sice praktické, ale určitě bych si je nevzal na žádné lepší místo… nebo zas do horšího podniku, však víš. Aspoň ne bez hábitu.“

„Takže mu chci ukázat, co považují mudlové za sexy v prostředí, kde mi za to nebude moct uložit trest.“ Harry netušil, proč mu tolik imponuje představa, že se mu Snapea podaří šokovat, ale bylo to tak. Možná protože se jedná o takovou neškodnou věc. Sejmul ze stojanu kalhoty s průstřihy na bocích, které byly sešněrované provázky. „Co tyhle?“

„Zkus si je,“ vyzvala ho Hermiona.

Harry poslechl. Když vyšel ze zkušební kabinky, Hermiona ho uviděla, zrůžověla a poznamenala, že jsou sexy, ale asi by měly být těsnější, mladá prodavačka souhlasně přikyvovala.

Harry oponoval s tím, že byl nemocný a pravděpodobně brzy přibere. Po krátké debatě si na sebe natáhl o číslo menší. Hermiona vyjádřila souhlas, ale ke koupi ho nakonec přesvědčil spíš pištivý hlas, jakým mu to oznamovala a způsob, jakým z něj nespouštěla pohled, když se procházel po obchodě, aby zjistil, jestli se v něčem takto vypasovaném vůbec může hýbat. Stále byly volnější, než navrhovala prodavačka, ale dál už na něj netlačily.

„Jestli vám později nebudou sedět,“ dala mu dívka radu a hravě na něj z boku zašilhala, „nejprve je navlhčete, oblečte si je a choďte v nich, dokud na vás neuschnou. Vytvarují se vám podle postavy. Určitě ty nohavice nechcete pár centimetrů zabrat?“

Harry se na ni usmál a převzal si nákupní tašku. „Určitě,“ řekl. „Děkuji za pomoc.“ Hermiona s Ronem ho netrpělivě strkali ke dveřím.

„Konečně!“ Zašklebil se Ron, jakmile vyšli na ulici. „A to si mamka myslí, že je Bill ujetý! Co lidi vidí na kovových cvočcích zapíchnutých do pusy?“

„A obočí, nosu a kdoví kde ještě!“ Přihodila znechuceně Hermiona, ačkoliv v jejím hlase chybělo Ronovo upřímné pohoršení.

„Mně se zdála pěkná,“ řekl Harry. „Měla krásný úsměv.“ Zasmál se. „A ty modré proužky ve vlasech byly super!“

„Jo, jenže ty považuješ za sexy i Tonksovou,“ odmávl ho přezíravě Ron.

„Vážně?“ Zeptala se Hermiona.

Harry pokrčil rameny. „Asi jo. Půlku z toho teda dělá spíš její osobnost, však víš. Není to tak, že by se mi líbila nebo něco.“ Ne moc.

Na půli cesty zpátky na Příčnou ulici je Ron zatáhl do zapadlého obchůdku, aby se podíval na mudlovské sladkosti. Vybral si několik, které nikdy předtím neochutnal, a Hermiona si koupila džus. Harry si nechal podat dvě krabičky značky Silk cut po deseti cigaretách, čímž si od Hermiony vysloužil nesouhlasné zamračení.

„Harry!“ Nezůstala mlčet dlouho. „Kdy jsi prosím tě začal s tímhle?!“

Harry pokrčil rameny. „Přes léto?“

„To mi došlo!“

„Co to je?“ Zeptal se Ron a zvídavě sledoval krabičky, dokud je Harry spěšně neuklidil z dohledu.

„Drogy,“ řekla Hermiona nesouhlasně.

„Mudlovské drogy ale legální,“ zasmál se Harry, když si vzpomněl na Snapeův rozporuplný nesouhlas, „něco jako alkohol.“

„V Prasinkách se ti je sehnat nepodaří,“ řekla se zjevným uspokojením  Hermiona, když vyšli z obchodu na chodník.

„Jo.“ Harry se přes rameno zadíval na zavřené dveře. „Jsem v pokušení koupit si víc.“ Vyslal na Hermionu odzbrojující úsměv. „Ale nekouřím moc, nemusíš si dělat starosti.“

„Jo, jasný,“ odfrkla si Hermiona. „Jen mi dej vědět, až ti dojdou. Naplánuju si na ten týden učení ve svém pokoji.“

„Bude v tom nějaký problém?“ Zeptal se váhavě Ron.

„Jsou návykové,“ pozdvihla Hermiona významně obočí.

Ron se nejistě podíval po Harrym. Harry trhl rameny a odvrátil pohled ke kavárně, kolem které právě procházeli, jako by ho zaujali zákazníci sedící uvnitř. Střetl se s očima jakéhosi muže a chvatně se zadíval před sebe.

„Vážně to nedělám moc často,“ zopakoval.

Prošli Děravým kotlem a přes zeď na Příčnou ulici. Harryho najednou přepadla zoufalá potřeba dát si cigaretu, ale zapálit si teď před Hermionou mu připadalo příliš ponižující. Navrhl, že se rozdělí a každý si v klidu nakoupí, co potřebuje, ale Ron to kategoricky zamítl. Harryho napadlo, že snad nechce zůstat o samotě s Hermionou. Nakonec stál Harry na stupínku u madam Malkinové, která mu brala míry na nový školní hábit, a Hermiona s Ronem postávali opodál a dělali mu společnost.

„Harry, vážně se ti ta prodavačka zdála pěkná?“ Zeptala se Hermiona.

„Jo, docela dost,“ odpověděl Harry. Pohled na utrápenou Hermionu ho obměkčil. „No tak jo, bez toho piercingu by byla hezčí. Ale všechno ostatní mi přišlo v pohodě a její vlasy se mi opravdu líbily.“ Zakřenil se. „A měla vážně pěkný úsměv, skoro tak okouzlující jako ten tvůj.“

Hermiona se začervenala. Harryho napadlo, že teď od Remuse okoukává úplně jiné dovednosti, než když mu bylo třináct. Ze zadumání ho najednou vytrhl příval horka pramenící z oblasti kolem žaludku a rozlévající se ven. Pocit dosáhl k povrchu pokožky a pomalu se rozplynul. Hermiona zalapala po dechu.

„Hele!“ Vykřikl Ron.

„Co?“

"Už jsi zase bílý."

Harry shlédl na své ruce a zjistil, že se jim vrátila jejich původní barva. Madam Malkinová bude zřejmě zmatena, až se k němu vrátí.

Když Harrymu obstarali nový hábit, courali se od obchodu k obchodu a doplňovali vše, co budou potřebovat do školy. Když se jim konečně podařilo sehnat vše potřebné – a něco navíc – zamířili ke zmrzlinářství Floreana Fortescua.

„Tahle bude na mě,“ řekl Harry. „Tahal jsem vás oba po místech, na která jste vůbec nepotřebovali.“ Sám si objednal obří pohár, aby neměli pocit, že se musí krotit. Ron následoval jeho příkladu a objednal si totéž, zatímco Hermiona si nechala připravit malou misku čokoládové, a našli si stolek na venkovní terase.

„Takže… jaké to je, trávit léto v Bradavicích?“ Zeptala se Hermiona, když už měli skoro snědeno a jen malátně vyškrabávali rozteklé zbytky na dnech svých pohárů.

„Nestěžuju si,“ řekl Harry. „Můžu se učit, kdykoliv se mi zachce, a úplně stejně tak se podle libosti oddávat nicnedělání -“ kysele se ušklíbl – „jíst taky můžu, kdykoliv mám chuť, a dokonce jsem se jednou dostal do Prasinek.“ Tohle zavání nebezpečím – radši bych neměl zacházet do detailů nebo si uvědomí, že určité věci vynechávám.

„Bydlíš v nebelvírské věži?“ Zeptal se Ron.

„Ne…“ usmál se široce Harry. „To by bylo děsné, nemyslíš? Úplně sám? Ne, jsem dole. Brumbál chtěl, abych zůstal blízko učitelů.“ Tak nějak – nenápadně neurčité.

„Jak to děláte s jídlem?“

„Většinou jí každý u sebe, i když Brumbál trvá na tom, aby se všichni snažili účastnit pravidelných společných večeří. Ty bývají třikrát týdně.“

„Nepřidává to domácím skřítkům hodně práce?“ Zamračila se Hermiona.

„Hodně práce? Hermiono, skřítci mají přes prázdniny v podstatě dovolenou! Starají se zhruba o tucet lidí a víš, jací umí být! Momentálně jsou naprosto vyhladovělí po práci. Začali na mě dotírat, abych jim dával více úkolů a co by pro mě ještě mohli udělat – nakonec jsem to vymyslel a začal jsem si říkat o co nejkomplikovanější jídla jako třeba dort ‚černý les‘ nebo svíčkovou ‚Wellington‘, jsou z toho nadšením bez sebe! Čím složitější, tím lepší.“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Možná po osmi týdnech…“ řekla pochybovačně.

„Vyrazil jsi aspoň na průzkum hradu?“ Zeptal se Ron pohotově.

„Tak trochu.“

„Co tvé letní úkoly, už je máš hotové?“ Zeptala se Hermiona.

„Ty jsem měl hotové před několika týdny,“ řekl Harry a utnul tak Ronův pokus odrazit za něj nepříjemnou otázku. Ron se zatvářil rozladěně.

„Vidíš? Říkala jsem ti to!“ Zapíchla Hermiona triumfálně ukazovák Ronovým směrem.

„Ron měl určitě kupu lepších věcí na práci,“ zdůraznil Harry. „Já trčím ve škole a společnost mi dělají jen profesoři.“

„Dávají ti nějaké hodiny navíc?“ Zasvítily Hermioně dychtivě oči. „Nebo nějakou praxi?“

„V lektvarech dost,“ přiznal Harry. „Pomáhal jsem Snapeovi doplnit zásoby na ošetřovnu pro madam Pomfreyovou, aby byla připravená na začátek roku.“

„Tak to je děs!“ Otřásl se Ron. „Hermiono, jak si můžeš dělat starosti o domácí skřítky, když Harryho nutí pracovat se Snapem?“

„Je to celkem v pohodě,“ ohradil se Harry. „Snape je během léta daleko snesitelnější. A i kdyby nebyl, pořád by to bylo lepší než Dursleyovi.“

Na chvilku zavládlo ticho. Harry měl pocit, jako by od něj okolí očekávalo, že bude truchlit, místo toho ale cítil jen jakousi provinilost, že se mu v sobě smutek nedaří rozdmýchat.

„Jak se má tvoje rodina, Rone?“ Zeptal se Harry, když se ticho začínalo nepříjemně protahovat.

„Řekl bych, že celkem dobře.“ Ron se zasmál. „Abys věděl, mamka z toho byla na větvi, když jsem se jí zeptal na Kouzlo otcovství. Nejdřív si totiž myslela, že se jí ptám, jestli jsem adoptovaný. Jako by potřebovala cizí děti!“

„Taky bych řekl, že kdyby měla na výběr, asi by sáhla po holce.“

„Jo, to taky. Je celkem evidentní, že se prostě pořád snažili, dokud se nepoštěstilo. Já byl pravděpodobně jedno velké zklamání.“

„Rone…“ začala Hermiona káravým tónem. „Dobře víš, jak moc tě tví rodiče milují.“

„Samozřejmě. Ale to není to stejné jako být tím, co si přáli.“

Znovu se rozhostilo ticho. Harry se usilovně pokoušel přijít s dalším tématem, aby se hovor nestočil zpět na Kouzlo otcovství nebo Dursleyovy. „Jo! Vím, koho budeme mít na obranu letos! Chcete to vědět, nebo se radějii necháte překvapit?“

„Ať to není Snape,“ zaprosil Ron.

„Snape to není.“

„Někdo koho známe?“ Zasvítily Hermioně dychtivě oči.

„Ano.“

„Někdo schopný?“

„Ano.“

Oba se zamyšleně odmlčeli. Harry jim možnosti značně zúžil, zřejmě už měli pár nápadů.

„Někdo z ministerstva?“ Zeptal se Ron.

„Ne.“

„Někdo, koho jsme znali jako studenta?“ Hádala Hermiona.

„Ne.“

Hermiona se kousla do rtu. „Někdo, kdo už má s učením tohoto předmětu zkušenosti?“ Zeptala se nejistě.

„Ano.“

„Profesor Lupin?“ Po tváři se jí na okamžik rozlil široký úsměv, ale rychle pohasl. „To nemůže být pravda, že ne? Nenechali by ho…“

„Ano,“ nadšeně se usmíval Harry. „Náměsíčník je zpátky!“

Hermiona i Ron hlasitě zajásali. Pár lidí se po nich ohlédlo. Harryho překvapilo, jaké potěšení cítil, když o Remusovi znovu přemýšlel více jako o profesorovi Lupinovi, instruktorovi obrany proti černé magii.

„To je super!“ Těšila se Hermiona. „Konečně zase učitel, co je inteligentní, milý,“ začervenala se, „pěkný…“ Přikryla si dlaní ústa. „Propána krále!“

„Mmm.“ Harry se na ni potutelně zadíval, vzpomínal, jak na Remuse koukala, když se s nimi na jaře loučil. „A gay.“

„Nevěřím!“ Vykřikla Hermiona, vypadala, že ji nový drb šokoval i fascinoval zároveň. „Vážně?“

„Jakože se Harry jmenuju. Klidně to vzdej hned.“ Harry se tak tak udržel, aby neprozradil, že Remus chodil se Snapem, když ještě byli oba na škole. Kdyby se cokoliv začalo šuškat, Snape už by mu nikdy nic neprozradil.

Znovu se odmlčeli. Po chvilce si Ron povzdechl a uvolněně si opřel bradu o hřbet ruky. „Už nejsme děti, co?“ Zeptal se zádumčivě.

„Co tím myslíš?“ Nechápala Hermiona.

„No, vy si tady vyměňujete postřehy o tom, kdo se komu líbí a kdo má rád… no, co, Harry shání výstřední sexy oblečení, aby vytočil učitele a v obchodě si radši koupí drogy než sladkosti, a já…“ Ron zaváhal. „Já,“ odhodlal se přiznat, „jsem právě přes místnost sledoval tamtoho nechutného malého kluka, co mluví s plnou pusou, a hlavou mi běželo, že by ho někdo vážně měl naučit způsobům.“

„Tak to je zlé,“ poplácal ho Harry soustrastně po rameni. „Tragické.“

„Je v tom nějaký problém?“ Zeptala se Hermiona nedůtklivě. „Vždycky jsem si říkala, že by bylo fajn, kdybyste mě vy dva konečně dohnali. Ne že bych teda Harryho chování považovala za vyspělé.“

Harry se vděčně chopil nabízené příležitosti, vytáhl jednu cigaretu a zapálil si, jako by ji chtěl poškádlit. Zlostně se na něj zamračila. Harry zhluboka natáhl kouř, potom znovu a navzdory pocitu zahanbení cítil, jak se mu z těla odplavuje napětí. Ron ho chvilku sledoval, pak se vrátil ke svému truchlení.

„Co s námi bude, když jeden z nás začne chodit s někým mimo nás tří?“ Zeptal se pochmurně. Harryho poprvé napadlo, jestli Ron rozchodu s Hermionou nelituje. „Kdokoliv by chodil se mnou, nebude se snášet s Harrym a stejně kdokoliv by chodil s Harrym, bude mít problém se mnou. Mezi námi třemi bude po všem, ani nebudeme vědět jak.“

„Já rozhodně nebudu chodit s nikým, kdo by s tebou a Harrym nedokázal vycházet,“ prohlásila Hermiona pevně.

„Ty ale nerozumíš mužům,“ namítl Ron. „I když řekneš, že jsou tvá přátelství jen platonická, nedovolí ti-“

„U všech mužů to tak není, Rone,“ oponoval Harry. „Kdybych s Hermionou chodil já, nevadilo by mi, že má mimo tebe dalšího kamaráda. Začít s někým chodit ti přece nedává právo rozhodovat o jeho přátelstvích.“

„Děkuju,“ řekla Hermiona a znovu do něj zabodla pohled. „Teda, ne že bych někdy chodila s někým, kdo kouří.“

„Hermiono,“ začal Harry zoufale.

„Je to odporný zvyk. A hloupý. A ta chuť musí být příšerná.“

Harry ji přerušil tím, že se naklonil přes prostor mezi nimi a políbil ji. Když nereagovala odtažením, pootočil se a ovinul kolem ní paži, aby si ji mohl přitáhnout, jak to jejich křesla dovolovala. Matně si uvědomoval, že pořád drží cigaretu, jejíž kouř se jí zřejmě zachytává v hustých kudrnách, ale z větší části se soustředil na její ústa, chladivá a sladká, jak předtím jedla zmrzlinu, a na hebkost její pleti. Byli oba zadýchaní, když ji konečně pustil.

„Já…“ řekla roztřeseně.

„Dobře!“ Rozjasnil se Ron. „Takže je vše vyřešeno.“

Oba se na něj zamračili.

Dobrosrdečně se dohadovali o tom, jak se mezi nimi vyvíjely vztahy během let, když někdo vstoupil na terasu. Harry se ohlédl a spatřil, jak se k nim blíží Snape. Málem se usmál a bezstarostně ho pozdravil. Mrkl po svých přátelích, nebyl si jistý, jak na Snapeův příchod vhodně reagovat. Ron se bouřlivě mračil a Hermiona upřeně sledovala prázdnou misku před sebou.

„Pane Pottere,“ zastavil se u nich s úšklebkem Snape, „ředitel považuje za nezbytné, abyste měl při návratu k dispozici chůvu.“ Možná by pokračoval, ale v tu chvíli přelétl pohledem Harryho pohár od zmrzliny a všiml si nedopalku v něm. Jeho úšklebek se rozplynul, vzápětí byl opět na místě.

„Kdo vám to dal?“ Zavrčel. Očima sklouzl k Hermioně. Z jeho úhlu pohledu takový závěr dával asi největší smysl. Hermiona pocházela z mudlovské rodiny.

„Nikdo.“

„Je snad Floreanovou novou specialitou přidávat k pohárům přílohu ve formě importovaných jedů? Tomu se mi, pane Pottere, nechce věřit.“

„Jestli to musíte vědět, udělali jsme si malý výlet do mudlovského Londýna.“

„Cože?! Ty hloupý bezhlavý-“

„Byl jsem dobře zamaskovaný.“

„Nezajímá mě, jestli jste použil přeměňování!“ Vybuchl Snape. Pak se ovládl. Tvář se mu zkřivila do grimasy čirého opovržení. „Promluvíme si o tom později – za přítomnosti ředitele. Nyní…“

Snape vyčkávavě napřáhl dlaň. Harry došel k názoru, že předstírat nevědomost mu za další potíže nestojí. Neochotně odevzdal načatou krabičku. Snapeův spokojený úsměv nesl příslib budoucího postihu.

„Harry!“ Zasyčela na něj Hermiona.

„Tak pojďme,“ řekl Harry. Vstal.

„Harry!“ Nenechala se Hermiona odbýt.

„Nějaký problém, slečno Grangerová?“ Vyzval ji sžíravě Snape.

„Má ještě druhou.“

„Hermiono!“ Utrhl se na ni Harry.

„No co, má pravdu!“ Zkřížila si v sebeobraně paže. „Neměl bys.“

Snape se ušklíbl. „Vidím, že nebezpečí pěstovat si přátele v Nebelvíru se od mých časů příliš nezměnilo.“ Znovu napřáhl ruku. „Všechny, pane Pottere.“

„Co vy můžete vědět o tom, jací jsou lidé z Nebelvíru přátelé?“ Zasáhl nahněvaně Ron.

Snape mu věnoval tvrdý pohled. „S několika jsem měl to pochybné potěšení, pane Weasley. Nikdy jsem se na ně nemohl spolehnout. Ve lži mi byli ochotní krýt záda jen v případě, že s mým důvodem pro lhaní souhlasili.“ Ron vypadal, jako by měl každou chvíli vybuchnout, zatímco Hermiona si Snapeova slova zjevně přebrala jako kompliment. Snape se na ni přes stůl zadíval a mlčky ji hodnotil.

„Přijímám vás za dočasného spojence, slečno Grangerová. Pane Weasley, možná byste si mohl vyhledat studenta jménem Augustus Maitland. Nepochybuji, že by pro vás byl jeho příběh poučný. Pane Pottere?“

Harry vylovil své balíčky z tašky z mudlovského obchodu. „Můžete chviličku počkat? Dal jsem si nějaké věci k Hermioně…“ Letmo na ni pohlédl, když odevzdával druhou krabičku cigaret, aby se ujistil, že ho nezradí s koženými kalhotami. Nepatrně přikývla.

„Děkuji za pomoc s nákupy,“ řekla a hlas se jí trochu chvěl. „Uvidíme se druhého září.“

„Jo.“ Harry přikývl, ale usmát se na ni nedokázal. Vzhledem k tomu, že dokázala zachovat alespoň částečnou diskrétnost, ji momentálně přinejmenším nevraždil pohledem. V krátkosti se rozloučil s Ronem a následoval Snapea ze schodů. O pár minut později už vycházeli z krbu v prázdné místnosti sousedící s Brumbálovou pracovnou.